Příspěvky uživatele

< návrat zpět

první polovina září 2023 - medvědí jezírka, Sindead, Crowley, Parsifal

//Medvědí jezírka

Byl jsem na naši malou loveckou výpravu neskutečně pyšný a hrdý. Ne, že bych se nějak extra snažil, já jenom stál a používal magii, ale rozhodně se nám povedl jeden docela dobrý kousek. Magie přeci jenom nebudou tak zlé. Vždy záleží na tom, kdo je ovládá... Táhly jsme kořist směrem k úkrytu. Začínalo pršet a noční chlad nás nepouštěl. Ve třech se to lépe táhlo, takže jsme byly u úkrytu co by dup. Pustil jsem před vchodem medvědí kůži. "Dotáhnu ho dovnitř a zpracuju kožešinu, až se najíme... Pak se asi půjdu natáhnout, taky si někde pořádně odpočiňte. A vedli jste si dobře, děkuju," pronesl jsem ke dvěma vlkům, kteří s lovem pomáhali. Celkem přesně jsem pomocí drápů a zubů oddělil kožešinu od masa. "Auuuuuuuu," oznámil jsem všem, že pokud mají hlad mohou se přijít najíst do úkrytu. Pak jsem rozdělil jídlo mezi Crowleyho a Sid. Každému jsem dal něco z vnitřností a něco z kostí a masa, aby se mohli pořádně nadlábnout a nabrat sílu po lovu. Zbytek jsem naložil na kožešinu.A pak jsem popadl kožešinu s nákladem. Ze všech sil začal medvědí zbytky tahat směrem do našeho úkrytu, kde jsem se chtěl připravit na další zpracování.

//úkryt

Byl jsem už celkem vyčerpaný, ale oni dva to zvládali dobře. Crowley sice dostal pár ran, ale hezky se z nich oklepal. Myš krvácela a pískala. S každým krokem byly její pohyby pomalejší a trhavější. Už toho měla dost a nemohla. Medvědomyš naposledy zapískala a pak se zhroutila k zemi, kde chroptila. Už jsem magii neudržel a pustil soustředění. Z myši se stal umírající medvěd, který ležel na zemi a nebyl schopen zvednout tlapky. Vydával podivný zvuk a krev kolem něj se rozlévala dál a dál. Promíchávala se s vodou z jezírek, ale ani místní léčivé bahno nemohlo zastavit tak rozsáhlé rány a masivní krvácení z nich. Naše kořist byla skolená.
Mírně jsem zavrávoral, ale adrenalin z toho, že se nám podařilo zabít medvěda se mi vyplavil do žil tak rychle, že jsem ani nepotřeboval odpočinek. To přijde až bude po všem. "Všichni v pohodě? Teda to bylo fakt parádní!" poprvé mě mohli slyšet mluvit na můj opravdový věk a dokonce mě možná poprvé viděli se usmívat. "Musíme ho odtáhnout zpět do lesa. Když ho každý chytneme, tak se nám to určitě podaří," dodal jsem, když bylo jisté, že nikomu nic není. Popadl jsem mrtvolu za kožich a začal ji tahat do Asgaarského hvozdu, který naštěstí nebyl daleko.

//Asgaarský hvozd

Jediné, co jsem mohl dělat, bylo udržet svou magii v chodu. Kdyby se teď nedej bože proměnila myš zpět v medvěda, bylo by to tragické. Naštěstí jsem byl odpočatý. Nedávno jsem spal, cítil jsem energii a sílu a všechno jsem vkládal do ovládnutí podoby medvěda. Pravda, nevyšlo to podle plánu. Mohl jsem ho zmenšit, ale to se mi nedařilo, takže jsem se rozhodl držet jenom toho, abych udržel podobu. Myš se snažila uniknout, ale moji dva spolulovci byli opravdu dobří. Nevěnoval jsem jim sice moc pozornosti, ale i tak jsem zaregistroval, když se jim podařilo zvířeti odhalit krk. " Crowley trhej!" křikl jsem na mladšího a nezkušenějšího vlka. Magie pořád účinkovala, takže teď měl konečně šanci. Jeidnečnou šanci to ukončit a já doufal, že se mu to povede.

"Hlavně, já mám celkem silnou magii, takže když se budu soustředit, tak z toho medvěda udělám myš, ale na vás je, abyste ho zakousli!" pronesl jsem hrdě. Nebyl jsem úplně přeborník vlastní magie, ale bylo mi jasné, že když to fungovalo na tu podivnou vlčici, tak to bude fungovat i na medvěda. Sice to možná byla sebevražda, ale Crowley byl nápadem nadšený a slečna Sid nehodlala kazit srandu. To byla skupina lovců, dle mého gusta. Pan Sionn by mi vynadal, ale... Ať si trhne, já mu ukážu až přitáhneme domů medvěda! Možná to byla pozdě probuzená puberta, nebo jenom paličatá vzdorovitost mládí, ale chtěl jsem panu Sionnovi dokázat, že celá jeho rodina se může jít klouzat v porovnání s tím, jaký já jsem lovec.
Vyrazil jsem směrem, kde jsem cítil medvědy. "Nechceme medvídě, chceme nějakého mladého méďu co je sám. Nerad bych naštval nějakou maminu," vysvětloval jsem těm dvěma, když jsme se začínali blížit k pachové stopě, kterou jsem vybral. A hle, před námi byl medvěd. Mohl být starý tak rok, maximálně dva. Ještě nezvládl pořádně nabrat sílu, ale byl to teda tlusťoch. Na zimu se evidentně připravoval dobře. Teď tu seděl a lovil rybky. "Já ho přeměním a vy ho zakousnete," zašeptal jsem k slečně Sid a Crowleymu. Pak jsem se začal zaměřovat na medvěda. Chtěl jsem ho změnit v něco jiného, něco méně nebezpečného. Napadla mě myš nebo zajíc. Bylo to celkem podobné a tak jsem se nejprve zaměřil na vyhledání vlastní magie a pak... Proměnil jsem medvěda v myš. Jenomže jsem nezvládl velikost. Myš byla momentálně velká asi jako roční vlče. Nebyla malá, jak jsem plánoval, ale to už se nějak muselo vyřešit samo. Já se jenom zaměřil na udržení medvěda v podobě větší myši.

Crowley byl nadšený z toho, že jsem mu řekl, co umí ovládat. Odpočinek mi pomohl nabrat novou sílu. "Když budeš chtít, můžeme po lovu společně zkusit na něco z tvých magiíí přijít, ale nejdříve ten lov," pronesl jsem a porozhlédl se kolem. Nebyl jsem si úplně jistý, že si můžeme dovolit ulovit něco tady. Cítil jsem tu spoustu šupinkatých obyvatel podvodní říše, ale zároveň jsem silně cítil i pach medvědů. Věděl jsem, že tu někde loví. Bylo jich tu hodně a stačilo by najít nějakého méně vyspělého jedince. K mláďatům bych se nepřibližoval, matky by nás mohly roztrhat na kousíčky. Odpočatý a připravený jsem se cítil dobře na pořádnou dávku adrenalinu a lov na medvěda mohl být to pravé. "Co kdybychom zkusili ulovit nějakého medvěda? Bylo by to dost masa a tuku pro celou smečku na zimu? A nebo můžeme jít někam jinam a ulovit kamzíka nebo srnku," řekl jsem a obrátil se na svoje spolulovce. Já se nebál, ale záleželo jak své síly zhodnotí oni. Jestli to bude podle nich dostatečné na zimu, když půjdeme lovit jednu srnku. Sice jsem byl lovcem v zácviku já, ale nechal jsem rozhodnutí na nás všech.

Slečna Sid pronesla něco o tom, že se jí ta věc namotala na tlapku, ale popravdě... já už skoro šilhal únavou, takže jsem jenom přikývnul a tak nějak její další snahy mne zatáhnout do rozhovoru ignoroval. Nezáměrně, samozřejmě. Kdybych měl trochu více sil, tak bych třeba i poslouchal, ale už jsem byl vážně moc unavený. Moje vědomí odplulo kdo ví kam. Pryč do říše snů, abych řekl pravdu bylo to celkem úlevné, moci si odpočinout.

Když jsem se konečně probudil, nejspíše uběhlo několik dlouhých hodin. Probudil jsem se tak připravený na další krásný den. Slečna Sid tu pořád byla a já se pomalu začal probouzet a zvedat. "Už je vám lépe?" zeptal jsem se vlčice a doufal, že po zranění od kdo ví čeho, je konečně v pořádku. Nerad bych ji musel táhnout zase zpátky směrem k lesu jako nějakou panenku. Nebylo to nic nepříjemného, ale rozhodně jsem si to nechtěl hned zase zopakovat. Takže pokud bylo nějaké zbytí, raději bych aby šla po svých. "Chtělo by to něco ulovit," pronesl jsem a pohlédl na vlčici.

Byl jsem unavený, ale slečna Sid potřebovala evidentně asistenci. Ani jsem si nestihnul položit břicho na zem, takže jsem uklopýtavě popoběhnul a už stál u ní. Mluvila o tom, že viděla rybu a ta měla něco v hubě a pak to vytáhla z vody. Byl to nějaký přívěsek nebo tak něco, vypadalo to hezky, ale že by mě kvůli tomu musela zvedat? "Je to pěkné," podotknul jsem stroze, jak bylo mým zvykem a pak udělal krok stranou a lehnul si bez dalšího otálení. Ne, že bych nechtěl dát slečně Sid víc prostoru, ale už jsem si prostě musel lehnout. Po tom běhu, lovu Styx, vedení slečny Sid sem a ještě magickému vyčerpání jsem si musel lehnout, aby to se mnou neseklo. Nechtěl jsem usnout, jen zavřít na chvilku oči a odpočinout si.
Natáhnul jsem se a položil si hlavu na přední tlapky. Slečna Sid mezitím zkoumala tu věc, kterou jí darovala ryba. "Měla byste si to někam uvázat, ať to neztratíte," pronesl jsem líně. I moje řeč byla pomalá a unavená.

Bylo vedro, ale madam jsme uložili do vody, takže ta se mohla v klidu rachtat v jezírku. Netušil jsem, že to tady má navíc nějaké léčivé schopnosti. Šlo mi jen o to, nechat ji, aby se trochu zchladila. "To jste hodná, ale řekl bych, že z vás mluví únava," pronesl jsem klidným hlasem a ani se nepousmál. Úsměv byl na mé tváři asi stejně obvyklý, jako sníh v květnu. Občas se to stalo, ale rozhodně to nebylo pravidlem. Já nehodlal momentálně na nikom testovat magii přeměny, protože jsem si sám nebyl jistý, že bych to uměl pak vrátit nebo zastavit. A slečna Sid jako veverka nebo kus šutru do konce dní, to by mi asi nepřidalo plusové body do smečkového bodování za nejlepšího člena smečky měsíce.
Crowley byl nadšený z toho, že bych mu mohl říct, co ovládá. "Dobře, ale mám u tebe rybu nebo kost," odvětil jsem mírně škádlivě. Bylo mi jasné, že po něm nic na oplátku chtít nebudu, ale říkal jsem si, proč ho trochu nepopíchnout k nějaké činnosti. "Co vím, tak magií je celkem hodně. Jeden vlk uměl třeba přimět někoho, aby cítil radost za ne úplně dobrých okolností..." vzpomínal jsem na Paroháče. Je mrtví, už mi neublíží."No, ale taky jsou magie obyčejné... Paní Sid třeba umí pracovat s ohněm, ale taky dokáže lámat čas podle svého gusta. Ta, co jsme ji naháněli v lese, tak té třeba neublíží magie co ovládají přírodní věci," sdělil jsem mu, co jsem věděl. Nemluvil jsem rychle ani s velkým nadšením. Asi stejně bych komentoval počasí. "Tak jo, koukneme se, co umíš ty," pronesl jsem nakonec a vydechl. Musel jsem se koncentrovat. "Můžu?" poprosil jsem o souhlas, než jsem na Crowleyho zaměřil svůj pohled. Musel jsem se zaměřit na jeho okolí, rozostřit pohled, ale zároveň vnímat barvu."Hmm... dokážeš opravdu hodně dobře ovládat tělo někoho jiného, můžeš mu tak říct, co má dělat nebo převzít kontrolu nad jeho tělem... on jako pozorovatel pak bude jenom sledovat, co s jeho tělem děláš.... Taky máš dar intuice pro počasí, ale to je spíše možná jenom nadání... Je to taková slabě fialková na konci tvé aury," pronesl jsem a zvedl tlapku, jako bych se chtěl dotknout něčeho neviditelného kolem Crowleyho. "Taky vidím ještě něco... Je to barva, ale uniká mi, nedá se na ni zaměřit..." snažil jsem se vysvětlit, co vidím. "To je všechno, hodně tmavé skoro až černé barvy, pak slabounká fialková a pak to něco neuchopitelného," vyřknul jsem svůj ortel a zívnul. Byl jsem utahaný. "Nebude vadit, když se natáhnu, že ne," dodal jsem s pohledem na slečnu Sid, která momentálně zápasila s nějakou rybou. Začal jsem si lehat, ale slečna vyjekla a já byl zase na nohou a u ní. "Co se stalo?" zeptal jsem se a jako člen ochranky se rozhlížek kolem, jestli neuvidím nebezpečí. Únava musela do pozadí, ale pořád tam byla.

Slečna Sid byla v pořádku na místě a já doufal, že jí chladná voda pomůže a uleví. Popravdě jsem si říkal, že bych si mohl na chvilku smočit tlapky v chladné vodě taky. Jenomže nejdřív jsem musel zajisit oblast, že tu není žádné nebezpečí. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nic ani nikoho jsem neviděl. Nevypadalo to, že bychom se tu musely obávat, tentorkát. Ale věděl jsem, že si musíme dávat pozor. Mohl by se sem nějaký lovec vydat pro ochlazení stejně jako my, a já nechtěl být na jídelníčku medvěda nebo něčeho podobného. Můj bílý kožich byl výhodou, rozhodně jsem se nepekl tolik jako slečna nebo Crowley. Ten se navíc pod maskou musel pořádně nadýchat. Trochu jsem byl za svůj kožich rád, ale kdybych mohl klidně ho vyměním s nimi, aby jim bylo lépe.
"Popravdě, to ještě úplně neovládám, takže hádám, že by se mi proměnit vás v cokoli nepovedlo," pronesl jsem mírně mrzutě. Ne, že bych někoho chtěl v něco proměnit, ale spíše mne štvala nespolehlivost vlastních magických schopností.
Crowley vypadal nadšeně, že by mohl svou magii objevit a trénovat s ní. "Není to úplně magie země... Nebo... Nemyslím si, že by byla..." prohodil jsem zamyšleně. Netušil jsem, co je to za magii, ale věděl jsem, že mi několikrát zachránila krk. "Jestli chceš můžu se podívat, jakou magii máš, ale neřeknu ti přesně název nebo tak... Umím jenom poznat, co se v kterém vlkovi urývá... Ale pak si budu muset odpočinout," navrhnul jsem Crowleymu.

//Asgaarský hvozd

Kráčeli jsme pomalu, aby se Sid mohla opírat. Doufal jsem, že přenese více váhy na mne, aby malého vlčka nepřetěžovala. I když on už není tak malý, připomínal jsem sám sobě, že brzo vyroste a bude z něj jeden z těch největších vlků. Možná udělal dobře, že tu zůstal. Jestliže pan Sionn a Nemesis nebudou mít potomky, je on dědicem celého lesa. Možná, že to vlček nevěděl, ale jestli to věděl... Jeho plán zůstat možná byl promyšlenější, než se nám ostatním zprvu zdálo.
Jezírka byla přímo před námi. Pomohl jsem slečně Sid, aby si mohla lehnout do vody jednoho mělkého. Nechtěl jsem ji nechávat na otevřeném slunci, jen tak ležet a voda mohla být příjemným ochlazením pro její hlavu i tlapku. Pak jsem se otočil na Crowleyho, abych mu odpověděl. "Já vlastně nevím, jak se probudila. Bál jsem se a potřeboval jsem se schovat a pak... ze mě byl pařez. Ještě to neumím tak dobře ovládat, ale mohl bych ti třeba poradit. Můžeme se v tom zdokonalovat spolu, stejně teď musíme... zůstat tady," sdělil jsem vlčkovi a málem jsem řekl, že musím hlídat slečnu Sid, ale to by asi nebylo úplně jemné sdělení.

Slečna Sid byla slabá, takže bylo rozhodnuto, že ji v tomhle horku dopravíme k nějaké vodě. Věděl jsem, že v údolí je tůňka, ale tam hrozilo, že už bude vyschlá na troud a nebo nezdravá, stojatá. Kousek na jiho-západ ovšem byla jezírka, která jsme rozhodně mohli využít. "Jsou tu přece jezírka, tam by to mohlo být nejblíže a taky by to mohlo být nejpohodlnější pro vás," podotknul jsem a pak kývnul na Crowleyho, který souhlasil, že se o nás Sid může opřít a že jí tak přepravíme. "Možná... Bych vás mohl proměnit v něco lehčího, ale nevím, jestli by vám to nezhoršilo zranění," zamrmlal jsem si spíše pro sebe. Se svou novou magií jsem pořád nebyl kompletně zžitý a tak jsem ji nechtěl pokoušet. Nehodlal jsem se náhodou taky energicky vyčerpat. Už tak jsem byl unavený z toho všeho... A to jsem chtěl jít na lov... Možná se nám to později podaří...
Vyrazil jsem opravdu pomalu směrem k jezírkům. Nehodlal jsem v lese být už ani minutu, když hrozilo, že by se Crowley mohl stát nezamýšleným pozorovatelem něčeho tak nepříjemného jako je smrt. Ano, bylo by dobré, kdyby viděl nějakou exemplární popravu, ale já se bál, že teď by spíš skočil do díry za zbytkem. "Támhle jsou jezera, voda vám pomůže," pronesl jsem.

//Medvědí jezírka

Crowley se ptal na babičku Elisu, asi to byla podle všeho ta vlčice, kterou ta druhá vlčice zabila. Kývnul jsem jenom hlavou a dál nezabřehával do tohoto tématu. Bylo mi to nepříjemné a asi to s ním měl probrat někdo z rodiny. Do té já nepatřil. Teď bylo důležitější dostat se ke zraněné vlčici a případně jí poskytnout pomoc, než tlachat o mrtvých nebo brzomrtvých vlčicích. Slečna Sid vypadala v pořádku. Na noze měla hryzanec, podle vlastních slov to naprala i hlavou do stromu, ale jinak kromě toho a závratě vypadala v pořádku. Měla by odpočívat. "Měla byste odpočívat..." pronesl jsem svým pochmurným tónem a doufal, že mě vlčice poslechne a nebude se snažit jít na pomoc ostatním. "Pan Arcanus a slečna Iska jsou v pořádku. Dorazil i pan Savior, který na vše dohlédne, takže se nemusíme bát, že by Styx unikla svému osudu nebo, že by někomu z nich výrazněji ublížila," pronesl jsem a doufal, že moje slova se brzy naplní. Vlčice už bojovala moc dlouho, na to jaká přesila šla po ní. Asi měla štěstí, ale i to jednomu brzo dojde. Teď byla spoutaná v díře a z té se jen tak nedostane.
"Magii vody nemám, ale v údolí by mohla být voda. Nebo vás můžu doprovodit k nějaké řece, abyste se mohla ochladit... To vedro bude dnes nepříjemné, tak by nebylo nejlepší se moc vystavovat sluníčku a zchladit tělo by se hodilo," navrhl jsem vlčici a případně jí nabídnul své rámě, abych ji mohl doprovodit směrem k řece. Sám bych nějaké to ochlazení uvítal.

Crowley se stal mým ocáskem. Nevadilo mi to. Připomínalo mi to, jak jsem já pobíhal nejprve za Joffreym a pak za panem Sionnem. Mít svého vlastního novice byla celkem zajímavá zkušenost. Není to novic. Je to vlče zdejší smečky, rodina pana Sionna. Je na tom o dost líp než já. Crowley měl štěstí, že měl rodinu jakou měl. Musel jsem mu závidět, i když jsem nechtěl. Moje mysl byla poměrně zmatená, co se rodin týkalo. Jednu jsem chtěl, potřeboval, ale vlastně jsem ani nevěděl, jak někdo rodinu získá. Jenom slovem, jak říkal pan Sionn, to nešlo. "Je to Styx," pronesl jsem místo přemýšlení v odpovědi na vlčkovu otázku. "Zabila partnerku pana Arcanuse, matku pana Sionna," dodal jsem se zabručením a nehnul při tom ani brvou. Stejně málo jako jsem se usmíval, jsem se podobně málo i mračil nebo zlobil. Poslední rok zde mne naučil, že emoce není dobré dávat najevo. Moje odpověď byla strohá, ale říkala všechno.
Uviděl jsem vlčici před námi. Slečna Sid vypadala zraněná, ale jinak v celku. Což bylo dobře. Neležela v kaluži krve ani nebyla v bezvědomí, jak jsem si rychle povšimnul. Její dech byl pravidelný. "Jste v pořádku?" zeptal jsem se rovnou, když jsem přicházel. "Styx je momentálně pod kontrolou, myslím si že to bude mít poměrně rychlý konec," dodal jsem v odpovědi na její otázky. Pan Arcanus a slečna Iska by jí dokázali natrhnout zadek na tři půlky sami, ale s pomocí pana Saviora bylo jejich vítězství jisté.

V díře byla pořádná mela, ale nevypadalo to, že by z toho všeho mohla vlčice s křídly vyváznout. I kdyby se dostala nějakým zázrakem ze dne podivné pukliny, tady nahoře bychom ji rozcupovali na kousky. Navíc se k nám připojil i vlk, jehož řeči jsem plně nerozumněl, ale aspoň jsem věděl, že je na naší straně. V jámě to vypadalo celkem pod kontrolou. Vlčice byla proti přesile a nemohla by se z tohohle dostat živá ani kdyby při ní stáli všichni svatí. "Zdravím," pronesl jsem k hnědému vlkovi, jenž byl přítelem pana Arcanuse. "Přiběhla sem... Jako by si myslela, že jí to projde," dodal jsem se zavrčením. Vlčice musela být hloupá, když sem takhle naběhla.
V ten moment mi došlo, že tu nejsme všichni. "Mohl bych vás poprosit, abyste tady na to dohlédl? Půjdu se podívat po jedné vlčici, která by mohla potřebovat pomoc..." snažil jsem se nepoužívat slova, která by mohla rozrušit Crowleyho. Měl jsem za něj zodpovědnost. "Crowley, pojď," pronesl jsem a rozhodl se ho odvést, kdyby tady došlo k něčemu nepříjemnému, co by jeho mladá očka nemusela dávat. Nechtěl jsem, aby dopadl jako já s Fiérovou smrtí. Ještě byl na to moc mladý. Cítil jsem slečnu Sid, takže jsem věděl přesně kam mám jít. Chtěl jsem jí najít a pomoct, protože jsem ucítil i krev přidal jsem do kroku. Když jsem vlčici uviděl, ležela schoulená v kolečku na zemi.