Gallirea - Příspěvky uživatele

V tlamě jsem měl pusto jako na poušti. Popravdě možná i víc. Jazyk se mi lepil k patru a s každým pohybem tak divně mlasknul, jako když si dáváte pryč takové ty bodláky z kožichu. Takový divný zvuk. Ale se zavřenou tlamou to nemohl nikdo slyšet. Možná se mi to taky jenom zdálo. Těžko rozlišit, co bylo reálné a co jenom sen. Občas jsem byl v lese a kolem se chvěl vítr. Občas jsem byl v pohoří a kolem mě pobíhali Bratři a říkali mi, že bych se neměl už povalovat. Občas jsem slyšel smích a občas podivné úzkustné hlasy. Nedokázal jsem ovšem přesně rozeznat, co se mi zdálo a co k sobě pasovalo. Nevěděl jsem, jestli les byl plný smíchu a radosti a pohoří plné strachu, nebo naopak. Ani jsem to možná nechtěl rozluštit. Chtěl jsem jenom to, aby mi už bylo líp. Ucho mě bolelo a divně v něm tepalo, ale necítil jsem ve vzduchu krev. Netušil jsem, že mi pomohla magie, ale byl jsem rád, že to přestalo.
Teď už jsem se musel jenom popasovat s horečkou. Nebylo to nic příjemného. Ležet na chladné zemi, rozhodně nebylo příjemné. Poprvé jsem pořádně otevřel oči a zaostřil na vlky kolem. Viděl jsem tu slečnu Sid, Arcanuse, pana Sionna. Taky tu byl Crowley? Nebo jak se to vlče jmenovalo. Na jména jsem moc nebyl. Netušil jsem pořádně, co se děje. Jen jsem ležel na boku a doufal, že se nějak z toho všeho vzpamatuju. Jak se mi tohle stalo? Snažil jsem se vystopovat vlastní kroky zpátky. Byl jsem u Života. Pak ta pláň. Dlouhonohé příšery... Zuby... Šelma.. Mírně jsem se zatřásl. Horečka sice neustoupila pořádně ale podařilo se jim ji srazit aspoň trochu.

Moje vědomí připlouvalo a odplouvalo. Bylo těžké se na něco soustředit, když jsem se cítil tak bídně. Podle hlasů jsem si uvědomil, že je kolem mě více vlků, ale těžko říct o koho se jednalo a jestli tu opravdu byli nebo ne. Netušil jsem. Nedokázal jsem na nikoho z nich zaostřit. Horečka ze mne sálala do okolí. Občas byla tma. Občas jsem viděl rozmazané pohyby, stromy a vlky. Netušil jsem, kdo je kdo. Netušil jsem, co se děje. Všechno bylo podivně zpomalené a rozmazané. Dokonce jsem v jednu chvíli měl pocit, že se nacházím v Taranském pohoří. Jenže pak když jsem mrknul jsem byl zase v lese. Bylo to strašně zmatečné. A to horko.
Uviděl jsem pana Sionna. Nebo se mi to zdálo? "Já... nechtěl pane...omlouvám se... pane," zaskřehotal jsem a bylo těžké říct, jestli si vůbec budu pamatovat, že jsem něco říkal nebo ne. "Sid... šelma... hloupej, jsem hloupej..." Mírně jsem se otřásl zimou. Přicházela vlna zimnice. To bylo nejhorší. Neustálá změna teploty. Nejdřív je mi vedro, pak se klepu zimou. Při klepání jsem si roztrhl strup na uchu a to začalo zase krvácet. A najednou. Ucítil jsem příval podivného uklidňujícího tepání energie v uchu. Něco se dělo. Krvácení se zastavilo. Zranění se zacelilo a na jeho místě zůstala nevzhledná jizva. O ucho jsem definitivně přišel.
Zranění se sice vyléčilo, díky magické moci mojí Alfy, ale horečku jsem měl pořád. Podle všeho s ní ale moje tělo bojovalo. Nenechávalo mě ve štychu ani teď. Tím, že už se nemuselo starat o ránu a krvácení se zastavilo, mělo možná více síly, ale i tak to bude chtít čas. Bylo jasné, že už m nehrozí, že bych vykrvácel, ale rozhodně jsem neměl úplně vyhráno. Tvář a ucho jsem měl stále obalené zaschlou krví, která mi natahovala srst a kůži. Bylo to nepříjemné, ale já s tím nemohl nic udělat.
Zimnice přešla v horkost.

//Ohnivé jezero přes středozemní pláň

Moje nohy to vzdaly. Už jsem nemohl jít dál, prostě to nešlo. Ztráta krve, horečka, zimnice. To všechno prostě převzalo vládu nad mým vlastním tělem a já se nedokázal udržet na tlapkách. Krev z ucha už mi netekla. Chlupy napomohly tomu, že se mi na uchu udělala silná krusta ze zaschlé krve, která zabraňovala tomu, abych dál krvácel. Jenže horečka způsobila, že jsem se v podstatě myšlenkami dostal mimo vlastní tělo. Nevěděl jsem, co je skutečné a co si jenom představuje moje mysl. Věděl jsem, že jsem ve hvozdu, ale nebyl jsem si úplně jistý, jak jsem se sem dostal. Nebyl jsem si popravdě ani jistý tím, co se mi stalo. Sliny zvířete pravděpodobně nebyly úplně tím, co bych chtěl mít v otevřené ráně. Evidentně v nich něco bylo. Bakterie? Možná. Důležité bylo hlavně to, že jsem z toho měl teď zimnici a horečku. Návaly horka a zimy se střídaly a já jsem s tím nemohl nic dělat. Moje vědomí se občas ztrácelo.
Cítil jsem kolem sebe slečnu Sid, ale netušil jsem co dělá. Občas jsem ji zahlédl, ale pak byla zase tma a když se rozsvítilo, tak byla slečna Sid jinde. Jestli to mě šťouchala nebo mě někam táhla, to jsme nevěděl. Necítil jsem vůbec nic. Jenom neskutečnou zimu, když se do mě opět dala zimnice.

//Savana přes Uhelný hvozd

Mírně jsem nakrčil čenich a cítil jsem děsnou zimu. Nejspíše tu bylo teplo, ale na mě přicházela zimnice a horkost. Střídaly se ve vlnách. Evidentně jsem měl horečku. Nebyl jsem na tom dobře. Mohl za to šok nebo ztráta krve, to už bylo vlastně jedno. Teď bylo jenom hlavní dostat se pryč, protože mi bylo jasné, že moje krev přivolá nevítanou společnost. "Ne....Ne...Nebudu se... opírrrat, abysss nespa...nessspadla," zadrnčel jsem, protože jsem měl zrovna nával zimnice. Krev už se trochu zacelila, ale pořád mi kapala po tváři na zem. Netekla už ovšem, což byla výhra. Aspoň něco. Na tváři a uchu jsem měl krvavou skvrnu, která zaschla a byla tak nepříjemně stahující. Srst jsem měl slepenou a kůži napnutou. Nic příjemného.
Byl jsem unavený víc a víc a chtělo se mi prostě spát. Občas jsem zavřel oči a když jsem je otevřel byl jsem o několik metrů dál. Hlas slečny Sid mne uspával. Brebentila o tom, jak nesmím spát, ale asi jí nedošlo, že právě při vyprávění ostatní nejsnadněji usínají. Možná se měla spíše vyptávat mě, než mluvit sama. Snažil jsem se neusnout, ale nešlo to. Uviděl jsem hvozd a to mi dalo mírnou energii. Musel jsem se rozloučit s panem Sionnem. "Musí... Musíš... panu Sionnovi... mám ho rád," řekl jsem třesoucím se hlasem a některá slova mi zůstávala jenom v mysli. Jenže už jsem nemohl dál. Na hranici lesa mi vypověděly nohy službu a já se skácel na zem.

//Asgaar přes středozemní pláň

//loterie - poslední!

Belhal jsem se podivnou plání, která zvláštně voněla. Vzduch se převaloval ze strany na stranu, jako by odhadl těžkost situace. Nebyl jsem úplně při smyslech, ale věděl jsem, že musím jít dál. Strach z šelmy, vystřídala zlost na slečnu Sid. Zlost pak vystřídalo podivné zamžení smyslů a to teď začínalo přecházet v opětovný strach. Tentokrát jsem se ovšem bál o slečnu Sid. V tomhle stavu nedokážu ubránit ani sám sebe... Vlčici bych ubránil stěží, pokud se na ni nějaká šelma vrhla. Snad utekla. K čenichu mi ovšem dolehl její pach a já přesně věděl kde je. Doufal jsem, že se schovala, ale pak jsem i zaslechl její hlas. Vydal jsem se vrávoravým krokem k vlčici. Tlapky jsem měl jako želé, už mne nedokázaly nést dál. Nešlo to. Dokráčel jsem k slečně Sid. Jedna tlapka před druhou. Jakmile jsem byl dost blízko, nohy mi vypověděly službu. Padl jsem na vlčici. "Ugh," s heknutím jsem se udržel aspoň natolik, aby moje váha nedopadala celou svou silou na její malé tělo, ale abych se udržel aspoň trochu vzpřímeně na vlastních nohách."Neříkej," peonesl jsem se smíchem v hlase na poznámku o tom, že mi teče krev.Všechno vykání šlo stranou. Evidentně jsem si neuměl zachovat tu svou chladnou masku, když jsem ztrácel krev v poměrně velkém množství.
"Musíme... musíme jít... krev..." zachrčel jsem, ne úplně klidným hlasem. "Přitáhne je to sem..." Bylo slyšet, že jsem unavený. Oči se mi zavíraly a já bych nejraději usnul. "Nesmím spát," myšlenky se měnily v reálná slova, která jsem říkal. Odtáhl jsem se od slečny Sid a začal se po jejím boku pomalu rozcházet. Chtěl jsem jí pomoct tím, že půjdu sám a nebude mě muset táhnout, ale čekala nás dlouhá a náročná cesta.

//Ohnivé jezero přes uhelný hvozd

//loterie - dneska nezvládám, tak si to tu napíšu takhle snad nefadí

Belhal jsem se planinou. Doufal jsem, že narazím na slečnu Sid brzo. Hlava mi třeštila, jako bych v ní měl spousty podivných kamenů a ty se s každým krokem převalovaly z jedné strany na druhou. Mojí jedinou myšlenkou byla snaha dostat se z tohohle místa pryč. Popravdě jsem byl rád, že se mi to povedlo. Aspoň zatím. Přežil jsem, ale těžko říct, jak dlouho ještě budu dýchat. Necítil jsem se úplně na umření, ale žádná hitparáda to taky nebyla. Ještě, že jsem si na vlastní zranění neviděl, protože bych se nejspíše připravil o zbytky potravy v žaludku. Stopa rudé barvy se táhla za mnou, jak mi stékala od pravého ucha, přes tvář na krk a odtud na tlapku. Z tlapky jsem ji pak roznášel na trávu, která zůstávala za mnou. Byl to pomyslný provázek, který mne pojil se zbytkem mého ucha. To se teď ocitalo buď někde na zemi nebo v útrobách té podivné šelmy. Za všechno mohla slečna Sid, ale já jsem ji už nevinil. Všechna mrzutost mne přešla, nahradila ji bolest. Teď jsem se zlobil jen na sebe, že jsem neutekl. Zůstal jsem stát. A neutekl jsem. Možná, že kdybych utekl, tak bych přežil... A nebo bych zemřel. Těžko soudit, co by se stalo jinak, kdybych se sám zachoval jinak. K dobrému, k horšímu.
Mírně pofukoval vítr. Cítil jsem ho. Všude. Doufal jsem, že přinese nějaké uvolnění, ale spíše přinesl strach, že se mi do rány něco dostane. Nedovolil jsem si volat. Rád bych našel slečnu Sid a nechal se odvést domů, jenže jsem nemohl volat. Hrdlo jako by mi ztuhlo. Bál jsem se. Zavolám a přivolám šelmu nebo zachránce? Nohy se mi pletly. Ztráta krve byla velká. Kdo by to byl řekl, že zranění na hlavě bude tolik krvácet. A to jsem neviděl to nejhorší. Moje ucho se někam ztratilo. Zmizelo. Nebylo. Jenže po sobě nezanechalo hezkou čáru, spíše roztrhaný plát, který povlával sem a tam. Občas kus odpadl, protože se vlastní vahou urval a tak dostával zbytek mého ucha nový vzhled. Pořád se měnil. A pořád krvácel.

//Loterie
- použit bonus štěstí

Doufal jsem, že prostě pomalounku odejdeme, kudy jsme přišli. Pomalu jsem se otočil, abych mohl vyrazit plnou rychlostí pryč a nechal strom i podivná zvířata pod ním být. Udělal jsem krok a můj pohled dopadl na obrovskou tlapu, která by jednodušše zakryla tu moji. Ztěžka jsem polkl. I když jsem věděl, co se děje a komu tlapka patří, zvedl jsem zrak v naději, že se moje oči nesetkají s obrovskou mordou. Obří zvíře si mě měřilo podivným pohledem. Zůstal jsem stát. Ani jsem se nepohnul. Slečna Sid začala jančit. Vrčela a snažila se odvést pozornost. Evidentně to pomohlo, ale ne v tom směru, který zamýšlela.
Podivná šelma se obrátila na mne. Přeměřovala si mě a sledovala každý můj pohyb, jako bych byl nějaká svačinka. Možná zjišťovala, jestli jí stojím za to. Sid evidentně předvedla, že by nebyla úplně dobrým zákuskem. Možná za to mohl fakt, že jančila. Nebo možná její kožich nevypadal jako jiná místní šelma tolik, jako ten můj. Mírně jsem se nakrčil a zvažoval, co bych mohl udělat. Mohl bych se pustit na útěk, nebo bych mohl použít nějakou svou magii nebo zůstat stát. U magie byl problém, že jsem ji neuměl ovládat. Nedokázal jsem vyvolat jen tak proměnu sebe a kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych se opravdu hodně snažil. Možná by to trvalo prostě jenom moc dlouho. Neměl jsem čas na to, se soustředit a zaměřovat se na provedení magického triku. Podíval jsem se na slečnu Sid. "Utečte," řekl jsem jí rázným hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky. "Běžte," zopakoval jsem. Šelma si mě prohlížela a čekala na každý můj krok. Doufal jsem, že si slečna Sid nebude teď na něco hrát a že prostě zdrhne. Nechtěl jsem jí tu. Tohle byla hlavně její vina, tak jsem doufal, že aspoň teď přestane dělat hlouposti a poslechne mě. Sice byla starší, ale chovala se jako vlče a kvůli ní jsem byl v tomhle průšvihu.
Škoda, že už nikdy neuvidím pana Sionna, blesklo mi hlavou. Šelma udělala pár kroků ke mně. Snažil jsem se zachovat klid. Doufal jsem, že když budu stát, nic se mi nestane. Když nebudu vypadat jako nebezpečí ani jako kořist, nezaútočí. Snad... Hrát mrtvého by nepomohlo, protože už viděla, že jsem živý. Nebo spíš viděl, podle všeho to byl samec. Mladý a nerozvážný. Přesně jako já. Zhluboka jsem se nadechnul a doufal, že bude stačit, když prostě udržím svou pozici. Zvíře zavrčelo, až se podemnou otřásla zem. Evidentně se připravovalo k něčemu. Ale k čemu... K útoku? Nebo odchodu? Netušil jsem. Šelma došla až ke mně. Vrčela a čichala. Očichala mne. Nejspíše zjišťovala, co jsem. Pak mi těsně u ucha zavrčela. Hrozivé a táhlé zavrčení. Secvakla čelisti na mém uchu. Cítil jsem prudkou bolest v uchu, která mi projela celým tělem. Třásl jsem se. Cítil jsem teplo u ucha. Nepohnul jsem se. Zůstal jsem stát na místě, i když jsem se třásl. Šelma prošla kolem mě, div mě neporazila na zem. Pokračovala dál ve svém obchůzce pryč do křovin. Zůstal jsem stát. Nemohl jsem se pohnout. Po uchu mi tekla krev, jak mě šelma kousla. Nevěděl jsem, jestli to byl její záměr nebo jen nehoda, když mi řvala u ucha tak blízko. Nebo možná zjišťovala, co jsem vlastně zač.
Třásl jsem se. Měl jsem nohy jako z rosolu. Už jsem nedokázal udržet vlastní váhu, ale věděl jsem, že musím pryč. Jednou jsem měl štěstí, ale to nemuselo být na mé straně i příště. Roztřesený jsem se začal sunout směrem, kam jsem viděl utéct slečnu Sid. Tak trochu jsem doufal, že počkala a že mi pomůže. Po pravé straně mi tekla krev. A teklo jí hodně. Musel jsem zmizet, pokdu jsem nechtěl přilákat další nebezpečné šelmy. Moje ucho pulzovalo bolestí a kdybych si na něj viděl, možná bych si všimnul, že mi z něj zbylo jen opravdu málo. Moje tlapky se táhly a já šel spíše ze setrvačnosti. Ani jsem netušil pořádně kam jdu. Prostě jsem šel. Doufal.

Slečna Sid mi odsouhlasila, že to tu smrdí. Rozhodl jsem se, že je načase odejít. "Měli bysme..." jenže než jsem to dořekl, tak už byla slečna Sid o krok předemnou a procházela směrem ke křoví. Byl jsem z toho rozmrzelý, ale nic jsem neřekl. Jen jsem protočil oči k nebesům a doufal, že na tu šelmu nenarazíme. Najednou slečna objevitelka, co šla celou dobu předemnou, udělala krok zpět. Jako bych to mohl tušit, udělal jsem v ten samý okamžik krok do strany, takže na mne jenom mírně narazila, než že by do mě přímo vrazila. Koukala s rozšířenýma očima pod strom, kde se válelo několik podivných vlků. Nebyli to vlci. Vypadali víc... uhlazeně.
Tohle nebylo dobrý. Tohle vůbec nebylo dobrý. Hlavou jsem naznačil slečně Sid, že odcházíme. Její výlet byl u konce. Začala couvat a já opatrně couval vedle ní. Jen jsem doufal, že se nám podaří odejít nepozorovaně, stejně jako jsme přišli. Ale těžko říct, co mohlo upoutat jejich pozornost. Mají čich jako my nebo horší?

Kývnul jsme hlavou, když vysvětlila, proč myslí, že jsou to monstra. "Jsou opravdu velké," pronesl jsem a pohlédl na zvířata, která se celkem ladně krmila na jednom ze stromů. Vypadala dost pokojně a já je nechtěl moc ruši. Dvounožky evidentně neuchvátili jenom mě, ale i slečna Sid k nim měla podivný respekt, který se jí zračil v tónu řeči. Já jsem se jich už tolik neobával, ale jejich obrovitost a převahu nad námi malinkatými tvory jsem uznával.
Konečně jsem odlepil pohled od dvounožek a pohlédl na svou společnici. Nebo spíše jsem byl já jejím společníkem. To vlčice tu určovala tempo a cíl našeho následujícího směřování. Vykročila směrem dál od dvounožek. Byl jsem za to rád, trochu jsem se obával, že se rozeběhne k nim a bude se jich chtít dotknout, což by rozhodně nedopadlo dobře. Hladina bahnitého jezírka se podivně leskla. Voda nebyla úplně vábná a já doufal, že najdeme něco přijatelnějšího k pití. Všiml jsem si hejna ptáků, které tu bylo. Jenže to už slečna Sid volala něco o nějaké šelmě. Rozhlédl jsem se a vypjal hruď, abych byl co nejvyšší a měl co největší dohled. Nic jsem ovšem neviděl ani necítil. Pokud tu něco bylo tak dávno... Nebo ten pach jenom nejsem schopný rozpoznat. Pohlédl jsem na otisk v bahně. Očenichal ho a byl si jistý. Tahle stopa byla rozhodně čerstvá, protože pach tu byl cítit všude. "Nemyslím si, že bychom tu měli zůstávat. Tohle zvíře není daleko," dodal jsem.

Slečna Sid mluvila a mluvila. Netušil jsem úplně jestli jí to věřit nebo ne. Život ji evidentně uchvátil, ale těžko říct, jak moc toho vymyslela a jak moc se toho skutečně stalo. Nezpochybnil jsem nahlas nic, i když v hlavě jsem měl námitek dost. "Není to tak, že bych ti nevěřil, jen mám svoje pochybnosti, třeba se tam uvolňuje nahoře nějaký plyn, který všem vyvolává halucinaci toho samého... A na mě to třeba jen nepůsobí," pronesl jsem s úsměvem.
Pak jsem se zaměřil na tu partu dluhokrkých oblud. Nelíbilo se mi to, že se kolem nás pohybuje takováhle zvěř. Jejich vytáhlé krky se dotýkaly větví okolních stromů, z nihž ožíraly dlouhýmy modrými jazyky kůru a listy. Takže maso nejspíš nežerou, to je dobrá zpráva. Mírně jsem se uvolnil, když jsem je teď sledoval, zbaven strahchu ze sežrání. Slečna se ovšem chtěla jít podívat dál, po nějakých jiných zvířatech. "Neřekl bych, že jsou to monstra... Jen pro přežití potřebují dlouhý krk, aby dosáhly na ty stromy, vidíte?" pronesl jsem se zájmem. Můj pozorovací talent se evidentně projevoval i teď. "Dlouhonožky zní dobře... Jdeme tedy dál? Jestli ano tak vyberte cestu, budu vás následovat," pronesl jsem a zvedl se ze země. Lepší bylo jít za ní. Mohl jsem ji tak hlídat.

Seděl jsem a sledoval okolí. Už jsem se nedíval na slečnu Sid. Chtěl jsem hlavně zajistit její bezpečnost, takže když začínala vyprávět díval jsem se jinam. Mluvila o tom, jak jí toho ten bůh vlastně moc neřekl. Myslím si, že ho neviděla. Teď jenom blafuje. Mírně jsem mrskl ocasem, ale to byla celá reakce. Emocionálně jsem se držel na uzdě, abych na ní nebyl moc příkrý, protože to čím mě tady chtěla uchvátit neznělo vůbec přesvědčivě. Spíš to znělo jako něco, co si prostě vymyslíte. Neurčitě. "To ti toho vážně moc neřekl, kromě toho, že vůbec nic neví," pronesl jsem a dál skenoval okolí.
Všiml jsem si jich dřív, než začala jančit slečna Sid. Zvedl jsem se na všechny čtyři a sledoval zvířata, jejihž krk byl nenormálně dlouhý. Stejně jako zbytek jejich těl. "Pšt," vypísknul jsem na slečnu Sid. "Potichu, nebo je vyplašíte," zašeptal jsem, protože jsem netušil, jestli tahle zvířata žerou vlky nebo ne. A nerad bych to zjišťoval.

//kopce

Cesta teplem nebyla nic moc, ale v zimě se to aspoň trochu dalo. Můj kožich byl lepší, než slečny Sid, takže jsem si nestěžoval. Já bych si tedy nestěžoval ani v černém kožichu v parném létu, ale to už byla věc jiná. "Nechtěl jsem, ale pokud to vám udělá radost," pronesl jsem. Navíc bylo lepší jít s ní, než aby se na pláně vydala někdy naprosto sama. Sedl jsem si na zem pod jeden ze vzrostlých stromů, který tu stál osamoceně. Nasál jsem pachy okolí. Byla tu spousta zvěře, ale stále jsem ji nedokázal identifikovat. Nikdy jsem nic podobného necítil. Něco bylo jako kamzíci, ale jiné... Obrátil jsem svou pozornost od čichání ke slečně, která se mne na něco vyptávala. "Popravdě mne to ani nezajímá," odsouhlasil jsem jí. "Pokud ten váš bůh má nějaký důvod, proč ho já nevidím, asi bude lepší ho nepokoušet... A pokud je pravda na mé straně a vy ostatní si ze mne jen děláte srandu, tak je lepší vás v tom nepodporovat," dodal jsem. "Ale co říkal, mi klidně povědět můžete, jestli chcete," pronesl jsem pak s mírným povzdechem, protože to vypadalo, že mi to fakt chce říct.

//vrchol

Slečna Sid vypadala potěšeně, když mě následovala cestou zase zpátky. "Chcete to vzít přes savanu sledovat ta zvířata?" zeptal jsem se jí i když mi bylo jasné, že jsem si možná naběhnul. Možná jsem měl mlčet a nechat to zapadnout v pozadí velké události jejího života, jakou bylo setkání se s Bohem, kterého údajně viděla. Nevěřil jsem jí. I když její aura se zdála červenější, než když jsme se viděli posledně, pořád jsem si nebyl jistý tím, že bůh existuje. Svítivá rudá kolem slečny Sid rozhodně nebyla důkazem, který bych pro uvěření v boha potřeboval. S postupujícími kroky dolů jsem se konečně přestal usmívat jak sluníčko na hnoji a přešel jsem zpět do svého neutrálního postoje i výrazu. Krok se mi opět zkrátil do co nejvíce ekonomického, a podivuhodná lehkost našlapování zmizela. Teď bylo na slečně Sid, aby se rozhodla, kam chce jít dál. Mohla říct, že rovnou poběžíme domů a nebo taky ne. Nakonec jsem se rozhodl, že jdeme tedy přes pláně sledovat zvěř.

//Savana

//Kopce

Než se naše cesta rozdělila, měl jsem ještě možnost si popovídat se slečnou Sid a odovědět jí na její otázky. "Popravdě bych nerad poznal něco vlkužravýho i z dálky, protože nevím, jak rychle se to pohybuje a jestli mě to... no nechce sežrat," pronesl jsem trochu váhavě, že s ní úplně nesouhlasím nad tím, že bychom mohli pozorovat zvířata z té podivně páchnoucí pláně z dálky. Pokud něco žralo vlky, chtěl jsem od toho být pokud možno co nejdál. Nejlépe tak daleko, že ani nebudu vědět, že to existuje. Nechtěl jsem popravdě narážet na nic, co by ohrozilo mě a nebo slečnu Sid, takže jsem doufal, že zážitek na tomto posvátném místě pro ni bude tak důležitý, že zapomene na nějaké nahánění podivně vonících zvířat po pláních a pozorování neznámých šelem. "Je to tu do kopce, ale popravdě se to dá zvládnout. Hlavně jděte pomalu a nezapomeňte se vrátit, protože jinak tu na vás budu čekat do soudného dne," pronesl jsem galatně, ale i trochu jako připomínku, aby se vážně vrátila. Já až úplně na vrchol stoupat nechtěl. Věděl jsem, že je tam hezký výhled, ale taky jsem tam nikdy boha nepotkal, takže nemělo cenu se lopotit až nahoru.
Vyprovázel jsem slečnu Sid pohledem, když stoupala vstříct tomu svému bohu, kterého nikdy neviděla, ale věřila ostatním. Já tuhle víru neměl. Věřil jsem tomu, že nějaký bůh možná je, ale spíše, že je to představa. Ne vlk z masa a kostí. Jako bůh bych si rozhodně vybral nějakou jinou možnost než tělo, které chřadne a je náchylné na různé druhy poškození. Mírně jsem se protáhnul, než jsem si sednul na písčitou zem. Bylo tu teplo a pěkně. Líbilo se mi tu. Při poslední návštěvě jsem narazil na starce, který sem přišel nejspíše svůj život ukončit. I když jsem jeho tělo neviděl, musel spadnout ze srázu. Vybral si opravdu hezké místo na konec svého vlastního bytí. Tohle místo mělo prostě něco do sebe. Bylo pěkné a příjemné. Nebylo na něm nic, co by vás nutilo odejít, pokud se vám odcházet úplně nechtělo. Jeden tu měl takovou vyklidněnou náladu, že se prostě chtěl jenom povalovat a relaxovat.
Rozhodl jsem se, že bych s tím jejich bohem mohl zase rozmlouvat v tiché modlidbě. Nechtěl jsem z prvu používat slova, ale pak jsem si říkal, že to, co jednou vyslovíme, je přeci silnější než to, na co jen v duchu myslíme. "Drahý bože, živote, nebo jak se vlastně jmenuješ. Vím, že v tebe nevěřím tolik, jako ostatní, kteří tvou pravou podobu i vidí. Myslím, že možná mají sdílenou představu nebo halucinaci a nebo mne jen tahají za čenich. Nebo je to tím, že nejsem dostatečně oddaný víře? Kdo ví... Vím, že jsem se na tebe obrátil, když ten s ouškem dolů přišel o život z důvodu střetnutí se s Paroháčem. A vím, že jsem doufal i v tvou pomoc, když jsem se setkal s těmi pavouky. Přesto jsem zpochybnil tvoji existenci. Jenže teď věřím, že tam někde jsi a i když moje víra není tak silná, jako víra jiných, co tě vidí, doufám, že jsem tě svou tvrdohlavostí prve nepopudil. Doufám, že i ten stařík, co se sem přišel rozloučit ze životem, nalezl klid a pokoj," pronášel jsem potichounku. Byla to jistá forma terapie. "Rád bych se vrátil mezi Bratry. Chybí mi. Ale taky jsem tu nalezl spoustu přátel, které nechci opustit a asi... asi ani neopustím. Vzkaž Bratrům, že je mi to líto, ale že se snažím držet kodexu v té míře, jakou jsem si stihl u nich osvojit a že jim děkuji za vše, co pro mne vykonali." Poklidná atmosféra si odnášela můj šepot s tichou modlitbou. Nevěděl jsem, že kromě větru naslouchá mému šepotu i místní bůh... Nebo nenaslouchá?
"Rád bych tě požádal o laskavost. Držíš tu tlapu nad každou nevinnou dušičkou a dopřáváš jí klid. Byl bych moc rád, kdybys mne shledal hodným a taky mi dopřál klidu v duši. Ale mnohem více bych si přál, aby uklidnění přišlo i pro pana Sionna a hlavně jeho otce. Přijde mi, že trpí a já bych spíše než pro sebe, chtěl uklidnění jeho rozvířené mysli...Služím, ale neposluhuji. Konám činy, nejen slovy. Ctím každou boží bytost," ukončil jsem svou modlitbu žádostí. Ani jsem netušil, jestli to dělám správně. Těžko říct, co v těchto místech dělali ostatní. Otevřel jsem oči a vychutnával si výhled na místo kolem. Teď už jsem jen musel počkat na slečnu Sid.
Čekal jsem a čekal. Těžko říct kolik času uteklo, ale já si užíval toho klidu. Nasával jsem do čenichu teplý vzduch a u toho jsem uklidňoval svou mysl a regeneroval tělo. Slečna Sid se proto zjevila z nenadání, protože jsem popravdě byl hodně obrácen k sobě a ne ke světu kolem, ze kterého jsem na tomto místě nečekal nebezpečí. "Můžeme jít?" zeptal jsem se jí s úsměvem, který pro mne nebyl typický, ale na tomhle místě se prostě se jinak než s úsměvem jednat nedalo. Pomalu a velice zdráhavě jsem se zvedl a začal sestupovat. "Jaké to bylo?" vyptával jsem se a občasně se zastavil, abych se porozhlédl. Nechtěl jsem odejít, ale čím níže jsme byli, tím jednodušší bylo přimět tlapky k pochodu.

//kopce

//Lotterie
Savana

"Můžeme to prozkoumávat cestou zpátky, ale teď bych nejradši došel na nějaký bezpečnější místo. Ty pachy můžou patřit nejenom těm kozám, ale i něčemu víc... vlkužravýmu?" pronesl jsem sěcně a pomalu se vydal směrem ke kopcům, ve kterých měl podle ostatních sídlit Život. Já ho nikdy nepotkal, ale místo jsem pořád uctíval. Svým vlastním způsobem.
Kráčel jsem pomalu, ale odhodlaně. Nechtěl jsem se zastavovat někde, kde by zastavení mohlo být nebezpečné. Navíc slečna Sid měla tmavý kožich a i když tady nebylo takové parno, jako jsem si pamatoval z léta, pořád to tu nebylo úplně příjemné. Mírně jsem se nahrbil a přidal do kroku, abych její tmavý kožich uchránil před teplem. Naštěstí se nám kopce rychle přibližovaly. Slečna Sid tím byla očividně nadšená. Naše putování bylo skoro u konce, stačilo teď jenom jít nahoru a tam doufat, že toho svého boha uvidí. "Slečna Iska říkala, že se musí jít až nahoru, doprovodím vás jen kousek, protože se mi tam popravdě moc nechce trmácet," řekl jsem ve stručnosti a vyrazil po jedné z mnoha pěšinek nahoru. Věděl jsem, že bude nejlepší volit pomalejší výstup po vrstevnicích, než se pokusit kopce zdolávat rovnou cestou. Sice to bude trvat déle, ale bude to pro nás oba příjemnější. "Potkáme se pak zase dole, dobře?" ujistil jsem se jenom, že ví, kde na ni budu čekat. Nerad bych se vracel bez ní, protože by to někdo mohl dávat mě za vinu, kdyby se jí tady něco stalo. Takže jsem byl odhodlaný počkat.

//Vrchol kopců