Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na to, jak málo Dorce bylo, zažívala skutečné nadělení. Tahle situace nebyla jednoduchá ani pro dospěláky – ostatně se stačilo podívat na Ohnivou Žanetu – natož na vlče odtržené od vlastní rodiny, které sotva našlo nějaký náznak domova, začal se mu rozpadat pod tlapkami. Mlčky tam stála, tiskla se k Žužlíkovi a po očku sledovala, jak její přítel mýval na celou situaci reaguje. Chudák musel být taky vyděšený a zmatený... nebo byl už na výlevy mezi dospěláky zvyklý?
Ohnivá Žaneta celou situaci zjevně nesla opravdu těžce. Nejen, že bylo naprosto jasně vidět, jak je rozhozená; situaci nepřispíval ani fakt, že její emoce se odrážely i v magii, kterou používala. Dorka ani nestačila zůstat fascinovaná nad tím, že kolem sebe metá blesky a elektřinu, protože na to to bylo až příliš děsivé. Jakmile Žanetino rozčarování způsobilo, že kousek od nich spadla očuzená větev, Dorka s sebou trhla. A to nebylo ani zdaleka tak děsivé jako to, co následovalo.
Zůstala vyděšeně zírat na Tomáše, kterého Ohnivá Žaneta udeřila do čenichu. Její mozek nedokázal zpracovat, co právě vidí. Co když... co když je Žaneta zlá? Co když se Dorka ve svém optimismu spletla? „Ohnivá Žaneto,“ hlesla hláskem tenkým jako špagátek, aniž by bylo jasné, jestli byla naprosto šokovaná z náhlé změny chování té vlčice, nebo jestli se ji snaží uklidnit. Patrně obojí.
Emoce byly něco, co Dorka moc nechápala. Sama jich cítila hodně, nyní i jindy, ale jak s nimi naložit? Jak reagovat na emoce ostatních? Moc si přála to umět, ale aktuálně nezvládala nic jiného, než jen nešťastně koukat a tak trošku se tulit k Sineád, ale opravdu jen trošku, protože tu byl taky ten strach. Dokonce i její prudký pohled na Tomáše se zjemnil. Tady už nešlo o to, jestli to byl lhář, nebo ne – ačkoliv Dorka začínala chápat, že není – pokud se jim nepodaří zastavit Žanetin smutek, mohlo to mít pro ně oba dalekosáhlé následky. A taky pro Žužlíka!
A potom Dorku osvítilo. Možná má plán! S vítězoslavnými jiskřičkami v očích se otočila na Tomáše. „Hele, poslyš, ta vlčice, která byla s tebou... víš o ní něco víc?“

Dorka byla chudák vhozená do řeky a plav si... až na to, že plavat neuměla, takže spíš jen nechápavě koukala z jednoho dospěláka na druhého a snažila se pochopit, oč tu šlo. Docela marně. Nakonec ji to přestalo bavit, takže upřela svoji pozornost na Žužlíka, ale i tak ji celá situace pořád vrtala hlavou. Co se jen přihodilo? Jak to, že se alfy prostě jen... vzdali vlastní smečky? Dorka sice pocházela z tulácké rodiny, takže netušila, jak tyhle věci úplně fungují, ale stejně. Bylo to divný. Naprosto mega divný.
A pak se to celé zkomplikovalo, protože Ohnivá Žaneta na chvíli dostála svému jménu a stala se z ní opravdu Ohnivá Žaneta. Dorka sebou leknutím trhla, když okolo její něco-jako-mámy začaly šlehat elektrické výboje. Tohle se jí vůbec nelíbilo. Tohle... však to mohla být úplná katastrofa! Poněvadž však její mozek neměl tendence zabloudit do temných hlubin, zatím to neviděla jako až takovou šlamastyku. Ano, situace to byla rozhodně napjatá a nemilá, ale ono... ono se to určitě vyřeší, že jo?
Pomalu přikývla, na znamení, že z Žanetou souhlasí. Ano. Vlk lhal. Ostatně... co o něm věděly? Žaneta se s ním možná zběžně potkala, ale tohle mohl říct i Dorčin táta, že tu najednou vládne! Dorka se z toho celá kabonila a dál horlivě přikyvovala. Vlastně byla úplně rozhodnutá, že je to jen nějaký hloupý žert, nebo spíš že se staly oběťmi manipulátora, jenže Tomáš pak začal mluvit. Hodně. A v tu chvíli to Dorce došlo. „On nelže, Žaneto. Říká pravdu. Opustili nás,“ pronesla najednou bez špetky emocí. Bylo to jako rána do žaludku, a to vlastně ani jednoho z bývalých alf Ageronské smečky neznala. Chtělo se jí brečet. A při pohledu na skoro-brečící Ohnivou Žanetu musela polykat knedlíky. Kdy se to, u všech borůvek, kdy takhle strašně zkomplikovalo? Hodila po Tomášovi nenávistivý pohled.

Dorka hrdě vypjala hruď. Bylo jí docela jasné, že to Žaneta trochu přehání, aby jí udělala radost, ale fakt, že by se někdo opravdu mohl vylekat jí, ji naplnil podivným teplem. Bylo to asi podobně příjemné jako to teplo v bříšku, které se jí rozlívalo po šmakování si na lososovi. Celá nadšená se usmívala. Úsměv ji nicméně dost rychle přešel, protože natrefili na cizince. Začala taktikou záměrného propalování pohledem, a když jí ten vlk řekl, že je ten nejvyvolenější, přešla do svého už ne tak záměrného zakaboněného pohledu, který by nejednoho chudáka vyvedl z míry. Prozatím se s jeho odpovědí spokojila!
Podle toho, jak spolu vlk s Žanetou rozmlouvali, Dorka nakonec usoudila, že se už znají. Zas tak to neprožívala, nechala volně jejich věty plout do oušek, a místo toho se raději věnovala Žužíkovi. O malinách a o rybách a o sluníčku by se tedy raději nebavila, ale pořád by to bylo lepší než ty podivné řeči a jména, kterým moc nerozuměla. A protože nechtěla zklamat Žužlíka, usmála se na něj. „Jo no, to by bylo setsakramentsky lepší!“ přitakala s takovou horlivostí, až z ní ty pochybnosti přímo sršely. To rovnou mohla na celý les křičet, že jí to přijde divný.
Potom se však stala ještě divnější věc. Cizák měl najednou Dorčinu plnou pozornost. Dorka do něj ještě jednou zapíchla svůj pohled. „Tak Lylwelin, jo?“ řekla lhostejně. Nevěděla, proč se tak chová, jestli je to tím lesem, smečkou, která jej objímala, nebo ji prostě bavila takhle hra na drsné piráty, ale asi prostě nechtěla hned skákat až ke korunám stromů jenom kvůli nějakému jménu. Ale... co když to fakt byla Flynnova máma? Se srdcem až v krku naslouchala tomu zvláštnímu vyprávění.
Oči měla až navrch hlavy. Takže ten fialovooček nekecal, že je ten nejvyvolenější! Nebo kecal od začátku! Dorka se trošku zoufale podívala po Žanetě. Najednou jí ten dospělý pohled přicházel vhod, protože vážně nevěděla, co si o tom myslet. To vyprávění bylo tak podivné, až si z toho musela sednout na zem. „Takže už nikdy neuvidím toho vlka s lebkou ani vlčici s kostěnou věcí na tlapce?“ bylo nakonec, co z ní plačtivě vypadlo. Takže takhle to dopadá? Že se všechny věci prostě... pokazí?

<< Stříbrná nora

Dorka měla pořádné štěstí, že se nakonec rozhodla lézt, protože to chviličku vypadalo, že ji tam Ohnivá Žaneta nechá. Naštěstí se nakonec přece jen zastavila a nakoukla zpátky, takže možná to nakonec bylo spíš neštěstí, protože to znamenalo, že Dorka bývala mohla protestovat. Ale, když už se tedy vynořila zpátky do lesa – mimochodem zároveň do nechutného vedra – rozhodla se, že tedy bude i přes svoji nelibost kráčet. Jen co se však octla mezi prvními stromy a viděla první sluneční světlo jasně prosvítající skrz větvem obalené jehličí, Ohnivá Žaneta se zarazila.
A bylo to tady! To první velké dobrodrůžství, na které čekala Dorka celé měsíce, ačkoliv s její ochotou něco dělat si myslela, že se načeká tak dekádu! Spokojeně se usmála a důležitě vypjala hruď. „No jasná věc!“ řekla, možná až moc odhodlaně, takže muselo být jasné, že bude rozhodně ta první, kdo upištěně vezme nohy na ramena, kdyby se věci skutečně zkomplikovaly. Vycházkovým tempem následovala Žužlíka a Žanetu, užívala si teplého vzduchu a příjemného vánku, jež jí cuchal kožíšek, a taky toho příjemného pocitu plnosti v bříšku, který ji doprovázel až ke dvěma cizincům.
V tu chvíli se změnil v jakési maličké sevření, protože přece jen, Dorka byla vlče, Ohnivá Žaneta co do výšky rozhodně nepobrala tak, jako do charakteru, a ty dva vlci vypadali v očích Dorky obrovitánsky! Zlatá vlčice však stihla zmizet za stromem dřív, než si ji Dorka stihla prohlédnout, takže jí ani nedošlo, na koho kouká a jak velká podoba je tam s jejím tatínkem! Kdyby tak věděla. Místo toho tedy začala mhouřit zlaté oči na onoho samce, který měl stále tu trošku soudnosti, že před jejích děsivou bojovou jednotkou neutíkal!
Dorka obdivným pohledem visela na Ohnivé Žanetě, protože takhle drsně teda rozhodně chtěla znít taky! Takže to zkusila: „Jo, no, tohle je smečka jen pro vyvolený.“ Zabodla přísný pohled do vlkových očí. Ji samotnou při tom trošku zabolelo, protože to byly oči její mámy. „Jsi vyvolený?“ zeptala se ho a pokusila se ho pohledem ještě víc přišpendlit k zemi.
Během konverzace dospěláků se tak trochu ztrácela, to bylo samé setkání, Jiskra a Iluze, no kdo se v tom neměl ztrácet! Rozhodla se tedy svoji pozornost přesměrovat na Žužlíka. Sklonila se k němu a šeptla mu do ouška: „Ty těm dospělákům rozumíš?“ Moc moc si přála, aby ne, protože to by pak mohli být dva na dva! Na tváři se jí rozlil šibalský úsměv.

18

Jestli byla z toho neustálého slzičkování víc nešťastná Ohnivá Žaneta, nebo Magická Valka, těžko říct. Tak či onak už toho popotahování a všech nudlí bylo dost, a Dorka s nimi naštěstí konečně skončila. Ne, že by nad tím tedy měla bůhvíjakou kontrolu, ale i tak... Byl konec všeho toho nadělení!
Vypadalo to navíc, že nejen malá vlčice, ale dokonce i samo nebe přestalo brečet. Hromy utichly, zvenku se už ani neozývalo pleskání deště a svět se zase, alespoň prozatím, vrátil do krásné rovnováhy. Dorku celá ta situace tak nadchla, až sama navrhla, že by se mohly jít se Sineád – a samozřejmě Žužlíkem! – projít. Pokud si však říkáte, že něco takového by Dorka rozhodně neudělala, no... tak udělala. Ale netrvalo dlouho, a ten elán ji přešel. Ajéje. Nakrabatila obočí, když viděla, s jakým zápalem se do té procházky Ohnivá Žaneta (a Žužlík) pustila. Dorka nešťastně protáhla tlamu a kecla na zadek. „Víš, asi se mi nakonec moc nechce,“ přiznala neochotně. Ne, že by jí čerstvý vzduch neprospěl, ale přece jen, někam chodit... to vyžadovalo energii! A nemít ji – nebo spíš, nebýt ochotná ji vydávat – bylo tak nějak Dorčiným defaultním nastavením.
Když však zjistila, že to Sineád myslí vážně a Dorka osiřela v noře, rozhodla se přece jen jednat. Strach, který ji při představě, že zase skončí sama, obklopil, zvítězil nad leností, a tak se za chvíli lesem ozývalo i její cupitání. „Počkej!“ funěla, ve snaze ta dvě Žtka dohnat.

>> Ageronský les

17

I když Ohnivá Žaneta měla ohledně zbylých členů Ageronu vysoké mínění, Dorka trošku... zaváhala. Na seznámení se těšila, to bezesporu, a členové zněli opravdu zajímavě. Ale přece jen, co když si s nimi nesedne? Co když se jí nebudou líbit? A co hůř, co když se jim nezalíbí ona? Ty nečekané obavy jí zcela bez varování začaly tisknout srdíčko.
Zatím ale nebrečela. Zatím, to bylo důležité slovo, ale o tom až o chviličku později! Sineád se totiž zcela nevědomky rozpovídala o své sestře, teda, ono to až tak sálodlouhé povídání nebylo, ale Dorce stačilo na to, aby začala sálodlouze plakat. Nejhorší na tom asi ani nebyly ty studené slané slzičky, jež jí nekonečně kanuly po tvářích, ale hlavně to horko v tvářích, protože... Jo, tohle bylo fakt jako trapný. Dorce se moc nelíbila představa, že takhle okatě přede všemi ukazuje své emoce, a snažila se ten příval vody nějak zastavit. Jenže, jak už to u vlčat se zraněnými dušičkami bývá, moc dobře to nešlo.
Žužlík jí však pohotově přispěchal na pomoc. Dorka s sebou nejdřív trhla, protože to úplně nečekala, a taky si nebyla jistá, nakolik jí je to objetí příjemné. Pamatovala si, že její máma byla velmi kontaktní typ, ale Dorka? Ta se ráda objímala a tak, ale potřebovala nejdřív pookřát. Po chvíli však ovinula svoji tlapku okolo Žužlíka a nechala své vzlyky, aby doznívaly v jeho mimořádně husté a heboučké srsti. Jako u maminky! Ohnivá Žaneta ji pak navíc nazvala drsnou holkou, a to už byla Dorka úplně v nebi. „To je fakt!“ přitakala horlivě a zvonivě se zasmála – to moc drsné nebylo. „Ale dost bylo fňukání, nepůjdeme se někam projít? Bouřka už skončila, no ne?“ Začala otáčet hlavou ze strany na stranu jako nějaká sova, jestli odkudsi ještě neuslyší to děsivé hřmění. A v tom jí to došlo... Sama od sebe se chtěla projít. Možná, že se zázraky přece jen děly! Anebo byla chudinka tak zoufalá, že byla ochotná se procházet, jenom aby zapomněla... no, na ty rodiné trable a kdesi cosi. Zvědavě pokukovala po Žanetě a Žužlíkovi.

16

Bouřka Dorce příliš žíly netrhala, ale pravda, preferovala by, kdyby to tak nepráskalo, už jen proto, že z toho zaléhaly ušní bubínky. Nebo snad... Když nad tím tak přemýšlela, momentální stav světa jí vlastně docela vyhovoval. Ohnivá Žaneta po ní jen těžko mohla chtít nějakou aktivitu, která přesahovala hranici nory, což znamenalo, že Dorku čekalo příjemné váleníčko válení! Po vzoru Sineád se tedy taky uvelebila na zem, s těžkým žaludkem od toho, kolik a jak rychle losa splácala, a zaposlouchala se do jejího výkladu.
Když se na otázku, kdo že všechno do Ageronu vlastně patří, pokládala, čekala jen krátký výčet jmen. Nakonec se z toho stal průvodce ageronskými členy, což sice Dorku překvapilo, ale nestěžovala si. Když nic jiného, Ohnivá Žaneta se příjemně poslouchala a Dorka byla možná líná, ale od přírody zvědavá. Hrůzná to kombinace, kdo ji jen vymyslel? Dorce z těch informací přecházely uši – to z těch všech jmen – i zrak – to pro změnu z vší té fantazie, kterou musela zapojit, aby si vybavila vlka s lebkou na hlavě nebo vlčici s kostí na tlapce. Co ji však zaujalo nejvíc, byla zmínka partnerky. Vykulila oči. Vždycky si myslela, že spolu může být jen samec a samice! To byla teda novinka. Potěšila ji? To si pište, že ano. Není to každý den, kdy se jeden dozví takovou životně důležitou informaci! Zdálo se navíc, že se to tu hemží i zvířaty, a to nejen těmi obyčejnými, ale takovými, které jsou pro vlky parťáky. To jí přidalo na úsměvu ještě víc. „Těším se, až je všechny poznám, Ohnivá Žaneto! Bude to určitě žůžo dobrodrůžo!“ okomentovala to vřele.
Jenže pak... pak Ohnivá Žaneta shodila bombu. Ségra. Nedalo se nic dělat. V tu chvíli se v Dorce všechno trhlo a začala hlasitě štkát. A, ač si to odmítala přiznat, i tiše závidět. Proč jen její ségra taky nemohla zavítat do Ageronu, stejně jako Rosie? Nebo třeba aspoň Derek? A proč se musela, Dorka jedna hloupá, tak hloupě zatoulat a vší silou nyní bulet před Ohnivou Žanetou, jako by snad nikdy neměla přestat? „P-promiň,“ popotáhla, s nudlí visící z jejího čenichu. „Je to tlapný, co?“ Smutně vykulila očka.

15

Ačkoliv setkání s mývalem – totiž Žužlíkem – nejdřív vypadalo všelijak, nakonec se všecičko vyjasnilo! Za to byla Dorka opravdu ráda, protože ještě nezažila, že by její přátelství někdo odmítl, nebo by se jí někdo bál, a rozhodně by jí to na náladě nepřidalo. Takhle se ale zvesela usmívala, ačkoliv na ní bylo vidět, že by i docela uvítala šlofana. Jenže aktuálně se toho v noře dělo tolik, že si nic takového nemohla dovolit!
„Jo tak,“ odvětila a těžko soudit, jestli to byla jen náhoda, že řekla to samé, co Sineád, nebo se opičila. Totiž... sbírala nová slůvka a fráze do svého slovníku! Neměla sice sebemenší tušení, co je to podšívka, ale nezeptala se, ještě by vypadala jak máma, žejo! I když... kdyby byla skutečně máma, tak by se tvářila, že to samozřejmě ví, protože že by něco nevěděla, to by se přece stát nemohlo, a strašně nenápadně by pak tu informaci zjišťovala. Nebyla si jistá, jestli je to, že s Žužlíkem mezi sebou žádné tajemství nemají, je dobře. Protože... co když bude muset Ohnivé Žanetě něco strašně husťáckykrutopřísňácky tajného říct, a hned to bude vědět celá mývalí... tlupa? Smečka? Nebo tak něco? Trochu se nad tím zamračila. Vůbec to totiž nic nemělo společného s tím, že tak trochu na Žužlíka žárlila.
Na negativní emoce však nebyl čas, protože svět sám se stal jednou negativní emocí. Dorka sice v noře nic moc neviděla, ale živě si dovedla představit tu metanici, co se právě odehrávala mimo její dosah, a přece tlapku od ní. To bylo totiž samé bumbác a třísk a ples, že by jeden i nadskočil! Jenže Dorka taková nebyla. Jasně, byla vlčetem, takže úplně neumírala touhou být během takového nečasu sama, ale tohle jí nevadilo. Jen se dál culila, i když s o trochu menší mírou elánu a větší mírou skepse. „A kdo že tu vlastně všechno bydlí?“ Nakonec se rozhodla využít příležitosti a zjistit podrobnosti o životě Ohnivé Žanety. A taky samozřejmě podrobnosti o svém možném životě, protože... No, úplně neměla kam jinam jít, žejo.

14

Tohle je fakt Gallirea. Dorka z toho Sineádina tvrzení byla stále ještě tak trochu paf. „To je husťácký vohnivácký!“ konstatovala. Byla z toho tak udivená, až si musela sednout na zadek. Nebylo to tak, že by hodlala zasvětit celý svůj život hledáním Gallirei – Dorka, která byla ráda, když jí nebylo moc líno dýchat, to tak. Ale fakt, že by mohla najít babičku... Kterou teda jaktěživa neviděla, ale to byl právě ten problém, žeo. Nehledě na to, že by to znamenalo, že tu někde má opravdovou rodinu! Srdíčko se jí úplně z té představy zmáčklo. Jen se zatím, překvapená sama sebou, neměla k tomu to Sineád říct.
Místo toho se tedy pustila do jídla a pak nadešel čas velkého seznamování, totiž velkého seznamování s malým mývalem, o němž Ohnivá Žaneta předtím tak básnila. Nejdřív to vypadalo, že budou s tím slavným žužlíkem přátelé. Jenže pak se to celé pokazilo, protože podle Žužlíka byla Dorka děsivá. A to Dorku teda rozhodně nepotěšilo! Jak mohla být, u všech borůvek, děsivá, když ji vychovali zrovna Maeve a Flynn?! Žužlík evidentně nikdy moje rodiče nepoznal.
Situace se však brzičko vyjasnila, takže Dorka přešla z nadšeného zubení z představy, že jí sama mývalí legenda nabídla přátelství, ke smutně povislým koutkům úst a nakonec zpátky k prozářené tváři. „No to dá rozum!“ Dorka rázně pokývala hlavou, jako že to fakt rozum dává, a potom se k mývalovi naklonila. „Jako hele, kdybys mě nechtěl oslovovat Magická Valka, můžeš mi říkat Pandora.“ S tím se podívala na Ohnivou Žanetu, jestli jako nevadí, že zbořila jejich tajnou misi, ale co. Přece nebude traumatizovat nevinné mývaly!
Vzápětí Dorku napadlo, že je trošku divné, že tu ještě nikoho nepotkali. Sice vyrostla jako tulačka, ale... neměli by být ve smečkách... vlci? Místo toho tu byla jedna vlčice a mýval!

13

K Dorčině překvapení se nakonec dozvěděla i jméno lesa, ačkoliv by se obešla i bez něj. Musela však uznat, že to je informace opravdu důležitá! Než se na ní však pořádně stihla zaměřit, hodila Ohnivá Žaneta tu bombu. Dorka nevěřícně otevřela tlamu a na dobrých několik vteřin měly mouchy volný pohyb! Potom vykulila oči a nakonec – kecla si na zadek. „Kecáš!“ vypadlo z ní. Kdyby neseděla, udělala by ještě dva dramatické kroky dozadu. „Takže Gallirea, jo?“ špitla pak, jako by stále tu informaci její mozeček nestihl zpracovat. No co, takové šoky po ránu!
Nakonec došly do úkrytu a došlo i na hostinu. Tu si Dorka opravdu užívala a cpala se, jako kdyby byla tak čtyřikrát širší. Až bylo s podivem, že se do ní vše vešlo. A když už to vypadalo, že k žádnému dalšímu překvapení nedojde, vzbudil se Žužlík! Dorku cosi zmáčklo na srdíčku, když viděla, jak se k Ohnivé Žanetě má. Mrzelo ji, že taky nemá takového svého Žužlíka, podobně jako její máma měla Růženku? Nebo snad žárlila, protože jí Žužlík aktuálně zabíral tu jedinou postavu v jejím životě, která jí připomínala mámu? Těžko říct. Tak či onak odhodila všechny nepokoje stranou, jen co se o ni mýval začal zajímat. Přišla si totiž strašně důležitě! A co teprve, když se jí uklonil! Celá zmatená vyšvihla neobratné pukrle nazpátek, co jí jen její dlouhé nohy a naplněné bříško dovolily. Žužlík pak taky hodil bombu. „No jasně že jo!“ Dorka nad nabídkou přátelství celá zářila. Jenže mýval se pak začal ošívat a couvat. Nejdřív nechápala, co se to děje, a jakmile jí to došlo, široké zubení se zcela vytratilo. V rozpacích sklopila oči. „On se mě bojí?“ zamumlala, jako by to bylo to nejhorší, co se jí mohlo stát – že z ní má někdo strach. Prosebně se dívala na Sineád, aby ji z té smutné situace nějak zachránila!

12

<< Ageronský les

Dorka byla po chvíli upozorněna na to, že přehlíží nejspíš zdejší kuriozitu – svítící mech. Samosebou, že něco takového ještě neviděla, ba o tom dokonce ani neslyšela, a to bylo opravdu co říct! Trošku zmateně naklonila hlavu na stranu. Zatemnilo jí to putování snad mozek? Nebo... hlady šilhala! Když tak na tu zářící pokrývku koukala, kukadla se jí postupně rozšiřovala a zářila a zářila. Jeden by se až té záře bál. „Hustý!“ okomentovala to, ačkoliv možná nezněla až tak zapáleně – vzhledem k té nezáviděníhodné situaci, jako třeba tomu, že byla daleko od mámy, táty, Valky i Dereka, kručelo jí v bříšku, byla celá zdrchaná a vůbec... Dorka vedla vskutku těžký život, jeden by jí ho ani za mech nezáviděl!
Jakmile se dostatečně pokochala, a Dorka si pomyslela, že Žaneta se určitě kochá taky – a pak že na první pohled to vypadalo, že Dorku mech vlastně vůbec nezajímá! – rozešly se k úkrytu. Na to, jak se Dorce moc nechtělo, šla docela briskní chůzí, ačkoliv čím byly blíže úkrytu, tím víc se loudala. Ohnivá Žaneta jí mezitím pověděla, že tady nežije moc dlouho. Dorku v tu chvíli něco napadlo. „Helee, Ohnivá Žaneto, můžu se vás na něco zeptat? Jak se to tady vlastně jmenuje?“ Za normálních okolností by jí bylo celkem jedno, jestli je v Mývalím světě nebo v Duhovém ráji, ale co kdyby... Srdíčko se jí sevřelo. Co kdyby to byla ta země, v níž žila její babička? Vonělo to tu určitě jinak než tam, odkud pocházela... A to byl dobrý začátek! „Myslím celá tahle země, ne jen tenhle les,“ dodala s vševědoucně, kdyby to náhodou nebylo jasné.
Na zbytek vyprávění o životě Ohnivé Žanety jen pokývala hlavou, těžko říct, jestli proto, že ji moc neposlouchala, nebo proto, že zkrátka měla jazyk svázaný hladem. A patrně to druhé, protože jakmile došly do slíbeného úkrytu a Sineád Dorku zavedla až k losovi, vypadala, že ho snad spořádá celého. Než se na něj však po vzoru tmavé vlčice vrhla, zůstala tam stát jako opařená. Takhle obrovské zvíře v životě neviděla skolené. Ono přece jenom, ve dvou se něco takového špatně loví, to věděla od rodičů. Z prvotního šoku ji však donutil vzpamatovat se hlad, a tak začala hltat jedno sousto za druhým, jen to mlasklo. „Lháda Hužlíka pohzám,“ dodala pak mezi sousty, a kombinace, že měla plnou tlamu a že jí to vyslovování nešlo úplně nejperfektněji, způsobila, že jí bylo sotva rozumět. Asi to mělo být něco jako 'Ráda Žužlíka poznám'. Kdo vůbec dává takhle pro vlčata nevyslovitelná jména? Dorka se zatvářila až uraženě.

Dorka se culila jako sluníčko, což byl jev sice poměrně neobvyklý, ale rozhodně ne nepříjemný. Nejdřív jí Ohnivá Žaneta uvěřila, že je sardinka, ať už to bylo, co bylo, a teď se k ní chovala jako k dámě. Mimoděk jí myšlenky sklouzly k dědečkovi, o němž jí máma vyprávěla, že chtěl mít ze svých dcer vychované princezny. Že se to u její mámy trochu zvrtlo, to byla věc jiná, ale Dorka by evidentně byla perfektním dědečkovým obrazem! Hned se zase z toho dumání vzpamatovala. Vyhrabala se na nohy a sedla si do mechu. „Byla to pšímo suprrrácká jízda, Ohnivá Žaneto! Magická Valka hlásí velkou spokojenost!“ zahlásila Dorka rozesmátě.
Když Sineád prohlásila, že les je v noci ještě krásnější, nechtělo se to Dorce věřit. Nebyla to jedna z těch blbostí, co říkali dospělí, aby vás vodili za nos? Skepticky svraštila obočí, až se jí mezi ním utvořila velmi vážná stařecká vráska. „No jo,“ okomentovala to s další dávkou skepse a krk si vykroutila ještě trošku víc, jako by se snažila dohlédnout až do noci, jestli to tu teda fakt je ještě víc husťácký.
Co její pozornost od potenciálních tajemství lesa spolehlivě odvedlo, byla vidina jídla. Teda takhle... Dorce se nikam moc chodit nechtělo, nejraději by zůstala, schoulila se do klubíčka a zase spala. A to ani ne tak proto, že by byla tak strašně moc unavená, ale však, znáte Dorku! Každopádně když viděla mizející stín Sineád a uslyšela své škrondání v bříšku, rozhodla se následovat svůj pud sebezáchovy a jako správně vychovaná dáma šla krůček po krůčku za tím slibovaným lososem, nebo co že to bylo. „Ty tu žiješ dlouho?“ napadlo ji pak, aby řeč nestála.

>> Stříbrná nora

<< Na zádech Ohnivé Žanety z Ostružinové louky přes Dlouhou řeku

Kdyby Dorku ze zad Sineád unesl nějaký obří pták, bylo by jí to dočista jedno. Jednak určitě tím, že ji moc věcí netrápilo (nebo alespoň ne natolik, aby s nimi něco dělala), jednak proto, že byla po všem tom putování a strastech a slzičkách a slzičkách a slzičkách tak unavená, že usnula jako když ji do vody hodí... Což nemuselo být daleko od pravdy, byla by bývala Ohnivá Žaneta žuchla i s Dorkou na zádech do vody, ale k takovému průšvihu naštěstí nedošlo.
Místo toho totiž došlo k průšvihu číslo dva – doputovaly totiž do Ageronského lesa. Dorka zatím však neměla ani tušení, že smečka, jež v něm sídlila, se nemohla chlubit zrovna vychováním, a i kdyby ano, patrně by s tím zase nic nedělala. Teď možná taky trochu pro to, že jakožto vlče ji vlastně vidina nějakých kulišáren lákala! Někde napůl mezi spánkem a bděním sklouzla Sineád z hřbetu, a poněvadž si se zalepenýma očima nejdřív opravdu myslela, že padá odněkud z nebes, vykvikla jak raněné ptáče. Za předpokladu, že tu někdo v okolí byl, Dorka svým zapištěním dočista zmařila snahu tu být inkognito. Tedy ne, že by takovou snahu se Sineád měly, ale přece jen, když už byly ta Ohnivá Žaneta a Magická Valka...
„Ahoj,“ vydolovala ze sebe Dorka, jakmile přistála v mechu a zjistila, že opravdu nepadala z takové výšky, jaké si myslela, a ještě k tomu žuchla do měkkého. „Fíha, tady je to vážně pěkný!“ konstatovala pak, jakmile se rozhlédla. Co, rozhlédla, krk si u toho div nevykroutila! Tohle by jí šlo – okounět, když u toho mohla setrvávat na místě. Jako kdyby čuchala nějakou kulišárnu, na Sineád se zeširoka zazubila.

Dorka se sice k dobrodružství zrovna dvakrát neměla, ale i ona musela uznat, že je svět ze hřbetu Ohnivé Žanety hned zábavnější! Najednou totiž nemusela přehnaně natahovat krk, když chtěla vidět nebesa nebo koruny stromů, stačilo prostě očima poulet sem a tam. Při zmínce svačiny jí navíc tak zaškrundalo v bříšku, že bylo jasné, že pokud nechtěla umřít, musela se stejně někam přemístit. Dokonce jí možná, ale opravdu jen možná slina skápla do Sineádina kožíšku, ale o takových věeceh princezny přesně nemluví!
Jakmile se dala Sineád do pohybu, Dorka musela uznat, že to není až tak příjemné, jak si myslela. Pro její hubeňounké tělo bylo rozhodně energeticky méně náročné si nechat vozit zadek a všechny ostatní části těla, než aby se plazila na tlapkách, ale to houpání – a ta výška! (Dorka dělala, jako kdyby byla Žaneta nějaký obr z pohádek její mámy) – jí moc neprospívaly. Ani to ji však neodradilo v tom, aby za chvíli usnula. Ba naopak. Jakmile si na nové podmínky zvykla, kolébání Žanetina těla bylo příjemné a mělo rozhodně tlumivé účinky. Za chvíli tedy Dorka spala jako zabitá, dávala to najevo blížícímu se lesu hlasitým chrápáním a vůbec nevěděla, o co přichází! Kdyby se jí alespoň zdál nějaký moc moc zajímavý sen.
Ale kdepak. Černo. Prázdno. Chrapot. Sliny.

>> Za Ohnivou Žanetou

Jelito, kopyto, cože? Dorka na Sineád chvilku zůstala viset dost nechápavým pohledem. Jen tak naprázdno otevřela a zase zavřela tlamu, víčka pevně semknutá k sobě a pysky našpulené, jakoby si snažila představit, jak nějaké takové slovo vyslovit. „Jelitokopyto... no prostě jdeme!“ uculila se nakonec, protože to slovo bylo prostě moc dlouhé a složité a vůbec... ona už neměla mozkovou kapacitu na to, aby si s ním zvládala poradit. Ostatně, bylo takové vedro, že se skoro divila, že jí mozek ještě nesublimoval.
Ha! To už zní víc jak máma. Ohnivá Žaneta se dala do vysvětlování, že by bylo lepší, kdyby těm mývalům rozuměla, ale že jim prostě nerozumí a že vlk přece taky nemůže vědět všecko. Tolik k tomu, že Dorce začínala připomínat mámu. To tak! Zatímco Dorka použila slovo, o jehož významu si nebyla stoprocentně jistá Žaneta, Sineád si zase přisadila s tím svým. Dorka zcela bezpečně znala slova hustokrutopřísný a borůvkovsky úžasňácký. Slovo suprácký vysoko v jejím slovníku nebylo, ale znělo podobně jako úžasňácký a navíc, když to Sináed prohlašovala, náramně se u toho zubila. Bylo rozhodnuto - Dorka se jen tak z toho dobrodružství, pompézního či supráckého, jen tak nevykroutí!
Se Sineád se úplně nepochopily. Teda... Dorka byla unavená, to jo, ale spíš si k tomu ostružiní sedla proto, že prostě něvěděla, kam jít. Jakmile jí však vlčice navrhla, že by se mohla svézt, vyskočila na nohy, jenom proto, aby se co nejrychleji mohla vydrábat Sineád na hřbet. Kulila u toho ty své zlaté oči jako dva měsíčky, protože takovou supráckou nabídku vážně nečekala. Sineád byla sice drobotina, to jo, a Dorka byla naopak taková vytáhlá, ovšem pořád menší než dospělá vlčice, žeo. Spokojeně se na té skutečně dospělé vlčici uvelebila a za chvíli, jeden by ani nevěřil, jak rychle – a hlasitě! – chrápala na celou louku.