Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jeskyně

Vyběhl jsem za slečnou Sid, která opravdu brala tenhle závod dost vážně. Nelíbilo se mi to, protože to v jeden moment vypadalo, že si pořádně natloukne čenich a já popravdě nechtěl řešit, že se zranila. By mi nejspíš nikdo nepoděkoval. Mírně jsem mrsknul nesouhlasně ocasem, když jsem přešel do poklusu za ní. Vypadala nadšeně, že se jí podařilo vyhrát, za což jsem byl rád i když jsem se neusmíval. Pořád jsem si zachovával ten svůj odstup a chladnější klid. Byl jsem ovšem rád, že se jí nic nestalo a že se dokonce i celkem baví. Komentovala můj výkon jako nepřekonávající její očekávání, ale zároveň jako dostatečný, abych se vyhnul poslednímu místu. Trochu jsem pana Sionna podezříval z toho, že se našeho závodu ani neměl v plánu účastnit, ale tak nechtěl jsem slečnu Sid vyvádět z omylu a tím jí kazit náladu. Pohled jsem na chvilku upřel k východu z jeskyně, ale ten zůstával pořád prázdný a temný.
Svou pozornost jsem upřel zpět na slečnu Sid a její nápady. Popravdě žádný momentálně neměla a já taky ne. "No... Hm... Nechal bych to na náhodě, kam nás zanese?" navrhnul jsem nejistě, protože jsem netušil, kam by to s touhle střelenou vlčicí taky mohlo vést. Na druhou stranu jsem ji musel nějak chránit ne?

Slečna Sid rozhodně nebyla žádná slečinka, podle toho jak mlaskala a jak se zaprasila během jídla, bych ani neřekl, že se jedná o vlčici. Někdy mě to až zaráželo, jak některé byly jako dámy a některé zase horší než někteří vlci. Mírně jsem se ušklíbnul nad tím, jak jsem tomuhle vůbec nerozumněl. Bratři mne vychovali celkem dobře, ale zapomněli mě informovat o vlčicích a jejich náležitostech. Pan Sionn mi toho o vlčicích taky moc neřekl a z toho, jak jsem poznal Cash a Danie jsem se toho dozvěděl spíše tolik, aby vznikly v mém mozku nové otázky, než abych si na něco odpověděl. Možná, že by mi slečna Sid mohla poradit ohledně toho, jak fungujou vlčice? Znělo to jako dobrý nápad, dokud jsem ho měl v hlavě, takže jsem se rozhodl podle toho jednat.
Sid se zvedla a s povykem se rozeběhla pryč. Rozhodl jsem se ji následovat, ale nechal jsem jí vyhrát. Holt už jsem byl takový. Vlčice měly prostě přednost a tove všem, takže i výhra náležela jí. Navíc ze zadu jsem ji mohl pořádně hlídat, aby se jí něco nestalo. Pořád jsem měl v živé paměti paroháče a to jak zabil jednoho z nás... ale ten se pak vrátil... no pořád nebylo nic na tom být obezřetný a své spolusmečkovníky hlídat.

//Les

//Loterie

Koukal jsem kolem. Pan Sionn a slečna Sinead tu byli se mnou, ale taky jsem si všimnul vlčat, která něco dělala v koutech jeskyně. Jenže mě to moc nezajímalo, chtěl jsem se popravdě hlavně najíst, protože jsem měl hlad. "Myslím, že se nám to povedlo," pronesl jsem a pak se posadil. Pohledem jsem koukl na pana Sionna a počkal až si on utrhne pro sebe. Pak už to bylo na mě a slečně Sid, abychom se také najedli. Natáhl jsem se nejdřív po kus vnitřností, které po panu Sionnovi zůstali. Chutnalo to výborně. Byl jsem strašně hladoví, takže jsem si chtěl doplnit žaludek a energii tím nejlepším, co šlo. Pak jsem si utrhl kus masa a odtáhl ho kousek od kořisti. Nechtěl jsem ostatní rušit svým mlaskáním. "Dobrou chuť," popřál jsem ostatním a pak se pustil do jídla. Hodlal jsem se najíst a zase se vrátit do lesa. Nechtěl jsem se tu moc povalovat. Ne, že by mi vadilo si chvilku odpočinout v teple úkrytu, ale na druhou stranu jsem se nechtěl moc zapojovat do konverzací s vlčaty, protože by někdo mohl navrhnout, abych je pohlídal a to jsem opravdu nechtěl. Nebyl jsem žádná hlídačka. Tak abych se vyhnul osudu vlka na hlídání, snažil jsem se najíst co možná nejrychleji. Nevypadal jsem u toho asi moc elegantně, ale to mi nevadilo, hlavní bylo se pořádně nadlábnout a to rychle. "Nechcete něco podniknout, když už máme naloveno?" zeptal jsem se a s mírným úsměvem se obrátil nejprve na pana Sionna a pak na slečnu Sid. Šel bych kamkoliv s kýmkoliv, jen abych neusel hlídat vlčata. Slízl jsem si z čenichu poslední zbytky jídla a očekával, co jeden nebo druhý navrhnou. Neměl jsem úplně plán, kam bych se chtěl podívat. Mohli bychom jít na jih nebo na sever nebo jen pobíhat po lese.

//Les

"Ahmm," broukl jsem jenom souhlasně mezi zuby, když mi pan Sionn vysvětloval, že je někdy dobré použít magii. Nemohl jsem mu dát delší odpověď nebo srozumitelnější, protože jsem měl plnou tlamu práce. Tahání bylo celkem náročné, ale když jsem zabral a pan Sionn se přidal, šlo to opravdu rychle. Navíc do úkrytu maso i klouzalo po vlhkém povrchu. Podařilo se nám společnou silou dotáhnout pokrm až do velké síně. Kde byla vlčata. Nebo spíše místní dorost. Vzpomínal jsem na tu vlčici, paní Lucy, co tu tenkrát měla vlčata a mírně nakrčil čenich. Ten pach jeden nedostal z hlavy. Naštěstí tu momentálně nikdo vlčata neměl, což bylo dobře. Nechtěl jsem to v brzké době vidět znovu. Pustil jsem z tlamy kořist a udělal pár kroků vzad, než jsem si sednul na zem a čekal na vlastní přísun jídla. Věděl jsem, že musím počkat, než dostanu možnost se najíst.
"Myslím, že pro příště bych měl více trénovat, abych se dokázal zakousnout do kořisti tam, kde je třeba... Ještě mě napadá, když někdo nadežene stádo, jak dokážete určit, kam poběží? Já jsem tušil, ale spíš jsem se nechal vést slečnou Sin, než abych nějak přesně věděl, kam poběží, je nějaký způsob, jak to vědět jistě?" vyptával jsem se. Lovení mne opravdu pohltilo a bavilo. Narozdíl od mého prvního lovu jsem věděl, co mám dělat. Pan Sionn byl dobrý učitel.

Zvolil jsem špatnou taktiku a celkem jsem toho zalitoval, když se moje zuby málem vykloktaly na hřbetu, který mi neúnavně narážel do brady s každým pohybem zvířete. Trochu jsem teď doufal v záchranu od ostatních. Samotná váha mého těla zvíře zpomalila, ale rozhodně ho nepřišpendlila k zemi, jak jsem si to představoval, takže jsem v podstatě vlál za zadkem muflona a byl jsem rád, že mám všechny zuby ještě v tlamě. Snažil jsem se vydržet. Jenom vydržet. A dařilo se. Náhle zvíře zachrčelo a zapadlo na zem. Odskočil jsem, aby nespadlo na mě, ale nebylo to moc šťastné, protože jsem místo na tlapky dopadl na hranu jedné z nich a jak jsem měl rychlost, sletěl jsem do klubka na zem. Trochu jsem se projel po zemi a zastavil se až o jeden z pařezů. Naštěstí jsem k němu dojel už pomalu, takže jsem se opravdu jenom zastavil a víc se nepotloukl.
Chvilku jsem tak ležel. Přemýšlel nad životem a tím, kde jsem udělal chybu. Pak jsem se zvedl, oklepal a rozešel se za zbytkem naší lovecké výpravy. Byl jsem potlučený, ale nebylo to nic hrozného. Rozhodně to bylo lepší, než když mě tenkrát nabral plnou silou. "V pořádku," řekl jsem a byl rád, že bolest mírně otupil adrenalin. Naražená žebra mi tenkrát neotupilo ani to. Uchopil jsem kořist do zubů a začal ji automaticky tahat k úkrytu, aby se mohl nažrat případně každý, kdo by měl zájem. Netušil jsem, jestli je to tak správně, ale pan Arcanus to tak dělal, takže jsem doufal, že je to správně.

//úkryt

Kývnul jsem na pana Sionna souhlasně. Pokud se náš vztah měl někam posouvat, bylo by nejlepší na to přicházet dohromady. Ale byl jsem nepokrytě rád, že mě úplně nezazdil. Sám jsem netušil, co k němu cítím. Vzhlížel jsem k němu a měl jsem ho rád, ale kdo ví jak a jak moc. Znovu jsem tedy pokýval hlavou a zavrtěl ocasem, aby mu bylo jasné, že mě se tenhle jeho nápad zamlouvá. Nač někam spěchat. Pan Sionn mluvil dál a já si uvědomoval, že nevnímám barvy jenom jeho. Když jsem zaměřil svůj pohled na slečnu Sineád, vnímal jsem, že i kolem ní se něco z barevného spektra objevuje. Nebylo toho tolik, co u pana Sionna, ale taky to bylo zajímavé. Viděl jsem rudou, která byla totožná jako její oči a musela symbolizovat oheň. Ale pak taky hodně podivnou zlatavou, která mi napovídala, že má ještě jistou magii, která mi zůstávala skrytá. Zlaté měla v auře tak málo, že o tom asi ani sama nevěděla. Zajímavé. Netušil jsem, jak to vím, ale nově jsem věděl o tom, co má kdo za magii podle jejich barev. To bylo evidentní. Že by se mi splnilo přání, které jsem měl. Přemýšlel jsem o tom, zda by to opravdu tak mohlo být. Tenkrát jsem si přál vědět, když na mne někdo magii použije, ale tohle bylo taky dobré. Aspoň jsem věděl s kým mám tu čest.
Lokalizovat lovnou zvěř bylo tak jednoduché, jako bych to dělal odjakživa. Asi jsem k tomu měl nějaký skrytý předpoklad.
Moje skromná chvilka objetí s panem Sionnem byla náhle ta tam, ale byl jsem za ni rád. Konečně jsem se cítil, že někam patřím. Že mám někdo opravdoví a skutečný domov. Že se mám kam vracet, i když to nebylo společně s bratry. Mohlo to být tady? Mohl jsem se tady dál držet kodexu vzdálen od Řádu? Mohl. Mírně jsem se usmál, ale pak mi úsměv z tlami zmizel jako mávnutím kouzelné šišky. Zase jsem se tvářil normálně. Neutrálně. Možná to mohlo na někoho působit až arogantně nebo hloubavě. Řítila se k nám právě slečna Iska a chvilku po ní se k nám připojil pan Nemesis.
Vypadalo to, že pan Sionn přesně ví, co a jak. Byl jsem za to rád. Poslouchal jsem ho, i když informace, které říkal byly nejspíše všem známé, mě ne. Musel jsem toho nacucat, co možná nejvíce, abych se mohl od pana Sionna přiučit. Pan Sionn pak rozdal poslední úkoly a zeptal se na dotazy, než jsme se všichni rozešli na svá místa. Já se držel za ocasem pana Sionna. "Lovíte někdy magií?" zeptal jsem se na to, co mne zajímalo. Pomalu jsem zvolnil tempo a přikrčil se. Moc jsem nevěděl, co bycho měl nebo neměl dělat, ale bylo mi jasné, že bych se měl ukrýt nejlépe do závětří, takže jsem se snažil využít své světlé barvy na případném sněhu. Konečně měl můj slabounký kožich nějakou výhodu oproti huňatým a tmavším vlkům. Přitisknutý k zemi jsem čekal, než dojde na lov a v duchu se modlil, aby to dopadlo méně než posledně.
Když se stádo dalo do pohybu vyběhnul jsem. Trochu jsem doufal, že budu aspoň vědět, které zvíře lovíme a že neudělám někou botu. Podle pohybu stáda jsem ovšem měl jasno, které zvíře bude na našem jídelníčku. Muflon trochu kulhal, což byla naše výhoda, když se podařilo slečně Si odtrhnout ho od zbytku stáda. Byl pomalejší a já doufal, že moje kroky budou stačit. Stádo se prohnalo pryč a já zamířil krokem přímo k našemu úlovku. Nic jsem v hlavě neměl. Myšlenky se vypařily. Tepání krve v uších a spáncích začínalo být nesnesitelné, ale vybičovalo mne to k rychlejšímu postupu. Pamatoval jsem si, co říkal pan Sionn. Pověsit se na nohy a pak prokousnout krk. Krkavice byla nejlepším místem, které jsem si mohl vybrat. Jenže jsem se bál. Při posledním lovu jsem skončil dost potlučený a to jsem taky šel po krku. Rozhodl jsem se zavěsit kořisti na zadek, i když to asi nebyl úplně nejlepší nápad. Sice jsem měl sílu, ale logičtější by bylo, aby se na kořist pověsil někdo silnější a mohutnější než já. Jenže já se tak ukrutně bál toho, co bylo ve předu, že jsem se prostě odrazil a skočil. Zakousl jsem se do hřbetu a drápy zaryl do masa. Zadní nohy muflona na kluzkém sněhu podjely a on si začal sedat, zatím co přední nohy mu šly pořád dál. Pokud chtěl někdo něco zakousnout, teď mohl.

//Sice plním smečkový kalendář, ale prosím všimněte si mě pane Sionne

Moje přešlapování bylo celkem podivným chováním, ale pak jsem se rozhodl, že bych neměl s tím seznamováním úplně čekat. Přecijenom jdeme společně na lov a tak bych se do toho měl rovnou pustit. "Mimochodem, já jsem Parsifal, ale pro kamarády jsem Parsi a vy pokud vím, jste slečna slečny Isky... Sinda?" zeptal jsem se vlčice, která s námi plánovala jít na lov. Já jsem věřil tomu, že se takhle nějak jmenuje, ale nebyl jsem si tím jistý. Ono vzpomenout si na jméno někoho, koho jste viděli jednou je celkem oříšek. Ještě, že jsem jako vodítko měl, že je velkou kamarádkou slečny Isky, možní i víc než kamarádkou, jak jsem chápal. Něco mi to napovídalo. Možná pach slečny Isky, který jsem tak silně cítil z kožichu téhle vlčice. Bylo to zvláštní, ale nijak mi to nevadilo. Evidentně tu vztahy mezi vlčicemi byly normální. Měl bych se na to zeptat pana Sionna.
Když jsem se na pana Sionna podíval došlo mi, že je možná trochu smutný. Nebo zaražený. Chtěl jsem mu udělat radost. Udělal jsem k němu několik váhavých kroků. "Pane Sionne, já... hmm..." začal jsem pomaličku a došel k němu. Načež jsem mu poměrně rychle strčil vlastní čenich do kožichu na krku a v podstatě ho "objal". Na krčním objetí nebylo nic zvláštního, kdyby vás už někdy někdo objímal. Jenže já nikdy nikoho neobjímal a pokud jsem si pamatoval, tak nikdy nikdo neobjímal mě. Bylo to zvláštní. Zvláštní, ale příjemné. Dělalo mi to radost. Cítil jsem teplo pana Sionna a pocit bezpečí, který jsem asi nikdy jindy nezažil. "Děkuju vám za všechno... jen jsem vám to chtěl říct," zašeptal jsem panu Sionnovi do ucha, když jsem se odtáhl a usmál se na něj. Slečnu slečny Isky jsem ignoroval, možná měla sama jiné věci na práci a tak nám nechala prostor. Byl jsem rád z toho, že jsem konečně našel nějaké svoje místo. Něco, kam jsem patřil a kde jsem byl rád. Z toho všeho jsem měl strašlivou radost.

//nevšímejte si mě, jenom plním smečkový kalendář

Udělal jsem pár kroků od pana Sionna a slečny slečny Isky, ale pak jsem se zastavil. Každý lov byl nebezpečný a mohl být tím posledním, to jsem věděl už dávno. Nemusel být navíc posledním pro mne, ale mohl být posledním pro někoho, koho jsem měl rád a na kom mi záleželo. Jistě, byla minimální šance, že se něco takového stane, ale já jsem nechtěl riskovat, že k tomu dojde a já se nerozloučím. S bratry jsem se taky nerozloučil a teď toho lituji. Mírně jsem přešlápl na místě, protože jsem si nebyl jistý tím, co chci vlastně udělat. Možná jsem nechtěl udělat nic, možná jsem toho chtěl udělat hodně. Tohle nerozhodné chování pro mne vůbec nebylo něčím obvyklým a tenhle nezvyk se projevoval na tom, že jsem šlapal zelí, tedy sníh, na místě. Měl bych to zvládnout... Měl bych se pustit do toho, že se tady víc otevřu místním vlkům. Ne všem... Asi určitě ne všem, ale měl bych se pokusit více zapadnout ne? Měl bych se o to snažit. Panu Sionnovi na mě záleží a tempem, jakým ze smečky odchází vlci, bych o něj taky mohl jednou přijít. Měl bych se tedy o všechny začít trochu více zajímat. Po lovu si na ně udělám čas a na jaře se pokusím poznat většinu. Do konce roku bych mohl poznat všechny, když se budu snažit. Kdybych věděl, co je to předsevzetí, asi bych věděl, že si ho teď dávám. Jenže jsem to nevěděl, takže jsem prostě jenom přemýšlel o tom, co bych mohl udělat příští rok jinak a lépe. Možná, že kdyby mne tohle napadlo dřív, tak bych rozpoznal Paroháče jako člena smečky a nedošlo by k té záměně, která pak vedla k velice drastickým koncům.

Pan Sionn pronesl několik málo vět, které mi ovšem zamotaly pořádně hlavu. Díval jsem se nervně na svoje tlapky, protože jsem popravdě netušil, co na to mám říct. Co mi vlastně nabízí? Původně jeho názor byl o matkách a otcích, to tvořilo rodinu, pokud jsem si to dobře pamatoval, ale teď když jeho bratr odešel, něco se změnilo. Důvěra. Přátelství. Ta slova jsem chápal. Narozdíl od slov matka a otec, mi to dávalo naprostý smysl. Rodinu si jeden mohl vybrat, pokud chtěl. Pokud na to byl dost odvážný a silný. Získat si přátelství a důvěru. Bratr pana Sionna si přátelství a důvěru nezískal, tak proč by s ním měl být jeden v rodiném poutu do konce svých dní, pokud by nechtěl? To, že se rodina utváří mi znělo mnohem lépe. Zvedl jsem pohled k panu Sionnovi. "Jak to myslíte, pane?" zeptal jsem se trochu slabějším hlasem a nervozně přešlápl. "Já... já... to bych moc rád," vykoktal jsem ze sebe nakonec a zamrskal ocasem ze strany na stranu, jako bych chtěl odehnat svou nervozitu.
Nechal jsem pana Sionna mluvit. Mluvil o smrti a tom, že by nemusela být konečná. Pokývl jsem hlavu i když mi to moc smysl nedávalo. Jenže mne toho tady nedávalo smysl hodně. Mluvil i o kodexu a mých bratrech. Trochu jsem zašermoval ocasem, protože kodex byl pro mne pořád svatým. "Možná," řekl jsem nakonec. "Chtěl bych... zůstat," vyslovil jsem pak a konečně odlepil svůj pohled od tlapek a zadíval se na pana Sionna. Pořád jsem měl kodex v srdci a tak to zůstane do konce mých dní, ale mohl bych ho předávat i zde ne? Mohl bych se ho držet i zde a dokázat tak bratrům, že mohou žít i jinak než v naprosté izolaci... "Možná že tohle je nový začátek."
Barvy kolem pana Sionna začaly nabírat na zřetelnosti."Ovládáte spoustu magií... Cítím je z vás. Vidím kolem vás barvu. Magie předmětů, to bude ta hnědá. Neviditelnosti bude ta černá, té máte kolem sebe hodně, to bude vaše vrozená magie a teď... teď jste použil magii větru, že ano?" pronesl jsem. "Vidím ale i barvy, které se promíchávají a nedokážu je přesně určit. Ale máte i takovou narůžovělou a tmavou auru, jako byste toho ovládal... jako byste dokázal ovládat něčí pocit?" Zavrtěl jsem hlavou a barvy zmizely. "Je to zvláštní, asi si něco vymýšlím," zasmál jsem se.

Jenže naše chvilka byla pryč. Připojila se k nám vlčice a já na ni kývl. Pan Sionn nám shrnul plán lovu. Nastražil jsem uši a přímo jsem věděl, kde se stádo nachází. "Myslím si, že stádo je na severovýchodní hranici lesa," pronesl jsem. Můj sluch mne mohl mást, ale já si tím byl opravdu jistý. Mírně jsem se usmál na pana Sionna. "Hlavně nás nenechte ve štychu, jako minulý vůdci lovu," dodal jsem a rozklusal se směrem k hranici. Věděl jsem, že muflon umí způsobit bolest. Sám jsem to na posledním lovu sílně pocítil.

Naslouchal jsem hlasu pana Sionna, který opět použil to kouzelné slovo rodina. Pořád jsem tomu nerozumněl. Ne úplně. Rodina, kterou jsem nikdy nepoznal, mne opustila jako vlče a jinou jsem si nenašel. Bylo snad rodinou to, že jsem spoléhal na pana Sionna, že mi poradí a vše vysvětlí nebo to, že mne slečna Iska dovedla v pořádku až sem do lesa, když jsem s ní jako malý putoval? Nebo to byl ten pocit radosti, jaký jsem měl když jsem pana Sionna uviděl. V srdci jsem věděl, že k nikomu z bratrů jsem nikdy neměl tak moc blizounku. Pan Sionn byl můj vzor. "Ale já nejsem vaše rodina... i když mi to říkáte a já vím, že namítnete, jako bych jí byl, ale nejsem. Jsem jenom vlče, kterého jste se museli ujmout, jinak by zemřelo," odtušil jsem. Věděl jsem, že nás nepojí společná krev a kdyby šlo do tuhého, tak bych byl tím prvním, koho by se zbavili.
Pan Sionn ovšem mluvil dál. O tom, že možná moje smrt nebyla jenom snem. "Mys... Myslíte, že jsem opravdu zemřel?" zeptal jsem se nevěřícně. Protože kdybych zemřel, tak bych tu nebyl. Smrt byla faktickým koncem. "Já... jsem je zklamal," řekl jsem pak po pauze pravdu. Jednou jsem s ní musel ven. Nedokázal jsem najít cestu zpátky. Nedokázal jsem se vrátit. Teď už jsem byl dospělý, měl bych odejít hned. Jenže mě se nějak nechtělo. Z nějakého důvodu jsem tu pořád zůstával. "Nedržím se kodexu. Nešel jsem zpět, teď když bych mohl," dodal jsem sklesle.
Moje představení magie pana Sionna nadchlo. Mírně jsem se na něj pousmál. Šibalsky, jako bych provedl nějakou rošťárnu. "Asi jsem z toho vyrostl," odtušil jsem. Kolem pana Sionna jsem si všiml podivuhodných barev. Snažil jsem se na ně zaměřit, ale jako by mi unikaly. "A myslím si, že toho umím mnohem víc," dodal jsem.

Nadechl jsem se a zhluboka vydechl. Pan Sionn měl pravdu, musel jsem se trochu uklidnit. "Omlouvám se," řekl jsem po chvilce, kdy jsem konečně začal plně vnímat to, co se kolem mě děje a nemlel jsem jedno přes druhé. "Chvilku jsem cestoval po mísntím kraji, abych zjistil, jestli nenajdu cestu domů. A... nenašel. Pak jsem se dostal do jednoho lesa někde na východě, kde byly obří pavouci. Podařilo se mi schovat se, ale jeden z nich si mne nakonec všiml a kousl mne, ale to už musel být sen... Jen teda mám tady jizvu a," pronesl jsem a zasekl se. Už zase jsem začínal plácat. Znovu jsem si oddechl a čenichem naznačil směr, kde mám poranění, které už se ovšem stihlo zacelit. Při vzpomínce na pavouky jsem se otřásl. Ta havěť mi teď naháněla hrůzu. "Pak jsem se probudil u nás doma, v pohoří. Bratři mne ale nevítali, prý jsem je zradil. No a pak se na mne vyrhli a zabili mě... musel to být sen, protože jsem se probudil na severu a věděl jsem, že bych se měl vrátit sem," dovysvětlil jsem svoje neuvěřitelné povídání.
Pak mi došlo, že jsem chtěl panu Sionnovi ještě něco ukázat. "Jo a taky jsem asi objevil svou magii, měl jste pravdu," pronesl jsem. Začal jsem se pekelně soustředit. Přivíral jsem oči a doufal, že se mi to povede, když budu chtít a ne když budu jenom v ohrožení života. Znovu jsem se zasoustředil, nakrčil čenich a najednou se před panem Sionnem proměnil v pařez. Na pařezu se objevila očka a ústa. "No není to hustý!" dovolil jsem si vyjádření, které neodpovídalo mé povaze, ale mnohem více se hodilo k mladému věku, kterého jsem dosahoval. Pak jsem se přeměnil zase zpátky do své původní podoby. Mírně se mi zamotala hlava a musel jsem si sednout. Pořád jsem to neovládal plně, takže na mě tahle energetická rána doléhala.

Slyšel jsem volání pana Sionna a to mohlo znamenat jenom jediné. Bylo mne potřeba. Zaradoval jsem se a zavrtěl ocasem. Z mojí letargie mne vytrhl pocit klidu a pohody, který jsem už dlouho nezažil. Po tom všem, co se poslední dobou stalo se asi nebylo čemu divit. Pan Sionn musel být blízko a tak jsem se rozhodl k němu vyběhnout. Moje nohy jako by sami věděly, kam mne mají vést a už jsem viděl jeho kožich.
Cestou na mne padaly vločky ze stromů a já se rozhodl, že je pochytám na jazyk. Schválně, kolik se mi jich podaří chytnout než dojdu k panu Sionnovi. Bylo to bláznivé, ale nějak mi to dělalo vnitřní radost. Šel jsem a chytal vločky do tlamy, jako bych byl malinakté vlčátko. Jenže já si nehrál ani jako malinkatý, tak co to do mne teď vjelo? Zaklapl jsem tlamu, když mi došlo jak dětinsky se chovám.
"Dobrý den, pane sionne," pronesl jsem s úsměvem už z dálky a byl jsem tak moc rád, že ho vidím. Ocas mi vrtěl ze strany na stranu jako malému vlčeti, které je nedočkavé na novou hračku. Došel jsem až k němu a zastavil se. Kdybych byl trochu více otevřený vztahům s místními, pak bych ho i objal. "Pane Sionne, mohl bych si s vámi promluvit, stala se mi taková podivná věc... myslím... mylsím, že jsem našel svou magii... a taky myslím... měl jsem tak strašně příšerný sen, zdálo se mi, že jsem se objevil u obřího pavouka, který mne kousl na boku a pak jsem byl doma, ale bratři mne nechtěli... zabili mě... a pak jsem se probudil úplně někde jinde," mluvil jsem o překot a moc to nedávalo smysl, ale bylo mi jasné, že pan Sionn to nějak pochopí.

//návrat

Vrátil jsem se do lesa a hned mi bylo jasné, že je plný ostatních členů smečky. Zvedl jsem hlavu a oznámil tak svůj příchod. "Auuu, AU," neslo se krásně, ale úderně lesem. Byl jsem si jistý, že někoho svým hlasem rozhodně přilákám, ale nechtěl jsem se přímo zapojovat k nějaké skupině. Rád bych si promluvil s panem Sionem, ale ten tu nebyl, nebo jsem ho aspoň necítil. Doufal jsem ovšem, že se brzo vrátí, protože bych ho rád viděl a rád s ním mluvil. Sedl jsem si na zem u jednoho z kamenů a sledoval vločky, které se usadily v korunách. Na zem se jich dostalo poměrně málo. Les byl starý a suchý a nehodlal nic měnit ani v zimě. Hlína byla mírně vlhká, ale to bylo všechno. Doufal jsem, že se sněhové přeháňky postupně zastaví, protože pořádnou sněhovou nadílku jsem si nepřál. Postupně jsem zavřel oči a opřený o kmen jednoho ze starých stromů jsem se oddával odpočinku.

//Mahtae sever přes jih

Byl jsem napojený, ale i když jsem nejspíše spal a všechno byl jenom sen, byl jsem i parádně unavený. Měl bych se zajít vyspat do úkrytu. Tahle myšlenka se mi celkem zamlouvala. Nechtěl jsem se motat po lese, protože bych nerad narazil na toho s ouškem dolů a tak... Navíc jsem trochu doufal, že se mi podaří najít pana Sionna někde v úkrytu. Kdo by taky byl takhle v zimě venku, že ano. Jezírka, která dříve nejspíše tvořila velké jezero pomalu zamrzala. Bylo to celkem nepříjemné chodit po tenkém ledu a nevědět, jestli jdu nad bahnem nebo chladnou vodou. Ještě že hvozd nebyl daleko a tak jsem mohl zvolnit tempo a opatrně pokračovat směrem k domovu.

//Asgaarský hvozd

//Severní galtavarpřes VVJ

Dostal jsem se až k řece, která vytékala z jezera. Věděl jsem, že tohle bude ta dlouhá řeka, která mne zavede až do hvozdu. Oddechl jsem si, protože jsem se vyloženě bál, že bych mohl někde ztratit vědomí. Halucinace musely být silné a já musel narazit do nějakého stromu, protože jinak jsem si neuměl vysvětlit, že mě bolí hlavua. Sklonil jsem se k vodě, která byla chladná už jenom na počich. Rozhodl jsme se, že bych se měl napít, než budu pokračovat. Studená, ale dobrá. Pil jsem chladnou vodu, jako bych se nikdy pořádně nenapil. Bylo to příjemné. Chladné, ale příjemné. Měl jsem takovou žízeň. Po pití bylo ovšem nutné zase vyrazit na cestu. Slunce svítilo na nebi, ale já viděl i temné mraky, které se hnaly z jedné části ohlohy.

//Medvědí jezírka přes Mahtae jih