Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jeho povzdechnutí jsem nechal být. Nehodlal jsem se do toho pouštět. Já měl úctu k těm, co něco dokázali a pan Arcanus toho dokázal hodně. Nepotřeboval jsem se o tom, ale bavit s někým, kdo tenhle postoj neměl. Vytušil jsem, že by to byl marný boj a já se tak do něj ani nepustil. Jen jsem to nechal projít svýma ušima a dál to nekomentoval. Neměl bych se ovšem nějak ozvat, není správné takhle uznávaného vlka odsuzovat a přirovnávat k mršině... Ne, nebudu se ozývat, mlčení je mnohdy mnohem lepší. Mou reakcí tedy byla nečinnost a ignorace jeho poznámek a povzdechů.
Pak mluvil o lese, prý tam sám byl, ale já jsem si ho nepamatoval. Nebo možná matně. Byl jsem ještě mrně, když jsem se seznamoval s tímhle krajem, lesem i smečkou. "Měl... Mám tam povinnosti a taky, zachránili mě. Když jsem jako mrně přišel, tak se o mne postarali a vychovali mne," dodal jsem na vysvětlenou. Nehnul jsem u toho ani koutkem nahoru, ani dolů. Jako bych mluvil o počasí. "Co budete dělat, když nepřijde?"

Mluvil o Arcanusovijako by to byl stařec nad hrobem to se mi popravdě nelíbilo. Nebyl jsem tím, kdo by někoho osočoval, ale Alastor evidentně neměl s touhle věcí problém. "Je to moje Alfa," řekl jsem jenom a doufal, že mu to naznačí dostatečně, že by si měl dávat pozor na to, co říká a jak to říká. Nehodlal jsem se prát, ale mohl jsem se sebrat a jít. Nečekat tu s ním. Proč tu vlastně čekám?
Promluvil Alastor a přerušil ticho. Naštěstí. Já jsem teď nějak netušil, co bych měl říct. "Třeba jenom spí a nebo šel jinam," navrhnul jsem. Vypadalo to, že ho trochu rozrušilo, že jeho tchoř je nedohledatelný. Podle toho, jak nedořekl slovo a jenom ho polkl na konci věty bylo hmatatelně něco v nepořádku. Neusmíval jsem se ale, abych ho podpořil. Já se nesmál skoro nikdy. Mrskl jsem ocasem.
Začal se mne ptát na proč... proč jsem v Asgaaru. "Popravdě nevím," odvětil jsem prostě a dál to nerozváděl.

Vlk se odmlčel a já si uvědomil, že se kření. Byl každou chvilku zvláštnější. Křenil se a já netušil čemu a to mne mírně štvalo, ale neřekl jsem nic, nikdy jsem nic neříkal. Všechny pocity jsem měl v sobě. Všechny. Nikdy už je nedám najevo, dal jsem jednou a stačilo. Uzavřel jsem se víc, než jsem původně myslel, že je možné. Mohl za to SIonn. A byla to jenom jeho chyba. A tak jsem mlčel a na tváři žádnou emoci. Představil se jako Alastor. Do čenichu mne udeřil pach, který patřil jemu. Konečně se otočil vítr a já cítil, že je příbuzný pana Siriuse a té dámy. Neřekl jsem ale nic. Do ostatních mi přeci nic nebylo. Zvědavost stejně zabíjela zevnitř.
Ptal se koho zajímavého myslím a já nevěděl, co odpovědět. Nějak jsem teď neměl úplně k nikomu z nich vztah. "Pan Arcanus, Alfa, je třeba zajímavý," sděli jsem tu nejvíc basic informaci, jakou jsem mu mohl předat.

Vlk byl něco extra... to jsem si myslel první chvilku, ale pak to vysvětlil, že není zvyklý na vykání. Chápal jsem to. V tomhle kraji si všichni bezostyšně tykali. Jen jsem kývnul. Netřeba slov pro vyjádření pochopení. Vlk se na chivlku odmlčel, ale pak zase pokračoval ve svém plánu vyzvednout si tchoře... pokud tam vůbec ještě byl. Popravdě různých potvůrek byl les plný, ale já nemohl vědět zda ten jeho tchoř tam vážně je. Bylo tam ovšem několik nor, takže šance tu byla, ne že ne.
Vlk pak promluvil dál. Jeho slova mne trochu zaskočila. Na jazyk se mi drala otázka proč. ALe to mi nepříslušelo. "Dobře... Já jsem Parsifal mimochodem," poznamenal jsem a jenom tak nepřítomně začal hrabat hlínu pod zdravou tlapkou. Tu nezdravou jsem necítil a to by mohl být do budoucna problém. Zapomenout, že je zraněná by se mohlo vymstít. "Les je... plný zajímavých vlků," podotkl jsem nepřítomně a čekal s vlkem než zavolá na tchoře.

Vlk mluvil o tom, že jsem adresoval je oba, ale nikdo tu nebyl- Nebo jsem nikoho neviděl. "Ehm... oba?" zeptal jsem se. Nebyl jsem s úplně jistý, jestli se mám ptát nebo být raději potichu. Nebyl jsem popravdě ten, co by se pouštěl do problémů jiných vlků. Nechtěl jsem se do nich zabředávat. Cizí problémy byy cizí a to bylo vše. Ale tady jsem nechápal. NAvíc mi z jeho frfání přišlo, že je tu vtip, kterž mé osobě uniká a to mne zaskočilo. Nebýt součást vtipu bylo snad horší, než být tím kdo je vtipný nebo na koho vtip míří. ALe nechápat ho?
Vlk měl svého tchoře prý v lese a hodlal si ho jít vyzvednout. "DObře," pronesl jsem a nechal to jen tak odeznít. Byl jsem rozhodnutý ho doprovodit. Sám se po lese courat nemohl. Ale co mi bylo do toho? Pan Sionn si mne vážil jen jako pomoného lovce. Proč taky neudělat nějakou tu botu... na truc. Ale ne to mi moje povaha nedovolila. Vlk se ke mně obrátil a pronesl, ře můře utišit bolest. To se i záhy stalo, ale i kdyř to nebolelo tlapka krvácela. Bylo to ovšem aspoň nějaké řešení. "Díky, doprovofím tě," pronesl jsem, kdyř vlk vyrazil k hvozdu. Tlapka potřebovala klid, ale nemohl jsem ho nechat jít samotného.

Ostražitě jsem se koukal na toho před sebou. Nerad bych zase dostal přes čenich nebo lépe řečeno přes tlapku. A u tohohle jeden nemohl tušit, jak to je. Vlk byl pocuchaný a nesl na sobě pár škrábanců, jak jsem si všiml. Rozhodně nebyl v kondici, ale byl na tom líp než já. Popravdě možná dostal přes čenich, ale spíš bych to připsal nevydařenému lovu. Pořád jsem žil v tom, že jít si s někým po krku není úplně normální chování, i když kontakt s mísními mne přesvědčoval každou chvilku o opaku. "Hledáme?" ujelo mi, protože jsem viděl vlka jenom jednoho. Třeba tu někde číhá někdo další... Nebuď paranoidní. Zaměřil jsem se na vlkovi auru. Viděl jsem barvu, která ke mne vysílala pocit bolesti, ale nebolelo to reálně, jen jako. Pak jsem viděl rudou plamene a podivné mihotání, jako padající vločky. Do toho vlkova aura měla našedlé okraje, neprobuzené magie, která v něm dřímala... A taky jsem viděl něco podivného, co jsem nikdy neviděl. Jeho aura se ke mně natahovala. Nechtěla útočit, ale jako by mou vlastní auru ochutnávala. Zamrkal jsem a rozehnal aury kolem vlka i sebe. "Promiň... říkal jsi tchoře.. jeden spí v hvozdu... myslím," odkašlal jsem si. Vlk ovšem něco říkal. Chtěl mi pomoct. "Pokud umíš léčit kousance nakrklých pipek."

//Vrbový les přes ronherský potok

Šel jsem podel potoka, abych se dostal od toho lesa pryč. Můj výlet neměl úplně výsledek, který bych očekával, ale co se dalo dělat. Aspoń vím, že do toho lesa už ne... ježibaby jsou to, všechny vlčice... Nakousnutá tlapa krvácela a mě bylo jasné, že musím dojít někam, kde si budu moct ránu ošetřit, pokud nenatrefím na někoho, kdo by mi pomohl. Ale pravděpodobnost, že tu bude někde pan Arcanus byla nulová.
kráčel jsem tedy jako spráskaný pes přes pláň směrem k domovu. Nechtělo se mi tam, ale co se dalo dělat. Jeden si prostě nevybírá, kdy se zraní o zuby vzteklé vlčice. Kráčel jsem a uviděl před sebou vlka. Nejprve jsem si myslel, že je to Sirius, ale tenhle měl klikzháky na zádech a navíc i postoj měl trochu jiný. Koukal na Asgaar. "Můžu vám pomoct?" zeptal jsem se a doufal, že nevyjede jako vlčice. Pokusil jsem se stát na nakouslé tlapě, ale muselo být poznat, že ji odlehčuji.

Snažil jsem se být gentleman a jenom vysvětlit situaci, ale moc se mi to nepovedlo. Spíš jsem ty dvě naštval a ani jsem netušil proč. Z mého pohledu si vlčice prostě sedla na zadek sama. O magii, která ovládá vlkovo tělo, jsem neměl ani ponětí, natož že ji mám. Sledoval jsem vlčice. Jedna vypadala jako malej teriér, jenom ta palmička s mašličkou na hlavě jí chyběla. Vřískala jako by tu nebyla ona tím nejvyyáblejším tvorem a tím pádem i tím, kdo by v případě nějaké bitky dostal přes papulku. Já ovšem z principu nehodlal dámám ublížit, i když tyhle dvě měly k dámám dost daleko. Výchova tu asi nefunguje, ale aspoň nějaká informce pro Sionna a ostatní, proletěla my hlavou myšlenka, ale to už mi začalo být teplo od tlapek. Poskočil jsem a to těsně, protože tráva tam, kde jsem před chvilkou stál vzplála. Vzduchem se nesl puch připálených chloupků. Nakrčil jsem čenich a hodil pohled po druhé, které prskal kožich. Ta to nejspíše měla na svědomí. "Nu dobrá tedy, omlouvám se, že jsem rušil a snažil se o civilizovanost," pronesl jsem a chtěl se otočit na podpatku a splnit jejich přání.
Jenže to už na mne ta, jenž jsem si ve své hlavě pojmenoval jako Yorkšírka, začala ňafat a tentokrát se trefila. Její zubiska se mi zakousla do nohy a já v reakci ne úplně ovladatelné vykopl. Moje síla rozhodně nebyla taková, jakou bych mohl vynaložit, ale podle toho jak se na ní nehnul ani sval celou dobu, se jí možná trochu v té hlavince rozsvítilo. "Jauvajs, ona mě kousla?" pronesl jsem při tom výkopu v podstatě zaskočen tím, že se vlčice snížila k něčemu jako je kousanec. Nečekal bych to od někoho její konstrukce. "Omlouvám se, jste v pořádku..." začal jsem, ale pak mi došlo, že tady nepochodím. Z tlapky mi navíc tekla krev a já jim to tu nechtěl zasvinit. "Já... tedy půjdu," řekl jsem a s mírnou úklonou hlavou jsem udělal tři kroky zpět, abych byl mimo území jejich smečky. Nehodlal jsem nikam utíkat. Bylo to divné setkání, ale možná ty dvě měly důvod k tomu se takhle chovat. Myšlenky mi zaletěli k možnosti vlčat v úkrytu nebo něco takového. Popravdě pokud chránili rodinu, tak jsem jim to celkem i záviděl. Měly co chránit.

//ronher

Pomalu jsem se začal zvedat. Měl bych s tou magií něco dělat nebo se jednou proměním v prašivku a sežere mě veverka. Tohle mne štvalo. Magie se na mne nalepily, ale nikdo mi nikdy nevysvětlil, jak je mám správně používat. Bylo to takové pokus omyl a to se mi nelíbilo. Než jsem se zvládl pořádně oprášit ucítil jsem pachy, které přicházely z lesa směrem ke mně. Bylo mi jasné, že tady nemám co dělat, ale měl jsem tu nechat svůj pach a odejít? Nemohl jsem přeci zavléct svou neopatrností Asgaar do nějakého sporu. Zůstal jsem sedět na místě mezi prvními stromy, kde jsem poslušně čekal až přijde někdo z místních.
Uslyšel jsem, jak někdo mluví a ne dost vybíravé výrazy letěly mým směrem. "Zdravím, já jsem Pa..." nestihl jsem to ani doříct a už mi po nohou šla naježená vlčice, která vypadala, jako bych jí z pelechu ukradl mladé. "Mohla byste se prosím posadit a nekousat mne?"pronesl jsem poměrně klidně, ale magie, která ve mně dřímala se probrala k životu a Lia se svým zadkem zamířila přímo k zemi, kde se usadila. Její čelist se zaklapla. Vlastnictví magie loutkaře jsem nechtěl, ani nevím, kde se ve mně magie vzala, ale když se probudila, byla skvělým pomocníkem, hlavně na takovéhle situace. "Nepřišel jsem dělat problémy. Jen jsem omylem vkročil z louky a vedra mezi stromy do Vašeho lesa a nechtěl jsem odejít, aniž bych se nepředstavil a nevysvětlil, proč tu můj pach je. Jmenuju se Parsifal," řekl jsem klidným a vyrovnaným hlasem. V obličeji se mi nepohnul ani sval, kromě čelistí. Hlavou jsem se uklonil. Magické sevření Lii povolilo, ale pokud mi chtěl ublížit znovu použil bych na ni magii. Nepřišel jsem se rvát a vlčicím bych nikdy neublížil, to zakazoval kodex. Ale některé horké hlavy bylo potřeba uklidnit, aby s nimi jeden mohl mluvit. Vlčicím muselo navíc být jasné, že bych je byl schopný bez problému obě zabít nebo minimálně utéct a ani bych se u toho nezapotil. Sice vypadaly jako členky smečky, ale svalovina se na nich moc nehýbala. Zima tu asi musela být krutější než u nás v Asgaaru. Uvědomoval jsem si, že tu jsem cizincem a nepřišel jsem vyvolat konflikt, pokud se nebudu nucen bránit magii ani sílu nepoužiju.

Už mne nebavilo být solným sloupem. Chtěl jsem se nadechnout a vypustit prd magie, který by mě přeměnil zpátky v Parník, kterým jsem byl. Se čtyřma nohama, ocasem a distingovanou hlavou. Místo toho jsem ale zatnul svoje solné žíly a puf! Zase jsem byl normální vlk, až na to, že jsem měl hlavu nějak moc velkou, kulatou a zelenou. A až příliš podobnou hrášku.
Vlastně to byla přesná kopie hrášku. Jen zvětšená a na mém krku. Měl jsem ale úplně malinkatá očička, takže jsem viděl. Připadalo mi, že mám docela těžkou hlavu, takže jsem s ní chtěl zatřepat, abych se toho zbavil, ale místo toho jsem se převážil a zarval hlavu do země.
"Uh!" houkl jsem a snažil se svoji hlavu zvednout, ale byla zatraceně těžká! Zapřel jsem se předníma nohama a zabral. A tahal jsem a tahal, ale stejně nevytáhl.
Mrskl jsem ocasem a pořádně sebouškubnul dozadu a hle! Hlava se mi vrátila do normálu, jenom jsem přepadl dozadu, udělal kotrmelec, pak salto, stojku a skončil v provazu. Ale to u mě bylo normální, byl jsem takový akrobat.

Stál jsem na hranicích lesa jako tvrdé Y. Jaké to asi je, stát jako tvrdé Y? A co to tvrdé Y vůbec je? Je to ale pitomé přirovnání. Spíš tu stojím jako solný sloup, ano. Ale jaké to asi je? přemítal jsem, zatímco jsem postával ve stínu. Věděl jsem, že mám čas, než za mnou někdo dorazí a protože jsem byl hodný hoch, poslušně jsem čekal. Napadlo mě ale si ten čas ukrátit a protože jsem byl zvědavý jako opička, začal jsem uvažovat. A uvažovat jsem dlouho nemusel, protože jsem se záhy přeměnil na solný sloup.
Teď jsem už věděl, jaké to je, být solným sloupem. Připadal jsem si velmi pevný a tvrdý, v této vztyčené poloze směrem k nebesům. Byl jsem trochu slaný a studený, příjemně jsem chladil. Bohužel jsem jako solný sloup nic neviděl, neslyšel a ani necítil, takže jsem se mohl pouze rochnit ve své vztyčené, slané tvrdosti. Stát jako solný sloup, ta myšlenka se mi líně valila mou slaně sloupovitou pseudohlavou, zatímco na mne dopadlo pár slunečních paprsků. A hle! Teplo způsobilo, že se kousek mne zahřál, ale jinak jsem byl chladný. Bylo to zvláštní a nevím, jestli bych chtěl solným sloupem být celý život.

//Sluneční pláž

Vkročil jsem mezi první stromy a uvědomil si, že bych měl být ostražitější. Zastavil jsem se hned za první vrbou, která tu rostla. Podle pachu tenhle les někdo obýval a já nechtěl šlapat nikomu na kuří oka. Nebo na cokoli jiného, když se to tak vezme. Jenomže teď už bylo pozdě na to odcházet, kdybych se sebral a šel, ještě by mne někdo podezíral ze špionáže nebo obhlížení terénu... tomu jsem chtěl předejít, takže jsem si sednul pod ten první strom. Kdybych nepřemýšlel, tak by se ke mně pachy místních vlků donesly mnohem dříve. Jenže já se zamyslel a nerozklíčovával jsem je, to až teď. Podle všeho se jednalo o rodinu. Cítil jsem je... cítil jsem několik pachů a snažil se je od sebe rozlišit. Podle všeho tu byli minimálně ti sourozenci a pak pach, co k nim úplně nepatřil. Ale i tenhle pach se mi zdál známý, protože se až nápadně podobal pachu pana Sionna a pana Arcanuse... Přestal jsem čenichat a obrátil svůj pohled do lesa. Měl bych oznámit svou přítomnost. Zvedl jsem hlavu a zavyl, abych informoval, že tu jsem. "Auuuuuuuuuu" neslo se lesem. Nechtěl jsem tu otravovat ani jsem neměl žádné postranní úmysly a rychlý odchod bez přátelského pozdravení by pravděpodobně přesně k tomuhle vedl...Domněnky všichni je pořád mají a nikdo si nenechá nic vysvětlit.

//Magický palouk

Došel jsem na pláž. Byla nádherná. Krásně se na ní dalo pozorovat moře, které ve slunci bylo skoro až zepené a ne modré a rozprostíralo se úplně všude. Na zemi se to tu kromě oblázků šedé barvy, hemžilo i oblázky fialových a modrých odstínů. Dokonce jsem zahlédl i nějakou tu lasturu nebo minimálně její střepy. Bylo to tu krásné a já se prostě rozhodl odpočívat. Nejprve jsem si šel zaplavat do chladné vody oceánu. Štípalo mne to v nose, když jsem plaval. Voda se mi dostávala nejen do čenichu a očí, ale i do uší. Nevadilo mi to. Udělal jsem ještě několik temp a vylezl na sluncem zalitou pláž. Oklepal jsem se, vyklepal vodu z uší a pak sebou plácnul do písku.
Místo na odpočinek a přemýšlení jako stvořené, to ano. Ležel jsem a přemýšlel. O čem? O tom jestli se chci vrátit zpátky do asgaaru nebo jestli se chci vrátit k bratrům... O tom jestli někam vlastně patřím a budu patřit, nebo jestli budu všude jenom sám...Nebo ne sám, ale přišlo mi to tak. V Asgaaru kolem mě byl pořád někdo a dokonce jsem se tam cítil i dobře, jenže... nestačilo to. Ať se snažil Sionn přijmout mne do rodiny sebevíc nebyla to MOJE rodina. A nikdy nebude... Povzdechl jsem si a zvedl se. Voda uschla, písek se oddrolý cestou. Šel jsem do nejbližšího lesíka.

//Vrbový lesík

//sekvojový les

Zpoza stínu velkých stromů jsem se dostal ven na palouk, jeho vůně byla omamná. Byla tu spousta květin. Některé ztrácely svůj květ a barvu, ale jiné bujely životem. Nevím proč ale doma mne to. Na chvilku jsem se zastavil a vydechl tu nádheru. Byl jsem sam a spokojený. Slunce na mne mělo tenhle efekt. Možná za to moje naštvaní mohl Asgaarský hvozd a jeho šero starých stromů. Byl jsem květina které chybělo slunce? Zavrtěl jsem hlavou a rozešel se dal.

//pláž

//roh hojnosti

Šel jsem neurčitým směrem prostě jen tak na zdař bůh. Nehodlal jsem se vracet a uznat, že jsem vlastně nikam jít nechtěl. Tady jsem stejně ještě nikdy nebyl, tak proč se tu neprojít. Nezkoumat a nepřemýšlet. Moc jsem nevedl své kroky a nechal jsem se nést, kam se tlapkám zachtělo. Jestli na někoho narazim dobře, jestli ne taky dobře. Stromy tu byly obrovské a nabízely stín.

//magický palouk