Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Kromě přeměny v pařez nemám žádnou magii," podotknul jsem suše, protože mě to trochu zlobilo. Rád bych ovládal víc magií. Dřív jsem se jich bál, ale teď jsem věděl, že je magie potřeba mít, aby se jeden proti nim mohl bránit. Magie je jenom nástroj. "A taky vidím... co umí ostatní," dodal jsem. To byla ta záře. Věděl jsem to. Nikdo mi to sice nepotvrdil, ale já to věděl. Cítil jsem to. Věděl jsem, co ta záře znamená. "Kdybyste.... Kdybys někdy chtěl... můžu ti říct jakou magii máš," zašeptal jsem. Popravdě jsem netušil, jestli to náhodonou není nějak nevhodné nebo tak. Jen jsem to nabídnul, kdyby měl pan Sionn zájem.
Mluvil o tom, že by chtěl jít po smečkách stejně jako jí. "A kdy chceš vyrazit?" zeptal jsem se. Rád bych šel v teplejších měsících, ale taky jsem nechtěl pana Sionna zdržovat. On tu byl ten silnější a lepší. On měl rozhodovat a ne se podřizovat mé vlastní slabosti a neschopnosti nezranit se. Mluvil pak i o tom, že když nechci být pařez sám v lese, musím s tím něco udělat. "Já... popravdě ani nevím, jestli hledám vlčici..." pronesl jsem nejistě. Nějak jsem si nebyl jistý, jestli chci vlčici. Neuměl jsem s nimi komunikovat, ani se k nim správně chovat. Cashmere i Danie to prokoukli poměrně rychle. Možná, že jsem to měl kvůli svému pobytu s bratry a nebo jsem prostě už byl takový. Líp jsem vycházel s vlky, než s vlčicemi. "Nebyl to záměr," ohradil jsem se. "Chtěl bych vědět kde co je a na koho si dát pozor," pronesl jsem s mírnou hrdostí v hlase na vlastní iniciativu. A třeba při tom najdu a zabiju Paroháče.

"Popravdě.... egh..." odkašlal jsem si, protože mě trochu zatahalo hrdlo. Pořád jsem nebyl úplně v pohodě. "Pardon... Popravdě jsem o tom nepřemýšlel," sdělil jsem svému společníkovi a vlkovi, kterému jsem tady jako jedinému věřil. "Rád bych se podíval do všech smeček, které tu jsou," dodal jsem. Chtěl jsem si udělat obrázek o tom, kdo tu žije a hlavně kde a jak. Možná bych tak našel někoho z bratrů nebo alespoň někoho, kdo je někdy potkal. Netušil jsem ovšem, jestli to je nebo není možné. Třeba nikdy neexistovali a celé jsem si to vymyslel? Vzpomínal jsem, ale všechno bylo podivně zakalené. Až moc živé sny jsem měl, třeba ten pavouk nebo smrt toho starce...
"Danie pochází ze smečky na jihu a je... No... Nic pro mě..." řekl jsem slušně. Nedokázal jsem si ji představit, jako něco víc než jako kamarádku. "Má moc ráda tulácký tlapky," shrnul jsem to. A já se nerad potuloval. Ano, občas jsem rád něco prozkoumal, nebo vyrazil na menší výpravu, ale měl jsem i smysl pro povinnost a vlastní smečku. "Hmm... nevím jestli úplně chci pařezit ve společnosti nebo sám... Celkově asi nechci pařezit," pronesl jsem celkem zmatečnou větu, která odrážela nestabilitu mého momentálního vědomí.
Jezevec odešel a mě to zkormoutilo. Mírně jsem nakrčil čelo a povzdechl si. Měl pravdu i když pan Sionn říkal něco jiného. Věděl jsem to. Jsem ošklivák ošklivá a nic jiného než, že tady budu do konce svých dní sám a zalezlej, mě nečekalo. Bylo to k vzteku nebo k pláči? Neuvěodmoval jsem si, že svým postojem můžu zraňovat pana Sionna.

Sionn se zachoval jako moudrá matka, která se potýká s hormony pobouřeným živlem v tělě malého puberťáka. Zachoval si chladnou hlavu a klid. Jen se na mě mírně podívala a pak přikývnul. Evidentně pochopil, že něco vysvětlovat by nemělo asi úplně smysl. "Jistě, že bych zájem měl... Mohli bychom vyrazit až budou teplejší dny?" navrhnul jsem. Věděl jsem, že to období přijde zanedlouho, ale zároveň budu mít dost času abych si odpočinul a vykurýroval se ze svých zranění. Pořád jsem se cítil malátně, ale aspoň jsem se z toho nejhoršího vyspal a vylízal. Byl jsem unavený a věděl jsem, že na tlapkách budu ještě slabí, ale než přijde léto budu už dost silný na nějakou tu výpravu.
"Smysl pro humor údajně moc nemám... Nebo to aspoň naznačovala Danie," pronesl jsem. Co se týče mých skromných zkušeností s vlčicemi byla Danie asi nejblíže tomu, co se dalo označit za holčičí kamarádku. Jenže já si nebyl jistý, jestli se mi vůbec líbí nebo nelíbí. Popravdě jsem si nebyl jistý ničím. Nevěděl jsem ani jestli nějakou vlčici chci nebo nechi. Možná jsem jenom prostě chtěl někam patřit a kompenzoval jsem si to tím, že si najdu nějakou partnerku... nebo partnera s tím jsem si momentálně úplně hlavu nelámal. "Tak třeba se sem někdo někdy zatoulá... A nebo taky ne a budu do konce svých dní jako samostatnej pařez na mýtině," pronesl jsem trochu sklesle.
Pan Sionn mluvil o vrhání vlčat a že vlčice jsou z toho nadšené. Chtěl jsem něco říct, ale jen jsem zase tlamu zaklapnul, protože mne přerušila podivná mluvící koule chlupů. Jezevec. Mírně jsem zatočil uši dozadu. Nelíbilo se mi to. Ne, to co říkal, ale to že tu vůbec byl. Slečna Iska, která přišla s ním, ovšem evidentně jezevce znala. Nejspíš to byl její mazlíček. "Zdravím madam," pronesl jsem a nechal jsem další věci bez komentáře. Vlčice se pak rozešla zase pryč a naštěstí si svého společníka vzala sebou. "Má pravdu..." řekl jsem jenom sklesle a položil si hlavu na packy. Pohled jsem upíral někam do pryč za ochdázejícím jezevcem.

Věděl jsem, že to bude nepříjemný, ale tak co se dalo dělat. "Jasně že budu," dodal jsem takovým tím stylem, co většinou používají puberťáci, když jim matka říká něco naprosto očividného. Pan Sionn si to nezasloužil, ale na druhou stranu já jsem pořád nebyl při plném zdraví, abych se choval tak, jako normálně. "Příšr už bylo dost," podotkul jsem. "A svět mě láká, rád bych ho prozkoumal celý, ale rozhodně ne teď nebo v brzké době," dodal jsem. Narážku na možné konce dolů směrem z kraje světa jsem nepochopil. Byl jsem prostě moc mladý, abych přemýšlel o takových věcech. Navíc jsem ani nevěděl, jak se k takovým věcem stavět. Někdo kdo si sáhne vlastní tlapkou na život? Takový musel být bláznem podle mého vlastního usuzování.
Zavrtěl jsem hlavou a vrátil se do naší poklidné konverzace. Mírně mi pořád tepalo v uchu. Bylo to nepříjemné, ale nic co bych nevydržel. "No evidentně žádné nesotjím za to... Nebo... No prostě nikomu nestojím za to. A asi nejsem ani pěknej, mám divnou srst jak počůranej sníh a do toho děsně šikmý oči... Nedivim se, sám bych se sebou nechtěl chodit," pronesl jsem trochu vážněji. Moje pochybnosti se točili evidentně nejen kolem vlastních schopností, ale i kolem vzhledu. Měl jsem svaly. Byl jsem sice tyčka, ale aspoň nasvalená tyčka. Takže na tohle si vlčice stěžovat nemohli. Ale evidentně jsem měl problém jinde, když o mě nezakopla žádná ani třímetrovou tyčí. Nebo žádnej..."Tak to maj vlčice celkem na nic... Že jednou prostě... No... Vrhnou?" hledal jsem ten správný výraz. "Navíc Lucy vypadala, že to není nic příjemnýho a ten puch," zakřenil jsem se a skoro nebylo ani rozumět poslednímu slovu.

Můj ležerní tón a naprostá ignorace vykání naznačovala, že jsem uvolněný a zároveň ještě nejsem úplně ve své kůži. Bolesti jsem se snažil omezit tím, že jsem se hýbal co nejméně. "Divokost, to jsem celej já..." zasmál jsem se, což mi rozvybrovalo tělo a já přečel do menšího kašle. "Au... nesmím se smát asi..." dodal jsem a mírně si odfouknul. Hrudník se mi protestně nadzvednul v posledním záchvatu bolesti ze smíchu, ale pak už se zase uklidnil. "Jsem jako nějakej rytíř co bojuje s příšerou na širých pláních konce světa," poznamenal jsem a mírně se zakřenil. Přišlo mi to absurdní. Navíc ta příšera nebyla ani tak velká a já se s ní neutkal. Spíš jsem ztuhnul. Možná to byl ten problém a důvod proč jsem utrpěl tolik zranění, ale na druhou stranu kdybych bojoval nebo utekl mohlo to dopadnout hůř. Takhle jsem měl i štěstí, že ta příšera byla nažraná, ale to jsem netušil. Mohl jsem tedy být šťastný že jsem živí a ztrátu ucha brát jako dobré skore.
Konverzaci o holkách jsem rozhodně nechtěl otvírat. "Ne, není žádná konkrétní... Popravdě asi není žádná. Jsem jak pařez... někdy až moc doslova," podotknul jsem při vzpomínce, jak jsem použil svou magii a udělal ze sebe pařez pod velkým emočním napětím. Radost uměla mnohé, strach mě spíše zmrazil. "Myslím, že by o mě žádná nestála a navíc, co bych s takovou holkou dělal... Pak se něco stane a ona bude jak slečna Lucy a... no nevím, jak se do ní ta mrňata dostala, ale ven se rozhodně nedostávala příjemným způsobem a jestli tohle dělaj holky pravidelně, tak to potěš ocas," pronesl jsem trochu zmateně. Mohl za to hlavně můj stav, jinak bych si tohle před panem Sionnem nikdy nedovolil. Mluvit nespisovně, otevřeně a tykat.

"Neřekl bych že je tohle zrovna drama," prohodil jsem, když pan Sionn začal popisovat místní dramatické události. "A je jasný, že budu v pořádku... Navíc teď aspon mám dobrou historku, kterou můžu vyprávět známejm kolem," dodal jsem a šibalsky se usmál. Můj úsměv byl křivý, ale oslňující. Jako bych před chvilkou nehodlal vypustit dušičku. Byl to takový ten úsměv unaveného po horečce, co se snaží všechny přesvědčit o tom, že už je jako v pohodě. Jenže není úplně v pohodě. Je v pohodě tak akorát, aby se neřeklo. Cítil jsem pořád to ucho, i když nekrvácelo a bylo už srostlé díky magii pana Arcanuse. Taky jsem měl pořád horkost na hrudi, která se tam usadila a při občasně prudkých pohybech mne rozbolela hlava. No prostě žádná hitparáda, ale aspoň jsem měl větší smysl pro humor než obvykle.
"Třeba se mi podaří upoutat nějakou holku," řekl jsem se smíchem v hlase, protože o mě nikdy žádná nestála a nutno dodat, že já jsem nikdy o žádnou taky úplně neprojevoval zájem. Cashmere byla takovou tou vlčkovskou láskou, ale to bylo asi celé. Neměl jsem momentálně úplně na koukání po vlčicích čas a v mojí věkové kategorii jich ani tolik nebylo, co jsem tak zjistil.

"Není nic, co by vás mělo mrzet," pronesl jsem k Sid a udělal pauzu, protože mě mírně zatahalo v krku. "Byla to pouhá shoda okolností," dodal jsem a jen jí kývnul na odchod, protože pro delší fráze jsem byl prostě moc unavený. Všechno se zdálo zvláštní. Už jsem věděl, že jsem v jeskyni, ale pořád jsem netušil, jak jsem se sem dostal. Museli mě sem donést. Sem mě dovedla Sid a do jeskyně jí asi pomohla smečka... Je hezké, že se o sebe staráme... I když já spíš teď všechno kazím... Ale lov jsem zvládl... Zapochyboval jsem sám o sobě, ale na pochyby nebyla kapacita.
Mírně jsem se zaculil a spolknul smích, když pan Sionn pronesl konverzačním tónem vtip. On to možná vtip být neměl, jenom mě chtěl upozornit na záměrné zastírání faktu, že jsem rozhodně nebyl v pořádku a že se rozhodně nevzpamatuju tak rychle, jak bych si přál. Zároveň mě to ale pobavilo. "Neříkejte, že kdybyste si usmyslel, že chcete slunce, že to nedokážete," neodpustil jsem si malé rýpnutí a pak se uchechtnul. Smích pro mě nebyl ničím cizím, ale ostatní ho ode mě neslyšeli často nebo spíš vůbec. "Nechtěl jsem... Nechtěl jsem ti nahnat strach, byla to blbost," řekl jsem a sklopil zrak. Ani jsem si neuvědomoval, že jsem přešel do tykání.

Byl jsem unavený. To nebyla novinka, já byl utahaný pořád, ale horečka ustupovala a tak jsem i já začínal být více při vědomí. Nebyl jsem už tak vyřízený, nekrvácel jsem a teplo ze mě začínalo sálat na skoro normální úrovni. Už mi ani nebyla zima. Horečka se přesouvala někam do říše zapomnění. Jenom slabost zůstávala. Popravdě mi bylo bídně. Nohy jsem měl vypnuté a vypadalo to, že do původního stavu se vrátí až naberu víc sil. Do toho jsem měl očka jako na vodě. Slečna Sid ovšem evidentně nepotřebovala nic z toho slyšet a tak když se mě pan Sionn zeptal, jak se cítím. Mírně jsem kývnul hlavou. "Jo dobrý," hlesnul jsem a falešným úsměvem se podíval na něj i na slečnu Sid. Nechtěl jsem jí způsobovat zbytečnou bolest nebo starosti navíc. Evidentně se něco stalo, když jsem byl mimo a nechtěl jsem jí nakládat. "Jenom se trochu... ehg... trochu proležím a bude to dobrý," cítil jsem, jak mám sucho v tlamě. Nic příjemného.

Probudil jsem se v úkrytu. Ani jsem popravdě netušil, jak jsem se sem dostal. Celkově jsem si toho moc z cesty ze savany nepamatoval. Mohla za to ztráta krve, infekce, ale i šok. Prostě jsem byl k smrti vyděšený z té obří kočky a toho, že mě kousla, že jsem všechno ostatní vytěsnil. Chvilku jsem byl zmatený, kde to jsem. Cítil jsem známé pachy a tichou ozvěnu. Bylo tu teplo. Někdo mě táhnul někam. Chtěl jsem se nadzvednout a rozhlédnout se, ale hlava mě brněla, jako bych do něčeho čelem narazil. Nemohl jsem se prostě zvednout. Nešlo to. Jenom jsem párkrát zamrkal. Na chvilku jsem zase odpadnul a když jsem se znovu dostal do vědomého stavu, uslyšel jsem slečnu Sid a pana Sionna.
Mluvila slečna Sid, obviňovala se za to, co se stalo. "To není... není pravda," pronesl jsem i když to pravda byla. Mohla za to ona. Neměli jsme tam být. Jenomže to bych nebyl já, abych nedával vinu spíše na svoje záda než na cizí. Hrdlo jsem měl jako struhadlo. Nešlo mi moc dobře mluvit. Navíc mi tepalo v uchu a pořádně mě bolely svaly. Už jsem ale vnímal. Horečka klesla. Z nejhoršího jsem byl díky ostatním venku, ale bylo jasné, že budu potřebovat rekonvalescenci, abych zase mohl pobíhat po venku.

V tlamě jsem měl pusto jako na poušti. Popravdě možná i víc. Jazyk se mi lepil k patru a s každým pohybem tak divně mlasknul, jako když si dáváte pryč takové ty bodláky z kožichu. Takový divný zvuk. Ale se zavřenou tlamou to nemohl nikdo slyšet. Možná se mi to taky jenom zdálo. Těžko rozlišit, co bylo reálné a co jenom sen. Občas jsem byl v lese a kolem se chvěl vítr. Občas jsem byl v pohoří a kolem mě pobíhali Bratři a říkali mi, že bych se neměl už povalovat. Občas jsem slyšel smích a občas podivné úzkustné hlasy. Nedokázal jsem ovšem přesně rozeznat, co se mi zdálo a co k sobě pasovalo. Nevěděl jsem, jestli les byl plný smíchu a radosti a pohoří plné strachu, nebo naopak. Ani jsem to možná nechtěl rozluštit. Chtěl jsem jenom to, aby mi už bylo líp. Ucho mě bolelo a divně v něm tepalo, ale necítil jsem ve vzduchu krev. Netušil jsem, že mi pomohla magie, ale byl jsem rád, že to přestalo.
Teď už jsem se musel jenom popasovat s horečkou. Nebylo to nic příjemného. Ležet na chladné zemi, rozhodně nebylo příjemné. Poprvé jsem pořádně otevřel oči a zaostřil na vlky kolem. Viděl jsem tu slečnu Sid, Arcanuse, pana Sionna. Taky tu byl Crowley? Nebo jak se to vlče jmenovalo. Na jména jsem moc nebyl. Netušil jsem pořádně, co se děje. Jen jsem ležel na boku a doufal, že se nějak z toho všeho vzpamatuju. Jak se mi tohle stalo? Snažil jsem se vystopovat vlastní kroky zpátky. Byl jsem u Života. Pak ta pláň. Dlouhonohé příšery... Zuby... Šelma.. Mírně jsem se zatřásl. Horečka sice neustoupila pořádně ale podařilo se jim ji srazit aspoň trochu.

Moje vědomí připlouvalo a odplouvalo. Bylo těžké se na něco soustředit, když jsem se cítil tak bídně. Podle hlasů jsem si uvědomil, že je kolem mě více vlků, ale těžko říct o koho se jednalo a jestli tu opravdu byli nebo ne. Netušil jsem. Nedokázal jsem na nikoho z nich zaostřit. Horečka ze mne sálala do okolí. Občas byla tma. Občas jsem viděl rozmazané pohyby, stromy a vlky. Netušil jsem, kdo je kdo. Netušil jsem, co se děje. Všechno bylo podivně zpomalené a rozmazané. Dokonce jsem v jednu chvíli měl pocit, že se nacházím v Taranském pohoří. Jenže pak když jsem mrknul jsem byl zase v lese. Bylo to strašně zmatečné. A to horko.
Uviděl jsem pana Sionna. Nebo se mi to zdálo? "Já... nechtěl pane...omlouvám se... pane," zaskřehotal jsem a bylo těžké říct, jestli si vůbec budu pamatovat, že jsem něco říkal nebo ne. "Sid... šelma... hloupej, jsem hloupej..." Mírně jsem se otřásl zimou. Přicházela vlna zimnice. To bylo nejhorší. Neustálá změna teploty. Nejdřív je mi vedro, pak se klepu zimou. Při klepání jsem si roztrhl strup na uchu a to začalo zase krvácet. A najednou. Ucítil jsem příval podivného uklidňujícího tepání energie v uchu. Něco se dělo. Krvácení se zastavilo. Zranění se zacelilo a na jeho místě zůstala nevzhledná jizva. O ucho jsem definitivně přišel.
Zranění se sice vyléčilo, díky magické moci mojí Alfy, ale horečku jsem měl pořád. Podle všeho s ní ale moje tělo bojovalo. Nenechávalo mě ve štychu ani teď. Tím, že už se nemuselo starat o ránu a krvácení se zastavilo, mělo možná více síly, ale i tak to bude chtít čas. Bylo jasné, že už m nehrozí, že bych vykrvácel, ale rozhodně jsem neměl úplně vyhráno. Tvář a ucho jsem měl stále obalené zaschlou krví, která mi natahovala srst a kůži. Bylo to nepříjemné, ale já s tím nemohl nic udělat.
Zimnice přešla v horkost.

//Ohnivé jezero přes středozemní pláň

Moje nohy to vzdaly. Už jsem nemohl jít dál, prostě to nešlo. Ztráta krve, horečka, zimnice. To všechno prostě převzalo vládu nad mým vlastním tělem a já se nedokázal udržet na tlapkách. Krev z ucha už mi netekla. Chlupy napomohly tomu, že se mi na uchu udělala silná krusta ze zaschlé krve, která zabraňovala tomu, abych dál krvácel. Jenže horečka způsobila, že jsem se v podstatě myšlenkami dostal mimo vlastní tělo. Nevěděl jsem, co je skutečné a co si jenom představuje moje mysl. Věděl jsem, že jsem ve hvozdu, ale nebyl jsem si úplně jistý, jak jsem se sem dostal. Nebyl jsem si popravdě ani jistý tím, co se mi stalo. Sliny zvířete pravděpodobně nebyly úplně tím, co bych chtěl mít v otevřené ráně. Evidentně v nich něco bylo. Bakterie? Možná. Důležité bylo hlavně to, že jsem z toho měl teď zimnici a horečku. Návaly horka a zimy se střídaly a já jsem s tím nemohl nic dělat. Moje vědomí se občas ztrácelo.
Cítil jsem kolem sebe slečnu Sid, ale netušil jsem co dělá. Občas jsem ji zahlédl, ale pak byla zase tma a když se rozsvítilo, tak byla slečna Sid jinde. Jestli to mě šťouchala nebo mě někam táhla, to jsme nevěděl. Necítil jsem vůbec nic. Jenom neskutečnou zimu, když se do mě opět dala zimnice.

//Savana přes Uhelný hvozd

Mírně jsem nakrčil čenich a cítil jsem děsnou zimu. Nejspíše tu bylo teplo, ale na mě přicházela zimnice a horkost. Střídaly se ve vlnách. Evidentně jsem měl horečku. Nebyl jsem na tom dobře. Mohl za to šok nebo ztráta krve, to už bylo vlastně jedno. Teď bylo jenom hlavní dostat se pryč, protože mi bylo jasné, že moje krev přivolá nevítanou společnost. "Ne....Ne...Nebudu se... opírrrat, abysss nespa...nessspadla," zadrnčel jsem, protože jsem měl zrovna nával zimnice. Krev už se trochu zacelila, ale pořád mi kapala po tváři na zem. Netekla už ovšem, což byla výhra. Aspoň něco. Na tváři a uchu jsem měl krvavou skvrnu, která zaschla a byla tak nepříjemně stahující. Srst jsem měl slepenou a kůži napnutou. Nic příjemného.
Byl jsem unavený víc a víc a chtělo se mi prostě spát. Občas jsem zavřel oči a když jsem je otevřel byl jsem o několik metrů dál. Hlas slečny Sid mne uspával. Brebentila o tom, jak nesmím spát, ale asi jí nedošlo, že právě při vyprávění ostatní nejsnadněji usínají. Možná se měla spíše vyptávat mě, než mluvit sama. Snažil jsem se neusnout, ale nešlo to. Uviděl jsem hvozd a to mi dalo mírnou energii. Musel jsem se rozloučit s panem Sionnem. "Musí... Musíš... panu Sionnovi... mám ho rád," řekl jsem třesoucím se hlasem a některá slova mi zůstávala jenom v mysli. Jenže už jsem nemohl dál. Na hranici lesa mi vypověděly nohy službu a já se skácel na zem.

//Asgaar přes středozemní pláň

//loterie - poslední!

Belhal jsem se podivnou plání, která zvláštně voněla. Vzduch se převaloval ze strany na stranu, jako by odhadl těžkost situace. Nebyl jsem úplně při smyslech, ale věděl jsem, že musím jít dál. Strach z šelmy, vystřídala zlost na slečnu Sid. Zlost pak vystřídalo podivné zamžení smyslů a to teď začínalo přecházet v opětovný strach. Tentokrát jsem se ovšem bál o slečnu Sid. V tomhle stavu nedokážu ubránit ani sám sebe... Vlčici bych ubránil stěží, pokud se na ni nějaká šelma vrhla. Snad utekla. K čenichu mi ovšem dolehl její pach a já přesně věděl kde je. Doufal jsem, že se schovala, ale pak jsem i zaslechl její hlas. Vydal jsem se vrávoravým krokem k vlčici. Tlapky jsem měl jako želé, už mne nedokázaly nést dál. Nešlo to. Dokráčel jsem k slečně Sid. Jedna tlapka před druhou. Jakmile jsem byl dost blízko, nohy mi vypověděly službu. Padl jsem na vlčici. "Ugh," s heknutím jsem se udržel aspoň natolik, aby moje váha nedopadala celou svou silou na její malé tělo, ale abych se udržel aspoň trochu vzpřímeně na vlastních nohách."Neříkej," peonesl jsem se smíchem v hlase na poznámku o tom, že mi teče krev.Všechno vykání šlo stranou. Evidentně jsem si neuměl zachovat tu svou chladnou masku, když jsem ztrácel krev v poměrně velkém množství.
"Musíme... musíme jít... krev..." zachrčel jsem, ne úplně klidným hlasem. "Přitáhne je to sem..." Bylo slyšet, že jsem unavený. Oči se mi zavíraly a já bych nejraději usnul. "Nesmím spát," myšlenky se měnily v reálná slova, která jsem říkal. Odtáhl jsem se od slečny Sid a začal se po jejím boku pomalu rozcházet. Chtěl jsem jí pomoct tím, že půjdu sám a nebude mě muset táhnout, ale čekala nás dlouhá a náročná cesta.

//Ohnivé jezero přes uhelný hvozd

//loterie - dneska nezvládám, tak si to tu napíšu takhle snad nefadí

Belhal jsem se planinou. Doufal jsem, že narazím na slečnu Sid brzo. Hlava mi třeštila, jako bych v ní měl spousty podivných kamenů a ty se s každým krokem převalovaly z jedné strany na druhou. Mojí jedinou myšlenkou byla snaha dostat se z tohohle místa pryč. Popravdě jsem byl rád, že se mi to povedlo. Aspoň zatím. Přežil jsem, ale těžko říct, jak dlouho ještě budu dýchat. Necítil jsem se úplně na umření, ale žádná hitparáda to taky nebyla. Ještě, že jsem si na vlastní zranění neviděl, protože bych se nejspíše připravil o zbytky potravy v žaludku. Stopa rudé barvy se táhla za mnou, jak mi stékala od pravého ucha, přes tvář na krk a odtud na tlapku. Z tlapky jsem ji pak roznášel na trávu, která zůstávala za mnou. Byl to pomyslný provázek, který mne pojil se zbytkem mého ucha. To se teď ocitalo buď někde na zemi nebo v útrobách té podivné šelmy. Za všechno mohla slečna Sid, ale já jsem ji už nevinil. Všechna mrzutost mne přešla, nahradila ji bolest. Teď jsem se zlobil jen na sebe, že jsem neutekl. Zůstal jsem stát. A neutekl jsem. Možná, že kdybych utekl, tak bych přežil... A nebo bych zemřel. Těžko soudit, co by se stalo jinak, kdybych se sám zachoval jinak. K dobrému, k horšímu.
Mírně pofukoval vítr. Cítil jsem ho. Všude. Doufal jsem, že přinese nějaké uvolnění, ale spíše přinesl strach, že se mi do rány něco dostane. Nedovolil jsem si volat. Rád bych našel slečnu Sid a nechal se odvést domů, jenže jsem nemohl volat. Hrdlo jako by mi ztuhlo. Bál jsem se. Zavolám a přivolám šelmu nebo zachránce? Nohy se mi pletly. Ztráta krve byla velká. Kdo by to byl řekl, že zranění na hlavě bude tolik krvácet. A to jsem neviděl to nejhorší. Moje ucho se někam ztratilo. Zmizelo. Nebylo. Jenže po sobě nezanechalo hezkou čáru, spíše roztrhaný plát, který povlával sem a tam. Občas kus odpadl, protože se vlastní vahou urval a tak dostával zbytek mého ucha nový vzhled. Pořád se měnil. A pořád krvácel.