Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sionn byl naštvaný, ale to jsem nechtěl. Pohlédl jsem na něj svým karamelkovým pohledem, ve kterém se zračila omluva a stud. "Omlouvám se, tak jsem to nemyslel... já si nemyslím, že bys čekal na někoho, protože bys byl velká Alfa... já... myslím si, že si zasloužíš někoho, kdo je prostě perfektní, protože ty jsi perfektní. Jsi milý a chytrý, staráš se víc o ostatní, než se staráš sám o sebe. Zasloužíš si někoho, kdo se postará o tebe," snažil jsem se to vysvětlit, protože jsem pravděpoodbně udělal velký přešlap. Ale vážně jsem to tak nemyslel. A zase to vořu. Perfektní. "Já jen nechci, abys byl nešťastný, to je celý," povzdechl jsem si. "Poslední dobou mi přijdeš, jiný než dřív... uzavřenější... a... Asi jsem se měl zeptat dřív, jak se cítíš ty? Nemyslím ohledně mě, to už jsi řekl, ale jak se cítíš?" zeptal jsem se s klidným přátelským hlasem, ale dal jsem důraz na poslední otázku. Popravdě jsem tady celou dobu říkal sobecké, já já já. Jako bych nikdy nebral ohledy na to, co chce Sionn. Co vlastně chtěl? A zeptal jsem se ho někdy na to, jestli se cítí dobře? Zeptal se ho někdy někdo? Rozhodl jsem se tohle napravit. Možná ne v ten nejlepší okamžik, ale přeci.
Moje smysly zaplavily dva nové pachy, které tady na našem území ještě nikdy nebyly. Slyšel jsem dokonce i jejich hlas od hranic a zastříhal ušima. "Máme návštěvu, jdeme to vyřídit?" zeptal jsem se, ale vlastně jsem chtěl vědět, jestli chce Sionn jít se mnou nebo chce jít sám. Já nebyl ochránce, maximálně jsem je mohl vyprovodit ven z lesa, ale to by pro mě bylo těžké. Bylo dobře že jsem byl lovec a ne ochránce, protože pak bych z tohohle lesa udělal sklad pro všechny vlky a vlčice, které jinde nechtějí.

Furt jsem se koukal na tlapky, nedokázal jsem ukočírovat vlastní pocity a energie z nich mne pohlcovala. Mrskal jsem nabroušeně ocasem a připadal jsem si jako naštvanej jezevec. Můj ocase se najednou proměnil na ocas jezevce. Jen jsem na něj pohlédnul. "Skvělý," ucedil jsem mezi zuby, protože jsem rozhodně nechtěl přes Sionnem ukazovat, že kromě toho, že jsem naprosto dementní blbec, jsem ještě navíc neschopnej kočírovat vlastní emoce a magii. Sionn mezitím mluvil, takže těžkoříct, jestli si všiml mého nového ohonu.
Mluvil o tom, že je Alfa a že se Siriusem se nic nestalo. "Jasně, že jsi Alfa... jasně... je tohle důvod, proč mě nechceš? Protože seš Alfa a já... nevím odkud?" zeptal jsem se spíše řečnicky, než jeho, jako by mi to až teď docvaklo. Jak se začaly v mém mozku vyvozovat úplně nepravděpodobné závěry, protože se můj mozek snažil vše pochopit. Pak do mě šťouchnul čenichem a já cítil, jak se mi do celého těla rozletěl záchvěv elektřiny právě z toho místa, kde se mě dotknul. "Jo vyrazil bych mu zub a pak bych si z něj udělal náhrdelník," zasmál jsem se vlastnímu vtipu. Pak jsem si povzdechnul... "Promiň," řekl jsem po chvilce ticha. "Musím bejt děsná osina v zadku už... furt melu dokola to samý."

Čekal jsem opravdu odevzdaně, hlavně když jsem měl plnej čenich a oči mě pálily od breku. Fakt jsem měl nepokrytou zlost, ale ta zloba nebyla na nikoho jiného než na mě. Byl jsem naprostej dement, blbeček, nechápal jsem, co je to život a přitom jsem si myslel... doufal jsem... Nejradši bych si rozbil čenich, ale to tak dobře nešlo. Přišel jsem si jako naprostej pitomec, kterej do toho tahá další vlky, aniž by si to dokázal urovnat sám v sobě, ale... Popravdě to prostě muselo ven. Sionn ovšem odpověděl, že o tohle nepřijdeme. Nepřijdeme o rodinu? O sebe na vzájem? O důvěru, kterou jsem tak zbytečně nahlodal, protože jsem se blbě zamiloval? Koukal jsem se na svoje tlapky. Nedokázal jsem zvednout pohled. "Jenomže já... nemůžu se koukat na to, jak se kolem tebe někdo motá, prostě... nejde to..." pronesl jsem rezignovaně a postupně jsem přestával mluvit strojeným tonem jako vždy, ale používal jsem i nespisovné výrazy. Asi to patřilo k tomu tónu, který jsem měl a i k emocionálnímu náporu téhle situace. "I když... já chápu, líběj se ti holky, což teda nechápu, ale dobře, každýmu co jeho jest, ale... Když se kolem tebe motal ten Sirius... nejradši bych mu ty jeho zuby vymlátil z hlavy o kus šutru," povzdechl jsem si. "A jo, vím že to není správný, nemůžeme někomu mlátit hlavou o šutr, protože se motá kolem někoho, koho máme rádi. A jo chápu to... Ale jeden zub by mu třeba ani nechyběl," už jsem mluvil naprosto z cesty, protože jsem byl emocionálně naprosto vyždímaný. Popravdě jsem ani moc nevnímal, co pan Sionn říká.

A tak jsem se utápěl v sebelítosti, která trvala snad roky. Ne že by to trvalo tak dlouho, ale ono... když se vám pomalu začne hroutit svět, tak vám to přijde jako věčnost, i když to je reálně jenom miniaturní moment. Mírně jsem se zhoupl na tlapkách. Okolní vzduch byl hutný, jako by se dal krájet, ale nebylo to počasím. Nebylo to ani tím, že byla noc, bylo to prostě tím, že jsem byl blízko pana Sionna a řekl jsem, co jsem řekl. Zaměřil jsem svůj pohled na pana sionna a vnímal jsem jeho magie. Snažil jsem se zjistit na co myslí, třeba ovládám i magii myšlenek, ale nevím o tom. Místo toho jsem viděl jenom to, co jsem viděl vždycky. Tmavou magii neviditelnosti, která hrozila spolknout celé Sionnovo okolí. Nahnědlou magii umožňující majiteli měnit okolní věci, taky jsem viděl magii růžovou, ze které vyzařovala snad každá myslitelná emoce. Světle modré okraje magie se třepotaly jako vítr a pak jsem viděl i magii myšlenek a tmavě modrou magii, která uměla poroučet počasí. Zároveň jsem viděl i barvy dalších magií, které jsem cítil, ale neuměl pojmenovat. Uhnul jsem pohledem. Nechtěl jsem pronikat do soukromí pana Sionna.

10/10 březen kiana a děkuji za hru

"Parsi, když už, " opravil jsem vlčici, která vyslovila moje jméno špatně. Mírně jsem se na ni ovšem usmál, aby to nevzala špatně. Nerad bych ji rozplakal nebo něco podobného. Bylo mi ji popravdě líto. Jak mluvila o tom, že je bez rodičů, trochu mi připomínala mne jako malinké vlče, které taky bylo bez rodičů zanecháno na pospas a kterého se ujala jedna skupina vlků, aby ho zachránila před smrtí. "A kde máš tety a strýčky? Asi někde blízko,
že, " ulevilo se mi i v hlase, že je asi že smečky kolem. "Já již budu muset jít, měj se pěkně Kai." Naposledy jsem se usmál na vlče a pak se rozběhl směrem pryč od jezera. Bylo nutné dostat se domů, konečně.

Kroutil jsem se jako hádě, když jsem se konečně probudil. Na tlapkách mě ledový chlad země zastudil. Začal jsem se pomalu zvedat, protože jsem nechtěl prochladnout. Nechtěl jsem dopustit, že bych mohl snad i nastydnout. Být nemocný, to jsem opravdu nechtěl. Protože žádného léku jsem neměl. Posadil jsem se a rozhlédl kolem, ale nikde nebylo ani živáčka. Jen na jedné větvy slyšel jsem zpívat ptáčka. Moje nálada byla poměrně veselá. Těšilo mne, že začala obleva. Byl jsem rád, že je konečně jaro a že zimu jsme přežili ve zdraví všichni ze smečky. Nemusel jsem se obávat, že budeme muset vykopávat hrobečky. Po tak kruté zimě to byl možná až zázrak, že nikomu se nic nestalo. Když sněžit tak dlouho nepřestávalo.
Rozhlédl jsem se kolem a uviděl toho ptáčka, jak přelétá z větve na větev a pak odletěl pryč. Na první pohled se mi to zdálo jako děsný kýč. Nechtěl jsem se tu už dál poflakovat jako nějaký kůl v plotě. Měl jsem moc práce a tak vydal jsem se zpět po vlastní stopě. Doufal jsem, že budu doma dřív než bys řekl švec. Nechtěl jsem svoje povinnosti zanedbávat přec. Rozhodl jsem se, že cestou třeba i něco ulovím. A pak až dorazím všem se jim pochlubím. Chtěl jsem být prostě člen, kterého ve smečce chcete mít. Pak jsem měl v plánu jít se někam umýt.

Zhluboka jsem se nadechnul. Závan studeného větru byl skoro až omračující. Zastavil jsem se a nasál tech chladný vzduch do plic, které se přímo rozvibrovaly tím chladem. Zbytek zimy, která tu zůstávala se teď šířil mým tělem. Zvenku to ovšem už vypadalo, že zima odchází a na její místo přichází jaro. Zavětřil jsem a ucítil pachy několika různých květin, které se začaly probouzet ze zimního spánku. Země byla ovšem na pohmat pořád studená a chladná. Zatvrdlá ve svém zimním kabátku se nechtěla ještě svléknout do jarních barev a měkosti. Zajímalo by mě, jestli pak najednou všechno povolí a země bude zase hřejivá. Zázrak přírody, řekl bych. Závan chladného vzduchu byl tak jenom vzpomínkou na to, co už bylo.
Začátek nového nádechu už byl poměrně teploučký. Zastříhal jsem mírně ušima, jak mě ta náhlá změna teploty překvapila. Zaujatě jsem se tedy nadechl ještě jednou, ale byla to pravda. Zimní vítr vystřídalo teplé lechtání na čenichu. Zívnul jsem. Zdálo se, že mne teplejší vzduch uspává. Začal jsem se postupně uvelebovat na zemi. Za pár skund jsem už spal. Zdálo se mi několik roztodivných snů, které jsem ani nebyl schopen sám rozpoznat. Ze všech jsem si pamatoval jenom ten, že jsem se vrátil mezi bratry a ti mne přivítali.

//Pokud počítám dobře tak teď už uběhlo sedm dní od posledního postu (pokud to teda platí od hodiny 7 dní)
Edit. Po domluvě s Maple další post za 8 dní tedy 7.4.

Čekal jsem ne vyjádření pana Sionna, které nepřicházelo. Věděl jsem, že potřebuje čas si to promyslet a postupně jsem si uvědomoval, že všechno to, co mě přinutilo, abych mu tohle všechno řekl, začalo nějak odcházet z mého těla. Jako by se magická síla vylila pryč a já byl teď zase v klidu. Sám jsem si ani neuvědomoval, proč jsem vlastně řekl, to co jsem řekl. Netušil jsem co to do mne vjelo. Co mne donutilo takhle plácat, i když jsem se sám zařekl, že už tohle téma nebudu nikdy otvírat. Něco mi napovídalo, že je to nějaká magie, že to nebylo normální. Jenomže teď už nebylo cesty zpátky, nemohl jsem jen tak říct: ano byla to magie, zapomeňte na to, že jsem něco řekl. Ne, nešlo to a tak jsem jenom stál a čekal. Čekal jsem na osud a kolem se pomalu začalo všechno měnit. Cítil jsem jaro ve vzduchu a taky jsem cítil v lese spoustu pachů. Smečka se evidentně rozrůstala. Zima ovšem byla i pro nás poměrně drastická. Některé pachy jsem cítil slabě nebo skoro vůbec. Bylo to smutné a zvláštní.

březen 9/10 kiana

"To je od tebe velmi šlechetné," pronesl jsem, když se malá vlčice začala ohánět, tak velkými slovy. Nebylo to tak, že bych jí podceňoval, ale přišlo mi to z tlamičky někoho takového jako moc odvážné. Ale kdo ví, co z ní vyroste. "Jestli chceš, tak ti tak budu říkat Kio," řekl jsem na její představení. To že zkomolila moje jméno jsem nechal projít bez povšimnutí. Nebyla dost velká na to, aby tohle dělala záměrně. "A kdepak máš maminku?" zeptal jsem se jí a doufal jsem, že mi napoví, kam bych ji měl odvést. Nehodlal jsem ji tu jen tak nechávat, nebylo to tu bezpečné. Na chvilku mi přišlo, že se Kia ztratila ve vlastních myšlenkách a já ji nechal být. Nevyrušoval jsem jí.

Chodil jsem sem a tam jako naprostej blb. Bouhužel jsem si jako blb i připadal. Lásku jeden nevyznával každý den, protože by pak jeho slovo nic neznamenalo, ale odmítnutí, to bylo něco, co vás pak celkem pěkně vzalo. Očividně jsem na odmítnutí nebyl připraven. Nebyl jsem podle pana Sionna připravený ani na tu lásku, ale to bylo vedlejší. I když jsem si připadal špatně, aspoň jsem věděl kam jdu. Udělal jsem několik koleček kolem jezera, pak zamířil skrz les a teď se blížil k té podivné mýtině, kde se to jenom hemžilo těma veverčákama. Asi bych jim neměl říkat veverčáci, protože ony to tak úplně nebyly veverky, co by lezly po stromech. Chtěl jsem jim říkat líp, ale nikdo mne nenaučil rozpoznávat zvířata, takže to prostě byly veverčáci. Inu teď jich tu tolik nebylo. Oblaka byla tmavá a vypadalo to na drsný déšť, což je asi zahnalo zpátky do jejich nor. Rozumněl jsem tomu, taky bych někam zalezl a už nevylejzal. Lezl bych klidně do nějaké opuštěné nory, ale já žádnou nevlastnil. Leda bych se vrátil do smečky a schoval se v úkrytu v Asgaarském hvozdě. Enormní pravděpodobnost, že bych tak narazil na sionna byla ovšem to, co mne od tohoto odrazovalo. Očividně bych raději zmoknul na kost, než bych se tam vracel a vystavoval se mu. Umíněně jsem se tedy usadil pod jedním ze stromů a sledoval, jak kapky dopadají na zem. Měl jsem pravdu, pršely opravdu ve velkých chuchvalcích a já věděl, že teď už nemá cenu se schovávat. Teď jsem prostě musel sedět tady pod tím stromem a doufat, že nezačně být hůř.

8/10 - kiana

Vlče se mírně ohradilo, že není malé a že to je holka. Takže jsem jenom naklonil hlavu na stranu a pak se trochu přikrčil, abych byl blíže k ní. "Ne pravda nejsi maličká, vůbec," prohodil jsem k ní a pak jsem se znovu narovnal. "Jmenuji se Parsifal a nenacházím se zde z žádného důvodu, co sem zavedlo vás?" odvětil jsem jí a zeptal se taky na to, co mě zajímalo. Byl jsem trochu nesvůj, že jí tu vidím a ona tu nemá nikoho kdo by o ni jevil zájem. Byla tu sama, bezprizorně a naprosto neočekávaně. Bylo to divné, zvláštní, rozhodně to nebylo správné. Nelíbilo se mi to. Vlče by mělo být hlídáno a ne tady jen tak. Mírně jsem se zakabonil, protože se mi to nelíbilo.

Kráčel jsem ve své naštvané náladě. Možná že bych se měl oddat zábavě. Nakopávání šišek zdálo se mi nesprávné přece. Šištičky létaly do všech stran křehce. Mírně jsem zavrčel nad vlastní zlobou. Nemohl jsem se už ani nést na nohou. Chodil jsem tu snad celou noc. Proč má jen Sionn nademnou takovou moc? Neznal jsem odpovědi an svoje otázky. Mohl jsem tak maximálně nakopávat oblázky. Jenomže nakopávat kde jaký šutříček. To by mě mohl pak bolet i prstíček. Kdybych si třeba nějaký ukopnul.
Nebyl jsem při smyslech a tak jsem zakopnul. Praštil jsem hlavou do mechové země. Něco se přetrhlo tam uvnitř ve mně. Začal jsem brečet jak malý vlče, kterýmu sebrali oblíbenou hračku. Rovnou se můžu nechat najmout za plačku. Brečel jsem vřeštil a v očích mě pálilo. Že budu jak hromádka neštěstí, o tom se mi ani nesnilo. Bál jsem se, že se Sionnem odejde i má láska. Mezi očima udělala se mi vráska. Přestal jsem brečet a ze země se zved. "Nenechám se zničit, tím co mě do lesa přived. Tím co mne učil, co všechno musím znát. A teď mě nechal jak kůl v plotě stát." Zavrtěl jsem se abych oklepal mech. Měl jsem to teda já jenom pech. Šel jsem zas dál nakopnout šišek řadu. A třeba na konci duhy najdu náhodnou.... radu.

Sedět a přemýšled nad tím, jestli mám nebo nemám jít pryč ze smečky, nebylo nic pro mě. Stačilo jenom na chvilku uvelebit svoje pozadíčko a už jsem nedočkavě poposedával. Stejně jsem byl prostě už od malička přemýšlivý chodec. Sem a tam jsem měřil svoje kroky, jako bych se snažil vypočítat nějakou vzdálenost. Stadionový rozhodčí při atletickém běhu hadr. Sova si mohla ukroutit hlavičku, jak mě sledovala pochodovat mezi stromy na jednu a pak zase na druhou stranu. Sotva jsem se zastavil k otočce, abych zase vyrazila na stranu druhou. Stromům jsem se vyhýbal. Spadané kmeny jsem přeskakoval. Svým vlastním tempem jsem ovšem stále kráčel, jako bych někde měl být, ale vlastně nevěděl kde. Sionn, za všechno může on. Slepě jsem mu věřil a rozhodl se mu vyznat a on neměl ani tolik odvahy, aby mě prostě poslal do háje. Sjet mě jako malý vlče mohl taky, ale neudělal to. Seš jako můj brácha, tak určitě. Sionn se prostě rozhodl, že si bude užívat a mě nepotřebuje. Super, jak chce, ale tak mě musí nechat odejít ze smečky ne? Spoutat mě a mít mne na vodítku to jo, ale být se mnou oficiálně ve vztahu, to ne. Sirius na toho bude dělat oči a vrtět zadkem, ale já budu nucen tam jenom stát a koukat na to. Skvělý, fakt skvělý. Slinu jsem vyplyvnul z tlamy tak prudce, až se rozmázla o kmen jednoho z nedaleko stojících stromů.

březen 7/10 kiana

Koukal jsem se kolem sebe, když jsem si včimnul vlčete, které se tu podivně rozkoukávalo. Nebylo to úplně obvyklé, aby se tady takhle daleko od všech ostatních objevilo vlče. Jenom jsem ho pozoroval, ale nic jsem neříkal. Nechtěl jsem se úplně zapojovat do konverzace s malinkatým vlčetem, ale přeci jenom jsem ho tu nemohl jen tak bezprizorně nechat? Rozhodl jsem se prostě počkat, jestli náhodou někde nevyběhne z křovisek mamina, která by ho hledala.
Čekal jsem a čekal.
Jenže maminu ani tátu jsem nikde neviděl. Tohle mrně tu bylo samo a to nebylo dobře. Tenhle svět není pro malinkatý dobrky. "Zdravím maličký, co tu děláš?" zeptal jsem se a snažil se odhadnout, jestli mluvím s klukem nebo s holkou. Samozřejmě jsem se koukal kolem, jestli neuvidím někde nasupenou vlčici, která by mě přišla seřvat, že jí mluvím na vlče.

březen 6/10 kiana

Šel jsem z lesa směrem k jezeru. Nebylo to tu nijak velké a já si říkal, že už jsem tu asi někdy byl. Sakra chodím pořád v kruzích. Ale což... Vydal jsem se k vodě, abych se mohl napít. Lemtal jsem chladnou vodu, která mne nabíjela energií jako proud elektřiny. Nenápadně mne bodlo na jazyku, když se mne ledová voda dotkla, ale pak už to bylo v pohodě. Konečně začínalo jaro, což bylo cítit nejen teplotou vody a vzduchu, ale bylo to vidět i všude kolem. Začínala se probouzet příroda. Všechno kvetlo a působilo radostně. Škoda, že můj milostný život nebyl až tak radostný, jako byla příroda. Nemohl jsem se zbavit myšlenky na pana Sionna a to, co se stalo.