Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//les

Podpíral jsem pana Sionna a pomáhal mu sestoupit do jeskyně. Jeho blízkost... jako by mě jeho tělo pálilo tam, kde se mne dotýkalo. Někdo by mohl říct, že prostě mám přijmout to, jak to cítí. Nemůžete nikoho nutit do něčeho, co sám nechce. Nemůžete si nárokovat jakýkoli cit, ať je to nenávist, přátelství nebo láska. To jsem věděl. Nikdo ovšem neříkal, že musíte tu bolest uvnitř rovnou přijmout a smířit se s ní. Že si ji nemůžete chvilku nechat v sobě a užívat si jí. Protože to, že to bolí znamená, že na tom záleželo, ne? "Hmm... kromě toho, že se umím přeměnit na pařez a vidím kolem ostatních barvy nemám nejspíš žádnou magii. Nikdy jsem to nezkoušel zjistit a sám na sobě magie nevidím," pronesl jsem a trochu vydechl, když jsem udělal poslední krok dolů do jeskyně. Možná, že kdybych se koukl na svůj odraz, ale to jsem nikdy nezkoušel a popravdě jsem možná ani nechtěl.
Viděl jsem, jak se pan Sionn opřel o zeď a odtáhl se tak ode mne. Prázdno po jeho teple bylo nepříjemné. Chtěl jsem mu dát ovšem prostor. Nebudu ho nutit dělat nic, co sám nechce. Není to správné. Není to dobré. Jenomže když jsem si všiml, jak se sune po zdi k zemi musel jsem sám sebe držet, abych mu nešel na pomoc. Nasál jsem do nosder vzduch až to písklo, ale nehnul jsem se. Pan Sionn se mezitím oklepal a začal tahat z jeskyně kožešinu. Chtěl jsem se nabídnout, že mu pomůžu. "Já," začal jsem potichu, když prošel kolem mně, ale jako by ho napadlo to samé. Začal o tom, co jsem mu řekl ve vzteku a požádal o pomoc. Kývl jsem hlavou, popadl kožešinu a v podstatě bez problému ji odtáhl doprostřed jeskyně, kde bylo největší teplo, ale zároveň mírně pofukoval vítr od vchodu. Pak jsem si šel lehnout o kus dál do stínů, pod jednu z kamených stěn. "Neměl jsem na vás tam křičet. Omlouvám se," řekl jsem po chvilce ticha.

//mahtae

Podpíral jsem pana Sionna, který kráčel podivně klátivým krokem. Sám jsem byl velmi unavený, ale snažil jsem se, aby to na mě nebylo poznat. Chtěl jsem spát, spát do konce svých dní. Zaspat tu bolest těla i mysli. Zaspat všechno, co se stalo. Jenomže to nešlo. A stejně jako se po mém těle rozlily modřiny, objevující se až nyní po boji se Styx. Rozlila se i modřina v mé mysli. Bylo to malé bolestivé místo, které se rozlézalo do většího a bolestivějšího. Cítil jsem jak kouše a jak se napíná. Ale snažil jsem se na něj nesahat. Zatím. Dokud se nezahojí.
"Jsem si naprosto jistý magií myšlenek, neviditelností a předměty. Pak vidím i jiné barvy, ale nejsou tak výrazné, tyhle je přehlušují," sdělil jsem stroze a jasně přímo v odpovědi na jeho otázky. Bylo trochu bolestivé, že se tolik zajímal o magie, ale na druhou stranu aspoň jsem odvedl řeč jinam. To bylo dobře. Teď nepotřeboval víc problémů, potřeboval klid a odpočinek.
Možná, že kdyby pan Sionn mlčel.
Možná...
Jenže on promluvil a já pocítil podivný osten v modřině. Jako by se v ní podrbal drápem. Dlábnul do ní a točil dráp ve směrech, aby to bolelo. Dovedl jsem ho do jeskyně. "Tím pádem jsme si kvit," odvětil jsem stručně. "Potřebujete ještě něco?" zeptal jsem se a doufal, doufal, že si svoje slova třeba rozmyslel, že změnil názor. Ale nehodlal jsem na něj naléhat. Řekl, že ne. A tak mi zůstalo jenom doufání.

//Jeskyně

Sionn evidentně nebyl na pochod připravený, ale já popravdě neměl úplně sílu na to tu s ním být dál a jenom ležet ve sněhu. Sám jsem cítil, že pokud ho mám dostat někam do bezpečí a do tepla, musím to udělat teď, protože energie a adrenalin odcházely. Možná, že kdyby to dopadlo jinak, měl bych energie na rozdávání, ale teď jsem byl emocionálně i fyzicky vyždímaný, jako by někdo vymačkal z mechu všechnu vláhu. Musím se sebrat a dostat pana Sionna domů. Když se zvednul a začal se klopýtavě posouvat k domovu, jen jsem k němu přišel a nechal ho se o sebe opřít. Když vedete někohok do je zraněný, nemocný nebo starý, padají kolem vás ochrané zony jako domečky z karet. Nemůžete si dovolit, nepodepřít je, ale zároveň v tom doteku není ani nic nepřístojného. Je to jako by vám někdo povolil se dotknout, ale zároveň se nedotknout. Tělo se sice opírá, ale duše není ani na dosah tlapky. Bylo to cizí, odosobněné, praktické.
Kráčel jsem vedle pana Sionna a v duchu si prohlížel jeho auru. Jeho temná černá aura se vlnila kolem jeho těla a prozrazovala magii neviditelnosti stejně jako jeho oči. "Na to, že ovládáte tolik magií, byste je mohl začít používat. Třeba magii myšlenek by jste mohl odhalit další tah nepřítele," pronesl jsem věcně a takticky, abych odvedl jeho i svoje mylenky pryč. A přesto... vykání se vrátilo jako chladná bariéra oddělující mě od něj. Navždycky?

//Asgaar

Tiše jsem čekal. Sníh padal kolem. Mohl bych toho říct hodně, mohl bych se doprošovat, mohl bych slibovat hory a doly. Mohl bych dělat všechno pro to, abych ho přiměl mě milovat, ale to nešlo. Nebylo to ve mně. Nebyl jsem ten, co by se podbízel a šel proti přání jiných. Pokud se rozhodl, tak to bylo jeho rozhodnutí a bylo správné, neměnné a konečné. Uvnitř mě se všechno sesypalo, ale navenek jsem nedal nic znát. Nehnul jsem jediným mimickým svalem ani jsem nepřešlápnul. Byl jsem jako stojící ledová socha, na kterou dopadá čerství sníh. Byla to vteřina nebo celé století, co jsem tak stál. Netušil jsem. Uvnitř se odehrálo tornádo, které dokonale zničilo všechno, co mohlo být. Zůstal jenom kodex, řád. Jednej čestně... nevnucuj své názory... slyšel jsem v hlavě hlasy, které už jsem ani nedokázal přiřadit k obličejům.
Pak jsem si prokřupal krční páteř a jako by se nic nestalo, jsem přešlápnul. "Dobrá, doprovodím vás do hvozdu," pronesl jsem a čekal na rozkaz, že to mám udělat. Rozkazy, příkazy, nic jiného. Jenom plnit to, co jsem plnit měl. A ve vnitř pohřbít všechno, co tam nemělo být. Co tam nemělo patřit. Chtělo se mi utéct pryč, ale moje povinnost byla důležitější. Teď bylo důležité dostat ho do tepla a domů, pak se budu moct jít klidně zabívat svým vlastním pocitem zmaru. Dodržuj zásady bratrské pomoci, je vždy na prvním místě...

A tak jsem seděl. Doufal a prostě... hodnotil jestli nebude lepší se vrhnout do ledové řeky, protože tohle byl trapas. Byl to nejhorší trapas, co se mi kdy stal. A ještě to tak moc vevnitř bolelo. Nejenom, že jsem vyjevil svoje city a ty nebyly opětovány. Ale ještě navíc jsem teď byl za naprostýho idiota, který jenom zneužil toho, že je někdo zraněný. Když já se o něj tak moc bál...Tak moc... Jenomže pan Sionn se rozhodl, že mi to neusnadní. Prostě se rozhodl, že mě v tom opravdu vykoupe a já začal uvažovat, jestli by ta ledová koupel nebyla přeci jenom příjemnější než tohle.
Na druhou stranu jsme byli oba dospělí a když si to nevyříkáme teď, tak už nejspíš nikdy. A já potřeboval vědět na čem jsem. Mluvil o tom, že jsem pro něj jako mladší bratr. Chápal jsem to, věděl jsem, že třeba není... no proč by taky byl na někoho, jako jsem já. Takže mě měl prostě rád, takovým tím sourozeneckým způsobem, ale já to prostě nemohl vydržet. Budu pro něj tím, co ze mě chce? Nebo budu tím kým jsem a prostě odejdu? Polemizoval jsem nad tím, kam povedou moje další kroky. "Já..." nadechl jsem se a zmlknul, ale pak jsem prostě nabral sílu. Postavil jsem se na všechny čtyři. Bylo načase tohle ukončit, ale já nechtěl. Nechtěl jsem se od něj vzdalovat. Jeho vůně pampelišek, byla všude. Otočil jsem se na něj a podíval se mu z příma do očí. "Jenomže už nejsem malý ani zranitelný. Myslím, že jsem nejednou dokázal, že nejsem malé vlče," spustil jsem. Bylo načase odhodit masky a zábrany a prostě.... to říct. "Dokážu se o sebe postarat sám... Miluju tě...." povzdechl jsem si. Prostě ta slova ze mne vyklouzla, popravdě jsem to ani říct nechtěl, ale byla to pravda. A pak tu byla ta druhá pravda. "Ale chápu, že ty tyhle pocity neopětuješ?" vyznělo to spíše jako otázka. "A nemusíš se bát, že bych ještě někdy něco naznačoval, já... zvládnu to," řekl jsem a zhluboka se nadechl. Můj hlas se třásl, rozhodně jsem nepůsobil jako rytíř, kterým jsem chtěl být. Ale nepůsobil jsem ani slabě. Působil jsem silně a odhodlaně. "Ale chci to od tebe nejdřív slyšet. Chci slyšet, že ty necítíš to, co já."

Vyžvejkni se konečně už! Byl jsem na sebe ve své hlavě velice přísný. Víc než na kohokoli jiného. Nešlo o to, že bych se nějakým způsobem sebemrskal, to ne. Jen jsem prostě sám na sebe měl poměrně velké požadavky. A taky protože na koho jiného, chcete být naštvaní, než sami na sebe? Ostatní nemůžete ovlivnit a tak ani vaše naštvání nepomůže ke změně jejich chování. Když budete naštvaní na sebe, můžete s tím aspoň něco udělat.
A pak začal pan Sionn mluvit... a... pochopil to úplně špatně.
Věděl jsem, že bych měl mlčet, ale nějak se mi nechtělo. Teď už nebylo cesty zpátky a já prostě nechtěl, nechtěl jsem prohrát. Nechtěl jsem tuhle věc prostě nechat plavat. Chtěl jsem bojovat. Ať už jenom o to, abych byl odmítnut s tím, že ten druhý přesně ví o co šlo. I prohrát se dá důstojně ne? I když to nechcete? Někdy se to stane, ale může to být aspoň hrdé a ne jenom náhodou.
"Tak... tak to... tak to není," zakoktal jsem se. Pořád jsem se koukal na svoje tlapky a někam do pryč do strany. Vyhýbal jsem se pohledu na pana Sionna. "Já," nadechnul jsem se a vydechnul. Chtěl jsem to říct správně. Chtěl jsem to říct, tak aby mě pochopil a ne tak, aby moje city bagatelizoval tím, že jsem prostě jenom nezkušený mrně. Musel to pochopit, aby mi mohl říct ne a já aspoň věděl, že to tak prostě mělo být. "Já nemám tě... nemám tě rád, protože bych neměl na výběr... mám tě rád, protože... protože jsi to ty," řekl jsem a pohlédl svým medovým pohledem na Sionna. "Není to vděčnost," dodal jsem ještě. "Je to mnohem víc."Bylo to mnohem víc. Chtěl jsem mu říct, že jsem se potkal s vlčicemi. S Cashmere a s Danie, ale že to nebylo ono. Že jsem prostě vždycky věděl, že mě to táhne k němu. Protože tak hezky voněl a hezky se smál. Protože byl naprostý pitomec, ale zároveň chytrej. A taky proto, že bych mu občas rád vrazil, ale nedej panda aby se na něj kdokoli jenom divně podíval.

Pronásledoval mě jeho pohled a bude mě pronásledovat asi na vždy. Nelíbilo se mi to, že jsem najednou nevěděl, co mám dělat. Všechno bylo vždycky přesně dané. Řídil jsem se kodexem a poslouchal na slovo. A když jsem se jednou rozhodl udělat něco, co jsem chtěl udělat už dlouho, bylo to špatně. Netušil jsem, že jsem to chtěl udělat. Přišlo to samo, ale když jsem to udělal, věděl jsem, že je to dobré. Věděl jsem, že tak to má být, jenže jsem to tak možná cítil jenom já. Bylo to nejspíš jednostrané a ta panika ve mně se strašně rozprostřela, jako kožešina, která mne přikryla a zadusila všechen oheň a jisktu. Ten pohled... Nesouhlas? Souhlas?
Zjevně jsem nebyl jediný, kdo absolutně netuší, co se děje. Nebyl to jenom můj problém. To co jsem provedl změnilo to co bude. Sionn mě zase oslovil a moje uši mírně zastříhaly, když promluvi. Už jsem si zvykl na to, že na mě mluví. Nechtěl jsem ho ztratit a teď mi přišlo, že ho ztrácím. Jenže pak se zeptal. Zeptal se a já věděl, že můžu mlčet nebo mu lhát, jenomže tomu pohledu se lhát nedalo. A tak jsem se rozhodl říct všechno. Co bych mohl ztratit? "Strach...ehm... Cítím strach," odvětil jsem mu a mírně se zadrhnul. Jako by mi vyschlo hrdlo. Přiznat, že se bojím. To bylo velké, alespoň pro mě. "Cítil jsem strach, když jsem tě viděl dole. A cítím strach i teď já... Já pochopím, když mě pošleš pryč... Neměl jsem, já..." začal jsem koktat a pohled obrátil někam do strany. Nechtěl jsem mu koukat do očí. Bál jsem se, že pak nebudu schopný říct, že bych ho opustil, pokud by si přál. Protože to jsem věděl, že teď už nedokážu.

Pohled jsem upřel k zemi. Naprosto automatické gesto. Koukat na svoje tlapky, pohled upřený k zemi, nemyslet, nefňukat. Tiše stát. Všechno vnímat, ale zároveň nic necítit. Být prázdný, klidný. Být a zároveň nebýt. Tak to mělo být, ale nebylo. Pohledem jsem přejel ze svých tlapek na sníh a chtěl udělat krok v zad. Pořád jsem narušoval osobní prostor Sionna, který potřeboval spíš klid a pohodlí, aby se mohl vyspat a nabrat energii. A já tady dělal takovéhle... Proč jsem to udělal. Zvoral jsem to... Věděl jsem, že jsem to grandiozně zazdil. Udělal jsem tu nejhloupější věc. Věděl jsem co cítím už nějakou chvilku, vlčice mne nikdy nezajímaly. Nebo alespoň ne tak, jak by měly. Jejich přítomnost mi byla příjemná, ale nikdy jsem k nim necítil nic víc. S panem Sionnem to bylo jiné...
Jenomže on byl Alfa, já byl nikdo.
On byl ze vznešené rodiny, já byl sirotek.
On měl moc a postavení, já byl nikdo z ničeho.
On měl velet, já měl chránit.
On měl budovat a já jenom ničil.
Když mi řekl ať se na něj podívám nechtěl jsem. Potlačil jsem nutnost zavrtět hlavou a být jako trucovité dítě, které dál bude koukat do země. Jenže, to jsem nebyl já. Já plnil příkazy hned. A někdy i dřív, než je vůbec někdo vyslovil. Zvedl jsem tedy hlavu ve vteřině, kdy dokončil svá slova. Můj výraz neprozrazoval absolutně nic. Byl jsem jako ledová socha. Jenom čelist jsem měl víc zaťatou než obvykle a medová očka jsem na chvilku zavřel, než jsem s vydechnutím oči otevřel a hleděl do tmy v těch vlka před sebou.

A zazvonil zvonec... a pohádky byl konec...
Nebo ne zvonec, ale zajíknutí. Měl jsem ucho těsně vedle jeho tlamy, když z ní vyklouzlo moje jméno. Jako by se dusil na kusu masa. Nebylo to povzdechnutí, bylo to zajíknutí. Slyšitelné a naprosto vše říkající. V ten moment se všechno zastavilo. Jako bych dostal facku. Bylo to horší než dostat facku, protože tohle bylo až moc reálné. Svět se zatočil. Být opravdová drama queen, tak sebou seknu na zem nebo prostě odejdu, jenomže jsem ho tu nemohl nechat. Takže jsem se zaseknul v pohybu a pak se velice neochotně, ale razantně začal odtahovat. Překročil jsem hranici a neuvědomoval si, jak to pro něj muselo být nepříjemné. Sakra... Sakra, sakra, sakra. Tohle byl naprostý debakl.
Co jsem si myslel?
Co jsem si sakra myslel?
Je to Alfa a já jsem kdo? Nikdo... Naprosto nikdo. Navíc ani nevím, jestli se mu líbí vlci, vždyť měl tu tamtu ne... On je... Co jsem já.... Nikdy... Hoši já jsem takovej datel (//z důvodu cenzury si pod pojmem datel představte libovolné označení pro osobu ne příliš vysokého intelektu).
Odtáhnul jsem se hned ve vteřině kdy dořekl moje jméno. Všechny tyhle konverzace v mojí hlavě se odehrály během zlomku vteřiny. Bál jsem se. Velmi jsem se bál. Ale nechtěl jsem... nemohl jsem... Nemohl jsem se mu podívat do očí. Nešlo to. Všechno jsem podělal. Všechno.

Nechal jsem všechno plavat. Možná, kdybych byl trochu míň naštvaný, tak bych si nafackoval, že zneužívám situace a zastavil se. Přeci jenom Sionn byl unavený a po velice těžkém boji, nebyl úplně v kondici na to, aby mohl myslet jasně, takže prostě jenom seděl naproti mě. Já si měl uvědomit, že tohle je špatně, protože reálně zneužívám jeho fyzického a psychického stavu. Měl bych se cítit jako zloděj, který ukradl poslední kost z cizího úkrytu, zatím co ochránce ležel zraněný na hranicích. Měl bych se cítit provinile, ale... necítil jsem se tak. Bylo to zvláštní. Jednou v životě se necítit špatně z toho, že porušuju veškeré osobní zásady. Svoje vlastní krédo. Měl bych ho nechat spát, donést mu jídlo, nezlobit se na něj a prostě jenom plnit jeho přání, aby mu bylo líp. Místo toho jsem se prostě naklonil a otřel se o jeho čelist čenichem. No a když se nepohnul, tak jsem pokračoval v pohybu směrem k jeho krku, abych mohl vdechnout vůni jeho srsti a... tak krásně voněl. Jako kdyby se rozkvetlé pole pampelišek a mateřídoušek probudilo do nového dne. Jako by slunce zalilo krajinu a prozářilo tak den. Energie a klid. Mír a teplo. Vdechoval jsem jeho vůni, jako bych už nikdy neměl cítit nic jiného a snažil se přimět vlastní dech, aby se nadechl víc. Jenomže můj dech byl mělký a zrychlený, nedokázal jsem ho zpomalit.

Vypadalo to, že Sionna tahle celá situace náramným způsobem pobavila. Náramný fakt skvělý, úžasný, prostě sranda... Hahaha málem jsi chcípnul v nějaký pískovitý díře s vlčicí co ti zabila mámu? Haha, to je k popukání, přímo padám na držku smíchy. V hlavě mi jelo několik různých koleček. Proč se směje? Proč neodpočívá? Není mu zima? Mám ještě udělat nějakou kožešinu? Sice bych asi padnul do mdlob... zase... ale aspoň by byl v teple. Teď už ho stejně neodtáhnu... Proč mi na tom záleží?! Zlobil jsem se na něj, na sebe, na mrtvolu v pískové díře, na zem že je chladná, na sníh že padá z nebe a zebe. Zlobil jsem se na to, že jsem sem nepřišel později, protože bych tohle nemusel řešit. Ale taky jsem se zlobil, že jsem nepřišel dřív a nechránil mu záda, aby v té díře neskončil.
Bylo to přímo k popukání. Kdybych nebyl tak naštvaný, možná bych se vlastním pocitům vysmál.
Co to se mnou je? Dej se dohromady. K sakru! Tohle se nedělá. Kodex....Buď udatný a neohrožený, ať jsi sám či v šiku. To se lehko řekne...
Dýchal jsem rychle a mělce. Byl jsem po svém proslovu zmatený a naštvaný. A on se na mě podíval, tím svým naprosto zmateným a mírně káravým kukučem. Černota v jeho očích, jako by najednou projasnila barva a já viděl všechno. Jeho auru. Jeho světlo i stíny v ní.
Protože tě nechci ztratit? Protože tě nedokážu opustit? Protože tě potřebuju, i když bych neměl?
"Protože...(//sprosté slovo) na to..." zabrblal jsem si pro sebe a prostě se naklonil dopředu a.... Doufal jsem, že neucukne. Prosím prosím neucukni...

Byl jsem naštvaný, že rozpálit šutr do běla nebyl problém. Sám jsem byl v podstatě rozpálený, ale vztekem a ne magií. Byl jsem unavený, ale adrenalin a snaha pomoct Sionnovi mě poháněli v tom být vzhůru. Teď začínal adrenalin opadávat a já cítil únavu. Únava ovšem jenom nakopávala můj vztek. Znáte to, jste unavení a tak vás vytáčí i každá maličkost. Vytáčelo mě že se Sionn uchecht, ale vytáčelo mě i to, že se otřásl zimou. Pohlédl jsem na něj stylem "já ti to říkal". Nelíbilo se mi, že je na tomhle ledovým místě. Na zemi, která ho musela chladit. Zaměřil jsem pozornost na led a sníh a přeměnil ho na pevnou plochu. Byl to najednou prostě kus šutru, na kterém Sionn ležel. Lehnul jsem si vedle něj, protože nic jiného mi nezbývalo. Sil ubylo a únavy přibylo. To bylo všechno ke kouzlení. Navíc takhle jsme se mohli zahřát oba.
Sionn se ovšem rozhodl do toho šťourat. Nechtěl to nechat být. Mohl zvolit taktiku toho, že bude mlčet a prostě přečkáme noc a pak půjdeme do lesa a bude. ALE ne, on nemohl mlčet, musel do toho šťourat. To by totiž nebyl on. "Jo jsem naštvanej," odvětil jsem a zase se posadil. Jako by mě vztek nemohl nechat v klidu, musel jsem být v pohybu. "A hned ti odpovím na další dotaz, protože se určitě zeptáš proč... Protože jsi tam mohl umřít? Protože tady ležíš na kusu šutru, kterej je zmrzlej? Protože tě nesmím dopravit těch pár metrů do úkrytu? Protože jsi tak strašně omezenej, že jsi málem upřednostnil vlastní pýchu, hrdost nebo co to bylo, před tím, abych ti mohl pomoct? Protože se prostě vždycky musíš chovat jako hrdina? Protože tě..." zastavil jsem se. Přestal jsem mluvit, ale jako bych běžel maraton. Sledoval jsem Sionna a ani nehnul brvou.

Pan Sionn ležel ve sněhu a začínalo se smrákat. Tohle nebylo dobrý. Rozhodně to nebylo dobrý... Pokud by usnul tady na tom sněhu a ledu, už by se taky nemusel nikdy vzbudit. Ještě ovšem nebyla tak velká zima. Ale blížilo se to do bodu, kdy mi bylo nepříjemné nechat ho ležet. Pak pronesl, že se ho chci zbavit brzo, když ho chci odtáhnout k Arcanusovi. "Rozhodně není moc inteligentní se válet ve sněhu," odvětil jsem drsněji, než normálně. Popravdě mě zaskočil. Měl jsem o něj strach, opravdu velký strach, když jsem ho viděl v té díře s vlčicí, která už jednou zabíjela. Navíc mě vytočil tím, že nechtěl pomoct. Jeho tvrdohlavost mě prostě vytáčela, ale zároveň jsem nemohl být naštvaný na někoho kdo je v ohrožení života. Ale teď už v ohrožení nebyl, nebo minimálně ne tolik, takže jsem se na něj s celou parádou mohl naštvat a taky jsem to udělal. Po obličeji se mi rozlil naštvaný výraz, který na chvilku problesknul maskou klidu. A pak zase klid. Led, chlad, bez emocí.
Pak mi poděkoval... "Je hezký, že si to uvědomuješ," dodal jsem a přešel do nafučeného tykání. Byl jsem vážně naštvaný. Ten pitomec tam mohl chcípnout a jenom pro to, že mu nějaká hrdost velela se nechat pohřbít pískem, než být někým zachráněn. Vzhlížel jsem k němu, ale to neznamenalo, že mě občas nemohl fakt naštvat. Podíval jsem se na kámen vedle nás a udělal z něj malou rozžhavenou kuličku magmatu. Díky sněhu a ledu se nepohybovala, ale příjemně hřála. Aspoň něco jsem uměl.

Vytáhl jsem pana Sionna z díry, dotáhnul ho k vodě a pomohl mu se nějak aspoň trochu očistit. Jenomže celou tu dobu jsem jel na adrenalinu. Představa, že ho nějak ohrozím nebo že ho vlčice v díře stáhne ke dnu, to mě rozhodilo a vybičovalo k největšímu možnému výkonu. Použil jsem magii, kterou jsem nikdy pořádně nezvládnul použít. Navíc jsem taky potřeboval celkem velkou sílu k tomu, abych dokázal Sionna vytáhnout ven. Byl jsem sice pořádný kus vlka, ale pořád táhnout polomrtvou váhu bylo poměrně těžké.
Takže není nic překvapivého, že jsem prostě potřeboval na chvilku si sednout. Potřeboval jsem se uklidnit. Jenomže adrenalin mi došel jako když si někdo pšíkne. Prostě puf a byl pryč. Všechna energie z mého těla jako by zmizela. Snažil jsem se očisti pana Sionna a najednou jsem na to neměl energii. Najednou jsem prostě už nemohl. Pan Sionn se konečně uklidnil, už se neklepal a nekašlal tak razantně, že by to řezalo uši. Opíral se o mne celou svou vahou a já prostě jenom držel. Už jsem ho i přestal omývat vodou, protože jsem prostě nemohl. "Měl bych vás dotáhnout do lesa k panu Arcanusovi," pronesl jsem, ale sám jsem věděl, že teď na to nemám sílu. A běžet pro někoho do lesa a nechat tu pana Sionna se mi taky dvakrát nechtělo. Les byl naštěstí jenom kousek, možná že kdybych zavyl, tak nás někdo uslyší.

Moje kořeny se hezky zapustily, takže nebyla šance, že by mě starší vlk přetáhnul dolů do díry. Jenomže to on nemohl vědět. Natahoval jsem se k němu, i když jeho hlava zmizela pod pískem. No tak to ne, to fakt ne. To je takovej zabedněnej idiot! Nevypouštěl jsem svoje naštvání na venek, tety už ne. Vevnitř jsem ovšem prožíval naprosté vytržení a rozrušení, takže nebylo ani nijak podivné, že když jsem konečně v natažených tlapkách ucítil pana Sionna, stáhnul jsem se zase zpátky a jen co byl na okraji pustil jsem kořeny, takže se svalil na zem vedle díry. Byl jsem naštvaný a oddechoval jsem jako lokomotiva, protože magie byla energeticky náročná a vytahování bylo zase náročné fyzicky. O psychické náročnost ani nemluvě.
Převalil jsem se na břicho a na talpky, které se konečně vrátily do původního stavu. Pan Sionn něco žbleptal. Ani jsem nemusel chodit blíž abych mu rozumněl, že chce vodu. Moje ouška slyšela snad až do horoucích pekel. Popadl jsem pana Sionna za krk a dosti neelegantně ho dotáhnul až k vodě. Pak jsem sám do vody vkročil. Byla ledová a nepříjemná. Jenomže nebylo zbytí, začal jsem pana Sionna vodou kropit a čistit od písku, který měl v očích a čenichu.