Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prohlížel jsem si podivně klidné a přátelské okolí. Narozdíl od jiných míst v kraji, tady to vypadalo opravdu pohádkově. Mírně jsem se napřímil, abych se protáhnul, když jsem zaselchl slabounké krůčky, jak se někdo procházel kolem. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se, ay mi zrak padl na vlčici s polovičním ocáskem. Byla zajímavá. Vypadala, že sem dokonale patří, ale zároveň nepatří. Pak otevřela tlamičku a začala mluvit. "Myslím, že jsme v mém snu," pronesl jsem k ní. Neznal jsem jí, ale moje mysl ji pravděpodobně zformovala z různých střípků a vzpomínek na jiné vlky. Nevdilo mi to. Vlčice byla pohledná a zajímavá. Nevěděl jsem, jak k tomu vůbec došlo, ale aspoň jsem ve svém snu nebyl úplně sám a podle všeho to nebyla noční můra jako posledně. Zatím. Zaměřil jsem pohled na vlčici a sledoval barvy, které vyzařovala její aura. Bylo to příjemné sledovat. Tolik barev, tolik možností. Zamrkal jsem a usmál jsem se. "Moje jméno je Parsifal, vaše?" zeptal jsem se.

//Sicumské jeskyně - amorek

Musel jsem usnout. Jenže jsem se probudil někde naprosto jinde, než jsem chtěl být. Netušil jsem, co se stalo. Sen? Tohle musí být zase nějaký další živý sen... Jak jsem se sem dostal, se nedalo vysvětlit jinak, než sněním. A já měl takových živých snů hodně. Vzpomínal jsem na onu noční můru, kterou jsem nedávno zažil a doufal jsem, že se to nebude nijak v brzké době opakovat. Tohle místo ovšem nevypadalo na noční můru, právě naopak. Vypadalo naprosto krásně. Neohrabaně jsem se nadzvednul do sedu, ale neměl jsem ještě dost sil, abych se mohl v pořádku postavit. Zadýchal jsem se. Jenom posadit se pro mne bylo tak moc náročné. Aspoň ve snu bych doufal, že mi bude líp. Moje mysl se evidentně rozhodla, že bude příznaky mého fyzického těla přenášet i do tohohle snu. Bylo to celkem zajímavé zjištění a vykouzlilo mi to úsměv na tváři.

Cítil jsem se pořád unaveně. Z toho mluvení jsem byl navíc celý takový nesvůj. Evidentně pan Sionn netušil, co vlastně chci, ale já to netušil taky. "Neměl jsem to vůbec navrhovat... Vy nikdy nebudete moje rodina a tak je to v pořádku," zašeptal jsem nakonec a otočil se na druhý bok. Už jsem cítil, že ho mám celý přeležený. Zavřel jsem očka. Netušil jsem, že se mi kolem hlavy motá jarní vzduch spojený s vůní květinek, ani že mě jeden malý nezbedník odnáší někam pryč. Pryč od pana Sionna a od všech problémů. Možná to bylo dobře. Třeba to panu Sionnovi dojde, když jsem se mu před očima proměnil v naprosté prázdno, které zmizelo kdo ví kam.

//Skvělé místo pro život

Kývl jsem hlavou. Bylo dobré se naučit svou magickou schopnost ovládat, abych věděl, že nikomu neublížím a taky abych věděl, co všechno umím. Zdokonalovat se. Učit se. Opakovat. Znělo to, jako celkem dobrý plán. Zdokonalit se v tom, co umím a ovládám aspoň částečně, než se snažit objevovat něco nového. Pak pan Sionn řekl, že toho vlka s parohy se nemusím bát vzhledem k tomu, že se proměnil v potravu pro červy. Chvilku bylo ticho. "To je dobře..." řekl jsem a podíval se na vlastní tlapky. Nikdy bych netušil, že budu schvalovat něčí smrt. Jenže nikdy, neříkej nikdy a Paroháč si zasloužil, co ho potkalo. "Zasloužil si to... Škoda, že jsem to nemohl udělat sám," zašeptal jsem pak ještě a těžko říct, zda slyšitelně nebo ne.
"Já ani nevím," odvětil jsem. Popravdě jsem netušil, co bych asi tak měl chtít. Jak mi mohl někdo dělat rodinu, když jsem věděl, že do ní nepatřím. "Vždycky, když o někom mluvíte, je to sestra nebo bratr... otec, matka... taky bych chtěl být něco takového... Chtěl bych nebýt jenom Parsifal, ztracené vlče, co se jednou dostalo sem a tak jste si ho nechal, protože kam byste mě taky vracel... Chtěl bych být jako.... váš učedník," pohlédnul jsem panu Sionnovi do očí. Použil jsem termín, který používal Řád. Mistr, byl ten co všem ostatním říkal, co mají nebo nemají dělat. Trochu jsem z toho cítil pozici otce v rodině. Učedník byl ten, co naslouchal. Pro nás v Řádu to byla velká věc. Učedník náležel k Mistrovi. Mistr ho učil a po čase se z učedníka mohl stát taky Mistr a vést zase svého učedníka. Svým způsobem se takhle tvořila skoro až rodinná pouta mezi Bratry. "U nás... v Řádu... Mistr byl ten, co sloužil jako ten hlavní. Něco jako váš otec. A pak byli jeho učedníci, což byli vlci pod ním, něco jako jeho rodina, ale ne pokrevní... Ale mistr měl sice hlavní slovo, jen učedníci nikdy nebyli pod ním jako méněcenní, jeden byl hrdý, když měl svého mistra a mohl mu pomoci..." vysvětlil jsem.

"Hmm," zamručel jsem a mírně naklonil hlavu na stranu. "Popravdě jsem to nezkoušel," odvětil jsem. "Musím se soustředit, abych barvy rozpoznal od okolí," dovysvětlil jsem. Popravdě jsem vždycky viděl barvy, jako vlnící se teplo v parný den. Musel jsem se soustředit, abych zaznamenal vlnky a jednotlivé barvy od sebe dokázal rozpoznat. Slečna Sid v sobě měla jen dvě magie, ale jak bych se musel soustředit, kdyby jich měl někdo více. Nikdy mě ovšem nenapadlo, že bych se měl zaměřit i na sebe. "Popravdě, přesně z tohohle důvodu bych rád navštívil smečky," pronesl jsem, když pan Sionn hovořil o použití mé schopnosti na ostatní smečky. "Už nikdy nechci zažít, že mě někdo bude ovládat tou magií, kterou mě ovládal Paroháč," zašeptal jsem. Netušil jsem ovšem, jestli mě pan Sionn slyšel nebo ne.
Kývl jsem hlavou, že nebudu panu Sionnovi říkat pane a vykat, i když mi bylo jasné, že mi to nepůjde tak snadno přes tlamu. I když jsem mu teď celou dobu tykal, bylo to hlavně z toho důvodu, že jsem byl pořád celkem dost zesláblý. Teď už ta mlha z mozku odešla, ale evidentně mělo zůstat moje vyjadřování. Pan Sionn nechápal, co chci. A já popravdě taky nevěděl, co bych chtěl. "Já... Já popravdě nevím..." pronesl jsem. "Jen... Chtěl bych vědět jaké to je, když má jeden mámu nebo tátu," řekl jsem smutně a položil si hlavu na tlapky. Pohled jsem upřel do stěny.

Kývl jsem hlavou. Pan Sionn si konečně uvědomil, že mluvím ve svém pařezovitém kouzlu, které bohužel neumělo udělat vůbec nic jiného. “Nevím, třeba se objeví a nebo se neobjeví,“ pronesl jsem. Nechával jsem to na běhu života, aby se rozhodl, jestli mi bude dopřáno se bránit i magicky, nebo budu muset používat jenom svoje vlastní síly. Pan Sionn mluvil o Životovi, nerozporoval jsem mu to, i když jsem v onoho boha nevěřil. Nebo jsem aspoň nevěřil tomu, že by s někým mluvil. Nechal jsem to tentokrát být a jenom kývnul. Nechtěl jsem se nijak vyptávat, nechal jsem to na jinou debatu. Mou nabídku odmítnul. Chápal jsem to, mohlo to někomu přijít až moc osobní. “Dokážu poznat všechno,“ odvětil jsem mu. “Popravdě vidím barvu, ale přesně vím, co ta barva znamená, co umí… Dokonce i podle sytosti dokážu říct, jak moc onu magii daný vlk má a ovládá… Ale nedokážu říct, jak se u něj projevila nebo jestli se úplně projevila. Slečna Sid třeba tvrdila, že oheň neumí ovládat silně, ale její světlo říkalo něco jiného,“ vysvětlil jsem, jak to funguje. Nemohl jsem tu zkušenost přenést, ale mohl jsem mu o tom vyprávět.
Znovu jsem přikývnul. Měl pravdu. Počasí se muselo umoudřit a taky jsem se musel vyležet. Popravdě mysl už se mi vracela zpátky do pohody, ale tělo to pořád nedávalo. Bylo mi jasné, že stoupnout si nebude nejlepší nápad. Ani sedět jsem nechtěl. Mohl jsem maximálně tak ležet a zvedat hlavu a i to pomalu.
Pan Sionn tvrdil, že je jedno jestli si najdu vlka nebo vlčici. Popravdě, ani já sám to nevěděl. Netušil jsem, jak to funguje nebo nefunguje. Vlčice přinášely vlčata a to ne dost příjemným způsobem pro někoho, kdo to sledoval. Nechtěl jsem riskovat, že budu mít někdy nějakou vlčici rád a ona se rozhodne, že chce vlčata a prostě z ní vypadnou. U vlků tohle riziko nebylo a to se mi možná zamlouvalo víc. Musel jsem si to nechat projít hlavou. Nemohl jsem se k tomu úplně vyjadřovat… zatím, ale třeba časem na něco přijdu a někoho najdu.
Mluvil dál. Netušil jsem, jak moc pro něj znamenám. Věděl jsem, že mě má svým způsobem rád, ale taky jsem věděl, že jeho vlastní rodina je pro něj důležitější. A já do jeho vlastní rodiny nepatřil ať si pan Sionn říkal, co chtěl. Pořád jsem byl jenom vlče, kterého se ujali. Byl jsem tady rád. Měl jsem rád jeho, slečnu Isku i všechny ostatní. Dobře, pana Etneyho jsem moc nemusel, ale i on by mi třeba později padl do noty, kdybych měl možnost ho více poznat. “Já… děkuju,“ řekl jsem. Na slova chvály jsem nebyl zvyklý. “Pane, já vím že jste říkal, že jsem jako součást vaší rodiny… Ale…“ nedořekl jsem to. “Někdy bych chtěl mít rodinu… Možná proto chci i někoho k sobě… chybí mi ten pocit, že k někomu patřím,“ pronesl jsem. Neměl jsem mámu, ale ani tátu. Netušil jsem co to je, ale kdybych tušil, věděl bych, že pan Sionn k tomu má nejblíž. “A nemyslím to tak, že bych sem nepatřil, ale… vy všichni máte stejnou matku a i otce… a vím, že jsme se o tom bavili a že krev není to nejdůležitější a já tomu rozumím, ale přijde mi… prostě se necítím, že sem patřím se vším všudy… přijdu si, že tu jsem, jenom pro to, že jsem se sem zatoulal, ale jinak do rodiny nepatřím a vím, že do ní nikdy patřit nebudu, ne nijak oficiálně… ale chybí mi to. Moc rád bych někam patřil,“ řekl jsem zmatečně a možná i trochu zasněně. Netušil jsem, co tím chci říct. Nebo možná trochu ano…

"Kromě přeměny v pařez nemám žádnou magii," podotknul jsem suše, protože mě to trochu zlobilo. Rád bych ovládal víc magií. Dřív jsem se jich bál, ale teď jsem věděl, že je magie potřeba mít, aby se jeden proti nim mohl bránit. Magie je jenom nástroj. "A taky vidím... co umí ostatní," dodal jsem. To byla ta záře. Věděl jsem to. Nikdo mi to sice nepotvrdil, ale já to věděl. Cítil jsem to. Věděl jsem, co ta záře znamená. "Kdybyste.... Kdybys někdy chtěl... můžu ti říct jakou magii máš," zašeptal jsem. Popravdě jsem netušil, jestli to náhodonou není nějak nevhodné nebo tak. Jen jsem to nabídnul, kdyby měl pan Sionn zájem.
Mluvil o tom, že by chtěl jít po smečkách stejně jako jí. "A kdy chceš vyrazit?" zeptal jsem se. Rád bych šel v teplejších měsících, ale taky jsem nechtěl pana Sionna zdržovat. On tu byl ten silnější a lepší. On měl rozhodovat a ne se podřizovat mé vlastní slabosti a neschopnosti nezranit se. Mluvil pak i o tom, že když nechci být pařez sám v lese, musím s tím něco udělat. "Já... popravdě ani nevím, jestli hledám vlčici..." pronesl jsem nejistě. Nějak jsem si nebyl jistý, jestli chci vlčici. Neuměl jsem s nimi komunikovat, ani se k nim správně chovat. Cashmere i Danie to prokoukli poměrně rychle. Možná, že jsem to měl kvůli svému pobytu s bratry a nebo jsem prostě už byl takový. Líp jsem vycházel s vlky, než s vlčicemi. "Nebyl to záměr," ohradil jsem se. "Chtěl bych vědět kde co je a na koho si dát pozor," pronesl jsem s mírnou hrdostí v hlase na vlastní iniciativu. A třeba při tom najdu a zabiju Paroháče.

"Popravdě.... egh..." odkašlal jsem si, protože mě trochu zatahalo hrdlo. Pořád jsem nebyl úplně v pohodě. "Pardon... Popravdě jsem o tom nepřemýšlel," sdělil jsem svému společníkovi a vlkovi, kterému jsem tady jako jedinému věřil. "Rád bych se podíval do všech smeček, které tu jsou," dodal jsem. Chtěl jsem si udělat obrázek o tom, kdo tu žije a hlavně kde a jak. Možná bych tak našel někoho z bratrů nebo alespoň někoho, kdo je někdy potkal. Netušil jsem ovšem, jestli to je nebo není možné. Třeba nikdy neexistovali a celé jsem si to vymyslel? Vzpomínal jsem, ale všechno bylo podivně zakalené. Až moc živé sny jsem měl, třeba ten pavouk nebo smrt toho starce...
"Danie pochází ze smečky na jihu a je... No... Nic pro mě..." řekl jsem slušně. Nedokázal jsem si ji představit, jako něco víc než jako kamarádku. "Má moc ráda tulácký tlapky," shrnul jsem to. A já se nerad potuloval. Ano, občas jsem rád něco prozkoumal, nebo vyrazil na menší výpravu, ale měl jsem i smysl pro povinnost a vlastní smečku. "Hmm... nevím jestli úplně chci pařezit ve společnosti nebo sám... Celkově asi nechci pařezit," pronesl jsem celkem zmatečnou větu, která odrážela nestabilitu mého momentálního vědomí.
Jezevec odešel a mě to zkormoutilo. Mírně jsem nakrčil čelo a povzdechl si. Měl pravdu i když pan Sionn říkal něco jiného. Věděl jsem to. Jsem ošklivák ošklivá a nic jiného než, že tady budu do konce svých dní sám a zalezlej, mě nečekalo. Bylo to k vzteku nebo k pláči? Neuvěodmoval jsem si, že svým postojem můžu zraňovat pana Sionna.

Sionn se zachoval jako moudrá matka, která se potýká s hormony pobouřeným živlem v tělě malého puberťáka. Zachoval si chladnou hlavu a klid. Jen se na mě mírně podívala a pak přikývnul. Evidentně pochopil, že něco vysvětlovat by nemělo asi úplně smysl. "Jistě, že bych zájem měl... Mohli bychom vyrazit až budou teplejší dny?" navrhnul jsem. Věděl jsem, že to období přijde zanedlouho, ale zároveň budu mít dost času abych si odpočinul a vykurýroval se ze svých zranění. Pořád jsem se cítil malátně, ale aspoň jsem se z toho nejhoršího vyspal a vylízal. Byl jsem unavený a věděl jsem, že na tlapkách budu ještě slabí, ale než přijde léto budu už dost silný na nějakou tu výpravu.
"Smysl pro humor údajně moc nemám... Nebo to aspoň naznačovala Danie," pronesl jsem. Co se týče mých skromných zkušeností s vlčicemi byla Danie asi nejblíže tomu, co se dalo označit za holčičí kamarádku. Jenže já si nebyl jistý, jestli se mi vůbec líbí nebo nelíbí. Popravdě jsem si nebyl jistý ničím. Nevěděl jsem ani jestli nějakou vlčici chci nebo nechi. Možná jsem jenom prostě chtěl někam patřit a kompenzoval jsem si to tím, že si najdu nějakou partnerku... nebo partnera s tím jsem si momentálně úplně hlavu nelámal. "Tak třeba se sem někdo někdy zatoulá... A nebo taky ne a budu do konce svých dní jako samostatnej pařez na mýtině," pronesl jsem trochu sklesle.
Pan Sionn mluvil o vrhání vlčat a že vlčice jsou z toho nadšené. Chtěl jsem něco říct, ale jen jsem zase tlamu zaklapnul, protože mne přerušila podivná mluvící koule chlupů. Jezevec. Mírně jsem zatočil uši dozadu. Nelíbilo se mi to. Ne, to co říkal, ale to že tu vůbec byl. Slečna Iska, která přišla s ním, ovšem evidentně jezevce znala. Nejspíš to byl její mazlíček. "Zdravím madam," pronesl jsem a nechal jsem další věci bez komentáře. Vlčice se pak rozešla zase pryč a naštěstí si svého společníka vzala sebou. "Má pravdu..." řekl jsem jenom sklesle a položil si hlavu na packy. Pohled jsem upíral někam do pryč za ochdázejícím jezevcem.

Věděl jsem, že to bude nepříjemný, ale tak co se dalo dělat. "Jasně že budu," dodal jsem takovým tím stylem, co většinou používají puberťáci, když jim matka říká něco naprosto očividného. Pan Sionn si to nezasloužil, ale na druhou stranu já jsem pořád nebyl při plném zdraví, abych se choval tak, jako normálně. "Příšr už bylo dost," podotkul jsem. "A svět mě láká, rád bych ho prozkoumal celý, ale rozhodně ne teď nebo v brzké době," dodal jsem. Narážku na možné konce dolů směrem z kraje světa jsem nepochopil. Byl jsem prostě moc mladý, abych přemýšlel o takových věcech. Navíc jsem ani nevěděl, jak se k takovým věcem stavět. Někdo kdo si sáhne vlastní tlapkou na život? Takový musel být bláznem podle mého vlastního usuzování.
Zavrtěl jsem hlavou a vrátil se do naší poklidné konverzace. Mírně mi pořád tepalo v uchu. Bylo to nepříjemné, ale nic co bych nevydržel. "No evidentně žádné nesotjím za to... Nebo... No prostě nikomu nestojím za to. A asi nejsem ani pěknej, mám divnou srst jak počůranej sníh a do toho děsně šikmý oči... Nedivim se, sám bych se sebou nechtěl chodit," pronesl jsem trochu vážněji. Moje pochybnosti se točili evidentně nejen kolem vlastních schopností, ale i kolem vzhledu. Měl jsem svaly. Byl jsem sice tyčka, ale aspoň nasvalená tyčka. Takže na tohle si vlčice stěžovat nemohli. Ale evidentně jsem měl problém jinde, když o mě nezakopla žádná ani třímetrovou tyčí. Nebo žádnej..."Tak to maj vlčice celkem na nic... Že jednou prostě... No... Vrhnou?" hledal jsem ten správný výraz. "Navíc Lucy vypadala, že to není nic příjemnýho a ten puch," zakřenil jsem se a skoro nebylo ani rozumět poslednímu slovu.

Můj ležerní tón a naprostá ignorace vykání naznačovala, že jsem uvolněný a zároveň ještě nejsem úplně ve své kůži. Bolesti jsem se snažil omezit tím, že jsem se hýbal co nejméně. "Divokost, to jsem celej já..." zasmál jsem se, což mi rozvybrovalo tělo a já přečel do menšího kašle. "Au... nesmím se smát asi..." dodal jsem a mírně si odfouknul. Hrudník se mi protestně nadzvednul v posledním záchvatu bolesti ze smíchu, ale pak už se zase uklidnil. "Jsem jako nějakej rytíř co bojuje s příšerou na širých pláních konce světa," poznamenal jsem a mírně se zakřenil. Přišlo mi to absurdní. Navíc ta příšera nebyla ani tak velká a já se s ní neutkal. Spíš jsem ztuhnul. Možná to byl ten problém a důvod proč jsem utrpěl tolik zranění, ale na druhou stranu kdybych bojoval nebo utekl mohlo to dopadnout hůř. Takhle jsem měl i štěstí, že ta příšera byla nažraná, ale to jsem netušil. Mohl jsem tedy být šťastný že jsem živí a ztrátu ucha brát jako dobré skore.
Konverzaci o holkách jsem rozhodně nechtěl otvírat. "Ne, není žádná konkrétní... Popravdě asi není žádná. Jsem jak pařez... někdy až moc doslova," podotknul jsem při vzpomínce, jak jsem použil svou magii a udělal ze sebe pařez pod velkým emočním napětím. Radost uměla mnohé, strach mě spíše zmrazil. "Myslím, že by o mě žádná nestála a navíc, co bych s takovou holkou dělal... Pak se něco stane a ona bude jak slečna Lucy a... no nevím, jak se do ní ta mrňata dostala, ale ven se rozhodně nedostávala příjemným způsobem a jestli tohle dělaj holky pravidelně, tak to potěš ocas," pronesl jsem trochu zmateně. Mohl za to hlavně můj stav, jinak bych si tohle před panem Sionnem nikdy nedovolil. Mluvit nespisovně, otevřeně a tykat.

"Neřekl bych že je tohle zrovna drama," prohodil jsem, když pan Sionn začal popisovat místní dramatické události. "A je jasný, že budu v pořádku... Navíc teď aspon mám dobrou historku, kterou můžu vyprávět známejm kolem," dodal jsem a šibalsky se usmál. Můj úsměv byl křivý, ale oslňující. Jako bych před chvilkou nehodlal vypustit dušičku. Byl to takový ten úsměv unaveného po horečce, co se snaží všechny přesvědčit o tom, že už je jako v pohodě. Jenže není úplně v pohodě. Je v pohodě tak akorát, aby se neřeklo. Cítil jsem pořád to ucho, i když nekrvácelo a bylo už srostlé díky magii pana Arcanuse. Taky jsem měl pořád horkost na hrudi, která se tam usadila a při občasně prudkých pohybech mne rozbolela hlava. No prostě žádná hitparáda, ale aspoň jsem měl větší smysl pro humor než obvykle.
"Třeba se mi podaří upoutat nějakou holku," řekl jsem se smíchem v hlase, protože o mě nikdy žádná nestála a nutno dodat, že já jsem nikdy o žádnou taky úplně neprojevoval zájem. Cashmere byla takovou tou vlčkovskou láskou, ale to bylo asi celé. Neměl jsem momentálně úplně na koukání po vlčicích čas a v mojí věkové kategorii jich ani tolik nebylo, co jsem tak zjistil.

"Není nic, co by vás mělo mrzet," pronesl jsem k Sid a udělal pauzu, protože mě mírně zatahalo v krku. "Byla to pouhá shoda okolností," dodal jsem a jen jí kývnul na odchod, protože pro delší fráze jsem byl prostě moc unavený. Všechno se zdálo zvláštní. Už jsem věděl, že jsem v jeskyni, ale pořád jsem netušil, jak jsem se sem dostal. Museli mě sem donést. Sem mě dovedla Sid a do jeskyně jí asi pomohla smečka... Je hezké, že se o sebe staráme... I když já spíš teď všechno kazím... Ale lov jsem zvládl... Zapochyboval jsem sám o sobě, ale na pochyby nebyla kapacita.
Mírně jsem se zaculil a spolknul smích, když pan Sionn pronesl konverzačním tónem vtip. On to možná vtip být neměl, jenom mě chtěl upozornit na záměrné zastírání faktu, že jsem rozhodně nebyl v pořádku a že se rozhodně nevzpamatuju tak rychle, jak bych si přál. Zároveň mě to ale pobavilo. "Neříkejte, že kdybyste si usmyslel, že chcete slunce, že to nedokážete," neodpustil jsem si malé rýpnutí a pak se uchechtnul. Smích pro mě nebyl ničím cizím, ale ostatní ho ode mě neslyšeli často nebo spíš vůbec. "Nechtěl jsem... Nechtěl jsem ti nahnat strach, byla to blbost," řekl jsem a sklopil zrak. Ani jsem si neuvědomoval, že jsem přešel do tykání.

Byl jsem unavený. To nebyla novinka, já byl utahaný pořád, ale horečka ustupovala a tak jsem i já začínal být více při vědomí. Nebyl jsem už tak vyřízený, nekrvácel jsem a teplo ze mě začínalo sálat na skoro normální úrovni. Už mi ani nebyla zima. Horečka se přesouvala někam do říše zapomnění. Jenom slabost zůstávala. Popravdě mi bylo bídně. Nohy jsem měl vypnuté a vypadalo to, že do původního stavu se vrátí až naberu víc sil. Do toho jsem měl očka jako na vodě. Slečna Sid ovšem evidentně nepotřebovala nic z toho slyšet a tak když se mě pan Sionn zeptal, jak se cítím. Mírně jsem kývnul hlavou. "Jo dobrý," hlesnul jsem a falešným úsměvem se podíval na něj i na slečnu Sid. Nechtěl jsem jí způsobovat zbytečnou bolest nebo starosti navíc. Evidentně se něco stalo, když jsem byl mimo a nechtěl jsem jí nakládat. "Jenom se trochu... ehg... trochu proležím a bude to dobrý," cítil jsem, jak mám sucho v tlamě. Nic příjemného.

Probudil jsem se v úkrytu. Ani jsem popravdě netušil, jak jsem se sem dostal. Celkově jsem si toho moc z cesty ze savany nepamatoval. Mohla za to ztráta krve, infekce, ale i šok. Prostě jsem byl k smrti vyděšený z té obří kočky a toho, že mě kousla, že jsem všechno ostatní vytěsnil. Chvilku jsem byl zmatený, kde to jsem. Cítil jsem známé pachy a tichou ozvěnu. Bylo tu teplo. Někdo mě táhnul někam. Chtěl jsem se nadzvednout a rozhlédnout se, ale hlava mě brněla, jako bych do něčeho čelem narazil. Nemohl jsem se prostě zvednout. Nešlo to. Jenom jsem párkrát zamrkal. Na chvilku jsem zase odpadnul a když jsem se znovu dostal do vědomého stavu, uslyšel jsem slečnu Sid a pana Sionna.
Mluvila slečna Sid, obviňovala se za to, co se stalo. "To není... není pravda," pronesl jsem i když to pravda byla. Mohla za to ona. Neměli jsme tam být. Jenomže to bych nebyl já, abych nedával vinu spíše na svoje záda než na cizí. Hrdlo jsem měl jako struhadlo. Nešlo mi moc dobře mluvit. Navíc mi tepalo v uchu a pořádně mě bolely svaly. Už jsem ale vnímal. Horečka klesla. Z nejhoršího jsem byl díky ostatním venku, ale bylo jasné, že budu potřebovat rekonvalescenci, abych zase mohl pobíhat po venku.