Příspěvky uživatele

Obrazy se střídaly. Útok na stěnu hrubou silou nefungoval. Pokud se Belial a Stín, chtěli dostat pryč, museli přemýšlet. A taky by sebou měli hodit, protože kupole, ve které se nacházeli, se začala nápadně zmenšovat. No a jak si sami vyzkoušeli, bylo nemožné ji prorazit silou. Rozmačkání určitě nebude příjemná smrt.

Teď by se hodilo použít všechno, co můžete.

Odinova příšerka naklonila hlavu na stranu. Pak se jí z hrdla vydral podivný bublavý zvuk, při kterém se celá rozvybrovala. Rosol se nechutně vlnil, ale pustila se do díla. Začala odlupovat drahé kameny ze svých vlastních stěn a házela je směrem k Odinovi. Kdo ví, jestli nějaký drahokam neuhodil nabubřelého vlka do čenichu. Házela po něm všechno, na co se její chapadélko dostalo. Odin mohl být největším boháčem pod sluncem, pokud se mu podaří dostat pryč z města i s pokladem.

Stín byl agresivní. Belial se snažil sebrat informace pomocí magie. Ale než stihl podniknout kdokoli cokoli, jedna z příšerek na ně vystříkla podivnou inkoustovou nechutnou hmotu. Neviděli nic a jejich údy se podvolily. Chromé schránky ze země někdo sebral a nesl je pryč. Netušili kam nebo proč je nesou, ale nemohli se brátni. Nesli je opravdu dlouho. Zahýbali a stoupali, aby zase po chvilce klesali. Nebylo to jednoduché putování, takže si nemohli ani zapamatovat cestu, pokud by chtěli.
Jedno bylo jasné, tohle nemůže dopadnout dobře.
Najednou je pustili na zem. Pořád nemohli ovládat svoje končetiny, ale někdo jim setřel z očí onu inkoustovitou věc a tak mohli vidět, co je kolem. Nacházeli se ve středu toho podivného městečka. Jednalo se o náměstí, kde na podivném hnědém, hliněném trůnu bylo usazeno pět příšerek, jedna vedle druhé. Okolo náměstí stál zbytek jako diváci. Nad vlky se nacházely kořeny a vše prozrazovalo, že přímo nad nimi je ten strom, který viděli v travinách.
Pět příšerek ovšem nenechávalo vlky odpočinout nebo se rozhlédnout kolem. Tyhle příšerky byly každá jinak barevná a bylo evidentní, že budou po vlcích něco chtít. Začali podivně vřískat, čemuž vlci nemohli rozumět. Nejprve jedna, pak druhá, třetí. Podivné pištění, podobné řeči, nedávalo v uších vlků žádný smysl. A než se mohli nějak probrat a uvědomit si, že opět začínají cítit vlastní končetiny. Fialová příšerka se postavila a flusla na oba dva. Fialový flusanec se zastavil přímo před Belialem a Stínem a obestřel je, jako kupole. Náhle se na stěnách kupole, začaly objevovat postavy z jejich minulosti.

Viděli Laynn a Tymëu, sestry Stína se zdály jako živé. A pak zmizeli a vystřídal je někdo jiný, Belialovi bratři a otec. A pak Tasa a její vlčata, která byla požírána plameny. Norox a jeho jedno oko, které přímo probodávalo Stína. Bouře, která se zdála plachá a vyděšená. Helios, který s čenichem k nebi opovrhoval Belialem.

//Jelikož vaše volby byly až moc fialové, vidíte záchvěvy ze své minulosti. Přeludy nemluví, ale vidíte je. Vidíte přeludy svoje, ale i toho druhého.

Dokud situaci nějak nevyřešíte uvidíte je!

Odin

Unášela Odina směrem pryč. Už nepištěla, když jí to rozkázal. Ostatní příšerky byly evidentně odlákány někam jinam, něčím jiným. Čím? Kdo mohl tušit. Odin se tak ocitl jenom se svou vlastní osobní příšerkou, která se po chvilce zastavila a posadila ho na zem. Když se jí zeptal, kam ho nese, neodpověděla. Možná za to mohl fakt, že jí zakázal pištět. Otočila se směrem k jednomu domku a ukázala chapadlem, jako by zvala Odina dál.

Odin stál před rozhodnutím.

Půjde za příšerkou?


Pustí se do útěku ulicí?

Stín a Belial

Podařilo se mu to, co zamýšlel. Tím myslíme Stína. Navedl celou skupinu tím směrem, kterým uháněl Belial, jenž využíval všech možných stínů a svého umění, aby se vyhnul nástrahám. Jenže nepočítal s tím, že Stín není týmový hráč. Nebo možná počítal, ale vlka na střechách neviděl.
Příšerky se tak najednou ocitly přímo za Belialem a když uviděli vlka, který běžel po ze mi a ne po střeše, vydral se jim z podivného otvoru zvuk, který zněl přímo radostně. To že neměli oči jim evidentně nezabránilo v lokalizaci obou vlků. Jednoho vlka měli jistého!

Náhoda tomu ovšem chtěla (a šťastné číslo 5), že Stínovi podjela tlapka na střeše. Zakymácel se jako nalomený okap a s plácnutím spadnul těsně vedle Beliala na zem. Příšerky je tak měly na zlatém podnose oba dva. Hudrovaly a stahovaly se k nim ze všech stran. Teď už nebyla žádná možnost úniku. Mohly se jenom rozloučit se světem a připravit se na přijetí svého osudu.

Usilovný déšť trval už od rána a zdálo se, že řeky přímo ožily. Ještě se to neukazovalo přímo, ale zkušení vlci mohli vytušit, co s Gallireou příroda chystá. Ale jak to bylo v tomto kraji časté, předvídavost a normálnost se tu moc nedržela.
Jak voda nabírala na objemu, tak se zvyšovalo množství bahna. Pozornému pozorovateli se mohlo zdát, že se bahno občas pohne, jako kdyby se pod ním něco nacházelo. Proudící Mahtae za to přece odpovědná být nemohla, ne?
A odkud se braly bubliny? Každá si dala na čas, pomalu se drala na povrch, chvíli napínala povrch a pak s podivně hlasitým PLOP! praskla. Občas se skoro zdálo, že to není praskání bublin, ale skutečně někdo říká PLOP! A to podezřelé vlnění... Co to mohlo být?
Zatím se nic víc nedělo. Zatím.


// Osudovka je pro cca 5 vlků a účast vlčat není doporučená. Prosím o přihlášku do komentářů pod postem a příchod do plus mínus 11. 4. Na vlastní nebezpečí s šancí návštěvy Mrtvolky v limbu :>

Star se už přímo třásl na lov, který bude rozhodně zábavný. Jenomže jeho nadšení zaujalo jednu poletující entitu, která si rozhodla, že si bude říkat Bobiš. A Bobišovi se zdálo, že je tenhle vlček nějak moc pozitivní. Chtělo to napravit!
Star mohl najednou pocítit, že mu do jedné tlapky střelil nepříjemný elektrický výboj. AU! A pak do druhé! A třetí! AU AU! Co to bylo? Stál na zemi, která byla až do té doby úplně normální, zdála se bezpečná před chvílí a teď vypadala stejně. Ale... Co to pak bylo? Reflex donutil Stara zvednout tlapku, do které mu právě proud střelil a tak si zatančil trochu směšný taneček. To Bobišovi stačilo.
Pokud by se Star rozhodl najít původ tohoto podivného děje, nenašel by nic, ale možná mohl zahlédnout mihnutí se červené a zelené barvy, stejně jako tiché chichotání. Mohl taky podezřívavě čekat další zrady, ale nic se už nestalo. Jen tři výboje a zase klid, jako kdyby se nic nestalo.

Dva moc a moc roztomiloučtí vlci se k sobě tulili a bylo to taaak slaďoučký, že by z toho jeden dostal cukrovku. A nebo by mu vypadaly zuby, naprosto zčernalé těmi všemi kazy. No, co s tím? pomyslela si jedna podivná entita, která začínala získávat osobnost a individualitu. Jasně že to něčím narušit!
Najednou se, v prostoru mezi nimi ozvalo ale opravdu strašlivé uprdnutí, provázené puchem zkažených vajec. Pokud by se tyhle dvě hrdličky rozhlédly, čí ohavné trávicí ústrojí za to může, mohly by zahlédnout mihnutí se zelené a červené, provázené tichým hihňáním.
Nicméně hned, jak podivná entita zmizela, vypařil se i smrad prdu a jeden mohl pochybovat, jestli se to vůbec někdy stalo.

Stalo se to naprosto náhle a nečekaně, ale Lilac, která si do té doby užívala čas trávený se svým přítelem, najednou pocítila podivnou změnu. Jako kdyby jí někdo silně foukl na zátylek, po celém těle jí přešla nepříjemná husina a chlupy na hlavě se vztyčily. Jaký zlosyn za to mohl? Nikdo za ní přece nestál?
To ale nebylo všechno. Podivný bytost létající Gallireou upřela svá malinká očička na jejího společníka. Zaujaly ji především výrůstky, které mu trčely z hlavy. Co to mohlo být? Ve chvíli, kdy se Lilac mohla divit, co se jí to stalo, Calum pocítil, jak mu parohy najednou z hlavy padají. Hlava najednou byla mnohem lehčí a jeho chlouba ležela na trávě před ním. Jak se to mohlo stát?
A pak, doslova mezi mrknutím oka, parohy zmizely. Vrátily se na původní místo, jako kdyby se nikdy nic podivného nestalo. Pokud by se chtěli rozhlédnout, jestli nenajdou toho záškodníka, nenašli by nic, ale možná by mohli koutkem oka zahlédnout zelenočervenou šmouhu a zaslechli by tiché hihňání.

Novopečený tatínek byl bezpochyby hrdý na svou rodinu, na svou smečku a na svou krásnou partnerku. Jeho city přímo zářily a to některé bytosti lákalo jako světlo komáry. Nebo švábi na pivo. Nebo mouchy na hovno... Ehm. Každopádně.
Tato bytost neviděná a neslyšená vklouzla do roztomilé rodinné idylky a jen tak z legrace Saturnovi foukla za ouškem. Na kratičkou chvíli mohl zaslechnout tiché hihňání a najednou to fouknutí se objevilo i u druhého ouška. A zase tichounký smích.
I kdyby se mladý vlk rozhodl zjistit, kdo za to může, nikoho by nenašel, jen by snad mohl koutkem oka zahlédnout mihnutí červené a zelené barvy a zachytit ještě trochu toho otravného smíchu. Co to bylo?