Gallirea - Příspěvky uživatele

//MORFEUS, NEYTERI
Když do Borůvkového lesa zavál vzduch navoněný po růžích, Morfeus i jeho partnerka znejistěli, protože oba měli naráz pocit, jakoby se jim něco prohnalo hlavou. Neyteri nervózně pocukávala ocasem a zadívala se na svého partnera, jestli měl stejný pocit. On se ale díval tam, kam zmizela podivná vlčice. Stříbrnou vlčicí projel osten žárlivosti. On s ní snad něco měl? Její oči poletovaly od místa, kde byla naposledy zpět k svému partnerovi. Vždycky mu důvěřovala, ale... Proč o ní pořád mluví?
Morfeus pod tíhou jejího pohledu znejistěl. Snaží se mu snad Neyteri něco naznačit? Jeho partnerka se podívala na místo, kde zmizeli ostatní vlci. Ten Coffin? Morfeem projela zlost. Ona si dovoluje ho podvádět? A ještě drze předstírat, že o něm skoro nic neví? Oba vlci na sebe upřeně zírali, plni žárlivosti a vzteku... Jak jejich vztah přetrvá tuto drobnější nesnáz? Zvládnou to, až Amorkovo působení zanikne a nebo jejich vztah nikdy nebyl natolik pevný, aby pár nedorozumění nezvládl?

//Dále už hru nechám na vás :)

Poté co byla květina vložena do otvoru a všechny magie vytvořeny jeskyně se rozzářila oslnivým světlem. Vlci odvraceli hlavy a tak si nikdo skoro vůbec nepovšimnul, že se přestal valit sníh. Světlo po chvilce přestalo zářit. V jeskyni však nezbylo ani památky o květině nebo o znacích po magiích. Byla to zase úplně obyčejná jeskyně. Ale vlci cítili, že se v nich něco změnilo.

//Tak a máme to za sebou. Chtěla bych všem poděkovat za účast (a omluvit se za zmatky a problémy), ale určitě už čekáte, jaké budou odměny, takže jdeme na to: Lucy, Nerssie, Vločka, Daikon, Geib – 1 * do libovolné magie + 10 rubínů
Coeden, Bellray, Bellatrix, Suerte, Skylieth – 4 * do libovolné vlastnosti + 10 rubínů
Prosím napište, co kam chcete, ať se to může přidat co nejdříve :)

Tichým šuměním stromů se ozvalo náhlé zavytí. Nikdo v okolí netušil, kdo ho má na svědomí, ale všem bylo jasné, že je to vlčice a možná i trochu v nesnázích. Proto se tři odvážlivci, Savior, Lievenne a Katarina, rozhodli vydat se po zvuku nářku a pomoci vlčici v nesnázích.
Když však přišli do lesa, všichni si všimli, že nikde, v širokém okolí, žádná vlčice není. Po chvilce Katarině došlo, že přemýšlela nad cizími vlčicemi a díky její prozatímní nezkušenosti v ovládání magií iluzí vyvolala zavytí vlčice. Když však spatřila vlka, který se sem vydal položit život za vlčici, úžasem oněměla. Savior to ale cítil trochu jinak...

// Tímto prosím SAVIORA, LIEVENNE a KATARINU, aby se sem dostavili :)

NEILYNN & NOX

Jistěže Neilynniny reakce na příchod Noxe nebyly zrovna pozitivní.
Ano, na jednu stranu to pořád byla lepší varianta než Jenna nebo dokonce Cora – Nox byl přece jenom samec, takže se dalo čekat, že nebohou samotnou vlčici třeba nenapadne, a i když dal Neilynn hezky sežrat jisté událost, nezdálo se, že by ji hodlal upalovat. To bylo ostatně jednou z největších výhod vlků s magií Země.

Nox ovšem neměl v plánu ji nijak likvidovat. Na maličkou chvíli se v něm probudil nával hněvu z toho, že má přímo před očima zrádkyni své domovské smečky, i jeho samotného ovšem překvapilo, že se emoce po chvilce tak nějak uklidili a on místo rozhořčení začal pociťovat jistou zvědavost. A pravdou je, že nejen Neilynnin mírně béžový kožich, hlavně ale stříbřitě zbarvené oči Noxovi více než mírně připomínaly jistou Shar...

A Neilynn? Ta chvíli okouzleně hypnotizovala Noxe. Jakto, že si ho předtím na území Zlatavé smečky tak málo všímala? Neměl na nohou žádné šátky či divoké odznaky jako Blueberry, působil ovšem jako seriózní a spolehlivý vlk. Co na to říct, Nox se zkrátka mohl dlouhodobě těšit z možnosti být ve smečce – díky jakž takž pravidelnému přísunu stravy u něj jistě stály za zmínku vypracované nohy, tolik typické pro rychlé běžce, či hustý, díky nedávné potopě v okolí čistý kožich.

Chvíli jeden na druhého jen tak civěli – což by z pohledu třetího vlka působilo dosti komicky a prapodivně – ale zdálo se, že dnešek je prostě lásce tak nějak nakloněn...

Těžko říct, co tomu říká Neilynn – Nox je přece členem její nenáviděné smečky!
Těžko říct, co tomu říká Nox – Perenelle na něj možná stále čeká, nebo ne?
A těžko říct, co by tomu řekl zbytek Zlatavé smečky – kappa se paktuje s nepřítelem?!

Jisté je, že ani jednoho z obou vlků momentálně nic z výše uvedeného netrápilo.
Inu, třeba budou kolem večera trochu moudřejší.
Až kouzlo Amorka pomine...

//ART, SIRAEL

Vzduchem se rozprostře vůně po růžích a Art se zastaví na okraji háje. Najednou už se mu nechce pryč. Jeho vlčecí ouška zastřihají a Sirael se otočí. Vlče drze odporovalo její radě, ale jí to z nějakého důvodu spíše pobavilo. Povzdechla si a najednou neměla takovou tendenci hnát ho pryč. Najednou... Jakoby to divná vůně nějak ovlivnila její pudy a jí se opět chtělo hrát jako za mlada, tedy jako, když jí bylo teprve pár měsíců. Už tak dlouho se neodvázala... Teskně se podívala po vlčeti, ale bylo jí hloupé se k němu vetřít. Ovšem Art takové rozpaky neměl a energie na hraní, která je klasická pro všechna mláďata, mu protekla žilami. Jeho zrakům neunikla hrouda bahna a bláta, která spolu s zbytkami zmrzlého sněhu ležela opodál...

//Dále to nechám na vás, vzhledem k, ehm, věkovému rozdílu...

NEILYNN
„Ne vždy se nám povede to, co si přejeme. Někdy to prostě opět nevyjde, důležité je ale neztrácet naději. Loučení jsou těžká, ale určitě se znovu setkáme. Co teď? Zkusím to ještě někde jinde, anebo si dám od smeček na chvíli pauzu?“
Těžko říci, zda reagovala tato vlčice na své další nepřijetí do smečky právě takhle – mohla si říkat ty větičky vypsané nahoře, mohla být dotčena, smutná, mohla na smečky na chvíli zanevřít. Inu, tohle ví asi nejspíš jen ona sama, jaké emoce v ní Atrayova slova vyvolala. A jak její mysl poznamenalo čerstvé rozloučení se s kamarádkou...

Bylo tu ovšem něco, co nevěděla ani samotná Neilynn.
Nelze určit, zda se v Neilynn náhle objevila dosud skrytá touha pořádně prozkoumat a prohledat všechna gallirejská území, než se opět pustí do navazování vztahů s vlky a se smečkami, anebo jestli si s ní jenom začal pohrávat Osud či nějaký jiný vyšší princip.
Jisté je pouze to, že se Neilynn sebrala a místo toho, aby se zastavila na Západních lukách, pokračovala ve své cestě dál a dál tam, kam ji její čenich vedl. Anebo ji tam vedlo její srdce?

Šla tedy dál.
Jižněji. Na její vkus až moc blízko k jejímu „oblíbenému“ Zlatavému lesu.

(Prosím tedy o přesun na Přímořské pláně či na Mušličkovou pláž, kam se ti bude chtít víc, kde by to Neilynn mohlo víc zaujmout. Jinak to nijak extra nespěchá, klidně si dej na čas.)

SHEILA
Inu, Sheila tedy poměrně poklidně trávila své dnešní ráno někde na pomezí Středozemní pláně a řeky Midiam. Poté, co ulovila zajíce, se spokojeně nadlábla a nějakou chviličku strávila ponořená ve svých myšlenkách....

Najednou se ovšem místo hladu ozvala jiná, neméně důležitá biologická potřeba – žízeň!
Což o to, takový na zimu chycený zajíc je výtečný, ale pokud to našinec nemá čím zapít, je to docela nepříjemné! Sheile se příliš nechtělo olizovat zbytky sněhu, snad právě proto se rozhodla zamířit k nejbližší řece.
„O něco severněji přece nějaká byla, nebo ne?“
Vidina čisté, pitné vody tedy tuto vlčici přiměla přesunout se.

Když Sheila blízko k řece Midiam, čekalo ji poměrně nemilé překvapení. Ano, řeka tu sice byla, ale... Fuj! Vlčice se neubránila znechucenému oklepání se. Nevěděla, jak místní voda chutná, ale nutno říci, že nehezky zelená barva pro ni nebyla příliš dobrým znamením. Chvíli nerozhodně přešlapovala na břehu, přemýšlejíc, jestli do toho jde, nebo ne, zvažovala veškeré možné zdravotní důsledky, nakonec ale v sobě přece jenom potřebnou odvahu k napití se nenašla.

Nedá se nic dělat, řekla si Sheila. Zcela logicky si odvodila, že každá řeka přece někam musí ústit, a pokud tedy půjde po proudu řeky Midiam, určitě brze dorazí na nějaké místo, kde se bude moci v klidu napít. Pozvolným poklusem si to tedy po březích nevábně vyhlížející řeky zamířila k až nezamrzlému, hlavně ale neuvěřitelně krásnému a čistému Medvědímu jezeru.

Začátek vcelku hezkého nového dne nenaznačoval, že by se dneska mělo stát něco nějak zvlášť výjimečného, neobvykého či dokonce děsivého.
Zatím.

(Prosím tedy o přesun k Medvědímu jezeru. Protože máš v rámci Amorkové akce hrát ještě s jedním hráčem, asi tam budeš chviličku čekat... Takže si to prosím klidně střihni přes tu řeku Midiam a něco si tam můžeš odehrát. :D)

SUZUME & WINTER
Poprvé a naposled!

Ranní sluníčko slabě ozařovalo krajinu a něžné paprsky propůjčovaly okolí řeky Mahtaë tajuplnou, chvílemi až romantickou atmosféru. Tedy, alespoň z pohledu sněhobílé vlčice Winter a hnědavého vrabčáka Suzumeho...

Starostlivost Winter Suzumeho překvapila. Ale jen na krátkou chvíli. Jeho obavy o tom, že tato vlčice bude naštvaná, se naštěstí nevyplnily, a on nyní pocítil až překvapivě příjemný pocit u srdce – radost z toho, že Winter přece jen přišla.
Jak by mohl na její nabídku, že jej někam zavede, říct ne?
A ona? Ona to cítila vcelku podobně. Kdepak naštvání, i ji Suzumeho přítomnost tak nějak hodila do pohody, jakoby nic jiného neexistovalo, jakoby nebyla zima, jakoby ji netrápil hlad či žízeň, jakoby veškeré její případné obavy či strach něco odválo neznámo kam...

Jedno bylo jisté.
Pokud by snad některý z nich byl od přírody stydlín, který nerad dává své emoce najevo a ještě méně rád o svých pocitech hovoří, právě nyní tohle všechno přestávalo platit a oba vlci by byli to, co cítí, najednou schopni přiznat prakticky bez váhání. Naplno a se vší upřímností. Co na srdci, to na jazyku.

Suzume na její nabídku kývl a Winter na něj chvíli upřeně zírala.
A pak jej opět drcla čenichem, tentokrát tak nějak hravě a něžně zároveň, možná že jej dokonce olízla, těžko říct, a s bláznivým výkřikem – na její poměry poněkud neobvyklým – začala jako při honičce prchat na místo, které chtěla vlkovi ukázat jako první.
Suzume za ní.

Kdo ví, jak na to budou oba nebozí vlci reagovat, až kouzlo Amorka pomine...
A vůbec, byl tady vlastně nutný nějaký jeho větší zásah?

Znáte takový ten pocit, když spatříte nějakého vlka/vlčici a zdá se vám, jakoby se zastavil čas a na světě jste zůstali jen vy a on?
Lucien se procházel po okolí, když tu najednou, jako by mu vyrazil dech překrásný kožich ještě krásnější vlčice. Nikdy si neuvědomoval, jak je Fanny krásná, kort v ranních slunečních paprscích, které se přímo odrážely od jejího černo bílého kožichu a zanechávaly na něm blyštivé špičky chlupů. Vypadala jako třpytící se královna všeho živého, která právě přišla, aby omámila svět. A podařilo se. Lucien byl celý mimo, i když Fanny ho zatím nijak detailně nezaregistrovala. Na něm bylo však vymyslet, jak si ho Fanny všimne. Udělal to chytře, našel v okolí tu nejkrásnější květinu, která už stihla v posledních dnech vyrůst, uchopil ji do tlamy a hnal si to přímo za Fanny. Sedl si přímo před ní a zadíval se do jejích hlubokých očí. Květinu jí položil na tlapy a když se Fanny ohlédla, jako by spatřila toho jediného, o kterém se jí vždy zdálo ve snech. Lucien neváhal a využil jejího šoku k tomu, aby do její huňaté srsti zabořil čenich. A neodolatelně řekl: "jsi krásná, krásná! Krásnější než cokoli, co může chodit po této planetě... jsi jako chodící bohyně," začal a nehodlal toho nechat. A protože Fanny byla z jeho daru a pohledu tak omámená, zabořila čenich i ona do jeho bílého pruhu na krku. "Nikdy jsem v tobě takovou krásu neviděl, až teď," přiznal se Lucien. Fanny stále nic neříkala, na jednu stranu byla v šoku z toho, že je v ní teď zabořený vlk, který jí vyznává lásku, na druhou stranu zase celá mimo, protože onjako by byl ten vyvolený. Lucien jí olízl čenich a čekal, jak na to vlastně Fanny zareaguje a co se bude dít i poté.

Všichni vlci doběhli k hoře. Cestou si všimli, že sníh je všude a že tedy muselo spadnout pár dalších lavin, které však nebyly tak velké jako ta první. Po pachu našli Skylieth a Nerssii, které jim řekly, co objevili. Jen co vlci došli blízko k jeskyni, všechny obrazce začaly svítit. Z jeskyně se začal valit sníh. Vločku napadlo vložit do otvoru květinu, ale sníh se nezastavil. Nakonec Coedena napadlo, že na kůře jsou stejné obrazce jako na jeskyni a že by tedy mohli vlci použít magie v daném pořadí jako je na kůře. Ohnivé x bylo první. Následoval kruh vody. Propletené větve země a nakonec spirála vzduchu.

//Bellatrix byla přeskočena, takže můžeš potom v normálním pořadí psát až k sněžné hoře :)

Na okraji řeky uprostřed Křišťálového lesíka se potulovali zajíci, sluneční paprsky se dostávaly mezi korunami stromů až do řeky, která se třpytila a odrážela svůj půvab po celém lese. Ne nadarmo se říká, že tento lesík je jako stvořený pro romantické chvilky a stál by za hřích.
V tomto lesíku právě panovala klidná a mírná nálada, ptáčci, kteří už vítali pomalu jaro, zpívali a nemínili přestat. A dvě náhodné cesty dvou vlků se spletly přímo v tomto lesíku. Co všechno se však zde stane je prozatím ve hvězdách...

Obě vlčice se snažily získat si přízeň u vlka, kterému vlastně šlo jen a jen o jídlo. Vlci...
Carmen se pokoušela namotat si vlka na dráp pomocí masa, což se jí povedlo. Lennie byla trochu pomalejší a stále jen mrkala, ale to se změnilo ve chvíli, kdy Carmen Meinera doslova nakrmila. Meinere byl poněkud vykulený a celkově to nebral moc vážně, ale obě vlčice se začaly rvát až do krve. Lennie vyskočila po Carmen, kterou srazila na zem, což se snažila Carmen změnit, ale těžko. Meinerův výraz byl však jasný... chtěl tu, co ho nakrmila. Lennie užasle pustila vlčici, kterou svírala pod sebou, a s otevřenou tlamou sledovala Meinera. "Chci krmit! Denně! Nonstop!" Meinerův výběr byl opravdu jasný. Lennie jen došla k vlkovi a packou mu dala facku přes tlamu. "Sprosťáku!" Odplatila se mu a olízla mu tvář. I když byla naštvaná a cítila na něho zlost, v hloubi duše ho milovala. V zájmu agrese, která v ní putovala vzhledem k volbě vlka mu sice dala facku, ale jen takovou protekční, jelikož by své pravé lásce nikdy neublížila. Ale protože věděla, že jí vlk nechce, sebrala se a ukončila tak svá trápení - odešla.
Carmen si užívala pocit výhry, ač měla na pravé pacce škrábanec od rvačky. Meinere přežvykoval další sousta, když Cary (//nazváno takto naschvál :D) k němu přiskočila a začala se o něho otírat a lísat se. Meiny si nechal líbit snad všechno, protože Cary neváhala a cpala ho dalšími kousky masa. "Miluji tě, miluji! Jsi moje poselství, jsi můj poslední dech, jsi to jediné, proč mi bije srdce, ve kterém jsi ty!" Začala o něm básnit a olízla ho. Meiny však na takové románky zrovna dvakrát nebyl, ale když se jednalo o jídlo, tak proč ne? Spokojeně si užíval pocit, že se o něho někdo stará, někdo je při jeho boku a lísá se k němu... a miluje ho. Jestli však Cary využije jen do chvíle, kdy dojdou zásoby ze srny a poté ji nemilosrdně opustí, anebo se spolu bezhlavě vrhnou do románku, je na něm.

Srna přivolala tři vlky, kteří neodolali vůni a přispěchali tak rychle, jak jen to bylo možné. Jako první se u srny objevila Lennie, která měla pocit, že vyhrála cennou trofej. Když se chtěla do lahodného masa zakousnout, zastavila ji Carmen, která ji odstrčila packou a maso chtěla mít jen pro sebe. Obě se začaly nemilosrdně hádat. Lennie argumentovala tím, že tu byla první, Carmen zase tím, že má větší hlad a zaslouží si to, protože dlouho nejedla. A jak se tak hádaly, nevšimly si, že srna s nohou ve vzduchu mizí. Doslova se táhla pryč. Vlastně v tom měl drápy Meinere, který chtěl maso jen pro sebe a nehledíc na obě dámy, zneviditelnil se a srnu táhl pryč.
Vlčice si po chvíli všimly v dálce srnu, která jezdila bokem po zemi s tlapou ve vzduchu. Oběma bylo jasné, že v tom má tlapy někdo jiný, proto ihned přiskočily k srně a dloubly do vlka, který to měl na svědomí. Po narušení viditelnosti Meinera se zjevil, viditelný jako obvykle. Vlčice se však náhle zasekly a žádná z nich nic neřekla. Obě jen užasle pohlíželi na vlka. Meinere toho využil a ukousl si kus masa.
Lennie byla zcela mimo, když viděla Meinera, jak ukousl kus srny a pohodil přitom srstí, hned věděla, že on je ten pravý. Carmen, při pohledu na něho, cítila, jako by se zastavil čas a na planetě Zemi byli jen oni dva. Meinere si pochutnával na srně a ničeho si zatím nevšímal, ani toho, jak Lennie na něj házela očkem a nepřetržitě mrkala. To už Carmen byla u srny a maso mu pěkně porcovala, sundavala z něho kůži a dávala mu ho přímo do tlamy. Lennie to vykolejilo, když viděla, jak svému budoucímu partnerovi cpe srnu do tlamy, proto po ní skočila a srazila jí k zemi. Meinerovi už to bylo jasné, že obě jsou do něho zamilované, ale to, že by o něj vedly boj, nepředpokládal nikdo. Ale to je příroda, kdo vyhraje, získá samce pro sebe! I se srnou, pokud nějaká zbude.

Uprostřed zatím nikým neobývaného lesa ležela velká, lahodná srna. Voněla na několik území, byla čerstvá a napadená dravým ptactvem, který ji akorát složil k zemi a nechal být. Srna krvácela, jejích chuť se musela při té vůni každému rozplynout na jazyku. Tři nadšenci byli první, kdo si srny, pomocí jejich čenichů, všiml, takže Meinere, Lennie a Carmen neodolali a přispěchali k potravě. Měli neskutečný hlad a vůně jim nedala spát.
Všichni tři sem přispěchali tak rychle, jak jen mohli, jelikož každý chtěl srnu právě jen a jen pro sebe. Jak se však o srnu podělí a kdo z toho vyvázne živý se dozvíme až v dalších příspěvcích.

//Vždycky jsem si chtěla zkusit tohle zakončení osudového příspěvku 3:D Tímto prosím MEINERA, LENNIE A CARMEN, nechť se sem co nejrychleji dostaví :)