Příspěvky uživatele

< návrat zpět

A byl jsem sám. Unavený a hladový. Celkem rád bych něco snědl. Možná za to mohlo i to, že jsem teď lovil a energie, adrenalin to povzbudilo mou chuť k jídlu. Nejradši bych snědl kus té srny, ale tu už Sionn a Hayetta vlekli pryč. Dobře, jen ať se má smečka z čeho nažrat. Stejně jsem se chtěl projít. Sám sebe jsem chlácholil. Popravdě se mi nechtělo nikam jít. Možná jsem doufal, že Sionn vytuší a zůstane. Ale jako vždy byl galantní a Alfa musí pomáhat ostatním ne? Poklesem jsem se vydal dál.

//sekvojový les

Odháněl jsem stádo směrem, který jsem vybral jako bezpečný. Nebylo to tak, že bch snad někomu chtěl něco dokazovat, ale chtěl jsem, aby to dopadlo dobře. Chtěl jsem, aby se nikdo nezranil a aby Hayetta uspěla, pokud se chtěla ukázat v tom nejlepším světle pro vstup do smečky, teď měla největší šanci a já musel prostě pomoci. Neuměl jsem to nijak jinak. Musel jsem ostatním pomáhat, bylo to ve mně prostě tak nějak zažrané. Snažil jsem se tedy stádo nasměrovat dostatečně daleko od Hayetty a Sionna. Jeleni, kteří chránili tuhle skupinu, si nejprve nemohli uvědomit, co se děje, takže prostě poslušně běželi tam, kam jsem chtěl. Já se mezitím plně navrátil do vlastního těla. Jakmile jsem tušil, že už bych mohl vzbuzovat moc pozornosti, stáhl jsem se. Přešel jsem do klusu a pak do kroku, abych nechal stádo běžet dál vpřed.
Otočil jsem se a poklusem se navracel zpět k místu, kde jsem nechal Sionna a Hayetta. Kráčel jsem jejich směrem a uviděl jsem něco, co se mi nezamlouvalo. Hayetta byla celá od krve a Sionn na sobě neměl skoro ani kapku. Na to, že jeden z nich měl být ten, kterého jsem určil, že srnu zabije byl ten jeden až moc čistý řekl bych. Popravdě jsem tak nějak doufal, že tím, že ji má Sionn skolit doufám, že ji i dokončí, ale neřekl jsem explicitně, že by to měl udělat. Nchal jsem si tedy všechno pobouření pro sebe a sledoval, jak vlčice táhne srnku zpět do lesa. Nevypadalo to, že by potřebovala pomoct a já... popravdě jsem zpět do lesa nechtěl. "Vše v pořádku?" zeptal jsem se. Vypadalo to tak, že nikdo není zraněný, takže jsem to bral jako úspěšný lov. "Já... Šel bych se projít," řekl jsem a nevím proč jsem čekal na povolení jít.

Hayetta mi nabízela možnost vrátit se zpátky. Možnost, po které jsem tak dlouho toužil, protože jsem se zpátky vrátit chtěl. Zpátky k bratrům a bratrstvu. Jenže popravdě... Když to byla jen neproveditelná touha, mluvilo se mi o tom a přemýšlelo s klidem. Nemusel jsem se obávat. Ale teď, když tu byla ta možnost... možnost odejít. Cítil jsem divný pocit v žaludku, jako bych odejít ani pořádně nechtěl. Hayetta otevřela něco, co jsem doufal, že je pohřbité. Nerad bych jí to dával za vinu, ale její příchod byl svým způsobem spouštěčem téhle mojí paniky. Tohohle mého nepříjemného stavu a za to jsem ji nesnášel. Nebylo to opodstatněné, ale bylo to tak.

Nevěděl jsem, jestli chci v Asgaaru zůstávat nebo jít dál. Nebo spíž zpátky. Vrátit se do místa, odkud jsem pocházel a kde mne vychovali. Hayetta a její dcera nabízely možnost vědět, kde bych měl hledat. Mohly mi říct směr a cestu a já bych se mohl vrátit. Neměl jsem teď důvodu tu zůstávat, ale... nechtělo se mi odejít. Ne úplně... Nejprve jsem si to celé musel promyslet. Nemohl jsem vyrazit jen tak bez rozloučení nebo mohl? Ne, to nešlo. Rozhodl jsem se, že bude nejlepší se vydat na procházku a promyslet si to a došel jsem sem do tohohle lesa, kde bylo pusto a prázdno. Byl jsem celý ze všeho takový no... rozhozený... Jsem jak ženská.

Koukal jsem se na to, co se dělo kolem a vlastně se nic nedělo a já to nic nechával plynout. Neměl jsme nijak náladu na to, abych se s někým bavil, takže jsem byl docela rád, že jsem sám a nemusím nic a nikoho řešit. Přemýšlel jsem. Nechtěl jsem, ale myšlenky se mi tak drasticky draly do hlavy, že nešlo přeslechnout jejich dotíravost. Nemohl jsem prostě zavřít svou mysl a užívat si stínu a poklidu tohohle místa, musel jsem přemýšlet. Pokud jsem chtěl něco změnit ve svém momentálním životě, bez přemýšlení to nešlo. Takhle jsem nebyl spokojený, nynější stav mi nevyhovoval a přemýšlení tedy bylo potřeba... bohužel.

//Asgaar

Kráčel jsem za Sionnem a tou vlčicí. Sledoval jsem její pohyby. Vlče zůstalo někde v lese. Pff na to, jak moc chtělo jít s matkou se teda moc nedrží tempa. Byl jsem možná v myšlenkách moc přísný, ale popravdě... kdo nedržel tempo, ten byl přítěží... Sionn rozhodl, že já se ujmu lovu, protože jsem hlavní lovec smečky. Hodil jsem po něm pohledem. Popravdě byl hlavním lovcem Sionn nebo Lucy. Jenže Sionn byl teď Alfa a nemohl sedět na dvou židlích najednou a Lucy... Lucy byla pryč. Dávalo tedy smysl, abych byl já teď hlavním lovcem, ale popravdě jsem se na to necítil. Ne, necítil jsem se na to vůbec.
"Dobře," pronesl jsem a kývl hlavou rozhodně, jako bych opravdu věděl, co budeme dělat.
Pohledem jsem přejel vlčici. Sionna jsem znal. Byl hora svalů, která byla nezastavitelná, když se vrhla na kořist, takže bylo jenom jasné, aby on byl ten, kdo kořist usmrtí. Vlčici oproti tomu jsem neznal a zároveň vypadala, že ji odfoukne vítr. Nemusel jsem se ani moc soustředit, abych věděl, že stádo vysoké s mladými je kus od nás. Dokonce jsem mezi pachy rozpoznal jeleny, ale i mláďata. "Já vám ho nadženu a vy ho chytíte. Hayetto, pokud vás mohu poprosit, snažte se kořist nahnat k Sionnovi. Sionn ji pak dokáže dostat na zem, je silnější, než vy nebo já. Kdo bude mít šanci, tak ji dokončí... Pokusím se od stáda oddělit buď mládě nebo nějaký pomalejší kus. A zbytek stáda pak odženu od vás," shrnul jsem. "Hlavně žádný solo akce," dodal jsem a pak jsem se podíval na ně dva. Sionnovi jsem věnoval trochu silnější pohled, než vlčici, kterým jsem se snažil dát najevo, aby o sebe pečoval a dohlédl na vlčici. Navíc ji takhle uvidí lovit přímo. Bylo to nejlepší rozhodnutí, nebo jsem to tak bral.
Otočil jsem se a vyrazil směrem ke stádu. Nemusel jsem se ani soustředit, abych se k němu dostal. Nejlepší by bylo být naháněč ve dvou, takhle jsem neměl šanci být na dvou místech najednou. I když...Soustředil jsem se na svou magii a pokusil se změnit vlastní tělo na srnku. Moje nohy se protáhly, místo drápu jsem měl kopyta. Všechno bylo přesně jako u srnky, až na to, že jsem nevoněl jako srnka. Pořád jsem měl vlčí pach, ale popravdě, tohle nevadilo. Musel jsem jednat rychle. Nenápadně jsem se ve svém srnčím převleku dostal ke stádu. Jeleni na mne jenom pohlédly, ale nebylo jim podezřelé, že tam prochází další srna. Připojil jsem se ke stádu a uviděl jednu srnku, která byla trochu bokem. Vypadalo to, že se jí ostatní straní a trochu napadala na jednu nohu. Bingo. To byla naše. Došl jsem k ní a dělal, že se pasu, i když jsem nic z trávy na zemi nejedl. Pomalu jsem se k ní přesunul a postupně ji odstrkával nenápadným přesouváním sám sebe dál od stáda. Najednou se zastavila a začala větřit. Ucítila mě. Ale její hlava to neuměla zpracovat. Přestal jsem se soustředit na magii a moje tělo se smrsklo zase do vlčího. Srnka teď měla vytřeštěné oči. "Vrrrrrr," zavrčel jsem na ni a ona se rozeběhla směrem, kde jsem zanechal Sionna a vlčici. Doufal jsem, že se jim to podaří a lov bude úspěšný. Srnka byla zmatená z toho co viděla a neměla by pro ně se svou nohou být těžkou kořistí. Já se místo toho otočil na zbytek stáda a začal štěkat a poskakovat kolem, abych srnky i jeleny nahnal na druhou stranu.

Pohledem jsem kouknul na vlče, které bylo pořád zvláštní. Tak divně koukalo a já popravdě nemohl pochopit proč. Možná to bylo tím, že bylo prostě moc mrňavý na to, aby vnímalo okolní konverzaci dospělých. Nehodlal jsem ji přemlouvat, pokud chtěla jít s námi mohla. "Obávám se, že během lovu to nebude nejbezpečnější," pronesl jsem tiše, takže mě nemusel nikdo z dospěláků slyšet, ale to škvrně mě slyšet mohlo.
Vykročil jsem za Sionnem, který navrhl lov. Přešel jsem do pomalého klusu, abych se rozhýbal a mohl se tak případně k lovu přidat. "A nechceme zkusit ulovit něco většího, pane?" zeptal jsem se a začal zase "panáčkovat", což Sionn neměl rád, ale co chtěl jsem ho trochu pošťouchnout a potrestat za to všechno, co se stalo. Sobecké a neférové? Trestat někoho za vlastní chybu a emoce? Ano, rozhodně. Ale přineslo mi to i trochu té satisfakce a uvolnění, nemyslel jsem to vůči němu nijak zle, jen jsem prostě a jednodušše chtěl trochu pozlobit svou Alfu. Tohle byl jediný způsob, jak jsem mohl a tak jsem ho využil. Ani jsem si nevšiml, že vlče zaostávalo.

//Za Sionnem

červen 4/10 - sirius

Vlk vypadal, že tu nechce být, ale taky že nechce odcházet. Jako by se obával toho, že přijde o něco důležitého, když mě nechá na pokoji. Takovéhle blbečky jsem znal. Dokonce jsem si vzpomínal na to, že Fiér mu byl dost podobný. Popravdě on by se asi se Siriusem buď porval nebo by z nich byli nejlepší přátelé. Jak moc mi Fiér chyběl... Smutek v mých očích proběhl jenom na okamžik a byl zase pryč. Neměl jsem ten přepych, abych si dovoloval ukazovat vlastní emoce. A tenhle vlk si moje emoce nezasloužil. Pohled jsem upřel tedy na vodu, ale když promluvil, tak zpět na Siriuse. Teď se konečně trefil. Nepovažoval jsem se za vysoce inteligentního, ale když někdo urážel moji chytrost, tak mě to trochu vytáčelo. A nešlo nereagovat. "Aspoň nejsem blbeček, kterýho musí zachraňovat z průserů rodina... Nebo jste se snad do Asgaaru přidal z čisté lásky k tomu místu?" zeptal jsem se.

Červen 3/10 Sirius

Ten jeho samolibej úsměv bych mu nejraději smazal s tlamy o nějakej pořádnej šutr nebo kmen stromu. Blbeček namachrovanej. Moje výchova ovšem byla striktní a já věděl, že tohle individuum je nějak spřízněné s panem Arcanusem a potažmo i s panem Sionnem, takže jsem se rozhodl navrátit ke svému stoickému klidu. "Pokud vím, tak vy jste vnutil svou společnost mě, pane," odvětil jsem stručně a jasně. Naprosto bez pohnutí jediného svalu v obličeji než bylo nutné, ale můj tón hlasu mluvil jasně. Byl na tenkém ledě a jestli chtěl někoho vytáčet, rozhodně si nevybral správně. Na druhou stranu neměl jsem v plánu se rvát, raději bych odešel. Zatím totiž netrefil do ničeho, co by mě vytočilo tak, abych na základě svých pochybných a násilných myšlenek i konal.

červen 2/10 sitius

Koukal jsem na vodní hlavinu, ale nebylo mi dopřáno. Jako snad nikdy tady. Najednou se tu objevil ten podivnej patron... brácha Alastora pokud jsem se dobře pamatoval... nějaká příbuznost tam byla s panem Sionnem a panem Arcanusem. Jenže popravdě jsem se nechtěl úplně do tohohle zamotávat. Jejich rodinné vazby byly jako klubko háďat. Člověk chytil jeden konec a přitom ho druhej začal kousat. Sirius se šel napít a házel na mě očkem, jako by chtěl začít nějaký rozhovor. A taky že jo. Nemusel jsem ani dlouho čekat. "Zdravím," pronesl jsem jenom slušně, ale prostě. Bez jakéhokoli náznaku přátelstív, ale i bez nějakého očividného nepřátelství. "Teď už tu sám nejsem," dodal jsem jenom v odpovědi, na jeho poznámku, že jsem tu sám. A co bych dal za chvilku samoty.

Červen 1/10 - sirius

Jezero se stalo mým osudem. Jako bych tady vždy narazil na nějakou novou nebo jinak pochybnou známost. Ale bral jsem to tak, jak to bylo. Tady v tom kraji nemohl jeden jen tak odpočívat. Museli jste si dávat pozor. A to pořád. Nebezpečí tu bylo na každém kroku ať už od místních bohů, nepřátelských smeček nebo fanatiků, kteří nešli pro ránu daleko jenom pro ten pocit adrenalinu a chvilkovou zábavu. Já byl opak, nejraději jsem byl sám. Jenže mi nikdy nebylo moc dlouho dopřáno samoty a to ani v momentě, kdy jsem po ní nejvíce toužil.
Na druhou stranu mi ani nebylo dopřáno být s někým s kým jsem popravdě toužil být. Začínal jsem přemýšlet nad tím, jestli tu zůstávat nebo zmizet zpět k bratrům. Teď už bych cestu rozhodně našel... Našel bych cestu domů a možná... možná, že bych se pak jednoho dne vrátil zpátky s bratry a ukázal jim tenhle nový a kouzelný svět. Ale možná jsem byl už moc zkorumpovaný místní magií a místní náturou. Lži, podvody, manipulace, to se tady jedlo jako chleba a já popravdě netušil, jestli jsem se sám nenakazil touhle nemocí, která požírala dobré charaktery a tvořila z nich plitké a nepříjemné patrony.

Vlčice se mi nelíbila, ale neměl jsem úplně důvod jí nějak zazlívat, odkud pocházela. Možná za to mohl prostě jenom fakt, že tím, že měla vlče pravděpodobně něco porušila, protože jsem si nedokázal představit, že by ji vlčice nechali jít na misii s tak důležitou součástí jejich chrámu jako byla nová krev. Vlče navíc vypadalo zvláštně. Pokusil jsem se ovšem nesmýšlet o nich příliš krutě. Jen jsem se podíval na Sionna a pak zaměřil pohled na vlčici, která momentálně s mou Alfou mluvila. Vidět barvy bylo teď jednodušší a jednodušší. Cítil jsem z ní magie, ale hlavně jsem viděl krásně narůžovělou, která značila, že její nositelka je velice zkušená v magii iluzí... dokázal jsem nahmatat podstatu této magie, ale byla poměrně slabá. Odvrátil jsem hlavu a pak se podíval na pana Sionna, který se rozhodl s vlčicí a vlčetem projít.
Udělal jsem pár kroků k Sionnovi. "Ovládá magii iluzí..." zašeptal jsem jenom k vlkovi tak, aby to ty dvě neslyšeli. Chtěl jsem ho o tomhle informovat, aby věděl, kdyby náhodou. "...ale dost špatně," dodal jsem také šeptem. Udělal jsem pár kroků stranou, abych nepřekážel a abych dohlédl na to, že vlčice i vlče následují Sionna. Co bych dal za to, aby pan Sionn ovládal svou magii na čtení myšlenek dobře. Nemůžeme je poslat pryč, to vlče by nemuselo přežít a vem si, jak jste pomohli mě... mohli... mohli by být taky součást rodiny, když budou chtít... myslím... myslím, že ji vyhnali, ale nedivím se, že nám to nechce říct. Pokoušel jsem se pohledem vyslat k panu Sionnovi ať použije svou magii, ale těžko říct, zda to fungovalo. "Máme tu s vlčetem počkat?" zeptal jsem se vlčice a Alfy.

Tiše jsem naslouchal a prohlížel si vlčici. Ale spíše mne zajímalo, co říkala, než jak vypadala. Když mluvila o transakci mírně se mi zježily chlupy na zátylku. Popravdě jsem byl moc malinkatý, aby se mnou někdo řešil, jak to vlastně chodí. Byl jsem taky jenom "transakce"? Byl někdo z bratrů ne můj bratr, ale otec? Byla nějaká vlčice ze sesterstva mou matkou a celý příběh o tom, že jsem se prostě najednou objevil v křoví, kde mne našli bratři si jenom vymysleli jako příběh, abych se tím moc nezatěžoval dokud nevyrostu a nebudou mi moci říci pravdu. Jenomže já tam nezůstal a tak jsem pravdu nikdy nemohl zjistit. Možná jsem se vážně jenom narodil se špatným pohlavím... kdybych se narodil jako holka skončil bych v sesterstvu s matkou, o které by řekly, že není moje matka, ale sestra... Začínal jsem se v tom trochu motat a popravdě mi bylo líto toho vlčete, které tu poslouchalo svou matku mluvit o sobě jako o transakci. Obchodě a ničem jiném.
Věděl jsem, že pan Sionn a jeho sourozenci se narodili z něčeho mnohem hezčího. Pan Arcanus paní Elisu opravdu musel milovat, což jsem pochopil hned, jak jsem viděl, jaké pocity vyvolala její smrt. A i to, že se o ní pořád mluvilo dokazovalo, že je stále v srdcích svých blízkých i po takové době. Co když já se ale narodil jenom jako prostý kalkul a ne jako dárek dvoum duším, které se našly.
Řeč se obrátila na mne. Vlčice vypadala přátelsky a vrtěla ocasem. Popravdě byla připomínkou všeho, od čeho jsem se odklonil. A to mě mírně bodlo v srdci... že by výčitky? "Taranské pohoří není přátelské k návštěvníkům," odvětil jsem jí stroze. Takový jsem už prostě byl, nepřikrášloval jsem si věci a vlčice s vlčetem by v pohoří prostě a jednodušše umřela. Hory neodpouštěly. "Nejsem tu na misii," dodal jsem neurčitě. "Mám tu jiné poslání..." dodal jsem. Nepotřebovala vědět, že jsem jenom zatoulané vlče, které nebylo sto se rozhoupat a vrátit se zpátky domů k bratrům. Pohledem jsem se snažil nedívat na Sionna, protože on by si všiml toho, že je mi to nepříjemné a já nechtěl dělat zbytečně další problémy.
Pak se řeč opět otočila na vlčici, její cestu a porod. Nechápal jsem, že ji sesterstvo nechalo odejít na misii když byla v požehnaném stavu. Bylo to zvláštní a popravdě se mi to nezdálo moc pravdivé, ale co jsem mohl já namítat. Vlčice byla služebně "starší", takže toho musela mít zmáknuto mnohem víc ohledně toho, jak některé věci fungují. Já na misii nikdy nebyl a třeba to i v sesterstvech bylo trochu jiné, než u nás. "Pomoc je vždy na prvním místě – ptej se proč, až když pomůžeš," odrecitoval jsem nepřítomným hlasem kodex. Dlouho se mi to nestalo, že bych takhle na něco reagoval. Asi za to mohla přítomnost vlčici a její oddanost Annan, která ve mne vzbudila dávno překryté rutinní reakce.

Vlčice mluvila se Sionnem, vlče slušně sedělo na zadku a mlčelo. Když nás Sionn představil přátelsky jsem kývl hlavou na přivítanou. Nikdy jsem toho moc nenamluvil, takže nebylo potřeba se vyjadřovat ani tentokrát. Nechával jsem to na své Alfě, aby mluvila dál. Hyetta pak promluvila o tom, že kněžky mají povoleno mít vlčata, aby mohly doplnit krev v jejich řadách. Mírně jsem se ušklíbnul, ale spíš vlastním myšlenkám. A chlapečci hezky pěkně putují k nám... nebo je prostě někde odhodí... třeba byla moje máma taky jednou z nich? Jenomže já se nenarodil jako holka, ale jako kluk a tak mě musela nechat v křoví... "Slyšel jsem o sesterstvech, když jsem byl malý. Vychovávali mě bratři v Taranském pohoří, podle jejich řádu," sdělil jsem, abych vlčici zasvětli do toho, jak vím některé věci, které možná ostatní ani netuší. Taky jsem tím mohl uspokojit Sionna, jehož pohled jsem cítil hned po tom, co jsem vyslovil svou domněnku.
Nechtěl jsem působit nepřátelsky, ale moje mlčenlivost to zpsůobit mohla. Jenže já byl už takový a navíc jsem měl potřebu Sionna chránit, aby se mu něco nestalo. Kdyby se náhodou vlčice ukázala jako nedůvěryhodná mohl bych zasáhnout. Matka se snažila nabítnou nějaké své schopnosti, ale mě bylo jasné, že by musela spíš Sionna přemlouvat, aby je vyhodil. Neměl v sobě tu náturu, aby odmítl azyl matce s vlčetem, nebo to jsem si aspoň myslel. Sám bych je taky nedokázal vyhnat, působily celkem mile a slušně. Rozhodnutí ovšem bylo na Sionnovi.

Musel jsem si povzdechnout, protože Sionn to bral jako že si myslím, že je dokonalý. "Tak... tak jsem to nemyslel, jasně že nikdo není dokonalý, ale ty se snažíš ty dokonalosti zlepšit... to je... to je dobré," pronesl jsem a popravdě jsem nevěděl, jak bych z tohohle všeho vybruslil, protože evidentně ať jsem řekl cokoliv, byla to blbost. Kdybych mohl plácnu se do čela tlapkou, ale to se nehodilo k mému postavení a ani k tomu, co jsme tu řešili. "A správně se máme starat ve smečce jeden o druhého, není to tak, že se o nás budeš jenom starat, někdo se musí občas postarat i o tebe ne?" pronesl jsem mírně zamyšleně. Nikdy mne nenapadlo, že to vidí takhle. Že se cítí jako vůdce, který nikdy nesmí mít chvilku volna a zaváhání. Musel z toho být dost vyčerpaný. Sionn pak řekl, že byl jenom unavený. Jenomže to mírné zaváhání se mi nezdálo. "Dobře tedy, ale kdyby něco, řekneš mi to, že jo? Nechci.... nechci aby ses cítil... špatně," dodal jsem než jsme se vydali směrem za novými návštěvníky.

Sionn nás vedl přesně tam, kde stála vlčice a vlče. To vlče vypadalo divně, zvláštně. Mírně klonilo hlavu za každým ruchem, který slyšelo, ale možná to jenom bylo tím, že bylo malinkaté. Kývl jsem hlavou na pozdrav a zanechával si mírný odstup. Všechna slova měla být na Alfě a já navíc neměl vykecávání se rád. Sionn představil les a to už bylo na vlčici, aby představila sebe a vlka. Nakrčil jsem čenich a poslouchal. "Hmm... vždycky jsem si myslel, že kněžky v řádu nemají vlčata," podotknul jsem a nesouhlasně se na vlčici podíval. Proti vlčeti jsem nic neměl, ale matka, která se považovala za kněžku by se tak měla i chovat a rozhodně nebýt matkou ne? Nechápal jsem, přišlo mi to zvláštní.