Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nechal jsem všechno plavat. Možná, kdybych byl trochu míň naštvaný, tak bych si nafackoval, že zneužívám situace a zastavil se. Přeci jenom Sionn byl unavený a po velice těžkém boji, nebyl úplně v kondici na to, aby mohl myslet jasně, takže prostě jenom seděl naproti mě. Já si měl uvědomit, že tohle je špatně, protože reálně zneužívám jeho fyzického a psychického stavu. Měl bych se cítit jako zloděj, který ukradl poslední kost z cizího úkrytu, zatím co ochránce ležel zraněný na hranicích. Měl bych se cítit provinile, ale... necítil jsem se tak. Bylo to zvláštní. Jednou v životě se necítit špatně z toho, že porušuju veškeré osobní zásady. Svoje vlastní krédo. Měl bych ho nechat spát, donést mu jídlo, nezlobit se na něj a prostě jenom plnit jeho přání, aby mu bylo líp. Místo toho jsem se prostě naklonil a otřel se o jeho čelist čenichem. No a když se nepohnul, tak jsem pokračoval v pohybu směrem k jeho krku, abych mohl vdechnout vůni jeho srsti a... tak krásně voněl. Jako kdyby se rozkvetlé pole pampelišek a mateřídoušek probudilo do nového dne. Jako by slunce zalilo krajinu a prozářilo tak den. Energie a klid. Mír a teplo. Vdechoval jsem jeho vůni, jako bych už nikdy neměl cítit nic jiného a snažil se přimět vlastní dech, aby se nadechl víc. Jenomže můj dech byl mělký a zrychlený, nedokázal jsem ho zpomalit.

Vypadalo to, že Sionna tahle celá situace náramným způsobem pobavila. Náramný fakt skvělý, úžasný, prostě sranda... Hahaha málem jsi chcípnul v nějaký pískovitý díře s vlčicí co ti zabila mámu? Haha, to je k popukání, přímo padám na držku smíchy. V hlavě mi jelo několik různých koleček. Proč se směje? Proč neodpočívá? Není mu zima? Mám ještě udělat nějakou kožešinu? Sice bych asi padnul do mdlob... zase... ale aspoň by byl v teple. Teď už ho stejně neodtáhnu... Proč mi na tom záleží?! Zlobil jsem se na něj, na sebe, na mrtvolu v pískové díře, na zem že je chladná, na sníh že padá z nebe a zebe. Zlobil jsem se na to, že jsem sem nepřišel později, protože bych tohle nemusel řešit. Ale taky jsem se zlobil, že jsem nepřišel dřív a nechránil mu záda, aby v té díře neskončil.
Bylo to přímo k popukání. Kdybych nebyl tak naštvaný, možná bych se vlastním pocitům vysmál.
Co to se mnou je? Dej se dohromady. K sakru! Tohle se nedělá. Kodex....Buď udatný a neohrožený, ať jsi sám či v šiku. To se lehko řekne...
Dýchal jsem rychle a mělce. Byl jsem po svém proslovu zmatený a naštvaný. A on se na mě podíval, tím svým naprosto zmateným a mírně káravým kukučem. Černota v jeho očích, jako by najednou projasnila barva a já viděl všechno. Jeho auru. Jeho světlo i stíny v ní.
Protože tě nechci ztratit? Protože tě nedokážu opustit? Protože tě potřebuju, i když bych neměl?
"Protože...(//sprosté slovo) na to..." zabrblal jsem si pro sebe a prostě se naklonil dopředu a.... Doufal jsem, že neucukne. Prosím prosím neucukni...

Byl jsem naštvaný, že rozpálit šutr do běla nebyl problém. Sám jsem byl v podstatě rozpálený, ale vztekem a ne magií. Byl jsem unavený, ale adrenalin a snaha pomoct Sionnovi mě poháněli v tom být vzhůru. Teď začínal adrenalin opadávat a já cítil únavu. Únava ovšem jenom nakopávala můj vztek. Znáte to, jste unavení a tak vás vytáčí i každá maličkost. Vytáčelo mě že se Sionn uchecht, ale vytáčelo mě i to, že se otřásl zimou. Pohlédl jsem na něj stylem "já ti to říkal". Nelíbilo se mi, že je na tomhle ledovým místě. Na zemi, která ho musela chladit. Zaměřil jsem pozornost na led a sníh a přeměnil ho na pevnou plochu. Byl to najednou prostě kus šutru, na kterém Sionn ležel. Lehnul jsem si vedle něj, protože nic jiného mi nezbývalo. Sil ubylo a únavy přibylo. To bylo všechno ke kouzlení. Navíc takhle jsme se mohli zahřát oba.
Sionn se ovšem rozhodl do toho šťourat. Nechtěl to nechat být. Mohl zvolit taktiku toho, že bude mlčet a prostě přečkáme noc a pak půjdeme do lesa a bude. ALE ne, on nemohl mlčet, musel do toho šťourat. To by totiž nebyl on. "Jo jsem naštvanej," odvětil jsem a zase se posadil. Jako by mě vztek nemohl nechat v klidu, musel jsem být v pohybu. "A hned ti odpovím na další dotaz, protože se určitě zeptáš proč... Protože jsi tam mohl umřít? Protože tady ležíš na kusu šutru, kterej je zmrzlej? Protože tě nesmím dopravit těch pár metrů do úkrytu? Protože jsi tak strašně omezenej, že jsi málem upřednostnil vlastní pýchu, hrdost nebo co to bylo, před tím, abych ti mohl pomoct? Protože se prostě vždycky musíš chovat jako hrdina? Protože tě..." zastavil jsem se. Přestal jsem mluvit, ale jako bych běžel maraton. Sledoval jsem Sionna a ani nehnul brvou.

Pan Sionn ležel ve sněhu a začínalo se smrákat. Tohle nebylo dobrý. Rozhodně to nebylo dobrý... Pokud by usnul tady na tom sněhu a ledu, už by se taky nemusel nikdy vzbudit. Ještě ovšem nebyla tak velká zima. Ale blížilo se to do bodu, kdy mi bylo nepříjemné nechat ho ležet. Pak pronesl, že se ho chci zbavit brzo, když ho chci odtáhnout k Arcanusovi. "Rozhodně není moc inteligentní se válet ve sněhu," odvětil jsem drsněji, než normálně. Popravdě mě zaskočil. Měl jsem o něj strach, opravdu velký strach, když jsem ho viděl v té díře s vlčicí, která už jednou zabíjela. Navíc mě vytočil tím, že nechtěl pomoct. Jeho tvrdohlavost mě prostě vytáčela, ale zároveň jsem nemohl být naštvaný na někoho kdo je v ohrožení života. Ale teď už v ohrožení nebyl, nebo minimálně ne tolik, takže jsem se na něj s celou parádou mohl naštvat a taky jsem to udělal. Po obličeji se mi rozlil naštvaný výraz, který na chvilku problesknul maskou klidu. A pak zase klid. Led, chlad, bez emocí.
Pak mi poděkoval... "Je hezký, že si to uvědomuješ," dodal jsem a přešel do nafučeného tykání. Byl jsem vážně naštvaný. Ten pitomec tam mohl chcípnout a jenom pro to, že mu nějaká hrdost velela se nechat pohřbít pískem, než být někým zachráněn. Vzhlížel jsem k němu, ale to neznamenalo, že mě občas nemohl fakt naštvat. Podíval jsem se na kámen vedle nás a udělal z něj malou rozžhavenou kuličku magmatu. Díky sněhu a ledu se nepohybovala, ale příjemně hřála. Aspoň něco jsem uměl.

Vytáhl jsem pana Sionna z díry, dotáhnul ho k vodě a pomohl mu se nějak aspoň trochu očistit. Jenomže celou tu dobu jsem jel na adrenalinu. Představa, že ho nějak ohrozím nebo že ho vlčice v díře stáhne ke dnu, to mě rozhodilo a vybičovalo k největšímu možnému výkonu. Použil jsem magii, kterou jsem nikdy pořádně nezvládnul použít. Navíc jsem taky potřeboval celkem velkou sílu k tomu, abych dokázal Sionna vytáhnout ven. Byl jsem sice pořádný kus vlka, ale pořád táhnout polomrtvou váhu bylo poměrně těžké.
Takže není nic překvapivého, že jsem prostě potřeboval na chvilku si sednout. Potřeboval jsem se uklidnit. Jenomže adrenalin mi došel jako když si někdo pšíkne. Prostě puf a byl pryč. Všechna energie z mého těla jako by zmizela. Snažil jsem se očisti pana Sionna a najednou jsem na to neměl energii. Najednou jsem prostě už nemohl. Pan Sionn se konečně uklidnil, už se neklepal a nekašlal tak razantně, že by to řezalo uši. Opíral se o mne celou svou vahou a já prostě jenom držel. Už jsem ho i přestal omývat vodou, protože jsem prostě nemohl. "Měl bych vás dotáhnout do lesa k panu Arcanusovi," pronesl jsem, ale sám jsem věděl, že teď na to nemám sílu. A běžet pro někoho do lesa a nechat tu pana Sionna se mi taky dvakrát nechtělo. Les byl naštěstí jenom kousek, možná že kdybych zavyl, tak nás někdo uslyší.

Moje kořeny se hezky zapustily, takže nebyla šance, že by mě starší vlk přetáhnul dolů do díry. Jenomže to on nemohl vědět. Natahoval jsem se k němu, i když jeho hlava zmizela pod pískem. No tak to ne, to fakt ne. To je takovej zabedněnej idiot! Nevypouštěl jsem svoje naštvání na venek, tety už ne. Vevnitř jsem ovšem prožíval naprosté vytržení a rozrušení, takže nebylo ani nijak podivné, že když jsem konečně v natažených tlapkách ucítil pana Sionna, stáhnul jsem se zase zpátky a jen co byl na okraji pustil jsem kořeny, takže se svalil na zem vedle díry. Byl jsem naštvaný a oddechoval jsem jako lokomotiva, protože magie byla energeticky náročná a vytahování bylo zase náročné fyzicky. O psychické náročnost ani nemluvě.
Převalil jsem se na břicho a na talpky, které se konečně vrátily do původního stavu. Pan Sionn něco žbleptal. Ani jsem nemusel chodit blíž abych mu rozumněl, že chce vodu. Moje ouška slyšela snad až do horoucích pekel. Popadl jsem pana Sionna za krk a dosti neelegantně ho dotáhnul až k vodě. Pak jsem sám do vody vkročil. Byla ledová a nepříjemná. Jenomže nebylo zbytí, začal jsem pana Sionna vodou kropit a čistit od písku, který měl v očích a čenichu.

Pan Sionn odmítal. Odmítal mou pomoc, i když jsem se snažil. Použil jsem svou magii, abych ho mohl vytáhnout a on se bál, že mi ublíží nebo že mne stáhne sebou. Místo toho, aby se prostě a jednodušše chytnul. Nechal si pomoct a nechal se zachránit. Pak může přece zachraňovat jiné, zase podle libosti, ale teď potřeboval zachránit hlavně on. Vlčice, která tonula s ním, mne začala zajímat v momentě, kdy pana Sionna chtěla stáhnout dolů. Nevěděl jsem, jak bych ji mohl odehnat. Takže jsem se jenom více a více natahoval k panu Sionnovi.
Pan Sionn vrtěl hlavou. Snažil se udržet nad pískem, který tekl a stahoval ho. A při tom odmítal nabízenou tlapku. A dost. Jako by ve mně něco prasklo. Fakt mě naštval. Jakože mě nikdo skoro nikdy nenaštval, byl jsem chladný a odtažitý od přírody. Zajímal jsem se, ale neukazoval svoje emoce. Jenže pan Sionn mi v tenhle moment prostě přišel jako malé rozmazlené vlče. "MŮŽETE PRO KRYSTOVY RÁNY JEDNOU PŘESTAT BEJT NAD VĚCÍ, JÁ SÁM PÁN A NECHAT SI POMOCT!" zařval jsem do díry. "Koukejte se u všech chlupatejch chytit mojí tlapy, nebo tam skočím a vlastnoručně vás z tý díry vykopnu!" Bylo to drsné, bylo to nečekané. Ale děsně se mi po tom ulevilo.

//sever

Věděl jsem přesně kde pan Sionn je. A kde je i Styx. Blízkost a propojenost jejich pachů se mi ani na chvilku nezamlouvala. Když jsem doběhl k řece, začal jsem se rozhlížet kolem. V první chvilce jsem neviděl, kde bych našel svého Alfu a tu proradnou vlčici. Jenomže můj čenich mne neklamal a táhl mě směrem dál po proudu řeky.
Díra!
Uviděl jsem puklinu a bylo mi jasné, že se musím dostat k ní. Přidal jsem do kroku. Tma jako by vůbec nevadila mému pohledu. Dokázal jsem očima najít ne jenom díru a bezpečně se u ní zastavit, ale našel jsem i uvnitř pohledem pana Sionna a vlčici. Ona byla od krve víc, než on. Ale rozhodně ani jeden z nich nevypadal dobře. Všiml jsem si, jak se kolem nich mění hlína na tekutý písek, který je stahoval dolů a pryč ode mně.
Nemyslel jsem, jednal jsem. Mé nohy se staly kořeny. Zapustil jsem tři packy do země tak silně, že dostat je pryč by šlo snad jedině stádem volů. Pak jsem jednu tlapku natáhnul k panu Sionnovi. Moje tlapka se natahovala a protahovala, směrem k panu Sionnovi."Chyťte se!" křiknul jsem do díry a doufal, že se mi podaří vlka vytáhnout.

Vlče nejspíše mrzlo. Neměl bych říkat vlče, spíš mladík... Stárnu. Viděl jsem, jak se ošívá a navíc mi samotnému nebylo úplně teplo. Byl jsem sice z pohoří a tak zvyklý na větší chlad, ale můj kožich neměl barvu na to, abych se mohl na sluníčku nahřívat jako někteří s černým kožichem. Yw se rozloučil... nebo spíše jenom řekl, že půjde a utekl. "Nashledanou," řekl jsem jenom za ním a mírně zavrtěl hlavou nad nevychovaností borůvkových svěřenců. Jestli to takhle fungovalo jinde, byl jsem rád, že v Asgaaru se aspoň loučíme.
Chtěl jsem se vrátit domů, ale najednou mi do čenichu přišel velice známý pach. Pan Sionn? Mírně jsem se rozzářil, než jsem si všiml druhého pachu. Než jsem to pořádně zpracoval, moje tlapky už se řítily po proudu řeky směrem na jih. Jestli se tam něco dělo s panem Sinnem a Styx, nechtěl jsem to nechávat nehlídané. I kdyby si jenom rozbíjeli tlamy. Představa, že by vlčice zabila pana sionna mne ani nenapadla.

//jih řeky

Pokýval jsem hlavou na jeho otázku. Byl jsem z Asgaarské smečky, sice ne rodem ale minimálně jsem v ní momentálně bydlel a vracet domů se mi nechtělo. "Nemesis je synem pana Arcanuse a bratrem pana Sionna, to jsou naše Alfy," odvětil jsem spíše na jeho řečnicky položenou větu ohledně možného společného známého. Nechtělo se mi nijak zabředávat do hovoru s tímhle výrostkem. Jeden by řekl, že budu mít pro mladé pochopení, však jsem sám nebyl nijak dlouho na tomhle světě, ale na druhou stranu jsem se chtěl brzo vrátit domů. A s mladíky je to takové roztahané vždycky.... neudrží myšlenku. Předsudky se mne evidentně držely.
A jak jsem předpokládal vlk, jenž se jmenoval Yw, začal mluvit zase o nějakém špionovi. Jen jsem ho sledoval a naslouchal, co mi chce sdělit. Nijak jinak jsem na jeho proslov nereagoval. Nebyl jsem úplně mluvka. Můj kožich pomalu schnul a to bylo dobře. Začínalo se ochlazovat a aspoň byla jistota, že na zimu bude můj kožich čistý.

Udělal jsem ještě několik kroků z vody, abych se dostal mimo ledový proud. Voda ze mne kapala na zem, ale já se neoklepal. I když se moje tělo chtělo vody zbavit, já nechtěl vodou postříkat příchozího, takže jsem v tichosti čekal až voda sama vykape z mého kožichu na zem. "Neviděl jsem tu nikoho," odvětil jsem velice stručně. "Přišel jsem před chvilkou z Asgaarského hvozdu," dodal jsem ještě, kdyby vlk, který mi nesdělil své jméno chtěl vědět ještě něco. Například, jestli ten jeho Yw nešel přes náš hvozd nebo tak. Je zajímavé, že se sám nepředstavil, třeba se bojí nebo... Ne, nechtěl jsem ho podezírat z nejhoršího. Ne každý vlk byl jako Paroháč. Paroháč je mrtví, neublíží ti ani nikomu jinému.
Odpočatý, najedený a umytý jsem se zase cítil ve své kůži. Byl jsem ostražitý. Cítil jsem tu pach tohohle vlka, který byl nápadně podobný pachu jiných vlků mířících do Borůvkového lesa. Jeden byl skoro až totožný, ale to jsem přikládal tomu, že by mohlo jít o nějakého příbuzného. "Mé jméno je Parsifal," sdělil jsem stručně.

Myl jsem se. Potřeboval jsem ten pocit čistoty, abych se zase mohl cítit jako já. Ne, že bych byl nějak bez sebe, ale očista mi pomáhala si trochu uklidnit mysl. Dýchal jsem z hluboka, bojoval proti chladu a u toho se omýval. Bylo pěkné občas nemyslet, nestarat se, vypnout. Voda zurčila kolem a já se mohl jenom kochat přírodou. Měsíční světlo bylo jediným osvětlením, které jsem na svou noční koupel měl, ale mě to nevadilo. Ráno za chvilku ukáže první sluneční paprsky a pak bude čas vrátit se zpátky do našeho hvozdu.
Z mého tichého, soukromého momentu mne vytrhnul hlas. Přicházel z břehu. Otočil jsem se a uviděl mladíka, který postával na břehu a podivně si udržoval vzdálenost nejen od vody, ale i ode mne. Stál napnutě jako na pružinkách. Připravený utéct nebo zaútočit? "Zdravím," pronesl jsem a pomalým krokem zamířil ven z vody. "Borůvkový les je támhle," dodal jsem jen co jsem byl blíže břehu a tlapkou ukázal na stromky kousek od nás. Bylo dobré se tu vyznat. Moje tvář byla bez úsměvu, ledová a klidná jako voda pod mýma tlapkama.

//Medvědí jezírka

Došel jsem od jezírek k tekoucí řece. Byl opravdu chlad, ale já doufal, že rychlá koupel nebude nijak extra vadit. Bylo těsně nad nulou, takže akorát tak pro otužilce, jakým jsem byl já. Nevadilo by mi koupat se ani v zamrzlé vodě. Mírně jsem se uculil, když jsem vkročil do proudu řeky. Voda hezky tekla a nehezky studila. Kolem mých tlapek se za chvilku udělala skvrna, jak se bahno, krev a zbytky masa dostávaly do vody. Rybkám se to evidentně zamlouvalo, protože připlouvaly blíže a blíže. Pravděpdobně některé z nich přilákalo maso, které nyní odnášel proud ode mne pryč. Neměl jsem ovšem moc hlad, abych nějakou z nich lovil. Zároveň jsem ani nechtěl zůstávat ve vodě déle, než bude nutné. Začal jsem se rychle čistit a mýt, abych se zbavil nejenom masa a krve, ale i zápachu vlastního potu a všech jiných nelibích vůní z kožichu.

//Siccumské jeskyně

Potřeboval jsem se umýt. Osvěžit se nebylo třeba, chladný noční vzduch by probral kohokoli. Jenomže jsem cítil, jak mám zalepené tlapky a kožich. Navíc jsem si připadal trochu... no zapáchající. Nejenom z toho, že jsem čistil kožešinu a měl jsem tak na sobě krev a zbytky masa, ale zároveň taky nebylo nic příjemného čichat vlastní zaschlý pot. Lepší být mokrý, než být takhle nechutně smradlavý a špinavý. Co by si Bratři pomysleli? Zavrtěl jsem nad vlastním zevnějškem hlavou, ale u jezírek jsem se nezastavoval. Voda v nich stála, navíc byla po dešti celkem bahnitá a zakalená. O vůni ani nemluvě. Bahno dodávalo vodě zemitý nádech hnědi a i pach vody byl hodně jako tlející listí. Rozhodl jsem se jít až k řece.

//Mahtae sever

//Les

Dotáhnul jsem medvěda do jeskyně. Bylo dobře, že se nám podařilo nalovit něco tak velkého, teď se smečka nemusela bát, že se snad přes zimu nedostaneme k potravě. Mírně jsem se uškíbnul, než jsem si šel lehnout. Byl to úsměv zadostiučinění a taky hrdosti sám na sebe. Ne, že bych se chtěl nějak vychloubat, ale kdo může říct, že proměnil medvěda v myš. Pravda, trochu přerostlou myš, ale pořád myš. Zívnul jsem a to byl můj signál k tomu, jít se prospat. Jenomže než jsem se mohl pustit do lenošení a spaní musel jsem se postarat o dočištění kožešiny. Nemohl jsem ji jen tak nechat, takže jsem se pustil do práce. Snažil jsem se ji vyčistit, co nejpečlivěji a pak rozprostřít v jeskyni, aby mohla hezky vyschnout. Když bylo zývání už nesnesitelně časté a očka se mi klížila, rozhodl jsem se, že je kožešina už vyčištěná dobře a zalezl do kouta se prospat.

Spánek to byl dlouhý a vydatný. Takže jsem byl rád, že mě nikdo nerušil a já mohl nabrat ztracenou energii lovem a magiemi. Konečně jsem si odpočinul, najedl se a byla jsem svěží jako rybka. Měl bych se jít umýt. Zhodnotil jsem svůj stav, který nebyl úplně dobrý a vyrazil ven.

//Medvědí jezírka