Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Středozemní pláň

V kročil jsem do lesa. Nebylo to tu tak nepříjemné jako posledně. Necítil jsem tíhu ostatních nebo nevyřešených věcí. Cítil jsem tu volnost a taky pach našeho Alfáka. Asi by bylo nejlepší se mu pořádně představit... Slušné. Rozhodl jsem se, že ho tedy vyhledám, pokud nebude úplně někde indisponován... Třeba tím, že by spal. Nechtěl jsem se představovat v momentě, kdy někoho vytrhnu ze spánku. Vzpomínal jsem si, že když někdo vzbudil jednoho ze starších Bratrů, mohl čekat maximálně tak jednu ťafku tlapkou nebo to, že bude vykoupán v nejbližším potoce či tůni. Mírně jsem se ušklíbnul. Nechtěl jsem to riskovat i tady. Sice to byla sranda, ale jeden se nechtěl namočit znovu. Oklepal jsem ze sebe poslední kapky vody z potoku.
Začenichal jsem a ucítil pach pana Arcanuse, který byl všude kolem. Trochu mi to zatížilo možnost ho lokalizovat, ale pak jsem se zasoustředil a našel ho. Vykročil jsem směrem, kam mne vedl čenich a už jsem uviděl jeho černý kožich mezi stromy. "Dobrý den pane," pronesl jsem už z dálky, abych ho upozornil na svou přítomnost. "Máte chvílku?"

//Tanebrae přes Esíčka

Už jsem viděl hvozd. A když jsem překonal poslední vodní tok, který mne držel na druhé straně pláně, mohl jsem se svobodně rozeběhnout směrem k novému domovu. Už jsem zapomněl na to, jaké to bylo s bratry. Nevzpomínal jsem si na ně, tak dobře, jako dřív. Pořád jsem je ovšem měl za svůj první domov a první rodinu. Jejich výchova ve mně zůstávala zakořeněná. Netušil jsem ovšem, co by tomu řekli, kdyby věděli, že jsem je nahradil. Anselm by byl šťastný, že jsem našel místo, kam jsem zapadnul a že se držím kodexu. Joffrey by byl prostě jenom rád, že jsem rád. Mírně jsem se ušklíbnul a přidal v běhu do kroku, abych byl ve hvozdu, co nejdříve.

//Asgaarský hvozd

//SMPŽ přes Kierb

Vyrazil jsem podel toků místních řek. Chtěl jsem se podívat domů, co nejrychleji a nejbezpečněji, což nabízela hlavně místní řečiště. Jeden se nemusel obávat, že se nebude mít kam schovat. No při nejhorším bych ze sebe mohl udělat pařez nebo tak něco ne? Mírně jsem se nakrčil a pokračoval podél břehu směrem na sever, kde se řeka slévala. Byl jsem si jistý, že musím jít na sever a pak přes potok, který tu byl. Tím se dostanu na pláň a z pláně to budu mít jenom kousek zpátky do hvozdu. Hlavně jsem se chtěl vyhnout tomu místu, kde žili šakalové. Sice bych se jim teď už ubránil, ale kdo to chtěl zkoušet, že ano. Štěstí se má chodit naproti ne ho pokoušet.

//Středozemka přes Esíčka

Isma nakonec uznala, že bychom se měli každý vrátit, ke svým povinnostem. Moje podivné okouzlení vlčicí pomalu vyprchalo a proměnilo se v troud. Byl jsem ovšem rád, že jsem ji poznal. Nebyla to moje životní láska, ale rozhodně jsem k ní pociťoval nějaké kamarádství. Minimálně aspoň začátek dobrého přátelství tu byl. Usmál jsem se na ni. Mluvila o matce a já to chápal. Kdybych znal svou matku, taky bych za ní chtěl běžet hned. "Sbohem Ismo, určitě se ještě někdy uvidíme," pronesl jsem a uklonil se jí na rozloučenou. Byl tohle sen nebo ne? Byl jsem unavený. Lehl jsem si na zem a usnul.

Když jsem se probudil byl jsem pořád v tom samém lese. Bylo to zvláštní. Ta náměsíčnost se zhoršuje. Musel jsem to říct panu Sionnovi, že se mi to stává častěji. Abych se náhodou někdy nezatoulal z lesa někam pryč a už se třeba nevrátil. Aby věděl, že mě musí jít hledat. Musí? Nemusí nic, je Alfa. Mírně jsem se nakrčil a zvedl se na všechny čtyři. Odpočatý a trochu zmatený jsem zamířil zpět k domovu.

//Tanebrae přes Kierb

Isma byla jako naprosto nepředvídatelný chaos, který vám padnul do života a vy nevíte co s ním. Najednou nevidíte jinou věc, než je ona a nehodláte se zaobírat ničím jiným. Mohla za to ovšem magie a ne samotná vlčice. Povídalo se mi s ní dobře, ale jak mizela veškerá zamilovanost, kterou jsem možná pocítil, přicházely na povrch povinnosti, které jsem tu s ní poměrně zanedbával. Tohle všechno byl jen sen. Nebo já se domníval, že se jedná o sen. Bylo taky dost možné, že to sen nebyl, ale to jsem já nemohl tušit. Isma byla prostě kouzelná a moje zjevení se tady, také. "Můžeme se jít projít, ale... Měl bych se probudit, mám tolik povinností, které musím... nějak zařídit," pronesl jsem, protože jsem si vzpomínal na to, že pan Sionn se mnou vedl rozhovor. Taky by bylo vhodné jít na lov. Ale kdy a jak a s kým?
Mírně jsem se usmál na Ismu a elegantně pohodil ocasem. "A kam to půjdeme?" zeptal jsem se. Jestli to byl můj sen, tak asi někam, kde to znám já, ale já nehodlal nic navrhovat. Pokud chtěla jít koukat na slunce, mohla si vybrat, já bych následoval.

Pozorně jsem pohlížel na Ismu, která se zdála jako normální vlčice. Mluvila o tom, jakou měla rodinu nebo spíš jakého neměla otce, jak jí chybí. "Aspoň jste nějakého otce měla a mohla jste si užít nějaký čas s ním," pronesl jsem klidným hlasem a pokusil se tak povzbudit svou společnici. Nechtěl jsem, aby už byla dál smutná, ale zároveň jsem ani nechtěl nechávat tu věc otevřenou. Na její další slova jsem kývl hlavou. Musela to mít v životě těžké... Jestli jí zemřel otec... Ale aspoň nějakého měla a má pravdu, každá cesta má nějaké svoje problémy. Posadil jsem se na zem. Moc se mi tu nechtělo už postávat. Sluníčko svítilo a tenhle les i když snový byl nádherný. Na její kompliment jsem se nejnom ušklíbnul, nebyl jsem zvyklý na to, aby mi někdo lichotil. Bylo to příjemné, ale zároveň zvláštní.
"Až se probudím, tak... Nevím..." řekl jsem klidně. Netušil jsem, co by se mohlo stát. Možná se probudím a nebo taky ne, ale nad tím jsem nechtěl uvažovat. "Třeba se neprobudím nikdy," zašeptal jsem nakonec a pohlédl do oček Ismy, která stála předemnou.

Kývl jsem hlavou na popis Lindasy. Ochránce k ní seděl. Nebyl jsem si jistý, jestli to náhodou nezmínila sama, ale co na tom, teď už to bylo jedno. Myslel jsem si, že jsem pořád ve snu. Isma byla nádherná. Mluvila o tom, že zná Asgaarskou smečku, ale já popravdě netušil o kom mluví. Znal jsem spoustu vlků ze smečky, ale tuhle vlčici jsem si nevybavoval. Buď jsem ji nepoznal nebo tam není. Nechtěl jsem, ale kazit chvilku. "Pravděpodobně jsem ji nepotkal," sdělil jsem tak Ismě omluvným tónem. "Asgaarskou smečku tovří poměrně dost vlků," dodal jsem, abych tak odpověděl na její otázku, ale zároveň tím i vysvětlil, proč nemůžu každého znát.
Pak promluvila o vlastní ztrátě. "To mě mrzí," sdělil jsem jí, když mluvila o svém otci. Ztráta otce musela asi bolet, ale já to nevěděl. Otce ani matku jsem nikdy neměl. Mohl jsem to tedy brát jenom jako ztrátu bratra. Někoho, na kom vám záleží. Nedokázal jsem si prostě představit, že to může být i horší, když zemře někdo vaší krve. "Nevím, asi bych... asi bych se ani vracet nechtěl," dodal jsem a přešlápl nervozitu. Nějak samo to šlo ze mne ven. Mluvit s Ismou bylo lehounké, jako zrovna padlý sníh.
"Máte moc pěkné oči," pronesl jsem podivně s lehkostí. Jako bych komplimenty skládal každý den. Byla opravdu moc pěkná, ale já popravdě po vlčicích moc nekoukal. Nebo koukal. Netušil jsem. Všechno jsem to měl nějaké pomotané.

"Taková hnědá vlčice, byla... vysoká... Ale já ji naposledy viděl, když jsem byl vlče, takže hádám, že možná tak vysoká nebyla," polemizoval jsem. Nebyl jsem si úplně jistý, že vím, jak Lindasa vypadala. Znal jsem jméno a její les, to bylo celé. Podoba se mi vybavovala jenom poměrně chabě a ještě navíc ne úplně přesně. Netušil jsem tedy, jak více jí přiblížit Lindasu, která byla v mojí hlavě spíše představou. Mohl bych si ji vybavit, ale... jenom vidím hnědou no... Mírně jsem zašvihal ocasem, protože to bylo to celý, co jsem s touhle situací mohl dělat.
Mírně jsem se nakrčil, když se mě začala vyptávat na mě. Nebyl jsme úplě povídací typ vlka, ale na druhou stranu s Ismou mi bylo příjemně. Něco na ní bylo. Netušil jsem co, ale něco. Vypadala, ře by mohla být dobrou kamarádkou. "No já jsem s Asgaarského hvozdu, nebo teď tam bydlím aspoň doufám, že tam pořád bydlím," pronesl jsem nejistě. Nebyl jsem totiž úplně přesvědčený, že mě tam pan Sionn bude chtít zpátky, když jsem na něj tak naléhal. "Ale původně jsem od jinud. Našla mě jedna skupina vlků a ta mě vychovávala, ale v bouřce jsem se jim ztratil a skončil tady."

Isma... znělo to jako vzdech, který vám unikne přes jazyk, když už nemáte moc síly a potřebujete se nadechnout. Bylo to na poslech příjemné, netrhalo uši. Jméno se k vlčici elegantně hodilo. Problém byl, že pocházela z Mechové smečky. Moje snová vize se evidentně rozhodla umístit vlčici do jiné smečky, to by dávalo smysl. "Tak to znáte jistě Lindasu," pronesl jsem klidně. Lindasu jsem si pamatoval, že mě poslala zpět domů do asgaarského hvozdu, když jsem se vydal přes zákaz hledat cestu do našeho pohoří. Nenašel jsem a natloukl si, ale Lindasa mi pomohla. Možná je to její máma... Ale vysvětlovalo by to proč je z téhle konkrétní smečky, moje mysl to prostě zařídila tak, že si vzpomněla na název cizí smečky a tam vlčici zařadila. "Usnul jsem v jekyni a když jsem se probudil, byl jsem tady. Stalo se mi to už jednou, ale to mne kousl pavouk a nejspíše jsem z toho měl halucinace," vysvětloval jsem.

Prohlížel jsem si podivně klidné a přátelské okolí. Narozdíl od jiných míst v kraji, tady to vypadalo opravdu pohádkově. Mírně jsem se napřímil, abych se protáhnul, když jsem zaselchl slabounké krůčky, jak se někdo procházel kolem. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se, ay mi zrak padl na vlčici s polovičním ocáskem. Byla zajímavá. Vypadala, že sem dokonale patří, ale zároveň nepatří. Pak otevřela tlamičku a začala mluvit. "Myslím, že jsme v mém snu," pronesl jsem k ní. Neznal jsem jí, ale moje mysl ji pravděpodobně zformovala z různých střípků a vzpomínek na jiné vlky. Nevdilo mi to. Vlčice byla pohledná a zajímavá. Nevěděl jsem, jak k tomu vůbec došlo, ale aspoň jsem ve svém snu nebyl úplně sám a podle všeho to nebyla noční můra jako posledně. Zatím. Zaměřil jsem pohled na vlčici a sledoval barvy, které vyzařovala její aura. Bylo to příjemné sledovat. Tolik barev, tolik možností. Zamrkal jsem a usmál jsem se. "Moje jméno je Parsifal, vaše?" zeptal jsem se.

//Sicumské jeskyně - amorek

Musel jsem usnout. Jenže jsem se probudil někde naprosto jinde, než jsem chtěl být. Netušil jsem, co se stalo. Sen? Tohle musí být zase nějaký další živý sen... Jak jsem se sem dostal, se nedalo vysvětlit jinak, než sněním. A já měl takových živých snů hodně. Vzpomínal jsem na onu noční můru, kterou jsem nedávno zažil a doufal jsem, že se to nebude nijak v brzké době opakovat. Tohle místo ovšem nevypadalo na noční můru, právě naopak. Vypadalo naprosto krásně. Neohrabaně jsem se nadzvednul do sedu, ale neměl jsem ještě dost sil, abych se mohl v pořádku postavit. Zadýchal jsem se. Jenom posadit se pro mne bylo tak moc náročné. Aspoň ve snu bych doufal, že mi bude líp. Moje mysl se evidentně rozhodla, že bude příznaky mého fyzického těla přenášet i do tohohle snu. Bylo to celkem zajímavé zjištění a vykouzlilo mi to úsměv na tváři.

Cítil jsem se pořád unaveně. Z toho mluvení jsem byl navíc celý takový nesvůj. Evidentně pan Sionn netušil, co vlastně chci, ale já to netušil taky. "Neměl jsem to vůbec navrhovat... Vy nikdy nebudete moje rodina a tak je to v pořádku," zašeptal jsem nakonec a otočil se na druhý bok. Už jsem cítil, že ho mám celý přeležený. Zavřel jsem očka. Netušil jsem, že se mi kolem hlavy motá jarní vzduch spojený s vůní květinek, ani že mě jeden malý nezbedník odnáší někam pryč. Pryč od pana Sionna a od všech problémů. Možná to bylo dobře. Třeba to panu Sionnovi dojde, když jsem se mu před očima proměnil v naprosté prázdno, které zmizelo kdo ví kam.

//Skvělé místo pro život

Kývl jsem hlavou. Bylo dobré se naučit svou magickou schopnost ovládat, abych věděl, že nikomu neublížím a taky abych věděl, co všechno umím. Zdokonalovat se. Učit se. Opakovat. Znělo to, jako celkem dobrý plán. Zdokonalit se v tom, co umím a ovládám aspoň částečně, než se snažit objevovat něco nového. Pak pan Sionn řekl, že toho vlka s parohy se nemusím bát vzhledem k tomu, že se proměnil v potravu pro červy. Chvilku bylo ticho. "To je dobře..." řekl jsem a podíval se na vlastní tlapky. Nikdy bych netušil, že budu schvalovat něčí smrt. Jenže nikdy, neříkej nikdy a Paroháč si zasloužil, co ho potkalo. "Zasloužil si to... Škoda, že jsem to nemohl udělat sám," zašeptal jsem pak ještě a těžko říct, zda slyšitelně nebo ne.
"Já ani nevím," odvětil jsem. Popravdě jsem netušil, co bych asi tak měl chtít. Jak mi mohl někdo dělat rodinu, když jsem věděl, že do ní nepatřím. "Vždycky, když o někom mluvíte, je to sestra nebo bratr... otec, matka... taky bych chtěl být něco takového... Chtěl bych nebýt jenom Parsifal, ztracené vlče, co se jednou dostalo sem a tak jste si ho nechal, protože kam byste mě taky vracel... Chtěl bych být jako.... váš učedník," pohlédnul jsem panu Sionnovi do očí. Použil jsem termín, který používal Řád. Mistr, byl ten co všem ostatním říkal, co mají nebo nemají dělat. Trochu jsem z toho cítil pozici otce v rodině. Učedník byl ten, co naslouchal. Pro nás v Řádu to byla velká věc. Učedník náležel k Mistrovi. Mistr ho učil a po čase se z učedníka mohl stát taky Mistr a vést zase svého učedníka. Svým způsobem se takhle tvořila skoro až rodinná pouta mezi Bratry. "U nás... v Řádu... Mistr byl ten, co sloužil jako ten hlavní. Něco jako váš otec. A pak byli jeho učedníci, což byli vlci pod ním, něco jako jeho rodina, ale ne pokrevní... Ale mistr měl sice hlavní slovo, jen učedníci nikdy nebyli pod ním jako méněcenní, jeden byl hrdý, když měl svého mistra a mohl mu pomoci..." vysvětlil jsem.

"Hmm," zamručel jsem a mírně naklonil hlavu na stranu. "Popravdě jsem to nezkoušel," odvětil jsem. "Musím se soustředit, abych barvy rozpoznal od okolí," dovysvětlil jsem. Popravdě jsem vždycky viděl barvy, jako vlnící se teplo v parný den. Musel jsem se soustředit, abych zaznamenal vlnky a jednotlivé barvy od sebe dokázal rozpoznat. Slečna Sid v sobě měla jen dvě magie, ale jak bych se musel soustředit, kdyby jich měl někdo více. Nikdy mě ovšem nenapadlo, že bych se měl zaměřit i na sebe. "Popravdě, přesně z tohohle důvodu bych rád navštívil smečky," pronesl jsem, když pan Sionn hovořil o použití mé schopnosti na ostatní smečky. "Už nikdy nechci zažít, že mě někdo bude ovládat tou magií, kterou mě ovládal Paroháč," zašeptal jsem. Netušil jsem ovšem, jestli mě pan Sionn slyšel nebo ne.
Kývl jsem hlavou, že nebudu panu Sionnovi říkat pane a vykat, i když mi bylo jasné, že mi to nepůjde tak snadno přes tlamu. I když jsem mu teď celou dobu tykal, bylo to hlavně z toho důvodu, že jsem byl pořád celkem dost zesláblý. Teď už ta mlha z mozku odešla, ale evidentně mělo zůstat moje vyjadřování. Pan Sionn nechápal, co chci. A já popravdě taky nevěděl, co bych chtěl. "Já... Já popravdě nevím..." pronesl jsem. "Jen... Chtěl bych vědět jaké to je, když má jeden mámu nebo tátu," řekl jsem smutně a položil si hlavu na tlapky. Pohled jsem upřel do stěny.

Kývl jsem hlavou. Pan Sionn si konečně uvědomil, že mluvím ve svém pařezovitém kouzlu, které bohužel neumělo udělat vůbec nic jiného. “Nevím, třeba se objeví a nebo se neobjeví,“ pronesl jsem. Nechával jsem to na běhu života, aby se rozhodl, jestli mi bude dopřáno se bránit i magicky, nebo budu muset používat jenom svoje vlastní síly. Pan Sionn mluvil o Životovi, nerozporoval jsem mu to, i když jsem v onoho boha nevěřil. Nebo jsem aspoň nevěřil tomu, že by s někým mluvil. Nechal jsem to tentokrát být a jenom kývnul. Nechtěl jsem se nijak vyptávat, nechal jsem to na jinou debatu. Mou nabídku odmítnul. Chápal jsem to, mohlo to někomu přijít až moc osobní. “Dokážu poznat všechno,“ odvětil jsem mu. “Popravdě vidím barvu, ale přesně vím, co ta barva znamená, co umí… Dokonce i podle sytosti dokážu říct, jak moc onu magii daný vlk má a ovládá… Ale nedokážu říct, jak se u něj projevila nebo jestli se úplně projevila. Slečna Sid třeba tvrdila, že oheň neumí ovládat silně, ale její světlo říkalo něco jiného,“ vysvětlil jsem, jak to funguje. Nemohl jsem tu zkušenost přenést, ale mohl jsem mu o tom vyprávět.
Znovu jsem přikývnul. Měl pravdu. Počasí se muselo umoudřit a taky jsem se musel vyležet. Popravdě mysl už se mi vracela zpátky do pohody, ale tělo to pořád nedávalo. Bylo mi jasné, že stoupnout si nebude nejlepší nápad. Ani sedět jsem nechtěl. Mohl jsem maximálně tak ležet a zvedat hlavu a i to pomalu.
Pan Sionn tvrdil, že je jedno jestli si najdu vlka nebo vlčici. Popravdě, ani já sám to nevěděl. Netušil jsem, jak to funguje nebo nefunguje. Vlčice přinášely vlčata a to ne dost příjemným způsobem pro někoho, kdo to sledoval. Nechtěl jsem riskovat, že budu mít někdy nějakou vlčici rád a ona se rozhodne, že chce vlčata a prostě z ní vypadnou. U vlků tohle riziko nebylo a to se mi možná zamlouvalo víc. Musel jsem si to nechat projít hlavou. Nemohl jsem se k tomu úplně vyjadřovat… zatím, ale třeba časem na něco přijdu a někoho najdu.
Mluvil dál. Netušil jsem, jak moc pro něj znamenám. Věděl jsem, že mě má svým způsobem rád, ale taky jsem věděl, že jeho vlastní rodina je pro něj důležitější. A já do jeho vlastní rodiny nepatřil ať si pan Sionn říkal, co chtěl. Pořád jsem byl jenom vlče, kterého se ujali. Byl jsem tady rád. Měl jsem rád jeho, slečnu Isku i všechny ostatní. Dobře, pana Etneyho jsem moc nemusel, ale i on by mi třeba později padl do noty, kdybych měl možnost ho více poznat. “Já… děkuju,“ řekl jsem. Na slova chvály jsem nebyl zvyklý. “Pane, já vím že jste říkal, že jsem jako součást vaší rodiny… Ale…“ nedořekl jsem to. “Někdy bych chtěl mít rodinu… Možná proto chci i někoho k sobě… chybí mi ten pocit, že k někomu patřím,“ pronesl jsem. Neměl jsem mámu, ale ani tátu. Netušil jsem co to je, ale kdybych tušil, věděl bych, že pan Sionn k tomu má nejblíž. “A nemyslím to tak, že bych sem nepatřil, ale… vy všichni máte stejnou matku a i otce… a vím, že jsme se o tom bavili a že krev není to nejdůležitější a já tomu rozumím, ale přijde mi… prostě se necítím, že sem patřím se vším všudy… přijdu si, že tu jsem, jenom pro to, že jsem se sem zatoulal, ale jinak do rodiny nepatřím a vím, že do ní nikdy patřit nebudu, ne nijak oficiálně… ale chybí mi to. Moc rád bych někam patřil,“ řekl jsem zmatečně a možná i trochu zasněně. Netušil jsem, co tím chci říct. Nebo možná trochu ano…