Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Nejsem úplně zákeřný... nebo ne dostatečně na to, abych jim házel klacky pod nohy," pronesl jsem klidně. Bylo proti mým zásadám někoho prostě podkopávat v jeho snažení být lepší než já. Nebylo to fér. A to jak se k tobě Sionn zachoval bylo fér? Potlačil jsem tuhle myšlenku mrknutím oka a obrátil se k Wylanovi. Lesem se rozlehlo vytí, následované ještě jedním. "Co to bylo? Neměli bychom to zkontrolovat?" zeptal jsem se ho. Ne, že by toho věděl víc než já, ale já rozhodně chtěl jít kontrolovat to, co se momentálně dělo v lese. Dvě vytí byla zvláštní na tuhle dobu.
Udělal jsem první krok směrem k hranicím, ale pak se slunce odrazilo od něčeho v korunách stormů. Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem tam jeden z těch kamínků. "Hele?" houknul jsem a tlapkou ukázal směrem k tomu šutru v korunách. Jenomže jak se k němu dostat? Byl moc vysoko abychom k němu vylezli. Zároveň i kdybychom si stoupli na sebe, nedostaneme se tam. "Mám nápad, jak ho dostat dolů, ale nebude se ti líbit," pronesl jsem a pak začal vysvětlovat Wylanovi, že umím proměnit vlky v něco úplně jiného, když se na to hodně soustředím, takže bych mu mohl třeba přičarovat křídla nebo tak něco.

//Úkryt

Vynořil jsem se z úkrytu zase v lese, naprosto připravený dát Wylanovi na frak. Ten se ovšem popasoval s tím, že závodíme celkem dobře. Ušklíbnul jsem se. Nerad jsem prohrával. Bylo těžké, si to přiznat, ale bylo to prostě tak. Nechtěl jsem prohrát. Nemohl jsem prohrát. Ne v tomhle. Přidal jsem do kroku a snažil se dávat pozor na všechny kameny, křoviny a kořeny, které se mi pletly do cesty. Dřív jsem si jich ani tolik nevšímal jako teď. Přeskočil jsem poslední padlý kmen a přibrzdil přímo před veverkou, kterou nahodila sprška sněhu. Neomlouval jsem se a jenom se vítězoslavně otočil na Wylana se smíchem na tváři. Od ucha k uchu jsem se na něj culil. Bylo fajn se takhle jednou pobavit a proběhnout. "Gratuluju k druhému místu," zazubil jsem se zadýchaně na svého momentálního parťáka a doufal, že si to nebude brát extra osobně.
Pak jsem pohlédl na veverku. Svítil před ní další kámen. Jak se tu jenom vzal. "Pane, uděláte mi tu čest a hodíte ten šutr k té veverce," pronesl jsem obřadně, jako bych Wylana žádal o to, aby mi věnoval ruku svojí prvorozené dcery a půl království k tomu.

Parsifal - láska (boy) nebo přátelství (na genderu nezáleží)

//les

Vběhl jsem do jeskyně tryskovou rychlostí. Pak stačilo jenom neuklouznout, což mi šlo díky poměrně dobré obratnosti od narození. Ne, že bych byl nějak extra obratný, ale když si jeden uměl dávat pozor kam šlape, nemusel se pak sbírat ze země zase dohromady. Vběhl jsem do jeskyně a zamířil si to až k druhé stěně, tam jsem se otočil a v ten moment mi podjely nožky a já musel pořádně zahrabat. Silou sjem se udržel, ale ztratil jsem potřebné vteřiny, což mohlo dát Wylanovi šanci k tomu, mne předběhnout. Bylo super si takhle jednou užívat blbnutí. Ne, že bych to oceňoval často, ale někdy se to hodilo. Hlavně, když mi to pomohlo nemyslet na Sionna a všechno spojené s ním.
Nabral jsem zase rychlost a vyběhnul ven směrem k tomu podivnému veverčákovi, který z nějakého podivného důvodu obýval náš hvozd, jako by se nechumelilo.

//les

Mírně jsem pokýval hlavou na ten nápad. Jenomže pak se před náma objevilo podivné sklíčko nebo kamínek. Netušil jsem co to je, takže jsem nechal Wylana ať si s tím potrápí mozeček. Vypadalo to neškodně, takže jsem si říkal, proč ho v tom nenechat. Neviděl jsem ani necítil jsem nic nebezpečného, co by mu mohlo nějak ublížit a tak jsem celou operaci s přesunem kamínku do pytlíku nechal na něm. Jak jsem tak přešlapoval a čekal, Wylan prohlásil, že to odnese přesně na místo a že mám běžet napřed. "To nebude moc dobrej závod, když budu mít náskok ne?" pronesl jsem a počkal na něj až se bude moci rozeběhnout taky.
Jakmile měl všechno připraveno, tak jsem jenom kývnul a přikrčil se. "Připravit, pozor, start," odpočítal jsem to a pak jsem se rozeběhnul a nechal Wylana ve sněhovém mraku. Protože od zadních nohou mi odletěla přímo celá závěj. Udělal jsem skok přes jeden kus klády a pak se promáčknul mezi kamenem a kmenem stromu. A pak několik skoků a byl jsem u úkrytu.

//Jeskyně

Wylan byl jako naprosté vlče. V tom dobrém slova smyslu. Energie a nadšení měl na rozdávání a těžko říct, odkud všechna ta heho akční nálada pocházela. Mrknu jsem očkem na tu veverku a pak na Waylana. "Třeba, " řekl jsem. Popravdě jsem chtěl, co nejdřív zmizet, abych se nemusel potýkat s panem sionnem. "A co teď? Dame zavod k úkrytu"? zeptal jsem se a oak se podíval na Wylana. Kdo mohl tušit jestli se mu do toho bude chtít. Stát tady se mi ovšem nechtělo. Přešlápl jsem a čekal jak se společník rozhodně.

"Je to socha z rubínu," řekl jsem lakonicky a vlastně mu tím nic nevysvětlil, ale no... nechápal jsem popravdě ten dotaz. Když je něco rubínová socha, tak to snad hovoří samo za sebe. Jenomže teď jsme tu měli jinačí problém, než nechápání otázek. Momentálně na nás mluvil podivná veverka nebo co to bylo a evidentně to všichni chtěli nějak řešit. Nebo spíš se účastnit téhle soutěže, kterou si pro nás malý hlodavec připravil. Podíval jsem se na pana Sionna, který měl ovšem jinou společnost. Obrátil jsem se k Wylanovi, který vypadal, že je nadšený. Nebo spíš podle jeho slov, že je připravený se pustit do Siriuse. Pohlédl jsem na druhý tým a pak bez mrknutí oka... "Tak jo."
Podíval jsme se na veverku a doufal, že nám řekne něco dalšího, ale vypadalo to, že úplně ne. "Celkem mi přijde, že jsme Friendzone tým," pronesl jsem mírně uštěpačnou poznámku a tak možná náš tým pojmenoval. Nechal jsem ovšem na Wylanovi jestli se toho chytí.

Wylan vypadal úplně v pohodě, takže jsem se rozhodl nesoudit ho za to, s kým se tahá. Sirius se u mne zapsal hodně špatně, ale to samé nemuselo platit o jeho příteli. Wylan si nezasloužil, abych na něj byl nepříjemný, jen byl ve špatný čas na špatném místě. "Mohl bych vám to tu ukázat," pronesl jsem. "Úkryt jste viděl. Támhle tím směrem je údolí, támhle tím směrem je velká rubínová socha, kde odpočívá bývalá Alfa vlčice smečky. Pak tu máme taky mýtinu, kde se občas setkáváme," pronášel jsem, než jsme došli na mýtinu. Tam na nás čekalo překvapení. Byl to podivný hlodavec, který se vyjadřoval velmi podivně.
"To že tady něco mluví je normální. A není to něco, je to veverka nebo něco takovýho, hlodavec," pronesl jsem k Wylanovi a pak pohled upřel na veverku. Pan Sionn se tu zjevil od nikud, ale já věděl odkud jde. Z úkrytu. Slyšel jsem ho, cítil jsem ho. Mírně jsem se zachvěl, ale to se dalo přičíst zimě. "Udělám, co bude potřeba," řekl jsem prostě. Pokud budou chtít hrát nějakou hru, budu hrát taky.

//Jeskyně

Vylezl jsem z jeskyně. Bylo mi jedno, jestli mě někdo následuje nebo ne. Popravdě jsem chtěl být chvilku sám. Byl jsem naštvaný. Na sebe, na Sionna... k sakru byl jsem naštvaný i na toho Siriuse. Říkal jsem už že jsem byla nštvaný na sebe? "Kdybych držel hubu. Jednou jedinkrát jsem měl držet hubu a já to nedokázal, nadávky na požádání můžeme zaslat vkzazem," drmolil jsem si potichounku pro sebe, protože jsem byl fak namíchnutý. Všechno jsem to zkazil. Všechno. Nechtěl jsem tu už zůstávat. Ne, vážně. Měl jsem nakročeno k tomu odejít z lesa a už se nikdy nevrátit. Sionn byl v pohodě. Všichni byli v pohodě. Evidentně bych tu nikomu nescházel. Jsi pro mě jako přítel... dobrý přítel... maldší bratr, kterého jsem nikdy neměl. Slyšel jsem v hlavě slova, která mi Sionn řekl. Byl jsem naštvaný. Nejradši bych nakopal do zadku celý svět.
Než jsem ovšem dostal tu možnost objevil se vedle mě Wylan, který vykročil z jeskyně taky. Následován nejspíš dalšími. Ne nejspíš, ale určitě. Věděl jsem, že za námi jde Sionn a za ním kráčí ten Sirius. Bylo mi to jasný z toho jak duněl jejich krok na kameni za námi. Podle vůně, která vycházela z úkrytu i podle tlukotu jejich srdce, který jsem slyšel. "Nic jste nepřerušili. Jenom mírně náročnější výměna názorů ohledně toho, jak bychom se měli vypořádat s nepřáteli. Já měl jeden pohled na věc, ale pan Sionn to viděl jinak," odvětil jsem naprosto bez emocí. I můj pohled působil klidně a vyrovnaně. "Mohu vám tedy ukázat les nebo pomoci s něčím jiným?" zeptal jsem se a vykročil dál od úkrytu, abych se vyhnul těm dvěma co šly taky ven. Navíc se lesem rozezněl podivný hlas, který mne vedl směrem k mýtině.
Na kusu nějakého vaku tam seděla veverka. Jen jsem ji přejel pohledem. Tohle tu bylo normální, magie byla prostě někdy až moc otravná.

//Hlásím se

Došlo mi až pozdě, že mi uklouzlo, že jsem vlastně umřel, ale jediný kdo si toho všimnul byl pan Arcanus. Jenom jsem kývl hlavou. Pan Sionn se začal vesele družit s tím novým, který se jmenoval Sirius. Navíc se pan Sionn snažil být za chlapáka. Jeden mu řekne, že ho miluje a on ho odkopne jako suchou šišku, ale když mu do kvartýru začne lézt někdo takovej, tak mu pomalu teče slina z tlamy nechutný... moje myšlenky byly naštvané. Nejenom na pana Sionna, ale i na pana Siriuse, protože tady docházelo k jistýmu flirtování a to mě vytáčelo. Stál jsem kousek od pana Sionna, takže jsem se na něj jenom otočil. "No vidím, že na flirtování s někým, komu teče ještě mlíko po bradě jste zdravý dostatečně, takže já jdu pokud nic víc nepotřebujete," řekl jsem namíchnutě a pak se otočil na patě a začal si to rázovat ven, aniž bych se podíval na pana Sionna znovu nebo počkal na jeho odpověď.
Když jsme procházel kolem Wylana jen jsem na něj pohlédnul. "Kousek odsud jsou jeskyně, můžeme to tam jít prozkoumat a já vám ukážu zbytek lesa," řekl jsem mu, ale nečekal na jeho odpověď, protože v tomhle úkrytu jsem nechtěl být už ani minutu. Cestou ven jsem minul Zurri a Crowleyho. "Zdravím," pronesl jsem jen a prošel kolem nich ven.

//les

Vzduch v jeskyni se trochu ohřál a já bych dal všechno za to, že to udělal Arcanus jeho aura totiž na chvilku změnila barvy z šedé na světlounce modrou. Sionn se rozhodl, že nebude říkat to, co udělal. Nebo že to aspoň neřekne na plno, ale pan Arcanus mi pravděpodobně četl myšlenky, nebo je četl panu Sionnovi, ale to bylo fuk. Dovtípil se. "Já jsem v pořádku, ale děkuji za nabídku," odvětil jsem na možnost nechat se vyléčit. Popravdě jsem byl za tu bolest z modřin rád, aspoň trochu tlumila ty smutné pocity v mojí hlavě. Nelíbilo se mi, že pan Sionn mlží o tom, co udělal. Bylo tu prostě až moc tajemství všech před všemi a to mne znervozňovalo. Tajemství znamenalo slabinu. A slabina znamenala možný konec. "Zabil Styx," konstatoval jsem suše. Pokud jsem nemohl zabránit tomu, aby dělal pan Sionn nějaký další vylomeniny, mohl jsem aspoň informovat o jeho posledním kousku pana Arcanuse. Pohledem jsem probodnul pana Sionna. "Ale těžko říct, jestli se taky nevrátí, jako tenkrát já," dodal jsem a pohled přenesl na pana Arcanuse. Nebyla to úplně infromace, kterou jsem chtěl šířit. Přežít vlastní smrt nebylo nic pěkného, ale musel jsem pana Arcanuse varovat.
Zbytek osazenstva mne nijak extra nezajímal. Pan Sirius na mne mrknul, což jsem přešel s naprosto nezměněným výrazem. Jestli si myslel, že pomrkáváním na mne zapůsobí to těžko. Wylan byl víc slušný než on. Kývnul jsem na něj hlavou v pozdravu. Pak jsem se obrátil na pana Arcanuse. Nechtěl jsem tu už být. Pan Sionn mne vytočil, byl jsem naštvaný tak, že se to dalo poznat z mého postoje. Nesouhlasil jsem s tím, že zamlčel před otcem tak důležitou věc. "Máte nějaké úkoly pane? Celkem rád bych se trochu protáhnul," dodal jsem. "Nemám vzít nováčky na lov?"

Pan Sionn byl paličatý mezek, ale možná proto si našel cestu k mému srdci. Možná proto jsem ho měl tak moc rád a nechtěl ho ztratit. Jeho paličatost by mi nejspíš chyběla, kdyby se mu něco stalo. Zavřel jsem tedy oči, abych si mohl odpočinout. Byl jsem tak vyřízený, že jsem okamžitě usnul, ani jsem se nemusel nějak extra snažit. Usnul jsem do vteřiny hlubokým a tvrdým spánkem. Nezdál se mi žádný sen, což bylo vzhledem k okolnostem možná dobře. Nejspíše by se mi zdálo něco nepříjemného a to jsem nechtěl. Potřeboval jsem klid od pošlapaných snů a zlomených srdcí klid aspoň když jsem spal.

Probudil mne až příchod dalších vlků. Slyšel jsem je už ve spánku, když se začaly ubírat směrem k nám. Jedno byl pan Arcanus podle jeho našlapování, kdy sice pokládal tlapky velmi obezřetně, ale pořád to vydalo mírně dusnutí, jak byl těžký. Za ním pak kráčelo osm tlapek, které nepatřily nikomu známému. Zvedl jsem hlavu a rychle těkl pohledem k panu Sionnovi. Měl bych ho jít bránit... myšlenka mi proletěla hlavou a svaly ztuhly, ale nepohnul jsem se. Šel s nimi přece pan Arcanus tak nebylo třeba se nijak extra ukvapovat a stavět do ochranné pozice. Místo toho jsem si jenom pomalounku sednul, zatím co příchozí se dostali až k nám.
Byl to pan Arcanus a dva neznámí vlci. Pan Arcanus byl hned vyjevený z toho, jak pan Sionn vypadá, nedivil jsem se vypadal dost bídně. Sám jsem měl tělo samou modřinu, ale to nebylo vidět. Naštěstí. Nedokázal bych úplně zkousnout kdyby se o mně teď někdo nějak překotně zajímal. Popravdě jsem chtěl být spíš sám. Pohlédl jsem na pana Sionna ať otci odpoví sám. No jen mu pověs, že jsi dostal na držku a málem se nechal udusit pískem, protože seš až moc hrdej na to, aby sis nechal pomoct. Jen mu řekni, jak ses ani nechtěl vydat sem a v podstatě jsem ti musel říct, že tě miluju, aby ti to bylo tak nepříjemný, že budeš chtít jít radši domů... Pohledem bez výrazu jsem koukal na pana Sionna, ale pak jsem se obrátil k příchozím. "Zdravím pánové," řekl jsem a mírně pokývnul hlavou na přivítání nových vlků i pana Arcanuse. Vlci vypadali starší než já, ale ne o moc. Když se jeden zeptal, jestli jsme v pořádku obrátil jsem na něj pohled. Nejsem v pořádku. Tenhle pitomec mi málem umřel před očima hned po tom, co jsem sám byl na onom světě nebo co to sakra bylo za noční můru. A pak mě poslal do zádele... Spánek evidentně dodal nejenom energii mému tělu, ale i hněvu. Smutek z vlastního špatného pořízení v oblasti lásky se přesunul do naštvání na svět a všechny v něm. "Jsem v pořádku, děkuji za optání," odvětil jsem naprosto s klidným hlasem. "Jmenuju se Parsifal, pro přátele Parsi," dodal jsem, abych se představil a doufal, že taky sdělí svoje ctěná jména.

Parsifal

Pan Sionn začínal konečně působit zdravěji. To bylo dobře. Potřeboval si odpočinout a vyléčit svá zranění. Navíc se taky musel zotavit po psychické stránce. Souboj na život a na smrt jednoho poznamená. Zabít jiného vlka musí jednoho poznamenat taky. Navíc, když na to není připravený. Přišel jsem si jako stařec, který už zabil spousty soků, ale přitom jsem nezabil nikoho. Popravdě jsem ovšem věděl, že bych nezaváhal. Stačilo pár měsíců s bratry v mém raném životě, abych pochopil, že smrt se musí v některých případech rozdávat s klidem a rozvahou, stejně jako nedělní oběd.
Zvedl hlavu a promluvil. Jeho hlas měl zase normální barvu, zněl unaveně, ale ne vystrašeně, zděšeně nebo cokoli podobného. To bylo pryč. "Hmm," prohodil jsem jenom. Nechtěl jsem ho vysilovat víc, než bylo potřeba. Řekl bych mu toho ještě spoustu a na to nejspíš nebyl připravený momentálně ani jeden z nás. Já svoje sice řekl, ale dokázal bych o tom mluvit dlouhé hodiny, kdybych měl prostor. Jenomže pan Sionn to stejně slyšet nechtěl. Parsi, byl jsi odmítnut. Tak se vzchop a přestaň brečet jako nějaká baba. Tenhle hlas patřil Anselmovi. Parsi, měl by ses snažit dál a nikdy to nevzdávat. Tohle byl hlas léčitele, Joffrey měl podobný kožich jako já, ale jaké měl oči už jsem netušil. Prostě se seber, jdi rozbít pár tlam a pak se vrať až vychladneš. Tuhle radu by mi dal Caspian.
Jenomže žádná z těch rad se nezdála dobrá.
"I tak jsem to neměl dělat a vy byste měl odpočívat," pronesl jsem s konečnou platností. Položil jsem si hlavu na chladnou zem. Nechtěl jsem předstírat že spím, protože jsem pořád nemohl usnout. Hlavou se mi hnala spousta myšlenek, takže jsem jenom čuměl do stropu.