Gallirea - Příspěvky uživatele

Poklidně si zrovna ležela na kameni, sledovala řeku jak se pomalu a jistě snaží vylít z koryta. Bylo to více než fascinující, jak byl silný proud. Situace spojená s nocí byl kouzelný okamžik spojený s lovem. Černá puma, obrovská černá puma si zrovna ležela na skále, jen oči jí ve tmě svítili. Měla tělo samou jizvu, bylo znát, že tahle puma už si zažila svou válku a tady jen číhala na nějakou kořist. Ta jí zrovna přišla do rány, mladý uzlíček štěstí si to zrovna celý smutný štrádoval po druhém břehu řeky. Vypadal jako nešťastník, kterému právě uletěly střely, to byla ta pravá kořist pro tuto pumu.
Ta slezla ze své skály a začala se blížit, jedním elegantním skokem se dostala na druhý břeh, na břeh kde šlo i malé vlče. Plížila se za ním, jako správná lovkyně. Díky dešti její pach byl naprosto skryt, díky dešti byly její kroky neslyšné, díky dešti byla zkrátka ve všech směrech chráněna tak, aby jí vlče neodhalilo.
Na poslední chvíli se puma rozběhla, skočila a odrazila se od stromu přímo na malé bezbranné vlče. Svou tlapou ho sekla po jeho levé tváři, zaryla tři drápy a přejela mu přes čumák a roztrhala spodek vrchního pysku. S řevem a zavrčením chtěla udeřit znova, ale udeřila tak silně, že vlče se začalo kutálet a zastavilo se až těsně u vody. V jeho blízkosti bylo několik skal, do kterých by bylo možné se schovat, schová se tam a bude vyčkávat, jestli to pumu přestane bavit? Nebo to riskne a poutíká do Borůvkového lesa? Či nechá svůj holý život vyhasnout pod drápy této obří bestie?

// Jednorázový OSUD na zpestření cesty.

V Borůvkovém lese vládl poměrně klid. No nemělo to tak být nadlouho. Tati vypadala ráda, že je konečně doma v lese. Bohužel tomu tak nemělo být dlouho. Tati se najednou na čenichu usadil malinkatý motýlek. Vlčice ho se zaujetím pozorovala. Byla ráda, že má nového kamaráda, se kterým by si mohla povídat a hrát. Najednou přiletěl další motýlek a usedl na Tati. A pak další a další a další…. Vlče zmizelo pod záplavou všech motýlků. Z té velké změti křídel bylo slyšet jenom smích, jak malou vlčici lechtala křídla a malé nožičky motýlků. A pak najednou puf! Roj motýlů se vznesl k obloze a odletěl. Zbyl po nich jenom kus kůry, který měl na sobě vyryto: Nebojte, vrátím vám ji v pořádku! - MM . Vlci tomu zprvu nerozuměli, ale řekli si, že je to jen nějaká magie kraje a není třeba se vzrušovat, pokud nebude Tati dlouho pryč.

//Tati se přesouvá na Náhorní plošinu :) Není třeba ji hledat nebo nějak extra vyvádět, až osudovka skončí bude se k vám moc v pořádku vrátit. Prosím Tati, aby rovnou napsala na Náhorní plošinu.

Zdálo se, že smečkovým všechno vyšlo, jak mělo. Počasí se vyjasnilo, průrva vytvořila, voda zamířila tím správným směrem. Vypadalo to na celkem dobrý konec, až na tu Sigyho nohu a zlou předzvěst, co visela nad Lylwelininou hlavou. Jenže. Skylieth už byla opravdu unavená, takže její silou přivolané slunce postrádalo potřebnou sílu. Močály kvůli tomu zůstávaly asi pod metrovou vrstvou kalné vody a všude kolem stále plavala suť. Kolem a kolem, byl Mahar pořádně poničený i přes veškerou jejich snahu. Launee navíc po všem tom vypětí sil pořádně bolela hlava a hrozilo, že dříve nebo později omdlí, takže měli dalšího vlka, o kterého pečovat.

Do toho všeho se na obloze zjevilo bílé světlo, ze které vyklouzla skupinka vlků z vyhlídky, s Životem v čele. Život, který byl opět přiměřeně plný sil chtěl asi vlčata trochu pobavit troškou té okouzlující levitace.
"No páni! Oni to dokázali! Vidíte to?" vyhrkl pyšně, jako by snad chválil vlastní děti. Začal sebe i skupinku snášet dolů k zemi. Sice se teď cítil trochu neužitečný, ale zároveň byl šťastný, že si jeho svěřenci poradí i bez něj. "Ale máte tu tedy pěkný nepořádek. Co kdybych za vás vyřešil zbytek. Jako omluvu za to, že jsem neudržel sestru bokem? Sice se na to zeptal, ale na odpověď nečekal. Asi se nerad cítil zavázán nebo tak něco. Odložil teda vlčata s Therionem na jednom suchém ostrůvku, podpořil Skyliethinu magii, co nad Maharem držela slunce a pak začal lítat kolem jako splašená raketa a vrhat jedno kouzlo přes druhé. Nakonec byly Močály už jen o málo mokřejší než obvykle a z naplaveného dříví a štěrku zůstalo jen to nejdrobnější, s čímž si místní snad už poradí sami, až naberou trochu sil.
"No není to nádhera? Jeden by skoro nepoznal, co se tu událo! Za to mimochodem poděkujte tady prckům a Therionovi, že mi pomohli nabrat síly," nezapomněl se podělit o zásluhy a začal klouzat pohledem od jednoho vlka k druhému. "Ta noha se zlepší, Sigy, ale chce to čas a nezahálet! Launee je jen unavená a bude v pořádku, až se pořádně prospí. A Lyl! Cítím, že si s tebou trochu hrála ta potvora. Kdyby něco, stav se." Ještě to tu celé shrnul a pak si zase poskočil, aby se vrátil k tomu svému létání. "Já se pakuju, mějte se!"
Puf. A byl pryč.

Bylo hezké, jak na jeho zjevení každý reagoval jinak. Hlavně když uměl všem číst myšlenky, že? Nejprve se rozhodl věnovat malé podezíravé princezničce. "Já také nejsem tak úplně vlk! Ale pokud chceš, můžeš být klidně fialová, rád ostatním obarvuju kožíšky!" pronesl s rozzářenýma očima a pak se maličko dotčeně zakabonil.
"Nemusíš se vůbec bát, Therione. Jde o jinou energii než o tu, co vás drží na nohou," slíbil mu a hřálo jej u srdce, že si hnědý vlk našel něco, na čem mu záleželo až tak, že mu odmlouval! Pak vděčně zavrtěl ocáskem a dal se do práce. A ať už to bylo cokoliv, za chvíli před nimi stál o dost sebejistější a energičtější a jejich únava se přitom ani o píď nezvětšila, jen všechen ten strach v jejich dušičkách odezněl.
"Tak! A teď to jdeme očíhnout!" zvolal. A tak jak se předtím teleportoval on k nim, teď všechny spolu se sebou, a zábleskem jasného světla, přenesl zpět do Močálů.

>>> Přesun pro všechny do Maharu, piště mi pak rovnou tam :3
//omlouvám se Morfíčkovi za malé přeskočení :)

Všem přítomným se ve výhledu zjevilo bílé světlo, ze kterého se vyloupl stejně bílý vlk. S fialovou náprsenkou a tak. Všichni přeci víme, jak Život vypadá. Vypadal pořádně unaveně, přesto se na vlčata i jejich dozor hřejivě a zářivě usmál. „Ahoj, ahoj! Já jsem Život,“ představil se, a protože byl po zápolení se Smrtí opravdu unavený, raději se na ten zbytek posadil. „Jsem tu takový hodný duch, co všem pomáhá, víte,“ vysvětlil všem přítomným. Hlavně tedy neznalým vlčatům a i když vypadal, jak vypadal, pořád se kolem něj šířila ta něžná uklidňující atmosféra.
„Přišel jsem pomoct i do Močálů, ale moje zlá sestra mi to překazila,“ přiznal zostuzeně, ale pořád se usmíval. Popravdě nechtěl Smrt nazývat zlou, bylo to trochu složitější, ale takhle to ta vlčátka asi nejlépe pochopí. „A já teď na to nemám dost sil. Ale…“ Významně zvýšil hlas a začal přeskakovat pohledem od jednoho k druhému. „Energie těch, co se strachují o svůj domov a své bližní, to je něco velice mocného! Takže, kdybyste svolili, abych si ji mohl od vás půjčit, něco málo bych snad ještě svedl!“ Vítězoslavně zvedl hlavu, skoro jako by už mu nějakou energii do žil vlili, ačkoliv to nebyla pravda. Na rozdíl od Smrti si nemohl vzít něco, co mu nebylo darováno, takže tak.

// Počítám s vámi odvážná pětko! (Sheya,Tati, Lilac, Bianca a Pan Planeťák)