Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zkus od sirény zjistit o čem to vlastně mluví. (Vlož do postu větu, která zní jako dávné varování)

Neobvyňovala mne, tahle podmořská karikatura, ze které se mi ježily chlupy. Ještě že tu byla voda, takže moje srst nemohla prozradit nic ze strachu či odporu, který vládl v mé hlavě. Mírně jsem se přešlápl, protože pocit, že mne něco svědí na pravém boku, který jsem uklidnil se plíživě začal přesouvat na zadní část mých hýždí, což rozhodně nebylo místo, které bych chtěl teď drbat. Udělal jsem krok směrem ke korálu a nonšalantně se o něj opřel, abych se mírně drbal a tím svědění uklidnil. "U nás v bratrstvu jsem takových oltářů také pár měli. Bratři vždy říkali, že pokud dojde k jejich odcizení otevře se něco, co nikdo nikdy neviděl a nekonečná tma obkrouží každého, kdo by předmět sebral," řekl jsem tajuplně. Netušil jsem, jestli je to jenom pověra nebo říkačka pro děcka, ale něco mi říkalo že to bylo vážné. Taky už jsem věděl, že tma není tma, ale smrt... nekonečná tma. Musel jsem jim pomoct, pokud jsem v tom měl aspoň trochu pracky. I když mi říkala, že mne neobviňuje věděl jsem svoje. Někde uvnitř si rozhodně myslela, že za to můžu. Ale to už mne táhla dál a pryč od mého drbacího korálu.

Popiš světlo, které vychází z výdutě . (V postu nesmíš použít žádnou barvu)

Podivná příšerka snad ani nečekala na odpověď a odplula pryč. Využil jsem nestřeženého okamžiku, abych se podrbal na boku a na chvilku tak ulevil svému trápení. Nechtěl jsem využívat korály kolem, byť jejich drsný povrch vypadal tak lákavě. Místo toho jsem si vystačil s vlastní tlapkou. Jako nezvaný host jsem ovšem brzo následoval podvodní průvodkyni nebo průvodce, těžko určit pohlaví. Vypadalo to, že se něco ztratilo, protože z výdutě na kterou ta příšerka ukazovala tlapkou sálalo mocné světlo. Nedokázal jsem ho popsat, protože na to mi chyběla v slovníku slova. Jeho barvy se třepetaly a měnily jako když se duha prodere na nebe. Občas světlejší, občas tmavší. Někde jsem viděl barvu připomínající mou vlastní srst, ale chvilkami jako by se změnila do temnotz Sionnových očí. Pohlédl jsem na tu novou známost, kterou jsem si tu pod vodou udělal. "Opravdu nevím. Ale mohl bych vám to pomoct vrátit. Jmenuju se Parsifal a nebude problém napravit to, co jsem nejspíše nevědomky způsobil," pronesl jsem odhodlaně. Moje slovo bylo zákon. To co jsem slíbil jsem podle kodexu, který mne vázal, musel splnit. A já to splnit chtěl.

Zkus siréně vysvětlit, že jsi tady „omylem“. (Popiš emoci jako přítomnou osobu)

Bylo to podivné zvíře, které na mne koukalo, jako bych sem spadl z vesmíru a pro ně jsem opravdu možná spadl z místa, na které se nikdy nedostanou. Jako bych byl mimozemšťan a oni mne museli odhadnout, prozkoumat a posoudit, zda jim chci ublížit nebo ne. Cítil jsem, že mě něco svědí na pravém boku a snažil jsem se přemoci tu chuť se podrbat. Něco mne muselo hryznout, ale netušil jsem co a teď rozhodně nebyla dobrá chvíle na to se otáčet a hledat bodnutí. Zatím co mne ta podivná věc pozorovala, můj strach se na to všechno koukal z dálky, vytlačen z koncerzace přesně tak, jak jsem byl zvyklý. Strach se mohl zbalit a postávat opodál, protože já ho nehodlal nikomu ukazovat, ale bál jsem se. "Já jsem tady.... tedy nechtěl jsem narušit váš klid, prostě mne sem moře zavedlo," snažil jsem se vysvětlit. Byl jsem skoupý na slovo, ale to byl můj normální povahový rys. Normálí vlk by jim asi vše popsal lépe, ale já jsem byl až moc strohý a pragmatický, což se jim nemuselo líbit. Viděl jsem jak bestie předemnou na štěrbinku přivírá očka, ale zatím nic neřekla, takže jsem byl v suchu. Tedy ne že by tu něco suchého bylo.

Popiš, jak se cítíš pod hladinou. (Vlož do postu slovo „neklid“ dvakrát – pokaždé jinak)

Nejprve mne to uchvátilo. Bylo to fascinující, že jsem mohl dýchat pod hladinou. Ale postupně mne začal přepadat jistý neklid. Dotěrný pocit, že jsem na místě, kde bych být neměl. Že sem nepatřím a že se musím dostat pryč. Jak je možné že tu dýchám? Mírně jsem se naklonil a pokusil se vyplavat, ale zarazil mne hlas, který se ozval přímo za mnou. Jen jsem se pokusil otočit k původci onoho zvuku, ale šlo to hodně špatně. Nebyl jsem zvyklý na to plavat. Nebyl jsem hlavně zvyklý na to plavat pod vodou. Tohle byla prostě novinka a tak jsem se chvilku ve vodě mrskal, než jsem se konečně otočil tím směrem, kterým jsem se otočit měl.
Sledoval jsem toho podivného tvora, který vypadal jako vlk, ale zároveň vlkem nebyl. V očích se mu zračila emoce. Neklid, že někdo narušil jeho území. Chtěl jsem odpovědět a otevřel tlamu, ale nevěděl jsem, jestli se mi tu povede mluvit stejně, jako se mi tu povedlo dýchat. Tlamu jsem zase zaklapnul. Jen jsem se posunkem snažil naznačit, že jsem se sem dostal náhodou a že jsem v naprosto nezávidění hodné situaci, protože je velká pravděpoodbnost, že se už ven nedostanu. Jenže já se chtěl dostat zpátky na hladinu, na pevnivnu, za každou cenu. Odhodlání ze mne muselo být dokonce i cítit, ale netušil jsem, jestli to ten podivný vlčí tvor pochopí.

Popiš město, které vidíš pod sebou. (Napiš post bez jakékoli přímé emoce)

Smrt byla jasná. Nevyhnutelná. Nebyla ničím, co by bylo neobvyklé v životě kterého koli živého tvora. Přesto to bylo něco, co nešlo snadno pochopit a co se snad ani chápat nemělo. Jako bychom byli odsouzeni k nepochopení vlastního konce stejně tak, jako jsme úplně nechápali náš počátek. Filozofická nálada mne popadla možná z nedostatku kyslíku. Nejspíše jsem upadal do deliria, protože před sebou jsem ve vodní hladině viděl celé město. Pod mořskou hladinou se ukrývala spousta z korálů, hlíny, mušlí a kdo ví čeho ještě, nahromaděná obydlí jedno na druhém. Byla připlácnutá stěnou ke stěně a nedovolovala tak skoro žádné soukromí svým obyvatelům. Že si tohle místo někdo vybral jako svoje bydliště by možná bylo zajímavé, ale já se topil. Ztrácel jsem kyslík a tak jsem nemohl ani tohle místo nějak pořádně pochopit. Najednou jsem zalapal po dechu a vypustil i ty poslední bublinky ze svého hrdla. Tohle byla smrt. Plíživá a.... nadechl jsem se. Moje plíce se roztáhly s bolestí, jakou jsem nikdy necítil ve svém hrudníku. Bylo to pálivé a drsné, ale dýchal jsem a to bylo možná to hlavní. Nezemřel jsem na dně oceánu. Nezemřel jsem zatím vůbec. Místo toho jsem se mohl i pod vodní hladinou nadechnout tak, jako bych byl nad ní.

Zkus se neutopit. (V každém odstavci musí být alespoň jeden smyslový vjem)

Běžel jsem a do čichových buněk se mi opřel pach chladné mořské vody. Cítil jsem, jak mnou tenhle zápach lomcuje. Už to nevonělo příjemně jako před chvilkou, když jsem měl hlavu dokonale vtaženou do podivného trilku, který se roznášel nad pláží. Ne. Teď jsem naprosto zapomněl na to, proč jsem do téhle vodní hloubky vkročil. Snaha přežít byla prostě silnější, než cokoliv jiného, co jsem mohl vnímat.
Na kůži jsem ucítil chlad, když se voda přehnala přes moje tělo. Chtěl jsem se od ní odprostit a utéct, ale nešlo to. Nebyl jsem tak rychlý, jak bych potřeboval. Popravdě jsem možná neuběhl ani kousek, protože mlha, jako by byla pořád ve stejné vzdálenosti, jako když jsem se rozhodl k ní běžet. Nepřiblížil jsem se já k ní a nebo se ona vzdalovala ode mne?
Náhle mne voda pohltila. Vcucla mne do sebe jako by hltala nějakou podivnou jednohubku. Takovou svačinkou jsem se rozhodně stát nechtěl, ale měl jsem na výběr? Nemohl jsem proti tomu bojovat. Chuť slané mořské vody, mne začala pálit v čenichu, krku a plicích snad okamžitě. Pokusil jsem se bojovat a rvát se s vodou, která se do mne dostávala snad každým kouskem mého těla. Každý otvor, který se dal použít pro mé utopení byl využit a já cítil jak klesám a ztrácím možnost na to se zachránit. V poslední chvíli jsem poprosil Garonga o záchranu nebo o odpuštění.

Popiš, co slyšíš a co si myslíš, že to znamená - a jak tě to ovlivňuje. (Každá věta se musí týkat části těla)

Pohladil jsem tlapkou ten placatý černý kus kamene, který se mi před tím zdál jako neživá mušle, kterou vyvrhlo moře. Teď se moje polštářky dotýkaly něčeho, co působilo skoro až živě. Zastříhal jsem ušima, do kterých se náhle opřel podivný tón. Moje očka se upřela na moře a hledala původce tohohle skřípavého zvuku. Nebyl to zvuk nepříjemný, který by trhal uši, ale rozhodně to nebylo ani něco, co bych úplně poslouchal rád. Zvedl jsem svůj zadek z písku a oklepal se, abych ze svého světlého kožichu dostal tu tmavou pískovou hmotu. Přímo před mýma očima se otevřela nová cesta, která vedla do moře. Netušil jsem proč, ale nohy se mi skoro sami od sebe daly do pohybu. Jejich vrávorání směrem k cestě jsem si uvědomil, až když jsem byl v její polovině. Moje tlapky prostě šly a já nad nimi neměl žádnou kontrolu, protože můj zrak byl zaujat cestou a moje ouška hudbou, která v nich rezonovala. Nebylo to tak, že bych snad netušil, že mi drápky skřípají po podivných kamenech, ale nevnímal jsem to. Nepřikládal jsem ani žádnou velkou váhu tomu, když jsem ucítil čenichem, jak se slaná voda pohnula. Ohlédl jsem se a mohl vidět, že se moře zase zavírá, což konečně přimělo mou hlavu k tomu, aby začala trochu fungovat, protože pokud jsem něco nechtěl, tak to bylo utopit se. Přiměl jsem nohy k běhu do mlhy, která se zdála poměrně daleko, ale doufal jsem, že tam doběhnu v čas, abych se třeba zachránil na nějakém zamlženém ostrově.

Prozkoumej artefakt, který jsi našel v písku a zkus přijít na to k čemu by mohl sloužit. (Použij alespoň jednu metaforu související s mořem – ale neříkej, že jde o moře)

Nebyla to mušle, bylo to něco trochu jiného. Něco záludného, nebo tak jsem to aspoň vnímal. Nedůvěřivě jsem si to prohlížel, protože všechno, co vypadalo, že sem nepatří, mělo většinou nějaký podivný dopad na můj život. Magie mne nezajímala, dokonce jsem k ní cítil respekt a tak mne trochu podezřívavosti nutilo tu podivnou věc zase položit do písku a nejprve si ji prohlédnout. Sledoval jsem pohledem tuhle černou kaluž, která ve své velikosti narážela na pláž. Nebyl jsem úplně přesvědčený o tom, že bych tu měl zůstávat, ale něco mi říkalo, že bych neměl odcházet. Tak jsem zůstal sedět. A seděl jsem a prohlížel si ten podivný nález z písku, nevěda co s ním. Nemohl jsem se jen tak odhodlat ho tu nechat, ale nevěděl jsem ani, jestli ho mohu sebrat do tlapek a nepřinést na sebe věčné zatracení. Mírně jsem se ušklíbnul a pak se rozhodl, že nic horšího, než to co se mi v životě už stalo se stát nemůže. Popadl jsem tu podivnou věcičku do tlapek a náramně zaujat jejím vzhledem a velikostí si ji prohlížel. Nebylo na tom nic zajímavého, jak by se na první pohled mohlo zdát. V podstatě to byl nějaký artefakt, kterému jsem nerozumněl. Mohl být sto let starý a nebo taky vyrobený mořem včera. Ale jak se tu vzal? Kdo ho do vody hodil? Netušil jsem a to mne popravdě děsilo. Ta nevědomost, tu jsem neměl v lásce. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikdo tu nebyl, abych se zeptal.

Uplácej hrad / nebo něco jiného z písku, abys zahnal to nepříjemné ticho. (Vlož do příspěvku alespoň 3 přívlastky popisující něco živého – ale vztahuj je na věci)

Bylo tu podivné ticho. Jako by pláž a kamení kolem bylo mrtvé, zničené, vyřízené. Nelíbilo se mi to. Hladové moře se dralo na břeh, jak příliv oznamoval svůj příchod. Nechtěl jsem tu jen tak stát a tak jsem se posadil a začal si nazdař bůh tlapkou stavět nějakou hromadu písku. Doufal jsem, že mě to trochu odvede pozorností od toho, co se stalo. Neměl jsem na to přistoupit, ale všechno dopadlo dobře. Monn si vybral Lalie. Ale co kdyby... Na co kdyby není prostor. Co kdyby neexistuje, protože nenastalo.Nepříjemné zubaté ticho se mi zakusovalo do hlavy a hučelo v uších. Písek jsem prostě jenom navaloval tlapkou na sebe ve snaze z něj dostat nějaký zvuk. Jakýkoli zvuk. Cokoliv by přebylo tenhle nechutně prázdný prostor ticha. Doufal jsem, že tohle nějak pomůže, ale nepomáhalo to. Ticho bylo lačné po mé pozornosti. Neměl jsem. Ale udělal jsem to. Měl jsem odmítnout, ale neodmítl. Co kdyby se... ne co kdyby prostě neexistuje. Neměl jsem, ale udělal jsem. Měl bych příště říct ne. Ticho mne obklopovalo na tomhle černém písku. Něco na tom nehrálo. Převalil jsem v pacce mušli, kterou jsem objevil v písku. Mušle v běhu mezi mýma packama se podivně zakulacovala. Je to vůbec mušle? Pod tlapkou vzniklo něco jako hrad, který jsem tu nezáměrně uplácal z písku.

//Konce světa

Doběhl jsem na pláž. Byla zvláštní, protože tu bylo všechno černé. U úpatí kopce jsem si musel dávat pozor, abych neupadl. Přešel jsem tedy do poklusu a snažil se popadnout vlastní dech. Tenhle běh mi prospěl, protože už mi aspoň v hlavě nebušil adrenalin a já se tak mohl konečně zaposlouchat do hučení oceánu, který se tu otíral o kamínky na pláži. Nebylo to jenom hučení, ale jako by si oceán prozpěvoval, když se takhle roztomile valil směrem na pevninu. Něco se mi na tom nezdálo, ale i tak se mi to líbilo. Byl jsem z toho tak unešený, že jsem si skoro nevšiml podivného předmětu, který ležel na zemi přímo předemnou. Jen jsem si tak postával na tmavých kamenech a sledoval oceán, snažil se přijít na to, odkud přichází zpěv, který mě tak hezky laskal v uších. Písek pálil pod tlapkami, ale já se snažil to teplo přebít tak, že jsem prostě došel víc do oceánu a nechal se jím chladit. Ještě že jsem měl světlou srst, jinak bych se tu upekl.

//Meandry

Začal jsem stoupat. Za lesem byla konečně trochu zajímavější cesta. Bylo to tu podivně příkré a ostré a já se tak musel soustředit, kam dávám tlapky. Zároveň jsem nechtěl zpomalovat, takže jsem prostě jenom doufal. Trocha toho štěstí přece ještě nikdy nikomu neublížila no ne? Nebo v to jsem aspoň doufal, že mám štěstí na své straně a tak jsem běžel poměrně rychle na to, že jsem se prodíral neznámým terénem směrem do kopce. Našel jsem tu cestu, kterou možná chodila nějaká ta místní zvířena. Byla hezky prošlapaná a já se pomocí téhle cesty dostal skoro až na vrchol. Podíval jsem se dolů a uviděl pláž, která mne uchvátila. Začal jsem sestupovat směrem k téhle pláži

//popelavá pláž

//pláž sluneční

A tak jsem prostě běžel, protože se mi chtělo běhat. Nechtěl jsem tu jenom tak stát a přemýšlet nad tím, co jsem udělal nebo co jsem mohl pokonit. Všechno dopadlo dobře, ale já jsem prostě cítil neklid, který jsem se rozhodl ze sebe dostat během. V jednu chvilku jsem byl naprosto v klidu, ale adrenalin mne chytil přímo za srst a rozhodl se, že si se mnou trochu pohraje, takže nezbylo nic jiného, než se tomu poddat. Přidal jsem do kroku a hnal se jako o závod směrem k řece, která se tu klikatila, jako had v písku. Rozhodl jsem se že ji prostě přebrodím a tak jsem ani nezastavil, když jsem do ní vběhnul. Voda mi odlétávala od tlapek a já se brodil na druhou stranu. Nebyla hluboká. Byl jsem rád, že se i trochu ochladím, když jsem vběhl do lesa vedle řeky.

//Konec světa

//Mušličková pláž

Šel jsem pryč od Hyettzy a Lalie a doufal, že se budu moct někde pořádně vydýchat. Bylo mi do breku z toho všeho, co se stalo. Popravdě jsem prošel rituálem a pak provedl rituál pro Lalie, ale to nebylo to, co mne tak vyděsilo. Vyděsilo mne, jak snadno jsem jí hlavu strčil pod vodu a držel. Jak jednodušše jsem prostě přestal myslet na to, že je to jenom malé vlče. Dobře možná ne tak malé, ale pořád nebyla dospělá, jak by možná ona nebo její matka chtěly. Ne pořád byla malá a já ji prostě málem utopil, protože jsem si myslel, že to mám pod kontrolou. A měl jsem? Ani náhodou. Možná jsem tak působil, ale nebylo to tak. Přidal jsem do kroku, abych ze sebe dostal tenhle pocit úzkosti a pročistil si hlavu. Běh mi totiž vždycky pomáhal a tak jsem v něj vložil důvěru i teď.

//Meandry

Hyetta se starala a Lalie, která kuckala a kroutila se v písku, který byl od slunečních paprsků suchý. Tam kde před chvilkou byla hranice přílivu nebylo po vodě ani vidu. Slunce se vyhouplo na oblohu a zdařilo se mu tak vše rychle vysušit. Hnědá vlčice mi začala děkovat. "Jdu se projít, zvládnete to?" zeptal jsem se, ale ani jsem nečekal na odpověď. Potřeboval jsem se projít, oddechnout si a přestat se klepat jako ratlík. Byl jsem Beta a nemohl jsem si dovolit se tu rozklepat před vlčicí a obživlou Lalie.
Rozešel jsem se směrem kolem moře, protože jsem nechtěl své myšlenky zaměstnávat hledáním cesty. Už takhle jsem je měl zmatené. Šel jsem a vzdaloval se tak od vlčic na pláži.

//sluneční pláž

Koukal jsem na malou vlčici na zemi a doufal, že se její tělo pohne, ale nic se nedělo. Ležela na zemi a já si nevšiml žádného pohybu. Hyetta sebou trochu cukla, ale k dceři neběžela, což jsem byl rád. Netušil jsem, jak bych ji v případě, že bude chtít dceři pomoci mohl zastavit. Takže jsem jenom čekal a čekal. Najednou sebou vlčice ve vlnách cukla a z jejího hrdla vyletěla voda, načež začala kašlat a vodu dostávat z plic. "Monn získal novou následovatelku, která se jmenuje Lalie, budiž její život ve službách boha moří stejně nekonečný jako vodní hladina,"pronesl jsem a tím ukončil ritál. Pohledem jsem zavadil o Hyettu a kývl, pokud chtěla za dcerou vkročit teď už mohla. Podíval jsem se pak i na Lalie a pomalu jsem se vydral sám z vody, abych si odpočinul. Bylo toho hodně co vstřebat.
Sedl jsem si na zem a zhluboka oddechoval. Slaná voda mne štípala v čenichu, ale mě to nevadilo. Byl jsem rád, že mám celou tuhle věc za sebou. Přední tlapku, která držela Lalie pod vodou, jsem pevně zapřel o písek, aby nebylo vidět, že se mi klepe.