Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jezevčí mýtina

Kráčel jsem v čele naší pomyslné dvoučlenné výpravy. Bylo to zvláštní být jednou vůdcem, který vede. "Možná," konstatoval jsem jenom na její slova o rychlém přesunu. Mírně jsem se ušklíbnul, když jsem překonával podivnou pláň s ještě podivnějšími pachy. Nebyla tu zima a dokonce ani sníh. Musel to být nefalšovaný jih. Jeden nikdy nevěděl, kam ho tlapky zanesou. Třeba sem, kde se to zdálo jako sen a kde zima nikdy nebyla. A taky jsme nemohli vědět, jaké překážky, pokud vůbec nějaké, bude naše cesta obsahovat. Nemohla být tedy jistota, že se nám podaří dojít na horu nahoru a zpět rychle.
Pak se zeptala na něco, co mne ani nenapadlo, že se zeptá. Mírně jsem sebou trhl. Byla to po dlouhé době nějaká známka emoce, kterou u mne mohla pozorovat. "Dostal jsem ji," odvětil jsem prostě a moc jsem to nerozváděl dál. Bylo lepší, že nevěděla. "Támhle to je," řekl jsem a tlapkou ukázal na obrys hor.

//Nárrské kopce

//Středozemní pláň přes Plamínek

Kráčel jsem kousek od slečny Sid a bylo to celkem příjemné putování. Poznat někoho nového ze smečky bylo vždycky dobré... tedy skoro vždycky. Popravdě jsem ji spíše chtěl doprovodit a zajistit, že se bude moci bezpečně dostat jak na horu, tak zpátky do hvozdu. Poslední dobou jsem víc a víc pociťoval potřebu ostatní ze smečky chránit. "Nikam nespěchám, ale mohl by nás někdo postrádat ve smečce," pronesl jsem s klidným hlasem. Byl jsem celkem rád, že se mi daří se všemi být v kontaktu aspoň trochu.
Pak mluvila o tom, že bude chtít hlavně boha potkat a vidět ho na vlastní oči. Pak chtěla znát svoje magie a tak. Mluvila něco o kytkách, které údajně chce vyměnit. Moc jsem nedával pozor, protože jsem si myslel, že květiny jsou jenom pro uctívání. Nikdy by mě nenapadlo, že je vlci mění za něco jiného. "To zní dobře," pronesl jsem a kráčel dál.

//Savana

//Loterie
Asgaar - údol

Kráčel jsem ven z lesa, následován slečnou Sid. Snažil jsem se kráčet pomalu, aby stíhala a hlavně jsem se sám nechtěl moc zadýchat při přechodu pláně. Její prosíky jsem přešel mlčením. Nebyl jsem ten typ vlka, který by pomlouval nebo drbal ostatní. Prostě jsem tedy její snahu o to, vytáhnout ze mne informace, přešel mlčením. Její zvědavost nedostane toho lahodného uspokojení tím, že bych jí řekl, co nebo jak nebo proč. Nebyl jsem prostě ten typ. Nechtěl jsem donášet a tak to i zůstane. Nač vyvolávat zbytečně spory nebo rozepře.
"Je to celkem dost na jihu, tak nevím, zda se nám tam podaří dojít ještě dnes nebo tam dorazíme až zítra," pronesl jsem. S přicházejícím večerem bylo jasné, že musíme jít buď rychle nebo se aspoň snažit, abychom tam došli ještě dnes. Život žil daleko, ale ne zase tak, aby člověk návštěvu odkládal. Musel jsem říct, že Hvozd má celkem dobrou polohu, všude je to tak nějak stejně daleko, takže jeden je pořád na půl cesty. Mírně jsem přidal do kroku, abych zvýšil naše tempo a tím si ho i udržel. Vesněhu se šlo poměrně obtížně. Už aby začalo zase jaro. Přál jsem si to. Trochu toho tepla by nám všem nejspíše už prospělo. Podle těžkých mraků, které se objevily na obloze, jsem ovšem odhadoval, že ještě zasněží. "Co vlastně po Životovi budete chtít?" zeptal jsem se slečny Sid. Chtěl jsem jí trochu vynahradit mé odmítnutí odpovědět na její původní dotazy. A taky mě to popravdě zajímalo. Pokud opravdu v bohy věřila, nechtěl jsem jí to vymlouvávat, ale spíše ji poznat a to i s její pochybnou vírou v nadpřirozeno.

//ježčí plácek přes plamínek

//Loterie

"Hmm... možná," pronesl jsem k jejím slovům, že by to mohli bohové přeci zastavit. Moje nejhorší představa byla v tomhle případě možná přehnaná. Třeba fakt nechtěli být zlí? Ale to by potom dělali aspoň hodné věci a zamezovali těm špatným vlkům dělat špatnosti ne? Netušil jsem. V bozích a jejich náladách jsem se popravdě vůbec nevyznal. Byl jsem jenom rád, že se jejich pletichy netýkají mne, ale že jsou tak nějak mimo. Nerad bych se do něčeho zapletl a s Bohy už vůbec ne, pokud opravdu existovali. Pořád jsem tomu nevěřil, ale snažil jsem se mít mysl otevřenou a chápat i to, co říkala slečna Sid. Kývl jsem hlavou.
"Nejsem drbna," odvětil jsem slušně. Nerad bych někoho urazil i když nebyl přítomný. Navíc nechtěl jsem přilévat případně vodu do ohně, pokud se pan Etney rozhodne vrátit. Nechápu, jak mohl odejít a opustit svou rodinu. Vůbec jsem tomu nerozumněl, ale věřil jsem, že k tomu měl dobrý důvod. Já jsem k tomu vlastně měl jen málo co říct. Moje rodina to nebyla, ale kdybych ji měl, asi bych ji nedokázal jen tak opustit. Muselo se mu stát něco velkého... Uzavřel jsem si to pro sebe. "Každý má ke svému chování důvod a i ti co chtějí vlastní sochy a chtějí být jako bohové, to mnohdy nemají v životech jednoduché. I když by bylo krásné, aby slezli ze své hory vlastní moci, asi se toho stejně nedočkáme," pronesl jsem zastřeným hlasem.
Slečna Sid chtěla jít k Životovi. Kývl jsem hlavou, že tedy souhlasím. Doprovodit ji nemusel být porblém, věděl jsem přesně kam jít. Už jsem tam byl několikrát. Pomalu jsem tedy zamířil zpět do lesa a pryč z něj.

//Středozemní pláň

"Ale kdyby chtěli, mohli by to zastavit ne?" pronesl jsem spíše jako řečnickou otázku. Zabíjení se mi nelíbilo a podle mého se nelíbilo nikomu. Takže bůh, který je všemocný, by to měl být schopný zastavit ne? Jenže se tak nedělo. Nebo ano? Ten s ouškem dolů tu přeci pak byl? Zavrtěl jsem hlavou. Vypadalo to, že slečna Sid má vlastní pohled na věrouku a taky vlastní věc, kterou považuje za střed svojí víry. Osobně jsem na dobré konce moc nedal, život nebyl vždycky dobrý. Jenže jsem jí to nechtěl kazit a tak jsem raději mlčel. Mlčel a doufal, že se jednoho dne taky dočkám nějakého toho šťastného konce, ale zatím to k němu úplně nesměřovalo.
Pohlédl jsem na Sid. Kývl jsem hlavou, protože takového vlka, který byl až moc povznesený sám nad sebe, že by si byl schopen postavit i sochu jsem znal. Tenkrát si hrál se sněhem... a pak se na nás vykašlal. Nechtěl jsem to moc rozvádět, protože o vlcích, kteří odešli ze smečky se mělo nejspíše mluvit dobře, navíc když to byla rodina slečny Isky a pana Sionna. "Vím o místě kde má být bůh Život, kdybyste tam chtěla zavést," nadhodil jsem. Nechtěl jsem ji úplně nechávat jít samotnou. Vlčici se tady může stát spousta nepříjemných věcí.

//Loterie

Slečna Sid byla celkem veselá kopa, to jsem poznal hned. Ale evidentně byla i chytrá, což se nedalo říct o mnohých. Toho jsem si cenil, ale pořád jsem to nedával najevo. Neuměl jsem se usmívat jako to umněli jiní. Na potkání jsem nedával ostatním letmé pousmání nebo zamávání ocasem. U mne si takovouhle náklonost musel jeden zasloužit a to i v čase, kdy to bylo pro všechny nejpřátelštější období. "Důvěřuj, ale prověřuj. Boha si jen tak neproklepneš, nikdy nezjistíš jaké má úmysly a věřit slepě tomu, že všechno dělá pro dobro ostatních... to by neexistovaly požáry, nebo násilné... no prostě jeden vlk by druhému neukončil život jen tak... Takže rozhodně mi přijde lepší věřit v sebe a svůj úsudek o druhých. Pokud budu potřebovat, spíš mi pomůže přítel než bůh," řekl jsem stručně. Moje víra se odvíjela od toho, co jsem stihl pochytit nejen v Řádu, ale i tady. Pan Sionn věřil ve svou rodinu, věřil tomu, že se navzájem ochrání, pokud to bude potřeba. Bratři věřili jeden v druhého, bezmezně, bez nároku na nějakou protislužbu. Věřit a být v tebe věřeno.
Sid se zrovinka koukala na vlčata, která zkoumala sochu mrtvé Alfy. Zajímalo by mě kolik magie muselo stát ji tu udělat. "Navíc modla se může stát z každýho blbce," neodpustil jsem si poznámku. Vlčici jsem neznal, nikdo mi o ní ani nevyprávěl, takže to nebylo mířeno směrem k mrtvé, ale spíše tak obecně. Jména hloupých a tak dále. "Máte vůbec nějaké plány, co dál?" zeptal jsem se. Uloveno bylo, teď byl čas na nějaké to lenošení nebo zábavu, ale já popravdě netušil, co bych mohl chtít dělat. Všechno jsem to nechal na slečně, ať si vybere.

//Loterie

Mluvila o tom, že Bohové musí být reální, protože vidíme následky jejich návštěv, ale pořád jsem nebyl přesvědčený. Co kdyby popravdě bylo všechno jinak. Schopnosti se přece jednomu zlepšují časem, není to jen tak, že by najednou někdo něco uměl, spíš to v něm dříve a postupně se jeho tělo zlepšuje i magie se zlepšují... Trénink a opakování, to je to správné, ne nějaký Bůh, co to jen tak naděluje na potkání. "Budu vděčný, když mi dáte vědět," pronesl jsem s klidem sobě vlastním. Byl jsem rád, že vlčici nemusím nijak dál přesvědčovat a že se rozhodla, že si na všechno přijde sama. Bylo to dobře. Kdo by to chtěl dál rozvádět, když pravda mohla být někde mezi a na to nepřijdeme bez důkazů.
Přešlápl jsem, když jsem kousek od nás uviděl vlčata. Vypadalo to, že se rozhodla navštívit sochu. Byla naštěstí od nás kousek dál, takže nic nerušilo rozhovor mezi mnou a slečnou Sid. Pak mi položila celkem záludnou otázku. "Hmm... Věřím v sebe," řekl jsem a mohlo to znít trochu nadutě, takže jsem se rozhodl to dovysvětlit záhy. "Ve svoje schopnosti a dovednosti... Taky věřím v ostatní vlky, že mě nenechají na holičkách. Dá se říct, že věřím v dobro v každém," pronesl jsem. Teda ne v každém. Paroháč dobrý rozhodně není... Ale třeba i on má svoje motivy a důvody, proč to udělal. Mírně jsem naklonil hlavu na stranu, abych si sklepal sních z hlavy. Nebyl jsem úplně nejlepší společník, to už muselo slečně Sid dojít. Konverzace se mnou se táhla a byla podivně jednostraná. Já většinou otázky nepokládal, jen jsem odpovídal. Nebyla to nafoukanost nebo nezájem, jen jsem nechtěl narušovat osobní prostor toho druhého. Ať už ve fyzické nebo mentální rovině

//Loterie

Slečna Sid se rozjel, protože to vypadalo, že evidentně celkem dost přemýšlela o tom, co by dělala jako Bohyně tohohle kraje, nebo už prostě byla taková, že jí napadaly tyhle věci samovolně hned. Jen jsem ji poslouchal, když tak polemizovala nad tím, co je a co není v možnostech božských bytostí tohohle místa. Pak mluvila o halucinaci a já mírně zavrtěl hlavou, ale nechal jsem ji domluvit, než jsem se pustil do vlastního vysvětlování. "Nemyslím si, že by to byla halucinace nebo tak něco, spíš si myslím, že se jim to jenom zdá jako představa. Prostě mají pocit, že jsou blízko Bohu a ten jim odpovídá a tím, jak v to věří, tak si to pak ve vlastní mysli zvlčťují... Je jednodušší si představit vlka jako boha, než nějakou neurčitou věc ne? Vždycky si snadněji vybavujeme to konkrétní... A ne nevěřím tomu, že by reálně nějaký z těch bohů jako je Život nebo Smrt existoval. Spíš si myslím, že jsou prostě jenom představou... Každý musí něčemu věřit, jinak by ten život tady nedával smysl," ukončil jsem svůj poměrně obsáhlý monolog. Byl jsem přesvědčen o své pravdě a rozhodně jsem nechtěl nijak rozporovat pravdu jiných, ale nehodlal jsem ani slepě k jejich přesvědčení přistupovat. Co jsem sám neviděl nebo nezažil v to jsem nevěřil. Fiér se vrátil ze záhrobí... Ale co když byla jeho smrt iluze... Nebo jeho návrat... Tohle místo bylo magické až moc. Sám jsem postupně získával magické schopnosti, kterým jsem nerozumněl.

//Loterie

Jen jsem se stoickým klidem sledoval, i když jsem uvnitř trochu bublal. Ovládání vlastních emocí bylo jednou z mých dobrých schopností. Ovládnout se a působit klidně, i když si to situace nežádala. I když situace přímo křičela po nějakém zásahu. Ne. I v tento moment jsem zůstával klidný a tichý. Mluvila o počtu tlapek a tvrdosti svých kostí. Nereagoval jsem, jen jsem dál sledoval její počínání, když mi tlapkou mávla před čenichem, jako by to něco dokazovalo. O pekelným utrpení toho asi moc nevěděla, když za to považovala život bez srandy. Dokázal bych si vybavit spoustu mnohem horších věcí. Od sledování smrti cizího vlka, od pocitu radosti z toho že umřel, přes pocit naprostého zhnusení nad sebou samím... vlastní smrt, byla taky celkem pekelná, i když to byl jen sen. Ztráta rodiny, nikdy nebýt chtěný, vždycky navíc... tohle bylo peklo. Nikdy nezažít srandu, to rozhodně oproti všemu ostatnímu byla procházka růžovým sadem. Jenže slečna Sid to tak evidentně nevnímala.
Její podivení nad bohy bylo celkem pochopitelné. Nechtěla věřit tomu, že by jí ostatní věšeli bulíky na nos, ale už každé malé vlče přece umělo rozpoznat realitu a výmysl. "Nelhali ti, oni třeba věří, že zažili nějaký nadpozemský zážitek... Ale zamysli se nad tím, kdybys byla Bůh, co bys dělala? Zjevovala se vlkům když si dupnou nebo si užívala svojí moci?" pronesl jsem a naklonil hlavu na stranu. Většina vlků měla v tomhle jasno, každý kdo měl moc se tu staral hlavně o sebe a své blízké, na ostatních záleželo pramálo. U Bohů jsem tedy předpokládal to samé. Navíc koho by bavilo být nějakým hej počkej, na kterého stačí zavolat a on se musí objevit a pomáhat...

Naklonil jsem hlavu mírně na stranu. "Může to vést ke zranění, a i když je to pro vás třeba sranda, kdybyste si zlomila tlapku, tak už by na tom nic ke smíchu nebylo, že?" pronesl jsem celkem vážně. Nebyl jsem prostě úplně parťák na nějaké to dovádění a když začala vyjmenovávat zimní radovánky, jen jsem na ni upřel nechápavý pohled. Nic jsem neřekl, ale muselo jí dojít, že absolutně netuším, co je to vlkulák a nerozumím ani dalším slovům, která použila. Nechtěl jsem být úplně nevděčník a kazič zábavy, ale jako vlče jsem byl hodně času sám, takže jsem si prostě neuměl hrát. A jako dospělák jsem spíše řešil věci jako byla smrt, vlastní či jiných. Neumřel jsem. Byl to jenom špatný sen a pan Sionn se spletl...
Slečna Sid už ovšem zase něco mlela. Její tlama se nikdy nezastavovala na delší dobu. Přišlo mi, že kdyby mohla, tak se klidně zabaví sama mluvením. "Chm.." povzdechl jsem si a vyrazil ze sebe oblak páry, protože byla vážně zima. "Bohové neexistují. Vím, že místní vlci si myslí, že mezi nimi chodí bohové, ale já jsem byl na hoře, kde údajně sídlí bůh Život, dokonce jsem tam byl dvakrát, ale ani jedenkrát tam žádná magická bytost nebyla. Vlků tam bylo dost, ale ani jeden z nich nepůsobil božsky," pronesl jsem a vzpomněl si na malé vlče a pak na starce, kterému jsem pomáhal při druhé návštěvě. Přišel dožít na horu, aby měl poslední hezký výhled, než zemře. Poetické, ale nepraktické.

Sid mluvila i během mého skoro pádu, ale snažil jsem se si zachovat nějaké věty z toho, co říkala, abych až zastavím jí mohl odpovědět. "Nemám rád zbytečné nebezpečí," pronesl jsem v odpovědi na její otázku, která byla spíše zděšením. Nebo mi to aspoň tak přišlo. Jako by vlčici naprosto vyděsilo, že se nerad kloužu nebo hůř, že to vůbec neumím. Uměl jsem to, ale proč by to někdo dělal dobrovolně, to mi zůstávalo záhadou. Sedl jsem si raději na pevnou zem a sledoval, jak se slečna drápe na vrcholek údolí. Nebo spíše, jak se snaží někam vyškrábat, protože jí to pořád podkluzovalo. "Není nutné, se tam škrábat zpátky," pronesl jsem s klidem, ale evidentně to na slečnu nefungovalo.
Rozhodl jsem se vrátit k předchozímu rozhovoru. "Někdo by ti to mohl asi říct, ale nemyslím si, že zrovna bohové," pronesl jsem suše. Víra v tomto kraji byla silná, všichni o bozích mluvili jako o živoucích, ale já nikdy žádného živého boha neviděl a rozhodně jsem s tím nehodlal začínat. Nechtěl jsem ale ani nikomu brát jeho víru a přesvědčení.

//les

"Nevím, jak jste k ní přišla... Třeba ji máte od narození, někteří vlci mají více magií, co jsem tak zjistil," pronesl jsem a nakrčil čenich. To bylo těsně před tím, než mi tlapky vzala gravitace do svých rukou a ledová plocha mi zabránila v tom, se normálně pohybovat. Začal jsem se naklánět do stran, abych svou jízdu dolů do údolí vyrovnal. Roztáhl jsem navíc tlapky od sebe, abych měl co největší plochu pokrytou a nehrozilo, že si rozmlátím čenich. Naštěstí to pomohlo a já se zastavil kousek od okraje údolí. "Dneska to nějak klouže," vydechl jsem nakonec, když jsem trochu uklidnil svůj tep a vrátil srdce zpět z krku na místo kam patřilo. Nikdy jsem podobný klouzanec nezažil. Tady v údolí to aspoň trochu šlo. Nikdo tu nebyl. Naštěstí. Nerad bych někoho sejmul, při svém neobratném sestupu dolů. Naštěstí do údolí svítilo sluníčko, takže se tu led nevytvořil. Doufám, že se nikomu nic nestane v lese, to by nebylo milé.

//Loterie

Slečna Sid se omluvila. "To nic," odmával jsem to jenom, protože jsem se o tom úplně nechtěl bavit. Udělal jsem několik kroků dál. Začínalo přituhovat a sníh a led pod tlapami klouzal. Nebylo to extra příjemné, ale doufal jsem, že se mi podaří se nerozbít o zem, když půjdu opatrně a pomalu. Sid se ovšem výborně bavila i tím, že ji pravděpodobně seberu dole nebo spíše, že se sebere po pádu sama, na což jsem zareagoval jen kývnutím. Chtěla jít do údolí a to se mi celkem líbilo jako dobrý nápad. "Tak jo," odvětil jsem klidným hlasem a pomalu jsem začal hledat směr k údolí, které se mi už při první návštěvě celkem zamlouvalo. Navíc by to tam nemuselo tolik klouzat...
Mluvení o tom, že sám ovládám magii bylo něco nového, zvláštního. "Vidím barvy... Kolem vlků a ty mi... No prostě dokážu v nich rozpoznat určité magické prvky. Je to jako barevná směs, která se kolem vás mihotá, takové třpytky... A vidím nejen rudou, která symbolizuje magii ohně, ale i nazlátlou, která má něco společného se zpomalováním věcí... Nevím, co přesně to je, protože ji máte hodně slabou, ale je tam," sdělil jsem Sid všechny informace o její vlastní auře. "A ne nevidím v ní budoucnost ani nic podobnýho, vidím jenom ty barvy... No a... prostě chápu jejich význam, i když třeba tu magii sám neznám... Jako bych jim rozuměl," dodal jsem neurčtě, protože jsem popravdě nevěděl, jak to mám popsat. Uviděl jsem světlo mezi stromy, což naznačovalo údolí. Mírně jsem přidal do kroku, ale to jsem neměl dělat, protože mi začal led klouzat pod tlapkami.

//údolí

Sid nebyla zrovna vlčice, která by se nějakým způsobem starala o strasti jiných. Zajímala ji moje minulost a já popravdě neměl moc co ukrývat. Ono toho hlavně moc nebylo. "Nemám rodinu," odvětil jsem jednodušše. Nebo mám? Pan Sionn říkal, že jsem pro něj jako rodina, ale... jako není rodina, to je jenom jako... Mírně jsem naklonil hlavu na stranu, abych mohl poslouchat les. Nevypadalo to, že by se pan Sionn hodlal k nám přidat, takže jsem se prostě rozešel do lesa. "Opatrně ať nespadnete, nechtěl bych vás zbírat ze země," dodal jsem ještě, když jsem viděl nebezpečnou akrobacii, kterou vlčice prováděla na kmeni stromu.
"Kousek odsud je údolí, jestli se chcete podívat tam," odtušil jsem. "Loviště jste viděla... no a pak jsou tu jenom hranice a taky ta podivná socha," dodal jsem. Nebylo tu moc míst, která by stálo za vidění. Les byl v podstatě všude stejně starý a zatuchlý, jako by se za stovky let nezměnil.
Mluvila o tom, že ovládá jenom oheň, ale tomu jsem nevěřil. Buď mi lhala nebo o tom nevěděla. "Ne, vidím ve vaší auře víc barev a něco mi napovídá, že to nebude jen jedna magie," řekl jsem jí se vší slušností, jaké jsem byl schopen, protože jsem ji nechtěl urazit nesouhlasem.

//Loterie

Vlčice předemnou byla jako veverka na nezralých žaludech. Jako by se jí vlčkovský svět zaseknul v mysli a ona ho nehodlala opustit. Byla celá rozradostněná a evidentně nadšená. Z čeho? Ze života? Z lovu? Z možné výpravy? Netušil jsem. Nebyl jsem si úplně jistý, že jí vůbec chci nějak podporovat v tomhle chování, ale na druhou stranu, komu to vadilo. Bylo celkem teplo, na to že byla zima a ke všemu noc. Mírně mě to znervoznilo, ale nic strašného. Pohledem jsem se zaměřil na slečnu Sid, která momentálně vyskočila na kmen, který tu ležel ve sněhu. Rudkou kolem ní jsem viděl už před tím, ale zajímala mne ta podivně zlatavá barva, která jako by nedávala smysl. Jednu chvíli se převalovala kolem vlčice tím a poté zase oním směrem. Věděl jsem, že její magie má něco společného se zpomalením času? Znělo to zvláštně, ale tak jsem to cítil. Byla ovšem tak slabá, že se její světlo nedalo pořádně uchopit. Uchopit... znělo to šíleně, ale přesně jsem cítil, co umí vlčice předemnou. Zavrtěl jsem hlavou a rozehnal tak barevnou auru, aby mne nerozptylovala.
Sid se rozhodla, že náhoda bude nejlepší průvodce a pak začala o tom, jak moc les nezná. Pak zase vypálila spoustu otázek. "Jsem tu už celkem dlouho, přišel jsem jako malé vlče... teď tu budu už druhou zimu... asi..." pronesl jsem neutrálně. "Les znám dost dobře, jestli chceš provedu tě tu," pronesl jsem a vyrazil jsem k hranicím pomalým krokem. Les jsem znal jako svoje vlastní tlapky. Věděl jsem přesně kam jít a na co si dávat pozor. "Mimochodem, co za magie to ovládáte?"