Příspěvky uživatele

< návrat zpět

5/10 březen

Jako bych se prostě rozhodnul, že teď budu na všechno sám. Nepotřebuju ani pana Sionna ani smečku. Nepotřebuju nikoho, kdo o mne nestojí a všechno si udělám pěkně sám. Však pro to mne taky vychovávali bratři, abych byl samostatný a to já byl. Nepotřeboval jsem nějaký patolízali, aby mi chodili všude v tlapkách a říkali mi že moje prdy voněj po fialkách. Nepotřeboval jsem nikoho! N-I-K-O-H-O! Tak, byl jsem rozhdonutý, že smečku prostě opustím a vykašlu se na jakékoli párování s kýmkoliv.
Jenomže co když se pan Sionn dostane zase do nějakého průšvihu nebo spadne do nějaký díry, dostane se do rvačky? A už to tu bylo zase. Dotěrná myšlenka, že nesmím nikam jít. A to mne vytáčelo ještě víc.

březen 4/10

Jenomže něco mě lechtalo na mozku. Jako bych věděl, co způsobilo tu náhodnou chvilku a snahu se pustit do boje za vlastní city. Jako bych už podobný pocit někdy zažil. Na druhou stranu jsem se nemohl zbavit dojmu, že na to nikdy nepřijdu. Rozhodně tomu nemohl ten floutek. Jak se kurňa jmenoval, jak přišel s Wylanem. Tomu bych nejradši jednu vlepil, chová se jako že mu všechno patří a jak se hned měl k panu Sionnovi, jako by to byl nějakej jeho podrž taška. A ten jak na něm vysel... Hajzlové oba dva. Naprosto naparující se vlastní pýchou, ale já ani jednoho z nich nepotřebuju, nepotřebuju nikoho. Už jednou jsem byl sám, tak můžu být sám zase.

březen 3/10

Kopnul jsem do další šišky, která se mi připletla do cesty a pak jsem se sám promýšlel. "Jsem naprostej idiot..." Byl jsem idiotem, to bylo jasné. Přeci jenom jsem věděl, že pan Sionn nemá zájem a proč jsem měl potřebu mu to opakovat? Idiot, naprostej idiot... Pitomej a dementní. Proč jsem si myslel, že nějakým proslovem něco změním... jenomže to nešlo zastavit, nešlo se prostě zaseknout a musel jsem to ze sebe všechno dostat jak naprostej zaseknutej blb, který plýtvá časem na ztracený věci. Ale proč? To už ani neumím hlídat vlastní tlamu, jestli něco řeknu nebo neřeknu. Nakopnul jsem vztekle další šišku, která se neuváženě postavila mezi mě a další prostor.

březen 2/10

Procházel jsem se lesem a přemýšlel jsem o všem, co se v mém životě stalo. Nebylo toho málo a já se snažil vyhnout všem věcem staršího charakteru. Teď jsem hlavně přemýšlel jenom nad tím, co pro mne bylo nejnovější. Nad tím, co mi momentálně docela dost hnulo žlučí. Byl jsem tak zabedněný, že jsem se vyznal panu Sionnovi a to dokonce dvakrát. Jenomže ani jednou jsem nedosáhl reakce, kterou jsem zamýšlel, takže jsem popravdě jenom šel a cesotu nakopával šišky a všechno, co se mi dostalo pod tlapky. Bál jsem se, popravdě jsem se hodně bál, protože jsem nechápal, jak se tohle mohlo tak rychle pokrazi a jak to, že se najednou všechno tak moc zvrtlo a zamotalo.

Březen 1/10 - tonres

Očka mi přejela po vlkovi předemnou, který byl zvláštní. Zvláštnější, než by si jeden mohl od vlka přát. Nečekal jsem od něj ale žádnou levotu, takže jsem s ním promlouval jako s každým jiným. Lehce jsem zhoupl váhu na tlapkách, abych nezatahoval svaly a mohl se trochu v postoji uvolnit. Nebylo to pro mne přirozené, uvolnit se. "Popravdě místní magie mohou být i nebezpečné. V tlapkách některých je to ničivá a škodlivá zbraň," podotknul jsem suše. Vzpomínka na Fiérova střeva valící se z těla byla opravdu něčím, co jsem nedokázal nikdy dostat z hlavy. Stejně jako ten pocit, že se mi to líbí a jsem v klidu. "Mohl bych vám říct, jaké jsou vaše magie pokud chcete," dodal jsem a jenom se na vlka mírně podíval s přivřenýma očima. Sledoval jsem jeho rekaci, třeba se dozvím, že lže a magií umí spousty jako Paroháč. Nebo je jenom opravdu zvědavý.

7/10 tonres

Měl bych mu říkat víc nebo pro jeho vlastní dobro ne? Nechtěl jsem se úplně dělit o to, že jsem sám zakončil svou životní pouť a skončil kdo ví kde. Uvědomoval jsem si, že to není úplně normální a tak jsem se bál, že by mne vlci mohli odsoudit. Věděl jsem, že se to děje. Fiér umřel a vrátil se taky. Pak zmizel úplně, ale já si myslel, že to bylo spíše tím, co zažil na té druhé straně, než čímkoli jiným. Já se vrátil...Taky jiný. Pošramocený. Poničený. Nechtěl jsem tedy tohohle vlka ovlivňovat, pokud jemu se nic takového nestalo. To by ode mne nebylo nejlepším rozhodnutím. "Zvláštní to rozhodně je. Ale slyšel jsem o vlcích, kteří přežili vlastní smrt. Kdo ví, třeba je to i váš případ." Tohle téma jsem uzavřel a s mírným díky v mysli přešel k tématu druhému, které vlk nadhodil.
"Já jsem se tu nenarodil, ale žiji tu už poměrně dlouho," pronesl jsem opatrně. Nechtěl jsem toho prozrazovat cizinci moc. "Krásným místem je velké vlčí jezero na severu, tam vždycky narazíte na někoho, kdo by s vámi rád poklábosil. Pak taky pěkným místem je vyhlídka, kterou naleznete v horách mezi smečkami zhruba uprostřed kraje. Hezké je to na pláži na jihu, pokud se chcete trochu slunit," navrhl jsem mu spoustu různých míst, kam by se mohl vydat.

Probudil jsem se a byl jsem zase plný energie. Bylo fajn si po použití magie moci hned odpočinout. Normálně se vlk po magickém vysílení musel ještě aspoň dopravit domů. To jsem teď nemusel. Začal jsem se protahovat. Wylan odešel. Netušil jsem kam, nebo kdy, ale to mi nevadilo. Kolem mě nebyl skoro nikdo. Uviděl jsem jenom známý bílý kožich. Nechtělo se mi za panem Sionnem dolézat, ale popravdě... Něco mě ponoukalo k němu jít, takže jsem vstal a vyrazil jsem za ním. "Pane Sionne," oslovil jsem vlka, když jsem se k němu blížil. Byl sám a tak jsem ho nechtěl vystrašit. Že by si užil s tím druhým? Moje myšlenky se hned upnuly k tomu, že možná nechtěl partnerství, ale jenom si užívat. Z pana Sionna ovšem nešel ten podivný odér jako tenkrát z vlčice a vlka, kteří pak měli vlčata. "Neruším vás?" zeptal jsem se a zastavil se kousek od něj.
Něco chtělo, abych mu řekl naprosto všechno. Neměl jsem najednou žádné zábrany. "Já vím že jsem to přehnal. Opravdu to vím a uvědomuju si, že jsem si měl hledět svého místa, ale... Ne, nemůžu se koukat na to, jak se kolem vás motá někdo další. Nemůžu prostě... nejde to. Chtěl bych všechno zapomenout, spolknout všechna slova, ale nejde to..." Doslova to nešlo, protože amorkův šíp mě nutil všechno vyslepičit. "Nemůžu na to přestat myslet. Nemůžu na TEBE přestat myslet. A na to, co mohlo být a nebude a jak jsem to zvoral. Nebudou žádný velký lovecký výpravy jenom ve dvou. Nebudou žádný dlouhý zimní večery v tvojí společnosti v úkrytu." Popravdě jsem byl k smíchu. I sám sobě bych si nejradši nafackoval, ale nemohl jsem prostě zavřít tlamu. Jako by někdo prorazil všechny zdi a já teď vyléval svoje srdíčko. Do očí se mi nahrnuly slzy a maska věčného tvrďáka byla v trapu. "Nikdy jsem nepoznal jaké to je mít rodinu. Nikdy jsem neměl nikoho jiného, než řád a mistry, bratry. Asgaarský hvozd mi byl jako rodinou, kterou jsem potřeboval. Pan Arcanus byl přísným, ale férovým otcem. Laura a Iskierka mi dali stejnou péči, ale i lekce, jaké by jednomu dala vlastní máma. Fiér mi dal tolik zábavných historek, ukázal mi svět trochu jinak, jako brách a jeho smrt mě přiměla dospět. A vy...Ty jsi byl to nejdůležitější, co mě v životě potkalo..." Povzdechl jsem si a hlas se mi třásl, slzy z očí pomalu začaly utíkat. Byl jsem na sebe naštvaný, že brečím, takže jsem si je naštvaně setřel. "Brečím jako malej parchant," pronesl jsem přísným hlasem, jako když otec kárá vlasntího syna, který brečí.

6/10 tonres

Koukal jsme se na vlka před sebou a neusmál jsem se. Popravdě se mi nepohnul v tváři ani sval. Bylo to u mě normální. Prostě jsem takový byl. Neprojevoval jsem se. Nebo alespoň ne v přítomnosti cizích vlků. "To je rozhodně správné rozhodnutí. Neměl byste se nějak s výběrem unáhlit," řekla jsem mu svoje myšlenky, ale nechával jsem si pro sebe, že je to trochu creepy. Přecijenom tenhle vlk sledoval celou smečku. Bylo to trochu divné a děsivé, abych pravdu řekl. Ale nahlas jsem neřekl nic, protože moje myšlenky nebyly úplně korektní, abych je mohl publikovat veřejně.
Vlk potom začal mluvit z trochu jiného soudku. Příkývnul jsem, že v tomhle světě se vyznám. V podstatě jsem tu byl od svých malinkatých vlčích tlapek až do teď. Mírně jsem se nad tou představou otřásl, ale to se dalo vyložit i jako to, že mě polechtal studený vánek. Vlk mluvil o tom, co se stalo i mě. Taky jsem umřel, byl jsem si tím jistý. Ale neřekl jsem to skoro nikomu. Skoro nikdy. Nebyl jsem tedy připraven to říct i tomuto vlkovi. Nechtěl jsem ho ale nechat jen tak. Bez odpovědí. "To se tu stává. Vlci občas odejdou, ale vrátí se. Místní kraj je prošpikovaný magií. Nedivil bych se kdyby i tohle bylo magické."

5/10 tonres

Byl jsem rád, že jsem narazil na příjemnou společnost. I když bych možná víc ocenil, kdybych mohl být sám a přemýšlet, tohle mi nevadilo. Bylo pěkné nemuset jednou nic řešit. Ve smečce to bylo samé řešení tohohle a támhle toho. Samé vztahové peripetie a nedostatek času na nic. Tady, tady byla pohoda a klid. Líbilo se mi tu. "Rozhodně bych se zkusil přidat až na jaře, máte naprostou pravdu, že přidávat se ke smečce v zimě zavání nedobrým úmyslem nebo dokonce snahou někoho vyžrat," pronesl jsem a koukal opět na jezero. "Já osobně nemám úplně v lásce, když se někdo náhodně přidá do smečky, ale vy volíte poměrně dobrý postup. Seznámit se s vlky a pak se přidat." Souhlasně jsem kývnul hlavou.
Vlk pak mluvil o tom, že byl na severu v době zimy a všechno se mu zdálo klidné. Mírně jsem nakrčil čenich. Hádám, že smečky jenom nechtěli aby nějaký tulák věděl, co se uvnitř nich děje. Hlad museli mít všichni. Na vlkova slova jsem ovšem kromě nakrčení čenichu nijak nereeagoval. Nechal jsem ho dopovědět jeho příběh zimního cestování. "Já jen doufám, že zima brzo skončí."

Podařilo se nám získat další šutr a když jsem se ohlédl na veverčáka tan byl v trapu. Jen jsem si zlostně něco zabručel. Neurčitého, ani já sám jsem netušil, co jsem řekl. Perfektní každej tady v tom lese druhý jenom opouští bez vysvětlení, který by dávalo smysl. Pohlédl jsem na Wylana a začal se zvedat. Konečně. Popravdě mě jeho váha celkem dusila a taky, abych pravdu řekl, byl jsem dost unavený. Wylan mi nabízel, že se můžu při zvednutí o něj opřít, ale já jenom zavrtěl hlavou. "Chvilku si tu poležím, jestli to nebude vadit," pronesl jsem a mírně se na Wylana usmál. Bolelo mě celé tělo a zároveň jsem byl kvůli nedostatku energie z magie dost unavený. Chtěl jsem si prostě odpočinout. A tak jsem zůstal ležet.
Poslouchal jsem Wylanovo nadšení z toho, že se mu ta přeměna líbila a byl jsem celkem i rád. Docela mě bavilo, že se někomu líbilo tohle moje ne úplně přesné magické kouzlení. "Moc mi to nešlo a nevím, co to je za magii, ale kdybys chtěl, tak až se prospím můžu ti říct, jaké magie máš ty, chtěl bys?" zeptal jsem se a pak protáhle zývnul. Než jsem se nadál usnul jsem. A netušil jsem, co se stalo během mého spánku. Existence Amorka mi byla cizí a tak jsem nemohl tušit, že mé pocity po probuzení budou no... jiné, než by měly být.

Snažil jsem se udržet podobu Wylana dokud to šlo. Nehodlal jsem ho nijak zranit, ale popravdě byla chvilka, kdy jsem málem povolil soustředění. Byl jsem z toho magického počínání vážně hodně unavený a nerad bych sebou seknul a jeho případně proměnil zpět. To by muselo dopadnout... No Wylan by rozhodně nedopadl na všechny čtyři, ne z téhle výšky. Sledoval jsem vklo-veverko-holuba, který najednou začal padat k zemi s kusem kamínku v tlamě. Zůstal jsem na místě a snažil se ho chytit, ale jak jsem tak zaměřil svou soustředěnost na chytání, už jsem ji nezaměřoval na to, že bych měl udržovat vlkovu podobu konstatní. Takže se postupně Wylan začal měnit zpátky. Naštěstí na mě dopadl ještě v menší podobě, ale hned jak se ocitl v mém kožichu, začal z něj být normální vlk.
Přestal jsem používat magii a padl vysílením i váhou vlkova těla na sobě na zem. "Perfektní, doufám, žes ten šutr nesežral a teď ze mě slez prosm," zahuhlal jsem z pod Wylana, který na mě ležel celou svou znovunabytou vlčí vahou.

únor 3/10 //tonres

"Není od čeho byste mne zdržoval, momentálně nemám nikam naspěch," prohodil jsem s úsměvem a mírně si poposedl na sněhu, abych si udělal větší pohodlí. Nechtěl jsem se úplně nikomu podbízet, ale vážně jsem nikam nespěchal. "Já jsem moc smeček taky nenavštívil. Na jihu jsem myslím nikdy nebyl, je ten váš lesík více na východ nebo na západ?" zeptal jsem se Tonrese se zájmem, protože jsem opravdu rád věděl, co se kde nachází. Tonres mluvil o lese, ale nemluvil o smečce, takže jsem se trochu zamyslel nad tím, jestli mi o smečce nechce říct. A nebo jenom nechce říct, že tam je smečka, kdybych náhodou byl někdo nebezpečný... Už přemýšlím jako pan Sionn v každém vidím nebezpečí. Zavrtěl jsem hlavou. "Vím, že na severu kousek od Asgaarského hvozdu je Borůvková smečka a pak kousek od hor na severu je taky smečka."

//unor 2/tonres

Nechtěl jsem ho zaskočit, takže jsem šel i poměrně hlasitě. Nebylo by nejlepší někoho vyděsit při prvním setkání a já to nehodlal riskovat. Mírně jsem se naklonil a když si mě všimnul tak jsem kývnul hlavou. Moje tvář byla bez výrazu, ale postoj jsem měl uvolněný, takže jsem snad nebudil ve vlkovi hrůzu nebo tak něco. Netoužil jsem po boji, ale zároveň jsem si byl vědom cizího nebezpečí. I tohle jsem měl kvůli Sionnovi, to on mne varoval před cizinci. Jako by si mě chtěl přivlastnit, ale pak mne jednodušše odkopnul... "Lépe bych to neřekl, ano provětrat hlavu, to je ono...." podotknul jsem a doufal, že nebude na překážku, když se posadím. Než jsem usedl zeptal jsem se:"Nebude vadit, když si přisednu. Jmenuji se Parsifal," sdělil jsem vlkovi a počkal na jeho souhlas či nesouhlas a podle toho umístil své pozadí na sníh nebo zůstal stát. "Bydlím v Asgaarském hvozdu, kousek cesty odtohoto místa, pokud se nepletu."

// únor 1/10//Tonres

Byl jsem u jezera. Našel jsem ho... náhodou. Ani jsem plně netušil, kam jdu. Prostě jsem šel a došel. Tak nějak jsem i doufal, že nebudu muset řešit, jak se budu vracet zpátky. Nevěděl jsem totiž pořádně, kam by to bylo. Sníh tu byl všude a všechno to vypadalo úplně stejně. U jezera bylo celkem živo, což mi nevadilo, společnost byla občas vítaná. Hlavně když jeden měl trochu zamotanou hlavu a potřeboval si trochu odpočinotu od vlastních myšlenek. Blízko mě seděl vlk. Byl to celkem fešák, který měl poměrně zajímavou barvu na kožichu. Hnědá barva... Šedá je ale hezčí.Vzpomínka na kožich, který bych viděl radši mě zalila nepříjemným pocitem zmaru a naštvání. Mírně jsem pohodil hlavou a rozešel se k němu. "Dobrý den," pronesl jsem klidně a přátelsky. "Neruším vás?"

"Nesnížím se na jejich úroveň," odvětil jsem moudře i když mne trochu nahlodal pravda. Jenomže přece bych neudělal něco takhle dětinského? Tím bych jenom dokázal, že pan Sionn má pravdu v tom, že na mne kouká pořád jako na malé a ztracené vlče. "Když jsi ve smečce a někdo prostě začne výt na hranicích a ty ho neznáš, jdi se zeptat kdo je a co chce... Nebo možná spíš zavolej někoho povolanějšího, vypadáš že by ti nakopala zadek i stará veverka," odpověděl jsem naprosto upřímným hlasem, protože jsem nebyl úplně nejcitlivější, když jsem hodnotil něčí schopnosti. Pořád jsem byl vychovaný tak, jak to bratři započali. Lepší říct krutou pravdu narovinu než někoho poslat na smrt kvůli jednání v rukavičkách.
Jenomže teď tu byl jiný problém než cizinci. Navíc jsem cítil, že se k nim blíží pan Arcanus. "Budu se snažit," souhlasil jsem s tím, že budu Wylana chytat. "Na sobě jsem to zkusil párkrát a jednou jsem proměnil vlčici v srnku a taky jsem proměnil medvěda v myš... pravda byla to trochu vadná srnka a trochu velká myš, ale pak se vrátilo v klidu všechno zase zpátky," řekl jsem opět upřímným hlasem. Začal jsem se soustředit a najednou se z Wylana začal stávat holub. Trochu oškubaný, jako by proletěl vychřicí, ale pořád holub. Měl jenom trochu divnou hlavu. Vlčí... A byl... No velkej, ne tak jako Wylan ale rozhodně ne jako malej holub. "Doufám, že zvládneš takhle lítat nebo aspoň šplhat... sakra měl jsem z tebe udělat veverku," pronesl jsem a Wylanovi se místo holubího ocasu udělal ocas veverky. "Ach... možná začni plachtit holubčíku."