Příspěvky uživatele

Dorka si trochu zklamaně povzdechla. Vypadalo to, že se schyluje k nějakému hustému epickému příběhu, ale rázem byl tentam. Co však nebylo totam, bylo jídlo. Jak rychle pookřála! Doširoka se usmála, až odhalila svoji krásnou řádku mléčných zubů, a chybělo jen málo k tomu, aby jí po bradě skápla slina. Hmpf, to by opravdu nebylo moc princeznovské! Ne, že by byla Dorka až taková princeznička, ale z výchovy, kterou její dědeček tloukl do její mámy a její máma zas maličko do ní, přece jen pochytila. O svůj kožíšek dbala, tak přece nemohla slintat všude kolem!
Fakt, že les nebyl daleko, byl dalším povzbuzujícím faktem. Chudák Ohnivá Žaneta by totiž asi musela způsobit, aby za Dorčiným zadkem hořelo, aby ji dostala někam dál! „Tak domluveno!“ odsouhlasila Dorka. I její škleb byl tentam. Teď už byla i na povrchu taková, jaká byla uvnitř – zcela usměvavé a neškodné ždible.
Potom následovala hotová průtrž koryta a pak zase ticho, což bylo sice možná trošku znepokojující, ale pro malé ztracené vlče nic moc neobvyklého. Stačilo málo, aby začalo natahovat moldánky, ale taky nebylo tak složité zaujmout jeho pozornost, aby zase nadšeně vrtělo ocáskem. To byl přesně případ Dorky.
„Hustý,“ vypadlo z ní pak, když Sinéad přiznala, že mývalí specialista taky úplně není. Svým způsobem byla teď jediný mateřský vzor, jenž Dorka na sto honech měla, avšak od mámy by něco takového v životě neslyšela! Dorka následně zkušeně pokývala, jako že souhlasí. Ji ostatně to bulení taky moc nebavilo, bylo to divný, slaný a zůstávalo to v krku. „To je pravda. Dobrodružství jsou určitě pompézní!“ přitakala, ačkoliv si tím nebyla až tak jistá. Váleníčko válení bylo totiž určitě pompéznější, ale o tom někdy jindy.
Ohnivá Žaneta totiž zavelela, že půjdou najít nějaké to jídlo, a co by to byla Dorka za vlče, kdyby odmlouvala. Taková fáze ji čeká až za pár měsíců! „Tak jo. Ale moc se mi nechce teda,“ zajíkla se. Protože byl však hlad silnější než její lenost, začala se loudat... No, nevěděla upřímně moc kam, takže u nejbližšího ostružiníku kecla na zadek a loupala po Sinéad nešťastným pohledem.

Dorka nevěděla, co si má s těmi silnými pocity v hrudníčku počít. Bylo toho zkrátka moc. V jednu chvíli byla s mámou, tátou, Derekem a Valkou... A Růženkou! a pak najednou byla tady. Kde bylo tady? neměla tušení. Na jednu stranu ji vidina dobrodružství lákala, na tu druhou stranu to znamenalo, že neví, kde jsou ostatní a prostě... No, byla to pořádná emoční jízda. Vlčice ji zrovna uklidňovala, že všechno bude dobré. Dorčiny zlatavé oči se nápadně zaleskly. Něco takového by totiž přesně řekla její máma! Dorka se spíše přikláněla názoru táty – že svět je takový, jaký je, a nemá moc cenu ho vidět příliš růžově nebo naopak příliš černě. Ale i tak byla Ohnivé Žanetě vděčná, že se na to zkouší dívat z té pozitivní stránky, i když se z toho zároveň cítila poněkud rozmrzele, protože to prostě byla moc moc špatná situace!
„To je pravda. Najdeme je,“ odvětila Dorka s úsměvem. I u slov jako „Stromy mají křídla“ by však zněla přesvědčivěji. To, co však Sineád řekla dál, jí donutilo na chvíli odhodit slzičky stranou. Není sama! A to je ten zdaleka nejfantastičtější pocit, jaké vlče jejího věku může mít! „Když už jsme u toho jídla...“ vyloudilo ze sebe to ždible jakoby mimochodem a poočku vlčici pozorovalo, jestli jí to cvakne hned, nebo bude jako táta a budou tu ještě do příští zimy.
Na louce plné ostružin a malin skutečně panoval hotový emoční kolotoč, protože chvíli se Dorka smála a pak... Pak brečela jako nebohá raněná malilinkatá želvička. Oči měla rudé jako máky a popotahovala a popotahovala, div že jí soplíky nelítaly sem a tam. A možná, že i nějaká na Sineád přece jen zůstaly, když se ji pokoušela tlapou uklidnit. Dorka přitom – tak trochu nečekaně – trhla rameny. Nebyla úplně připravená na to, že ji někdo bude plácat, i když to určitě bylo od vlčice hezké gesto. Hned se za to ale cítila špatně, a o to hůř, když viděla, jak Žaneta začíná plašit.
„Mrzí mě to,“ řekla Dorka mezi vzlyky a mezitím si o trávu utřela nudle. Nebylo úplně jasné, jestli to, že brečí, že je aktuálně emocionálně trošku nestabilní nebo to, že chudáka vlčici musela úplně schízovat. Potom se trošku narovnala a už bez toho, aby jí po tvářičkách kanuly slzičky jako hrachy, dodala: „To je v pohodě. Já vlastně ani nevím, jak takový mýval vypadá.“ Na moment se zarazila. Kdyby taková slova někdy slyšela z úst své mámy, musela by se smát. Ona se ale nebála přiznat, že něco neví – o nic přece nešlo, žeo. „Já jen... maminka měla takového růžového ptáčka aaa... no, vzpomněla jsem si na něj a na to, že tu vlastně není ani on–“ Její jindy otravný hlásek byl najednou tichoučký jako myška a Dorka si se zájmem začala prohlížet své tlapky. Už zase se jí po tvářičkách kutálely slzičky.

Dorka měla tu rudookou vlčici opravdu ráda. Což... možná nebylo moudré, když ji sotva znala, ale vlče má být naivní skoro v popisu práce, takže na tom moc stejně nesešlo. Aktuálně bylo pro Dorku to hlavní, že se na ni vlčice příjemně usmívala, mávala ocasem a tak vůbec vypadala jako někdo, kdo by ji nezardousil. Což nešlo říct o Dorce, která se většinou tvářila, jako by jí uletěly mouchy – tedy za předpokladu, že jste si nepočkali na to, až před vámi trošku pookřeje. Nebo jste se s ní nebavili o sardinkách.
Zlatavé ždible naprázdno otevřelo tlamu. „Uhh,“ vyšlo z Dorčina hrdla. Že se od sebe zatoulali, byla sice pravda, jenže Dorka si moc nevěděla rady, jak tuhle situaci uchopit. Což... by nerada přiznávala, hlavně proto, že kdyby to přiznala, znamenalo by to, že se opravdu ztratila. Nebyla sice sama – byla tu ta moc hodná Ohnivá Žaneta – ale pořád... Ouvej.
Dorka sebou cukla a zase začala zírat do křoví. Tentokrát to však nemělo nic společného s tím, že měla v hlavě guláš; zato její slzné kanálky pracovaly na plné obrátky. Nebudu brečet, nebudu brečet, NEbudu brečet, opakovala si to jako nějakou mantru. Potom se natočila zpátky k vlčici. „Spíš jako ne no,“ pípla lhostejným hláskem, ale třásl se jí natolik, že nebylo pochyb, co si o tom vlčice pomyslí. Dorka se octla v opravdu velké šlamastyce!
Oslovení Magická Valka jí krapet přidalo na náladě. Vykouzlila úsměv, rozhodně mnohem méně tváře-bolavější než ten předtím, avšak očka jí docela zvesele zářila. Další slova vlčice to však úplně pohřbila.
Dorčiny oči se zaplavily slzami, jako kdyby se po několika dnech obzvlášť intenzivních deštů protrhlo koryto řeky. Nebo možná hned koryta. Mýval a mlynaříkové měli sice pramálo společného, ale i tak si při zmínce onoho zvířátka vzpomněla na maminčina Růženku a bylo jí do breku natolik, že začala štkát, div si srdíčko nevyplakala. A tentokrát jí bylo docela fuk, že ji vlčice uvidí, a ani se to nesnažila skrývat hloupým zíráním do keřů.

Když už si Dorka myslela, že situace nemůže být lepší, zjistila, že může. Cizí vlčice totiž zcela evidentně nikdy neviděla vlče a myslela si, že je Dorka sardinka! Z pochopitelných důvodů tomu zlatavému škvrněti opravdu imponovalo, že ví něco lépe, než dospělák, ale náramně se bavila nad tím s kůží na trh zatím nevycházet! Nehledě na to, že byla moc smutná z toho, že se ztratila, a tohle jí hezky odvávalo myšlenky jiným směrem.
Úplně se dmula pýchou při poznámce, že není jen tak ledajaká sardinka, ale dočista ta největší! Dorčin jindy zakaboněný výraz vystřídaly vrásky okolo koutků tlamy a tvářičky ji chudinku bolely, jak se celá nasmívala. A to to ani nebyl úsměv křečovitý, jen široký úsměv vlčete, kterému někdo jednou nepřipomínal, jak je malé
Dorka se najednou, opravdu jak kdyby jí najednou ten úsměv zhasl, celá zamračila. Honem honem se však snažila ten výraz naštelovat zpátky, aby se neprozradila. Jak doma moc ryb neměli, chvilku neměla sebemenší tušení, na co že se to vlčice ptá. „Humf,“ vyrazila ze sebe a poněkud stydlivě sklopila očka. „Já vlastně neviim,“ přiznala zahanbeně. „Moje máma má moc ráda učení. A můj táta, ten zas moc rád pozoruje přírodu,“ dodala po několika vteřinách ticha, kdy zlatá očka jen vyjeveně upínala do keřů. Byl tu ten jeden z otravných momentů, kdy na chvíli bylo těch myšlenek prostě moc, a když je konečně zvládla mít pod kontrolou, zapomněla, o čem že přesně se to bavili. Zeširoka se usmála, jako by to bylo něco zcela normálního – což pro ni vlastně ano.
Uuu, Žaneta. A dokonce Ohnivá! Ale co já? Vždyť já ani nevím, co mám za magii!“ Nešťastně loupla po Ohnivé Žanetě, totiž Sineád, očima. „Já jsem Magická Valka. Totiž Pandora,“ představila se nakonec, a nenapadlo jí nic jiného, než si převzít matčinu magii iluzí a ukradnout identitu své sestře.

Sen o rejskovi? O tom si Dorka mohla nechat jen zdát. Místo toho, aby se pohroužila do říše snů plné nadýchaných obláčků, třpytivých hvězdiček a sladkých borůvek, stalo se to, že nezamhouřila ani oka. Byla unavená, o tom žádná, ale spěte si, když jste poprvé v životě daleko od domova. Něco takového se totiž vůbec, ale vůbec dělat nedá! Opomeňme samozřejmě fakt, že to nebylo tak dávno, co spinkala stočená do klubíčka kousek od moře. Jenže ono co taky jiného chcete v takové šlamastyce dělat, řešit ji?
„Humfph,“ odfrkla si nešťastně a přetočila se na bok. Na vlče byla sice poměrně vysoká, ale pořád dost malá na to, aby se v trávě docela ztrácela. No nic to neměnilo na tom, že na louce byla dost dobře na očích – a to bohužel nejen rejskům. Moc si však neuvědomovala, že nějaké nebezpečí kolem ní existuje, a jen si tak pochrupkávala dál, a to i přesto, že většinu času se spíš mračila ve snaze si představit, jak spí, než že by spala doopravdy.
A ještěže tak! Přímo před ní se totiž zastavila neznámá vlčice a Dorka, které v tomhle velkém světě připadalo všechno děsivější, než jaké ve skutečnosti bylo, se už viděla zavalená tím... Inu, obrovským tělem ani ne, ale jistě chápete tu pointu! Ona si myslí, že nejsem vlče, ale sardinka, došla k názoru celá perplex a vykulila oči. Tak něco takového opravdu nečekala! Ani na moment ji nenapadlo, že by to bylo jen předstírání – něco z tatínkovy nechápavosti se evidentně projevit muselo. Celá nadšená, že má takové skvělé maskování, se usmála. „Hohoho, já nejsem vydžátko, copak to nevidíš? Já jsem sardinka!“ zahlaholila zvučným a krajně otravným hlasem. „A ne malinká, ale táááhle veliká.” Tlapky od sebe oddálila natolik, že se málem na trávě rozplácla. S lehce ostýchavým výrazem si vlčici prohlížela. Být sama nakonec nebylo tak zlé, v její domovině by si ji tedy rozhodně nikdo se sardinkou nespletl!

Dorka by ráda (k překvapení všech) plnila speciální úkoly pro vlčata! <3

<< Sráz

Dorka se co nevidět dostala na louku, již ji okamžitě uhranula. Máma má možná přece jen pravdu, že jsou dobrodružství skvělá věc! seznala, když se tak dívala na to krásné místo. Jenže ani travnatý povrch, z něhož vykukovalo luční kvítí, její náladu moc nespravilo. Pořád tu byl ten stesk po domově a strach, že ji něco sežere. Třeba tamti černí ptáci, co skoro splývali se stíny, a nebýt jasné noční oblohy a Dorčina mžourání – a trošky té fantazie – neviděla by z nich zhola nic.
Zatřásla se, div jí chlupy nestály na zádech, a potom se s dalším oklepáním pustila do dalšího cestování. Brzičko dorazila skoro k řece, za níž se táhl les – a u něj se v roztomilých shlucích krčily ovocné keře. Její hladový žaludek ihned zbystřil, stejně jako její uši, jako kdyby se snad chystala k lovu. Jenže to bylo právě ono – takové bobule nožičky, co si tak Dorka pamatovala z kraje, v němž žila předtím (tenhle totiž rozhodně voněl jinak!), neměly, takže jí někam neutečou. Ty by mohla zvládnout ukořistit. Jenže... při představě, že jí něco sladkého, se jí žaludek zase scvrkl. Měla hlad. Ušla opravdu dlouhatánskou cestu, delší než její nožky, což bylo opravdu co říct. A ačkoliv mohla být šťáva z malin a ostružin příjemným osvěžením, to se snad už raději napije vody.
Bedlivě se rozhlédla okolo sebe. Bylo tu přímo vyvlkováno. Nikde žádný pach, nikde žádný krok, jen ševelení ptačích křídel. Nervózně přešlápla z nohy na nohu. Tam, u toho srazu, si uvědomovala, že se namočila do velké bryndy. Ale tady? Tady na ní to vnímání přímo spadlo. Kecla sebou na zadek a začala brečet. Hlasitě a otravně štkala, až si srdíčko úplně vyplakala. Nakonec se její vzlyky přeměnily v přerývané nádechy, avšak oči měla po té průtrži emocí úplně napuchlé a celá se třásla. Bude to dobré, všechno bude dobré, ozýval se jí v hlavě maminčin vysoce posazený, na poslech příjemný hlas. Ale možná jsi přece jen trošičku ztracená, přisadil si její tatínek. Dorka si nakonec lehla na tlapky, doufajíc, že se jí podaří usnout. Třeba se jí bude zdát sen o tom, jak žere nějakého moc dobrého rejska?

<< Tulácký život

Dorka v čumáčku ucítila zvláštní vůni. Byla tu vůně vody, ale pronikavější a značně... otravnější. V čenichu ji štípala a donutila ji nakrčit čelo, čímž vypadala ještě nepřístupněji než obvykle. Převalila se na bok. Kdy tu jen usnula? Moc si toho upřímně nepamatovala. Věděla jen, že sem dorazila někdy, když se na obloze objevovaly první růžové tóny a sluníčko pomaloučku vykukovalo ze svého spánkového lože. Jakmile rozlepila své zlaté oči, zjistila, že je všude kolem ní tma. Tedy... ono to s tou tmou nebylo až tak horké, poněvadž obloha byla jako vymetená a svítily na ní roztomilé drobné hvězdy. I tak to však pro malé vlče bylo děsivé.
Byla sama. V době, kdy se po světě beztak potulovaly kdejaké přízraky a čarodějnice! „Mamí?“ pípla Dorka nešťastně, snažíc se sama sebe přesvědčit, že je svět v pořádku. Protože byl. To by jí teď určitě řekla máma. Jenže Dorka nebyla jen kopií své maminky, ale taktéž v sobě nesla geny svého otce. A jakkoliv měla svého doslova zlatého tatínka ráda, nyní by dala všechno proto, aby jí v hlavě neznělo jeho ratio. Nešťastně kníkla a pomalu se vyškrábala na všechny čtyřky. Vystrčit levou a pravou přední, podepřít se levou a pravou zadní... Vyšpulila zadek a nakonec se jí podařilo dostat do celé své výšky – a že byla Dorka opravdu poněkud velké vlče!
Jen co se tak stalo, kousek popošla, až si její oči všimly čehosi třpytícího se kousek od jakéhosi srázu. Voda. Ale ne tak ledajaká. To musí být to, co mě tak dráždilo v nose! pomyslela si vítězoslavně, ačkoliv ji ten objev až tak nenadchl, protože, co to u všech sušenek bylo? Takhle normální voda nevypadá! Pravda byla, že Dorka viděla moře vůbec poprvé. Udiveně na něj koukala svýma obrovskýma zlatýma očima. Pak jí pohled padl na tlapky. Stačilo by jen pár kroků a... Ani na to nepomýšlet! Srdíčko jí v hrudi vyděšeně skákalo jako kobylka, a to nemluvě o tom, že se jí chtělo brečet. Slzičku se jí nakonec podařilo zamáčknout a poněkud ironicky se pousmála. Ten sráz docela hezky symbolizoval její život – jedno malé rozhodnutí, jedna malá nehoda, a najednou se jí otočil vzhůru nohama.
Jedna nevinná pouť se sestrou a najednou... Bumbác, byla daleko od domova. Daleko od maminky. Daleko od tatínka. Od Dereka. Od Valky... Tentokrát slzičku ani zamáčknout nestihla, protože nejen jedna, ale celý vodopád jí začal řinout po buclatých tvářičkách. Chtělo se jí někam jít? Nechtělo. Avšak v hlavě jí zazněl bratrův hlas a najednou... najednou to šlo o něco lépe! „Dereku,“ špitlo to nešťastné, zlatohnědé pískle, jakmile se rozhodlo vydat vstříc... Ach ano, už to tak bylo. Stejně jako její máma se vydala vstříc dobrodružství! Avšak na rozdíl od své mámy by tu nejraději prostě jen seděla. Jenže kdyby to udělala, mohla by umřít, žejo, takže bylo bezpečnější se prostě trošku kopnout, dopomoci si vzpomínkou na bratra a zvesela jít!

>> Ostružinová louka