Gallirea - Příspěvky uživatele

//Jedlový pás

Vypotácel jsem se z lesíku na pláň, která byla promrzlá. Pod tlapkami mi křupala zmrzlá tráva. Pofukoval mírný vítr a já věděl, že podzim oficiálně skončil. Teď už přijde jenom zima a sníh. Mírně jsem se otřásl, protože zimu jsem vážně nemusel Byl jsem mnohem raději v teplejších oblastech. Jenomže vlk si nevybírá. Prostě musíte přijímat to, co přichází takové, jaké to je. A zrovna roční období se měnit nedalo. Kráčel jsem tlapku za tlapkou a snažil se zpracovat všechny ty šílenosti, co se mi zdály za posledních pár dní. Nejdříve to byl ten obří pavouk, ale ten asi nebyl sen. Pak to byl sen o mých bratrech v pohoří. Pak sen se starým vlkem a nakonec sen s vlčicí. Probral jsem se venku z té podivné jeskyně a les vypadal podobně jako ten s pavoukem. Možná jsem opravdu pavouka potkal, ten mne kousl a já omdlel. No a vše ostatní byla halucinace. Tím se to vysvětluje.

//Mahtae sever

//Zřícenina

Probral jsem se na zemi. Musel jsem do něčeho narazit nebo tak něco. Popravdě jsem netušil, co se mi to stalo. Že by další sen? Musím se dostat do hvozdu nebo najít pana Sionna. Jenomže jsem netušil, kde bych ho mohl hledat. Jedině ve hvozdu. Kde jinde. Pomalu jsem se začal sbírat ze země a pak se rozhodl vykročit směrem k jihu. Věděl jsem, že když půjdu podel řeky, tak se dostanu k hvozdu. A já doufal, že to nebude daleko. Pořád se mi trochu motala hlava a já se bál, že když budu muset jít daleko, tak by to se mnou mohlo seknout. Pomalým krokem jsem vyrazil pryč z lesa

//severní galtavar

//Jedlový pás

Následoval jsem svou intuici, která mi říkala, abych prostě pokračoval dál. Abych se vydal za nebezpečím, které čekalo uvnitř téhle věci. Ať už to bylo cokoli, bylo to tady. Něco tu divně páchlo strachem a bzbuzovalo to ve mně pocit, že bych se měl mít na pozoru. Jenže jsem nemohl odolat. Musel jsem zjistit, co tam bylo. Musel jsem vědět, co mě tak děsilo, i když jsem neviděl, neslyšel ani necítil nic nebezpečného. Procházel jsem kolem kamenných zdí a podivných plamenů, ale myslel jsem si, že je to zase nějaký podivný sen. Poslední dobou se mi zdála spousta divných věcí, tak proč by se mi nemohlo zdát o tomhle?
Kráčel jsem neohroženě dál a dál, ale v srdci jsem měl stín. Trochu nahnáno. Ocas jsem stáhl mírně mezi nohy, jako by mne tohle mohlo ochránit před tím, co nastane a co na mne čeká dál. "Je tu někdo?" zeptal jsem se a očekával nějakou odpověď, jenže žádná nepřišla. Něco mi ovšem říkalo, že mě něco sleduje. Byl to takový můj šestý smysl. Nedokázal jsem to přesně identifikovat, ale bylo mi jasné, že tu semnou někdo je. Otočil jsem se a nikoho neviděl. Otáčel jsem se v kruzích a nikde nikdo. Bylo to zvláštní. Při poslední otočce se přímo předemnou objevila vlčice. Byla celá bílá, jako by se její bílý kožíšek skládal ze samotného sněhu. Vypadala krásně, ale zároveň mě odpuzovala. Bál jsem se jí. Měla zelené oči, které mne propalovaly. "Co tu děláš vlčku?" Její hlas byl ledový jako ostří, které se mi zarylo do uší a nechtělo pustit. Polkl jsem. "Zdálo se mi to tu zajímavé, tak jsem to šel prozkoumat," pronesl jsem. "A taky... Taky jsem nechtěl tak úplně postávat venku," dodal jsem popravdě a netušil jsem, proč jí to všechno říkám. Usmála se. "A jak se ti to tu líbí?" promluvila zase ona a začala mne obcházet, jako bych byl nějaká lovná zvěř. Bál jsem se, že po mě skočí, ale ona přitom vypadala tak neškodně. Jako by nemohla ublížit ani mouše. Něco mi ovšem napovídalo, že tady něco neklape. Něco na ní bylo magického. Ani jsem netušil, jak to vím. Ale věděl! Tahle vlčice na mne něco hrála, ale co a proč? "Je to tu... velkolepé," pronesl jsem s pohledem na vysoký strop, který mizel ve tmě. "Vy tu bydlíte?" zeptal jsem se a mírně pokývl k vlčici hlavou. Nechtěl jsem ji urazit, ale vypadalo to tu příšerně. Všude tma a prach. Jeden se musel až divit, že její bělostný kožíšek vypadá pořád bíle. "LHÁŘI!" vyjekla najednou a já nadskočil, protože jsem se vyloženě lekl její reakce. Stála centimetr ode mne a cenila na mne svoje tesáky. V těch jejích očích by se jeden utopil, kdyby do nich hleděl moc dlouho zpříma. "Já... nechtěl jsem vás urazit... a...." Vlčice vypadala, že mi každou chvilku skočí po krku. A pak mi to došlo. "Nechtěl jsem vás urazit, paní smrti?" pípl jsem, protože jsem si vzpomínal na to, že o ní mluvil pan Etney a paní Gee. Slečna Iskierka se o ní také zmínila. "Nechtěl, ale urazil," vrčela a zacvakala mi těsně u čenichu zuby. Mírně jsem odvrátil tvář a začal couvat k východu. Jenomže mi bylo jasné, že jí neuteču. Najednou už nebyla předemnou, ale za mnou a já zadkem narazil do jejího boku. Zasmála se. "Ty si s magiemi nevíš rady co? A přitom v tobě tolik magií dříme...." brebentila a já se mírně přikrčil. "Mohla by být zábava nějakou z nich probudit, nemyslíš?" Smála se na celé kolo a přitom se na mne koukala jako na zákusek. "Já... asi žádnou magii probouzet ne.... ne...nechci," zakoktal jsem se, ale ona se pořád jenom usmívala a smála. "A mě asi tak zajímá, co chceš nebo nechceš, že jo?" její hlas byl ledový a po smíchu v něm už nebylo ani památky. Byl jsem vyděšený, že jsem začal zase couvat a to směrem od východu. Když jsem se rozhlédnul vlčice byla pryč. Oddechl jsem si. Co to sakra bylo. Ta musí být mocná, když se dokáže přemisťovat, jak já nesnáším magie a jak... moje myšlenky se zastavily. "Baf," ozvalo se mi vedle ucha a já uviděl sněhově bílou vlčici a její tlamu kus od mého ouška. Vyjekl jsem a vyběhl ven.

//Jedlový pás

//teleport nárské vršky

Probral jsem se a byl jsem... úplně někde jinde. Tohle se mi přestávalo líbit. Takže i staroušek byl sen? Byl to sen nebo nebyl? Nedokázal jsem udržet myšlenky soustředěné. Pomalu jsem se zvedl na všechny čtyři a vydal se směrem pryč z lesa. Jenže cestou jsem měl takový nepříjemný pocit. Něco mě děsilo. Něco mě tu nehrálo. Pomalu jsem se přesouval blíž a blíž k podivnému kamennému útvaru, který se zjevoval ze tmy předemnou. Cítil jsem, že ve vzduchu něco vysí. Taky jsem věděl, že z nebe padají kroupy, takže nějaký ten úkryt by se mi hodil. A proč se rovnou nepodívat a neprozkoumat při tom tenhle podivný, páchnoucí útvar? Kráčel jsem. Spíše jsem nechal své nohy, aby mne nesly dál a dál. Blíž a blíž. Až jsem prošel útvarem.

//Zřícenina

//Zapadlý kout Nárrských vršků přes samotné vršky

Kráčel jsem směrem nahoru. Původně jsem si nebyl jistý, kde jsem, ale pak jsem se zaměřil na okolní věci a došlo mi, že tady jsem byl kdysi se slečnou Iskou. Tenkrát tvrdila, že tady žije nějaký její bůh, jehož jméno jsem si nepamatoval. Podle paní Isky se tu měl zjevovat a plnit přání, což mi přišlo i teď trochu zvláštní. Už jsem toho tady sice dost zažil, ale neznal jsme boha, který by plnil přání jen tak. A navíc, který bůh by se jen tak zjevoval vlkům? Proč by to dělal? Co by z toho měl? Zavrtěl jsem mírně hlavou a pak jsem se začal pomalu zákrutami dostávat více k vrcholu. Chtěl jsem se rozhlédnout, identifikovat směr k Asgaarskému hvozdu a vyrazit jím. Možná se mi i podaří najít tu cestu, kterou jsem sem šel se slečnou Iskou tenkrát. To by asi bylo nejlepší... Udělal jsem několik kroků dál, když jsem něco zaslechl. Přišlo mi, že slyším zkuhrání, ale nedokázal jsem to úplně rozpoznat. Vycházelo to zpoza jednoho kamene. Vydal jsem se tím směrem, ale velice obezřetně, protože jsem se trochu obával, co bych mohl objevit.
Nakoukl jsem za kámen a zastavil se. Nebyl to nikdo děsivý nebo známý. Bylto vlk. Celý černý, ale jeho kožichem prosvýtala spousta bílých chlupů, které prozrazovaly jeho věk a dodávaly jeho kožichu spíše vzhled stříbrné, než původní černé se kterou se nejspíše narodil. Vlk seděl na zemi a kašlal. "Ugh ugh ugh," vycházelo z jeho tlamy až se celý jeho hrudník zatřásl. "Dobrý den. Můžu vám nějak pomoct? Stalo se vám něco?" začal jsem se starého vlka vyptávat pomalu, protože jsem se bál, že bych ho mohl vystrašit, kdybych mluvil moc nahlas nebo rychle. Snažil jsem se tedy kontrolovat svůj vlastní hlas. "Přijdu vám v pořádku mladíku?!" pronesl to tak rázně, že jsem mírně zatáhl hlavu na krku dozadu. Popravdě mě ráznost a síla jeho hlasu zaskočily, očekával bych rozechvělý hlásek, který neohne ani stéblo trávy, ale hlas staříka, jako by patřil někomu mladšímu a jako by dokázal vyvracet ze země celé stromy. "Já jen..." začal jsem opět pomalu, jenže to už mě vlk přerušil. "Mluv na hlas a nekoktej, jak ti mám pak rozumět? Hmmm? Taky už nejsem nejmladší, mám věk na to neslyšet, když někdo kuňká. A copak správný vlk kuňká? Tohle bude tragédie, vaše generace nemluví, ale kuňká... Jako banda žab, jen kulí oči a neví co by, no tak mi poc ne?" vychrlil na mne stařík a pomalu se začal zvedat ze země. Přikročil jsem k němu a pomohl mu se zvednout na roztřesené staré kosti. Vypadalo to, že stařík se na vlastních nohách neudrží a zase si sedl. "K sákru, tohle nepude," postěžoval si stařík. Pořád jsem netušil, jak se dostal až sem, když je takhle neschopný pohybu. "A co potřebujete?" zeptal jsem se, zatím co vlk láteřil nad vlastní starobou. "Potřebuju se dostat nahoru, co asi jinýho? Jdu za Životem, jako každý z nás," pronesl stařík a zavrtěl hlavou, jako bych si dovolil mu říct něco naprosto hloupého, že ani nechápe, jak se na to můžu ptát. "Jenže tam asi takhle nedojdete, že?" pronesl jsem dost neslušně, ale za to pravdivě. Neuvědomoval jsem si, co říkám, než jsem otevřel tlamu. No a pak už to nešlo změnit. Prostě jsem najednou vypálil tenhle fakt a bylo pozdě brát ho zpět. "Posliš, ty musíš být nějakej natvrdlej, že se pořád takhle hloupě ptáš na věci, který jsou přece očividný. Nepustila tě maminka na hlavičku když jsi byl malinkatej? Nebo ses jenom prostě praštil a už ti ta blbost zůstala? Hmm?" brblal stařík a já už už chtěl odejít. S mrzutým dědulou jsem se nechtěl zahazovat. Ne po tom, co jsem zažil. Nedodržoval kodex. Ozvalo se mi v hlavě. Tímhle mě častovali bratři v tom snu nebo halucinaci nebo co to bylo. Musím mu pomoci. Potřebuje pomoct a já mu musím být k ruce. Jenže jsem nevěděl, jak bych mohl staříkovi pomoci. Kdyby se o mne opřel, asi bychom mohli jít, ale až nahoru bychom se nejspíše nedostali. Jeho nohy se klepaly i když seděl. "Mohl bych vás nahoru odnést," pronesl jsem mírně váhavě, ale pak jsem nabral na ráznosti. Rozhodl jsem se. "Když se mi vyhoupnete na hřbet, mohl bych vás donést nahoru a tam vás sesadit?" Stařík se na mne nedůvěřivě podíval, ale pak přikývl. "Ale ne, že mě schodíš," zaremcal. Lehl jsem si na zem a nechal staříka, aby se natáhl přese mě.
Na to, že se jednalo o starouše nad hrobem byl tenhle staroušek celkem těžký. Jeden by řekl, že nesu stokilového vlka a ne někoho, kdo se třese jako třasořitka. Začal jsem pomalým krokem postupovat směrem k vrcholu. Funěl jsem u toho jak parní lokomotiva, čehož si stařík okamžitě všiml a nenechal to bez komentáře. "Musíš tolik funět, kazí mi to pohled na ten výhled tady," brblal nebo "Jestli budeš dlouho takhle skučet, bude si Život myslet, že to ty jsi tu ten starý a ne já. Já v tvém věku..." Snažil jsem se jeho komentáře ignorovat a jenom postupovat tlapku za tlapkou směrem k vrcholu. Děda se mezi tím mohl kochat pohledem do krajiny kolem a z kopců mohl dohlédnout poměrně daleko. Já si pohled užíval maximálně tak na prašnou cestu pod sebou a na to, jak se mi před očima míhaly vlastní tlapky. Byl jsem vyčerpaný. Asi jsem si ukousl větší sousto, protože jsem cítil, jak se mi motají nohy a je mi vedro. Nesmím to vzdávat! Musím pokračovat. Musím dokázat sám sobě, že se držím kodexu. Že pomáhám. Že jsem hoden vrátit se do Řádu a stát se Bratrem. Odfrkl jsem si a pokračoval dál a dál.
Málem jsem na vrcholku padl vyčerpáním, takže se děda mohl v pohodlí sesunout z mého hřbetu. Udělal pár kroků a posadil se na zem. Sledoval mě káravým pohledem, zatím co jsem se snažil nevykašlat vlastní plíce a dát se dohromady. "Co je?" zeptal jsem se a čekal nějakou nejapnou poznámku, že dnešní mladí nic nevydrží nebo něco podobného. Zvedl jsem jenom hlavu, abych to řekl, protože zbytek těla jsem měl vyřízený. Pak jsem hlavu položil zpět na zem a zhluboka dýchal. Moje očka se začínala zavírat, takže jsem se pomalu začal dostávat do říše snů. "Děkuju ti, Parsi, že jsi mě sem donesl. Za tohle se ti určitě odměním," pronesl stařík naprosto klidně a snad i přátelsky. Byl to tak odlišný hlas od jeho původního, který mě celkem silně iritoval svým tónem a frázováním. Tenhle se příjemě poslouchal. Nechápal jsem to. "Počkat... jak víte, jak se jme...?" zeptal jsem se, ale nedokončil jsem, to už mne přemáhala únava a já usnul. Byl jsem prostě moc vyčerpaný na to, abych udržel oči otevřené.

//teleport jedlový pás

//Limbo

Otevřel jsem oči. Rozlepit víčka byl problém, popravdě jsem se bál, je otevřít. Jako by každé mrknutí mohlo znamenat, že se podívám do obřích očí pavouka. Ošil jsem se. Moje tělo vystřelilo na všechny čtyři rychleji, než jsem původně zamýšlel. Bál jsem se. Co to bylo? Sen? Předtucha? Bože, co to bylo! Netušil jsem vůbec nic. Ani kde jsem byl, nebo jak jsem se dostal sem. Pamatoval jsem si na bratry, ale jak jsem přišel k nim, jsem netušil. Věděl jsem, že před tím jsem byl v lese, kde mne naháněl obří pavouk. Popravdě jsem si byl jistý, že mě ten pavouk kousl, ale to bych asi nepřežil. Musel to být sen. Nebo to byla halucinace a já jsem v ní procházel krajem a došel až sem. Slyšel jsem bratry, ale byl to jen výplod mojí fantazie...
Rozhlédl jsem se kolem. Tohle místo bylo zvláštní a já z něj měl zvláštní pocit. Rozhodl jsem se, že by bylo nejlepší odsud rychle vypadnout. Cítil jsem někoho, kdo tu byl taky, ale nechtěl jsem se s nikým setkávat. Chtěl jsem pryč. A hlavně zpátky do Asgaarského hvozdu za panem Sionnem, abych mu ukázal co umím. Pomalým krokem jsem se rozešel směrem přes mlhu pryč a do kopce.

//Vrchol nárských vršků přes nárrské vršky

Cítil jsem jejich zuby, které se mi začínaly zabodávat do kůže. Jeden by řekl, že když vás roztrhají na kusy, tak si ani nevšimnete bolesti. Ale je to blbost. Bolestí jsem začal křičet a pustil jsem Joffreyho. Jeho oči už byly ovšem skleněné. Zemřel a ani u toho nepípnul. Já jsem místo toho křičel. Bolelo to. Hodně to bolelo. Trhali mě na kousíčky. A mohl jsem si za to sám. Neměl jsem být tak emocionální. Joffrey měl pravdu. Měl jsem v sobě moc emocí. Nebyl bych dobrý rytíř nebo Bratr. Nebyl bych dobrý člen Řádu, ale to neznamenalo, že se nemůžu řídit kodexem. Znamenalo to ovšem jednu věc. Nemusím se k nim vracet. Můžu zůstat s panem Sionnem v asgaarském hvozdu. Ale nejdřív se musím probudit z tohohle snu. A pokud to není sen…
V duchu jsem slyšel zpěv. Byl to popěvek, který zpíváte vlčatům, když je chcete uspat. Ukolébavka měla zajímavý rytmus i slova. Slyšel jsem sladký hlas vlčice, která ho zpívala a nabyl jsem dojmu, že je to hlas mojí vlastní matky.

Stalo se jednou v lesích,
na dravého potoka březích,
když svítil v úplňku měsíc
malá vlčátka děsíc.
Vlci se sešli tu spolu,
aby pustili se do ročního lovu,
kdo kořist má ten brzo uhlídá,
že vrací se s plným břichem domů.

Zavřel jsem oči a nechal se odnášet bolestí a jejím zpěvem někam pryč. Někam kde to bude lepší a příjemnější, doufal jsem.

Moje emoce mne ovládaly, takže jsem si ani neuvědomoval, co dělám až když bylo moc pozdě na to, to zastavit. Nikdy jsem se pořádně nepral. Necvičil jsem a výcvik jsem skoro žádný neměl. To byl ten problém. Jenže možná z toho důvodu mne podcenili. Tlapkou jsem nahodil Anselmovi do očí prach a půdu z podloží, což starouše oslepilo. Pak jsem se vrhl na Joffreyho a zakousl se mu do krku. Moje zuby se zabořily do jeho kůže, jak nejvíce hluboko to šlo. Svalil jsem ho na zem a v uších jsem slyšel jenom svou krev. Tepala a dunila, jako by se chtěla dostat ven. Jenže to bylo všechno, co jsem stačil udělat. V okamžiku, kdy jsme dopadli na zem, začal ten pravý rachot. Vlci se na mne vrhli. Věděl jsem, že můj útok nezůstane nepotrestán, ale risknul jsem to. Došlo mi to, co říkal Joffrey. Zabijí mě, tak jako tak je po mě. Nemohli mě odsud pustit a riskovat, že jejich místo někomu prozradím. Museli si mě tu nechat jako otroka nebo mě zabít. Jiná možnost nebyla. No a podle toho co říkal Joffrey byla druhá varianta výhodnější. Ucítil jsem na sobě tíhu prvních vlků, ale i přes to jsem Joffreyho nepouštěl. Ležel jsem na něm a cítil jeho krev v tlamě. Nepolykal jsem ji, takže mi tekla na hrudník a tlapy.

Už jsem to nemohl poslouchat. Nešlo to. Nemohl jsem. Už jsem nemohl jen tak stát a nic nedělat. Lomcoval mnou vztek. Vztek na Joffreyho a ostatní, kteří se mi smáli. Vztek, že jsem se sem vůbec vracel. Jenže jsem nebyl ještě připravený něco říct nebo udělat. A Joffrey dál mluvil a mluvil. “Jsi prostě plýtváním vším, co jsme ti poskytli nebo co bychom ti poskytli. Kodex jsi několikrát porušil. Loajální nejsi. Odvážný nejsi. Jsi až moc emocionální a tvoje emoce tě ničí. Vidím to i teď, jak soptíš, ale nic neuděláš, protože jsi prostě jenom malý zbabělec. Chudák, který potřebuje pořád od někoho pomoc, od někoho zachraňovat. Sám nejsi schopen ničeho. Jsi naprosto neschopný. Nebyl by z tebe dobrý rytíř, nebyl by z tebe dobrý bratr a nebyl by z tebe ani dobrý syn.“ Joffrey měl svou tlamu jenom kousíček ode mě. Prskal na mě, jak mluvil. Věděl jsem, že nesmím nic udělat. Snášet urážky, tak velel kodex. Nastavit druhou tvář a respektovat mistry. Jenže já jsem nemohl. Nebyl jsem Bratr, jak řekl Joffrey. Neposlouchal jsem kodex. Jeho slova zažehla požár emocí a ten už nešel uhasit.

“Nejsi ani schopný najít cestu zpátky? Takového nikdo nepotřebuje. K čemu by nám byl Bratr, který se ztratí nebo to po prvním pokusu o nápravu vzdá. Já ti řeknu k čemu. K ničemu. Je prostě zbytečnou přítěží a my si přítěž nemůžeme dovolit. Původně jsem si myslel, že se už nikdy nevrátíš a mi budeme mít o problém méně. Kdo by se taky staral o vlčátko, které se sem dostalo jenom náhodou, o kterém věděla i vlastní matka, že je naprosto k ničemu, a tak ho radši vyhodila do křoví. Víš, kdo byla tvoje matka? Nevíš, protože ti to nikdo neřekl, ale dovol mi ti to vynahradit teď. Tvoje matka byla obyčejná děvka, tahala se za bratry a líbilo se jí to. Pravděpodobně si nevšimla, že tě čeká, dokud nebylo dost pozdě. A pohodila tě v křoví jako kus špíny, kterou jsi. Nechtěla tě a hodila tě na krk nám. Jeden z nás by mohl být tvůj otec, ale kdo by se přiznal k tak nemožnému synovi.“

“Měl jsi dodržovat kodex. Měl jsi být neohroženým bojovníkem, který se bude starat o slabší a nabízet pomoc těm, co to potřebují, ale kolika vlkům jsi vlastně pomohl? Během tvé služby jeden vlk zemřel. Dalšímu si prozradil to, co nikdy neměl vědět, takže jsi ani neudržel tajemství. Dámu v nesnázích si nechal na pospas jejímu osudu samotnou v cizím lese. Dokonce jsi se ani nepostaral o slečnu, která šla s tebou přes močály. Protože jsi zvolil špatnou cestu, tak spadla do bahna a málem zemřela. Můžeš za to, že pan Sionn je tak nešťastný. Viděl jsi jeho matku, když zemřela, ale nesnažil ses nabídnout, že se o všechno postaráš. Ne, prostě jsi jen řekl, co mají dělat ostatní. Takhle se člen Řádu ale nechová. Navíc jsem si naprosto jistý, že jsi celou tu dobu ani jednou pořádně nepomyslel na to, že bys začal pořádně hledat cestu zpátky k nám. Nebo se pletu? Nepletu. Protože jsi to zkusil jednou a pak už ses o to nepokoušel.“

Joffrey ovšem nekončil. Teprve začínal. Ve výčtu toho, co jsme všechno dělal špatně a čím jsem zneuctil Řád a Bratry v něm. “Vždyť jsi ani v té smečce nebyl neohrožený. Bál jsi se toho vlka s parohy, bál jsi se, že tě rozpáře jako to udělal jednomu členovi smečky, nebo se snad pletu?“ Nic jsem na to neříkal. Děsilo mne, že to ví. Jak to zjistil? Jenže tahle myšlenka se mi brzo vytratila z hlavy. Bral jsem to jako samozřejmost, že Joffrey ví všechno. Logicky to nedávalo smysl, ale tady nedávalo nic smysl. Museli vědět všechno, jinak by na mě nic neměli. Neznali mne tak dlouho, aby měli. “Nechal jsi Cashmere, aby byla sama v lese a nechránil jsi ji. Co kdyby se Paroháč otočil a běžel na ni? Zabil by ji kvůli tobě!“ pronášel Joffrey dál svoje slova a jeho proslov začínal dostávat grády. S dalším nádechem mi bylo jasné, že mě jen tak nepustí pryč. Že hodlá ve svých proslovech pokračovat a nebude si brát servítky. Úšklebky na obličejích ostatních byli všeříkající, stejně jako jejich nedočkavé pohledy. Přitiskl jsem se zadkem ke skále.

“Slyšeli jste to? Prý že dodržoval Kodex? To asi těžko,“ pronesl Anselm a odplivl si mým směrem. Tentokrát jsem neměl kam ustoupit, takže část sliny se mi rozprskla na jednu z předních tlapek. Nevěnoval jsem tomu ovšem pozornost. Místo, kde jsem měl slinu mne začalo rychle studit, ale já se nepohnul ani o centimetr. Ani jsem se nesnažil si slinu otřít. Nebylo to z důvodu, že bych se bál, že budu vypadat jako slaboch, ani jsem se neobával, že by mě někdo z Bratrů mohl napadnout, když se nebudu dívat. To proč jsem se ani nepohnul byl naprostý strach. Bál jsem se. Muselo to být vidět na mých zorničkách, které se mi rozšířily. Naštěstí si toho ani jeden z nich nevšiml. Teda to jsem si myslel, dokud Jeffrey nepromluvil. “Bojí se nás. Bojí se o svůj chabý život. Je to srab a nic jiného. Nezaslouží si, aby dělal ostudu našemu Řádu mimo tyto skály.“ Plně jsem opět jeho slovům neporozuměl.

Ta slova jsem nejprve nechápal, ale postupně mi došel jejich význam. Joffrey došel pomalu až k nám. Jeho výraz působil více nevěřícně s každým krokem. Zpražil pohledem všechny přítomné, kteří sklopili hlavy v jednom gestu. Až na mistry ti zůstali stát s hlavou hrdě vztyčenou, protože ani jim nemohl Joffrey nic nařizovat. To mohl jenom nejvyšší a kdo to byl, to jsem nikdy nezjistil. Nebyl jsem s nimi dost dlouho.
Joffreyho slova mne bolela. Bodala a pronikala až k mému nitru. Označil mne za odpadlíka. Odpadlík je někdo, kdo se vzdá následování kodexu, někdo kdo se odpojí od Řádu a nebo poruší jeho zásady. Ať tak či onak, takhle se označoval jenom někdo, kdo už nepatřil mezi Bratry a kdo přišel o všechnu čest, kterou si kdy mohl zkoušet nárokovat. “Já, já…“ chtěl jsem se začít obhajovat, ale hlas mi přeskakoval nervozitou a zmatením. “Já nejsem odpadlík, dodržoval jsem kodex celou dobu, co jsem byl pryč,“ bránil jsem sám sebe, i když mi bylo jasné, že je to trochu špatný pokus. Joffrey, Anselm i Caspian mě probodávali pohledy.

Nejprve jsem si myslel, že se rozestoupili kvůli mně. Že mě chtějí konečně propustit. Že konečně přijdu na to, co se tady dělo, ale ne. Udělali cestu Joffreymu, který se k nám konečně dostal. Působil jako klid a obklopovala ho aura ochranářství. Uklidňoval mě jenom pohled na něj. Joffrey všechno vyřeší, vysvětlí to ostatním, že jsem neměl jinou možnost a všechno bude jako dřív. Chvilku jsem zadoufal, že to tak opravdu bude. Že jim vše společně vysvětlíme a já budu moci zaujmout své místo ve výcviku a stát se právoplatným Bratrem a členem Řádu. Jenomže jak se Joffrey blížil, něco mi na něm nesedělo. “Co se tu děje?“ zeptal se a nevěřícným pohledem koukal na mne a na ostatní. Chvilku jsem doufal, že je udivený, že mě tu vidí živého a zdravého. Chtěl jsem se k němu vrhnout a obejmout ho. “Kdo pustil toho odpadlíka sem?“ Joffreyho hlas se nesl skrze celý vnitřní prostor mezi jeskyněmi a skalami. Mírně jsem se otřásl. Nechtěně.