Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Hlásím se

Došlo mi až pozdě, že mi uklouzlo, že jsem vlastně umřel, ale jediný kdo si toho všimnul byl pan Arcanus. Jenom jsem kývl hlavou. Pan Sionn se začal vesele družit s tím novým, který se jmenoval Sirius. Navíc se pan Sionn snažil být za chlapáka. Jeden mu řekne, že ho miluje a on ho odkopne jako suchou šišku, ale když mu do kvartýru začne lézt někdo takovej, tak mu pomalu teče slina z tlamy nechutný... moje myšlenky byly naštvané. Nejenom na pana Sionna, ale i na pana Siriuse, protože tady docházelo k jistýmu flirtování a to mě vytáčelo. Stál jsem kousek od pana Sionna, takže jsem se na něj jenom otočil. "No vidím, že na flirtování s někým, komu teče ještě mlíko po bradě jste zdravý dostatečně, takže já jdu pokud nic víc nepotřebujete," řekl jsem namíchnutě a pak se otočil na patě a začal si to rázovat ven, aniž bych se podíval na pana Sionna znovu nebo počkal na jeho odpověď.
Když jsme procházel kolem Wylana jen jsem na něj pohlédnul. "Kousek odsud jsou jeskyně, můžeme to tam jít prozkoumat a já vám ukážu zbytek lesa," řekl jsem mu, ale nečekal na jeho odpověď, protože v tomhle úkrytu jsem nechtěl být už ani minutu. Cestou ven jsem minul Zurri a Crowleyho. "Zdravím," pronesl jsem jen a prošel kolem nich ven.

//les

Vzduch v jeskyni se trochu ohřál a já bych dal všechno za to, že to udělal Arcanus jeho aura totiž na chvilku změnila barvy z šedé na světlounce modrou. Sionn se rozhodl, že nebude říkat to, co udělal. Nebo že to aspoň neřekne na plno, ale pan Arcanus mi pravděpodobně četl myšlenky, nebo je četl panu Sionnovi, ale to bylo fuk. Dovtípil se. "Já jsem v pořádku, ale děkuji za nabídku," odvětil jsem na možnost nechat se vyléčit. Popravdě jsem byl za tu bolest z modřin rád, aspoň trochu tlumila ty smutné pocity v mojí hlavě. Nelíbilo se mi, že pan Sionn mlží o tom, co udělal. Bylo tu prostě až moc tajemství všech před všemi a to mne znervozňovalo. Tajemství znamenalo slabinu. A slabina znamenala možný konec. "Zabil Styx," konstatoval jsem suše. Pokud jsem nemohl zabránit tomu, aby dělal pan Sionn nějaký další vylomeniny, mohl jsem aspoň informovat o jeho posledním kousku pana Arcanuse. Pohledem jsem probodnul pana Sionna. "Ale těžko říct, jestli se taky nevrátí, jako tenkrát já," dodal jsem a pohled přenesl na pana Arcanuse. Nebyla to úplně infromace, kterou jsem chtěl šířit. Přežít vlastní smrt nebylo nic pěkného, ale musel jsem pana Arcanuse varovat.
Zbytek osazenstva mne nijak extra nezajímal. Pan Sirius na mne mrknul, což jsem přešel s naprosto nezměněným výrazem. Jestli si myslel, že pomrkáváním na mne zapůsobí to těžko. Wylan byl víc slušný než on. Kývnul jsem na něj hlavou v pozdravu. Pak jsem se obrátil na pana Arcanuse. Nechtěl jsem tu už být. Pan Sionn mne vytočil, byl jsem naštvaný tak, že se to dalo poznat z mého postoje. Nesouhlasil jsem s tím, že zamlčel před otcem tak důležitou věc. "Máte nějaké úkoly pane? Celkem rád bych se trochu protáhnul," dodal jsem. "Nemám vzít nováčky na lov?"

Pan Sionn byl paličatý mezek, ale možná proto si našel cestu k mému srdci. Možná proto jsem ho měl tak moc rád a nechtěl ho ztratit. Jeho paličatost by mi nejspíš chyběla, kdyby se mu něco stalo. Zavřel jsem tedy oči, abych si mohl odpočinout. Byl jsem tak vyřízený, že jsem okamžitě usnul, ani jsem se nemusel nějak extra snažit. Usnul jsem do vteřiny hlubokým a tvrdým spánkem. Nezdál se mi žádný sen, což bylo vzhledem k okolnostem možná dobře. Nejspíše by se mi zdálo něco nepříjemného a to jsem nechtěl. Potřeboval jsem klid od pošlapaných snů a zlomených srdcí klid aspoň když jsem spal.

Probudil mne až příchod dalších vlků. Slyšel jsem je už ve spánku, když se začaly ubírat směrem k nám. Jedno byl pan Arcanus podle jeho našlapování, kdy sice pokládal tlapky velmi obezřetně, ale pořád to vydalo mírně dusnutí, jak byl těžký. Za ním pak kráčelo osm tlapek, které nepatřily nikomu známému. Zvedl jsem hlavu a rychle těkl pohledem k panu Sionnovi. Měl bych ho jít bránit... myšlenka mi proletěla hlavou a svaly ztuhly, ale nepohnul jsem se. Šel s nimi přece pan Arcanus tak nebylo třeba se nijak extra ukvapovat a stavět do ochranné pozice. Místo toho jsem si jenom pomalounku sednul, zatím co příchozí se dostali až k nám.
Byl to pan Arcanus a dva neznámí vlci. Pan Arcanus byl hned vyjevený z toho, jak pan Sionn vypadá, nedivil jsem se vypadal dost bídně. Sám jsem měl tělo samou modřinu, ale to nebylo vidět. Naštěstí. Nedokázal bych úplně zkousnout kdyby se o mně teď někdo nějak překotně zajímal. Popravdě jsem chtěl být spíš sám. Pohlédl jsem na pana Sionna ať otci odpoví sám. No jen mu pověs, že jsi dostal na držku a málem se nechal udusit pískem, protože seš až moc hrdej na to, aby sis nechal pomoct. Jen mu řekni, jak ses ani nechtěl vydat sem a v podstatě jsem ti musel říct, že tě miluju, aby ti to bylo tak nepříjemný, že budeš chtít jít radši domů... Pohledem bez výrazu jsem koukal na pana Sionna, ale pak jsem se obrátil k příchozím. "Zdravím pánové," řekl jsem a mírně pokývnul hlavou na přivítání nových vlků i pana Arcanuse. Vlci vypadali starší než já, ale ne o moc. Když se jeden zeptal, jestli jsme v pořádku obrátil jsem na něj pohled. Nejsem v pořádku. Tenhle pitomec mi málem umřel před očima hned po tom, co jsem sám byl na onom světě nebo co to sakra bylo za noční můru. A pak mě poslal do zádele... Spánek evidentně dodal nejenom energii mému tělu, ale i hněvu. Smutek z vlastního špatného pořízení v oblasti lásky se přesunul do naštvání na svět a všechny v něm. "Jsem v pořádku, děkuji za optání," odvětil jsem naprosto s klidným hlasem. "Jmenuju se Parsifal, pro přátele Parsi," dodal jsem, abych se představil a doufal, že taky sdělí svoje ctěná jména.

Parsifal

Pan Sionn začínal konečně působit zdravěji. To bylo dobře. Potřeboval si odpočinout a vyléčit svá zranění. Navíc se taky musel zotavit po psychické stránce. Souboj na život a na smrt jednoho poznamená. Zabít jiného vlka musí jednoho poznamenat taky. Navíc, když na to není připravený. Přišel jsem si jako stařec, který už zabil spousty soků, ale přitom jsem nezabil nikoho. Popravdě jsem ovšem věděl, že bych nezaváhal. Stačilo pár měsíců s bratry v mém raném životě, abych pochopil, že smrt se musí v některých případech rozdávat s klidem a rozvahou, stejně jako nedělní oběd.
Zvedl hlavu a promluvil. Jeho hlas měl zase normální barvu, zněl unaveně, ale ne vystrašeně, zděšeně nebo cokoli podobného. To bylo pryč. "Hmm," prohodil jsem jenom. Nechtěl jsem ho vysilovat víc, než bylo potřeba. Řekl bych mu toho ještě spoustu a na to nejspíš nebyl připravený momentálně ani jeden z nás. Já svoje sice řekl, ale dokázal bych o tom mluvit dlouhé hodiny, kdybych měl prostor. Jenomže pan Sionn to stejně slyšet nechtěl. Parsi, byl jsi odmítnut. Tak se vzchop a přestaň brečet jako nějaká baba. Tenhle hlas patřil Anselmovi. Parsi, měl by ses snažit dál a nikdy to nevzdávat. Tohle byl hlas léčitele, Joffrey měl podobný kožich jako já, ale jaké měl oči už jsem netušil. Prostě se seber, jdi rozbít pár tlam a pak se vrať až vychladneš. Tuhle radu by mi dal Caspian.
Jenomže žádná z těch rad se nezdála dobrá.
"I tak jsem to neměl dělat a vy byste měl odpočívat," pronesl jsem s konečnou platností. Položil jsem si hlavu na chladnou zem. Nechtěl jsem předstírat že spím, protože jsem pořád nemohl usnout. Hlavou se mi hnala spousta myšlenek, takže jsem jenom čuměl do stropu.

//les

Podpíral jsem pana Sionna a pomáhal mu sestoupit do jeskyně. Jeho blízkost... jako by mě jeho tělo pálilo tam, kde se mne dotýkalo. Někdo by mohl říct, že prostě mám přijmout to, jak to cítí. Nemůžete nikoho nutit do něčeho, co sám nechce. Nemůžete si nárokovat jakýkoli cit, ať je to nenávist, přátelství nebo láska. To jsem věděl. Nikdo ovšem neříkal, že musíte tu bolest uvnitř rovnou přijmout a smířit se s ní. Že si ji nemůžete chvilku nechat v sobě a užívat si jí. Protože to, že to bolí znamená, že na tom záleželo, ne? "Hmm... kromě toho, že se umím přeměnit na pařez a vidím kolem ostatních barvy nemám nejspíš žádnou magii. Nikdy jsem to nezkoušel zjistit a sám na sobě magie nevidím," pronesl jsem a trochu vydechl, když jsem udělal poslední krok dolů do jeskyně. Možná, že kdybych se koukl na svůj odraz, ale to jsem nikdy nezkoušel a popravdě jsem možná ani nechtěl.
Viděl jsem, jak se pan Sionn opřel o zeď a odtáhl se tak ode mne. Prázdno po jeho teple bylo nepříjemné. Chtěl jsem mu dát ovšem prostor. Nebudu ho nutit dělat nic, co sám nechce. Není to správné. Není to dobré. Jenomže když jsem si všiml, jak se sune po zdi k zemi musel jsem sám sebe držet, abych mu nešel na pomoc. Nasál jsem do nosder vzduch až to písklo, ale nehnul jsem se. Pan Sionn se mezitím oklepal a začal tahat z jeskyně kožešinu. Chtěl jsem se nabídnout, že mu pomůžu. "Já," začal jsem potichu, když prošel kolem mně, ale jako by ho napadlo to samé. Začal o tom, co jsem mu řekl ve vzteku a požádal o pomoc. Kývl jsem hlavou, popadl kožešinu a v podstatě bez problému ji odtáhl doprostřed jeskyně, kde bylo největší teplo, ale zároveň mírně pofukoval vítr od vchodu. Pak jsem si šel lehnout o kus dál do stínů, pod jednu z kamených stěn. "Neměl jsem na vás tam křičet. Omlouvám se," řekl jsem po chvilce ticha.

//mahtae

Podpíral jsem pana Sionna, který kráčel podivně klátivým krokem. Sám jsem byl velmi unavený, ale snažil jsem se, aby to na mě nebylo poznat. Chtěl jsem spát, spát do konce svých dní. Zaspat tu bolest těla i mysli. Zaspat všechno, co se stalo. Jenomže to nešlo. A stejně jako se po mém těle rozlily modřiny, objevující se až nyní po boji se Styx. Rozlila se i modřina v mé mysli. Bylo to malé bolestivé místo, které se rozlézalo do většího a bolestivějšího. Cítil jsem jak kouše a jak se napíná. Ale snažil jsem se na něj nesahat. Zatím. Dokud se nezahojí.
"Jsem si naprosto jistý magií myšlenek, neviditelností a předměty. Pak vidím i jiné barvy, ale nejsou tak výrazné, tyhle je přehlušují," sdělil jsem stroze a jasně přímo v odpovědi na jeho otázky. Bylo trochu bolestivé, že se tolik zajímal o magie, ale na druhou stranu aspoň jsem odvedl řeč jinam. To bylo dobře. Teď nepotřeboval víc problémů, potřeboval klid a odpočinek.
Možná, že kdyby pan Sionn mlčel.
Možná...
Jenže on promluvil a já pocítil podivný osten v modřině. Jako by se v ní podrbal drápem. Dlábnul do ní a točil dráp ve směrech, aby to bolelo. Dovedl jsem ho do jeskyně. "Tím pádem jsme si kvit," odvětil jsem stručně. "Potřebujete ještě něco?" zeptal jsem se a doufal, doufal, že si svoje slova třeba rozmyslel, že změnil názor. Ale nehodlal jsem na něj naléhat. Řekl, že ne. A tak mi zůstalo jenom doufání.

//Jeskyně

Sionn evidentně nebyl na pochod připravený, ale já popravdě neměl úplně sílu na to tu s ním být dál a jenom ležet ve sněhu. Sám jsem cítil, že pokud ho mám dostat někam do bezpečí a do tepla, musím to udělat teď, protože energie a adrenalin odcházely. Možná, že kdyby to dopadlo jinak, měl bych energie na rozdávání, ale teď jsem byl emocionálně i fyzicky vyždímaný, jako by někdo vymačkal z mechu všechnu vláhu. Musím se sebrat a dostat pana Sionna domů. Když se zvednul a začal se klopýtavě posouvat k domovu, jen jsem k němu přišel a nechal ho se o sebe opřít. Když vedete někohok do je zraněný, nemocný nebo starý, padají kolem vás ochrané zony jako domečky z karet. Nemůžete si dovolit, nepodepřít je, ale zároveň v tom doteku není ani nic nepřístojného. Je to jako by vám někdo povolil se dotknout, ale zároveň se nedotknout. Tělo se sice opírá, ale duše není ani na dosah tlapky. Bylo to cizí, odosobněné, praktické.
Kráčel jsem vedle pana Sionna a v duchu si prohlížel jeho auru. Jeho temná černá aura se vlnila kolem jeho těla a prozrazovala magii neviditelnosti stejně jako jeho oči. "Na to, že ovládáte tolik magií, byste je mohl začít používat. Třeba magii myšlenek by jste mohl odhalit další tah nepřítele," pronesl jsem věcně a takticky, abych odvedl jeho i svoje mylenky pryč. A přesto... vykání se vrátilo jako chladná bariéra oddělující mě od něj. Navždycky?

//Asgaar

Tiše jsem čekal. Sníh padal kolem. Mohl bych toho říct hodně, mohl bych se doprošovat, mohl bych slibovat hory a doly. Mohl bych dělat všechno pro to, abych ho přiměl mě milovat, ale to nešlo. Nebylo to ve mně. Nebyl jsem ten, co by se podbízel a šel proti přání jiných. Pokud se rozhodl, tak to bylo jeho rozhodnutí a bylo správné, neměnné a konečné. Uvnitř mě se všechno sesypalo, ale navenek jsem nedal nic znát. Nehnul jsem jediným mimickým svalem ani jsem nepřešlápnul. Byl jsem jako stojící ledová socha, na kterou dopadá čerství sníh. Byla to vteřina nebo celé století, co jsem tak stál. Netušil jsem. Uvnitř se odehrálo tornádo, které dokonale zničilo všechno, co mohlo být. Zůstal jenom kodex, řád. Jednej čestně... nevnucuj své názory... slyšel jsem v hlavě hlasy, které už jsem ani nedokázal přiřadit k obličejům.
Pak jsem si prokřupal krční páteř a jako by se nic nestalo, jsem přešlápnul. "Dobrá, doprovodím vás do hvozdu," pronesl jsem a čekal na rozkaz, že to mám udělat. Rozkazy, příkazy, nic jiného. Jenom plnit to, co jsem plnit měl. A ve vnitř pohřbít všechno, co tam nemělo být. Co tam nemělo patřit. Chtělo se mi utéct pryč, ale moje povinnost byla důležitější. Teď bylo důležité dostat ho do tepla a domů, pak se budu moct jít klidně zabívat svým vlastním pocitem zmaru. Dodržuj zásady bratrské pomoci, je vždy na prvním místě...

A tak jsem seděl. Doufal a prostě... hodnotil jestli nebude lepší se vrhnout do ledové řeky, protože tohle byl trapas. Byl to nejhorší trapas, co se mi kdy stal. A ještě to tak moc vevnitř bolelo. Nejenom, že jsem vyjevil svoje city a ty nebyly opětovány. Ale ještě navíc jsem teď byl za naprostýho idiota, který jenom zneužil toho, že je někdo zraněný. Když já se o něj tak moc bál...Tak moc... Jenomže pan Sionn se rozhodl, že mi to neusnadní. Prostě se rozhodl, že mě v tom opravdu vykoupe a já začal uvažovat, jestli by ta ledová koupel nebyla přeci jenom příjemnější než tohle.
Na druhou stranu jsme byli oba dospělí a když si to nevyříkáme teď, tak už nejspíš nikdy. A já potřeboval vědět na čem jsem. Mluvil o tom, že jsem pro něj jako mladší bratr. Chápal jsem to, věděl jsem, že třeba není... no proč by taky byl na někoho, jako jsem já. Takže mě měl prostě rád, takovým tím sourozeneckým způsobem, ale já to prostě nemohl vydržet. Budu pro něj tím, co ze mě chce? Nebo budu tím kým jsem a prostě odejdu? Polemizoval jsem nad tím, kam povedou moje další kroky. "Já..." nadechl jsem se a zmlknul, ale pak jsem prostě nabral sílu. Postavil jsem se na všechny čtyři. Bylo načase tohle ukončit, ale já nechtěl. Nechtěl jsem se od něj vzdalovat. Jeho vůně pampelišek, byla všude. Otočil jsem se na něj a podíval se mu z příma do očí. "Jenomže už nejsem malý ani zranitelný. Myslím, že jsem nejednou dokázal, že nejsem malé vlče," spustil jsem. Bylo načase odhodit masky a zábrany a prostě.... to říct. "Dokážu se o sebe postarat sám... Miluju tě...." povzdechl jsem si. Prostě ta slova ze mne vyklouzla, popravdě jsem to ani říct nechtěl, ale byla to pravda. A pak tu byla ta druhá pravda. "Ale chápu, že ty tyhle pocity neopětuješ?" vyznělo to spíše jako otázka. "A nemusíš se bát, že bych ještě někdy něco naznačoval, já... zvládnu to," řekl jsem a zhluboka se nadechl. Můj hlas se třásl, rozhodně jsem nepůsobil jako rytíř, kterým jsem chtěl být. Ale nepůsobil jsem ani slabě. Působil jsem silně a odhodlaně. "Ale chci to od tebe nejdřív slyšet. Chci slyšet, že ty necítíš to, co já."

Vyžvejkni se konečně už! Byl jsem na sebe ve své hlavě velice přísný. Víc než na kohokoli jiného. Nešlo o to, že bych se nějakým způsobem sebemrskal, to ne. Jen jsem prostě sám na sebe měl poměrně velké požadavky. A taky protože na koho jiného, chcete být naštvaní, než sami na sebe? Ostatní nemůžete ovlivnit a tak ani vaše naštvání nepomůže ke změně jejich chování. Když budete naštvaní na sebe, můžete s tím aspoň něco udělat.
A pak začal pan Sionn mluvit... a... pochopil to úplně špatně.
Věděl jsem, že bych měl mlčet, ale nějak se mi nechtělo. Teď už nebylo cesty zpátky a já prostě nechtěl, nechtěl jsem prohrát. Nechtěl jsem tuhle věc prostě nechat plavat. Chtěl jsem bojovat. Ať už jenom o to, abych byl odmítnut s tím, že ten druhý přesně ví o co šlo. I prohrát se dá důstojně ne? I když to nechcete? Někdy se to stane, ale může to být aspoň hrdé a ne jenom náhodou.
"Tak... tak to... tak to není," zakoktal jsem se. Pořád jsem se koukal na svoje tlapky a někam do pryč do strany. Vyhýbal jsem se pohledu na pana Sionna. "Já," nadechnul jsem se a vydechnul. Chtěl jsem to říct správně. Chtěl jsem to říct, tak aby mě pochopil a ne tak, aby moje city bagatelizoval tím, že jsem prostě jenom nezkušený mrně. Musel to pochopit, aby mi mohl říct ne a já aspoň věděl, že to tak prostě mělo být. "Já nemám tě... nemám tě rád, protože bych neměl na výběr... mám tě rád, protože... protože jsi to ty," řekl jsem a pohlédl svým medovým pohledem na Sionna. "Není to vděčnost," dodal jsem ještě. "Je to mnohem víc."Bylo to mnohem víc. Chtěl jsem mu říct, že jsem se potkal s vlčicemi. S Cashmere a s Danie, ale že to nebylo ono. Že jsem prostě vždycky věděl, že mě to táhne k němu. Protože tak hezky voněl a hezky se smál. Protože byl naprostý pitomec, ale zároveň chytrej. A taky proto, že bych mu občas rád vrazil, ale nedej panda aby se na něj kdokoli jenom divně podíval.

Pronásledoval mě jeho pohled a bude mě pronásledovat asi na vždy. Nelíbilo se mi to, že jsem najednou nevěděl, co mám dělat. Všechno bylo vždycky přesně dané. Řídil jsem se kodexem a poslouchal na slovo. A když jsem se jednou rozhodl udělat něco, co jsem chtěl udělat už dlouho, bylo to špatně. Netušil jsem, že jsem to chtěl udělat. Přišlo to samo, ale když jsem to udělal, věděl jsem, že je to dobré. Věděl jsem, že tak to má být, jenže jsem to tak možná cítil jenom já. Bylo to nejspíš jednostrané a ta panika ve mně se strašně rozprostřela, jako kožešina, která mne přikryla a zadusila všechen oheň a jisktu. Ten pohled... Nesouhlas? Souhlas?
Zjevně jsem nebyl jediný, kdo absolutně netuší, co se děje. Nebyl to jenom můj problém. To co jsem provedl změnilo to co bude. Sionn mě zase oslovil a moje uši mírně zastříhaly, když promluvi. Už jsem si zvykl na to, že na mě mluví. Nechtěl jsem ho ztratit a teď mi přišlo, že ho ztrácím. Jenže pak se zeptal. Zeptal se a já věděl, že můžu mlčet nebo mu lhát, jenomže tomu pohledu se lhát nedalo. A tak jsem se rozhodl říct všechno. Co bych mohl ztratit? "Strach...ehm... Cítím strach," odvětil jsem mu a mírně se zadrhnul. Jako by mi vyschlo hrdlo. Přiznat, že se bojím. To bylo velké, alespoň pro mě. "Cítil jsem strach, když jsem tě viděl dole. A cítím strach i teď já... Já pochopím, když mě pošleš pryč... Neměl jsem, já..." začal jsem koktat a pohled obrátil někam do strany. Nechtěl jsem mu koukat do očí. Bál jsem se, že pak nebudu schopný říct, že bych ho opustil, pokud by si přál. Protože to jsem věděl, že teď už nedokážu.

Pohled jsem upřel k zemi. Naprosto automatické gesto. Koukat na svoje tlapky, pohled upřený k zemi, nemyslet, nefňukat. Tiše stát. Všechno vnímat, ale zároveň nic necítit. Být prázdný, klidný. Být a zároveň nebýt. Tak to mělo být, ale nebylo. Pohledem jsem přejel ze svých tlapek na sníh a chtěl udělat krok v zad. Pořád jsem narušoval osobní prostor Sionna, který potřeboval spíš klid a pohodlí, aby se mohl vyspat a nabrat energii. A já tady dělal takovéhle... Proč jsem to udělal. Zvoral jsem to... Věděl jsem, že jsem to grandiozně zazdil. Udělal jsem tu nejhloupější věc. Věděl jsem co cítím už nějakou chvilku, vlčice mne nikdy nezajímaly. Nebo alespoň ne tak, jak by měly. Jejich přítomnost mi byla příjemná, ale nikdy jsem k nim necítil nic víc. S panem Sionnem to bylo jiné...
Jenomže on byl Alfa, já byl nikdo.
On byl ze vznešené rodiny, já byl sirotek.
On měl moc a postavení, já byl nikdo z ničeho.
On měl velet, já měl chránit.
On měl budovat a já jenom ničil.
Když mi řekl ať se na něj podívám nechtěl jsem. Potlačil jsem nutnost zavrtět hlavou a být jako trucovité dítě, které dál bude koukat do země. Jenže, to jsem nebyl já. Já plnil příkazy hned. A někdy i dřív, než je vůbec někdo vyslovil. Zvedl jsem tedy hlavu ve vteřině, kdy dokončil svá slova. Můj výraz neprozrazoval absolutně nic. Byl jsem jako ledová socha. Jenom čelist jsem měl víc zaťatou než obvykle a medová očka jsem na chvilku zavřel, než jsem s vydechnutím oči otevřel a hleděl do tmy v těch vlka před sebou.

A zazvonil zvonec... a pohádky byl konec...
Nebo ne zvonec, ale zajíknutí. Měl jsem ucho těsně vedle jeho tlamy, když z ní vyklouzlo moje jméno. Jako by se dusil na kusu masa. Nebylo to povzdechnutí, bylo to zajíknutí. Slyšitelné a naprosto vše říkající. V ten moment se všechno zastavilo. Jako bych dostal facku. Bylo to horší než dostat facku, protože tohle bylo až moc reálné. Svět se zatočil. Být opravdová drama queen, tak sebou seknu na zem nebo prostě odejdu, jenomže jsem ho tu nemohl nechat. Takže jsem se zaseknul v pohybu a pak se velice neochotně, ale razantně začal odtahovat. Překročil jsem hranici a neuvědomoval si, jak to pro něj muselo být nepříjemné. Sakra... Sakra, sakra, sakra. Tohle byl naprostý debakl.
Co jsem si myslel?
Co jsem si sakra myslel?
Je to Alfa a já jsem kdo? Nikdo... Naprosto nikdo. Navíc ani nevím, jestli se mu líbí vlci, vždyť měl tu tamtu ne... On je... Co jsem já.... Nikdy... Hoši já jsem takovej datel (//z důvodu cenzury si pod pojmem datel představte libovolné označení pro osobu ne příliš vysokého intelektu).
Odtáhnul jsem se hned ve vteřině kdy dořekl moje jméno. Všechny tyhle konverzace v mojí hlavě se odehrály během zlomku vteřiny. Bál jsem se. Velmi jsem se bál. Ale nechtěl jsem... nemohl jsem... Nemohl jsem se mu podívat do očí. Nešlo to. Všechno jsem podělal. Všechno.