Už na první pohled je jasné, že tenhle vlk je jiný. Nese se poměrně vznešeně, ale ne s čenichem nahoru. Jeho očka prohledávají krajinu kolem sebe a uši otáčí do všech směrů, jen aby zaslechl i sebemenší šelest. Jeho pátravý zrak se zastaví na vás a je hned jasné, že vás zkoumá a hodnotí. Parsifal je velice všímavý k sebemenším detailům jako je neupravený kožich nebo vůně. Není ovšem vyloženě nezdvořilý, takže na vás nebude dlouho civět. Rozhodně ne pokud jste vlčice.
Hned, jak promluví, si všimnete dalšího podivného jevu. Jeho hlas je dost hrubý. Hrubší, než by se od někoho v jeho věku očekávalo. Jako by si prošel něčím víc. Něčím tajemným. Tajemství je ostatně něco, co se pojí s jeho minulostí méně či více vzdálenou (viz příběh). Hloubka jeho hlasu je ovšem velice příjemná na poslech a působí jakýmsi podivně uklidňujícím dojmem. Na tlamě má většinou stoický výraz, který občas prozáří úsměv, když narazí na někoho známého nebo mladšího, než je on sám.
Parsi působí dojmem velice přátelského a poměrně klidného vlka. Vyzařuje z něj ovšem i jistý chlad a odstup, který se může více horkokrevných vlků dotknout. Jeho rezervované vystupování při delších setkáních ovšem rozhodně nemá za účel někoho urazit nebo popudit. Celý tento postoj slouží jako ochrana před navázáním hlubších citů, které by jej mohly oslabovat v plnění jeho velice důležitého úkolu. Jakého úkolu? To je další z jeho mnoha tajemství.
S cizinci není moc výmluvný. I když s ním budete cestovat celé dlouhé měsíce, pokud ve vás nezíská opravdového přítele, pak se o jeho životě mnoho nedozvíte. Pokud vás ovšem při potulkách potká, nebude mít problém vás oslovit a nabídnout vám pomocnou tlapku. Jeho milé chování a velice vlídný přístup k těm, kteří potřebují pomoci, může mnohým imponovat.
Parsifal je rozhodně i velice korektním vlkem a velice uctivě se snaží vystupovat nejen k výše postaveným jedincům, ale všem živým tvorům. Proto nikdy neloví nebo se nepere ze zábavy či nudy. Loví jen pro potravu a rve se jen jako trénink nebo na život a na smrt.
Vlčecí neplechu nebo jiné hrátky od tohoto vlčete nečekejte. Parsi ctí autoritu, ctí stáří, ctí pravidla, která jsou mu určena. Pokud mu přikáže někdo nadřízený, ať stojí v dešti do dalšího dne, bude tam stát bez hnutí a sebemenšího projevu nevole. Parsifal je rytířem každým coulem.
Uvnitř této vnější stoické slupky, kterou hrdě ukazuje světu, je ovšem poměrně milý společník a velice loajální přítel. Pokud se vám podaří proniknout za jeho kodex a rozvážnost, objeví se před vámi naprosto jiný vlk. Parsi velice rád se svými příteli žertuje a strávil by klidně celé hodiny rozmlouváním. Své přátele nazývá svými bratry a byl by za ně ochotný obětovat i život. Nalézt ovšem tyto stránky jeho osobnosti se poštěstí jen některým.

Mimo Gallireu
Parsifal? Ach… Myslíte to vlče, které nikdy nemělo rodiče. Ano, i tak se to dá říct. Malý Parsifal se narodil, kdo ví kdy a kdo ví kde. Kdo ví, které vlčici a kterému vlkovi. O jeho početí a zrodu se tedy dá říci jen toto… Je to velká neznámá. Tajemství, chcete-li. Jeho příběh se proto začal psát trochu déle, než jak tomu bývá zvykem u jiných vlčat.
Jako dvoutýdenního mrňouse ho nalezli dva vlci, kteří patřili k vznešenému řádu vlčích rytířů, kteří měli za úkol ochraňovat všechny vlky a vlčice ve svém dosahu. Jejich hlavním zaměřením byla ochrana všech poutníků a obchodníků, ale pomáhali všem, kteří to potřebovali. Jejich řád vznikl dlouho před Parsiho narozením a jeho členové se řídili kodexem, který vznikl už v oněch dávných časech z tlapek zakladatele řádu.
Nebýt tohoto kodexu, tak by malý vlček zůstal ležet v křoví vedle lesní cesty a tam by pomřel hlady. Kdo by se ujal malého a vyzáblého vlčete, které vypadá neduživěji než stařec nad hrobem?
Nikdo z poutníků si ho dlouhou dobu nevšímal. Přehlíželi ono bolestné kníkání, které vycházelo z pod jednoho z křovisek. Nikdo se nechtěl motat do přírodních zákonitostí a nikdo nechtěl riskovat, že bylo vlče umístěno pod křoviny z nějakého důvodu. Co když je nemocné a nakazí i nás? Všichni se báli, a tak šli svou cestou dál. Až na dva vlky. Jejich výcvik jim radil nebohé vlče nechat napospas. Nemělo čím by přispělo a jen by celý jejich řád odvádělo od práce, která je tak důležitá. Na druhou stranu, nebylo vlče oním nebohým poutníkem na cestách, kterého měli podle vlastního kodexu ochraňovat a pomáhat mu?
Slovo dalo slovu a bratři se rozhodli vlče odnést na své území.
Jeden z bratří tvrdil, že nepřežije ani den. Druhý v něm ovšem viděl bojovníka, který se života drží zuby drápy.
Náročnější noc nikdo z řádu nezažil. I když to nikdo nedal verbálně najevo, všichni si o malé vlče dělali starosti. Několikrát v noci jej přišli zkontrolovat, zda je v pořádku a nezemřelo. Druhého dne ráno bylo jasné, že Parsi je bojovník. Musel ovšem ujít ještě dlouhou cestu, aby se mohl vyhrabat z nejhoršího. Prvotní bylo naučit ho žrát maso. V jeho věku ještě měla vlčata sát mateřské mléko, ale kde chcete ve vlčím řádu najít mléko? Nebo vlčici? Musel se tedy rychle přizpůsobit.
Ukázalo se, že malému vlčkovi nejvíce chutná srnčí maso, a tak se členové řádu snažili obstarat mu ho co nejvíce. Díky masu a péči začal Parsifal sílit.
Takhle mladého novice řád ještě neměl. Nikdo si ovšem s mladíkem nebral servítky. Jeho trénink započal hned od chvíle, kdy byl schopen opustit jeskyni a udržel rovnováhu. Učil se, jak správně stopovat, rozeznávat byliny a pachy různých druhů zvěře. Dokonce jej naučili, jak lovit menší živočichy nebo jak se má vypořádat s větším útočníkem. Parsifal bral les a jeskynní komplex, ve kterém řád sídlil, jako svůj domov. Po matce ani otci se mu nestýskalo, netušil popravdě ani moc jaké to je mít matku nebo otce. Měl spoustu starších bratrů a ti v jeho životě nahrazovali nejen mateřskou péči, ale i otcovskou ráznost.
Na rozdíl od jiných sirotků tak nikdy nepocítil onen smutek ze ztráty bližních nebo strach z toho, že by o někoho mohl přijít. Smrt a odcházení bral jako přirozenost, která patří k životu. Alespoň to mu všichni z řádu opakovali nesčetněkrát.
Parsi se naučil od svých bratrů vše nezbytné, co potřeboval. Během tří měsíců zvládl to, co ostatním trvalo několik let. Možná za to mohla jeho otevřenost, vlčkovské odhodlání nebo jenom snaha se všem zavděčit. V rámci všeho podával velice slibné výkony, a tak mohl vstoupit jako novic do řádu. Samozřejmě mu nebyly svěřeny žádné důležité povinnosti a pořád se měl, co učit. Základní trénink už měl ovšem plně za sebou. Jeho život se před ním otvíral jako nepopsaná kniha, do které stačilo zapsat prvních pár vět. Osud mu ovšem do knihy zanesl obří černou kaňku.
Jednoho dne, když byl s jedním z bratří na obhlídce zaječí louky, zastihla je bouře. Hromy a blesky byly opravdu hrozivé. Parsifal podobou bouřku nikdy nezažil. Obloha se zatáhla do té nejtemnější modři. Bylo slyšet dunění a lomoz. Vyděšená zvířata utíkala všude kolem a snažila se schovat do bezpečí. Parsi se snažil udržet chladnou hlavu a společně s bratrem se snažili dojít zpět do vlastního úkrytu. V momentě, kdy už byla jeskyně jen několik desítek metrů od nich a oni již slyšeli volání ostatních členů řádu, udeřil blesk do stromu v Parsiho blízkosti. Vlček se lekl plamenů a hrozivého zvuku. Všechna rozvaha byla ta tam, dal se na útěk. Primitivní strach ho poháněl dál a dál. Jako by se nemohl zastavit. Utíkal jako o překot. Nereagoval na volání, popravdě ho ani přes hluk bouře neslyšel. Jeho výdrž ho poháněla dál a dál. Jeden z kořenů se mu ovšem postavil na odpor. Tlapka se zasekla a vlček se zastavil v běhu. Při pádu se udeřil do hlavy a skutálel se do skuliny mezi kořeny.

Gallirea
Marně hledali ostatní malého vlčka, který se ztratil během bouřky. Marně volali a procházeli okolí jeskyně. Parsiho, který byl ukrytý pod kořeny stromů a v bezvědomí ležel v tlejícím listí, nikdo neobjevil. Po neúspěšných dvou dnech bylo načase odvolat pátrání.
Když se probudil, svítilo již všude slunce. Parsifal se snažil najít cestu zpátky, ale nemohl si vzpomenout, kudy má přesně jít. Jako by ho rána do hlavy zamotala a on netušil, odkud vlastně přišel a kam by měl směřovat. Nenašel žádného z bratrů a ani žádnou známku jiného vlka, který by ho navedl na správný směr. Les kolem sebe nepoznával. Kdo mohl tušit, že se ocitl v kraji plném magie a vlků, kteří ho dalece převyšovali ve všech naučených dovednostech.
Tlapky ho zavedly skrz jeskynní komplex přímo do Asgaarského hvozdu, který se mu měl stát domovem na následující roky. Hvozd byl poměrně tichý, když se do něj Parsifal skutálel z nedalekých nor. V lese se totiž udála tragédie, jejíž důsledky mohl Parsi pociťovat ještě celý následující rok. Úmrtí Asgaarské Alfy se neslo jako černý závoj přes mysl všech členů smečky a Parsifal pociťoval stísněnost a odměřenost ostatních.
Vlček se postupně začal seznamovat s místními poměry. Tak například neexistoval tu žádný Řád ani Bratrstvo. Většina místních společenstev se označovala za smečky, ve kterých vládl Alfa a jeho zástupci Bety. Parsi se seznámil hned s jednou z Bett Asgaarské smečky, se Sionnem. Pan Sionn ho zasvětil do značkování hranic a také mu kladl na srdce, aby neopouštěl smečkové území sám a netoulal se daleko. Celkově byl pan Sionn velice ochranitelský, ale jen ke členům vlastní smečky. Zároveň totiž kladl Parsifalovi na srdce, aby se moc nepouštěl do pletek s tuláky a ani jim moc nepomáhal, neboť ti byli podle Pana Sionna nebezpeční. Přesně tahle poučka se měla v budoucnu stát Parsifalovi osudnou.
Parsifal se snažil slib daný Sionnovi dodržet, ale nuda byla silnější. Nejprve obcházel jen přilehlá území hvozdu a snažil se najít stopy po jeskyni, která ho přivedla až sem. Hodlal se skrze ni navrátit zpátky domů. Později se osmělil, a i přes zákaz se pouštěl do větších průzkumů. Několikrát narazil na cizince, kteří zde putovali krajem a jež zde nazývali tuláky. To bylo pro Parsiho taky nové. Většina poutníků, které potkával doma, byla hodná a jenom potřebovala ukázat správný směr nebo pomoci. Nikdo nežil dlouhodobě sám.
Na svých toulkách okolím hvozdu potkal potrhlou Třezalku Noru nebo tichého Odina. Obě tato setkání skončila naštěstí bez škrábnutí, ale rozhodně trochu nahlodala Parsiho odhodlání všem bezpodmínečně pomáhat. Tenhle kraj byl prostě zvláštní.
Jeden z jeho prvních povolených „výletů“ byl se slečnou Iskierkou k Životu. Parsifal si celou dobu dělal hlavu z Boha, ve kterého nevěřil. Dokonce na kopci, který měl být údajně obydlím onoho božstva, žádného Boha nepotkal, takže se utvrdil v tom, že Bohové jsou jenom vymyšlenou představou místních vlků. A leč ostatní tvrdí, že Bohové jsou reální a z masa a kostí, on v tuto fantazii nevěří. Jelikož slíbil Panu Sionnovi, že se o slečnu Isku postará, doprovodil ji zpět od Života domů. Slečna Iska pro něj byla něco jako starší sestrou nebo možná i něčím více, protože ho zasvětila do dalších tajů místního kraje, do tajů magických.
Během jedné ze svých výprav kolem Asgaarského hvozdu, se dostal i do jeskyně, která mu nápadně připomínala tu, ze které se na Gallireu dostal. Neznalý možností, že se chodby mohou táhnout i kilometru, do ní bez rozmyšlení vstoupil. Byla to chyba. Po poměrně dlouhém bloudění jeskynním labyrintem se konečně dostal k východu. Ocitl se na místě, které poznával, neboť štiplavě páchlo jako ono místo, kterým se na Gallireu dostal.
Když opouštěl ústí jeskyně, zakopl a nešťastně se skutálel z kopce do lesa pod ním. Dopadl naštěstí do velice měkkého podrostu. Později zjistil, že se jednalo o Mechový lesík, a tedy území jiné ze smeček v Gallireiském kraji. V Mechovém lesíku jej přivítala Lindasa. Vlčice ho velice vybíravě informovala o tom, že se nalézá na smečkovém území a že by se měl klidit. Poradila mu, jak se dostat zpět do Asgaarského hvozdu a že by neměl bloudit v okolí sopky, protože to není bezpečné. Většinu těchto informací už Parsifal stejně měl, ale jako slušně vychovaný člen Bratrstva poděkoval a vydal se zpět do provizorního domova.
Po návratu do Asgaarského hvozdu se Parsi konečně seznámil i s některými členy smečky. Poznal Lauru a Castora, kteří k němu byli velice milí. Také potkal Gee a Etneyho, kteří na něj sice neudělali nejlepší dojem, ale Parsifal alespoň zjistil, že každá smečka má svou černou ovci.
Kromě výprav do krajiny a hledání cesty zpět domů, se Parsifal také staral o smečkový úkryt a celkově o území. Kdykoli měl čas nebo se jenom nudil, tak uklízel nebo obcházel hranice. Podařilo se mu odklidit klacky před vchodem do úkrytu, „vyhnat“ cizího vlka Saviora, který nakonec pro smečku tak cizí nebyl. Dokonce se mu podařilo v okolí lesa zachránit vlčici jménem Cashmere, které nabídl doprovod do suššího místa, když spadla do řeky během zimního odpoledne. Parsifal neztratil nic ze svého odhodlání a věrnosti svému kodexu a to ani během svého pobytu v kraji jako je Gallirea.
Poslední událostí, která mírně změnila běh dějin, byla nemilá. Do Parsifalova jinak příjemného vlčkovství na Gallirei vstoupila koncem zimy Smrt.
Na území hvozdu se rozšířil oheň, který byl ovšem pouhou iluzí vyvolanou vlčicí Lilac. Vlčici ani její záměry Parsi neznal. Věděl jen to, že v onu osudnou dobu se po území potuloval i jeden tulák, který do smečky patřit neměl. Parsifal si vzpomněl na poučky od Pana Sionna. Tuláci neměli na území smečky, co pohledávat. Hnán snahou ochránit smečku Parsifal vlka, který měl na hlavě zvláštní parohy, napadl. Zaplatil za to poměrně malou cenu. Pochroumaný hrudník a motající se hlava byly jen maličkostí, kterou paroháč v lese napáchal. Během konfliktu se k nim připojil vlk s ouškem dolů, který se pokusil neznámého tuláka s parožím také vyhnat. Tento udatný bojovník zaplatil za svou chrabrost tím, že byl zaživa vykuchán parožím.
Parsifal od té doby pocítil větší a větší odpor k vlkům s nepřirozenými věcmi na těle. Tato zkušenost ho ovšem neodradila od toho pomáhat ostatním. Otřásla ovšem jeho doposud naivní důvěrou. Nyní si více dával pozor na vlastní záda, kdykoli někomu nabízel pomoc.

Zajímavosti:
Za všech okolností upravený kožíšek. Srst poměrně hustá, ale ne extra dlouhá. Stavbou těla je spíše útlý, ale každý sval je na něm o to víc vidět, když se pohybuje.

Od útlého věku miluje srnčí maso, ale nepohrdne jakýmkoli jídlem.

Celá jeho osobnost se točí kolem kodexu cti, který mu byl vštěpen do srdce již ve velice raném věku. Snaží se řídit všemi body, i když to pro něj může být v mnohém velice těžké. Jeho řád ovlivňuje nejen jeho chování vůči vlkům a vlčicím, ale i vůči smečkám a tulákům. Velice taky určuje jeho vztahy, převážně s něžnějším pohlavím, které chrání, ale se kterým mu je zakázáno navazovat hlubší vztahy. Celý kodex naleznete v profilových poznámkách..