Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chodil jsem sem a tam jako naprostej blb. Bouhužel jsem si jako blb i připadal. Lásku jeden nevyznával každý den, protože by pak jeho slovo nic neznamenalo, ale odmítnutí, to bylo něco, co vás pak celkem pěkně vzalo. Očividně jsem na odmítnutí nebyl připraven. Nebyl jsem podle pana Sionna připravený ani na tu lásku, ale to bylo vedlejší. I když jsem si připadal špatně, aspoň jsem věděl kam jdu. Udělal jsem několik koleček kolem jezera, pak zamířil skrz les a teď se blížil k té podivné mýtině, kde se to jenom hemžilo těma veverčákama. Asi bych jim neměl říkat veverčáci, protože ony to tak úplně nebyly veverky, co by lezly po stromech. Chtěl jsem jim říkat líp, ale nikdo mne nenaučil rozpoznávat zvířata, takže to prostě byly veverčáci. Inu teď jich tu tolik nebylo. Oblaka byla tmavá a vypadalo to na drsný déšť, což je asi zahnalo zpátky do jejich nor. Rozumněl jsem tomu, taky bych někam zalezl a už nevylejzal. Lezl bych klidně do nějaké opuštěné nory, ale já žádnou nevlastnil. Leda bych se vrátil do smečky a schoval se v úkrytu v Asgaarském hvozdě. Enormní pravděpodobnost, že bych tak narazil na sionna byla ovšem to, co mne od tohoto odrazovalo. Očividně bych raději zmoknul na kost, než bych se tam vracel a vystavoval se mu. Umíněně jsem se tedy usadil pod jedním ze stromů a sledoval, jak kapky dopadají na zem. Měl jsem pravdu, pršely opravdu ve velkých chuchvalcích a já věděl, že teď už nemá cenu se schovávat. Teď jsem prostě musel sedět tady pod tím stromem a doufat, že nezačně být hůř.

8/10 - kiana

Vlče se mírně ohradilo, že není malé a že to je holka. Takže jsem jenom naklonil hlavu na stranu a pak se trochu přikrčil, abych byl blíže k ní. "Ne pravda nejsi maličká, vůbec," prohodil jsem k ní a pak jsem se znovu narovnal. "Jmenuji se Parsifal a nenacházím se zde z žádného důvodu, co sem zavedlo vás?" odvětil jsem jí a zeptal se taky na to, co mě zajímalo. Byl jsem trochu nesvůj, že jí tu vidím a ona tu nemá nikoho kdo by o ni jevil zájem. Byla tu sama, bezprizorně a naprosto neočekávaně. Bylo to divné, zvláštní, rozhodně to nebylo správné. Nelíbilo se mi to. Vlče by mělo být hlídáno a ne tady jen tak. Mírně jsem se zakabonil, protože se mi to nelíbilo.

Kráčel jsem ve své naštvané náladě. Možná že bych se měl oddat zábavě. Nakopávání šišek zdálo se mi nesprávné přece. Šištičky létaly do všech stran křehce. Mírně jsem zavrčel nad vlastní zlobou. Nemohl jsem se už ani nést na nohou. Chodil jsem tu snad celou noc. Proč má jen Sionn nademnou takovou moc? Neznal jsem odpovědi an svoje otázky. Mohl jsem tak maximálně nakopávat oblázky. Jenomže nakopávat kde jaký šutříček. To by mě mohl pak bolet i prstíček. Kdybych si třeba nějaký ukopnul.
Nebyl jsem při smyslech a tak jsem zakopnul. Praštil jsem hlavou do mechové země. Něco se přetrhlo tam uvnitř ve mně. Začal jsem brečet jak malý vlče, kterýmu sebrali oblíbenou hračku. Rovnou se můžu nechat najmout za plačku. Brečel jsem vřeštil a v očích mě pálilo. Že budu jak hromádka neštěstí, o tom se mi ani nesnilo. Bál jsem se, že se Sionnem odejde i má láska. Mezi očima udělala se mi vráska. Přestal jsem brečet a ze země se zved. "Nenechám se zničit, tím co mě do lesa přived. Tím co mne učil, co všechno musím znát. A teď mě nechal jak kůl v plotě stát." Zavrtěl jsem se abych oklepal mech. Měl jsem to teda já jenom pech. Šel jsem zas dál nakopnout šišek řadu. A třeba na konci duhy najdu náhodnou.... radu.

Sedět a přemýšled nad tím, jestli mám nebo nemám jít pryč ze smečky, nebylo nic pro mě. Stačilo jenom na chvilku uvelebit svoje pozadíčko a už jsem nedočkavě poposedával. Stejně jsem byl prostě už od malička přemýšlivý chodec. Sem a tam jsem měřil svoje kroky, jako bych se snažil vypočítat nějakou vzdálenost. Stadionový rozhodčí při atletickém běhu hadr. Sova si mohla ukroutit hlavičku, jak mě sledovala pochodovat mezi stromy na jednu a pak zase na druhou stranu. Sotva jsem se zastavil k otočce, abych zase vyrazila na stranu druhou. Stromům jsem se vyhýbal. Spadané kmeny jsem přeskakoval. Svým vlastním tempem jsem ovšem stále kráčel, jako bych někde měl být, ale vlastně nevěděl kde. Sionn, za všechno může on. Slepě jsem mu věřil a rozhodl se mu vyznat a on neměl ani tolik odvahy, aby mě prostě poslal do háje. Sjet mě jako malý vlče mohl taky, ale neudělal to. Seš jako můj brácha, tak určitě. Sionn se prostě rozhodl, že si bude užívat a mě nepotřebuje. Super, jak chce, ale tak mě musí nechat odejít ze smečky ne? Spoutat mě a mít mne na vodítku to jo, ale být se mnou oficiálně ve vztahu, to ne. Sirius na toho bude dělat oči a vrtět zadkem, ale já budu nucen tam jenom stát a koukat na to. Skvělý, fakt skvělý. Slinu jsem vyplyvnul z tlamy tak prudce, až se rozmázla o kmen jednoho z nedaleko stojících stromů.

březen 7/10 kiana

Koukal jsem se kolem sebe, když jsem si včimnul vlčete, které se tu podivně rozkoukávalo. Nebylo to úplně obvyklé, aby se tady takhle daleko od všech ostatních objevilo vlče. Jenom jsem ho pozoroval, ale nic jsem neříkal. Nechtěl jsem se úplně zapojovat do konverzace s malinkatým vlčetem, ale přeci jenom jsem ho tu nemohl jen tak bezprizorně nechat? Rozhodl jsem se prostě počkat, jestli náhodou někde nevyběhne z křovisek mamina, která by ho hledala.
Čekal jsem a čekal.
Jenže maminu ani tátu jsem nikde neviděl. Tohle mrně tu bylo samo a to nebylo dobře. Tenhle svět není pro malinkatý dobrky. "Zdravím maličký, co tu děláš?" zeptal jsem se a snažil se odhadnout, jestli mluvím s klukem nebo s holkou. Samozřejmě jsem se koukal kolem, jestli neuvidím někde nasupenou vlčici, která by mě přišla seřvat, že jí mluvím na vlče.

březen 6/10 kiana

Šel jsem z lesa směrem k jezeru. Nebylo to tu nijak velké a já si říkal, že už jsem tu asi někdy byl. Sakra chodím pořád v kruzích. Ale což... Vydal jsem se k vodě, abych se mohl napít. Lemtal jsem chladnou vodu, která mne nabíjela energií jako proud elektřiny. Nenápadně mne bodlo na jazyku, když se mne ledová voda dotkla, ale pak už to bylo v pohodě. Konečně začínalo jaro, což bylo cítit nejen teplotou vody a vzduchu, ale bylo to vidět i všude kolem. Začínala se probouzet příroda. Všechno kvetlo a působilo radostně. Škoda, že můj milostný život nebyl až tak radostný, jako byla příroda. Nemohl jsem se zbavit myšlenky na pana Sionna a to, co se stalo.

5/10 březen

Jako bych se prostě rozhodnul, že teď budu na všechno sám. Nepotřebuju ani pana Sionna ani smečku. Nepotřebuju nikoho, kdo o mne nestojí a všechno si udělám pěkně sám. Však pro to mne taky vychovávali bratři, abych byl samostatný a to já byl. Nepotřeboval jsem nějaký patolízali, aby mi chodili všude v tlapkách a říkali mi že moje prdy voněj po fialkách. Nepotřeboval jsem nikoho! N-I-K-O-H-O! Tak, byl jsem rozhdonutý, že smečku prostě opustím a vykašlu se na jakékoli párování s kýmkoliv.
Jenomže co když se pan Sionn dostane zase do nějakého průšvihu nebo spadne do nějaký díry, dostane se do rvačky? A už to tu bylo zase. Dotěrná myšlenka, že nesmím nikam jít. A to mne vytáčelo ještě víc.

březen 4/10

Jenomže něco mě lechtalo na mozku. Jako bych věděl, co způsobilo tu náhodnou chvilku a snahu se pustit do boje za vlastní city. Jako bych už podobný pocit někdy zažil. Na druhou stranu jsem se nemohl zbavit dojmu, že na to nikdy nepřijdu. Rozhodně tomu nemohl ten floutek. Jak se kurňa jmenoval, jak přišel s Wylanem. Tomu bych nejradši jednu vlepil, chová se jako že mu všechno patří a jak se hned měl k panu Sionnovi, jako by to byl nějakej jeho podrž taška. A ten jak na něm vysel... Hajzlové oba dva. Naprosto naparující se vlastní pýchou, ale já ani jednoho z nich nepotřebuju, nepotřebuju nikoho. Už jednou jsem byl sám, tak můžu být sám zase.

březen 3/10

Kopnul jsem do další šišky, která se mi připletla do cesty a pak jsem se sám promýšlel. "Jsem naprostej idiot..." Byl jsem idiotem, to bylo jasné. Přeci jenom jsem věděl, že pan Sionn nemá zájem a proč jsem měl potřebu mu to opakovat? Idiot, naprostej idiot... Pitomej a dementní. Proč jsem si myslel, že nějakým proslovem něco změním... jenomže to nešlo zastavit, nešlo se prostě zaseknout a musel jsem to ze sebe všechno dostat jak naprostej zaseknutej blb, který plýtvá časem na ztracený věci. Ale proč? To už ani neumím hlídat vlastní tlamu, jestli něco řeknu nebo neřeknu. Nakopnul jsem vztekle další šišku, která se neuváženě postavila mezi mě a další prostor.

březen 2/10

Procházel jsem se lesem a přemýšlel jsem o všem, co se v mém životě stalo. Nebylo toho málo a já se snažil vyhnout všem věcem staršího charakteru. Teď jsem hlavně přemýšlel jenom nad tím, co pro mne bylo nejnovější. Nad tím, co mi momentálně docela dost hnulo žlučí. Byl jsem tak zabedněný, že jsem se vyznal panu Sionnovi a to dokonce dvakrát. Jenomže ani jednou jsem nedosáhl reakce, kterou jsem zamýšlel, takže jsem popravdě jenom šel a cesotu nakopával šišky a všechno, co se mi dostalo pod tlapky. Bál jsem se, popravdě jsem se hodně bál, protože jsem nechápal, jak se tohle mohlo tak rychle pokrazi a jak to, že se najednou všechno tak moc zvrtlo a zamotalo.

Březen 1/10 - tonres

Očka mi přejela po vlkovi předemnou, který byl zvláštní. Zvláštnější, než by si jeden mohl od vlka přát. Nečekal jsem od něj ale žádnou levotu, takže jsem s ním promlouval jako s každým jiným. Lehce jsem zhoupl váhu na tlapkách, abych nezatahoval svaly a mohl se trochu v postoji uvolnit. Nebylo to pro mne přirozené, uvolnit se. "Popravdě místní magie mohou být i nebezpečné. V tlapkách některých je to ničivá a škodlivá zbraň," podotknul jsem suše. Vzpomínka na Fiérova střeva valící se z těla byla opravdu něčím, co jsem nedokázal nikdy dostat z hlavy. Stejně jako ten pocit, že se mi to líbí a jsem v klidu. "Mohl bych vám říct, jaké jsou vaše magie pokud chcete," dodal jsem a jenom se na vlka mírně podíval s přivřenýma očima. Sledoval jsem jeho rekaci, třeba se dozvím, že lže a magií umí spousty jako Paroháč. Nebo je jenom opravdu zvědavý.

7/10 tonres

Měl bych mu říkat víc nebo pro jeho vlastní dobro ne? Nechtěl jsem se úplně dělit o to, že jsem sám zakončil svou životní pouť a skončil kdo ví kde. Uvědomoval jsem si, že to není úplně normální a tak jsem se bál, že by mne vlci mohli odsoudit. Věděl jsem, že se to děje. Fiér umřel a vrátil se taky. Pak zmizel úplně, ale já si myslel, že to bylo spíše tím, co zažil na té druhé straně, než čímkoli jiným. Já se vrátil...Taky jiný. Pošramocený. Poničený. Nechtěl jsem tedy tohohle vlka ovlivňovat, pokud jemu se nic takového nestalo. To by ode mne nebylo nejlepším rozhodnutím. "Zvláštní to rozhodně je. Ale slyšel jsem o vlcích, kteří přežili vlastní smrt. Kdo ví, třeba je to i váš případ." Tohle téma jsem uzavřel a s mírným díky v mysli přešel k tématu druhému, které vlk nadhodil.
"Já jsem se tu nenarodil, ale žiji tu už poměrně dlouho," pronesl jsem opatrně. Nechtěl jsem toho prozrazovat cizinci moc. "Krásným místem je velké vlčí jezero na severu, tam vždycky narazíte na někoho, kdo by s vámi rád poklábosil. Pak taky pěkným místem je vyhlídka, kterou naleznete v horách mezi smečkami zhruba uprostřed kraje. Hezké je to na pláži na jihu, pokud se chcete trochu slunit," navrhl jsem mu spoustu různých míst, kam by se mohl vydat.

Probudil jsem se a byl jsem zase plný energie. Bylo fajn si po použití magie moci hned odpočinout. Normálně se vlk po magickém vysílení musel ještě aspoň dopravit domů. To jsem teď nemusel. Začal jsem se protahovat. Wylan odešel. Netušil jsem kam, nebo kdy, ale to mi nevadilo. Kolem mě nebyl skoro nikdo. Uviděl jsem jenom známý bílý kožich. Nechtělo se mi za panem Sionnem dolézat, ale popravdě... Něco mě ponoukalo k němu jít, takže jsem vstal a vyrazil jsem za ním. "Pane Sionne," oslovil jsem vlka, když jsem se k němu blížil. Byl sám a tak jsem ho nechtěl vystrašit. Že by si užil s tím druhým? Moje myšlenky se hned upnuly k tomu, že možná nechtěl partnerství, ale jenom si užívat. Z pana Sionna ovšem nešel ten podivný odér jako tenkrát z vlčice a vlka, kteří pak měli vlčata. "Neruším vás?" zeptal jsem se a zastavil se kousek od něj.
Něco chtělo, abych mu řekl naprosto všechno. Neměl jsem najednou žádné zábrany. "Já vím že jsem to přehnal. Opravdu to vím a uvědomuju si, že jsem si měl hledět svého místa, ale... Ne, nemůžu se koukat na to, jak se kolem vás motá někdo další. Nemůžu prostě... nejde to. Chtěl bych všechno zapomenout, spolknout všechna slova, ale nejde to..." Doslova to nešlo, protože amorkův šíp mě nutil všechno vyslepičit. "Nemůžu na to přestat myslet. Nemůžu na TEBE přestat myslet. A na to, co mohlo být a nebude a jak jsem to zvoral. Nebudou žádný velký lovecký výpravy jenom ve dvou. Nebudou žádný dlouhý zimní večery v tvojí společnosti v úkrytu." Popravdě jsem byl k smíchu. I sám sobě bych si nejradši nafackoval, ale nemohl jsem prostě zavřít tlamu. Jako by někdo prorazil všechny zdi a já teď vyléval svoje srdíčko. Do očí se mi nahrnuly slzy a maska věčného tvrďáka byla v trapu. "Nikdy jsem nepoznal jaké to je mít rodinu. Nikdy jsem neměl nikoho jiného, než řád a mistry, bratry. Asgaarský hvozd mi byl jako rodinou, kterou jsem potřeboval. Pan Arcanus byl přísným, ale férovým otcem. Laura a Iskierka mi dali stejnou péči, ale i lekce, jaké by jednomu dala vlastní máma. Fiér mi dal tolik zábavných historek, ukázal mi svět trochu jinak, jako brách a jeho smrt mě přiměla dospět. A vy...Ty jsi byl to nejdůležitější, co mě v životě potkalo..." Povzdechl jsem si a hlas se mi třásl, slzy z očí pomalu začaly utíkat. Byl jsem na sebe naštvaný, že brečím, takže jsem si je naštvaně setřel. "Brečím jako malej parchant," pronesl jsem přísným hlasem, jako když otec kárá vlasntího syna, který brečí.

6/10 tonres

Koukal jsme se na vlka před sebou a neusmál jsem se. Popravdě se mi nepohnul v tváři ani sval. Bylo to u mě normální. Prostě jsem takový byl. Neprojevoval jsem se. Nebo alespoň ne v přítomnosti cizích vlků. "To je rozhodně správné rozhodnutí. Neměl byste se nějak s výběrem unáhlit," řekla jsem mu svoje myšlenky, ale nechával jsem si pro sebe, že je to trochu creepy. Přecijenom tenhle vlk sledoval celou smečku. Bylo to trochu divné a děsivé, abych pravdu řekl. Ale nahlas jsem neřekl nic, protože moje myšlenky nebyly úplně korektní, abych je mohl publikovat veřejně.
Vlk potom začal mluvit z trochu jiného soudku. Příkývnul jsem, že v tomhle světě se vyznám. V podstatě jsem tu byl od svých malinkatých vlčích tlapek až do teď. Mírně jsem se nad tou představou otřásl, ale to se dalo vyložit i jako to, že mě polechtal studený vánek. Vlk mluvil o tom, co se stalo i mě. Taky jsem umřel, byl jsem si tím jistý. Ale neřekl jsem to skoro nikomu. Skoro nikdy. Nebyl jsem tedy připraven to říct i tomuto vlkovi. Nechtěl jsem ho ale nechat jen tak. Bez odpovědí. "To se tu stává. Vlci občas odejdou, ale vrátí se. Místní kraj je prošpikovaný magií. Nedivil bych se kdyby i tohle bylo magické."

5/10 tonres

Byl jsem rád, že jsem narazil na příjemnou společnost. I když bych možná víc ocenil, kdybych mohl být sám a přemýšlet, tohle mi nevadilo. Bylo pěkné nemuset jednou nic řešit. Ve smečce to bylo samé řešení tohohle a támhle toho. Samé vztahové peripetie a nedostatek času na nic. Tady, tady byla pohoda a klid. Líbilo se mi tu. "Rozhodně bych se zkusil přidat až na jaře, máte naprostou pravdu, že přidávat se ke smečce v zimě zavání nedobrým úmyslem nebo dokonce snahou někoho vyžrat," pronesl jsem a koukal opět na jezero. "Já osobně nemám úplně v lásce, když se někdo náhodně přidá do smečky, ale vy volíte poměrně dobrý postup. Seznámit se s vlky a pak se přidat." Souhlasně jsem kývnul hlavou.
Vlk pak mluvil o tom, že byl na severu v době zimy a všechno se mu zdálo klidné. Mírně jsem nakrčil čenich. Hádám, že smečky jenom nechtěli aby nějaký tulák věděl, co se uvnitř nich děje. Hlad museli mít všichni. Na vlkova slova jsem ovšem kromě nakrčení čenichu nijak nereeagoval. Nechal jsem ho dopovědět jeho příběh zimního cestování. "Já jen doufám, že zima brzo skončí."