Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po nějaké době se jeden ze tří vlků (Nareia, Falion nebo Lievenne) rozhodl, že brašnu prostě vezme do zubů a odnese ji o kousek dál na jih, kde se Středozemní propadlina nacházela. Byla vlastně trochu nepřehlédnutelná - velká díra v zemi skoro na dohled od jezera.
Jakmile jste brašnu pustili tam dolů, několikrát to cinklo a vám se u nohou objevila odměna za vaši poctivost - taková malá hromádka lesklých, pěkných kamínků. Nareie zůstalo dokonce jedno zlaté pírko (ostatní se záhadně vypařila).
A co by se stalo, kdybyste se rozhodli brašnu nevrátit a nechali si věci uvnitř? Nu, asi by se během pár minut rozplynula do nicoty...

Lievenne, Nareia a Falion získávají po jednom křišťálu a patnácti opálech, ametystech nebo smaragdech. Moment, ty tu nemáme, Smrt už je dávno všechny vybrala... Safírech. Santiago dostává pět symbolických za počáteční účast, zbytek to bude muset oželet.

Všichni jste propuštěni z bídného čekání.

Po té, co se Coffinovi podařilo rybu chytit a odběhnout s ní na břeh, ztratili se ostatním z dohledu v blízkém křoví. Mladý kropenatý vlček se rybu snažil udolat, ale ona se nemínila jen tak jednoduše vzdát. Plácala sebou, cvakala zuby a snažila se protivníka kousnout, aby jí dal konečně pokoj. Jednou nebo dvakrát se dokonce trefila a Coffina znovu kousla. Hned jej ale pustila a snažila se dostat zpět do vody. Coffin se jí sice snažil bránit, ale nebylo mu to nic platné, protože břeh byl za křovím sráznější, takže jakmile se tam ryba dostala, skutálela se v kotrmelcích zpět dolů do vody. Chvilku zůstala omráčená, ale nebylo to na dlouho. Hned jak se vzpamatovala, mrskla mohutným ocasem až voda vystříkla a plavala od vetřelců pryč po proudu řeky.

Nareia poodkryla čenichem látku a v brašně se zatřpytila hromádka křišťálů a dalších drobounkých, třpytících se drahokamů. Najednou se ale odnikud vzal světle hnědý vlk se srstí, která vypadala, jako by její konečky byly namočené z tekutém zlatě. Nad vlkem se sklápěla dvojice impozantních křídel, i když celé zjevení bylo jaksi... poloprůhledné, snové.
Vlk upíral na Nareiu a pak i na okolní vlky mírný, neútočný pohled, i když na brašnu položil jednu ze svých velkých tlap.
Tato brašna je majetkem Poutníka, ozval se měkký, trochu znuděný hlas, který všichni slyšeli v hlavě. V případě nálezu neprodleně vraťte na adresu pobočky: Dno Středozemní propadliny, Gallirea.
Poloprůhledná vidina vlka kromě této zprávy a jednoznačně majetnického gesta na brašně nic nedělá, všichni tedy brzy usoudíte, že jde o nějaké kouzlo a Poutník tu není doopravdy a osobně.

Coffin se bez zaváhání při vzpomínce na vypůjčenou věc vrhl do vody a očividně moc neuvažoval, stejně jako jeho vodní společník. Během chvíle se kolem nich shluklo několik desítek ryb, větších i menších a za vidinou teplé čerstvé krve se vrhaly na vlky. Ti samozřejmě neměli naprostou šanci a jedinou možností, jak se zachránit, bylo vylézt z vody. Takže rychle, opusťte vodu, nebo se stanete přesnídávkou piraní!
Zbylí vlci mohli nějak pomoci, ovšem museli si dávat pozor, vše, co bylo ve vodě, bylo krajně nebezpečné.
Po přívěsku zatím ani vidu, ani slechu - možná proto, že přívěsky nemluví.

Ať už někdo Falionovi odpověděl nebo ne, před vámi leží i nadále zlatohnědá brašnička. Po žďuchnutí najednou nezmizela, prostě... byla dost hmotná na to, aby se dala prozkoumat.
Čicháním nedokážete určit, z čeho je, i když to hodně připomíná příjemnou vůni kůže; vašim pisatelům by nejvíc připomínala pošťáckou tašku s volným překryvem přes klokaní kapsu... Ta vypadá docela naditě.
Zdá se, že hlavní "problém" je teď morální otázka, jestli se pokusíte najít majitele tašky, nebo nakouknete dovnitř a zjistíte, jestli tu není něco, co by se vám mohlo líbit...

Znenadání se z jiného území přihnal tmavý vlk, Morfeus a vytáhnul nebohého Coffina z řeky, přičemž z něj taktéž serval veškeré kousavé bestie, které se na něj přisály jako včerly na med. Mohlo se zdát, že všechno je v pořádku a veškeré nebezpečí je zažehnáno, kdyby se Coffin neprobral a nezjistil, že jeho vypůjčený přívěšek je fuč. Nějaká ryba mu ho zbaštila! Nebo snad ukradla? Není však času na zbyt, je sic zraněný, ale půjčenou věc musí najít! Pomůže mu v tom někdo?

Území kolem břehu řeky Midiam bylo celkem zavlkováno. Na jednom úseku ležela černošedá vlčice Cora s bílomodrou vlčicí Scaritou, na druhou úseku se bavili Kessel se Sigym a mezi nimi se nacházel nebohý kropenatý Coffin, který nemohoucně ležel a volal o pomoc po krvelačném útoku piraní. Aniž by si toho Coffin stačil všimnout, ležel zrovna na svahovitém místě, kde se břeh klopil do vody a vzhledem k tomu, že bylo dosti mokro, jeho ležící tělo pomaloučku ale jistě sjíždělo dolů, zpátky do vody... Samozřejmě, že si toho Coffin v návalu adrenalinu ani nevšimnul, ale... Co bude dál? Vyslyší někdo jeho úpěnlivé volání?

Vlci, kteří se zrovna nacházeli na Přímořské pláni, měli štěstí! Díky nedávnému přílivu bylo na pláži spoustu mušliček, které stačilo jen nasbírat! Takže jen do toho, ať jsou vaše úkryty plnější!

// Leighton a Niklifa dostávají po 15 mušličkách!

Krtek sledoval počínání vlka a lehce se usmíval, jakoby si snad myslel "A zase jsem vyhrál!". Jakmile Skyl dostavila, co měla v plánu, několika malými skoky se zvíře dostalo do svého domečku, kde také celé zmizelo. Když se Skyl otočila k odchodu, malé nezbedné zvíře chytlo ještě poslední kousek hlíny a hodilo to po ní. Následně zmizelo v hlubinách podzemních tunelů, odkud již nevykouklo."

Ať se vlčice snažila sebevíc, krtka už více vyprovokovat nemohla. Vždyť zničila jeho pracné dílo! Teď se rozhodl se za tento čin pomstít a to pěkně tvrdě. To, že na něj pokřikovala, když dostala přímý zásah do hlavy, jej nechávalo zcela klidným a i nadále se uculoval. Když se však po něm vrhla tesáky, skočil zpátky do nory a nevylezl ani během toho, co domeček ničila. Najednou však vyskočil z nory opodál a pěkně svižně házel všechny kusy hlíny i kamení na její pozadí. Jakmile se však otočila, zase zmizel.

Krteček si rozhodně nic nedělal s tím, že se to Skyl nelíbilo, právě naopak, byl z toho nadšen a bylo to vidět i na jeho obličeji! Když se vlčice k němu otočila zády a začala na něj také házet hlínu, aniž by to dalo krtečkovi větší prácy, schoval se zpět do své díry a nedostal tak ani jeden zásah. Jakmile Skyl přestala a otočila se, jaké škody krtkovi napáchala, vyskočil ze své dírky a jeden pěkně velký kus zeschlé hlíny hodil Skyl přímo mezi oči!

Bylo hned jasné, že velký vlk se rozhodně nezalekne malého krtečka, i přesto to však bylo velmi komické k zahlédnutí. Krteček se však stále nevzdával, i když se Skyl snad připravovala k boji a lehce na něj zavrčela. Na to krtek zareagoval jednoznačně - pacičkama zabral v hlíně a hodil do obličeje černobílého vlka tolik hlíny, co jen mohl a stále nepřestával lamentovat.

Jakmile posadila Skylieth svůj obří zadeček na kopeček hlíny, ozvaly se prapodivné zvuky. Mohla se rozhlížet kolem a napínat uši, jak jen chtěla, ale dotyčného zahlédnout rozhodně nemohla. Zvuky vždy na chvíli ustaly a poté se daly znovu slyšet. Najednou však Skyl ucítila tlak na svém pozadí, jak se jí hlína rozpadá pod půlkami a že jí něco tlačí.
Když alespoň o kousíček posunula své pozadí jinam, mohla zahlédnout rozčileného krtka, jak s sebou mlátí a snaží se od svého těžce vydobytého domečku odehnat každého, kdo se k němu přiblíží - tedy i vlka. Pištěl, cenil zuby a mával svými pacičkami. Škoda jen, že to nebyl krteček v kalhotkách, jistě by si na Skyl vzal i lopatičku!