Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Používám bonus štěstí

Crowley se držel u mě. Bylo to dobře, nechtěl jsem, aby se zamotával do celého tohohle šílenství více, než musel. Mírně jsem se obával o Sid, která zůstala v pozadí a bojovala s jednou z těch šíleností, které tu byli. Všichni dělali svoje. "Crowley, hlavně buď ve střehu," procedil jsem skrz zaťaté zuby k malému vlčkovi, který už nebyl tak malinkatý, ale pořád jsem ho vnímal jako někoho, koho musím chránit. Byl rodina pana Sionna. A ten by mi neodpustil, kdyby umřel on nebo kdokoli jiný. Pan Arcanus se hnal jako o závod se slečnou Iskou po boku, jenomže to, jak byli rychlí byla nejspíše jejich zhouba. Vlčice použila magii. A zase tu byl ten pocit nechuti. Magie mě pořád mírně znechucovala, ale už ne tolik jako dříve. Po nárazu jsem měl pěkných pár modřin, takže jsem zaostával za zbytkem, ale to mě vlastně zachránilo před pádem do díry, kterou vlčice vytvořila. Sama se jako nějaká proradná veverka vyšvihla na strom.
"Crowley!" houknul jsem na vlče. Měl jsem plán. Kdo jinému jámu kopá... Sám do ní padá, že. Doběhl jsem ke stormu a zapřel se do něj vší silou. Nebylo to úplně procházení po prkně, ale mělo to k němu blizounko. Vlčice se držela vší silou, ale já měl štěstí, že větev pod ní začínala povolovat. Narážel jsem do stromu vši silou, až mne z toho bolelo tělo. Strom za chvilinku povolil a zřítil se rovnou do jámy. Vlčice neměla štěstí, když teď zůstala v díře společně se dvěmi nejsilnějšími v okolí.

//Parsifal porazil strom, na kterém byla Styx, takže ten spadl do jámy společně s vlčicí. Bonus štěstí použit na to, aby pod Styx praskla větev a ona tedy spolu se stromem skončila v díře.

Sledoval jsem to všechno z dálky. Kolem to celkem jiskřilo a nejenom v nebeských výšinách, ale i v našem hvozdu. Náš hvozd znělo divně v mojí hlavě, ale nebylo to stejně divné, jako ta podivná srnka, zrůdnost, která se před námi objevila. Netušil jsem, co se to stalo. Evidentně za to mohla moje chuť na lov a na srnčí. Proč neovlávám svou magii... proč? Chtěl jsem pomoci. Jenomže jsem se do toho nehodlal motat, dokud mi někdo nic neřekne. Nevěděl jsem, co dělat, protože do boje jsem se přímo pustit nechtěl, mohl bych nedopatřením zranit někoho jiného a tak jsem začal kroužit kolem a efektivně tak bránit vlko-srnce v případné snaze prchnout.
Viděl jsem, jak se všichni motají kolem snrko-vlka a snaží se ji zakousnout. Rychle a čistě, ale ta podivná se nedala. Zahlédl jsem jak z křoví se přiblížil dorostenec. "Crowley!" křiknul jsem na něj, aby se tam nepletl a šel ke mně. Nerad bych, aby dostal nějakou ránu nebo tak něco. Jenomže tohle malé vyrušení stačilo, abych nedával pozor a vlčice měla tak šanci. Naběhla do mě plnou silou a odhodila mě na strom. Náraz způsobil, že jsem se přestal soustředit a ze srnky se stala opět vlčice. Začal jsem se škrábat na všechny čtyři. Věděl jsem přesně kde je, cítil jsem ji. "Támhle," křikl jsem a ze země ukázal na směr kam vlčice zmizela. Byl jsem oproti ostatním pomalejší, takže když jsem se dal do běhu, byl jsem vlastně poslední.

//Co jsem udělal: Kroužil jsem kolem Styx, když jsem si všiml Crowleyho křikl jsem na něj, což umožnilo Styx zdrhnout. Náraz způsobil, že ze Styx už není srnka. Ukázal jsem ostatním, kam mají běžet a zvedám se na všechny čtyři a běžím za ní.

Byl jsem připraven na všechno. Ať chtěla vlčice hrát jakoukoli hru, Arcanus na její pravidla nepřistoupil. Nehodlal jsem jednat bez přímého rozkazu. Pokud jsem měl zasáhnout, pak jedině když to přijde od někoho jiného. Sám jsem se rozhodl jenom sledovat situaci. Nemohl jsem útočit, ale mohl jsem zaujmout postavení. Byl jsem v obranné pozici a obešel vlčici kousek od Arcanuse. Ještě že je tu mlha. Mlha se po lese plazila stejně jako pocit zrady a nepřátelství. Lepila se na hliněné podloží stejně jako na stromy. Mlha se táhla a zastřela příchod někoho strašného. Nebo spíš strašně naštvaneho. Pomsta hnala slečnu Isku a za ní slečnu Sid. Zavrčel jsem a mírně změnil směr. Oni tři byli hlavní vlna útoku, já bych jen zabrzdil její útěk do mlhy, pokud by se rozhodla prchnout. Sice by neběžela dlouho, ale bylo to riziko. Navíc s plíživou mlhou kolem, která by mohla cizince nabídnout úkryt. Nepřijatelné. Zaujal jsem pozici.
Chtěl jsem aby ta vlčice zmizela. Taky trochu sobecky jsem chtěl jít na lov. Vážně jsem se těšil, že se konečně stanu vedoucím lovu. A jak jsem na to tak myslel, že bych si ulovil srnku. Magie se rozšířila a zasáhla vlčici. Najednou se jeji tvar začal měnit. Z lcice se staka srnka. Šedá srnka s křídli a jelikož jsem to neuměl... no měla vlčí uši. Prostě taková pošahaná srnka. Mírně jsem zavrávoral.

Koukal jsem na vlčici, která si to postávala v lese, jenž nebyl jejím. Neměla by tu být. Musela být hloupá nebo něco jiného muselo být v nepořádku. Asi jí nesloužil čenich, ale nedokázal jsem přesně odhadnout čím by to bylo. Arcanus mě varoval, že je nebezpečná a já tak trochu doufal, že se nám to podaří vyřešit bez zbytečné agresivity. Podlo slov Alfy, ale i samotné vlčice mi ovšem brzo došlo, že tahle vypelichaná vlčice, jejíž křídla byla asi tak ohavná jako parohy Paroháče, se nehodlá vzdálit jen tak. Přišla sem s nějakým záměrem a já se pořád nechytal jakým. Pohledem jsem přejel z vlčice na Aracnuse a zaujal reflektivně jeho bojovný postoj. Měl jsem hlavu staženou mezi ramena. Naježený kožich a vyceněné zuby. Uši stažené k hlavě, abych mohl kontrolovat, jestli se k nám neblíží někdo ze zálohy. "Stačí jedno slovo a vyřídím ji," zavrčel jsem k Arcanusovi. Nemusel se utkávat s vlčicí, která se chovala takhle. Byl Alfa. Nemusel si ušpinit tlapky, pokud sám nechtěl. A popravdě. "Nemá si co určovat pravidla," dodal jsem, když vlčice prskala, že je tu přesila. Nemám rád otevřené konce. Jestli se tenhle musí uzavřít silou, tak ať je to aspoň rychlé a ne nějaké divadlo.

Kývl jsem. Pan arcanus souhlasil s lovem a řekl, že klidně můžeme rovnou jít. Vypnul jsem hruď, bylo skvělé mit jednou taky moc rozhodnutí udelat i provést a nemuset jen poslouchat ostatní. Nekdy stacilo jen málo. Trochudůvěry a jeddn měl hned vic sebevědomí. "Máte na mysli někoho konkretniho, nebo je to jedno?" zeptal jsem se, když navrhl ať nás jde víc. Bylo to moudré rozhodnutí.
Z lesa mi donesl vítr k čenichu pach Crowleyho, ale taky jese jeden ppach. Naposledy jsem ho citil na mrtvé vlčici. Teď byl živý a v pohybu do středu lesa. "Vetřelec, " zabručel jsem a přešel do kroku. Musel hsem nazvaného hosta cítit dřív než pan Arcanus, ale on mne hned doběhl a překonal. Měl jsem co dělat, abych nezakopl vesprintu o kořeny. Vlčice stála u sochy a koukala a ní. Byla zadýchaná, takže teď doběhla. Zavrčel jsem. Její aura byla hnědá, jakk moje vlastní. Ale taky mela v sobě odpudiviu barvu, ze ktere se zvedal žaludek a spoustu nažloutlých příměsí. Jednu jsem zaměřil. "Pozor," sykl jsem na pana Arcanuse. Uměl číst myšlenky tak hsem doufal, že zachytí moje. Živlová magie jí neublíží. teď bylo na Alfě aby rozhodl, zda vlčici vyžene nebo něco jiného.

"Ach..." vydechl jsem, když mi řekl, že nemám pánovat. Všem tu nějak až moc vadilo, když k nim někdo měl respekt a náležitým oslovením projevoval úctu. "Dobře, pane," řekl jsem nenuceně. "Pardon," vyhrknul jsem hned na to, když mi došlo, že jsem mu zase řekl pane. Nebyl jsem úplně připravený ho pokoušet. V duchu jsem začal přemýšlet, jak ho budu tedy oslovat, když ne pane. Arcanus je moc familiérní. Alfo zase moc hierarchické, ale třeba si tu říkají podle postavení. Škoda, že tady nemají nějaké jednoduché oslovení... Většina jsou rodina, tak to mají jednoduché. Třeba pan Sionn, může říkat táto... jak jednoduché to je, když má jeden rodinu. I oslovení je jednodušší. Mírně jsem zamrskal ocasem.
"Myslím, že bychom měli uspořádat lov... Vím, že jsem sice lovec v zacvičení, ale myslím, že bychom měli vyrazit, co nejdříve. Dokud jsou mláďata ještě malá, ale už začínají opouštět matky, co myslíte?" zeptal jsem se. Pak jsem přikývl. "Ano, už je mi celkem dobře. Děkuji vám, za všechno." Ucho, po kterém mi zbyl jen kousek se malounko zahýbalo.

//Středozemní pláň

V kročil jsem do lesa. Nebylo to tu tak nepříjemné jako posledně. Necítil jsem tíhu ostatních nebo nevyřešených věcí. Cítil jsem tu volnost a taky pach našeho Alfáka. Asi by bylo nejlepší se mu pořádně představit... Slušné. Rozhodl jsem se, že ho tedy vyhledám, pokud nebude úplně někde indisponován... Třeba tím, že by spal. Nechtěl jsem se představovat v momentě, kdy někoho vytrhnu ze spánku. Vzpomínal jsem si, že když někdo vzbudil jednoho ze starších Bratrů, mohl čekat maximálně tak jednu ťafku tlapkou nebo to, že bude vykoupán v nejbližším potoce či tůni. Mírně jsem se ušklíbnul. Nechtěl jsem to riskovat i tady. Sice to byla sranda, ale jeden se nechtěl namočit znovu. Oklepal jsem ze sebe poslední kapky vody z potoku.
Začenichal jsem a ucítil pach pana Arcanuse, který byl všude kolem. Trochu mi to zatížilo možnost ho lokalizovat, ale pak jsem se zasoustředil a našel ho. Vykročil jsem směrem, kam mne vedl čenich a už jsem uviděl jeho černý kožich mezi stromy. "Dobrý den pane," pronesl jsem už z dálky, abych ho upozornil na svou přítomnost. "Máte chvílku?"

//Tanebrae přes Esíčka

Už jsem viděl hvozd. A když jsem překonal poslední vodní tok, který mne držel na druhé straně pláně, mohl jsem se svobodně rozeběhnout směrem k novému domovu. Už jsem zapomněl na to, jaké to bylo s bratry. Nevzpomínal jsem si na ně, tak dobře, jako dřív. Pořád jsem je ovšem měl za svůj první domov a první rodinu. Jejich výchova ve mně zůstávala zakořeněná. Netušil jsem ovšem, co by tomu řekli, kdyby věděli, že jsem je nahradil. Anselm by byl šťastný, že jsem našel místo, kam jsem zapadnul a že se držím kodexu. Joffrey by byl prostě jenom rád, že jsem rád. Mírně jsem se ušklíbnul a přidal v běhu do kroku, abych byl ve hvozdu, co nejdříve.

//Asgaarský hvozd

//SMPŽ přes Kierb

Vyrazil jsem podel toků místních řek. Chtěl jsem se podívat domů, co nejrychleji a nejbezpečněji, což nabízela hlavně místní řečiště. Jeden se nemusel obávat, že se nebude mít kam schovat. No při nejhorším bych ze sebe mohl udělat pařez nebo tak něco ne? Mírně jsem se nakrčil a pokračoval podél břehu směrem na sever, kde se řeka slévala. Byl jsem si jistý, že musím jít na sever a pak přes potok, který tu byl. Tím se dostanu na pláň a z pláně to budu mít jenom kousek zpátky do hvozdu. Hlavně jsem se chtěl vyhnout tomu místu, kde žili šakalové. Sice bych se jim teď už ubránil, ale kdo to chtěl zkoušet, že ano. Štěstí se má chodit naproti ne ho pokoušet.

//Středozemka přes Esíčka

Isma nakonec uznala, že bychom se měli každý vrátit, ke svým povinnostem. Moje podivné okouzlení vlčicí pomalu vyprchalo a proměnilo se v troud. Byl jsem ovšem rád, že jsem ji poznal. Nebyla to moje životní láska, ale rozhodně jsem k ní pociťoval nějaké kamarádství. Minimálně aspoň začátek dobrého přátelství tu byl. Usmál jsem se na ni. Mluvila o matce a já to chápal. Kdybych znal svou matku, taky bych za ní chtěl běžet hned. "Sbohem Ismo, určitě se ještě někdy uvidíme," pronesl jsem a uklonil se jí na rozloučenou. Byl tohle sen nebo ne? Byl jsem unavený. Lehl jsem si na zem a usnul.

Když jsem se probudil byl jsem pořád v tom samém lese. Bylo to zvláštní. Ta náměsíčnost se zhoršuje. Musel jsem to říct panu Sionnovi, že se mi to stává častěji. Abych se náhodou někdy nezatoulal z lesa někam pryč a už se třeba nevrátil. Aby věděl, že mě musí jít hledat. Musí? Nemusí nic, je Alfa. Mírně jsem se nakrčil a zvedl se na všechny čtyři. Odpočatý a trochu zmatený jsem zamířil zpět k domovu.

//Tanebrae přes Kierb

Isma byla jako naprosto nepředvídatelný chaos, který vám padnul do života a vy nevíte co s ním. Najednou nevidíte jinou věc, než je ona a nehodláte se zaobírat ničím jiným. Mohla za to ovšem magie a ne samotná vlčice. Povídalo se mi s ní dobře, ale jak mizela veškerá zamilovanost, kterou jsem možná pocítil, přicházely na povrch povinnosti, které jsem tu s ní poměrně zanedbával. Tohle všechno byl jen sen. Nebo já se domníval, že se jedná o sen. Bylo taky dost možné, že to sen nebyl, ale to jsem já nemohl tušit. Isma byla prostě kouzelná a moje zjevení se tady, také. "Můžeme se jít projít, ale... Měl bych se probudit, mám tolik povinností, které musím... nějak zařídit," pronesl jsem, protože jsem si vzpomínal na to, že pan Sionn se mnou vedl rozhovor. Taky by bylo vhodné jít na lov. Ale kdy a jak a s kým?
Mírně jsem se usmál na Ismu a elegantně pohodil ocasem. "A kam to půjdeme?" zeptal jsem se. Jestli to byl můj sen, tak asi někam, kde to znám já, ale já nehodlal nic navrhovat. Pokud chtěla jít koukat na slunce, mohla si vybrat, já bych následoval.

Pozorně jsem pohlížel na Ismu, která se zdála jako normální vlčice. Mluvila o tom, jakou měla rodinu nebo spíš jakého neměla otce, jak jí chybí. "Aspoň jste nějakého otce měla a mohla jste si užít nějaký čas s ním," pronesl jsem klidným hlasem a pokusil se tak povzbudit svou společnici. Nechtěl jsem, aby už byla dál smutná, ale zároveň jsem ani nechtěl nechávat tu věc otevřenou. Na její další slova jsem kývl hlavou. Musela to mít v životě těžké... Jestli jí zemřel otec... Ale aspoň nějakého měla a má pravdu, každá cesta má nějaké svoje problémy. Posadil jsem se na zem. Moc se mi tu nechtělo už postávat. Sluníčko svítilo a tenhle les i když snový byl nádherný. Na její kompliment jsem se nejnom ušklíbnul, nebyl jsem zvyklý na to, aby mi někdo lichotil. Bylo to příjemné, ale zároveň zvláštní.
"Až se probudím, tak... Nevím..." řekl jsem klidně. Netušil jsem, co by se mohlo stát. Možná se probudím a nebo taky ne, ale nad tím jsem nechtěl uvažovat. "Třeba se neprobudím nikdy," zašeptal jsem nakonec a pohlédl do oček Ismy, která stála předemnou.

Kývl jsem hlavou na popis Lindasy. Ochránce k ní seděl. Nebyl jsem si jistý, jestli to náhodou nezmínila sama, ale co na tom, teď už to bylo jedno. Myslel jsem si, že jsem pořád ve snu. Isma byla nádherná. Mluvila o tom, že zná Asgaarskou smečku, ale já popravdě netušil o kom mluví. Znal jsem spoustu vlků ze smečky, ale tuhle vlčici jsem si nevybavoval. Buď jsem ji nepoznal nebo tam není. Nechtěl jsem, ale kazit chvilku. "Pravděpodobně jsem ji nepotkal," sdělil jsem tak Ismě omluvným tónem. "Asgaarskou smečku tovří poměrně dost vlků," dodal jsem, abych tak odpověděl na její otázku, ale zároveň tím i vysvětlil, proč nemůžu každého znát.
Pak promluvila o vlastní ztrátě. "To mě mrzí," sdělil jsem jí, když mluvila o svém otci. Ztráta otce musela asi bolet, ale já to nevěděl. Otce ani matku jsem nikdy neměl. Mohl jsem to tedy brát jenom jako ztrátu bratra. Někoho, na kom vám záleží. Nedokázal jsem si prostě představit, že to může být i horší, když zemře někdo vaší krve. "Nevím, asi bych... asi bych se ani vracet nechtěl," dodal jsem a přešlápl nervozitu. Nějak samo to šlo ze mne ven. Mluvit s Ismou bylo lehounké, jako zrovna padlý sníh.
"Máte moc pěkné oči," pronesl jsem podivně s lehkostí. Jako bych komplimenty skládal každý den. Byla opravdu moc pěkná, ale já popravdě po vlčicích moc nekoukal. Nebo koukal. Netušil jsem. Všechno jsem to měl nějaké pomotané.

"Taková hnědá vlčice, byla... vysoká... Ale já ji naposledy viděl, když jsem byl vlče, takže hádám, že možná tak vysoká nebyla," polemizoval jsem. Nebyl jsem si úplně jistý, že vím, jak Lindasa vypadala. Znal jsem jméno a její les, to bylo celé. Podoba se mi vybavovala jenom poměrně chabě a ještě navíc ne úplně přesně. Netušil jsem tedy, jak více jí přiblížit Lindasu, která byla v mojí hlavě spíše představou. Mohl bych si ji vybavit, ale... jenom vidím hnědou no... Mírně jsem zašvihal ocasem, protože to bylo to celý, co jsem s touhle situací mohl dělat.
Mírně jsem se nakrčil, když se mě začala vyptávat na mě. Nebyl jsme úplě povídací typ vlka, ale na druhou stranu s Ismou mi bylo příjemně. Něco na ní bylo. Netušil jsem co, ale něco. Vypadala, ře by mohla být dobrou kamarádkou. "No já jsem s Asgaarského hvozdu, nebo teď tam bydlím aspoň doufám, že tam pořád bydlím," pronesl jsem nejistě. Nebyl jsem totiž úplně přesvědčený, že mě tam pan Sionn bude chtít zpátky, když jsem na něj tak naléhal. "Ale původně jsem od jinud. Našla mě jedna skupina vlků a ta mě vychovávala, ale v bouřce jsem se jim ztratil a skončil tady."

Isma... znělo to jako vzdech, který vám unikne přes jazyk, když už nemáte moc síly a potřebujete se nadechnout. Bylo to na poslech příjemné, netrhalo uši. Jméno se k vlčici elegantně hodilo. Problém byl, že pocházela z Mechové smečky. Moje snová vize se evidentně rozhodla umístit vlčici do jiné smečky, to by dávalo smysl. "Tak to znáte jistě Lindasu," pronesl jsem klidně. Lindasu jsem si pamatoval, že mě poslala zpět domů do asgaarského hvozdu, když jsem se vydal přes zákaz hledat cestu do našeho pohoří. Nenašel jsem a natloukl si, ale Lindasa mi pomohla. Možná je to její máma... Ale vysvětlovalo by to proč je z téhle konkrétní smečky, moje mysl to prostě zařídila tak, že si vzpomněla na název cizí smečky a tam vlčici zařadila. "Usnul jsem v jekyni a když jsem se probudil, byl jsem tady. Stalo se mi to už jednou, ale to mne kousl pavouk a nejspíše jsem z toho měl halucinace," vysvětloval jsem.