Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Podařilo se nám získat další šutr a když jsem se ohlédl na veverčáka tan byl v trapu. Jen jsem si zlostně něco zabručel. Neurčitého, ani já sám jsem netušil, co jsem řekl. Perfektní každej tady v tom lese druhý jenom opouští bez vysvětlení, který by dávalo smysl. Pohlédl jsem na Wylana a začal se zvedat. Konečně. Popravdě mě jeho váha celkem dusila a taky, abych pravdu řekl, byl jsem dost unavený. Wylan mi nabízel, že se můžu při zvednutí o něj opřít, ale já jenom zavrtěl hlavou. "Chvilku si tu poležím, jestli to nebude vadit," pronesl jsem a mírně se na Wylana usmál. Bolelo mě celé tělo a zároveň jsem byl kvůli nedostatku energie z magie dost unavený. Chtěl jsem si prostě odpočinout. A tak jsem zůstal ležet.
Poslouchal jsem Wylanovo nadšení z toho, že se mu ta přeměna líbila a byl jsem celkem i rád. Docela mě bavilo, že se někomu líbilo tohle moje ne úplně přesné magické kouzlení. "Moc mi to nešlo a nevím, co to je za magii, ale kdybys chtěl, tak až se prospím můžu ti říct, jaké magie máš ty, chtěl bys?" zeptal jsem se a pak protáhle zývnul. Než jsem se nadál usnul jsem. A netušil jsem, co se stalo během mého spánku. Existence Amorka mi byla cizí a tak jsem nemohl tušit, že mé pocity po probuzení budou no... jiné, než by měly být.

Snažil jsem se udržet podobu Wylana dokud to šlo. Nehodlal jsem ho nijak zranit, ale popravdě byla chvilka, kdy jsem málem povolil soustředění. Byl jsem z toho magického počínání vážně hodně unavený a nerad bych sebou seknul a jeho případně proměnil zpět. To by muselo dopadnout... No Wylan by rozhodně nedopadl na všechny čtyři, ne z téhle výšky. Sledoval jsem vklo-veverko-holuba, který najednou začal padat k zemi s kusem kamínku v tlamě. Zůstal jsem na místě a snažil se ho chytit, ale jak jsem tak zaměřil svou soustředěnost na chytání, už jsem ji nezaměřoval na to, že bych měl udržovat vlkovu podobu konstatní. Takže se postupně Wylan začal měnit zpátky. Naštěstí na mě dopadl ještě v menší podobě, ale hned jak se ocitl v mém kožichu, začal z něj být normální vlk.
Přestal jsem používat magii a padl vysílením i váhou vlkova těla na sobě na zem. "Perfektní, doufám, žes ten šutr nesežral a teď ze mě slez prosm," zahuhlal jsem z pod Wylana, který na mě ležel celou svou znovunabytou vlčí vahou.

únor 3/10 //tonres

"Není od čeho byste mne zdržoval, momentálně nemám nikam naspěch," prohodil jsem s úsměvem a mírně si poposedl na sněhu, abych si udělal větší pohodlí. Nechtěl jsem se úplně nikomu podbízet, ale vážně jsem nikam nespěchal. "Já jsem moc smeček taky nenavštívil. Na jihu jsem myslím nikdy nebyl, je ten váš lesík více na východ nebo na západ?" zeptal jsem se Tonrese se zájmem, protože jsem opravdu rád věděl, co se kde nachází. Tonres mluvil o lese, ale nemluvil o smečce, takže jsem se trochu zamyslel nad tím, jestli mi o smečce nechce říct. A nebo jenom nechce říct, že tam je smečka, kdybych náhodou byl někdo nebezpečný... Už přemýšlím jako pan Sionn v každém vidím nebezpečí. Zavrtěl jsem hlavou. "Vím, že na severu kousek od Asgaarského hvozdu je Borůvková smečka a pak kousek od hor na severu je taky smečka."

//unor 2/tonres

Nechtěl jsem ho zaskočit, takže jsem šel i poměrně hlasitě. Nebylo by nejlepší někoho vyděsit při prvním setkání a já to nehodlal riskovat. Mírně jsem se naklonil a když si mě všimnul tak jsem kývnul hlavou. Moje tvář byla bez výrazu, ale postoj jsem měl uvolněný, takže jsem snad nebudil ve vlkovi hrůzu nebo tak něco. Netoužil jsem po boji, ale zároveň jsem si byl vědom cizího nebezpečí. I tohle jsem měl kvůli Sionnovi, to on mne varoval před cizinci. Jako by si mě chtěl přivlastnit, ale pak mne jednodušše odkopnul... "Lépe bych to neřekl, ano provětrat hlavu, to je ono...." podotknul jsem a doufal, že nebude na překážku, když se posadím. Než jsem usedl zeptal jsem se:"Nebude vadit, když si přisednu. Jmenuji se Parsifal," sdělil jsem vlkovi a počkal na jeho souhlas či nesouhlas a podle toho umístil své pozadí na sníh nebo zůstal stát. "Bydlím v Asgaarském hvozdu, kousek cesty odtohoto místa, pokud se nepletu."

// únor 1/10//Tonres

Byl jsem u jezera. Našel jsem ho... náhodou. Ani jsem plně netušil, kam jdu. Prostě jsem šel a došel. Tak nějak jsem i doufal, že nebudu muset řešit, jak se budu vracet zpátky. Nevěděl jsem totiž pořádně, kam by to bylo. Sníh tu byl všude a všechno to vypadalo úplně stejně. U jezera bylo celkem živo, což mi nevadilo, společnost byla občas vítaná. Hlavně když jeden měl trochu zamotanou hlavu a potřeboval si trochu odpočinotu od vlastních myšlenek. Blízko mě seděl vlk. Byl to celkem fešák, který měl poměrně zajímavou barvu na kožichu. Hnědá barva... Šedá je ale hezčí.Vzpomínka na kožich, který bych viděl radši mě zalila nepříjemným pocitem zmaru a naštvání. Mírně jsem pohodil hlavou a rozešel se k němu. "Dobrý den," pronesl jsem klidně a přátelsky. "Neruším vás?"

"Nesnížím se na jejich úroveň," odvětil jsem moudře i když mne trochu nahlodal pravda. Jenomže přece bych neudělal něco takhle dětinského? Tím bych jenom dokázal, že pan Sionn má pravdu v tom, že na mne kouká pořád jako na malé a ztracené vlče. "Když jsi ve smečce a někdo prostě začne výt na hranicích a ty ho neznáš, jdi se zeptat kdo je a co chce... Nebo možná spíš zavolej někoho povolanějšího, vypadáš že by ti nakopala zadek i stará veverka," odpověděl jsem naprosto upřímným hlasem, protože jsem nebyl úplně nejcitlivější, když jsem hodnotil něčí schopnosti. Pořád jsem byl vychovaný tak, jak to bratři započali. Lepší říct krutou pravdu narovinu než někoho poslat na smrt kvůli jednání v rukavičkách.
Jenomže teď tu byl jiný problém než cizinci. Navíc jsem cítil, že se k nim blíží pan Arcanus. "Budu se snažit," souhlasil jsem s tím, že budu Wylana chytat. "Na sobě jsem to zkusil párkrát a jednou jsem proměnil vlčici v srnku a taky jsem proměnil medvěda v myš... pravda byla to trochu vadná srnka a trochu velká myš, ale pak se vrátilo v klidu všechno zase zpátky," řekl jsem opět upřímným hlasem. Začal jsem se soustředit a najednou se z Wylana začal stávat holub. Trochu oškubaný, jako by proletěl vychřicí, ale pořád holub. Měl jenom trochu divnou hlavu. Vlčí... A byl... No velkej, ne tak jako Wylan ale rozhodně ne jako malej holub. "Doufám, že zvládneš takhle lítat nebo aspoň šplhat... sakra měl jsem z tebe udělat veverku," pronesl jsem a Wylanovi se místo holubího ocasu udělal ocas veverky. "Ach... možná začni plachtit holubčíku."

"Nejsem úplně zákeřný... nebo ne dostatečně na to, abych jim házel klacky pod nohy," pronesl jsem klidně. Bylo proti mým zásadám někoho prostě podkopávat v jeho snažení být lepší než já. Nebylo to fér. A to jak se k tobě Sionn zachoval bylo fér? Potlačil jsem tuhle myšlenku mrknutím oka a obrátil se k Wylanovi. Lesem se rozlehlo vytí, následované ještě jedním. "Co to bylo? Neměli bychom to zkontrolovat?" zeptal jsem se ho. Ne, že by toho věděl víc než já, ale já rozhodně chtěl jít kontrolovat to, co se momentálně dělo v lese. Dvě vytí byla zvláštní na tuhle dobu.
Udělal jsem první krok směrem k hranicím, ale pak se slunce odrazilo od něčeho v korunách stormů. Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem tam jeden z těch kamínků. "Hele?" houknul jsem a tlapkou ukázal směrem k tomu šutru v korunách. Jenomže jak se k němu dostat? Byl moc vysoko abychom k němu vylezli. Zároveň i kdybychom si stoupli na sebe, nedostaneme se tam. "Mám nápad, jak ho dostat dolů, ale nebude se ti líbit," pronesl jsem a pak začal vysvětlovat Wylanovi, že umím proměnit vlky v něco úplně jiného, když se na to hodně soustředím, takže bych mu mohl třeba přičarovat křídla nebo tak něco.

//Úkryt

Vynořil jsem se z úkrytu zase v lese, naprosto připravený dát Wylanovi na frak. Ten se ovšem popasoval s tím, že závodíme celkem dobře. Ušklíbnul jsem se. Nerad jsem prohrával. Bylo těžké, si to přiznat, ale bylo to prostě tak. Nechtěl jsem prohrát. Nemohl jsem prohrát. Ne v tomhle. Přidal jsem do kroku a snažil se dávat pozor na všechny kameny, křoviny a kořeny, které se mi pletly do cesty. Dřív jsem si jich ani tolik nevšímal jako teď. Přeskočil jsem poslední padlý kmen a přibrzdil přímo před veverkou, kterou nahodila sprška sněhu. Neomlouval jsem se a jenom se vítězoslavně otočil na Wylana se smíchem na tváři. Od ucha k uchu jsem se na něj culil. Bylo fajn se takhle jednou pobavit a proběhnout. "Gratuluju k druhému místu," zazubil jsem se zadýchaně na svého momentálního parťáka a doufal, že si to nebude brát extra osobně.
Pak jsem pohlédl na veverku. Svítil před ní další kámen. Jak se tu jenom vzal. "Pane, uděláte mi tu čest a hodíte ten šutr k té veverce," pronesl jsem obřadně, jako bych Wylana žádal o to, aby mi věnoval ruku svojí prvorozené dcery a půl království k tomu.

Parsifal - láska (boy) nebo přátelství (na genderu nezáleží)

//les

Vběhl jsem do jeskyně tryskovou rychlostí. Pak stačilo jenom neuklouznout, což mi šlo díky poměrně dobré obratnosti od narození. Ne, že bych byl nějak extra obratný, ale když si jeden uměl dávat pozor kam šlape, nemusel se pak sbírat ze země zase dohromady. Vběhl jsem do jeskyně a zamířil si to až k druhé stěně, tam jsem se otočil a v ten moment mi podjely nožky a já musel pořádně zahrabat. Silou sjem se udržel, ale ztratil jsem potřebné vteřiny, což mohlo dát Wylanovi šanci k tomu, mne předběhnout. Bylo super si takhle jednou užívat blbnutí. Ne, že bych to oceňoval často, ale někdy se to hodilo. Hlavně, když mi to pomohlo nemyslet na Sionna a všechno spojené s ním.
Nabral jsem zase rychlost a vyběhnul ven směrem k tomu podivnému veverčákovi, který z nějakého podivného důvodu obýval náš hvozd, jako by se nechumelilo.

//les

Mírně jsem pokýval hlavou na ten nápad. Jenomže pak se před náma objevilo podivné sklíčko nebo kamínek. Netušil jsem co to je, takže jsem nechal Wylana ať si s tím potrápí mozeček. Vypadalo to neškodně, takže jsem si říkal, proč ho v tom nenechat. Neviděl jsem ani necítil jsem nic nebezpečného, co by mu mohlo nějak ublížit a tak jsem celou operaci s přesunem kamínku do pytlíku nechal na něm. Jak jsem tak přešlapoval a čekal, Wylan prohlásil, že to odnese přesně na místo a že mám běžet napřed. "To nebude moc dobrej závod, když budu mít náskok ne?" pronesl jsem a počkal na něj až se bude moci rozeběhnout taky.
Jakmile měl všechno připraveno, tak jsem jenom kývnul a přikrčil se. "Připravit, pozor, start," odpočítal jsem to a pak jsem se rozeběhnul a nechal Wylana ve sněhovém mraku. Protože od zadních nohou mi odletěla přímo celá závěj. Udělal jsem skok přes jeden kus klády a pak se promáčknul mezi kamenem a kmenem stromu. A pak několik skoků a byl jsem u úkrytu.

//Jeskyně

Wylan byl jako naprosté vlče. V tom dobrém slova smyslu. Energie a nadšení měl na rozdávání a těžko říct, odkud všechna ta heho akční nálada pocházela. Mrknu jsem očkem na tu veverku a pak na Waylana. "Třeba, " řekl jsem. Popravdě jsem chtěl, co nejdřív zmizet, abych se nemusel potýkat s panem sionnem. "A co teď? Dame zavod k úkrytu"? zeptal jsem se a oak se podíval na Wylana. Kdo mohl tušit jestli se mu do toho bude chtít. Stát tady se mi ovšem nechtělo. Přešlápl jsem a čekal jak se společník rozhodně.

"Je to socha z rubínu," řekl jsem lakonicky a vlastně mu tím nic nevysvětlil, ale no... nechápal jsem popravdě ten dotaz. Když je něco rubínová socha, tak to snad hovoří samo za sebe. Jenomže teď jsme tu měli jinačí problém, než nechápání otázek. Momentálně na nás mluvil podivná veverka nebo co to bylo a evidentně to všichni chtěli nějak řešit. Nebo spíš se účastnit téhle soutěže, kterou si pro nás malý hlodavec připravil. Podíval jsem se na pana Sionna, který měl ovšem jinou společnost. Obrátil jsem se k Wylanovi, který vypadal, že je nadšený. Nebo spíš podle jeho slov, že je připravený se pustit do Siriuse. Pohlédl jsem na druhý tým a pak bez mrknutí oka... "Tak jo."
Podíval jsme se na veverku a doufal, že nám řekne něco dalšího, ale vypadalo to, že úplně ne. "Celkem mi přijde, že jsme Friendzone tým," pronesl jsem mírně uštěpačnou poznámku a tak možná náš tým pojmenoval. Nechal jsem ovšem na Wylanovi jestli se toho chytí.

Wylan vypadal úplně v pohodě, takže jsem se rozhodl nesoudit ho za to, s kým se tahá. Sirius se u mne zapsal hodně špatně, ale to samé nemuselo platit o jeho příteli. Wylan si nezasloužil, abych na něj byl nepříjemný, jen byl ve špatný čas na špatném místě. "Mohl bych vám to tu ukázat," pronesl jsem. "Úkryt jste viděl. Támhle tím směrem je údolí, támhle tím směrem je velká rubínová socha, kde odpočívá bývalá Alfa vlčice smečky. Pak tu máme taky mýtinu, kde se občas setkáváme," pronášel jsem, než jsme došli na mýtinu. Tam na nás čekalo překvapení. Byl to podivný hlodavec, který se vyjadřoval velmi podivně.
"To že tady něco mluví je normální. A není to něco, je to veverka nebo něco takovýho, hlodavec," pronesl jsem k Wylanovi a pak pohled upřel na veverku. Pan Sionn se tu zjevil od nikud, ale já věděl odkud jde. Z úkrytu. Slyšel jsem ho, cítil jsem ho. Mírně jsem se zachvěl, ale to se dalo přičíst zimě. "Udělám, co bude potřeba," řekl jsem prostě. Pokud budou chtít hrát nějakou hru, budu hrát taky.

//Jeskyně

Vylezl jsem z jeskyně. Bylo mi jedno, jestli mě někdo následuje nebo ne. Popravdě jsem chtěl být chvilku sám. Byl jsem naštvaný. Na sebe, na Sionna... k sakru byl jsem naštvaný i na toho Siriuse. Říkal jsem už že jsem byla nštvaný na sebe? "Kdybych držel hubu. Jednou jedinkrát jsem měl držet hubu a já to nedokázal, nadávky na požádání můžeme zaslat vkzazem," drmolil jsem si potichounku pro sebe, protože jsem byl fak namíchnutý. Všechno jsem to zkazil. Všechno. Nechtěl jsem tu už zůstávat. Ne, vážně. Měl jsem nakročeno k tomu odejít z lesa a už se nikdy nevrátit. Sionn byl v pohodě. Všichni byli v pohodě. Evidentně bych tu nikomu nescházel. Jsi pro mě jako přítel... dobrý přítel... maldší bratr, kterého jsem nikdy neměl. Slyšel jsem v hlavě slova, která mi Sionn řekl. Byl jsem naštvaný. Nejradši bych nakopal do zadku celý svět.
Než jsem ovšem dostal tu možnost objevil se vedle mě Wylan, který vykročil z jeskyně taky. Následován nejspíš dalšími. Ne nejspíš, ale určitě. Věděl jsem, že za námi jde Sionn a za ním kráčí ten Sirius. Bylo mi to jasný z toho jak duněl jejich krok na kameni za námi. Podle vůně, která vycházela z úkrytu i podle tlukotu jejich srdce, který jsem slyšel. "Nic jste nepřerušili. Jenom mírně náročnější výměna názorů ohledně toho, jak bychom se měli vypořádat s nepřáteli. Já měl jeden pohled na věc, ale pan Sionn to viděl jinak," odvětil jsem naprosto bez emocí. I můj pohled působil klidně a vyrovnaně. "Mohu vám tedy ukázat les nebo pomoci s něčím jiným?" zeptal jsem se a vykročil dál od úkrytu, abych se vyhnul těm dvěma co šly taky ven. Navíc se lesem rozezněl podivný hlas, který mne vedl směrem k mýtině.
Na kusu nějakého vaku tam seděla veverka. Jen jsem ji přejel pohledem. Tohle tu bylo normální, magie byla prostě někdy až moc otravná.