Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pan Sionn odmítal. Odmítal mou pomoc, i když jsem se snažil. Použil jsem svou magii, abych ho mohl vytáhnout a on se bál, že mi ublíží nebo že mne stáhne sebou. Místo toho, aby se prostě a jednodušše chytnul. Nechal si pomoct a nechal se zachránit. Pak může přece zachraňovat jiné, zase podle libosti, ale teď potřeboval zachránit hlavně on. Vlčice, která tonula s ním, mne začala zajímat v momentě, kdy pana Sionna chtěla stáhnout dolů. Nevěděl jsem, jak bych ji mohl odehnat. Takže jsem se jenom více a více natahoval k panu Sionnovi.
Pan Sionn vrtěl hlavou. Snažil se udržet nad pískem, který tekl a stahoval ho. A při tom odmítal nabízenou tlapku. A dost. Jako by ve mně něco prasklo. Fakt mě naštval. Jakože mě nikdo skoro nikdy nenaštval, byl jsem chladný a odtažitý od přírody. Zajímal jsem se, ale neukazoval svoje emoce. Jenže pan Sionn mi v tenhle moment prostě přišel jako malé rozmazlené vlče. "MŮŽETE PRO KRYSTOVY RÁNY JEDNOU PŘESTAT BEJT NAD VĚCÍ, JÁ SÁM PÁN A NECHAT SI POMOCT!" zařval jsem do díry. "Koukejte se u všech chlupatejch chytit mojí tlapy, nebo tam skočím a vlastnoručně vás z tý díry vykopnu!" Bylo to drsné, bylo to nečekané. Ale děsně se mi po tom ulevilo.

//sever

Věděl jsem přesně kde pan Sionn je. A kde je i Styx. Blízkost a propojenost jejich pachů se mi ani na chvilku nezamlouvala. Když jsem doběhl k řece, začal jsem se rozhlížet kolem. V první chvilce jsem neviděl, kde bych našel svého Alfu a tu proradnou vlčici. Jenomže můj čenich mne neklamal a táhl mě směrem dál po proudu řeky.
Díra!
Uviděl jsem puklinu a bylo mi jasné, že se musím dostat k ní. Přidal jsem do kroku. Tma jako by vůbec nevadila mému pohledu. Dokázal jsem očima najít ne jenom díru a bezpečně se u ní zastavit, ale našel jsem i uvnitř pohledem pana Sionna a vlčici. Ona byla od krve víc, než on. Ale rozhodně ani jeden z nich nevypadal dobře. Všiml jsem si, jak se kolem nich mění hlína na tekutý písek, který je stahoval dolů a pryč ode mně.
Nemyslel jsem, jednal jsem. Mé nohy se staly kořeny. Zapustil jsem tři packy do země tak silně, že dostat je pryč by šlo snad jedině stádem volů. Pak jsem jednu tlapku natáhnul k panu Sionnovi. Moje tlapka se natahovala a protahovala, směrem k panu Sionnovi."Chyťte se!" křiknul jsem do díry a doufal, že se mi podaří vlka vytáhnout.

Vlče nejspíše mrzlo. Neměl bych říkat vlče, spíš mladík... Stárnu. Viděl jsem, jak se ošívá a navíc mi samotnému nebylo úplně teplo. Byl jsem sice z pohoří a tak zvyklý na větší chlad, ale můj kožich neměl barvu na to, abych se mohl na sluníčku nahřívat jako někteří s černým kožichem. Yw se rozloučil... nebo spíše jenom řekl, že půjde a utekl. "Nashledanou," řekl jsem jenom za ním a mírně zavrtěl hlavou nad nevychovaností borůvkových svěřenců. Jestli to takhle fungovalo jinde, byl jsem rád, že v Asgaaru se aspoň loučíme.
Chtěl jsem se vrátit domů, ale najednou mi do čenichu přišel velice známý pach. Pan Sionn? Mírně jsem se rozzářil, než jsem si všiml druhého pachu. Než jsem to pořádně zpracoval, moje tlapky už se řítily po proudu řeky směrem na jih. Jestli se tam něco dělo s panem Sinnem a Styx, nechtěl jsem to nechávat nehlídané. I kdyby si jenom rozbíjeli tlamy. Představa, že by vlčice zabila pana sionna mne ani nenapadla.

//jih řeky

Pokýval jsem hlavou na jeho otázku. Byl jsem z Asgaarské smečky, sice ne rodem ale minimálně jsem v ní momentálně bydlel a vracet domů se mi nechtělo. "Nemesis je synem pana Arcanuse a bratrem pana Sionna, to jsou naše Alfy," odvětil jsem spíše na jeho řečnicky položenou větu ohledně možného společného známého. Nechtělo se mi nijak zabředávat do hovoru s tímhle výrostkem. Jeden by řekl, že budu mít pro mladé pochopení, však jsem sám nebyl nijak dlouho na tomhle světě, ale na druhou stranu jsem se chtěl brzo vrátit domů. A s mladíky je to takové roztahané vždycky.... neudrží myšlenku. Předsudky se mne evidentně držely.
A jak jsem předpokládal vlk, jenž se jmenoval Yw, začal mluvit zase o nějakém špionovi. Jen jsem ho sledoval a naslouchal, co mi chce sdělit. Nijak jinak jsem na jeho proslov nereagoval. Nebyl jsem úplně mluvka. Můj kožich pomalu schnul a to bylo dobře. Začínalo se ochlazovat a aspoň byla jistota, že na zimu bude můj kožich čistý.

Udělal jsem ještě několik kroků z vody, abych se dostal mimo ledový proud. Voda ze mne kapala na zem, ale já se neoklepal. I když se moje tělo chtělo vody zbavit, já nechtěl vodou postříkat příchozího, takže jsem v tichosti čekal až voda sama vykape z mého kožichu na zem. "Neviděl jsem tu nikoho," odvětil jsem velice stručně. "Přišel jsem před chvilkou z Asgaarského hvozdu," dodal jsem ještě, kdyby vlk, který mi nesdělil své jméno chtěl vědět ještě něco. Například, jestli ten jeho Yw nešel přes náš hvozd nebo tak. Je zajímavé, že se sám nepředstavil, třeba se bojí nebo... Ne, nechtěl jsem ho podezírat z nejhoršího. Ne každý vlk byl jako Paroháč. Paroháč je mrtví, neublíží ti ani nikomu jinému.
Odpočatý, najedený a umytý jsem se zase cítil ve své kůži. Byl jsem ostražitý. Cítil jsem tu pach tohohle vlka, který byl nápadně podobný pachu jiných vlků mířících do Borůvkového lesa. Jeden byl skoro až totožný, ale to jsem přikládal tomu, že by mohlo jít o nějakého příbuzného. "Mé jméno je Parsifal," sdělil jsem stručně.

Myl jsem se. Potřeboval jsem ten pocit čistoty, abych se zase mohl cítit jako já. Ne, že bych byl nějak bez sebe, ale očista mi pomáhala si trochu uklidnit mysl. Dýchal jsem z hluboka, bojoval proti chladu a u toho se omýval. Bylo pěkné občas nemyslet, nestarat se, vypnout. Voda zurčila kolem a já se mohl jenom kochat přírodou. Měsíční světlo bylo jediným osvětlením, které jsem na svou noční koupel měl, ale mě to nevadilo. Ráno za chvilku ukáže první sluneční paprsky a pak bude čas vrátit se zpátky do našeho hvozdu.
Z mého tichého, soukromého momentu mne vytrhnul hlas. Přicházel z břehu. Otočil jsem se a uviděl mladíka, který postával na břehu a podivně si udržoval vzdálenost nejen od vody, ale i ode mne. Stál napnutě jako na pružinkách. Připravený utéct nebo zaútočit? "Zdravím," pronesl jsem a pomalým krokem zamířil ven z vody. "Borůvkový les je támhle," dodal jsem jen co jsem byl blíže břehu a tlapkou ukázal na stromky kousek od nás. Bylo dobré se tu vyznat. Moje tvář byla bez úsměvu, ledová a klidná jako voda pod mýma tlapkama.

//Medvědí jezírka

Došel jsem od jezírek k tekoucí řece. Byl opravdu chlad, ale já doufal, že rychlá koupel nebude nijak extra vadit. Bylo těsně nad nulou, takže akorát tak pro otužilce, jakým jsem byl já. Nevadilo by mi koupat se ani v zamrzlé vodě. Mírně jsem se uculil, když jsem vkročil do proudu řeky. Voda hezky tekla a nehezky studila. Kolem mých tlapek se za chvilku udělala skvrna, jak se bahno, krev a zbytky masa dostávaly do vody. Rybkám se to evidentně zamlouvalo, protože připlouvaly blíže a blíže. Pravděpdobně některé z nich přilákalo maso, které nyní odnášel proud ode mne pryč. Neměl jsem ovšem moc hlad, abych nějakou z nich lovil. Zároveň jsem ani nechtěl zůstávat ve vodě déle, než bude nutné. Začal jsem se rychle čistit a mýt, abych se zbavil nejenom masa a krve, ale i zápachu vlastního potu a všech jiných nelibích vůní z kožichu.

//Siccumské jeskyně

Potřeboval jsem se umýt. Osvěžit se nebylo třeba, chladný noční vzduch by probral kohokoli. Jenomže jsem cítil, jak mám zalepené tlapky a kožich. Navíc jsem si připadal trochu... no zapáchající. Nejenom z toho, že jsem čistil kožešinu a měl jsem tak na sobě krev a zbytky masa, ale zároveň taky nebylo nic příjemného čichat vlastní zaschlý pot. Lepší být mokrý, než být takhle nechutně smradlavý a špinavý. Co by si Bratři pomysleli? Zavrtěl jsem nad vlastním zevnějškem hlavou, ale u jezírek jsem se nezastavoval. Voda v nich stála, navíc byla po dešti celkem bahnitá a zakalená. O vůni ani nemluvě. Bahno dodávalo vodě zemitý nádech hnědi a i pach vody byl hodně jako tlející listí. Rozhodl jsem se jít až k řece.

//Mahtae sever

//Les

Dotáhnul jsem medvěda do jeskyně. Bylo dobře, že se nám podařilo nalovit něco tak velkého, teď se smečka nemusela bát, že se snad přes zimu nedostaneme k potravě. Mírně jsem se uškíbnul, než jsem si šel lehnout. Byl to úsměv zadostiučinění a taky hrdosti sám na sebe. Ne, že bych se chtěl nějak vychloubat, ale kdo může říct, že proměnil medvěda v myš. Pravda, trochu přerostlou myš, ale pořád myš. Zívnul jsem a to byl můj signál k tomu, jít se prospat. Jenomže než jsem se mohl pustit do lenošení a spaní musel jsem se postarat o dočištění kožešiny. Nemohl jsem ji jen tak nechat, takže jsem se pustil do práce. Snažil jsem se ji vyčistit, co nejpečlivěji a pak rozprostřít v jeskyni, aby mohla hezky vyschnout. Když bylo zývání už nesnesitelně časté a očka se mi klížila, rozhodl jsem se, že je kožešina už vyčištěná dobře a zalezl do kouta se prospat.

Spánek to byl dlouhý a vydatný. Takže jsem byl rád, že mě nikdo nerušil a já mohl nabrat ztracenou energii lovem a magiemi. Konečně jsem si odpočinul, najedl se a byla jsem svěží jako rybka. Měl bych se jít umýt. Zhodnotil jsem svůj stav, který nebyl úplně dobrý a vyrazil ven.

//Medvědí jezírka

první polovina září 2023 - medvědí jezírka, Sindead, Crowley, Parsifal

//Medvědí jezírka

Byl jsem na naši malou loveckou výpravu neskutečně pyšný a hrdý. Ne, že bych se nějak extra snažil, já jenom stál a používal magii, ale rozhodně se nám povedl jeden docela dobrý kousek. Magie přeci jenom nebudou tak zlé. Vždy záleží na tom, kdo je ovládá... Táhly jsme kořist směrem k úkrytu. Začínalo pršet a noční chlad nás nepouštěl. Ve třech se to lépe táhlo, takže jsme byly u úkrytu co by dup. Pustil jsem před vchodem medvědí kůži. "Dotáhnu ho dovnitř a zpracuju kožešinu, až se najíme... Pak se asi půjdu natáhnout, taky si někde pořádně odpočiňte. A vedli jste si dobře, děkuju," pronesl jsem ke dvěma vlkům, kteří s lovem pomáhali. Celkem přesně jsem pomocí drápů a zubů oddělil kožešinu od masa. "Auuuuuuuu," oznámil jsem všem, že pokud mají hlad mohou se přijít najíst do úkrytu. Pak jsem rozdělil jídlo mezi Crowleyho a Sid. Každému jsem dal něco z vnitřností a něco z kostí a masa, aby se mohli pořádně nadlábnout a nabrat sílu po lovu. Zbytek jsem naložil na kožešinu.A pak jsem popadl kožešinu s nákladem. Ze všech sil začal medvědí zbytky tahat směrem do našeho úkrytu, kde jsem se chtěl připravit na další zpracování.

//úkryt

Byl jsem už celkem vyčerpaný, ale oni dva to zvládali dobře. Crowley sice dostal pár ran, ale hezky se z nich oklepal. Myš krvácela a pískala. S každým krokem byly její pohyby pomalejší a trhavější. Už toho měla dost a nemohla. Medvědomyš naposledy zapískala a pak se zhroutila k zemi, kde chroptila. Už jsem magii neudržel a pustil soustředění. Z myši se stal umírající medvěd, který ležel na zemi a nebyl schopen zvednout tlapky. Vydával podivný zvuk a krev kolem něj se rozlévala dál a dál. Promíchávala se s vodou z jezírek, ale ani místní léčivé bahno nemohlo zastavit tak rozsáhlé rány a masivní krvácení z nich. Naše kořist byla skolená.
Mírně jsem zavrávoral, ale adrenalin z toho, že se nám podařilo zabít medvěda se mi vyplavil do žil tak rychle, že jsem ani nepotřeboval odpočinek. To přijde až bude po všem. "Všichni v pohodě? Teda to bylo fakt parádní!" poprvé mě mohli slyšet mluvit na můj opravdový věk a dokonce mě možná poprvé viděli se usmívat. "Musíme ho odtáhnout zpět do lesa. Když ho každý chytneme, tak se nám to určitě podaří," dodal jsem, když bylo jisté, že nikomu nic není. Popadl jsem mrtvolu za kožich a začal ji tahat do Asgaarského hvozdu, který naštěstí nebyl daleko.

//Asgaarský hvozd

Jediné, co jsem mohl dělat, bylo udržet svou magii v chodu. Kdyby se teď nedej bože proměnila myš zpět v medvěda, bylo by to tragické. Naštěstí jsem byl odpočatý. Nedávno jsem spal, cítil jsem energii a sílu a všechno jsem vkládal do ovládnutí podoby medvěda. Pravda, nevyšlo to podle plánu. Mohl jsem ho zmenšit, ale to se mi nedařilo, takže jsem se rozhodl držet jenom toho, abych udržel podobu. Myš se snažila uniknout, ale moji dva spolulovci byli opravdu dobří. Nevěnoval jsem jim sice moc pozornosti, ale i tak jsem zaregistroval, když se jim podařilo zvířeti odhalit krk. " Crowley trhej!" křikl jsem na mladšího a nezkušenějšího vlka. Magie pořád účinkovala, takže teď měl konečně šanci. Jeidnečnou šanci to ukončit a já doufal, že se mu to povede.

"Hlavně, já mám celkem silnou magii, takže když se budu soustředit, tak z toho medvěda udělám myš, ale na vás je, abyste ho zakousli!" pronesl jsem hrdě. Nebyl jsem úplně přeborník vlastní magie, ale bylo mi jasné, že když to fungovalo na tu podivnou vlčici, tak to bude fungovat i na medvěda. Sice to možná byla sebevražda, ale Crowley byl nápadem nadšený a slečna Sid nehodlala kazit srandu. To byla skupina lovců, dle mého gusta. Pan Sionn by mi vynadal, ale... Ať si trhne, já mu ukážu až přitáhneme domů medvěda! Možná to byla pozdě probuzená puberta, nebo jenom paličatá vzdorovitost mládí, ale chtěl jsem panu Sionnovi dokázat, že celá jeho rodina se může jít klouzat v porovnání s tím, jaký já jsem lovec.
Vyrazil jsem směrem, kde jsem cítil medvědy. "Nechceme medvídě, chceme nějakého mladého méďu co je sám. Nerad bych naštval nějakou maminu," vysvětloval jsem těm dvěma, když jsme se začínali blížit k pachové stopě, kterou jsem vybral. A hle, před námi byl medvěd. Mohl být starý tak rok, maximálně dva. Ještě nezvládl pořádně nabrat sílu, ale byl to teda tlusťoch. Na zimu se evidentně připravoval dobře. Teď tu seděl a lovil rybky. "Já ho přeměním a vy ho zakousnete," zašeptal jsem k slečně Sid a Crowleymu. Pak jsem se začal zaměřovat na medvěda. Chtěl jsem ho změnit v něco jiného, něco méně nebezpečného. Napadla mě myš nebo zajíc. Bylo to celkem podobné a tak jsem se nejprve zaměřil na vyhledání vlastní magie a pak... Proměnil jsem medvěda v myš. Jenomže jsem nezvládl velikost. Myš byla momentálně velká asi jako roční vlče. Nebyla malá, jak jsem plánoval, ale to už se nějak muselo vyřešit samo. Já se jenom zaměřil na udržení medvěda v podobě větší myši.

Crowley byl nadšený z toho, že jsem mu řekl, co umí ovládat. Odpočinek mi pomohl nabrat novou sílu. "Když budeš chtít, můžeme po lovu společně zkusit na něco z tvých magiíí přijít, ale nejdříve ten lov," pronesl jsem a porozhlédl se kolem. Nebyl jsem si úplně jistý, že si můžeme dovolit ulovit něco tady. Cítil jsem tu spoustu šupinkatých obyvatel podvodní říše, ale zároveň jsem silně cítil i pach medvědů. Věděl jsem, že tu někde loví. Bylo jich tu hodně a stačilo by najít nějakého méně vyspělého jedince. K mláďatům bych se nepřibližoval, matky by nás mohly roztrhat na kousíčky. Odpočatý a připravený jsem se cítil dobře na pořádnou dávku adrenalinu a lov na medvěda mohl být to pravé. "Co kdybychom zkusili ulovit nějakého medvěda? Bylo by to dost masa a tuku pro celou smečku na zimu? A nebo můžeme jít někam jinam a ulovit kamzíka nebo srnku," řekl jsem a obrátil se na svoje spolulovce. Já se nebál, ale záleželo jak své síly zhodnotí oni. Jestli to bude podle nich dostatečné na zimu, když půjdeme lovit jednu srnku. Sice jsem byl lovcem v zácviku já, ale nechal jsem rozhodnutí na nás všech.