Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Konce světa

Doběhl jsem na pláž. Byla zvláštní, protože tu bylo všechno černé. U úpatí kopce jsem si musel dávat pozor, abych neupadl. Přešel jsem tedy do poklusu a snažil se popadnout vlastní dech. Tenhle běh mi prospěl, protože už mi aspoň v hlavě nebušil adrenalin a já se tak mohl konečně zaposlouchat do hučení oceánu, který se tu otíral o kamínky na pláži. Nebylo to jenom hučení, ale jako by si oceán prozpěvoval, když se takhle roztomile valil směrem na pevninu. Něco se mi na tom nezdálo, ale i tak se mi to líbilo. Byl jsem z toho tak unešený, že jsem si skoro nevšiml podivného předmětu, který ležel na zemi přímo předemnou. Jen jsem si tak postával na tmavých kamenech a sledoval oceán, snažil se přijít na to, odkud přichází zpěv, který mě tak hezky laskal v uších. Písek pálil pod tlapkami, ale já se snažil to teplo přebít tak, že jsem prostě došel víc do oceánu a nechal se jím chladit. Ještě že jsem měl světlou srst, jinak bych se tu upekl.

//Meandry

Začal jsem stoupat. Za lesem byla konečně trochu zajímavější cesta. Bylo to tu podivně příkré a ostré a já se tak musel soustředit, kam dávám tlapky. Zároveň jsem nechtěl zpomalovat, takže jsem prostě jenom doufal. Trocha toho štěstí přece ještě nikdy nikomu neublížila no ne? Nebo v to jsem aspoň doufal, že mám štěstí na své straně a tak jsem běžel poměrně rychle na to, že jsem se prodíral neznámým terénem směrem do kopce. Našel jsem tu cestu, kterou možná chodila nějaká ta místní zvířena. Byla hezky prošlapaná a já se pomocí téhle cesty dostal skoro až na vrchol. Podíval jsem se dolů a uviděl pláž, která mne uchvátila. Začal jsem sestupovat směrem k téhle pláži

//popelavá pláž

//pláž sluneční

A tak jsem prostě běžel, protože se mi chtělo běhat. Nechtěl jsem tu jenom tak stát a přemýšlet nad tím, co jsem udělal nebo co jsem mohl pokonit. Všechno dopadlo dobře, ale já jsem prostě cítil neklid, který jsem se rozhodl ze sebe dostat během. V jednu chvilku jsem byl naprosto v klidu, ale adrenalin mne chytil přímo za srst a rozhodl se, že si se mnou trochu pohraje, takže nezbylo nic jiného, než se tomu poddat. Přidal jsem do kroku a hnal se jako o závod směrem k řece, která se tu klikatila, jako had v písku. Rozhodl jsem se že ji prostě přebrodím a tak jsem ani nezastavil, když jsem do ní vběhnul. Voda mi odlétávala od tlapek a já se brodil na druhou stranu. Nebyla hluboká. Byl jsem rád, že se i trochu ochladím, když jsem vběhl do lesa vedle řeky.

//Konec světa

//Mušličková pláž

Šel jsem pryč od Hyettzy a Lalie a doufal, že se budu moct někde pořádně vydýchat. Bylo mi do breku z toho všeho, co se stalo. Popravdě jsem prošel rituálem a pak provedl rituál pro Lalie, ale to nebylo to, co mne tak vyděsilo. Vyděsilo mne, jak snadno jsem jí hlavu strčil pod vodu a držel. Jak jednodušše jsem prostě přestal myslet na to, že je to jenom malé vlče. Dobře možná ne tak malé, ale pořád nebyla dospělá, jak by možná ona nebo její matka chtěly. Ne pořád byla malá a já ji prostě málem utopil, protože jsem si myslel, že to mám pod kontrolou. A měl jsem? Ani náhodou. Možná jsem tak působil, ale nebylo to tak. Přidal jsem do kroku, abych ze sebe dostal tenhle pocit úzkosti a pročistil si hlavu. Běh mi totiž vždycky pomáhal a tak jsem v něj vložil důvěru i teď.

//Meandry

Hyetta se starala a Lalie, která kuckala a kroutila se v písku, který byl od slunečních paprsků suchý. Tam kde před chvilkou byla hranice přílivu nebylo po vodě ani vidu. Slunce se vyhouplo na oblohu a zdařilo se mu tak vše rychle vysušit. Hnědá vlčice mi začala děkovat. "Jdu se projít, zvládnete to?" zeptal jsem se, ale ani jsem nečekal na odpověď. Potřeboval jsem se projít, oddechnout si a přestat se klepat jako ratlík. Byl jsem Beta a nemohl jsem si dovolit se tu rozklepat před vlčicí a obživlou Lalie.
Rozešel jsem se směrem kolem moře, protože jsem nechtěl své myšlenky zaměstnávat hledáním cesty. Už takhle jsem je měl zmatené. Šel jsem a vzdaloval se tak od vlčic na pláži.

//sluneční pláž

Koukal jsem na malou vlčici na zemi a doufal, že se její tělo pohne, ale nic se nedělo. Ležela na zemi a já si nevšiml žádného pohybu. Hyetta sebou trochu cukla, ale k dceři neběžela, což jsem byl rád. Netušil jsem, jak bych ji v případě, že bude chtít dceři pomoci mohl zastavit. Takže jsem jenom čekal a čekal. Najednou sebou vlčice ve vlnách cukla a z jejího hrdla vyletěla voda, načež začala kašlat a vodu dostávat z plic. "Monn získal novou následovatelku, která se jmenuje Lalie, budiž její život ve službách boha moří stejně nekonečný jako vodní hladina,"pronesl jsem a tím ukončil ritál. Pohledem jsem zavadil o Hyettu a kývl, pokud chtěla za dcerou vkročit teď už mohla. Podíval jsem se pak i na Lalie a pomalu jsem se vydral sám z vody, abych si odpočinul. Bylo toho hodně co vstřebat.
Sedl jsem si na zem a zhluboka oddechoval. Slaná voda mne štípala v čenichu, ale mě to nevadilo. Byl jsem rád, že mám celou tuhle věc za sebou. Přední tlapku, která držela Lalie pod vodou, jsem pevně zapřel o písek, aby nebylo vidět, že se mi klepe.

//Magický palouk

Následoval jsem Hyettu i když velice nerad. Věděl jsem, že jsem jí slíbil pomoci a že nechci, aby na tohle všechno byla sama. Na druhou stranu se mi tohle všechno příčilo. Monn byl bůh, který s tím mým měl jen pramálo společného. Věděl jsem, že Hyetta je členkou řádu Annan a tak k Monnovi mohla mít blíže než já, ale i tak se mi nezdálo, že by tento bůh byl jejím oblíbencem. I když, kdo jsme byli mi, abychom si vybírali mezi bohy. To bohové si vybrali nás. Dali nám své požehnání a určili naši cestu. I když ta moje se hodně klikatí.
Došel jsem k písku a podíval se kolem. Hyetta dávala poslední informace vlastní dceři a já se připravoval na celý obřad. Viděl jsem tu několik mušlí a ty jsem si taky nasbíral na hromadu, abych je potom položil do půl kruhu, který končil přímo u okraje mořské hladiny. Některé mušličky dokonce voda omývala. Bylo tu příjemně. Slunce zrovna vycházelo a tak nebylo na co čekat. Hyetta jako by vycítila, že se čas nachýlil se na mne obrátila a já kývl hlavou. Obrátil jsem se tedy k Lalie a pokynul jí, aby šla se mnou.
Došel jsem do vody tak, aby nám sahala zhruba do půlky lítek. "Lehni si," řekl jsem trochu rázně vlčeti. Mělo to být možná něco, co chtěla, ale musela taky vědět, že tohle není hra. Jakmile se do obřadu pustíme, už z něj nepůjde vycouvat. “Mocný Monne, pohleď na nás a pocti nás svou přítomností, neb v dalších okamžicích tvá voda projde skrz tělo této živé duše toužící po doživotní službě pod tvou ochranou,” pronesl jsem s malou úpravou to, co řekla Hyetta při mém obřadu. Pohled jsem upřel na slunce, které prvními paprsky lízlo hladinu moře. Položil jsem tlapu vlčici na hlavu. Trochu ztuhla, ale nic neřekla. "Lalie, dcera Hyetty z chrámu Annan, je zde a žádá o přijetí do řad tvých věrných." Nadechl jsem se a zatlačil hlavu vlčice pod vodu. Nejspíše ji to vyděsilo, protože jsem cítil, jak jejím tělem projela ztuhlost. Čekal jsem. Slunce stoupalo nad hladinu rychle, ale mě to připadalo jako by si dávalo na svém pomalém příchodu záležet. Vlčecí tělo pod mou tlapkou sebou začalo cukat, ale věděl jsem, že musím počkat, než slunce úplně vyjde. Jakmile se sluneční kotouč objevil celý nad vodou, zvedl jsem tlapku a mírně jí pohodil tělo Lalie tak, aby se její hlava zaklonila a dopadla přímo do půlměsíce mezi mušle na břehu. Pokud si ji Monn vybere probudí se, pokud ne... Obrátil jsem se k Hyettě a přejel ji pohledem. Nesmí obřad přerušit. Byl jsem připravený zakročit, kdyby náhodou chtěla.

//roh hojnosti

Věděl jsem, že tady někde by měla být pláž, takže jsem nechápal úplně náhlou změnu ve vedení naší malé skupinky. Hyetta nás dovedla už sem, tak proč nechtěla vybrat pláž na kterou půjdeme obřad provést? Nevěděl jsem, co měla za záměr, ale rozhodně jsem tímhle náhlým zvratem nebyl potěšený. Trochu jsem doufal, že prostě přesně ví, kam jdeme. Jenže teď to vypadalo, že váhá. "Dobrá, pojďte," řekl jsem mírně mrzoutským tónem a šel jsem tam, kam jsem věděl, že bych jít měl. Pláž byla poměrně hezká, pokud s ní zima neudělala nějakou neplechu, takže jsem doufal, že tam třeba budeme moci obřad nějak obejít. Jenže jsem v podvědomí vědděl, že Hyetta nebude spokojena, pokud nebude proces celý dokončen tak, jak má být.

//mušličková pláž

//Asgaar

Kráčel jsem ve šlépějích vlčice a její dcery. Ty dvě si něco špitaly a kdybych chtěl, slyšel bych je, ale já se nechtěl vměšovat a tak jsem se zaměřil spíše na to, co mne čekalo. O obřadu Monnajse, slyšel od hraničářů, co chodili k nám do chrámu. Bratří je vítali a byli za jejich přítomnost rádi. Vždy měli nové informace a přeji mne jako malé vlče spoustu příběhu. Díky nim jsem poznával svět a učil se o něm. Znal jsem tak rituály bohů, ale jen v teoretické rovině. A nezná jsem vsechny, nepamatoval jsem si je. Boha Monna u nás nikdo neuctíval, protože jsme byli v horách. Rituál jsem znal jen proto, že byl poměrně drsný. Garong měl obřad nelehký, ale popravdě jsem se více obával utonuti než uhoření. Pohlédl jsem k Lalie a doufal, že to zvladne. Vypadalo to, že už si to ani ona ani její matka nerozmyslí.

//Magický palouk

Nevěnoval jsem úplně pozornost lesu. Došel jsem si lehnout pod jeden větší strom. Vypadalo to, že o všechny nově příchozí je postaráno. U jedněch se nacházela Rowena, která měla mou důvěru, že to zvládne. Druhého neznámého řešil Sionn, takže ten rozhodně potřeboval prostor a ne mou maličkost za zadkem. Spokojeně jsem mlaskl a uložil se pod stromem do pohodlného ležení. Usnul jsem. Jeden by řekl, že venku na dešti na chladné zemi se mi nebude spát dobře, ale mě to vyhovovalo. Pořád jsem nějak neměl rád stísněný prostor jeskyně a hlavně, tady jsem mohl spát v klidu a sám.

Probudilo mne zvolání, které někdo pronášel pro mou maličkost. Nastražil jsem uši a začenichal. Pach Hyetty a její dcery se mi donesl k čenichu a jjá věděl, že nadešel čas. Zvedl jsem se a protáhl se. Pomalým ladným krokem jsem se vydal za nimi. "Zdravím, připravené?" pronesl jsem a pak jsem mlčel. Tahle situace pro mne byla nepříjemná, pořád jsem ale doufal, že si to vlčice rozmyslí. Lalie šla po boku matky a já pár metrů za nimi, chtěl jsem jim nechat prostor.

//za Hyettou

Parsifal (nová beta in action) 21. 4. http://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&page=1#post-236864
Další: 21. 6.

//Zrcadlové hory

Hyetta se rohzhodla oznámit náš příchod vytím, ale já se jenom podřídil tomu, že jsme skoro na území a napojil se tak na smečkovou magii. Věděl jsem tak přesně kde kdo je a kde není. Navíc jsem začenichal, abych odhalil místní pachy. Lalie tu nebyla. "Tvoje dcera není na území, ale je možné že tě slyšela a přijde." Procházel jsem kolem hranic. Jejich pach byl docela vyčpělý. "Obejdeme hranice a třeba ji najdeme na nějakém blízkém území, třeba nešla nikam daleko," navrhnul jsem a využil tak tenhle čas k tomu, abych zkontroloval, co se v lese dělo. Byl jsem přeci jenom beta, takže proč bych se nevěnoval svým povinnostem, mezi které rozhodně patřila i kontrola hranic. Obcházení mi nevadilo, byť pro někoho by to mohla být nuda. Jenom tak chodit kolem lesa, otírat se o stromy a sledovat pachovou stopu, která vede dovnitř a ven z lesa.
V lese jsem vnímal několik různých pachů, které jsem nepoznával, ale podle toho co jsem cítil a co mi napověděla magie smečky, jsem věděl, že se o každého cizince už někdo stará. Belial byl u hranic s jedním nově příchozím, ale nevypadalo to, že by potřeboval pomoc. Větší starosti mi dělala Rowena, která prováděla zrovna nováčky po území. Nevěřil jsem jí v tom, že by je dokázala přeprat, ale měl jsem důvěru v její magické schopnosti, které mi jednou dosti nevybíravě sama ukázala. Doufám, že ví co dělá... Nechtěl jsem jí do toho ale kecat. Nebudu se přece snažit opravovat někoho, kdo byl o své neomilnosti přesvědčen. Navíc jsem cizince mohl sledovat a kdyby cokoli, zakročil bych. To samé jsem si myslel o Sionnovi a Arcanusovi, kteří oba byli na území.
Obešel jsem hranice na jih. "Myslím že Lalie je támhle," pronesl jsem k vlčici a ukázal tlapkou na louku, kde jsem viděl hnědou vlčici jak se s někým baví. "Mám jít s vámi?" dotázal jsem se, protože z poslední odpovědi jsem se nedozvěděl to, co jsem chtěl vědět. Bude mne Hyetta potřebovat nebo nebude. Nechtěl jsem jí do toho kecat a sám jsem se do rituálu nehrnul, ale taky jsem se trochu bál, že pokud na to bude sama něco se stane. Neco, ne úplně dobrého. Mírně jsem se protáhl a čekal na to, co vlčice řekne.

//jeskyně

"Budeš chtít s dcerou rovnou vyrazit?" zeptal jsem se hnědé vlčice rovnou a nepřímo tak naznačil otázku, jestli mám jít s nimi nebo to zvládne sama. Popravdě jsem si nebyl jistý, zda by matka u rituálu měla vůbec být. Co jsem slyšel byla šance, že to malá přežije poloviční. Znal jsem povídačky o tom, jak někdo nepřežil, ale i o tom, že spousty jich prošlo rituálem jako po másle. Můj kožich pořád čpěl ohněm a na bocích jsem měl trochu ohořelou srst, ale věděl jsem, že smrt ohněm je možná lepší než smrt utopením pod tlapkou vlastní matky. Nelíbilo se mi, že by toho měla být Hyetta spoluviníkem, takže jsem doufal, že si vybere, abych šel s nimi, ale to se mi nechtělo přímo říkat. Chtěl jsem to nechat na ní, aby si to sama rozhodla. "Pokud nebude v lese, můžu ji pomoct najít, mám celkem dobrý čich," dodal jsem, když jsme se blížili k lesu.

/ /Asgaar

Prošel jsem ohněm a bylo to. Hayetta mne přivítala, i když popravdě ona patřila k jinému bohu a tak vlasntě neměla kam mne vítat, pořá měla nejblíže k nkomu, kdo je spojen i se mnou, než mnozí jiní. Podíval jsem se na svůj přívěsek a položil si ho na krk, abych se nemusel strachovat, že ho ztratím. Opět jsem se cítil jako já, i když trochu jinak. Hyetta se připravovala na cestu zpátky. Já chvilku pohledem setrval na ohni, který uhasnul, jako by mu někdo vzal všechnu sílu, kterou měl ještě před malou chvilkou. Cítil jsem z toho zásah vyšší moci. "Děkuji," řekl jsem vlčici a obrátil na ni pohled, abych se jí s vysunutou tlapou vpřed poklonil. Udělala něco navíc, co nemusela a neměla kolem toho ani žádné připomínku. Bylo mi jasné, že z toho taku něco má, minimálně zkušenost a taky fakt, že jakožto ta, co mne zasvětila se v podstatě tala součástí něčeho jako mojí rodiny. Ne v tom normálním slova smyslu, ale ve smyslu, že ji budu chránit a brát jako svou mentorku v určitých případech.
Chtěla vyrazit zpět a já neplýval slovy na potvrzení. Jen jsem kývl a vyrazil zase směrem ven z jeskyně. Šel jsem pomalu a užíval si poitu, že mám konečně svého boha, někoho ke komu můžu vzhlížet a kdo mne ochraňuje. Někoho komu mou dělat čest. Stejně jako jsem nikdy nepatřil plně do Asgaaru dokud mne přijal Arcanus do své rodiny. I teď jsem se cítil konešně úplně v klidu. A že někam patřím.

//zrcadlové hory

Hyetta pracovala a já nosil klacky. Nechtěl jsem se stát tím, kdo by ji při práci rušil, však to dělala hlavně pro mou maličkost. Takže jsem prostě nosil, dokud neřekla, že už to bude stačit a pak vzala křemeny, které použil k vydolování jisker. Neviděl jsem nikoho, kdo by používal pro tvorbu ohně kameny. Chvilku jsem si prohlížel co dělá a pokusil se ten pohyb uložit do své paměti, abych ho mohl v budoucnu použít taky. Bylo to něco jednoduchého, ale zároveň se to mohlo nejednou v mém životě hodit. Ustoupil jsem a sejmul z krku přívěsek, když mne vyzvala a pustil jsem se do přípravy. Oheň kolem mne stoupal. Hyetta evidentně věděla, co dělá, takže jsem v ní vložil veškerou svou výru. Přívěsek jsem si ovšem položil na zem. Nehodlal jsem jí ho dávat. Něco mi říkalo, že bych si ho měl prostě nechat pro sebe, až se vrátím.
Jenže kam jsem vlastně měl v plánu jít. Zůstal jsem stát na druhé straně ohnivé stěny a doufal jsem, že tohle dopadne dobře. Že si mne bůh vybere... že se budu moct vrátit do Asgaaru. Věděl jsem, že to nebude nic jednoduchého. Tohle nebyla procházka růžovým sadem, ale ohnivým peklem. Vkročil jsem do ohně.
Žár jsem cítil ještě než jsem se ocitl v ohni. Musel jsem překonat pud sebezáchovy a přimět nohy, aby vkročily blíž a blíž k ohnivé zdi. Hladové jazyky mne začaly olizovat a já cítil pach mírně spáleného kožichu. Nos se mi zaplnil ohnivou vůní. Mohlo to trvat jenom vteřinu, ale ve mně se něco měnilo. Najednou jsem svoje minulé já nechával za sebou a dostával jsem se do nového, lepšího světa. Do světa, který znamenal mnohé. Udělal jsem krok a byl jsem na druhé straně. Můj kožich mírně doutnal a cítil jsem, jak mám kůži mírně nateklou, nepříjemnou blízkostí ohně. Ale byl jsem venku. Živý.