Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Už mne nebavilo být solným sloupem. Chtěl jsem se nadechnout a vypustit prd magie, který by mě přeměnil zpátky v Parník, kterým jsem byl. Se čtyřma nohama, ocasem a distingovanou hlavou. Místo toho jsem ale zatnul svoje solné žíly a puf! Zase jsem byl normální vlk, až na to, že jsem měl hlavu nějak moc velkou, kulatou a zelenou. A až příliš podobnou hrášku.
Vlastně to byla přesná kopie hrášku. Jen zvětšená a na mém krku. Měl jsem ale úplně malinkatá očička, takže jsem viděl. Připadalo mi, že mám docela těžkou hlavu, takže jsem s ní chtěl zatřepat, abych se toho zbavil, ale místo toho jsem se převážil a zarval hlavu do země.
"Uh!" houkl jsem a snažil se svoji hlavu zvednout, ale byla zatraceně těžká! Zapřel jsem se předníma nohama a zabral. A tahal jsem a tahal, ale stejně nevytáhl.
Mrskl jsem ocasem a pořádně sebouškubnul dozadu a hle! Hlava se mi vrátila do normálu, jenom jsem přepadl dozadu, udělal kotrmelec, pak salto, stojku a skončil v provazu. Ale to u mě bylo normální, byl jsem takový akrobat.

Stál jsem na hranicích lesa jako tvrdé Y. Jaké to asi je, stát jako tvrdé Y? A co to tvrdé Y vůbec je? Je to ale pitomé přirovnání. Spíš tu stojím jako solný sloup, ano. Ale jaké to asi je? přemítal jsem, zatímco jsem postával ve stínu. Věděl jsem, že mám čas, než za mnou někdo dorazí a protože jsem byl hodný hoch, poslušně jsem čekal. Napadlo mě ale si ten čas ukrátit a protože jsem byl zvědavý jako opička, začal jsem uvažovat. A uvažovat jsem dlouho nemusel, protože jsem se záhy přeměnil na solný sloup.
Teď jsem už věděl, jaké to je, být solným sloupem. Připadal jsem si velmi pevný a tvrdý, v této vztyčené poloze směrem k nebesům. Byl jsem trochu slaný a studený, příjemně jsem chladil. Bohužel jsem jako solný sloup nic neviděl, neslyšel a ani necítil, takže jsem se mohl pouze rochnit ve své vztyčené, slané tvrdosti. Stát jako solný sloup, ta myšlenka se mi líně valila mou slaně sloupovitou pseudohlavou, zatímco na mne dopadlo pár slunečních paprsků. A hle! Teplo způsobilo, že se kousek mne zahřál, ale jinak jsem byl chladný. Bylo to zvláštní a nevím, jestli bych chtěl solným sloupem být celý život.

//Sluneční pláž

Vkročil jsem mezi první stromy a uvědomil si, že bych měl být ostražitější. Zastavil jsem se hned za první vrbou, která tu rostla. Podle pachu tenhle les někdo obýval a já nechtěl šlapat nikomu na kuří oka. Nebo na cokoli jiného, když se to tak vezme. Jenomže teď už bylo pozdě na to odcházet, kdybych se sebral a šel, ještě by mne někdo podezíral ze špionáže nebo obhlížení terénu... tomu jsem chtěl předejít, takže jsem si sednul pod ten první strom. Kdybych nepřemýšlel, tak by se ke mně pachy místních vlků donesly mnohem dříve. Jenže já se zamyslel a nerozklíčovával jsem je, to až teď. Podle všeho se jednalo o rodinu. Cítil jsem je... cítil jsem několik pachů a snažil se je od sebe rozlišit. Podle všeho tu byli minimálně ti sourozenci a pak pach, co k nim úplně nepatřil. Ale i tenhle pach se mi zdál známý, protože se až nápadně podobal pachu pana Sionna a pana Arcanuse... Přestal jsem čenichat a obrátil svůj pohled do lesa. Měl bych oznámit svou přítomnost. Zvedl jsem hlavu a zavyl, abych informoval, že tu jsem. "Auuuuuuuuuu" neslo se lesem. Nechtěl jsem tu otravovat ani jsem neměl žádné postranní úmysly a rychlý odchod bez přátelského pozdravení by pravděpodobně přesně k tomuhle vedl...Domněnky všichni je pořád mají a nikdo si nenechá nic vysvětlit.

//Magický palouk

Došel jsem na pláž. Byla nádherná. Krásně se na ní dalo pozorovat moře, které ve slunci bylo skoro až zepené a ne modré a rozprostíralo se úplně všude. Na zemi se to tu kromě oblázků šedé barvy, hemžilo i oblázky fialových a modrých odstínů. Dokonce jsem zahlédl i nějakou tu lasturu nebo minimálně její střepy. Bylo to tu krásné a já se prostě rozhodl odpočívat. Nejprve jsem si šel zaplavat do chladné vody oceánu. Štípalo mne to v nose, když jsem plaval. Voda se mi dostávala nejen do čenichu a očí, ale i do uší. Nevadilo mi to. Udělal jsem ještě několik temp a vylezl na sluncem zalitou pláž. Oklepal jsem se, vyklepal vodu z uší a pak sebou plácnul do písku.
Místo na odpočinek a přemýšlení jako stvořené, to ano. Ležel jsem a přemýšlel. O čem? O tom jestli se chci vrátit zpátky do asgaaru nebo jestli se chci vrátit k bratrům... O tom jestli někam vlastně patřím a budu patřit, nebo jestli budu všude jenom sám...Nebo ne sám, ale přišlo mi to tak. V Asgaaru kolem mě byl pořád někdo a dokonce jsem se tam cítil i dobře, jenže... nestačilo to. Ať se snažil Sionn přijmout mne do rodiny sebevíc nebyla to MOJE rodina. A nikdy nebude... Povzdechl jsem si a zvedl se. Voda uschla, písek se oddrolý cestou. Šel jsem do nejbližšího lesíka.

//Vrbový lesík

//sekvojový les

Zpoza stínu velkých stromů jsem se dostal ven na palouk, jeho vůně byla omamná. Byla tu spousta květin. Některé ztrácely svůj květ a barvu, ale jiné bujely životem. Nevím proč ale doma mne to. Na chvilku jsem se zastavil a vydechl tu nádheru. Byl jsem sam a spokojený. Slunce na mne mělo tenhle efekt. Možná za to moje naštvaní mohl Asgaarský hvozd a jeho šero starých stromů. Byl jsem květina které chybělo slunce? Zavrtěl jsem hlavou a rozešel se dal.

//pláž

//roh hojnosti

Šel jsem neurčitým směrem prostě jen tak na zdař bůh. Nehodlal jsem se vracet a uznat, že jsem vlastně nikam jít nechtěl. Tady jsem stejně ještě nikdy nebyl, tak proč se tu neprojít. Nezkoumat a nepřemýšlet. Moc jsem nevedl své kroky a nechal jsem se nést, kam se tlapkám zachtělo. Jestli na někoho narazim dobře, jestli ne taky dobře. Stromy tu byly obrovské a nabízely stín.

//magický palouk

A byl jsem sám. Unavený a hladový. Celkem rád bych něco snědl. Možná za to mohlo i to, že jsem teď lovil a energie, adrenalin to povzbudilo mou chuť k jídlu. Nejradši bych snědl kus té srny, ale tu už Sionn a Hayetta vlekli pryč. Dobře, jen ať se má smečka z čeho nažrat. Stejně jsem se chtěl projít. Sám sebe jsem chlácholil. Popravdě se mi nechtělo nikam jít. Možná jsem doufal, že Sionn vytuší a zůstane. Ale jako vždy byl galantní a Alfa musí pomáhat ostatním ne? Poklesem jsem se vydal dál.

//sekvojový les

Odháněl jsem stádo směrem, který jsem vybral jako bezpečný. Nebylo to tak, že bch snad někomu chtěl něco dokazovat, ale chtěl jsem, aby to dopadlo dobře. Chtěl jsem, aby se nikdo nezranil a aby Hayetta uspěla, pokud se chtěla ukázat v tom nejlepším světle pro vstup do smečky, teď měla největší šanci a já musel prostě pomoci. Neuměl jsem to nijak jinak. Musel jsem ostatním pomáhat, bylo to ve mně prostě tak nějak zažrané. Snažil jsem se tedy stádo nasměrovat dostatečně daleko od Hayetty a Sionna. Jeleni, kteří chránili tuhle skupinu, si nejprve nemohli uvědomit, co se děje, takže prostě poslušně běželi tam, kam jsem chtěl. Já se mezitím plně navrátil do vlastního těla. Jakmile jsem tušil, že už bych mohl vzbuzovat moc pozornosti, stáhl jsem se. Přešel jsem do klusu a pak do kroku, abych nechal stádo běžet dál vpřed.
Otočil jsem se a poklusem se navracel zpět k místu, kde jsem nechal Sionna a Hayetta. Kráčel jsem jejich směrem a uviděl jsem něco, co se mi nezamlouvalo. Hayetta byla celá od krve a Sionn na sobě neměl skoro ani kapku. Na to, že jeden z nich měl být ten, kterého jsem určil, že srnu zabije byl ten jeden až moc čistý řekl bych. Popravdě jsem tak nějak doufal, že tím, že ji má Sionn skolit doufám, že ji i dokončí, ale neřekl jsem explicitně, že by to měl udělat. Nchal jsem si tedy všechno pobouření pro sebe a sledoval, jak vlčice táhne srnku zpět do lesa. Nevypadalo to, že by potřebovala pomoct a já... popravdě jsem zpět do lesa nechtěl. "Vše v pořádku?" zeptal jsem se. Vypadalo to tak, že nikdo není zraněný, takže jsem to bral jako úspěšný lov. "Já... Šel bych se projít," řekl jsem a nevím proč jsem čekal na povolení jít.

Hayetta mi nabízela možnost vrátit se zpátky. Možnost, po které jsem tak dlouho toužil, protože jsem se zpátky vrátit chtěl. Zpátky k bratrům a bratrstvu. Jenže popravdě... Když to byla jen neproveditelná touha, mluvilo se mi o tom a přemýšlelo s klidem. Nemusel jsem se obávat. Ale teď, když tu byla ta možnost... možnost odejít. Cítil jsem divný pocit v žaludku, jako bych odejít ani pořádně nechtěl. Hayetta otevřela něco, co jsem doufal, že je pohřbité. Nerad bych jí to dával za vinu, ale její příchod byl svým způsobem spouštěčem téhle mojí paniky. Tohohle mého nepříjemného stavu a za to jsem ji nesnášel. Nebylo to opodstatněné, ale bylo to tak.

Nevěděl jsem, jestli chci v Asgaaru zůstávat nebo jít dál. Nebo spíž zpátky. Vrátit se do místa, odkud jsem pocházel a kde mne vychovali. Hayetta a její dcera nabízely možnost vědět, kde bych měl hledat. Mohly mi říct směr a cestu a já bych se mohl vrátit. Neměl jsem teď důvodu tu zůstávat, ale... nechtělo se mi odejít. Ne úplně... Nejprve jsem si to celé musel promyslet. Nemohl jsem vyrazit jen tak bez rozloučení nebo mohl? Ne, to nešlo. Rozhodl jsem se, že bude nejlepší se vydat na procházku a promyslet si to a došel jsem sem do tohohle lesa, kde bylo pusto a prázdno. Byl jsem celý ze všeho takový no... rozhozený... Jsem jak ženská.

Koukal jsem se na to, co se dělo kolem a vlastně se nic nedělo a já to nic nechával plynout. Neměl jsme nijak náladu na to, abych se s někým bavil, takže jsem byl docela rád, že jsem sám a nemusím nic a nikoho řešit. Přemýšlel jsem. Nechtěl jsem, ale myšlenky se mi tak drasticky draly do hlavy, že nešlo přeslechnout jejich dotíravost. Nemohl jsem prostě zavřít svou mysl a užívat si stínu a poklidu tohohle místa, musel jsem přemýšlet. Pokud jsem chtěl něco změnit ve svém momentálním životě, bez přemýšlení to nešlo. Takhle jsem nebyl spokojený, nynější stav mi nevyhovoval a přemýšlení tedy bylo potřeba... bohužel.

//Asgaar

Kráčel jsem za Sionnem a tou vlčicí. Sledoval jsem její pohyby. Vlče zůstalo někde v lese. Pff na to, jak moc chtělo jít s matkou se teda moc nedrží tempa. Byl jsem možná v myšlenkách moc přísný, ale popravdě... kdo nedržel tempo, ten byl přítěží... Sionn rozhodl, že já se ujmu lovu, protože jsem hlavní lovec smečky. Hodil jsem po něm pohledem. Popravdě byl hlavním lovcem Sionn nebo Lucy. Jenže Sionn byl teď Alfa a nemohl sedět na dvou židlích najednou a Lucy... Lucy byla pryč. Dávalo tedy smysl, abych byl já teď hlavním lovcem, ale popravdě jsem se na to necítil. Ne, necítil jsem se na to vůbec.
"Dobře," pronesl jsem a kývl hlavou rozhodně, jako bych opravdu věděl, co budeme dělat.
Pohledem jsem přejel vlčici. Sionna jsem znal. Byl hora svalů, která byla nezastavitelná, když se vrhla na kořist, takže bylo jenom jasné, aby on byl ten, kdo kořist usmrtí. Vlčici oproti tomu jsem neznal a zároveň vypadala, že ji odfoukne vítr. Nemusel jsem se ani moc soustředit, abych věděl, že stádo vysoké s mladými je kus od nás. Dokonce jsem mezi pachy rozpoznal jeleny, ale i mláďata. "Já vám ho nadženu a vy ho chytíte. Hayetto, pokud vás mohu poprosit, snažte se kořist nahnat k Sionnovi. Sionn ji pak dokáže dostat na zem, je silnější, než vy nebo já. Kdo bude mít šanci, tak ji dokončí... Pokusím se od stáda oddělit buď mládě nebo nějaký pomalejší kus. A zbytek stáda pak odženu od vás," shrnul jsem. "Hlavně žádný solo akce," dodal jsem a pak jsem se podíval na ně dva. Sionnovi jsem věnoval trochu silnější pohled, než vlčici, kterým jsem se snažil dát najevo, aby o sebe pečoval a dohlédl na vlčici. Navíc ji takhle uvidí lovit přímo. Bylo to nejlepší rozhodnutí, nebo jsem to tak bral.
Otočil jsem se a vyrazil směrem ke stádu. Nemusel jsem se ani soustředit, abych se k němu dostal. Nejlepší by bylo být naháněč ve dvou, takhle jsem neměl šanci být na dvou místech najednou. I když...Soustředil jsem se na svou magii a pokusil se změnit vlastní tělo na srnku. Moje nohy se protáhly, místo drápu jsem měl kopyta. Všechno bylo přesně jako u srnky, až na to, že jsem nevoněl jako srnka. Pořád jsem měl vlčí pach, ale popravdě, tohle nevadilo. Musel jsem jednat rychle. Nenápadně jsem se ve svém srnčím převleku dostal ke stádu. Jeleni na mne jenom pohlédly, ale nebylo jim podezřelé, že tam prochází další srna. Připojil jsem se ke stádu a uviděl jednu srnku, která byla trochu bokem. Vypadalo to, že se jí ostatní straní a trochu napadala na jednu nohu. Bingo. To byla naše. Došl jsem k ní a dělal, že se pasu, i když jsem nic z trávy na zemi nejedl. Pomalu jsem se k ní přesunul a postupně ji odstrkával nenápadným přesouváním sám sebe dál od stáda. Najednou se zastavila a začala větřit. Ucítila mě. Ale její hlava to neuměla zpracovat. Přestal jsem se soustředit na magii a moje tělo se smrsklo zase do vlčího. Srnka teď měla vytřeštěné oči. "Vrrrrrr," zavrčel jsem na ni a ona se rozeběhla směrem, kde jsem zanechal Sionna a vlčici. Doufal jsem, že se jim to podaří a lov bude úspěšný. Srnka byla zmatená z toho co viděla a neměla by pro ně se svou nohou být těžkou kořistí. Já se místo toho otočil na zbytek stáda a začal štěkat a poskakovat kolem, abych srnky i jeleny nahnal na druhou stranu.

Pohledem jsem kouknul na vlče, které bylo pořád zvláštní. Tak divně koukalo a já popravdě nemohl pochopit proč. Možná to bylo tím, že bylo prostě moc mrňavý na to, aby vnímalo okolní konverzaci dospělých. Nehodlal jsem ji přemlouvat, pokud chtěla jít s námi mohla. "Obávám se, že během lovu to nebude nejbezpečnější," pronesl jsem tiše, takže mě nemusel nikdo z dospěláků slyšet, ale to škvrně mě slyšet mohlo.
Vykročil jsem za Sionnem, který navrhl lov. Přešel jsem do pomalého klusu, abych se rozhýbal a mohl se tak případně k lovu přidat. "A nechceme zkusit ulovit něco většího, pane?" zeptal jsem se a začal zase "panáčkovat", což Sionn neměl rád, ale co chtěl jsem ho trochu pošťouchnout a potrestat za to všechno, co se stalo. Sobecké a neférové? Trestat někoho za vlastní chybu a emoce? Ano, rozhodně. Ale přineslo mi to i trochu té satisfakce a uvolnění, nemyslel jsem to vůči němu nijak zle, jen jsem prostě a jednodušše chtěl trochu pozlobit svou Alfu. Tohle byl jediný způsob, jak jsem mohl a tak jsem ho využil. Ani jsem si nevšiml, že vlče zaostávalo.

//Za Sionnem

červen 4/10 - sirius

Vlk vypadal, že tu nechce být, ale taky že nechce odcházet. Jako by se obával toho, že přijde o něco důležitého, když mě nechá na pokoji. Takovéhle blbečky jsem znal. Dokonce jsem si vzpomínal na to, že Fiér mu byl dost podobný. Popravdě on by se asi se Siriusem buď porval nebo by z nich byli nejlepší přátelé. Jak moc mi Fiér chyběl... Smutek v mých očích proběhl jenom na okamžik a byl zase pryč. Neměl jsem ten přepych, abych si dovoloval ukazovat vlastní emoce. A tenhle vlk si moje emoce nezasloužil. Pohled jsem upřel tedy na vodu, ale když promluvil, tak zpět na Siriuse. Teď se konečně trefil. Nepovažoval jsem se za vysoce inteligentního, ale když někdo urážel moji chytrost, tak mě to trochu vytáčelo. A nešlo nereagovat. "Aspoň nejsem blbeček, kterýho musí zachraňovat z průserů rodina... Nebo jste se snad do Asgaaru přidal z čisté lásky k tomu místu?" zeptal jsem se.

Červen 3/10 Sirius

Ten jeho samolibej úsměv bych mu nejraději smazal s tlamy o nějakej pořádnej šutr nebo kmen stromu. Blbeček namachrovanej. Moje výchova ovšem byla striktní a já věděl, že tohle individuum je nějak spřízněné s panem Arcanusem a potažmo i s panem Sionnem, takže jsem se rozhodl navrátit ke svému stoickému klidu. "Pokud vím, tak vy jste vnutil svou společnost mě, pane," odvětil jsem stručně a jasně. Naprosto bez pohnutí jediného svalu v obličeji než bylo nutné, ale můj tón hlasu mluvil jasně. Byl na tenkém ledě a jestli chtěl někoho vytáčet, rozhodně si nevybral správně. Na druhou stranu neměl jsem v plánu se rvát, raději bych odešel. Zatím totiž netrefil do ničeho, co by mě vytočilo tak, abych na základě svých pochybných a násilných myšlenek i konal.