Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Červená řeka

Dojít do lesa přes sněhovou pláň nebylo vůbec nic příjemného. Cítil jsem na sobě, jak se třesu, ale zároveň jsem věděl, že to není jenom zimou. Bylo to i napětím, které mnou vybrovalo. Jak to řeknu? Jak budu ostatní informovat o svém rozhodnutí. Netušil jsem, jak to udělat. Poohlédl jsem se kolem a uviděl kožich, který pro mne byl známý. Byla to malá Lalie, která seděla na místě a sledovala okolí. Netušil jsem, jestli na někoho čeká, ale rozhodl jsem se k ní přidat. Vypadala celkem dost opuštěně. "Lalie," pronesl jsem a informoval ji tak o svém příchodu. Věděl jsem, že zrak této vlčice není úplně v pořádku a tak bych ji měl dát vědět, že jsem tady.
Usmál jsem se na ni a pak se posadil po jejím boku. "Čekáš na matku?" zeptal jsem se a v tichosti naslouchal jejím slovům, která byla tak blízká tomu, co jsem sám uvnitř sebe cítil, že jsem se pomalu rozhoupával k tomu, co možná nemělo být nikdy vysloveno. "To zní jako dobrý plán," dodal jsem ovšme nakonec a jenom jsem se v hloubi svého nitra zastyděl, že nemám tolik odvahy, abych byl se svými pocity tak otevřený, jako tahle vlčice. Netušil jsem proč, ale rozhodně jsem v tomhle směru měl co dohánět. Bohové mne tak prostě stvořili. Proto. "Pokud bys chtěla... mohl bych jít s tebou. Chci se podívat za bratry do svého chrámu, mohl bych ti tak nabídnout možnost putovat chvíli společně a třeba chrám boha Monna najdeme." Návrh prostý návrh. S jejím souhlasem jsem se usmál.

//eucalyptový les

Zima byla příšerná a já tak nějak tušil, že bych se měl doplácat do lesa. Ale to, co mne tam táhlo dřív tam nyní nebylo. Nebo minimálně to nebylo takové jaké bych si to přál. Strávil jsem v kraji už mnoho zim a to jsem tu nechtěl být ani jednu. Jenže to vypadalo, že tahle bude poslední. Nechtěl jsem tu zůstávat, neviděl jsem v tom už smysl. Potřeboval jsem najít svou cestu. Příchod Hyetty a její dcery v tom možná hrát svou roli. Bohové mi chtěli ukázat, jak moc jsem se od jejich desty odklonil. A mají pravdu. Dorazil jsem do lesa.

//asgaar

Vlk vypadal, že rozhodně není přátelský. Ironické posunky v jeho chování a v tonu hlasu jsem postřehl i já, když se teatrálně zasunul do křovin a mírně tlapkou naznačil, že mám cestu volnou. Mohl bych mu za to rozbít čenich, ale kdo by se bil jen tak za nějakou pochroumanou čest. To nebylo mnou... něco ve mně bylo špatně. Někdo mě zkazil, možná to byla magie a nebo zážitky. Možná za to mohla celá výchova, kterou jsem zde měl, ale něco mi říkalo, že bych se měl vzpamatovat a najít zase tu správnou cestu.
Teď tu ovšem byla jenom tahle cesta, která vedla lesem a kterou vyšlapala nejedna tlapka vlků a jiné zvěře. "Díky," pronesl jsem tedy jenom k vlkovi a pak jsem prošel kolem něj. ANi jsem se nenamáhl nějak odsunout, prostě jsem využil celý prostor, který mi jeho tělo uvolnilo. "S pánembohem," pronesl jsem jenom a zamířil lesem na sever. Netušil jsem jestli mi vlk něco řekne nebo půjde stejným směrem. Jen jsem pomalu pokračoval dál.

//ježčí plácek

Tenhle vlk prostě stál uprostřed cesty a odmítal se hnout. Přežvykoval tu ten list jako nějaká kráva, která absolutně netuší co žere, hlavně že žere. Nebyl jsem fanda tohohle podivného konverzačního ticha, ale rozhodně jsem nebyl dost komunikativní na to, abych se pustil do hlubokosáhlého rozhovoru. Vlk navíc kromě aha nic neřekl, takže mu asi ticho nevadilo. Koukal na mě, já koukal na něj. Pohledem jsem se významě koukl na cestu, na které vlk stál a pak zpět na vlka. Jít do lesa nešlo, protože tu všude kolem cesty byly poměrně husté porosty. Dalo se ustoupit a pak bych se třeba protáhnul. Jenže to nevypadalo, že to vlkovi dochází. "Dovolíš?" vyzval jsem ho stručně, ale jasně. Chtěl jsem prostě jenom aby uhnul. ALe moc jsem mu nevěřil. Žere tu divný stromový kytky a navíc na mě pořád tak divně koukal. Chtěl snad něco?

Sledoval jsem vlka před sebou ostražitě a s nedůvěrou. Přeci jenom jsem na cizince neměl úplně dobré vzpomínky. Většina z nich mi nějak ublížila nebo ohrozila ty, na kterých mi záleželo. Bylo ovšem načase tohle že sebe shodit. "Možná to neni určeno k jídlu tedy," konstatoval jsem suše na informace, že ať vlk jedl cokoli nebylo to hodno nápodoby. Mírně jsem zastřihal ušima. "Ne," odvětil jsem na otázku, zda tu bydlím dost lakonicky. Stručnost byla moje přednost i prokletí. Pokud se mnou chtěl někdo vést rozhovory musel si mě rozpovídat. Vlk mi pořád stál v cestě.

//popelavá přes konec světa

Kráčel jsem klidným krokem kolem úpatí hor. Obával jsem se jít skrz pouště a doufat, že se mi vyhnou všechna nebezpečná zvířata. Nechtěl jsem to úplně řešit teď, když jsem konečně překonal tu podvodní bláznivou příhodu. Možná to byl jenom sen... Vkročil jsem do lesa, který jsem znal. Bylo to tu hezké a klidné. Kromě zpěvu ptáků tu skoro nic slyšet nebylo. Žádná dravá zvěř, žádné chapadlové monstrum. Vynořil jsem se z křovisek na pěšinku, kterou tu vyšlapala spousta vlků, kteří tu šli předemnou.
Náhle jsem uviděl vlka, který se tvářil kysele a přežvykoval kus nějaké rostliny. Nechápu,
že tohle někomu může chutnat. Podle vlkova vzhledu asi nechutná. "Zdravím," řekl jsem, abych na sebe upozornil a nevyděsil tak neznámého. "Asi nechutná dobře, co?" pronesl jsem lehkou zdvořilostní frází. Když už jsme se tu potkali na pěšině, proč něco neříct, než se obejdeme.

Zamysli se nad tím, co se stalo pod hladinou. (Napiš celý post v minulém čase, formou dopisu siréně – nemusí být odeslaný)

Nechápal jsem co se s tebou stalo? Možná si byla výplodem mé fantazie, ale o tom silně pochybuji, protože moje mysl nikdy nebyla tak komplexní, abych si zvládl celé dobrodružství pod vodní hladinou vymyslet. Co se s tebou ale stalo? Kam jsi zmizela? Přežila jsi to? Nebo jsi se stala obětí toho ohavného monstra, které jsem se snažil zadržet pod vodní hladinou? A podařilo se nám ho zastavit? Vydal jsem se sem na pláž, abych si odpočinul a posbíral své myšlenky po tom, co jsem málem někoho utopil a sám jsem se málem stal obětí utonutí. Ironie. Možná mne sem zavedla prozřetelnost, možná Osud, možná magie. Nevěděl jsem, co mne čeká na dně, ale našel jsem tam něco, co rozhodně muselo být reálné. Ty jsi se mi snažila pomoct a já se rozhodl splnit tvoje přání a zastavit tu příšernou ohavnost, která ohrozila nejen tebe, ale i všechen podvodní život. Držel jsem se a i když mne svědilo celé tělo a tlapky se mi na písku posouvaly, možná jsem to vážně dokázal a zarazil artefatk na místo, kam patřil. Třeba se mi podařilo chapadlovou příšru zastavit a znovu zavřít do jejího vězení, ve kterém ani nevím proč byla. Rozhodně to ovšem bylo správné rozhodnutí. Jen kdybych tak věděl, jak jsi na tom ty, jestli žiješ...

Popiš své probuzení na pláži. (Použij alespoň 4 záporné věty)

V jedné chvilce mi podjela noha. "AAAAAA!" zařval jsem a vší silou přitiskl artefakt k místu. A pak... tma... Netušil jsem co se stalo. Najednou jsem cítil pod tlapkami pláž a kašlal jsem vodu. Příliv mne lechtal na chodidlech. Bolela mne trochu hlava, ale jinak jsem se cítil celkem dobře. Až na to, že mě svědil zadek, ale ten jsem si mírně podrbal o písek, když jsem se přetočil, abych se mohl zvednout. Pohlédl jsem v sedu na moře. Nikde nebylo ani vidu ani slechu po Siréně nebo příšeře. Popravdě se mi to mohlo jenom zdát ne? Bolest hlavy slábla a já se začínal cítit plný síly jako nikdy. Nezvládl jsem to snad? Pocit neodpovídal tomu, že bych nezvládl splnit úkol. Ale plnil jsem vůbec nějaký úkol. Možná to byla jenom iluze, výplod mojí mysli. Byl jsem unavený a usnul na plíži. Ne nevymyslel jsem si to! I když tomu nic nenasvědčovalo, byl jsem si jistý, že jsem si podvodní dobrodružství nevymyslel. Ano přišel jsem sem vyčerpaný a zmatený, ale moje hlava by něco takového nevymyslela ani v nejhorší noční můře. Vděl jsem že to byla pravda a to mi stačilo. Ostatní si to myslet nemuseli, ale to byl jejich problém ne můj. Nadešel čas, abych se vrátil zpátky do lesa.

Zareaguj na zmizení sirény. (Napiš příspěvek, kde každá druhá věta je otázka)

Nemohl jsem se ani pohnout, i když jsem schytával rány a voda mi podrážela nohy. Jak dlouho tohle bude ještě pokračovat? Věděl jsem, že mne opouští síly, ale snažil jsem se kvůli siréně, která byla nejspíše nenávratně pryč, vydržet. Mohl jsem jí nějak pomoct? Věděl jsem, že ne, ale pořád mě její poslední výkřik zasáhl. Měl jsem to pustit a běžet jí na pomoc? Jenže jsem si byl jistý, že to by ji spíše naštvalo, kdybych kvůli záchraně jejího života ohrozil všechny ostatní pod vodou. Co je vůbec ta chapadlová příšera zač? Mrštně jsem se vyhnul jednomu z chapadel, které mířilo přímo na moji hlavu a při tom se trochu sklouzl od artefaktu. Co to dělám?! Hned jsem zase přiskočil a tlapkou přitlačil artefakt zpět na místo. Už by to mohlo být hotové ne? Netušil jsem. A jak vlastně poznám, že už ho držet nemusím? Doufal jsem, že mi dá nějaké znamená třeba to, že chapadla zalezou, ale ta se pořád neměla k ústupu. Kam se poděl zbytek místního národa? Někdo to přece musel slyšet, jak se tu lomozím s artefaktem mezi chapadly, ale vypadalo to, že všem to bylo úplně ukradené. A proč mě sakra svědí tolik zadek? Nemohl jsem si vysvětlit ani tohle magické svědění, které se mi rozlézalo po těle.

Pokus se udržet artefakt na místě. (Použij 3 slova začínající na S, která se vztahují k vodě)

Až do před chvilkou stojatá voda se najednou proměnila v totální chaos.Držel jsem tlapku na místě, zatím co kolem mne vybrovala voda a všechno, jako by se točilo. Bylo mi jasné, že tohle není ještě konec, protože chapadla se kolem zmítala v děsivém tangu a já tak nějak očekával, že dříve nebo později to tu rozmetají na kousky. Jedno chapadlo si to namířilo ke mně, ale Siréna ho zastavila vlastním tělem. "Ne," hlesl jsem jenom a chtěl jsem jí běžet na pomoc, ale její hlas mne zastavil. Tlapkou jsem se tedy zapřel a doufal, že to ustojím. Artefakt na místě držel, ale vyklouzával, jako by se nechumelilo. Musel jsem tedy i přes svědění a škrábání na zadku vytrvat. Přešlápl jsem a držel. Slaná voda mne štípala v čenichu, jak se mi vírem dostávala na nedotčenou sliznici. Sice jsem tu mohl dýchat a fungovat, ale moje tělo prostě na tu sůl nebylo zvyklé. Studenost vody taky nepomáhala, už jsem potřeboval něco jiného než chlad. Sám jsem se cítil unavenější a unvavenější, ale musel jsem vydržet. Chapadla kolem mě se zmítala a snažila se mne udeřit. Pár zásahů jsem dostal, ale držel jsem.

Přibliž se k podstavci a rozhodni, co uděláš s artefaktem – jestli ho vrátíš, jestli ho nevrátíš, jestli ho zničíš. (Alespoň 4× popiš jeden detail těla chapadla)

Dopad na stěnu mne trochu probral z myšlenek na svědění a taky mě popravdě trochu odřel a podrbal, což se mi možná zamlouvalo více, než by mělo. Musel jsem pomoci siréně, která naštěstí po mém zákroku měla šanci odplavat. Koukal jsem na tu podivnou příšru a prohlížel si její chapadla. Měla na nich takové podivné přísavky, které vypadaly jako obrovské oči jenom bez bulvy. Otřásl jsem se, ale rozhodl se, že prostě pro ten artefakt doběhnu, popadnu ho a pak ho strčím tam, kam patří. Jen jsem doufal, že si mne přísavky nepřicucnou k sobě jako by mi dávaly polibek smrti. Rozeběhl jsem se a prostě to napálil plnou parou k artefaktu. Popadl jsem ho do zubů a už jsem viděl jedno chapadlo, které po mě vyrazilo a s mlaskáním se začaly všechny přísavky zavírat a otvírat, připravné se na mne přilepit. Udělal jsem uhybný manévr a běžel dál. Plnou parou vpřed!
Doběhl jsem k místu, kam asi měl pasovat artefakt zrovna ve chvilce, kdy se jedno z chapadel vztyčilo nad mojí maličkostí. Přísavka se zavrlnila fialovo-černou barvou, která po ní nechutně klouzala, jako by byla slizká. V ten moment jsem už ale byl tam, kde jsem potřeboval být. Narval jsem tlapku i s artefaktem do víru na místo, kde snad měla být.

Pokus se nasměrovat chapadla pryč od sirény. (V každé větě použij jiné sloveso pohybu)

Najednou se všechno rozeskákalo do podivné symfonie otřesů a zvuků, které rozhodně nepůsobily jako něco příjemného nebo něco, co by mělo být radostnou a šťastnou událostí. Otřásl jsem se, protože mi bylo naprosto jasné, že tohle nebude nic dobrého a tak jsem jenom vyslal pohled k Siréně a doufal, že mi situaci nějak osvětlí. Pokusila se mi sdělit, co se vlastně dějě všude kolem, pak se podivně zakroutila a já věděl, že tohle není něco, co by dělala každý den. I pro ni tohle byla evidentně novinka, od které by nejraději odplavala někam do bezpečí, ale nemohla. Stejně jako já tu zůstala uvězněná a nemohla s tím nic dělat, jenom pohupovala ocasem. Náhle z díry začala vylézat chapadla. Měl jsem potřebu na ně zaútočit a tak jsem přiskočil k jednomu z nich a zasekl do něj svoje drápy. V ten samý moment jsem skoro zapomněl na svědění, které mne přivádělo k šílenství tím, jak se přesouvalo po mém kožichu tam a zase sem. Když jsem si tak podrbal jedno místo, už to přeběhlo na jiné. Teď jsem měl ovšem plnou tlamu chapadla, které se svýjelo v mé tlamě. Chtěl jsem něco křiknout na tu sirénu, ale mrsklo se mnou tak silně, že jsem odletěl o kus dál a praštil se o jednu stěnu.

Zkus zjistit jak do toho všeho vlastně zapadáš ty. (Použij 6 citoslovců)

Uviděl jsem něco, co bylo schováno za tou její nepřístupnou a drsnou maskou podvodní příšery a na chvilku mi přišla stejná jako já. Ale jenom na chvilinku. Puf! A ten moment byl pryč. Už tu zase byla jenom sliská a ohavná mořská věcička, které bych se nejraději zbavil. Rozhodně se mi nelíbilo tu s ní být. Pocit svědění se konečně na chvilinku uklidnil, ale já věděl, že se vrátí. Protože teď ho přehlušovalo pálení soli v rozdrabané ráně, ale já věděl, že to plýživé svědění se přesune zase jinam. Doufal jsem, že až se dostanu mimo vodu, svědění přestane. Třeba je to taky něco, co jsem chytil od téhle... Přejel jsem kreaturu pohledem. BUM! Z dálky bylo slyšet, jak se něco drolí. "Ehm," odkašlal jsem si. "Nerozumím tomu, jak do tohohle všeho zapadám já," otázal jsem se, ale moc jako otázka to nevyznělo. Cink...cink, cink. Z dálky doléhal podivný zvuk, jako by se něco rozsypalo, ale tady by to přece nemělo být slyšet? A pak najednou. KŘÁP! Tohle už rozhodně nebylo normální. "Co to sakra je! Mluv, dělej," snažil jsem se působit výhružně, protože teď jsem se opravdu začínal bát. Nerozumněl jsem ničemu a jak jsem byl rozhněvaný, začal jsem se drbat o korál. Škrkk, škrkk. Bylo mi jedno, jestli tím někoho urazím, protože jsem měl nervy tak napnuté, že mohly každou chvilku prasknout.

Rozhodni, co uděláš s artefaktem. (V každém odstavci použij konkrétní smyslový vjem – např. něco cítíš, slyšíš, vnímáš dotek…))

Rozhodl jsem se ji následovat do chrámu, který vypadal nepříjemně. Byl temný a nepřáteslký. Otřel jsem se omylem o hranu jednoho z korálů a ucítil jsem uvolnění z poškrábání, ale taky to zaštípalo, jak se kůže roztrhla a sůl se dostala k tělu. Musím se přestat škrábat, jinak se rozškrábu na krev a to není něco, co bych v moři měl dělat. Ale vůbec já nemám co dělat v moři. musím se dostat ven.
Následoval jsem svou novou průvodkyni a cítil jsem její pach, který byl tak zatuchlý jako to jen může v mořské vodě být. Nebylo to něco, co jsem někdy už cítil, bylo to jiné, ale naprosto nechutné, odpuzovalo mne to. Mohl bych ten artefakt najít a prostě jim ho dát ne? Kde vlastně zůstal? Nevzpomínal jsem si, jestli jsem tu podivnou věcičku zahodil nebo jsem ji vzal sebou nebo kde vlastně skončila. Jen jsem šel dál směrem do toho temného pustého chrámu. Náhle se moje průvodkyně zastavila a otočila se na mne. Slyšel jsem její hlas, který tak trochu sýpal, vyčerpáním. Už toho na ni bylo moc. Vypadala unaveně, ale spíše než fyzicky šlo o něco mnohem horšího. Jako by se zlomila někde uvnitř. Poslouchal jsem její hlas, který zněl dutě a vzdáleně, i když mluvila o věcech, které byly závažné. Zněla jako by mluvila o počasí.

Zkus sirénu přesvědčit, že jí vážně nemůžeš s ničím pomoct. (Napiš post v budoucím čase)

Budoucnost nabízí spoustu možností. Jednou z těch možností bude šance na pořádné podrbání, který mi umožní se zbavit toho nehorázného svědění, které nejspíše bude sužovat moje tělo do konce mých dní. Třeba to bude jenom nějaká mírná alergie na slanou vodu a zbavím se toho, ale taky je dost možné, že zjistím, že to bude něco závažnějšího. Budoucnost slibovala spoustu možných cest, po kterých se jeden mohl vydat. Podivná podvodní kreatura si z mého obličeje jistě přečte, že pomoc je nemožná. Její nechutné šupinky, odpudivý vzhled. Všechno temné a oslizlé. Všechno působící naprostým nepřátelským dojmem. Jak nad tím budu více a více přemýšlet, bude mi docházet, že pod vodní hladinou bude všechno fungovat naprosto jinak než nad hladinou v pozemském světě lesů, luk a řek. Mohl bych jí tu slibovat, že se na všechno podíváme spolu a že všechno vyřešíme. Mohl bych taky nabízet, že se vydám na cestu mořem a naleznu to, co se ztratilo. Taky bych mohl všechno tohle označit za velkou lež, že se jim nic neztratilo. Jenže to bych byl lhal sám. "Mohl bych se pokusti pomoct, ale obávám se, že to nebude k ničemu."