Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Slečna Sid pronesla něco o tom, že se jí ta věc namotala na tlapku, ale popravdě... já už skoro šilhal únavou, takže jsem jenom přikývnul a tak nějak její další snahy mne zatáhnout do rozhovoru ignoroval. Nezáměrně, samozřejmě. Kdybych měl trochu více sil, tak bych třeba i poslouchal, ale už jsem byl vážně moc unavený. Moje vědomí odplulo kdo ví kam. Pryč do říše snů, abych řekl pravdu bylo to celkem úlevné, moci si odpočinout.

Když jsem se konečně probudil, nejspíše uběhlo několik dlouhých hodin. Probudil jsem se tak připravený na další krásný den. Slečna Sid tu pořád byla a já se pomalu začal probouzet a zvedat. "Už je vám lépe?" zeptal jsem se vlčice a doufal, že po zranění od kdo ví čeho, je konečně v pořádku. Nerad bych ji musel táhnout zase zpátky směrem k lesu jako nějakou panenku. Nebylo to nic nepříjemného, ale rozhodně jsem si to nechtěl hned zase zopakovat. Takže pokud bylo nějaké zbytí, raději bych aby šla po svých. "Chtělo by to něco ulovit," pronesl jsem a pohlédl na vlčici.

Byl jsem unavený, ale slečna Sid potřebovala evidentně asistenci. Ani jsem si nestihnul položit břicho na zem, takže jsem uklopýtavě popoběhnul a už stál u ní. Mluvila o tom, že viděla rybu a ta měla něco v hubě a pak to vytáhla z vody. Byl to nějaký přívěsek nebo tak něco, vypadalo to hezky, ale že by mě kvůli tomu musela zvedat? "Je to pěkné," podotknul jsem stroze, jak bylo mým zvykem a pak udělal krok stranou a lehnul si bez dalšího otálení. Ne, že bych nechtěl dát slečně Sid víc prostoru, ale už jsem si prostě musel lehnout. Po tom běhu, lovu Styx, vedení slečny Sid sem a ještě magickému vyčerpání jsem si musel lehnout, aby to se mnou neseklo. Nechtěl jsem usnout, jen zavřít na chvilku oči a odpočinout si.
Natáhnul jsem se a položil si hlavu na přední tlapky. Slečna Sid mezitím zkoumala tu věc, kterou jí darovala ryba. "Měla byste si to někam uvázat, ať to neztratíte," pronesl jsem líně. I moje řeč byla pomalá a unavená.

Bylo vedro, ale madam jsme uložili do vody, takže ta se mohla v klidu rachtat v jezírku. Netušil jsem, že to tady má navíc nějaké léčivé schopnosti. Šlo mi jen o to, nechat ji, aby se trochu zchladila. "To jste hodná, ale řekl bych, že z vás mluví únava," pronesl jsem klidným hlasem a ani se nepousmál. Úsměv byl na mé tváři asi stejně obvyklý, jako sníh v květnu. Občas se to stalo, ale rozhodně to nebylo pravidlem. Já nehodlal momentálně na nikom testovat magii přeměny, protože jsem si sám nebyl jistý, že bych to uměl pak vrátit nebo zastavit. A slečna Sid jako veverka nebo kus šutru do konce dní, to by mi asi nepřidalo plusové body do smečkového bodování za nejlepšího člena smečky měsíce.
Crowley byl nadšený z toho, že bych mu mohl říct, co ovládá. "Dobře, ale mám u tebe rybu nebo kost," odvětil jsem mírně škádlivě. Bylo mi jasné, že po něm nic na oplátku chtít nebudu, ale říkal jsem si, proč ho trochu nepopíchnout k nějaké činnosti. "Co vím, tak magií je celkem hodně. Jeden vlk uměl třeba přimět někoho, aby cítil radost za ne úplně dobrých okolností..." vzpomínal jsem na Paroháče. Je mrtví, už mi neublíží."No, ale taky jsou magie obyčejné... Paní Sid třeba umí pracovat s ohněm, ale taky dokáže lámat čas podle svého gusta. Ta, co jsme ji naháněli v lese, tak té třeba neublíží magie co ovládají přírodní věci," sdělil jsem mu, co jsem věděl. Nemluvil jsem rychle ani s velkým nadšením. Asi stejně bych komentoval počasí. "Tak jo, koukneme se, co umíš ty," pronesl jsem nakonec a vydechl. Musel jsem se koncentrovat. "Můžu?" poprosil jsem o souhlas, než jsem na Crowleyho zaměřil svůj pohled. Musel jsem se zaměřit na jeho okolí, rozostřit pohled, ale zároveň vnímat barvu."Hmm... dokážeš opravdu hodně dobře ovládat tělo někoho jiného, můžeš mu tak říct, co má dělat nebo převzít kontrolu nad jeho tělem... on jako pozorovatel pak bude jenom sledovat, co s jeho tělem děláš.... Taky máš dar intuice pro počasí, ale to je spíše možná jenom nadání... Je to taková slabě fialková na konci tvé aury," pronesl jsem a zvedl tlapku, jako bych se chtěl dotknout něčeho neviditelného kolem Crowleyho. "Taky vidím ještě něco... Je to barva, ale uniká mi, nedá se na ni zaměřit..." snažil jsem se vysvětlit, co vidím. "To je všechno, hodně tmavé skoro až černé barvy, pak slabounká fialková a pak to něco neuchopitelného," vyřknul jsem svůj ortel a zívnul. Byl jsem utahaný. "Nebude vadit, když se natáhnu, že ne," dodal jsem s pohledem na slečnu Sid, která momentálně zápasila s nějakou rybou. Začal jsem si lehat, ale slečna vyjekla a já byl zase na nohou a u ní. "Co se stalo?" zeptal jsem se a jako člen ochranky se rozhlížek kolem, jestli neuvidím nebezpečí. Únava musela do pozadí, ale pořád tam byla.

Slečna Sid byla v pořádku na místě a já doufal, že jí chladná voda pomůže a uleví. Popravdě jsem si říkal, že bych si mohl na chvilku smočit tlapky v chladné vodě taky. Jenomže nejdřív jsem musel zajisit oblast, že tu není žádné nebezpečí. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nic ani nikoho jsem neviděl. Nevypadalo to, že bychom se tu musely obávat, tentorkát. Ale věděl jsem, že si musíme dávat pozor. Mohl by se sem nějaký lovec vydat pro ochlazení stejně jako my, a já nechtěl být na jídelníčku medvěda nebo něčeho podobného. Můj bílý kožich byl výhodou, rozhodně jsem se nepekl tolik jako slečna nebo Crowley. Ten se navíc pod maskou musel pořádně nadýchat. Trochu jsem byl za svůj kožich rád, ale kdybych mohl klidně ho vyměním s nimi, aby jim bylo lépe.
"Popravdě, to ještě úplně neovládám, takže hádám, že by se mi proměnit vás v cokoli nepovedlo," pronesl jsem mírně mrzutě. Ne, že bych někoho chtěl v něco proměnit, ale spíše mne štvala nespolehlivost vlastních magických schopností.
Crowley vypadal nadšeně, že by mohl svou magii objevit a trénovat s ní. "Není to úplně magie země... Nebo... Nemyslím si, že by byla..." prohodil jsem zamyšleně. Netušil jsem, co je to za magii, ale věděl jsem, že mi několikrát zachránila krk. "Jestli chceš můžu se podívat, jakou magii máš, ale neřeknu ti přesně název nebo tak... Umím jenom poznat, co se v kterém vlkovi urývá... Ale pak si budu muset odpočinout," navrhnul jsem Crowleymu.

//Asgaarský hvozd

Kráčeli jsme pomalu, aby se Sid mohla opírat. Doufal jsem, že přenese více váhy na mne, aby malého vlčka nepřetěžovala. I když on už není tak malý, připomínal jsem sám sobě, že brzo vyroste a bude z něj jeden z těch největších vlků. Možná udělal dobře, že tu zůstal. Jestliže pan Sionn a Nemesis nebudou mít potomky, je on dědicem celého lesa. Možná, že to vlček nevěděl, ale jestli to věděl... Jeho plán zůstat možná byl promyšlenější, než se nám ostatním zprvu zdálo.
Jezírka byla přímo před námi. Pomohl jsem slečně Sid, aby si mohla lehnout do vody jednoho mělkého. Nechtěl jsem ji nechávat na otevřeném slunci, jen tak ležet a voda mohla být příjemným ochlazením pro její hlavu i tlapku. Pak jsem se otočil na Crowleyho, abych mu odpověděl. "Já vlastně nevím, jak se probudila. Bál jsem se a potřeboval jsem se schovat a pak... ze mě byl pařez. Ještě to neumím tak dobře ovládat, ale mohl bych ti třeba poradit. Můžeme se v tom zdokonalovat spolu, stejně teď musíme... zůstat tady," sdělil jsem vlčkovi a málem jsem řekl, že musím hlídat slečnu Sid, ale to by asi nebylo úplně jemné sdělení.

Slečna Sid byla slabá, takže bylo rozhodnuto, že ji v tomhle horku dopravíme k nějaké vodě. Věděl jsem, že v údolí je tůňka, ale tam hrozilo, že už bude vyschlá na troud a nebo nezdravá, stojatá. Kousek na jiho-západ ovšem byla jezírka, která jsme rozhodně mohli využít. "Jsou tu přece jezírka, tam by to mohlo být nejblíže a taky by to mohlo být nejpohodlnější pro vás," podotknul jsem a pak kývnul na Crowleyho, který souhlasil, že se o nás Sid může opřít a že jí tak přepravíme. "Možná... Bych vás mohl proměnit v něco lehčího, ale nevím, jestli by vám to nezhoršilo zranění," zamrmlal jsem si spíše pro sebe. Se svou novou magií jsem pořád nebyl kompletně zžitý a tak jsem ji nechtěl pokoušet. Nehodlal jsem se náhodou taky energicky vyčerpat. Už tak jsem byl unavený z toho všeho... A to jsem chtěl jít na lov... Možná se nám to později podaří...
Vyrazil jsem opravdu pomalu směrem k jezírkům. Nehodlal jsem v lese být už ani minutu, když hrozilo, že by se Crowley mohl stát nezamýšleným pozorovatelem něčeho tak nepříjemného jako je smrt. Ano, bylo by dobré, kdyby viděl nějakou exemplární popravu, ale já se bál, že teď by spíš skočil do díry za zbytkem. "Támhle jsou jezera, voda vám pomůže," pronesl jsem.

//Medvědí jezírka

Crowley se ptal na babičku Elisu, asi to byla podle všeho ta vlčice, kterou ta druhá vlčice zabila. Kývnul jsem jenom hlavou a dál nezabřehával do tohoto tématu. Bylo mi to nepříjemné a asi to s ním měl probrat někdo z rodiny. Do té já nepatřil. Teď bylo důležitější dostat se ke zraněné vlčici a případně jí poskytnout pomoc, než tlachat o mrtvých nebo brzomrtvých vlčicích. Slečna Sid vypadala v pořádku. Na noze měla hryzanec, podle vlastních slov to naprala i hlavou do stromu, ale jinak kromě toho a závratě vypadala v pořádku. Měla by odpočívat. "Měla byste odpočívat..." pronesl jsem svým pochmurným tónem a doufal, že mě vlčice poslechne a nebude se snažit jít na pomoc ostatním. "Pan Arcanus a slečna Iska jsou v pořádku. Dorazil i pan Savior, který na vše dohlédne, takže se nemusíme bát, že by Styx unikla svému osudu nebo, že by někomu z nich výrazněji ublížila," pronesl jsem a doufal, že moje slova se brzy naplní. Vlčice už bojovala moc dlouho, na to jaká přesila šla po ní. Asi měla štěstí, ale i to jednomu brzo dojde. Teď byla spoutaná v díře a z té se jen tak nedostane.
"Magii vody nemám, ale v údolí by mohla být voda. Nebo vás můžu doprovodit k nějaké řece, abyste se mohla ochladit... To vedro bude dnes nepříjemné, tak by nebylo nejlepší se moc vystavovat sluníčku a zchladit tělo by se hodilo," navrhl jsem vlčici a případně jí nabídnul své rámě, abych ji mohl doprovodit směrem k řece. Sám bych nějaké to ochlazení uvítal.

Crowley se stal mým ocáskem. Nevadilo mi to. Připomínalo mi to, jak jsem já pobíhal nejprve za Joffreym a pak za panem Sionnem. Mít svého vlastního novice byla celkem zajímavá zkušenost. Není to novic. Je to vlče zdejší smečky, rodina pana Sionna. Je na tom o dost líp než já. Crowley měl štěstí, že měl rodinu jakou měl. Musel jsem mu závidět, i když jsem nechtěl. Moje mysl byla poměrně zmatená, co se rodin týkalo. Jednu jsem chtěl, potřeboval, ale vlastně jsem ani nevěděl, jak někdo rodinu získá. Jenom slovem, jak říkal pan Sionn, to nešlo. "Je to Styx," pronesl jsem místo přemýšlení v odpovědi na vlčkovu otázku. "Zabila partnerku pana Arcanuse, matku pana Sionna," dodal jsem se zabručením a nehnul při tom ani brvou. Stejně málo jako jsem se usmíval, jsem se podobně málo i mračil nebo zlobil. Poslední rok zde mne naučil, že emoce není dobré dávat najevo. Moje odpověď byla strohá, ale říkala všechno.
Uviděl jsem vlčici před námi. Slečna Sid vypadala zraněná, ale jinak v celku. Což bylo dobře. Neležela v kaluži krve ani nebyla v bezvědomí, jak jsem si rychle povšimnul. Její dech byl pravidelný. "Jste v pořádku?" zeptal jsem se rovnou, když jsem přicházel. "Styx je momentálně pod kontrolou, myslím si že to bude mít poměrně rychlý konec," dodal jsem v odpovědi na její otázky. Pan Arcanus a slečna Iska by jí dokázali natrhnout zadek na tři půlky sami, ale s pomocí pana Saviora bylo jejich vítězství jisté.

V díře byla pořádná mela, ale nevypadalo to, že by z toho všeho mohla vlčice s křídly vyváznout. I kdyby se dostala nějakým zázrakem ze dne podivné pukliny, tady nahoře bychom ji rozcupovali na kousky. Navíc se k nám připojil i vlk, jehož řeči jsem plně nerozumněl, ale aspoň jsem věděl, že je na naší straně. V jámě to vypadalo celkem pod kontrolou. Vlčice byla proti přesile a nemohla by se z tohohle dostat živá ani kdyby při ní stáli všichni svatí. "Zdravím," pronesl jsem k hnědému vlkovi, jenž byl přítelem pana Arcanuse. "Přiběhla sem... Jako by si myslela, že jí to projde," dodal jsem se zavrčením. Vlčice musela být hloupá, když sem takhle naběhla.
V ten moment mi došlo, že tu nejsme všichni. "Mohl bych vás poprosit, abyste tady na to dohlédl? Půjdu se podívat po jedné vlčici, která by mohla potřebovat pomoc..." snažil jsem se nepoužívat slova, která by mohla rozrušit Crowleyho. Měl jsem za něj zodpovědnost. "Crowley, pojď," pronesl jsem a rozhodl se ho odvést, kdyby tady došlo k něčemu nepříjemnému, co by jeho mladá očka nemusela dávat. Nechtěl jsem, aby dopadl jako já s Fiérovou smrtí. Ještě byl na to moc mladý. Cítil jsem slečnu Sid, takže jsem věděl přesně kam mám jít. Chtěl jsem jí najít a pomoct, protože jsem ucítil i krev přidal jsem do kroku. Když jsem vlčici uviděl, ležela schoulená v kolečku na zemi.

//Používám bonus štěstí

Crowley se držel u mě. Bylo to dobře, nechtěl jsem, aby se zamotával do celého tohohle šílenství více, než musel. Mírně jsem se obával o Sid, která zůstala v pozadí a bojovala s jednou z těch šíleností, které tu byli. Všichni dělali svoje. "Crowley, hlavně buď ve střehu," procedil jsem skrz zaťaté zuby k malému vlčkovi, který už nebyl tak malinkatý, ale pořád jsem ho vnímal jako někoho, koho musím chránit. Byl rodina pana Sionna. A ten by mi neodpustil, kdyby umřel on nebo kdokoli jiný. Pan Arcanus se hnal jako o závod se slečnou Iskou po boku, jenomže to, jak byli rychlí byla nejspíše jejich zhouba. Vlčice použila magii. A zase tu byl ten pocit nechuti. Magie mě pořád mírně znechucovala, ale už ne tolik jako dříve. Po nárazu jsem měl pěkných pár modřin, takže jsem zaostával za zbytkem, ale to mě vlastně zachránilo před pádem do díry, kterou vlčice vytvořila. Sama se jako nějaká proradná veverka vyšvihla na strom.
"Crowley!" houknul jsem na vlče. Měl jsem plán. Kdo jinému jámu kopá... Sám do ní padá, že. Doběhl jsem ke stormu a zapřel se do něj vší silou. Nebylo to úplně procházení po prkně, ale mělo to k němu blizounko. Vlčice se držela vší silou, ale já měl štěstí, že větev pod ní začínala povolovat. Narážel jsem do stromu vši silou, až mne z toho bolelo tělo. Strom za chvilinku povolil a zřítil se rovnou do jámy. Vlčice neměla štěstí, když teď zůstala v díře společně se dvěmi nejsilnějšími v okolí.

//Parsifal porazil strom, na kterém byla Styx, takže ten spadl do jámy společně s vlčicí. Bonus štěstí použit na to, aby pod Styx praskla větev a ona tedy spolu se stromem skončila v díře.

Sledoval jsem to všechno z dálky. Kolem to celkem jiskřilo a nejenom v nebeských výšinách, ale i v našem hvozdu. Náš hvozd znělo divně v mojí hlavě, ale nebylo to stejně divné, jako ta podivná srnka, zrůdnost, která se před námi objevila. Netušil jsem, co se to stalo. Evidentně za to mohla moje chuť na lov a na srnčí. Proč neovlávám svou magii... proč? Chtěl jsem pomoci. Jenomže jsem se do toho nehodlal motat, dokud mi někdo nic neřekne. Nevěděl jsem, co dělat, protože do boje jsem se přímo pustit nechtěl, mohl bych nedopatřením zranit někoho jiného a tak jsem začal kroužit kolem a efektivně tak bránit vlko-srnce v případné snaze prchnout.
Viděl jsem, jak se všichni motají kolem snrko-vlka a snaží se ji zakousnout. Rychle a čistě, ale ta podivná se nedala. Zahlédl jsem jak z křoví se přiblížil dorostenec. "Crowley!" křiknul jsem na něj, aby se tam nepletl a šel ke mně. Nerad bych, aby dostal nějakou ránu nebo tak něco. Jenomže tohle malé vyrušení stačilo, abych nedával pozor a vlčice měla tak šanci. Naběhla do mě plnou silou a odhodila mě na strom. Náraz způsobil, že jsem se přestal soustředit a ze srnky se stala opět vlčice. Začal jsem se škrábat na všechny čtyři. Věděl jsem přesně kde je, cítil jsem ji. "Támhle," křikl jsem a ze země ukázal na směr kam vlčice zmizela. Byl jsem oproti ostatním pomalejší, takže když jsem se dal do běhu, byl jsem vlastně poslední.

//Co jsem udělal: Kroužil jsem kolem Styx, když jsem si všiml Crowleyho křikl jsem na něj, což umožnilo Styx zdrhnout. Náraz způsobil, že ze Styx už není srnka. Ukázal jsem ostatním, kam mají běžet a zvedám se na všechny čtyři a běžím za ní.

Byl jsem připraven na všechno. Ať chtěla vlčice hrát jakoukoli hru, Arcanus na její pravidla nepřistoupil. Nehodlal jsem jednat bez přímého rozkazu. Pokud jsem měl zasáhnout, pak jedině když to přijde od někoho jiného. Sám jsem se rozhodl jenom sledovat situaci. Nemohl jsem útočit, ale mohl jsem zaujmout postavení. Byl jsem v obranné pozici a obešel vlčici kousek od Arcanuse. Ještě že je tu mlha. Mlha se po lese plazila stejně jako pocit zrady a nepřátelství. Lepila se na hliněné podloží stejně jako na stromy. Mlha se táhla a zastřela příchod někoho strašného. Nebo spíš strašně naštvaneho. Pomsta hnala slečnu Isku a za ní slečnu Sid. Zavrčel jsem a mírně změnil směr. Oni tři byli hlavní vlna útoku, já bych jen zabrzdil její útěk do mlhy, pokud by se rozhodla prchnout. Sice by neběžela dlouho, ale bylo to riziko. Navíc s plíživou mlhou kolem, která by mohla cizince nabídnout úkryt. Nepřijatelné. Zaujal jsem pozici.
Chtěl jsem aby ta vlčice zmizela. Taky trochu sobecky jsem chtěl jít na lov. Vážně jsem se těšil, že se konečně stanu vedoucím lovu. A jak jsem na to tak myslel, že bych si ulovil srnku. Magie se rozšířila a zasáhla vlčici. Najednou se jeji tvar začal měnit. Z lcice se staka srnka. Šedá srnka s křídli a jelikož jsem to neuměl... no měla vlčí uši. Prostě taková pošahaná srnka. Mírně jsem zavrávoral.

Koukal jsem na vlčici, která si to postávala v lese, jenž nebyl jejím. Neměla by tu být. Musela být hloupá nebo něco jiného muselo být v nepořádku. Asi jí nesloužil čenich, ale nedokázal jsem přesně odhadnout čím by to bylo. Arcanus mě varoval, že je nebezpečná a já tak trochu doufal, že se nám to podaří vyřešit bez zbytečné agresivity. Podlo slov Alfy, ale i samotné vlčice mi ovšem brzo došlo, že tahle vypelichaná vlčice, jejíž křídla byla asi tak ohavná jako parohy Paroháče, se nehodlá vzdálit jen tak. Přišla sem s nějakým záměrem a já se pořád nechytal jakým. Pohledem jsem přejel z vlčice na Aracnuse a zaujal reflektivně jeho bojovný postoj. Měl jsem hlavu staženou mezi ramena. Naježený kožich a vyceněné zuby. Uši stažené k hlavě, abych mohl kontrolovat, jestli se k nám neblíží někdo ze zálohy. "Stačí jedno slovo a vyřídím ji," zavrčel jsem k Arcanusovi. Nemusel se utkávat s vlčicí, která se chovala takhle. Byl Alfa. Nemusel si ušpinit tlapky, pokud sám nechtěl. A popravdě. "Nemá si co určovat pravidla," dodal jsem, když vlčice prskala, že je tu přesila. Nemám rád otevřené konce. Jestli se tenhle musí uzavřít silou, tak ať je to aspoň rychlé a ne nějaké divadlo.

Kývl jsem. Pan arcanus souhlasil s lovem a řekl, že klidně můžeme rovnou jít. Vypnul jsem hruď, bylo skvělé mit jednou taky moc rozhodnutí udelat i provést a nemuset jen poslouchat ostatní. Nekdy stacilo jen málo. Trochudůvěry a jeddn měl hned vic sebevědomí. "Máte na mysli někoho konkretniho, nebo je to jedno?" zeptal jsem se, když navrhl ať nás jde víc. Bylo to moudré rozhodnutí.
Z lesa mi donesl vítr k čenichu pach Crowleyho, ale taky jese jeden ppach. Naposledy jsem ho citil na mrtvé vlčici. Teď byl živý a v pohybu do středu lesa. "Vetřelec, " zabručel jsem a přešel do kroku. Musel hsem nazvaného hosta cítit dřív než pan Arcanus, ale on mne hned doběhl a překonal. Měl jsem co dělat, abych nezakopl vesprintu o kořeny. Vlčice stála u sochy a koukala a ní. Byla zadýchaná, takže teď doběhla. Zavrčel jsem. Její aura byla hnědá, jakk moje vlastní. Ale taky mela v sobě odpudiviu barvu, ze ktere se zvedal žaludek a spoustu nažloutlých příměsí. Jednu jsem zaměřil. "Pozor," sykl jsem na pana Arcanuse. Uměl číst myšlenky tak hsem doufal, že zachytí moje. Živlová magie jí neublíží. teď bylo na Alfě aby rozhodl, zda vlčici vyžene nebo něco jiného.

"Ach..." vydechl jsem, když mi řekl, že nemám pánovat. Všem tu nějak až moc vadilo, když k nim někdo měl respekt a náležitým oslovením projevoval úctu. "Dobře, pane," řekl jsem nenuceně. "Pardon," vyhrknul jsem hned na to, když mi došlo, že jsem mu zase řekl pane. Nebyl jsem úplně připravený ho pokoušet. V duchu jsem začal přemýšlet, jak ho budu tedy oslovat, když ne pane. Arcanus je moc familiérní. Alfo zase moc hierarchické, ale třeba si tu říkají podle postavení. Škoda, že tady nemají nějaké jednoduché oslovení... Většina jsou rodina, tak to mají jednoduché. Třeba pan Sionn, může říkat táto... jak jednoduché to je, když má jeden rodinu. I oslovení je jednodušší. Mírně jsem zamrskal ocasem.
"Myslím, že bychom měli uspořádat lov... Vím, že jsem sice lovec v zacvičení, ale myslím, že bychom měli vyrazit, co nejdříve. Dokud jsou mláďata ještě malá, ale už začínají opouštět matky, co myslíte?" zeptal jsem se. Pak jsem přikývl. "Ano, už je mi celkem dobře. Děkuji vám, za všechno." Ucho, po kterém mi zbyl jen kousek se malounko zahýbalo.