Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Pravda," řekl jsem, když tvrdil, že nestopuje protože to nepotřbuje. O jeho magii jsem věděl i o tom, že nejí, ale prostě jsem to vypustil. Bylo tak lehké na něco tak podivného zapomenout, až mne to trochu děsilo. Na co všechno jsem ještě zapomněl?
Skloněná hlava k jeho krku se mi zabořila do srsti, že jsem cítil jak mě lechtá na čelisti. Popravdě jsem takhle blízko nikomu nebyl... no.. od momentu, co jsem dal pusu Sionnovi a málem dostal přes držku. Ne, tohle bylo jiné. Bylo to naprosto nevinné, ale jako bych dělal něco nepatřičného. Chceš mu přece jenom pomoct, ne?... Ne? Cítil jsem bukové dřevo, které jako by vyplavila bouřka na břeh zasněžené hory. Cítil jsem, jak se to dřevo porostlé mechem mírně rozkládá, ale jeho vůně byla pořád silná. Zároveň byla protkaná příslibem bouře, která se měla od někud přihnat a tenhle vyplavený kmen třeba i spálit. Čerstvý prašan se proháněl svým pachem po jeho srsti. Najednou se zahihňal a já si uvědomil, že jsem v jeho srsti rejdil svým čenichem možná až moc dlouho... víc než bylo společensky přijatelné. Odtáhl jsem se od něj a zastavil se čenichem asi tak centimetr od něj. "Voníš jako bukové dřevo v bouřce na ledové pláni," vzdechl jsem zasněně jako umělec, který popisuje nějakou nádheru, kterou zrovna tvoří. Moje smysly byly v mnohém lepší, než smysly ostatních vlků. Možná proto jsem se nechával mnohdy unést všemi těmi vjemy.

Když promluvil, tak zněl zaskočeně, ale nedivil jsem se. Málo kdy někdo navrhne, že vás očichá. Trochu jsem se ušklíbnul, ale spíše studem, než čímkoli jiným. Když dodal, že on vlastně čich nemá trochu mě to zaskočilo. Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by čich neměl. "Jak pak stopuješ?" vypadla ze mě úplně dementní otázka. "Promiň, nechtěl jsem být tak... byl to blbý dotaz a pochopím, když neodpovíš," dodal jsem proto v zápětí, když jsem se zvedla na všechny čtyři, abych k němu došel a mohl tak nabrat pach přímo ze zdroje.
Došel jsem k němu a celou cestu jsem si vybíral místo, které bych měl očichat. Většina vlků nejvíc voní na krku nebo na břiše... Nejmíň voní většinou záda nebo hlava... zátylek, je taky dobré místo. Nebyl jsem blázen, abych mu očichával břicho, protože to je místo, kam si prostě cizí vlky nepouštíte. Krk mi zase přišel až moc... no... intimní? Nejradši bych se praštil, že jsem to vůbec navrhnul. Jenomže už to bylo venku a nápad to byl dobrý, tak proč mi jeho provedení přišlo, jako bych někomu lezl do nory a hodlal se tam hezky vyspat. Sklonil jsem se k Alastorovi a strčil čenich do jeho medvídkovité srsti na krku, abych mohl v klidu nasát vůni.

Byl jsem rád, že jsme v jeskyni sami a že je tu takový klid k rozhovoru. Kdybych tak jen tušil, jak se to všechno motá v Asgaarském hvozdu. S Alastorem to bylo příjemné. Na moje popichování reagoval jenom podivným odfrknutím, které jsem nedokázal tak úplně zařadit. Nepřehnal jsem to? Trochu jsem zalitoval, že jsem se do toho pustil. Jenže nevypadal nijak extra uraženě, takže jsem to nechal být.
Pak přišlo na toho tchoře, ale já jsem si nebyl pořád jistý jestli je to on. Ani Alastor si tím nebyl jistý. A já měl nápad, ale ten nápad nebyl úplně korektní... "Mohl bych si... ne je to pitomost," začal jsem z toho nápadu couvat, ale Alastor mne pobídnul. "Kdybych mohl nabrat tvůj pach, třeba bych ho pak lépe rozklíčoval z něj. Potřeboval bych zachytit jemné nuance tvého pachu, abych to dokázal celkem dobře rozpoznat," sdělil jsem mu. Čich fungoval spolehlivěji, když jsem měl pachovou stopu načichnutou přímo ze zdroje a ne jen tak ze vzduchu. Jenomže to by znamenalo jít očichat Alastora, což by nemuselo být jemu samotnému po srsti. "Je to jenom návrh," dodal jsem.

Nevím proč, ale věřil jsem mu to. Přeci jenom tohle byl žert a pokud někomu nakopal zádel, tak mě do toho vůbec nic nebylo. Na oko jsem se ovšem stáhnul. "Nevím nevím, nějak se mi to nechce věřit, že bys byl nevinná dušička, čistá jako lilium... dobrotivá a tak dále," zazubil jsem se na něj, ne úplně připraven, že bych byl pochopen. Plácal jsem a plácal jsem poměrně rád. Nikdy jsem ještě tolik neplácal jako s Alastorem. Bylo fajn mít někoho, s kým se dalo nezávazně kecat...
Teď tu byla prácička vyčuchat z tohohle tchoře snad všechno, co šlo. Když jsem pach dostatečně vstřebal, abych pochopil o co jde, šťouchl jsem do tchoře a nechal ho vrátit se zpět k Alastorovi. "Nesmrdí tak úplně jako ty, ale má jenom takovou jemnou esenci tebe... možná to je on, nebo minimálně nějaký jeho příbuzný," pronesl jsem suše a bez obalu. Nic jiného jsem nevyčuchal, takže byl vlastně na tom stejném... Tedy nebyl. Teď měl jistotu, že to není jen tak nějakej mazel, ale že má k tomu jeho fakt blízko. "Hmm... hm..." broukl jsem si a hlavou se mi honila neúplně dobrá věc... byl to nápad. Riskantní nápad, ale já měl nějak energii na to riskovat.

Zaubil jsem se nad tím, jak spokojený byl z toho, že se někomu pomstil. Ať už to bylo za cokoli, záviděl jsem mu, že si mohl svoje účty urovnat sám. Za mne je urovnal Sionn a ještě jsem byl přesvědčený, že kdyby se dozvěděl, že jsem se chtěl pomstít sám dostal bych přednášku ohledně toho, jak je pomsta špatná... Ne, zavrtěl jsem mírně ušima. Nad tímhle jsem nechtěl přemýšlet. "Uuu tak to jsem rád, že jsem na tvojí dobrý straně," zašklebil jsem se, když pronesl, že by v tom vyřizování účtů rád pokračoval.
Pak bylo na mne, abych dokázal, že můj čenich vážně funguje. Přiložil jsem čenich k malé špagetce, která se ke mně donutila doplazit a rozprskla se na zem předemnou. Tchořík byl poměrně roztomilé zvířátko, když si ho jeden takhle prohlížel. Nasál jsem jeho pach a pomalu přemýšlel, co všechno cítím a co z toho můžu vydedukovat přínosného pro Alastora.

Alastor nesouhlasil s tím, že bych měl nějak pomstít to co mi bylo učiněno. Nebo ne že by nesouhlasil, ale nepomohlo by mi to dle něj. "Ale rozhodně to musel být fenomenální pocit, ne?" odpověděl jsem mu. Ne, že bych věděl koho zmlátil nebo proč, ale pokud mu někdo něco udělal nebo ublížil někomu jemu blízkému, věřil jsem že si to ten někdo zasloužil. A taky jsem měl podezření, že Alastor si to minimálně užíval i když to nic nevyřšilo. Některé věci nemají řešení.
Přestal na mne vyplazovat ten svůj pokušitelský jazyk a obrátil hovor zpět k lesu a ke svému společníkovi. Mazlíček byl dříve ukecaný a nyní nepronesl ani hlásku. Což bylo zvláštní, ale pokud mu vyhrožoval, že ho nechá usmrtit, asi věděl, proč mlčet. "Jestli chceš můžu ho očichat, mám celkem dobrý čich a třeba poznám zda je tvůj... Na některých vlcích ulpí pach jejich blízkých a rodiny, že nemám problém poznat ke komu patří," řekl jsem mu o svém naprosto mistrovském čenichu. Byl jsem na něj náležitě hrdý. Na jeho otázku ohledně rozhovorech v asgaaru jsem neodpověděl.

Nabízel jsem jenom vysvětlen, které už nejspíše musel znát. byl přeci jenom starší než já, pokud jsem si pamatoval dobře, ale popravdě, já si ho moc nepamatoval. Nemohl jsem si ho zapamatovat, protože tenkrát byl silnějším zážitkem Fiérův žaludek na zemi, než on. SIce tvril, že on si to pamatoval, ale já popravdě neměl na Alastora nebo Nemesise sebemenší vzpomínku. Jako bych to vytěsnil. pamatoval jsem si jenom, že i bylo strašně zle... ze sebe i z toho, co jsem viděl. Nechtěl jsem to už nikdy zažít znovu a možná proto se u mne objevil ten dar, vědět, co mají ostatní za magie, aby mne už nikdo takhle ovládat nemohl. "Hlavní je, ře yř je to pryč. Ten vlk je údajně po smrti, i když mne mrzí, že jsem to nemohl být já, kdo ten jeho dementní obličej vymáchá v hlíně,! pronesl jsem a bylo jasné, že kdybych toho pAroháče někdy potkal, nevyšel by z toho vůbec dobře.
Alastor na mne ten svůj mlemík vypláznul ještě jednou. Netušil jsem, co mám na jeho výzvu říct. pOpravdě jsem nečekal, že se takhle vytasí. "Že bych ti ho ukousnul... s kým bych si pak povídal co?" pokusil jsem se ho odbýt.

Jen jsem neurčitě nakrčil čenich. Jako bych na jeho větu o magiích nechtěl reagovat. Na odsouhlasení výběru jeskyně jsem kývnul hlavou. Bylo to lepší, než být venku v dešti to ano. Rozhodně to ale nebylo pětihvědičkové ubytování. Lepší než cokoliv jiného... Kam jsem taky mohl Alastora vzít, když to byl tulák. Nemohl jsem ho vzít do Asgaaru a pochyboval jsem, že by do hvozdu vlastně i vkročil. I když si tam chtěl dojít pro svého mazlíka, kterého teď drbal na břiše, něco mi říkalo, že by rozhodně dovnitřních hranic lesa nešel.
Vyprávěl mi o tom, že se málem... ne málem, reálně se porval v nějaké smečce o někoho jménem Satrunus. Prý ho něco praštilo do hlavy a chtěl být jenom s ním a to se nelíbilo jeho partnerovi, ani té smečce. Nedivil jsem se. Taky bych asi neskákal radostí, kdyby mi partner chtěl dělat siamský dvojče nějakému kamarádovi z dětství. Neřekl jsem nahlas nic dokud mluvil. Nechtěl jsem přerušovat jeho tok myšlenek. Nechal jsem ho domluvit. Potom byl prostor na nějakou reakci. Jenomže na jakou. "Možná... možná za to mohla magie..." pronesl jsem a pohled upřel na svou tlapku. NIkdy jsem to nikomu neřekl.... jenom Sionnovi a ten to nechápal, ne úplně. "Jednou přišel do lesa vlk s parožím, byl jsem ještě vlče, ale ten vlk zabil mého kamaráda. Rozpáral mu břicho a... použil na mě magii, abych si s ničím nedělal starosti, abych byl šťastný... před očima mi umíral přítel a já se cítil dobře," podělil jsem se o vlastní zážitek. Bylo na mně vidět, že tohle téma se mi vůbec nechce otevírat, ale na druhou stranu jsm chtěl Alastorovi nabídnout možnou odpověď na to, co se stalo jemu.
MOu společnost za takovou, která se dá a pak na mne vypláznul jazyk. Toho jsem si všiml jenom náhodou, protože jsem k němu zvedl zrak. "Hej... nevyplazuj to na mě, nebo ti to někdo ukousne," odvětil jsem to, co se normálně říkalo mezi Bratry.... jenomže teď to znělo nějak divně dvojsmyslně a já cítil, jak červenám až na zádely.

Nevím proč, ale bylo mi tu dobře. Přestalo tu táhnout a náš dech a tělesné teplo to tu celkem dost vyhřálo, takže mne ani netrápila zima. Skrz průrvu, kterou jsem se sem dostali, se táhly slabounké paprsky slunce. Hádal jsem, že ráno vstalo do mračen, protože světla nebylo tolik, co bych v tuto dobu očekával. Zamrzelo mne, že už jsem tu tak dlouho. Měl bych se vrátit. Byl to povzdech, který jsem zastrčil někam hloub do mysli. Ještě ne... ještě mne nebudou postrádat... Doufal jsem, že všichni všechno zvládnou a mírně i v opak. Docela by mi lichotilo, kdyby mne Sionn třeba hledal. Nehledá tě. Nechce tě. Zavřel jsem na chvilku unavené oči, ale neusnul jsem. Vnímal jsem až moc dobře přítomost Alastora i jeho hlas.
Jen jsem si povzdechl, kdyř pronesl, že mne ničím nepřekvapí. "Každého jde překvapit," vyšlo ze mne jako nedokončená věta k velkému vyprávění, které ovšem nenásledovalo. Možná jsem jenom nechtěl otvírat téma toho, jak jednoho zaskočit. Alastora jsem znal ani ne den a už jsem mu věřil se vším. Sdělil jsem mu svou magii a tím odhalil svou největší zbraň... bylo to bláhové a já netušil, proč jsem to udělal. Možná za to mohla lhkost s jakou jsem se kolem něj dokázal v konverzaci pohybovat. Nebylo to jako se Sionnem, kde jsem pokaždé narazil na zeď nepochopení nebo nedorozumění. Ani to nebylo jako rozhovorz s FIérem, který ze všeho dělal srandu. Ne, tohle bylo jiné. Nenucené. Příjemné. Alastorova poznámka mne zaskočila. "Možná..." Nebylo to ono? Nedržel mne Sionn mimo svou rodinu, ale ve smečce jenom kvůli magii, která je mohla varovat, pokud by přišel někdo jako ten s parožím?
Podělil se se mnou o to, co zažil po odchodu z Asgaaru. Nemesise jsem si moc nepamatoval. Tedy měl jsem u něj představu, jak vypadal, ale nikdy jsem se s ním přímo nebavil, jen ho zahlédl... Nevěděl jsem tedy jaký je nebo byl, ale z Alastorova tónu a pohledu mi došlo, že ten rozchod nejspíše nebyl úplně klidný a beznásledků. Viděl jsem mu na očích něco jako zhnusení, ale to nebylo přímo ono... spíš jako když olíznete citron. Nepříjemnost, tak bych to popsal. V jiných jsem neuměl číst tak dobře, pokud šlo o emoce. No neuměl jsem číst ani v sobě. "Co se vlastně stalo?" zeptal jsem se dřív, než jsem se zastavil. Zajímalo mne až moc, co znamenalo to, že to "prasklo". Možná jako bych se chtěl tomu prasknutí taky vyvarovat... ale já stejně neměl vztah, co by mohl prasknout. Jenom pitomou zamilovanost do své Alfy, která každým okamžikem odplouvala.
Pak mne označil za přítele, což mne přimělo k podivnému úsměvu. Jenže jsem si uvědomil, že to musí vypadat pitomě a culit jsem se přestal. "A částečný názor je zatím obstojný?" zeptal jsem se. Jestli řekne, že ne jdu skočit do propadliny.... Začínal jsem v tom lítat víc a víc a to se mi nelíbilo. Ale zároveň jsem to zbožňoval. Popravdě já neměl temnou minulost, ani jsem nebyl pokřivené či extra traumatizované vlče. Byl jsem dospělák, který měl své zásady a kromě zlomeného srdéčka jsem byl celkem v pohodě. Možná proto jsem se chytal někoho, kdo mi přišel stejně v pořádku jako já.

Pršelo příšerně a já se začínal trochu obávat, aby se voda nevylila do krajiny a neohrozila náš les. Ne, že bych něco takového předpokládal, ale malý pocit nejistoty tam byl. Někde v zadu v hlavě jsem měl hlásek, který mne varoval, že by se to stát mohlo. Pokusil jsem se ho vytěsnit až za okraje vědomí a poslouchal jsem Alastora, který mluvil. Mrkl na mne uličnicky, že by si nestěžoval, kdyby mne potkal. Píchlo mě to v břiše, ale netušil jsem jestli to je dobré, nebo špatné znamení. Měl bych se držet z krátka... Ale... "Nápodobně," odvětil jsem a popravdě jsem ani netušil proč. Možná za to mohlo zlomené srdce, které se přichytilo prvního náznaku zájmu někoho jiného. Nebo prostě jsem jenom už byl moc vyčerpaný, abych se nějakého dekóra držel. Ať tak či tak s Alastorem mi bylo celkem dobře.
To, že nejedl bylo zvláštní, ale já věděl, že za to může magie. Neznal jsem její původ ani možnosti, ale věděl jsem, že umožnila Alastorovi přežít tak dlouho. "To vím taky... nejíš, ale umíš z ostatních vycucat energii, ale jak to funguje netuším. A taky si myslím, že máš silnou predispozici pro čtení cizích tajemství a myšlenek, ale ještě jsi tuhle magii plně nevyužil," odvětil jsem mu s hraným nezájmem. Trochu moc jsem si užíval to, že mu o něm mohu říct mnohem víc, než on ví sám o sobě. "Tak co udělal jsem dojem?" zeptal jsem se nenuceně. Věděl jsem, že ano. Všichni reagovali na tahle zjištění o sobě z mých úst jinak. Někdo se naštval, někdo byl v úžasu. Zajímalo mne, co Alastor.
Pak mluvil o Asgaaru a o tom, že mne možná i chápe. "Takže jsi ho nenašel? A co jsi našel?" zeptal jsem se ho. Cesta za hledáním štěstí se mi zdála poměrně zajímavá. Možná bych sám na nějakou takovouhle pouť měl vyrazit.

Jeskyní táhlo, ale komu by to vadilo. Stačilo se přesunout z průvanu a hned bylo lépe. Noha mne přestávala bolet. Podíval jsem se na ní a uviděl, že kousance jsou pěkně zapatlané zaschlou krvý. Strupy na nich bránily dalšímu krvácení, takže jsem tlapku hezky položil na zem a přetočil se na bok. Ležel jsem tak, že přední tlapky jsem měl obě celé na zemi, abych mohl mít hlavu zvednutou nebo na nich položenou a mohl tak odpovídat Alastorovi. Zadní část těla mi líně ležela na levém boku.
Mluvil o tom, že má hned dva důvody proč smečku navštívit. Nevím proč, ale trochu mne polechtalo břicho. Jako bych měl být tím důvodem i já, což rozhodně nebylo to, co Alastor myslel. Bylo mi s ním ale tak nějak dobře. Dalo by se říct, že jsme si sedli do noty. "Hmm," broukl jsem jenom a dál se neptal. Nehodlal jsem do toho rýpat, pokud mne něco sionn naučil velice dobře, pak je to nedávat najevo a neříkat nikomu nic o svých pocitech a emocích k nim. Mlčet znamenalo neublížit. Sobě ani druhému.
Pak mluvil o skrytých talentech a mě bylo jasné, že myslí magie. Usmál jsem se potutelně a rozhodl se mu o svém esu v rukávu říct. "Narozdíl od tebe, já mám všechny tvoje skryté talenty zmapované... Třeba, že kromě odebrání bolesti ji umíš i způsobit, nebo že si rád hraješ s ohněm a taky nepadají kolem tebe náhodou vločky občas?" nahodil jsem udičku. Nechtěl jsem ho děsit, ale přišlo mi vtipné to říct protože se konverzace stočila k tématu magií svým vlastním tokem.
Poslouchal jsem i to, co říkal o mé smečce, ale tady jsme se rozcházeli v tom, co by jeden měl nebo neměl z vděčnosti dělat. Necítil jsem se jako loutka. Moje touhy a přání sice byly potlačované, ale nedělá tohle přesně každý kdo má rodinu? Nebral jsem to jako něco nepříjemného, ale spíš jako něco, co patří ke vztahům mezi vlky. "Neberu se jako loutka, ale i kdybych byl. Nikdo mi nebrání v tom, dělat co chci, dokud to neohrožuje bezpečnost členů smečky," pronesl jsem věcně a položil si hlavu na tlapky.

Alastor se ptal na Rowenu tím, že mi ji popsal. "V tom zklamu, protože jsem ji neviděl, jen jsem slyšel to jméno," odvětil jsem. O vlčici tohohle popisu jsem tak mohl jenom přemýšlet, ale nemohl mu potvrdit ani vyvrátit, že myslíme tu stejnou. Popravdě jsem doufal, že ne, podle toho že měla bývalou smečku s těma štěknama. Ale možná právě z toho důvodu odešla... Nemohl jsem tušit, jestli ji náhodou nevyhnaly ty vlčice pryč a Asgaarský hvozd tak pro ni byl tou poslední záchranou.
Venku to vypadalo na pořádnou bouři a já byl rád, že jsem hezky v klidu schován pod nepropustnou střechou. Alastor se taky zasmál jako já a mě se trochu ulevilo, že to nevzal špatně. Částečně za tuhle mou euforii a smích mohla otupělost a částečně i pocit pohody, který jsem prožíval. Poslední dobou jsem té pohody moc neměl. "Jestli chceš, tak až mi bude líp, tak ti ho nakopu za tebe," dodal jsem ještě. Tenhle bro talk mi připomínal moje vlčkovství. Pamatoval jsem si z něj jenom trochu, útržky, ale lepší, než nic.
"Jako malý vlče jsem se ztratil v bouřce a došel až sem. Skrz tenhle jeskynní komplex jsem se dostal až do Asgaarského hvozdu a tam zůstal. Naučili mne lovit, stopovat, starat se o sebe i o druhé. Kdyby mne nevzali k sobě, asi bych někde chcípnul," řekl jsem pragmaticky a skoro bez emocí. Veselý chvíle před touhle bylo vystřídáno ledovým klidem.

"Hmm, tak tam už asi není. pokud se nepletu, je teď v Asgaaru. Pokud je to teda ta samá Rowena, je takz možné, že je to jen shoda jmen," pronesl jsem a nechával tlapku furt nahoru. Trochu to vypadalo, že se hlásím o slovo, ale co mohl jeden dělat, když krvácení ne a ne přestat. POhodlně jsem se rozvalil. Venku se zvedal vítr a z dálky, jako bych už slyšel bouři. Schovali jsem se v pravý okamžik. Nerad bych to ale zakřikl a tak jsem raději už nad počasím nepřemýšlel.
"Co vím, tak už tam není... když jsem se tam jednou vracel, les byl prázdný," řekl jsem mu informaci o pavoukovi, který mi popravdě stále naháněl strach. Jeho ostrá kusadla se mi prorvala tělem a já... pak už jsem si nic nepamatoval a zažil jsem to nejhorší peklo, co jsem si uměl představit. Umřel jsem nebo to byl jen zlý sen? Alastor měl zase setkání s někým kdo krade jiným vlkům místo. Že by se tohle stalo SIonnovi a nahradil ho někdo, kdo se choval tak, jak se Sionn teď choval. "To zní celkem jako zábava, nakopat zadek sám sobě," prohodil jsem a pak mi došlo jak pitomně to znělo a nahlas jsem se zasmál. Hlava se mi pořád motala a mít tlapku nahoru moc nepomáhalo.

//středozemka přes esíčka

Trochu se mi motala hlava. Až teď jsem si uvědomil, že mi pořád teče mírně krev z tlapky a že jsem jí musel ztratit už poměrně hodně. Úkryt jsem tedy vyhlížel rád. Věděl jsem, že ve skalách je spousta jeskyní, do kterých se může jeden pohodlně zašít a kde ho nikdo nenajde, pokud nebude sám chtít. Komplex podzemních štol byl velmi rozsáhlý. Alastor mne následoval a já ani netušil, proč mu vlastně pomáhám. Možná to bylo tím, že mne zajímalo, proč má na Asgaar takovou pifku. Něco v tom muselo být víc, než odchod s partnerem. A proč se vlastně rozešli...
Zeptal se mne na moje zranění. "Tu tlapku mi zrychtovala jedna vlčice v lese na jihu. Horká hlava, ale hodně mele, hodně kouše, ale v hlavě toho moc neměla," pronesl jsem suše. Bylo to hodnocení hodné vojenského stratéga. Přímo k věci a jednodušše, tak jsem to měl rád. "A to na stehně mám od obřího pavouka," dodal jsem. Pak mi taky chybělo ucho, ale to už jsem pomalu ani nevěděl, kde jsem o něj přišel.
Uviděl jsem vchod do jeskyně a vlezl do něj. Vsoukat se dovnitř bylo trochu o vydechnutí vzduchu, ale jeskyně pak byla poměrně hezky prostorná. Na konci se dál svažovala, ale já nechtěl jít až do útrob hory. Místo toho jsem si lehl na zem k jedné stěně a zraněnou tlapu jsem opřel o stěnu nahoru, aby měla krev šanci přestat téct a rána se mohla zacelit.

Alastor mluvil a všímavě poznamenal, že mne prozradil můh přeřek. Nemohl ale tušit, že původně jsem chtěl říct, že jsem v tom lese měl lásku svého života... která ovšem nebyla nikdy opětovaná a spíš byla toxickou a ne úplně vhodnou. Všechno nasvědčovalo tomu, že tenhle stav být ve smečce, ale vlastně se trápit, že mne v ní nic nedrží jiného než zvyk a povinnost, není tím nejlepším stavem. Možná bych měl jít... naučit se nové způsoby a něco zažít, pak se třeba vrátím až poznám ostatní... nebo bych se mohl vráti za bratry... Myšlenek se mi točilo hlavou celé tornádo.
Alastor však mluvil dál, myšlenky nemyšlenky. To, že vypustil větu v množném čísle, zase, jsem nepostřehl.
Z lesa se k nám najednou začala poskokem blížit podivná špageta, což byl pravděpodobně ten jeho společník, kterého hledal. Bylo to malé a očka to mělo jako korále z čisté noci. Nemluvil a já se ani nedivil, zvířata většinou nemluvila. Znal jsem taková, která komunikovala, ale těch bylo pomálu. Pohlédl jsem na nebe, které bylo tmavší a tmavší. "Vím o místě, kde se můžeme schovat. Nenechám vás tady v té bouři, která přijde... v lese si jistě poradí chvíli i bezemne," dodal jsem, když se začal loučit a zamířil směrem, kde jsem znal jeden úkryt.

//Zrcadlové hory, přes Esíčka