Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přešlápl jsem na místě, protože to bylo takové podivné tu postávat. Nejradši bych se sebral a rovnou vypadnul někam pryč. Jenže jsem nemohl. No tak, tohle jsi chtěl udělat, tak z toho teď nevycouvej! Dodával jsem sám sobě odvahu, když se Hyetta rozpovídala o tom, co by chtěla udělat od budoucna. Naklonil jsem hlavu mírně na stranu. "Zeptal bych se nejprve Arcanuse, je to jeho les," odtušil jsem a na její otázku jsem vlastně neodpověděl. Nechtěl jsem nikomu dělat oltář, protože jsem netušil jak se to dělá a ptát jsem se nechtěl. Byla by to ukázka další věci co "nevím" a toho už hnědá vlčice viděla dost.
Měla radost z kamenů, ale uhasila ji tím, že musíme mít něco, co zapálíme. Neuměl jsem tvořit kořeny ani stromy, takže tohle zůstalo jenom na obyčejné síle. "Něco seženu venku," pronesl jsem a vykročil směrem k ústí jeskyně, kde jsem nabral nějaké větve a ty jsem donesl zase zpátky do vnitř k vlčici. Zabralo mi to tři otočky ven a několik desítek minut, než byla v jeskyni poměrně velká kupka paliva.

//Zrcadlové hory

Vlezl jsem do jeskyně, která se schovávala jako jedna z mnoha v úpatí hor. Doufal jsem jenom, že tu nikdo jiný nebude. Pokud existovalo temné místo, tak to muselo být tohle místo. Neznal jsem temnější noc, než tu kterou vytvářel kamenný prostor všude kolem. Bylo to tu tajemné, intimní, ale zároveň děsivé. Všude jenom tma a zvuky, co se roznášely s ozvěou na kilometr daleko. "Nemusíme nikomu říkat nic, stejně jsme zpět dřív než si někdo všimne" řekl jsem vlčici, která se obávala toho, že by mohl přijít trest za neoznámení odchodu. Neřekl jsem jí, že jsem Beta a tím pádem nemáme komu bychom odchod měli hlásit, protože nad mou maličkostí byl jenom Sionn a otec... Zasekl jsem se. Tohle bylo poprvé, co jsem o Arcanusovi přemýšlel jako o otci a trochu mne to zaskočilo.
Hayetta mne následovala do tmy a já věděl, že není úplně způsobilá tu chodit, však na jedno oko neviděla a tak jem šel pomalu. "Já popravdě ani nevím, proč mne nechali u Bratrstva, ale stalo se," řekl jsem s klidem. Nebylo nad čím více rozjímat. Tohle byla uzavřená kapitola. Došel jsem do jedné z jeskyní, která zde byla a zastavil se. Na zemi bylo pár kamenů. Jedním pohledem a vysláním energie jsem je přeměnil na křemeny. "Bude tohle stačit?"

// asgar

Udávat tempo mi nevadilo. Vedl jsem vlčici lesem a pak do hor, ale nepospíchal jsem. Věděl jsem, že pro ni musí být náročné se pohybovat takhle v novém prostředí a za tmy. Ráno naštěstí nedalo dlouho na svou maličkost čekat. Na její slova jsem opět jen kývl. Varování ohledně Arcanuse mi přišlo jako nutnost, ale už si i ona musela všimnout že slovy neplýtvám kvůli ničemu a nikomu. Vedel jsem, že pro ni bude rituál dcery náročný stejně já Oto mne, ale věděl jsem i, že to udělat musíme. Lalie se rozhodla a na nás bylo ji připravit a pomoct jí.
Cesta se činila a já za chvilku skoro nepopadal dech, byť tempo nebylo nijak závratné. "V bratrstvu se nikdo nerodí," podotkl jsem. Pokud jsem věděl vlčice nechávali většinou syny pod ochranou bratrstva když nevěděli, co dál. Sesterstvo mělo tu výhodu, že v něm matka mohla s potomkem zůstat, ale náš patron toto neumožňoval. Bůh války nemohl mít na starost natky a děti, ochránit je ve svatém boji šlo jen tak, že se o ně postaral Warre nebo Annan. "Matka mne u bratrů zanechala," pronesl jsem. Mohlo to tak byt a mě se to zdálo jako jediná možná varianta. Proč by mne jinak nechala v křoví u vchodu k bratrstvu.

//zrcadlovka

duben 5/10 belial

Oheň mne pálil a ty jeho samolibé kecy mne spíše míjely. Potřeboval jsem se zbavit bolesti, která se mi vlévala do těla a která mne přímo ochromovala svou agonií, protože jsem hořel a nebyl jsem schopný se uhasit. Nedokázal jsem se uhasit a nemohl jsem se pohnout. Jeho magie byla silná a já potřeboval veškeré svaly, abych se z podivné kamené krusty dostal. Napnul jsem svaly a snažil se osvobodit, jako zvíře, které ví, že má poslední pokus, aby se zbavilo zajetí a dostalo se na svobodu. Zabral jsem, ale hlína ne a ne povolit. Popraskala, ale nepovolila úplně. Ocas jsem měl jako pochodeň a cítil jsem, jak se mi škvaří nejen srst, ale i kůže a jak se dostává oheň všude. Bolelo to. A já si nemohl pomoct. Nevnímal jsem Beliala, ani jeho slova. Nehodlal jsem ovšem škemrat nebo křičet o pomoc, protože popravdě to mne ani nenapadlo. V téhle chvíli existovala jenom bolest a to, že se musím dostat pryč a uhasit ten oheň.
Zabral jsem naposledy, krusta popraskala, ale nepovolila úplně.

Hayetta zněla odhodlaně a já jí v tom nebránil. Bylo mi jasné, co by řekl Arcanus. Přišlo by mu to jako pitomost, takhle ohraozit vlastního potomka jenom pro nějaké bohy. Postavil by se proti tomu odmítavě a já věděl, že pokud by se mne na to zeptal, tak bych mu musel popravdě odpovědět, že Hayetta vystaví Lalie nebezpečí a to pravděpodobně brzo. "Neměla bys to říkat Arcanusovi," vyzval jsem ji a dal jí tak varování, které si mohla, ale nemusela brát k srdci.
Její další slova jsem odkýval a rozešel se směrem k horám, kde jsem věděl, že bude jeskyně. Magii a přeměnu kamenů jsem si chtěl nechat až tam budeme a pokud nenajdeme kameny vhodné přirozenou cestou. Nechtěl jsem úplně plýtvat energií před takhle velkým krokem. "Nebyl jsem na misii. Ztratil jsem se jako malé vlče a nenašel cestu zpátky k bratrstvu," vysvětlil jsem stručně. Dřív jsem to bral jako selhání, že jsem se nedokázal vráti zpět, ale teď jsme v tom viděl něco jako záměr. Možná jsem prostě měl být tady a potkat Hayettu a její matku. Možná tohle prostě měl být ten ultimátní cíl všeho.

//Zrcadlové hory

4/10 bel

Jeho slova mne donutila se trochu hraně uklonit. Bral jsem to jako zábavu. Nechtěl jsem mu ublížit, ne reálně. "To byl kompliment?" pronesl jsem a mírně se usmál. Můj následný smích ho nejspíš docela dost rozhodil, byť mi před chvilkou ještě říkal slova o působivosti mých triků, teď vypadal jako hodně nakrknutý váleček. Náhle mne blesk zasáhl přímo do ocasu, od kterého se mi začalo kouřit. Jenže moje tlapky byly pořád uvězněné, nemohl jsem je jen tak vytrhnout. Belial měl teď štěstí. Přestal jsem se soustředit a vlk se proměnil zpět do své původní formy. Snažil jsem se uhasit vlastní oheň na ocasu a už jsem moc nevěnoval pozornost souboji. Nemohl jsem si ho uhasit, protože jsem si nemohl ani pořádně sednout a packy jsem měl pořád uvězněné. Snažil jsem se to nějak vyřešit, ale nebylo jak. Neměl jsem magii vody, abych si pomohl a nebyl jsem si jistý, že mám energii na to, abych kámen na svých nohách přeměnil na něco jiného.

Konečně jsem poznal, že jí to došlo. Chvilku se odmlčela a já viděl záblesk uvědomnění si následků rozhodnutí její dcery. Problesklo to kolem jejích zorniček a zmizelo to kdo ví kam. Hádal jsem, že k srdci hnědé vlčice, která se musela smířit s tím, že její dcera možná rituál nepřežije. Nebyl jsem úplně tím, kdo by uměl jiné utěšovat a tak jsem prostě jenom mlčel a na zdůvodnění výběru Monna jsem přikývnul. Hádal jsem, že Lalie svého otce nikdy nepoznala a tak jsem ji nechtěl zbytečně odsuzovat za to, že si zvolila právě boha, který by ji s otcem spojil. Kdybych byl někdo jako Rowena, začal bych se na toho podivného otce vyptávat, ale já jsem nebyl drbna a tak jsem jen zůstal mlčet.
Mluvila pak o tom, jak mi pomůže. Byl jsem rád, že neodsuzuje to, že jsem nebyl přijat v roce, ale kdo by mne přijal, když jsem byl tady. Arcanus mi nabídl rodinu a smečku, kde jsem mohl žít a já neplánoval návrat ke starému Řádu, ale nehodlal jsem tenhle život ani úplně zapomenout. Byl mou součástí. Vlci v něm mne vychovali. Dlužil jsem jim aspoň to, že dokončím to co oni začali. Přmýšlel jsem o jeskyni a napadla mne ta, kde jsem se schovával s Cashmire, když jsem ji vytáhl z ledové vody během své první zimy tady. "Vím o jeskyni a křemeny nebudou asi problém," dodal jsem. Přeměnit jeden kámen v jiný pro mne byla hračka.

3/10 duben belial

Žížala se předemnou poměrně dost.... no žížalila. Co jiného taky na to říct. Usmál jsem se, velice spokojen se svým dílem a tím, že jsem udělal z vlka naprosto neschopnou hroudu masa. Byl to červ, kterým Belial byl i normálně, ale teď tak aspoň i vypadal. "Tak co, magie se ti pořád líbíííííí," vypísknul jsem nakonec, když mne přímo do čenichu udeřil elektrivcký výboj. Trochu se mi zatmělo před očima a to způsobilo, že žížalý Belial se proměnil v Belial váleček. Už to nebyla žížala, ale byl to prostě Belial bez tlapek a ocasu... jako žížala, ale prostě víc jako vlk? Byla to obludnost a ohavnost. Zaklepal jsem hlavou, abych se mohl pořádně zasoustředit, ale bylo mi jasné, že na další přeměnu nemám energii. "HAHAHAHA," začal jsem se smát a kdybych neměl tlapky v tvrdé krustě kecnul bych si smíchy na zadek. Belial vypadal strašně směšně. Nemohl jsem si pomoct, pobavilo mě to.

Hayetta pronesla, že chce to, co je nejlepší pro její dceru. Věřil jsem jí, působila tak. Jako lvice, která je připravená pro vlastní lvíče udělat naprosto cokoli. Záviděl jsem jí ten zápal a Lalie, že má rodiče, který se o ni takhle zajímá a stará. Kývl jsem hlavou, pokud to tak chtěla, udělám to. "Potom bude jenom na Monnovi, jestli jí vdechne zpět život nebo ne," dodal jsem. Takhle to probíhalo. Nikdy jsem to nedělal sám, ale věděl jsem, jak se to dělá. Obřady si každé bratrstvo chránilo, ale říkali jsme si je mezi sebou. Sesterstva si zase své obřady předávala taky jen mezi sebou a neříkali o nich přesně nám. "Proč si vlastně Lalie vybrala Monna? Většina vlčic si vybere bohyni," zeptal jsem se se zájmem. Bohům na pohlaví následovníků nezáleželo, ale většina sesterstev uctívala bohyně, většina bratrstev bohy.
Znovu jsem kývl na její omluvu. "Potřebujeme nějaké temné místo a oheň," dodal jsem stručně. Pokud jsem si dobře pamatoval obřad, tak bylo potřeba, abych prošel skrze temnotu a ohněm se očistil. Věřil jsem tomu, že mi oheň neublíží, pokud si mne bůh zvolí. Hayetta měla sloužit jako svědek celého mého obřadu, aby mohla dosvědčit, že jsem následníkem, pokud by to někdo zpochybnil a zároveň měla celý rituál vést... a v případě neúspěchu se postarat o moje tělo.

Nervózně jsem klepal tlapkou. Bylo to tak automatické, že mi repetitivní zvuk vlastně ani nevadil. Neslyšel jsem ho. Jako by splynul s okolním hlukem a ruchem. Uklidňovala mne jeho předvídatelnost. Najednou jsem pocítil vlnu klidu a trochu mne to zaskočilo, protože to přišlo znenadání. Upřel jsem svoje jantarové oči na Hayettu. Její aura pohrávala barvou, kterou jsem viděl kolem vlků, kteří byli velmi empatičtí. Její magie tak byla spojená s emocemi a možná trochu těch svých vlila do mne... Ale neměl jsem to ověřené. Nebo jsem prostě jenom nervní, protože po mně žádá něco o čem sama neví.
"Nemůžu... nevíš, co po mně chceš," odvětil jsem jí s povzdechem, ale bylo mi jasné, že je v zoufalé situaci. Její dcera si vybrala a vybrala si vzorně, ale její budoucí patron chtěl po svých následovních něco, co bylo těžké dát. "Součástí toho rituálu je, že ji budu muset podržet hlavu pod vodou..." řekl jsem s důrazem na každé jednotlivé slovo. Nechtěl jsem ji děsit, ale zároveň jsem potřeboval, aby to pochopila. Nechtěl jsem ani říct "budu muset tvou dceru utopit a pak kdo ví, jestli se probere sama nebo ne", to mi znělo až moc drsně.
Její další slova mne trochu zaskočila. Nabídla mi pomoc, pokud nabídnu pomoc jí, ale možná mne trochu špatně pochopila. "Můj Řád nebyl řádem Warreho," odtušil jsem, že by tuhle informaci měla vědět. Nebyl jsem v řádu boha, který by pomáhal životu... "Můj Řád následoval Garronga," dodal jsem stručně. Bůh bojovníků, války, bůh, kterého někteří mají za zlého, ale tak to nebylo. Věděl jsem, že Hayetta je zběhlá ve věrouce a tak těmhle předsudkům obyčejných vlků nedává váhu. Podle svatého slova, které se předávalo v našem Řádu z Nejvyššího na Nejvyššího, byl Garrong ochráncem bojovníkem. Nechránil koloběh života ani les a jeho zvěř jako Warre, ale chránil rovnováhu světa. Byl to bojovník plný ambic a síly, ale síla nemusela jenom ničit, mohla i tvořit.

2/10 belial

Mírně jsem si odfrknul, protože měl naprostou pravdu v tom, že Sirius byl víc jako baba, než jako vk. Nepochytil jsem v tom žádný náznak odsouzení toho, že Sirius má partnera a ne partnerku. Popravdě mne ani nenapadlo něco takového hledat, protože jsem se nikdy nesetkal s nikým, kdo by to vyloženě považoval za špatné. Takovéhle vztahy byly i v bratrstvu. Ne úplně otevřené, ale já věděl, že tam něco takového bylo... Dřív jsem to neviděl, ale po své eskapádě s Alastorem mi došlo o co šlo. Podíval jsem se na Beliala, který se rozhodl pronést nějaký ten úžasný monolog o tom, jak je magie fajn a že nám pomáhá se bránit a jády jády jády. Připomínal mi Paroháče, který taky pro magickou pomoc nešel daleko.
Náhle se moje tlapky ocitly pod kamením a pekelně mne to sevřelo. Bolelo to, ale zatnul jsem zuby a nic neřekl, ani hlásku jsem nevydal. Rychlý pohled na něj a věděl jsem, jaké magie ovládá. Možná jsem neznal jejich jména, ale rozhodně jsem díky barvám poznal jejich sílu. Belial měl magii v malíčku a neobával se ji použít. Narozdíl od mé maličkosti. "Jak chceš," syknul jsem přes přivřené zuby. Najednou tu nestál Belial. Najednou tu byla žížala s podivně šedo zelenou barvou. Bylo to náročné ho přeměnit v něco tak malého. Možná proto byla jeho žížalí forma větší, než normální žížala, měl zhhruba 30 cm délky a asi tak 5 cm šířky. Tlouštík. Sevření kamených věcí na mých tlapkách nepovolilo a já věděl, že se musím nějak osvobodit, ale nechtěl jsem se přestat soustředit na Belialovu formu.

A jako bych byl zpátky v bratrstvu. Už když jsem si myslel, že jsem se přes něj dostal, tak se vkradlo do mého života jinak. Vkradlo se tam nenápadně jako poloslepá vlčice a její vlče. Nechtěl jsem se o tom moc bavit, ale musel jsem. Možná že tohle byl osud. Možná že ona měla najít mne a já jí, abych získal pomoc od někoho, kdo mi může pomoct a já pomohl naopak jí. Pohledem jsem zajel do lesa, kde mi z očí mizela dcera hnědé vlčice. Byl jsem rád, že odešla, nechtěl jsem, aby poslouchala. "Vím jak to udělat, zvládl bych... zvládl bych to udělat, ale nevím jestli můžu," sdělil jsem pološeptem Hayette. Hlas se mi zasekl, jak mne polila obava, která se mi rozlila až do konečků tlapek a já začal mírně jednou přední poklepávat, aniž bych ji celou odlepil. Jen jsem vždy nadzvedl patu a pak ji zase srazil k zemi a takhle rychle a pořád dokola. Proč jsem tak nervní?
"Neměla... neměla bys ho dělat ty," dodal jsem. Neznělo to tak, že by vlčice byla neschopná obřad udělat, ale spíše jsem pochyboval o tom, že by to zvládla. "Jestli to vážně chce, pomůžu ti, když ty pomůžeš mě," řekl jsem na oplátku. "Ty potřebuješ udělat rituál pro dceru a já... chtěl bych... potřebuju rituál pro sebe. Vím jak, ale potřebuju někoho výše postaveného, takže..." zeptal jsem se, ale vlastně nezeptal. Tohle byla mluvila, která se v bratrstvu používala. Mluvilo se o závažných věcech šeptem a v hádankách, jako by se všichni báli něco říct nebo vyzradit víc, než bylo potřeba.

Hyetta mi pomohla s úlovkem. Ohledně ostatních jsem neměl velkou péči, protože s nimi byl Arcanus. Pokud někdo potřeboval něco ošetřit, bylo mi jasné, že zrovna teď je v nejlšpších možných tlapkách. Hodil jsem pohledem po hnědé vlčici, která mne momentálně chválila za to, jak jsem lov vedl. Jen jsem na její díky kývl hlavou. Komplimenty jsem neuměl moc dobře dávat, ale ani jsem je neumšl přijímat. Byl to prostě takový můj povahový nešvar. Pustil jsem se do stahování kůže ze srnky. Trocha té nové kožešiny se nám bude v úkrytu hodit. Mezitím jsem čekal na zbytek.
Kolem prošel Arcanus následován zbytkem s úlovkem, který se jim podařilo získat. Smečka měla zasse na nějaký čas co jíst. "Rozdělte si všichni kus z téhle, tu druhou necháme v úkrytu," instruoval jsem ještě všechny lovce, než jsem si sám urval kus masa a popadl kus vnitřností, abych si je v klidu snědl někde bokem. "Děkuju vám všem za spolupráci," uzavřel jsem část lovu a nechal všechny jejich starostem a záležitostem. Sám jsem se pustil do jídla jen kus od úkrytu. Kožešina hezky schnula vedle vchodu a ostatní se snad pustili do jídla taky.
Jakmile jsem dojedl byl konečně čas na Hayettu a její dotaz. Rozešla se ke mně sama a já byl celkem rád, že mě nechala v klidu najíst, než se sama připojila. Vlčice se do toho pustila opravdu bez obalu. Ptala se mne na věci, které jsem znal, ale které jsem doufal, že nebudu muset nikdy nikomu ukazovat. Polkl jsem. "Znám," řekl jsem po chvilce ticha. "Ale nemyslím si, že by to byl dobrý nápad," dodal jsem a pohled upřel na vlče, které kus od nás jedlo.

Duben 2/10 belial

Prostě jsem si potřeboval odpočinout, ale příroda to chtěla jinak. Nebo to možná byl osud, protože za zády se mi rozezněl celkem silný hlas Beliala, který mne oslovil. Netušil jsem, proč se mnou mluví, z tohohle vlka jsem měl podivné pocity. Na jednu stranu jsem ho respektoal, byl logický a věechno se snažil řešit předem, než dojde k neřešitelnému. Jeho logika a racionalita byla sice vypočítavá, ale zároveň umožňovala, aby Belial byl pro smečku více než důležitým. Jenže na druhou stranu mne děsila jeho naprostá lhostejnost k použití magií například i během lovu, což jsem osobně nepovažoval za nutné, ale on se v tom nejspíše vyžíval. Chápal jsem to, bylo snadnější lovit pomocí magie, ale měl jsem svoje zkušenosti s vlky, kteří nešli pro použití magie daleko a nedopadlo to s nimi nikdy dobře. Nebo s těmi v jejich okolí. Nenápadně jsem se na něj zahleděl, když jsem k němu promluvil a zjistil si tak, jakou magikcou sílu vůbec tenhle vlk ovládá. Nechtěl bych aby mne zaskočil stejně jako tenkrát paroháč. "Tvoje informace jsou hádám přímo od Siriuse, který mne nesnáší, neměl bys věřit všemu, co řekne," odvětil jsem a víc jsem se neobhajoval. Bylo mi jasné, že ať řeknu cokoli, on už si svůj obrázek udělal. To že Sirius všem vykládá, že jsem mu nepomohl mi bylo jasné od začátku, co by taky říkal jiného... Že mu jeho vlastní bratr nakopal zadek a já jsem se je snažil rozdělit a tak jsem mu vlastně já, podle něho podřadný jedinec, zachránil holou kůži?
Proletěl kolem mé hlavy vzduchem kámen. Moje reflexy ovšem byly dostatečné, abych se kameni vyhnul. "Jestli se chceš rvát, tak aspoň nebojuj jako holka pomocí magie," řekl jsem mu suše a zaujal pozici, připraven se rvát. Nehodlal jsem ovšem tenhle souboj začít. Bylo mi jasné, že je rychlý, to jsem zjistil už během lovu. Nechtěl jsem se tedy unavovat tím, že ho budu nahánět.

Duben 1/10 belial

Došel jsem k jezeru a rozhodl se, že napít se by nemuselo být zase tak špatné. Ne, že bych si neužíval chvilek klidu v lese, ale i jezero mělo nějaké to kouzlo. Sedl jsem si na zem a sledoval pokojně ubíhající mraky, které se odrážely na hladině. Kolem to žilo. Nejen rostlinstvo se tu bujně rozrůstalo, ale také jsem si všiml vlků, kteří tu různě přicházeli a odcházeli. Tohle jezero přilákalo nejenom mne z hlubin lesa. Byl jsem ovšem rád, že mne nikdo moc neruší, nebyl jsem zrovna mluvný vlk, takže jsem svou energii čerpal hlavně z vnitřního světa, klidu, pohody a odpočink v tichodsti. Jenže jsem nemohl tušit, že tohle se za chvilku také může hezky rychle změnit. Bylo by fajn, až se vrátím do lesa se postupně zastavit za vlky ze smečky a dát jim vědět, že jsem oficiálně beta. Přemýšlel jsem nad tím, co bych mohl ostatním říct, abych u nich vzbudil důvěru, ale pak mne to přešlo, protože za mne mluvily hlavně činny. Lovil jsem a byl jsem v tom dobrý, smečka nestrádala a ani ji nikdo neotravoval. To byla moje vizitka.