Příspěvky uživatele

< návrat zpět

červen 2/10 sitius

Koukal jsem na vodní hlavinu, ale nebylo mi dopřáno. Jako snad nikdy tady. Najednou se tu objevil ten podivnej patron... brácha Alastora pokud jsem se dobře pamatoval... nějaká příbuznost tam byla s panem Sionnem a panem Arcanusem. Jenže popravdě jsem se nechtěl úplně do tohohle zamotávat. Jejich rodinné vazby byly jako klubko háďat. Člověk chytil jeden konec a přitom ho druhej začal kousat. Sirius se šel napít a házel na mě očkem, jako by chtěl začít nějaký rozhovor. A taky že jo. Nemusel jsem ani dlouho čekat. "Zdravím," pronesl jsem jenom slušně, ale prostě. Bez jakéhokoli náznaku přátelstív, ale i bez nějakého očividného nepřátelství. "Teď už tu sám nejsem," dodal jsem jenom v odpovědi, na jeho poznámku, že jsem tu sám. A co bych dal za chvilku samoty.

Červen 1/10 - sirius

Jezero se stalo mým osudem. Jako bych tady vždy narazil na nějakou novou nebo jinak pochybnou známost. Ale bral jsem to tak, jak to bylo. Tady v tom kraji nemohl jeden jen tak odpočívat. Museli jste si dávat pozor. A to pořád. Nebezpečí tu bylo na každém kroku ať už od místních bohů, nepřátelských smeček nebo fanatiků, kteří nešli pro ránu daleko jenom pro ten pocit adrenalinu a chvilkovou zábavu. Já byl opak, nejraději jsem byl sám. Jenže mi nikdy nebylo moc dlouho dopřáno samoty a to ani v momentě, kdy jsem po ní nejvíce toužil.
Na druhou stranu mi ani nebylo dopřáno být s někým s kým jsem popravdě toužil být. Začínal jsem přemýšlet nad tím, jestli tu zůstávat nebo zmizet zpět k bratrům. Teď už bych cestu rozhodně našel... Našel bych cestu domů a možná... možná, že bych se pak jednoho dne vrátil zpátky s bratry a ukázal jim tenhle nový a kouzelný svět. Ale možná jsem byl už moc zkorumpovaný místní magií a místní náturou. Lži, podvody, manipulace, to se tady jedlo jako chleba a já popravdě netušil, jestli jsem se sám nenakazil touhle nemocí, která požírala dobré charaktery a tvořila z nich plitké a nepříjemné patrony.

Vlčice se mi nelíbila, ale neměl jsem úplně důvod jí nějak zazlívat, odkud pocházela. Možná za to mohl prostě jenom fakt, že tím, že měla vlče pravděpodobně něco porušila, protože jsem si nedokázal představit, že by ji vlčice nechali jít na misii s tak důležitou součástí jejich chrámu jako byla nová krev. Vlče navíc vypadalo zvláštně. Pokusil jsem se ovšem nesmýšlet o nich příliš krutě. Jen jsem se podíval na Sionna a pak zaměřil pohled na vlčici, která momentálně s mou Alfou mluvila. Vidět barvy bylo teď jednodušší a jednodušší. Cítil jsem z ní magie, ale hlavně jsem viděl krásně narůžovělou, která značila, že její nositelka je velice zkušená v magii iluzí... dokázal jsem nahmatat podstatu této magie, ale byla poměrně slabá. Odvrátil jsem hlavu a pak se podíval na pana Sionna, který se rozhodl s vlčicí a vlčetem projít.
Udělal jsem pár kroků k Sionnovi. "Ovládá magii iluzí..." zašeptal jsem jenom k vlkovi tak, aby to ty dvě neslyšeli. Chtěl jsem ho o tomhle informovat, aby věděl, kdyby náhodou. "...ale dost špatně," dodal jsem také šeptem. Udělal jsem pár kroků stranou, abych nepřekážel a abych dohlédl na to, že vlčice i vlče následují Sionna. Co bych dal za to, aby pan Sionn ovládal svou magii na čtení myšlenek dobře. Nemůžeme je poslat pryč, to vlče by nemuselo přežít a vem si, jak jste pomohli mě... mohli... mohli by být taky součást rodiny, když budou chtít... myslím... myslím, že ji vyhnali, ale nedivím se, že nám to nechce říct. Pokoušel jsem se pohledem vyslat k panu Sionnovi ať použije svou magii, ale těžko říct, zda to fungovalo. "Máme tu s vlčetem počkat?" zeptal jsem se vlčice a Alfy.

Tiše jsem naslouchal a prohlížel si vlčici. Ale spíše mne zajímalo, co říkala, než jak vypadala. Když mluvila o transakci mírně se mi zježily chlupy na zátylku. Popravdě jsem byl moc malinkatý, aby se mnou někdo řešil, jak to vlastně chodí. Byl jsem taky jenom "transakce"? Byl někdo z bratrů ne můj bratr, ale otec? Byla nějaká vlčice ze sesterstva mou matkou a celý příběh o tom, že jsem se prostě najednou objevil v křoví, kde mne našli bratři si jenom vymysleli jako příběh, abych se tím moc nezatěžoval dokud nevyrostu a nebudou mi moci říci pravdu. Jenomže já tam nezůstal a tak jsem pravdu nikdy nemohl zjistit. Možná jsem se vážně jenom narodil se špatným pohlavím... kdybych se narodil jako holka skončil bych v sesterstvu s matkou, o které by řekly, že není moje matka, ale sestra... Začínal jsem se v tom trochu motat a popravdě mi bylo líto toho vlčete, které tu poslouchalo svou matku mluvit o sobě jako o transakci. Obchodě a ničem jiném.
Věděl jsem, že pan Sionn a jeho sourozenci se narodili z něčeho mnohem hezčího. Pan Arcanus paní Elisu opravdu musel milovat, což jsem pochopil hned, jak jsem viděl, jaké pocity vyvolala její smrt. A i to, že se o ní pořád mluvilo dokazovalo, že je stále v srdcích svých blízkých i po takové době. Co když já se ale narodil jenom jako prostý kalkul a ne jako dárek dvoum duším, které se našly.
Řeč se obrátila na mne. Vlčice vypadala přátelsky a vrtěla ocasem. Popravdě byla připomínkou všeho, od čeho jsem se odklonil. A to mě mírně bodlo v srdci... že by výčitky? "Taranské pohoří není přátelské k návštěvníkům," odvětil jsem jí stroze. Takový jsem už prostě byl, nepřikrášloval jsem si věci a vlčice s vlčetem by v pohoří prostě a jednodušše umřela. Hory neodpouštěly. "Nejsem tu na misii," dodal jsem neurčitě. "Mám tu jiné poslání..." dodal jsem. Nepotřebovala vědět, že jsem jenom zatoulané vlče, které nebylo sto se rozhoupat a vrátit se zpátky domů k bratrům. Pohledem jsem se snažil nedívat na Sionna, protože on by si všiml toho, že je mi to nepříjemné a já nechtěl dělat zbytečně další problémy.
Pak se řeč opět otočila na vlčici, její cestu a porod. Nechápal jsem, že ji sesterstvo nechalo odejít na misii když byla v požehnaném stavu. Bylo to zvláštní a popravdě se mi to nezdálo moc pravdivé, ale co jsem mohl já namítat. Vlčice byla služebně "starší", takže toho musela mít zmáknuto mnohem víc ohledně toho, jak některé věci fungují. Já na misii nikdy nebyl a třeba to i v sesterstvech bylo trochu jiné, než u nás. "Pomoc je vždy na prvním místě – ptej se proč, až když pomůžeš," odrecitoval jsem nepřítomným hlasem kodex. Dlouho se mi to nestalo, že bych takhle na něco reagoval. Asi za to mohla přítomnost vlčici a její oddanost Annan, která ve mne vzbudila dávno překryté rutinní reakce.

Vlčice mluvila se Sionnem, vlče slušně sedělo na zadku a mlčelo. Když nás Sionn představil přátelsky jsem kývl hlavou na přivítanou. Nikdy jsem toho moc nenamluvil, takže nebylo potřeba se vyjadřovat ani tentokrát. Nechával jsem to na své Alfě, aby mluvila dál. Hyetta pak promluvila o tom, že kněžky mají povoleno mít vlčata, aby mohly doplnit krev v jejich řadách. Mírně jsem se ušklíbnul, ale spíš vlastním myšlenkám. A chlapečci hezky pěkně putují k nám... nebo je prostě někde odhodí... třeba byla moje máma taky jednou z nich? Jenomže já se nenarodil jako holka, ale jako kluk a tak mě musela nechat v křoví... "Slyšel jsem o sesterstvech, když jsem byl malý. Vychovávali mě bratři v Taranském pohoří, podle jejich řádu," sdělil jsem, abych vlčici zasvětli do toho, jak vím některé věci, které možná ostatní ani netuší. Taky jsem tím mohl uspokojit Sionna, jehož pohled jsem cítil hned po tom, co jsem vyslovil svou domněnku.
Nechtěl jsem působit nepřátelsky, ale moje mlčenlivost to zpsůobit mohla. Jenže já byl už takový a navíc jsem měl potřebu Sionna chránit, aby se mu něco nestalo. Kdyby se náhodou vlčice ukázala jako nedůvěryhodná mohl bych zasáhnout. Matka se snažila nabítnou nějaké své schopnosti, ale mě bylo jasné, že by musela spíš Sionna přemlouvat, aby je vyhodil. Neměl v sobě tu náturu, aby odmítl azyl matce s vlčetem, nebo to jsem si aspoň myslel. Sám bych je taky nedokázal vyhnat, působily celkem mile a slušně. Rozhodnutí ovšem bylo na Sionnovi.

Musel jsem si povzdechnout, protože Sionn to bral jako že si myslím, že je dokonalý. "Tak... tak jsem to nemyslel, jasně že nikdo není dokonalý, ale ty se snažíš ty dokonalosti zlepšit... to je... to je dobré," pronesl jsem a popravdě jsem nevěděl, jak bych z tohohle všeho vybruslil, protože evidentně ať jsem řekl cokoliv, byla to blbost. Kdybych mohl plácnu se do čela tlapkou, ale to se nehodilo k mému postavení a ani k tomu, co jsme tu řešili. "A správně se máme starat ve smečce jeden o druhého, není to tak, že se o nás budeš jenom starat, někdo se musí občas postarat i o tebe ne?" pronesl jsem mírně zamyšleně. Nikdy mne nenapadlo, že to vidí takhle. Že se cítí jako vůdce, který nikdy nesmí mít chvilku volna a zaváhání. Musel z toho být dost vyčerpaný. Sionn pak řekl, že byl jenom unavený. Jenomže to mírné zaváhání se mi nezdálo. "Dobře tedy, ale kdyby něco, řekneš mi to, že jo? Nechci.... nechci aby ses cítil... špatně," dodal jsem než jsme se vydali směrem za novými návštěvníky.

Sionn nás vedl přesně tam, kde stála vlčice a vlče. To vlče vypadalo divně, zvláštně. Mírně klonilo hlavu za každým ruchem, který slyšelo, ale možná to jenom bylo tím, že bylo malinkaté. Kývl jsem hlavou na pozdrav a zanechával si mírný odstup. Všechna slova měla být na Alfě a já navíc neměl vykecávání se rád. Sionn představil les a to už bylo na vlčici, aby představila sebe a vlka. Nakrčil jsem čenich a poslouchal. "Hmm... vždycky jsem si myslel, že kněžky v řádu nemají vlčata," podotknul jsem a nesouhlasně se na vlčici podíval. Proti vlčeti jsem nic neměl, ale matka, která se považovala za kněžku by se tak měla i chovat a rozhodně nebýt matkou ne? Nechápal jsem, přišlo mi to zvláštní.

Sionn byl naštvaný, ale to jsem nechtěl. Pohlédl jsem na něj svým karamelkovým pohledem, ve kterém se zračila omluva a stud. "Omlouvám se, tak jsem to nemyslel... já si nemyslím, že bys čekal na někoho, protože bys byl velká Alfa... já... myslím si, že si zasloužíš někoho, kdo je prostě perfektní, protože ty jsi perfektní. Jsi milý a chytrý, staráš se víc o ostatní, než se staráš sám o sebe. Zasloužíš si někoho, kdo se postará o tebe," snažil jsem se to vysvětlit, protože jsem pravděpoodbně udělal velký přešlap. Ale vážně jsem to tak nemyslel. A zase to vořu. Perfektní. "Já jen nechci, abys byl nešťastný, to je celý," povzdechl jsem si. "Poslední dobou mi přijdeš, jiný než dřív... uzavřenější... a... Asi jsem se měl zeptat dřív, jak se cítíš ty? Nemyslím ohledně mě, to už jsi řekl, ale jak se cítíš?" zeptal jsem se s klidným přátelským hlasem, ale dal jsem důraz na poslední otázku. Popravdě jsem tady celou dobu říkal sobecké, já já já. Jako bych nikdy nebral ohledy na to, co chce Sionn. Co vlastně chtěl? A zeptal jsem se ho někdy na to, jestli se cítí dobře? Zeptal se ho někdy někdo? Rozhodl jsem se tohle napravit. Možná ne v ten nejlepší okamžik, ale přeci.
Moje smysly zaplavily dva nové pachy, které tady na našem území ještě nikdy nebyly. Slyšel jsem dokonce i jejich hlas od hranic a zastříhal ušima. "Máme návštěvu, jdeme to vyřídit?" zeptal jsem se, ale vlastně jsem chtěl vědět, jestli chce Sionn jít se mnou nebo chce jít sám. Já nebyl ochránce, maximálně jsem je mohl vyprovodit ven z lesa, ale to by pro mě bylo těžké. Bylo dobře že jsem byl lovec a ne ochránce, protože pak bych z tohohle lesa udělal sklad pro všechny vlky a vlčice, které jinde nechtějí.

Furt jsem se koukal na tlapky, nedokázal jsem ukočírovat vlastní pocity a energie z nich mne pohlcovala. Mrskal jsem nabroušeně ocasem a připadal jsem si jako naštvanej jezevec. Můj ocase se najednou proměnil na ocas jezevce. Jen jsem na něj pohlédnul. "Skvělý," ucedil jsem mezi zuby, protože jsem rozhodně nechtěl přes Sionnem ukazovat, že kromě toho, že jsem naprosto dementní blbec, jsem ještě navíc neschopnej kočírovat vlastní emoce a magii. Sionn mezitím mluvil, takže těžkoříct, jestli si všiml mého nového ohonu.
Mluvil o tom, že je Alfa a že se Siriusem se nic nestalo. "Jasně, že jsi Alfa... jasně... je tohle důvod, proč mě nechceš? Protože seš Alfa a já... nevím odkud?" zeptal jsem se spíše řečnicky, než jeho, jako by mi to až teď docvaklo. Jak se začaly v mém mozku vyvozovat úplně nepravděpodobné závěry, protože se můj mozek snažil vše pochopit. Pak do mě šťouchnul čenichem a já cítil, jak se mi do celého těla rozletěl záchvěv elektřiny právě z toho místa, kde se mě dotknul. "Jo vyrazil bych mu zub a pak bych si z něj udělal náhrdelník," zasmál jsem se vlastnímu vtipu. Pak jsem si povzdechnul... "Promiň," řekl jsem po chvilce ticha. "Musím bejt děsná osina v zadku už... furt melu dokola to samý."

Čekal jsem opravdu odevzdaně, hlavně když jsem měl plnej čenich a oči mě pálily od breku. Fakt jsem měl nepokrytou zlost, ale ta zloba nebyla na nikoho jiného než na mě. Byl jsem naprostej dement, blbeček, nechápal jsem, co je to život a přitom jsem si myslel... doufal jsem... Nejradši bych si rozbil čenich, ale to tak dobře nešlo. Přišel jsem si jako naprostej pitomec, kterej do toho tahá další vlky, aniž by si to dokázal urovnat sám v sobě, ale... Popravdě to prostě muselo ven. Sionn ovšem odpověděl, že o tohle nepřijdeme. Nepřijdeme o rodinu? O sebe na vzájem? O důvěru, kterou jsem tak zbytečně nahlodal, protože jsem se blbě zamiloval? Koukal jsem se na svoje tlapky. Nedokázal jsem zvednout pohled. "Jenomže já... nemůžu se koukat na to, jak se kolem tebe někdo motá, prostě... nejde to..." pronesl jsem rezignovaně a postupně jsem přestával mluvit strojeným tonem jako vždy, ale používal jsem i nespisovné výrazy. Asi to patřilo k tomu tónu, který jsem měl a i k emocionálnímu náporu téhle situace. "I když... já chápu, líběj se ti holky, což teda nechápu, ale dobře, každýmu co jeho jest, ale... Když se kolem tebe motal ten Sirius... nejradši bych mu ty jeho zuby vymlátil z hlavy o kus šutru," povzdechl jsem si. "A jo, vím že to není správný, nemůžeme někomu mlátit hlavou o šutr, protože se motá kolem někoho, koho máme rádi. A jo chápu to... Ale jeden zub by mu třeba ani nechyběl," už jsem mluvil naprosto z cesty, protože jsem byl emocionálně naprosto vyždímaný. Popravdě jsem ani moc nevnímal, co pan Sionn říká.

A tak jsem se utápěl v sebelítosti, která trvala snad roky. Ne že by to trvalo tak dlouho, ale ono... když se vám pomalu začne hroutit svět, tak vám to přijde jako věčnost, i když to je reálně jenom miniaturní moment. Mírně jsem se zhoupl na tlapkách. Okolní vzduch byl hutný, jako by se dal krájet, ale nebylo to počasím. Nebylo to ani tím, že byla noc, bylo to prostě tím, že jsem byl blízko pana Sionna a řekl jsem, co jsem řekl. Zaměřil jsem svůj pohled na pana sionna a vnímal jsem jeho magie. Snažil jsem se zjistit na co myslí, třeba ovládám i magii myšlenek, ale nevím o tom. Místo toho jsem viděl jenom to, co jsem viděl vždycky. Tmavou magii neviditelnosti, která hrozila spolknout celé Sionnovo okolí. Nahnědlou magii umožňující majiteli měnit okolní věci, taky jsem viděl magii růžovou, ze které vyzařovala snad každá myslitelná emoce. Světle modré okraje magie se třepotaly jako vítr a pak jsem viděl i magii myšlenek a tmavě modrou magii, která uměla poroučet počasí. Zároveň jsem viděl i barvy dalších magií, které jsem cítil, ale neuměl pojmenovat. Uhnul jsem pohledem. Nechtěl jsem pronikat do soukromí pana Sionna.

10/10 březen kiana a děkuji za hru

"Parsi, když už, " opravil jsem vlčici, která vyslovila moje jméno špatně. Mírně jsem se na ni ovšem usmál, aby to nevzala špatně. Nerad bych ji rozplakal nebo něco podobného. Bylo mi ji popravdě líto. Jak mluvila o tom, že je bez rodičů, trochu mi připomínala mne jako malinké vlče, které taky bylo bez rodičů zanecháno na pospas a kterého se ujala jedna skupina vlků, aby ho zachránila před smrtí. "A kde máš tety a strýčky? Asi někde blízko,
že, " ulevilo se mi i v hlase, že je asi že smečky kolem. "Já již budu muset jít, měj se pěkně Kai." Naposledy jsem se usmál na vlče a pak se rozběhl směrem pryč od jezera. Bylo nutné dostat se domů, konečně.

Kroutil jsem se jako hádě, když jsem se konečně probudil. Na tlapkách mě ledový chlad země zastudil. Začal jsem se pomalu zvedat, protože jsem nechtěl prochladnout. Nechtěl jsem dopustit, že bych mohl snad i nastydnout. Být nemocný, to jsem opravdu nechtěl. Protože žádného léku jsem neměl. Posadil jsem se a rozhlédl kolem, ale nikde nebylo ani živáčka. Jen na jedné větvy slyšel jsem zpívat ptáčka. Moje nálada byla poměrně veselá. Těšilo mne, že začala obleva. Byl jsem rád, že je konečně jaro a že zimu jsme přežili ve zdraví všichni ze smečky. Nemusel jsem se obávat, že budeme muset vykopávat hrobečky. Po tak kruté zimě to byl možná až zázrak, že nikomu se nic nestalo. Když sněžit tak dlouho nepřestávalo.
Rozhlédl jsem se kolem a uviděl toho ptáčka, jak přelétá z větve na větev a pak odletěl pryč. Na první pohled se mi to zdálo jako děsný kýč. Nechtěl jsem se tu už dál poflakovat jako nějaký kůl v plotě. Měl jsem moc práce a tak vydal jsem se zpět po vlastní stopě. Doufal jsem, že budu doma dřív než bys řekl švec. Nechtěl jsem svoje povinnosti zanedbávat přec. Rozhodl jsem se, že cestou třeba i něco ulovím. A pak až dorazím všem se jim pochlubím. Chtěl jsem být prostě člen, kterého ve smečce chcete mít. Pak jsem měl v plánu jít se někam umýt.

Zhluboka jsem se nadechnul. Závan studeného větru byl skoro až omračující. Zastavil jsem se a nasál tech chladný vzduch do plic, které se přímo rozvibrovaly tím chladem. Zbytek zimy, která tu zůstávala se teď šířil mým tělem. Zvenku to ovšem už vypadalo, že zima odchází a na její místo přichází jaro. Zavětřil jsem a ucítil pachy několika různých květin, které se začaly probouzet ze zimního spánku. Země byla ovšem na pohmat pořád studená a chladná. Zatvrdlá ve svém zimním kabátku se nechtěla ještě svléknout do jarních barev a měkosti. Zajímalo by mě, jestli pak najednou všechno povolí a země bude zase hřejivá. Zázrak přírody, řekl bych. Závan chladného vzduchu byl tak jenom vzpomínkou na to, co už bylo.
Začátek nového nádechu už byl poměrně teploučký. Zastříhal jsem mírně ušima, jak mě ta náhlá změna teploty překvapila. Zaujatě jsem se tedy nadechl ještě jednou, ale byla to pravda. Zimní vítr vystřídalo teplé lechtání na čenichu. Zívnul jsem. Zdálo se, že mne teplejší vzduch uspává. Začal jsem se postupně uvelebovat na zemi. Za pár skund jsem už spal. Zdálo se mi několik roztodivných snů, které jsem ani nebyl schopen sám rozpoznat. Ze všech jsem si pamatoval jenom ten, že jsem se vrátil mezi bratry a ti mne přivítali.

//Pokud počítám dobře tak teď už uběhlo sedm dní od posledního postu (pokud to teda platí od hodiny 7 dní)
Edit. Po domluvě s Maple další post za 8 dní tedy 7.4.

Čekal jsem ne vyjádření pana Sionna, které nepřicházelo. Věděl jsem, že potřebuje čas si to promyslet a postupně jsem si uvědomoval, že všechno to, co mě přinutilo, abych mu tohle všechno řekl, začalo nějak odcházet z mého těla. Jako by se magická síla vylila pryč a já byl teď zase v klidu. Sám jsem si ani neuvědomoval, proč jsem vlastně řekl, to co jsem řekl. Netušil jsem co to do mne vjelo. Co mne donutilo takhle plácat, i když jsem se sám zařekl, že už tohle téma nebudu nikdy otvírat. Něco mi napovídalo, že je to nějaká magie, že to nebylo normální. Jenomže teď už nebylo cesty zpátky, nemohl jsem jen tak říct: ano byla to magie, zapomeňte na to, že jsem něco řekl. Ne, nešlo to a tak jsem jenom stál a čekal. Čekal jsem na osud a kolem se pomalu začalo všechno měnit. Cítil jsem jaro ve vzduchu a taky jsem cítil v lese spoustu pachů. Smečka se evidentně rozrůstala. Zima ovšem byla i pro nás poměrně drastická. Některé pachy jsem cítil slabě nebo skoro vůbec. Bylo to smutné a zvláštní.

březen 9/10 kiana

"To je od tebe velmi šlechetné," pronesl jsem, když se malá vlčice začala ohánět, tak velkými slovy. Nebylo to tak, že bych jí podceňoval, ale přišlo mi to z tlamičky někoho takového jako moc odvážné. Ale kdo ví, co z ní vyroste. "Jestli chceš, tak ti tak budu říkat Kio," řekl jsem na její představení. To že zkomolila moje jméno jsem nechal projít bez povšimnutí. Nebyla dost velká na to, aby tohle dělala záměrně. "A kdepak máš maminku?" zeptal jsem se jí a doufal jsem, že mi napoví, kam bych ji měl odvést. Nehodlal jsem ji tu jen tak nechávat, nebylo to tu bezpečné. Na chvilku mi přišlo, že se Kia ztratila ve vlastních myšlenkách a já ji nechal být. Nevyrušoval jsem jí.