Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie

Mluvila o tom, že Bohové musí být reální, protože vidíme následky jejich návštěv, ale pořád jsem nebyl přesvědčený. Co kdyby popravdě bylo všechno jinak. Schopnosti se přece jednomu zlepšují časem, není to jen tak, že by najednou někdo něco uměl, spíš to v něm dříve a postupně se jeho tělo zlepšuje i magie se zlepšují... Trénink a opakování, to je to správné, ne nějaký Bůh, co to jen tak naděluje na potkání. "Budu vděčný, když mi dáte vědět," pronesl jsem s klidem sobě vlastním. Byl jsem rád, že vlčici nemusím nijak dál přesvědčovat a že se rozhodla, že si na všechno přijde sama. Bylo to dobře. Kdo by to chtěl dál rozvádět, když pravda mohla být někde mezi a na to nepřijdeme bez důkazů.
Přešlápl jsem, když jsem kousek od nás uviděl vlčata. Vypadalo to, že se rozhodla navštívit sochu. Byla naštěstí od nás kousek dál, takže nic nerušilo rozhovor mezi mnou a slečnou Sid. Pak mi položila celkem záludnou otázku. "Hmm... Věřím v sebe," řekl jsem a mohlo to znít trochu nadutě, takže jsem se rozhodl to dovysvětlit záhy. "Ve svoje schopnosti a dovednosti... Taky věřím v ostatní vlky, že mě nenechají na holičkách. Dá se říct, že věřím v dobro v každém," pronesl jsem. Teda ne v každém. Paroháč dobrý rozhodně není... Ale třeba i on má svoje motivy a důvody, proč to udělal. Mírně jsem naklonil hlavu na stranu, abych si sklepal sních z hlavy. Nebyl jsem úplně nejlepší společník, to už muselo slečně Sid dojít. Konverzace se mnou se táhla a byla podivně jednostraná. Já většinou otázky nepokládal, jen jsem odpovídal. Nebyla to nafoukanost nebo nezájem, jen jsem nechtěl narušovat osobní prostor toho druhého. Ať už ve fyzické nebo mentální rovině

//Loterie

Slečna Sid se rozjel, protože to vypadalo, že evidentně celkem dost přemýšlela o tom, co by dělala jako Bohyně tohohle kraje, nebo už prostě byla taková, že jí napadaly tyhle věci samovolně hned. Jen jsem ji poslouchal, když tak polemizovala nad tím, co je a co není v možnostech božských bytostí tohohle místa. Pak mluvila o halucinaci a já mírně zavrtěl hlavou, ale nechal jsem ji domluvit, než jsem se pustil do vlastního vysvětlování. "Nemyslím si, že by to byla halucinace nebo tak něco, spíš si myslím, že se jim to jenom zdá jako představa. Prostě mají pocit, že jsou blízko Bohu a ten jim odpovídá a tím, jak v to věří, tak si to pak ve vlastní mysli zvlčťují... Je jednodušší si představit vlka jako boha, než nějakou neurčitou věc ne? Vždycky si snadněji vybavujeme to konkrétní... A ne nevěřím tomu, že by reálně nějaký z těch bohů jako je Život nebo Smrt existoval. Spíš si myslím, že jsou prostě jenom představou... Každý musí něčemu věřit, jinak by ten život tady nedával smysl," ukončil jsem svůj poměrně obsáhlý monolog. Byl jsem přesvědčen o své pravdě a rozhodně jsem nechtěl nijak rozporovat pravdu jiných, ale nehodlal jsem ani slepě k jejich přesvědčení přistupovat. Co jsem sám neviděl nebo nezažil v to jsem nevěřil. Fiér se vrátil ze záhrobí... Ale co když byla jeho smrt iluze... Nebo jeho návrat... Tohle místo bylo magické až moc. Sám jsem postupně získával magické schopnosti, kterým jsem nerozumněl.

//Loterie

Jen jsem se stoickým klidem sledoval, i když jsem uvnitř trochu bublal. Ovládání vlastních emocí bylo jednou z mých dobrých schopností. Ovládnout se a působit klidně, i když si to situace nežádala. I když situace přímo křičela po nějakém zásahu. Ne. I v tento moment jsem zůstával klidný a tichý. Mluvila o počtu tlapek a tvrdosti svých kostí. Nereagoval jsem, jen jsem dál sledoval její počínání, když mi tlapkou mávla před čenichem, jako by to něco dokazovalo. O pekelným utrpení toho asi moc nevěděla, když za to považovala život bez srandy. Dokázal bych si vybavit spoustu mnohem horších věcí. Od sledování smrti cizího vlka, od pocitu radosti z toho že umřel, přes pocit naprostého zhnusení nad sebou samím... vlastní smrt, byla taky celkem pekelná, i když to byl jen sen. Ztráta rodiny, nikdy nebýt chtěný, vždycky navíc... tohle bylo peklo. Nikdy nezažít srandu, to rozhodně oproti všemu ostatnímu byla procházka růžovým sadem. Jenže slečna Sid to tak evidentně nevnímala.
Její podivení nad bohy bylo celkem pochopitelné. Nechtěla věřit tomu, že by jí ostatní věšeli bulíky na nos, ale už každé malé vlče přece umělo rozpoznat realitu a výmysl. "Nelhali ti, oni třeba věří, že zažili nějaký nadpozemský zážitek... Ale zamysli se nad tím, kdybys byla Bůh, co bys dělala? Zjevovala se vlkům když si dupnou nebo si užívala svojí moci?" pronesl jsem a naklonil hlavu na stranu. Většina vlků měla v tomhle jasno, každý kdo měl moc se tu staral hlavně o sebe a své blízké, na ostatních záleželo pramálo. U Bohů jsem tedy předpokládal to samé. Navíc koho by bavilo být nějakým hej počkej, na kterého stačí zavolat a on se musí objevit a pomáhat...

Naklonil jsem hlavu mírně na stranu. "Může to vést ke zranění, a i když je to pro vás třeba sranda, kdybyste si zlomila tlapku, tak už by na tom nic ke smíchu nebylo, že?" pronesl jsem celkem vážně. Nebyl jsem prostě úplně parťák na nějaké to dovádění a když začala vyjmenovávat zimní radovánky, jen jsem na ni upřel nechápavý pohled. Nic jsem neřekl, ale muselo jí dojít, že absolutně netuším, co je to vlkulák a nerozumím ani dalším slovům, která použila. Nechtěl jsem být úplně nevděčník a kazič zábavy, ale jako vlče jsem byl hodně času sám, takže jsem si prostě neuměl hrát. A jako dospělák jsem spíše řešil věci jako byla smrt, vlastní či jiných. Neumřel jsem. Byl to jenom špatný sen a pan Sionn se spletl...
Slečna Sid už ovšem zase něco mlela. Její tlama se nikdy nezastavovala na delší dobu. Přišlo mi, že kdyby mohla, tak se klidně zabaví sama mluvením. "Chm.." povzdechl jsem si a vyrazil ze sebe oblak páry, protože byla vážně zima. "Bohové neexistují. Vím, že místní vlci si myslí, že mezi nimi chodí bohové, ale já jsem byl na hoře, kde údajně sídlí bůh Život, dokonce jsem tam byl dvakrát, ale ani jedenkrát tam žádná magická bytost nebyla. Vlků tam bylo dost, ale ani jeden z nich nepůsobil božsky," pronesl jsem a vzpomněl si na malé vlče a pak na starce, kterému jsem pomáhal při druhé návštěvě. Přišel dožít na horu, aby měl poslední hezký výhled, než zemře. Poetické, ale nepraktické.

Sid mluvila i během mého skoro pádu, ale snažil jsem se si zachovat nějaké věty z toho, co říkala, abych až zastavím jí mohl odpovědět. "Nemám rád zbytečné nebezpečí," pronesl jsem v odpovědi na její otázku, která byla spíše zděšením. Nebo mi to aspoň tak přišlo. Jako by vlčici naprosto vyděsilo, že se nerad kloužu nebo hůř, že to vůbec neumím. Uměl jsem to, ale proč by to někdo dělal dobrovolně, to mi zůstávalo záhadou. Sedl jsem si raději na pevnou zem a sledoval, jak se slečna drápe na vrcholek údolí. Nebo spíše, jak se snaží někam vyškrábat, protože jí to pořád podkluzovalo. "Není nutné, se tam škrábat zpátky," pronesl jsem s klidem, ale evidentně to na slečnu nefungovalo.
Rozhodl jsem se vrátit k předchozímu rozhovoru. "Někdo by ti to mohl asi říct, ale nemyslím si, že zrovna bohové," pronesl jsem suše. Víra v tomto kraji byla silná, všichni o bozích mluvili jako o živoucích, ale já nikdy žádného živého boha neviděl a rozhodně jsem s tím nehodlal začínat. Nechtěl jsem ale ani nikomu brát jeho víru a přesvědčení.

//les

"Nevím, jak jste k ní přišla... Třeba ji máte od narození, někteří vlci mají více magií, co jsem tak zjistil," pronesl jsem a nakrčil čenich. To bylo těsně před tím, než mi tlapky vzala gravitace do svých rukou a ledová plocha mi zabránila v tom, se normálně pohybovat. Začal jsem se naklánět do stran, abych svou jízdu dolů do údolí vyrovnal. Roztáhl jsem navíc tlapky od sebe, abych měl co největší plochu pokrytou a nehrozilo, že si rozmlátím čenich. Naštěstí to pomohlo a já se zastavil kousek od okraje údolí. "Dneska to nějak klouže," vydechl jsem nakonec, když jsem trochu uklidnil svůj tep a vrátil srdce zpět z krku na místo kam patřilo. Nikdy jsem podobný klouzanec nezažil. Tady v údolí to aspoň trochu šlo. Nikdo tu nebyl. Naštěstí. Nerad bych někoho sejmul, při svém neobratném sestupu dolů. Naštěstí do údolí svítilo sluníčko, takže se tu led nevytvořil. Doufám, že se nikomu nic nestane v lese, to by nebylo milé.

//Loterie

Slečna Sid se omluvila. "To nic," odmával jsem to jenom, protože jsem se o tom úplně nechtěl bavit. Udělal jsem několik kroků dál. Začínalo přituhovat a sníh a led pod tlapami klouzal. Nebylo to extra příjemné, ale doufal jsem, že se mi podaří se nerozbít o zem, když půjdu opatrně a pomalu. Sid se ovšem výborně bavila i tím, že ji pravděpodobně seberu dole nebo spíše, že se sebere po pádu sama, na což jsem zareagoval jen kývnutím. Chtěla jít do údolí a to se mi celkem líbilo jako dobrý nápad. "Tak jo," odvětil jsem klidným hlasem a pomalu jsem začal hledat směr k údolí, které se mi už při první návštěvě celkem zamlouvalo. Navíc by to tam nemuselo tolik klouzat...
Mluvení o tom, že sám ovládám magii bylo něco nového, zvláštního. "Vidím barvy... Kolem vlků a ty mi... No prostě dokážu v nich rozpoznat určité magické prvky. Je to jako barevná směs, která se kolem vás mihotá, takové třpytky... A vidím nejen rudou, která symbolizuje magii ohně, ale i nazlátlou, která má něco společného se zpomalováním věcí... Nevím, co přesně to je, protože ji máte hodně slabou, ale je tam," sdělil jsem Sid všechny informace o její vlastní auře. "A ne nevidím v ní budoucnost ani nic podobnýho, vidím jenom ty barvy... No a... prostě chápu jejich význam, i když třeba tu magii sám neznám... Jako bych jim rozuměl," dodal jsem neurčtě, protože jsem popravdě nevěděl, jak to mám popsat. Uviděl jsem světlo mezi stromy, což naznačovalo údolí. Mírně jsem přidal do kroku, ale to jsem neměl dělat, protože mi začal led klouzat pod tlapkami.

//údolí

Sid nebyla zrovna vlčice, která by se nějakým způsobem starala o strasti jiných. Zajímala ji moje minulost a já popravdě neměl moc co ukrývat. Ono toho hlavně moc nebylo. "Nemám rodinu," odvětil jsem jednodušše. Nebo mám? Pan Sionn říkal, že jsem pro něj jako rodina, ale... jako není rodina, to je jenom jako... Mírně jsem naklonil hlavu na stranu, abych mohl poslouchat les. Nevypadalo to, že by se pan Sionn hodlal k nám přidat, takže jsem se prostě rozešel do lesa. "Opatrně ať nespadnete, nechtěl bych vás zbírat ze země," dodal jsem ještě, když jsem viděl nebezpečnou akrobacii, kterou vlčice prováděla na kmeni stromu.
"Kousek odsud je údolí, jestli se chcete podívat tam," odtušil jsem. "Loviště jste viděla... no a pak jsou tu jenom hranice a taky ta podivná socha," dodal jsem. Nebylo tu moc míst, která by stálo za vidění. Les byl v podstatě všude stejně starý a zatuchlý, jako by se za stovky let nezměnil.
Mluvila o tom, že ovládá jenom oheň, ale tomu jsem nevěřil. Buď mi lhala nebo o tom nevěděla. "Ne, vidím ve vaší auře víc barev a něco mi napovídá, že to nebude jen jedna magie," řekl jsem jí se vší slušností, jaké jsem byl schopen, protože jsem ji nechtěl urazit nesouhlasem.

//Loterie

Vlčice předemnou byla jako veverka na nezralých žaludech. Jako by se jí vlčkovský svět zaseknul v mysli a ona ho nehodlala opustit. Byla celá rozradostněná a evidentně nadšená. Z čeho? Ze života? Z lovu? Z možné výpravy? Netušil jsem. Nebyl jsem si úplně jistý, že jí vůbec chci nějak podporovat v tomhle chování, ale na druhou stranu, komu to vadilo. Bylo celkem teplo, na to že byla zima a ke všemu noc. Mírně mě to znervoznilo, ale nic strašného. Pohledem jsem se zaměřil na slečnu Sid, která momentálně vyskočila na kmen, který tu ležel ve sněhu. Rudkou kolem ní jsem viděl už před tím, ale zajímala mne ta podivně zlatavá barva, která jako by nedávala smysl. Jednu chvíli se převalovala kolem vlčice tím a poté zase oním směrem. Věděl jsem, že její magie má něco společného se zpomalením času? Znělo to zvláštně, ale tak jsem to cítil. Byla ovšem tak slabá, že se její světlo nedalo pořádně uchopit. Uchopit... znělo to šíleně, ale přesně jsem cítil, co umí vlčice předemnou. Zavrtěl jsem hlavou a rozehnal tak barevnou auru, aby mne nerozptylovala.
Sid se rozhodla, že náhoda bude nejlepší průvodce a pak začala o tom, jak moc les nezná. Pak zase vypálila spoustu otázek. "Jsem tu už celkem dlouho, přišel jsem jako malé vlče... teď tu budu už druhou zimu... asi..." pronesl jsem neutrálně. "Les znám dost dobře, jestli chceš provedu tě tu," pronesl jsem a vyrazil jsem k hranicím pomalým krokem. Les jsem znal jako svoje vlastní tlapky. Věděl jsem přesně kam jít a na co si dávat pozor. "Mimochodem, co za magie to ovládáte?"

//Jeskyně

Vyběhl jsem za slečnou Sid, která opravdu brala tenhle závod dost vážně. Nelíbilo se mi to, protože to v jeden moment vypadalo, že si pořádně natloukne čenich a já popravdě nechtěl řešit, že se zranila. By mi nejspíš nikdo nepoděkoval. Mírně jsem mrsknul nesouhlasně ocasem, když jsem přešel do poklusu za ní. Vypadala nadšeně, že se jí podařilo vyhrát, za což jsem byl rád i když jsem se neusmíval. Pořád jsem si zachovával ten svůj odstup a chladnější klid. Byl jsem ovšem rád, že se jí nic nestalo a že se dokonce i celkem baví. Komentovala můj výkon jako nepřekonávající její očekávání, ale zároveň jako dostatečný, abych se vyhnul poslednímu místu. Trochu jsem pana Sionna podezříval z toho, že se našeho závodu ani neměl v plánu účastnit, ale tak nechtěl jsem slečnu Sid vyvádět z omylu a tím jí kazit náladu. Pohled jsem na chvilku upřel k východu z jeskyně, ale ten zůstával pořád prázdný a temný.
Svou pozornost jsem upřel zpět na slečnu Sid a její nápady. Popravdě žádný momentálně neměla a já taky ne. "No... Hm... Nechal bych to na náhodě, kam nás zanese?" navrhnul jsem nejistě, protože jsem netušil, kam by to s touhle střelenou vlčicí taky mohlo vést. Na druhou stranu jsem ji musel nějak chránit ne?

Slečna Sid rozhodně nebyla žádná slečinka, podle toho jak mlaskala a jak se zaprasila během jídla, bych ani neřekl, že se jedná o vlčici. Někdy mě to až zaráželo, jak některé byly jako dámy a některé zase horší než někteří vlci. Mírně jsem se ušklíbnul nad tím, jak jsem tomuhle vůbec nerozumněl. Bratři mne vychovali celkem dobře, ale zapomněli mě informovat o vlčicích a jejich náležitostech. Pan Sionn mi toho o vlčicích taky moc neřekl a z toho, jak jsem poznal Cash a Danie jsem se toho dozvěděl spíše tolik, aby vznikly v mém mozku nové otázky, než abych si na něco odpověděl. Možná, že by mi slečna Sid mohla poradit ohledně toho, jak fungujou vlčice? Znělo to jako dobrý nápad, dokud jsem ho měl v hlavě, takže jsem se rozhodl podle toho jednat.
Sid se zvedla a s povykem se rozeběhla pryč. Rozhodl jsem se ji následovat, ale nechal jsem jí vyhrát. Holt už jsem byl takový. Vlčice měly prostě přednost a tove všem, takže i výhra náležela jí. Navíc ze zadu jsem ji mohl pořádně hlídat, aby se jí něco nestalo. Pořád jsem měl v živé paměti paroháče a to jak zabil jednoho z nás... ale ten se pak vrátil... no pořád nebylo nic na tom být obezřetný a své spolusmečkovníky hlídat.

//Les

//Loterie

Koukal jsem kolem. Pan Sionn a slečna Sinead tu byli se mnou, ale taky jsem si všimnul vlčat, která něco dělala v koutech jeskyně. Jenže mě to moc nezajímalo, chtěl jsem se popravdě hlavně najíst, protože jsem měl hlad. "Myslím, že se nám to povedlo," pronesl jsem a pak se posadil. Pohledem jsem koukl na pana Sionna a počkal až si on utrhne pro sebe. Pak už to bylo na mě a slečně Sid, abychom se také najedli. Natáhl jsem se nejdřív po kus vnitřností, které po panu Sionnovi zůstali. Chutnalo to výborně. Byl jsem strašně hladoví, takže jsem si chtěl doplnit žaludek a energii tím nejlepším, co šlo. Pak jsem si utrhl kus masa a odtáhl ho kousek od kořisti. Nechtěl jsem ostatní rušit svým mlaskáním. "Dobrou chuť," popřál jsem ostatním a pak se pustil do jídla. Hodlal jsem se najíst a zase se vrátit do lesa. Nechtěl jsem se tu moc povalovat. Ne, že by mi vadilo si chvilku odpočinout v teple úkrytu, ale na druhou stranu jsem se nechtěl moc zapojovat do konverzací s vlčaty, protože by někdo mohl navrhnout, abych je pohlídal a to jsem opravdu nechtěl. Nebyl jsem žádná hlídačka. Tak abych se vyhnul osudu vlka na hlídání, snažil jsem se najíst co možná nejrychleji. Nevypadal jsem u toho asi moc elegantně, ale to mi nevadilo, hlavní bylo se pořádně nadlábnout a to rychle. "Nechcete něco podniknout, když už máme naloveno?" zeptal jsem se a s mírným úsměvem se obrátil nejprve na pana Sionna a pak na slečnu Sid. Šel bych kamkoliv s kýmkoliv, jen abych neusel hlídat vlčata. Slízl jsem si z čenichu poslední zbytky jídla a očekával, co jeden nebo druhý navrhnou. Neměl jsem úplně plán, kam bych se chtěl podívat. Mohli bychom jít na jih nebo na sever nebo jen pobíhat po lese.

//Les

"Ahmm," broukl jsem jenom souhlasně mezi zuby, když mi pan Sionn vysvětloval, že je někdy dobré použít magii. Nemohl jsem mu dát delší odpověď nebo srozumitelnější, protože jsem měl plnou tlamu práce. Tahání bylo celkem náročné, ale když jsem zabral a pan Sionn se přidal, šlo to opravdu rychle. Navíc do úkrytu maso i klouzalo po vlhkém povrchu. Podařilo se nám společnou silou dotáhnout pokrm až do velké síně. Kde byla vlčata. Nebo spíše místní dorost. Vzpomínal jsem na tu vlčici, paní Lucy, co tu tenkrát měla vlčata a mírně nakrčil čenich. Ten pach jeden nedostal z hlavy. Naštěstí tu momentálně nikdo vlčata neměl, což bylo dobře. Nechtěl jsem to v brzké době vidět znovu. Pustil jsem z tlamy kořist a udělal pár kroků vzad, než jsem si sednul na zem a čekal na vlastní přísun jídla. Věděl jsem, že musím počkat, než dostanu možnost se najíst.
"Myslím, že pro příště bych měl více trénovat, abych se dokázal zakousnout do kořisti tam, kde je třeba... Ještě mě napadá, když někdo nadežene stádo, jak dokážete určit, kam poběží? Já jsem tušil, ale spíš jsem se nechal vést slečnou Sin, než abych nějak přesně věděl, kam poběží, je nějaký způsob, jak to vědět jistě?" vyptával jsem se. Lovení mne opravdu pohltilo a bavilo. Narozdíl od mého prvního lovu jsem věděl, co mám dělat. Pan Sionn byl dobrý učitel.

Zvolil jsem špatnou taktiku a celkem jsem toho zalitoval, když se moje zuby málem vykloktaly na hřbetu, který mi neúnavně narážel do brady s každým pohybem zvířete. Trochu jsem teď doufal v záchranu od ostatních. Samotná váha mého těla zvíře zpomalila, ale rozhodně ho nepřišpendlila k zemi, jak jsem si to představoval, takže jsem v podstatě vlál za zadkem muflona a byl jsem rád, že mám všechny zuby ještě v tlamě. Snažil jsem se vydržet. Jenom vydržet. A dařilo se. Náhle zvíře zachrčelo a zapadlo na zem. Odskočil jsem, aby nespadlo na mě, ale nebylo to moc šťastné, protože jsem místo na tlapky dopadl na hranu jedné z nich a jak jsem měl rychlost, sletěl jsem do klubka na zem. Trochu jsem se projel po zemi a zastavil se až o jeden z pařezů. Naštěstí jsem k němu dojel už pomalu, takže jsem se opravdu jenom zastavil a víc se nepotloukl.
Chvilku jsem tak ležel. Přemýšlel nad životem a tím, kde jsem udělal chybu. Pak jsem se zvedl, oklepal a rozešel se za zbytkem naší lovecké výpravy. Byl jsem potlučený, ale nebylo to nic hrozného. Rozhodně to bylo lepší, než když mě tenkrát nabral plnou silou. "V pořádku," řekl jsem a byl rád, že bolest mírně otupil adrenalin. Naražená žebra mi tenkrát neotupilo ani to. Uchopil jsem kořist do zubů a začal ji automaticky tahat k úkrytu, aby se mohl nažrat případně každý, kdo by měl zájem. Netušil jsem, jestli je to tak správně, ale pan Arcanus to tak dělal, takže jsem doufal, že je to správně.

//úkryt

Kývnul jsem na pana Sionna souhlasně. Pokud se náš vztah měl někam posouvat, bylo by nejlepší na to přicházet dohromady. Ale byl jsem nepokrytě rád, že mě úplně nezazdil. Sám jsem netušil, co k němu cítím. Vzhlížel jsem k němu a měl jsem ho rád, ale kdo ví jak a jak moc. Znovu jsem tedy pokýval hlavou a zavrtěl ocasem, aby mu bylo jasné, že mě se tenhle jeho nápad zamlouvá. Nač někam spěchat. Pan Sionn mluvil dál a já si uvědomoval, že nevnímám barvy jenom jeho. Když jsem zaměřil svůj pohled na slečnu Sineád, vnímal jsem, že i kolem ní se něco z barevného spektra objevuje. Nebylo toho tolik, co u pana Sionna, ale taky to bylo zajímavé. Viděl jsem rudou, která byla totožná jako její oči a musela symbolizovat oheň. Ale pak taky hodně podivnou zlatavou, která mi napovídala, že má ještě jistou magii, která mi zůstávala skrytá. Zlaté měla v auře tak málo, že o tom asi ani sama nevěděla. Zajímavé. Netušil jsem, jak to vím, ale nově jsem věděl o tom, co má kdo za magii podle jejich barev. To bylo evidentní. Že by se mi splnilo přání, které jsem měl. Přemýšlel jsem o tom, zda by to opravdu tak mohlo být. Tenkrát jsem si přál vědět, když na mne někdo magii použije, ale tohle bylo taky dobré. Aspoň jsem věděl s kým mám tu čest.
Lokalizovat lovnou zvěř bylo tak jednoduché, jako bych to dělal odjakživa. Asi jsem k tomu měl nějaký skrytý předpoklad.
Moje skromná chvilka objetí s panem Sionnem byla náhle ta tam, ale byl jsem za ni rád. Konečně jsem se cítil, že někam patřím. Že mám někdo opravdoví a skutečný domov. Že se mám kam vracet, i když to nebylo společně s bratry. Mohlo to být tady? Mohl jsem se tady dál držet kodexu vzdálen od Řádu? Mohl. Mírně jsem se usmál, ale pak mi úsměv z tlami zmizel jako mávnutím kouzelné šišky. Zase jsem se tvářil normálně. Neutrálně. Možná to mohlo na někoho působit až arogantně nebo hloubavě. Řítila se k nám právě slečna Iska a chvilku po ní se k nám připojil pan Nemesis.
Vypadalo to, že pan Sionn přesně ví, co a jak. Byl jsem za to rád. Poslouchal jsem ho, i když informace, které říkal byly nejspíše všem známé, mě ne. Musel jsem toho nacucat, co možná nejvíce, abych se mohl od pana Sionna přiučit. Pan Sionn pak rozdal poslední úkoly a zeptal se na dotazy, než jsme se všichni rozešli na svá místa. Já se držel za ocasem pana Sionna. "Lovíte někdy magií?" zeptal jsem se na to, co mne zajímalo. Pomalu jsem zvolnil tempo a přikrčil se. Moc jsem nevěděl, co bycho měl nebo neměl dělat, ale bylo mi jasné, že bych se měl ukrýt nejlépe do závětří, takže jsem se snažil využít své světlé barvy na případném sněhu. Konečně měl můj slabounký kožich nějakou výhodu oproti huňatým a tmavším vlkům. Přitisknutý k zemi jsem čekal, než dojde na lov a v duchu se modlil, aby to dopadlo méně než posledně.
Když se stádo dalo do pohybu vyběhnul jsem. Trochu jsem doufal, že budu aspoň vědět, které zvíře lovíme a že neudělám někou botu. Podle pohybu stáda jsem ovšem měl jasno, které zvíře bude na našem jídelníčku. Muflon trochu kulhal, což byla naše výhoda, když se podařilo slečně Si odtrhnout ho od zbytku stáda. Byl pomalejší a já doufal, že moje kroky budou stačit. Stádo se prohnalo pryč a já zamířil krokem přímo k našemu úlovku. Nic jsem v hlavě neměl. Myšlenky se vypařily. Tepání krve v uších a spáncích začínalo být nesnesitelné, ale vybičovalo mne to k rychlejšímu postupu. Pamatoval jsem si, co říkal pan Sionn. Pověsit se na nohy a pak prokousnout krk. Krkavice byla nejlepším místem, které jsem si mohl vybrat. Jenže jsem se bál. Při posledním lovu jsem skončil dost potlučený a to jsem taky šel po krku. Rozhodl jsem se zavěsit kořisti na zadek, i když to asi nebyl úplně nejlepší nápad. Sice jsem měl sílu, ale logičtější by bylo, aby se na kořist pověsil někdo silnější a mohutnější než já. Jenže já se tak ukrutně bál toho, co bylo ve předu, že jsem se prostě odrazil a skočil. Zakousl jsem se do hřbetu a drápy zaryl do masa. Zadní nohy muflona na kluzkém sněhu podjely a on si začal sedat, zatím co přední nohy mu šly pořád dál. Pokud chtěl někdo něco zakousnout, teď mohl.