Gallirea - Příspěvky uživatele

//Loterie
- použit bonus štěstí

Doufal jsem, že prostě pomalounku odejdeme, kudy jsme přišli. Pomalu jsem se otočil, abych mohl vyrazit plnou rychlostí pryč a nechal strom i podivná zvířata pod ním být. Udělal jsem krok a můj pohled dopadl na obrovskou tlapu, která by jednodušše zakryla tu moji. Ztěžka jsem polkl. I když jsem věděl, co se děje a komu tlapka patří, zvedl jsem zrak v naději, že se moje oči nesetkají s obrovskou mordou. Obří zvíře si mě měřilo podivným pohledem. Zůstal jsem stát. Ani jsem se nepohnul. Slečna Sid začala jančit. Vrčela a snažila se odvést pozornost. Evidentně to pomohlo, ale ne v tom směru, který zamýšlela.
Podivná šelma se obrátila na mne. Přeměřovala si mě a sledovala každý můj pohyb, jako bych byl nějaká svačinka. Možná zjišťovala, jestli jí stojím za to. Sid evidentně předvedla, že by nebyla úplně dobrým zákuskem. Možná za to mohl fakt, že jančila. Nebo možná její kožich nevypadal jako jiná místní šelma tolik, jako ten můj. Mírně jsem se nakrčil a zvažoval, co bych mohl udělat. Mohl bych se pustit na útěk, nebo bych mohl použít nějakou svou magii nebo zůstat stát. U magie byl problém, že jsem ji neuměl ovládat. Nedokázal jsem vyvolat jen tak proměnu sebe a kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych se opravdu hodně snažil. Možná by to trvalo prostě jenom moc dlouho. Neměl jsem čas na to, se soustředit a zaměřovat se na provedení magického triku. Podíval jsem se na slečnu Sid. "Utečte," řekl jsem jí rázným hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky. "Běžte," zopakoval jsem. Šelma si mě prohlížela a čekala na každý můj krok. Doufal jsem, že si slečna Sid nebude teď na něco hrát a že prostě zdrhne. Nechtěl jsem jí tu. Tohle byla hlavně její vina, tak jsem doufal, že aspoň teď přestane dělat hlouposti a poslechne mě. Sice byla starší, ale chovala se jako vlče a kvůli ní jsem byl v tomhle průšvihu.
Škoda, že už nikdy neuvidím pana Sionna, blesklo mi hlavou. Šelma udělala pár kroků ke mně. Snažil jsem se zachovat klid. Doufal jsem, že když budu stát, nic se mi nestane. Když nebudu vypadat jako nebezpečí ani jako kořist, nezaútočí. Snad... Hrát mrtvého by nepomohlo, protože už viděla, že jsem živý. Nebo spíš viděl, podle všeho to byl samec. Mladý a nerozvážný. Přesně jako já. Zhluboka jsem se nadechnul a doufal, že bude stačit, když prostě udržím svou pozici. Zvíře zavrčelo, až se podemnou otřásla zem. Evidentně se připravovalo k něčemu. Ale k čemu... K útoku? Nebo odchodu? Netušil jsem. Šelma došla až ke mně. Vrčela a čichala. Očichala mne. Nejspíše zjišťovala, co jsem. Pak mi těsně u ucha zavrčela. Hrozivé a táhlé zavrčení. Secvakla čelisti na mém uchu. Cítil jsem prudkou bolest v uchu, která mi projela celým tělem. Třásl jsem se. Cítil jsem teplo u ucha. Nepohnul jsem se. Zůstal jsem stát na místě, i když jsem se třásl. Šelma prošla kolem mě, div mě neporazila na zem. Pokračovala dál ve svém obchůzce pryč do křovin. Zůstal jsem stát. Nemohl jsem se pohnout. Po uchu mi tekla krev, jak mě šelma kousla. Nevěděl jsem, jestli to byl její záměr nebo jen nehoda, když mi řvala u ucha tak blízko. Nebo možná zjišťovala, co jsem vlastně zač.
Třásl jsem se. Měl jsem nohy jako z rosolu. Už jsem nedokázal udržet vlastní váhu, ale věděl jsem, že musím pryč. Jednou jsem měl štěstí, ale to nemuselo být na mé straně i příště. Roztřesený jsem se začal sunout směrem, kam jsem viděl utéct slečnu Sid. Tak trochu jsem doufal, že počkala a že mi pomůže. Po pravé straně mi tekla krev. A teklo jí hodně. Musel jsem zmizet, pokdu jsem nechtěl přilákat další nebezpečné šelmy. Moje ucho pulzovalo bolestí a kdybych si na něj viděl, možná bych si všimnul, že mi z něj zbylo jen opravdu málo. Moje tlapky se táhly a já šel spíše ze setrvačnosti. Ani jsem netušil pořádně kam jdu. Prostě jsem šel. Doufal.

Slečna Sid mi odsouhlasila, že to tu smrdí. Rozhodl jsem se, že je načase odejít. "Měli bysme..." jenže než jsem to dořekl, tak už byla slečna Sid o krok předemnou a procházela směrem ke křoví. Byl jsem z toho rozmrzelý, ale nic jsem neřekl. Jen jsem protočil oči k nebesům a doufal, že na tu šelmu nenarazíme. Najednou slečna objevitelka, co šla celou dobu předemnou, udělala krok zpět. Jako bych to mohl tušit, udělal jsem v ten samý okamžik krok do strany, takže na mne jenom mírně narazila, než že by do mě přímo vrazila. Koukala s rozšířenýma očima pod strom, kde se válelo několik podivných vlků. Nebyli to vlci. Vypadali víc... uhlazeně.
Tohle nebylo dobrý. Tohle vůbec nebylo dobrý. Hlavou jsem naznačil slečně Sid, že odcházíme. Její výlet byl u konce. Začala couvat a já opatrně couval vedle ní. Jen jsem doufal, že se nám podaří odejít nepozorovaně, stejně jako jsme přišli. Ale těžko říct, co mohlo upoutat jejich pozornost. Mají čich jako my nebo horší?

Kývnul jsme hlavou, když vysvětlila, proč myslí, že jsou to monstra. "Jsou opravdu velké," pronesl jsem a pohlédl na zvířata, která se celkem ladně krmila na jednom ze stromů. Vypadala dost pokojně a já je nechtěl moc ruši. Dvounožky evidentně neuchvátili jenom mě, ale i slečna Sid k nim měla podivný respekt, který se jí zračil v tónu řeči. Já jsem se jich už tolik neobával, ale jejich obrovitost a převahu nad námi malinkatými tvory jsem uznával.
Konečně jsem odlepil pohled od dvounožek a pohlédl na svou společnici. Nebo spíše jsem byl já jejím společníkem. To vlčice tu určovala tempo a cíl našeho následujícího směřování. Vykročila směrem dál od dvounožek. Byl jsem za to rád, trochu jsem se obával, že se rozeběhne k nim a bude se jich chtít dotknout, což by rozhodně nedopadlo dobře. Hladina bahnitého jezírka se podivně leskla. Voda nebyla úplně vábná a já doufal, že najdeme něco přijatelnějšího k pití. Všiml jsem si hejna ptáků, které tu bylo. Jenže to už slečna Sid volala něco o nějaké šelmě. Rozhlédl jsem se a vypjal hruď, abych byl co nejvyšší a měl co největší dohled. Nic jsem ovšem neviděl ani necítil. Pokud tu něco bylo tak dávno... Nebo ten pach jenom nejsem schopný rozpoznat. Pohlédl jsem na otisk v bahně. Očenichal ho a byl si jistý. Tahle stopa byla rozhodně čerstvá, protože pach tu byl cítit všude. "Nemyslím si, že bychom tu měli zůstávat. Tohle zvíře není daleko," dodal jsem.

Slečna Sid mluvila a mluvila. Netušil jsem úplně jestli jí to věřit nebo ne. Život ji evidentně uchvátil, ale těžko říct, jak moc toho vymyslela a jak moc se toho skutečně stalo. Nezpochybnil jsem nahlas nic, i když v hlavě jsem měl námitek dost. "Není to tak, že bych ti nevěřil, jen mám svoje pochybnosti, třeba se tam uvolňuje nahoře nějaký plyn, který všem vyvolává halucinaci toho samého... A na mě to třeba jen nepůsobí," pronesl jsem s úsměvem.
Pak jsem se zaměřil na tu partu dluhokrkých oblud. Nelíbilo se mi to, že se kolem nás pohybuje takováhle zvěř. Jejich vytáhlé krky se dotýkaly větví okolních stromů, z nihž ožíraly dlouhýmy modrými jazyky kůru a listy. Takže maso nejspíš nežerou, to je dobrá zpráva. Mírně jsem se uvolnil, když jsem je teď sledoval, zbaven strahchu ze sežrání. Slečna se ovšem chtěla jít podívat dál, po nějakých jiných zvířatech. "Neřekl bych, že jsou to monstra... Jen pro přežití potřebují dlouhý krk, aby dosáhly na ty stromy, vidíte?" pronesl jsem se zájmem. Můj pozorovací talent se evidentně projevoval i teď. "Dlouhonožky zní dobře... Jdeme tedy dál? Jestli ano tak vyberte cestu, budu vás následovat," pronesl jsem a zvedl se ze země. Lepší bylo jít za ní. Mohl jsem ji tak hlídat.

Seděl jsem a sledoval okolí. Už jsem se nedíval na slečnu Sid. Chtěl jsem hlavně zajistit její bezpečnost, takže když začínala vyprávět díval jsem se jinam. Mluvila o tom, jak jí toho ten bůh vlastně moc neřekl. Myslím si, že ho neviděla. Teď jenom blafuje. Mírně jsem mrskl ocasem, ale to byla celá reakce. Emocionálně jsem se držel na uzdě, abych na ní nebyl moc příkrý, protože to čím mě tady chtěla uchvátit neznělo vůbec přesvědčivě. Spíš to znělo jako něco, co si prostě vymyslíte. Neurčitě. "To ti toho vážně moc neřekl, kromě toho, že vůbec nic neví," pronesl jsem a dál skenoval okolí.
Všiml jsem si jich dřív, než začala jančit slečna Sid. Zvedl jsem se na všechny čtyři a sledoval zvířata, jejihž krk byl nenormálně dlouhý. Stejně jako zbytek jejich těl. "Pšt," vypísknul jsem na slečnu Sid. "Potichu, nebo je vyplašíte," zašeptal jsem, protože jsem netušil, jestli tahle zvířata žerou vlky nebo ne. A nerad bych to zjišťoval.

//kopce

Cesta teplem nebyla nic moc, ale v zimě se to aspoň trochu dalo. Můj kožich byl lepší, než slečny Sid, takže jsem si nestěžoval. Já bych si tedy nestěžoval ani v černém kožichu v parném létu, ale to už byla věc jiná. "Nechtěl jsem, ale pokud to vám udělá radost," pronesl jsem. Navíc bylo lepší jít s ní, než aby se na pláně vydala někdy naprosto sama. Sedl jsem si na zem pod jeden ze vzrostlých stromů, který tu stál osamoceně. Nasál jsem pachy okolí. Byla tu spousta zvěře, ale stále jsem ji nedokázal identifikovat. Nikdy jsem nic podobného necítil. Něco bylo jako kamzíci, ale jiné... Obrátil jsem svou pozornost od čichání ke slečně, která se mne na něco vyptávala. "Popravdě mne to ani nezajímá," odsouhlasil jsem jí. "Pokud ten váš bůh má nějaký důvod, proč ho já nevidím, asi bude lepší ho nepokoušet... A pokud je pravda na mé straně a vy ostatní si ze mne jen děláte srandu, tak je lepší vás v tom nepodporovat," dodal jsem. "Ale co říkal, mi klidně povědět můžete, jestli chcete," pronesl jsem pak s mírným povzdechem, protože to vypadalo, že mi to fakt chce říct.

//vrchol

Slečna Sid vypadala potěšeně, když mě následovala cestou zase zpátky. "Chcete to vzít přes savanu sledovat ta zvířata?" zeptal jsem se jí i když mi bylo jasné, že jsem si možná naběhnul. Možná jsem měl mlčet a nechat to zapadnout v pozadí velké události jejího života, jakou bylo setkání se s Bohem, kterého údajně viděla. Nevěřil jsem jí. I když její aura se zdála červenější, než když jsme se viděli posledně, pořád jsem si nebyl jistý tím, že bůh existuje. Svítivá rudá kolem slečny Sid rozhodně nebyla důkazem, který bych pro uvěření v boha potřeboval. S postupujícími kroky dolů jsem se konečně přestal usmívat jak sluníčko na hnoji a přešel jsem zpět do svého neutrálního postoje i výrazu. Krok se mi opět zkrátil do co nejvíce ekonomického, a podivuhodná lehkost našlapování zmizela. Teď bylo na slečně Sid, aby se rozhodla, kam chce jít dál. Mohla říct, že rovnou poběžíme domů a nebo taky ne. Nakonec jsem se rozhodl, že jdeme tedy přes pláně sledovat zvěř.

//Savana

//Kopce

Než se naše cesta rozdělila, měl jsem ještě možnost si popovídat se slečnou Sid a odovědět jí na její otázky. "Popravdě bych nerad poznal něco vlkužravýho i z dálky, protože nevím, jak rychle se to pohybuje a jestli mě to... no nechce sežrat," pronesl jsem trochu váhavě, že s ní úplně nesouhlasím nad tím, že bychom mohli pozorovat zvířata z té podivně páchnoucí pláně z dálky. Pokud něco žralo vlky, chtěl jsem od toho být pokud možno co nejdál. Nejlépe tak daleko, že ani nebudu vědět, že to existuje. Nechtěl jsem popravdě narážet na nic, co by ohrozilo mě a nebo slečnu Sid, takže jsem doufal, že zážitek na tomto posvátném místě pro ni bude tak důležitý, že zapomene na nějaké nahánění podivně vonících zvířat po pláních a pozorování neznámých šelem. "Je to tu do kopce, ale popravdě se to dá zvládnout. Hlavně jděte pomalu a nezapomeňte se vrátit, protože jinak tu na vás budu čekat do soudného dne," pronesl jsem galatně, ale i trochu jako připomínku, aby se vážně vrátila. Já až úplně na vrchol stoupat nechtěl. Věděl jsem, že je tam hezký výhled, ale taky jsem tam nikdy boha nepotkal, takže nemělo cenu se lopotit až nahoru.
Vyprovázel jsem slečnu Sid pohledem, když stoupala vstříct tomu svému bohu, kterého nikdy neviděla, ale věřila ostatním. Já tuhle víru neměl. Věřil jsem tomu, že nějaký bůh možná je, ale spíše, že je to představa. Ne vlk z masa a kostí. Jako bůh bych si rozhodně vybral nějakou jinou možnost než tělo, které chřadne a je náchylné na různé druhy poškození. Mírně jsem se protáhnul, než jsem si sednul na písčitou zem. Bylo tu teplo a pěkně. Líbilo se mi tu. Při poslední návštěvě jsem narazil na starce, který sem přišel nejspíše svůj život ukončit. I když jsem jeho tělo neviděl, musel spadnout ze srázu. Vybral si opravdu hezké místo na konec svého vlastního bytí. Tohle místo mělo prostě něco do sebe. Bylo pěkné a příjemné. Nebylo na něm nic, co by vás nutilo odejít, pokud se vám odcházet úplně nechtělo. Jeden tu měl takovou vyklidněnou náladu, že se prostě chtěl jenom povalovat a relaxovat.
Rozhodl jsem se, že bych s tím jejich bohem mohl zase rozmlouvat v tiché modlidbě. Nechtěl jsem z prvu používat slova, ale pak jsem si říkal, že to, co jednou vyslovíme, je přeci silnější než to, na co jen v duchu myslíme. "Drahý bože, živote, nebo jak se vlastně jmenuješ. Vím, že v tebe nevěřím tolik, jako ostatní, kteří tvou pravou podobu i vidí. Myslím, že možná mají sdílenou představu nebo halucinaci a nebo mne jen tahají za čenich. Nebo je to tím, že nejsem dostatečně oddaný víře? Kdo ví... Vím, že jsem se na tebe obrátil, když ten s ouškem dolů přišel o život z důvodu střetnutí se s Paroháčem. A vím, že jsem doufal i v tvou pomoc, když jsem se setkal s těmi pavouky. Přesto jsem zpochybnil tvoji existenci. Jenže teď věřím, že tam někde jsi a i když moje víra není tak silná, jako víra jiných, co tě vidí, doufám, že jsem tě svou tvrdohlavostí prve nepopudil. Doufám, že i ten stařík, co se sem přišel rozloučit ze životem, nalezl klid a pokoj," pronášel jsem potichounku. Byla to jistá forma terapie. "Rád bych se vrátil mezi Bratry. Chybí mi. Ale taky jsem tu nalezl spoustu přátel, které nechci opustit a asi... asi ani neopustím. Vzkaž Bratrům, že je mi to líto, ale že se snažím držet kodexu v té míře, jakou jsem si stihl u nich osvojit a že jim děkuji za vše, co pro mne vykonali." Poklidná atmosféra si odnášela můj šepot s tichou modlitbou. Nevěděl jsem, že kromě větru naslouchá mému šepotu i místní bůh... Nebo nenaslouchá?
"Rád bych tě požádal o laskavost. Držíš tu tlapu nad každou nevinnou dušičkou a dopřáváš jí klid. Byl bych moc rád, kdybys mne shledal hodným a taky mi dopřál klidu v duši. Ale mnohem více bych si přál, aby uklidnění přišlo i pro pana Sionna a hlavně jeho otce. Přijde mi, že trpí a já bych spíše než pro sebe, chtěl uklidnění jeho rozvířené mysli...Služím, ale neposluhuji. Konám činy, nejen slovy. Ctím každou boží bytost," ukončil jsem svou modlitbu žádostí. Ani jsem netušil, jestli to dělám správně. Těžko říct, co v těchto místech dělali ostatní. Otevřel jsem oči a vychutnával si výhled na místo kolem. Teď už jsem jen musel počkat na slečnu Sid.
Čekal jsem a čekal. Těžko říct kolik času uteklo, ale já si užíval toho klidu. Nasával jsem do čenichu teplý vzduch a u toho jsem uklidňoval svou mysl a regeneroval tělo. Slečna Sid se proto zjevila z nenadání, protože jsem popravdě byl hodně obrácen k sobě a ne ke světu kolem, ze kterého jsem na tomto místě nečekal nebezpečí. "Můžeme jít?" zeptal jsem se jí s úsměvem, který pro mne nebyl typický, ale na tomhle místě se prostě se jinak než s úsměvem jednat nedalo. Pomalu a velice zdráhavě jsem se zvedl a začal sestupovat. "Jaké to bylo?" vyptával jsem se a občasně se zastavil, abych se porozhlédl. Nechtěl jsem odejít, ale čím níže jsme byli, tím jednodušší bylo přimět tlapky k pochodu.

//kopce

//Lotterie
Savana

"Můžeme to prozkoumávat cestou zpátky, ale teď bych nejradši došel na nějaký bezpečnější místo. Ty pachy můžou patřit nejenom těm kozám, ale i něčemu víc... vlkužravýmu?" pronesl jsem sěcně a pomalu se vydal směrem ke kopcům, ve kterých měl podle ostatních sídlit Život. Já ho nikdy nepotkal, ale místo jsem pořád uctíval. Svým vlastním způsobem.
Kráčel jsem pomalu, ale odhodlaně. Nechtěl jsem se zastavovat někde, kde by zastavení mohlo být nebezpečné. Navíc slečna Sid měla tmavý kožich a i když tady nebylo takové parno, jako jsem si pamatoval z léta, pořád to tu nebylo úplně příjemné. Mírně jsem se nahrbil a přidal do kroku, abych její tmavý kožich uchránil před teplem. Naštěstí se nám kopce rychle přibližovaly. Slečna Sid tím byla očividně nadšená. Naše putování bylo skoro u konce, stačilo teď jenom jít nahoru a tam doufat, že toho svého boha uvidí. "Slečna Iska říkala, že se musí jít až nahoru, doprovodím vás jen kousek, protože se mi tam popravdě moc nechce trmácet," řekl jsem ve stručnosti a vyrazil po jedné z mnoha pěšinek nahoru. Věděl jsem, že bude nejlepší volit pomalejší výstup po vrstevnicích, než se pokusit kopce zdolávat rovnou cestou. Sice to bude trvat déle, ale bude to pro nás oba příjemnější. "Potkáme se pak zase dole, dobře?" ujistil jsem se jenom, že ví, kde na ni budu čekat. Nerad bych se vracel bez ní, protože by to někdo mohl dávat mě za vinu, kdyby se jí tady něco stalo. Takže jsem byl odhodlaný počkat.

//Vrchol kopců

//Jezevčí mýtina

Kráčel jsem v čele naší pomyslné dvoučlenné výpravy. Bylo to zvláštní být jednou vůdcem, který vede. "Možná," konstatoval jsem jenom na její slova o rychlém přesunu. Mírně jsem se ušklíbnul, když jsem překonával podivnou pláň s ještě podivnějšími pachy. Nebyla tu zima a dokonce ani sníh. Musel to být nefalšovaný jih. Jeden nikdy nevěděl, kam ho tlapky zanesou. Třeba sem, kde se to zdálo jako sen a kde zima nikdy nebyla. A taky jsme nemohli vědět, jaké překážky, pokud vůbec nějaké, bude naše cesta obsahovat. Nemohla být tedy jistota, že se nám podaří dojít na horu nahoru a zpět rychle.
Pak se zeptala na něco, co mne ani nenapadlo, že se zeptá. Mírně jsem sebou trhl. Byla to po dlouhé době nějaká známka emoce, kterou u mne mohla pozorovat. "Dostal jsem ji," odvětil jsem prostě a moc jsem to nerozváděl dál. Bylo lepší, že nevěděla. "Támhle to je," řekl jsem a tlapkou ukázal na obrys hor.

//Nárrské kopce

//Středozemní pláň přes Plamínek

Kráčel jsem kousek od slečny Sid a bylo to celkem příjemné putování. Poznat někoho nového ze smečky bylo vždycky dobré... tedy skoro vždycky. Popravdě jsem ji spíše chtěl doprovodit a zajistit, že se bude moci bezpečně dostat jak na horu, tak zpátky do hvozdu. Poslední dobou jsem víc a víc pociťoval potřebu ostatní ze smečky chránit. "Nikam nespěchám, ale mohl by nás někdo postrádat ve smečce," pronesl jsem s klidným hlasem. Byl jsem celkem rád, že se mi daří se všemi být v kontaktu aspoň trochu.
Pak mluvila o tom, že bude chtít hlavně boha potkat a vidět ho na vlastní oči. Pak chtěla znát svoje magie a tak. Mluvila něco o kytkách, které údajně chce vyměnit. Moc jsem nedával pozor, protože jsem si myslel, že květiny jsou jenom pro uctívání. Nikdy by mě nenapadlo, že je vlci mění za něco jiného. "To zní dobře," pronesl jsem a kráčel dál.

//Savana

//Loterie
Asgaar - údol

Kráčel jsem ven z lesa, následován slečnou Sid. Snažil jsem se kráčet pomalu, aby stíhala a hlavně jsem se sám nechtěl moc zadýchat při přechodu pláně. Její prosíky jsem přešel mlčením. Nebyl jsem ten typ vlka, který by pomlouval nebo drbal ostatní. Prostě jsem tedy její snahu o to, vytáhnout ze mne informace, přešel mlčením. Její zvědavost nedostane toho lahodného uspokojení tím, že bych jí řekl, co nebo jak nebo proč. Nebyl jsem prostě ten typ. Nechtěl jsem donášet a tak to i zůstane. Nač vyvolávat zbytečně spory nebo rozepře.
"Je to celkem dost na jihu, tak nevím, zda se nám tam podaří dojít ještě dnes nebo tam dorazíme až zítra," pronesl jsem. S přicházejícím večerem bylo jasné, že musíme jít buď rychle nebo se aspoň snažit, abychom tam došli ještě dnes. Život žil daleko, ale ne zase tak, aby člověk návštěvu odkládal. Musel jsem říct, že Hvozd má celkem dobrou polohu, všude je to tak nějak stejně daleko, takže jeden je pořád na půl cesty. Mírně jsem přidal do kroku, abych zvýšil naše tempo a tím si ho i udržel. Vesněhu se šlo poměrně obtížně. Už aby začalo zase jaro. Přál jsem si to. Trochu toho tepla by nám všem nejspíše už prospělo. Podle těžkých mraků, které se objevily na obloze, jsem ovšem odhadoval, že ještě zasněží. "Co vlastně po Životovi budete chtít?" zeptal jsem se slečny Sid. Chtěl jsem jí trochu vynahradit mé odmítnutí odpovědět na její původní dotazy. A taky mě to popravdě zajímalo. Pokud opravdu v bohy věřila, nechtěl jsem jí to vymlouvávat, ale spíše ji poznat a to i s její pochybnou vírou v nadpřirozeno.

//ježčí plácek přes plamínek

//Loterie

"Hmm... možná," pronesl jsem k jejím slovům, že by to mohli bohové přeci zastavit. Moje nejhorší představa byla v tomhle případě možná přehnaná. Třeba fakt nechtěli být zlí? Ale to by potom dělali aspoň hodné věci a zamezovali těm špatným vlkům dělat špatnosti ne? Netušil jsem. V bozích a jejich náladách jsem se popravdě vůbec nevyznal. Byl jsem jenom rád, že se jejich pletichy netýkají mne, ale že jsou tak nějak mimo. Nerad bych se do něčeho zapletl a s Bohy už vůbec ne, pokud opravdu existovali. Pořád jsem tomu nevěřil, ale snažil jsem se mít mysl otevřenou a chápat i to, co říkala slečna Sid. Kývl jsem hlavou.
"Nejsem drbna," odvětil jsem slušně. Nerad bych někoho urazil i když nebyl přítomný. Navíc nechtěl jsem přilévat případně vodu do ohně, pokud se pan Etney rozhodne vrátit. Nechápu, jak mohl odejít a opustit svou rodinu. Vůbec jsem tomu nerozumněl, ale věřil jsem, že k tomu měl dobrý důvod. Já jsem k tomu vlastně měl jen málo co říct. Moje rodina to nebyla, ale kdybych ji měl, asi bych ji nedokázal jen tak opustit. Muselo se mu stát něco velkého... Uzavřel jsem si to pro sebe. "Každý má ke svému chování důvod a i ti co chtějí vlastní sochy a chtějí být jako bohové, to mnohdy nemají v životech jednoduché. I když by bylo krásné, aby slezli ze své hory vlastní moci, asi se toho stejně nedočkáme," pronesl jsem zastřeným hlasem.
Slečna Sid chtěla jít k Životovi. Kývl jsem hlavou, že tedy souhlasím. Doprovodit ji nemusel být porblém, věděl jsem přesně kam jít. Už jsem tam byl několikrát. Pomalu jsem tedy zamířil zpět do lesa a pryč z něj.

//Středozemní pláň

"Ale kdyby chtěli, mohli by to zastavit ne?" pronesl jsem spíše jako řečnickou otázku. Zabíjení se mi nelíbilo a podle mého se nelíbilo nikomu. Takže bůh, který je všemocný, by to měl být schopný zastavit ne? Jenže se tak nedělo. Nebo ano? Ten s ouškem dolů tu přeci pak byl? Zavrtěl jsem hlavou. Vypadalo to, že slečna Sid má vlastní pohled na věrouku a taky vlastní věc, kterou považuje za střed svojí víry. Osobně jsem na dobré konce moc nedal, život nebyl vždycky dobrý. Jenže jsem jí to nechtěl kazit a tak jsem raději mlčel. Mlčel a doufal, že se jednoho dne taky dočkám nějakého toho šťastného konce, ale zatím to k němu úplně nesměřovalo.
Pohlédl jsem na Sid. Kývl jsem hlavou, protože takového vlka, který byl až moc povznesený sám nad sebe, že by si byl schopen postavit i sochu jsem znal. Tenkrát si hrál se sněhem... a pak se na nás vykašlal. Nechtěl jsem to moc rozvádět, protože o vlcích, kteří odešli ze smečky se mělo nejspíše mluvit dobře, navíc když to byla rodina slečny Isky a pana Sionna. "Vím o místě kde má být bůh Život, kdybyste tam chtěla zavést," nadhodil jsem. Nechtěl jsem ji úplně nechávat jít samotnou. Vlčici se tady může stát spousta nepříjemných věcí.

//Loterie

Slečna Sid byla celkem veselá kopa, to jsem poznal hned. Ale evidentně byla i chytrá, což se nedalo říct o mnohých. Toho jsem si cenil, ale pořád jsem to nedával najevo. Neuměl jsem se usmívat jako to umněli jiní. Na potkání jsem nedával ostatním letmé pousmání nebo zamávání ocasem. U mne si takovouhle náklonost musel jeden zasloužit a to i v čase, kdy to bylo pro všechny nejpřátelštější období. "Důvěřuj, ale prověřuj. Boha si jen tak neproklepneš, nikdy nezjistíš jaké má úmysly a věřit slepě tomu, že všechno dělá pro dobro ostatních... to by neexistovaly požáry, nebo násilné... no prostě jeden vlk by druhému neukončil život jen tak... Takže rozhodně mi přijde lepší věřit v sebe a svůj úsudek o druhých. Pokud budu potřebovat, spíš mi pomůže přítel než bůh," řekl jsem stručně. Moje víra se odvíjela od toho, co jsem stihl pochytit nejen v Řádu, ale i tady. Pan Sionn věřil ve svou rodinu, věřil tomu, že se navzájem ochrání, pokud to bude potřeba. Bratři věřili jeden v druhého, bezmezně, bez nároku na nějakou protislužbu. Věřit a být v tebe věřeno.
Sid se zrovinka koukala na vlčata, která zkoumala sochu mrtvé Alfy. Zajímalo by mě kolik magie muselo stát ji tu udělat. "Navíc modla se může stát z každýho blbce," neodpustil jsem si poznámku. Vlčici jsem neznal, nikdo mi o ní ani nevyprávěl, takže to nebylo mířeno směrem k mrtvé, ale spíše tak obecně. Jména hloupých a tak dále. "Máte vůbec nějaké plány, co dál?" zeptal jsem se. Uloveno bylo, teď byl čas na nějaké to lenošení nebo zábavu, ale já popravdě netušil, co bych mohl chtít dělat. Všechno jsem to nechal na slečně, ať si vybere.