Gallirea - Příspěvky uživatele

Nakonec tedy i ti největší snaživci skončili se slizem na kožíšku. Blížil se večer a houby konečně přestaly růst, teď byly některé velké jako samotný vlk. Čím větší tma, tím se situace stávala zajímavější. Nejdříve to mohl zaregistrovat Irony. Jeho sliz na těle začal modře svítit. Zpočátku jen slabě, ale postupně byl sliz jasnější a jasnější.
Další přišel na řadu Bellray, který to měl snad všude. Jeho kamarádka Neilynn nezůstala pozadu. I její tlapička, která se předtím dotkla jedné z hub, začala svítit.
Nerssie okamžitě začal sytě modrou svítit čumák. Pamatujete na soba s červeným nosem? A jak mu svítil ve tmě jako lucerna? Tak asi takhle to má teď chudák pruhovaná.
Ani Daikon s Carmen nezůstali bez úhony.
Tihle vlci by nejspíše hravě mohli vystřídat světlušky v Narvinijském lese.

Na malé kloboučky houbiček začaly dopadat kapky, dnešní počasí se opravdu nepovedlo. Zdá se, že s každou kapkou houby o trochu povyrostou.
Několik zvědavých vlků se rozhodlo, že by možná nebylo na škodu, udělat si přes modré moře výlet.
První se tu objevil tmavý vlk, kterému bylo jedno, že na chudinky houby šlape. Nebo možná nebylo? Vypadal trochu polekaně, když zjistil, že z hub teče odporná mazlavá tekutina, kterou bychom klidně mohli nazvat hnus roku. Světle modrý sliz nádherně voní, ale nutno podotknout, že každý vlk cítí úplně něco jiného. Záleží na tom, co se dotyčnému nejvíce líbí.
Naopak Bellray si užíval toho, jak snadné je tyhle modré poklady ničit, byl celý od slizu. Jen aby to nahodou nebyla velká chyba.
Neilynn se mezitím vydala za Bellrayem s umyslem, najít si nového kamaráda, cestou pár hub možná nakopla z nepozornosti.
Daikon a Carmen se opravdu snažili, aby žádnou z hub nezničili, ale začíná to býtnopravdu těžké, protože počet hub stále roste.
Poslední, kdo se zde ukázal je Nerssie, která možná nevěřila, že je tohle skutečnost. Nedůvěřivě přičichla k houbě, ale ta se nepříjemně zvětšila a Nerssie cvrnkla do nosu.
Možná tohle místo působí zlověstně, ale zatím se zdá vše v pořádku. Stojí za to, zkoumat se.pořádně?

//Záleží na tom, jestli to bude odsejpat

//poslední volné místo
Jinak se už pomalu přesuňte. )

Po dnešní noci už Středozemní pláň nevypadá stejně. Co se tedy vlastně změnilo?
Pamatují si jí vaši vlci jako moře ničeho? Sem tam keř, někdy šutr, díry hlodavců? Pšesně tak bychom tedy mohli popsat tuto pláň. Od dnešního rána se tu něco změnilo. To něco je opravdu nádherné. Mluvíme o roztomilých a nevinných houbičkách, které vzdáleně mohou připomínat slavné lysohlávky. Jediný rozdíl je ten, že tyhle naše houbičky mají namodralé čepičky.
Vyrůstají z puklin v zemi a je jich opravdu mnoho. Krom puklin je můžeme najít i v křovinách a trávách. Už jsem jednou nazvala pláň mořem ničeho, no momentálně měníme název na moře hub.
Tenhle přírodní úkaz je velice pozoruhodný. Najde se někdo, kdo by se nebál, dotknout se jich, ba dokonce ochutnat?

// Vítám všechny, které možná upoutal úvod a mají chuť, trávit cca dva týdny tímhle. Prosím, nechť se nepřihlašují citlivky a hlavně ti, kteří se svým vlkem soucítí!
Počet: 5-6 vlků
Prosím hráče, se kterými to půjde jako po másle ;)

//GEIB, VLOČKA, DAIKON, SUERTE
Carmen se cítila dosti uraženě, ale to nemělo nic s tím, jak se cítil Daikon. Ona ho podezřívá? To se jeho vlčí cti dotklo více, než by on sám čekal. Vždyť to byla jen nevinná akce! Romrzelý vlk právě ztratil radost ze svého shledání s partnerkou. Bílý vlk se protáhl a vzduchem zavála vůně po růžích... Co to-?
"Fajn, jak chceš!" odsekl mladý vlk. Na akci poznal více vlčic, než by mohl kdy tušit, hlavně jedna mu přišla geniální, úžasná a krásná. Jak že se jmenovala? Daikon se rozhlédl po okolí, sníh po zimě už pomalu ustupoval. Ooo, sníh... "Vločka... Musím za Vločkou," uniklo mu z tlamy tiše a Carmen nevěřícně sledovala, jak vyje teskně po cizí vlčici.
Suerte ve Sněžných horách zaslechl dlouhé zavytí od vlka, se kterým se seznámil na akci. Naklonil hlavu a našpicoval uši. Pobavení jím projelo, ale poté si přeložil znění celého vytí. Hmm, ta vlčice byla fakt nádherná... A Daikon by si ji přivlastnil? Rozhořčeně se vydal na cestu.
Geib byl právě u Smrti, když téměř celou Gallireu projelo dlouhé vytí. Vločka? Jeho oči se rozzářily. Zatím ještě neměl partnerku, ale když mu to tak náhodně připomněli...
Na přechodu mezi Jedlovým pásem a Západním Galtavarem se sešla skupina tří vlků, všichni měli v očích zamilovaný výraz. Když se, spíše omylem, přicourala ještě bílá vlčice, svatá trojice oněměla. "Vloočkaaaa," vydechli unisono a Vlčice se lehce vyděsila. Skutečně neměla právě chuť se přátelit... A tohle vypadalo skutečně nebezpečně.

//Prosím dostavte se a dále pokračujte volnou improvizací sami :)

//Přeskakuji Parysu a nečekám, bohužel, ale nechci Valentýnskou akci dohrát na Velikonoce...

Scatnach se jako první zatoulala k řece, kde zřejmě neměla co na práci. Po chvilce se rozhodla si odpočinout a tím pádem usnula.
Uběhlo několik minut a přišla i Fey, která si spící vlčice sice všimla, ale poněkud s odstupem ji ignorovala.
Scatnach se zdál poněkud divoký sen, který byl zřejmě spojený s během, jelikož najednou začala kolem sebe, ve spánku, mávat packami a odrážet se, čímž se dala do pohybu a skončila v řece. Šok ze studené vody jí probudil, byla zmatená a nestihla se ani nadechnout, proto si lokla a pomalu se začala topit, unášená proudem. Fey to sice celé viděla a přišla i blíže k řece, ale na vlčici se jen koukala. Nic jí neřekla, neskočila pro ní, nic. Nevyznala se v sobě a neměla zrovna chuť si namáčet kožich do té ledové vody.
Jak se tak Scatnach snažila dostat se na hladinu, nejlépe na břeh, aby se alespoň nadechla, zachytila se kořene, který rostl po břehu. Díky tomu se trochu zastavila a nadechla se, ale to jí nepomohlo, vzhledem k tomu, jak silný proud vody v řece byl. Fey na to jen s odstupem přihlížela a nijak nekonala, taky na co? Jí by přeci život taky nikdo nezachránil, kort, aby kvůli ní skočili do vody.
Scatnach už ani nevyplavávala na hladinu a byla pod vodou, unášená proudem, ale to už konečně Fey začala jednat. Díky své magii se Scatnach vynořila nad vodu, protože Fey udělala pevný, vodou tvořený tvar, připomínající polštář. A "přenesla" ji tak na břeh. Scatnach si mohla nejdříve začít stěžovat a nadávat na Fey, že jí nezachránila a teoreticky jí nijak nepomohla dřív, ale z praktického hlediska jí zachránila život. I když celkem neochotně, ale zachránila. A už jenom proto by měla Scatnach držet své nadávky na uzdě a příště si dávat pozor, kam si lehá...

Zatímco se vlci seznamovali s novými rolemi, nevšimli si, že ve vodě nejsou sami... Z hlubin se ozývalo jemné a tiché dunění, které by, především kytovci, měli zaslechnout, ale Zlatavá smečka byla prostě příliš zaměstnaná, a tak si monstra, které se vynořilo z hlubin, všimla až když už bylo téměř u nich. Nezbyl čas ani na poblázněné a vyděšené zavytí, prostě tu bylo. První se nad hladinou objevila delší podlouhlá nazelenalá hlava posazená na tenkém krku. Tělo, podobné Cattanovi, jen asi pětkrát delší sebou nervózně škubalo a obludě se kmital nad vodou jazyk, jako to možná pár vlků zahlédlo u jedovatých hadů, byť jsou na Galliree vzácní. Zbytek zvířete, nebo co to bylo, se nacházel pod hladinou, ovšem do okolí se rozeznívaly mohutné vibrace z dlouhých ploutví. Tvor párkrát mrkl očima, aby se zbavil blán, které oko pokrývaly proti vodě, a pozorně si prohlédl uskupení Zlatavé smečky. "Kdooo... Ssssssssstee?" vydechl hlasitě a jazyk se mu rozkmital jako střelka na severním pólu. "Masssssíško?" optal se tvor zdvořila a mrskl ocasem, až Jennu a Yakiru srazil dohromady s Cattanem. Jejda. "Kdoooooo?" zaduněl potřetí zvědavý a líný hlas.

//Osud se omlouvá, Osud zaspal :D Další můj post v pátek večer/sobota ráno, pak uvidíme, odjíždím na hory, nicméně zkuste stihnout napsat. Já to mám víceméně dopsané celé, takže i z hor sem jsem schopná něco hodit... Ale pokuste se to urychlit, prosím :D

LEXIETT & SIGY
Zimní slunce se už pomalu ukládalo ke spánku, když tu Sigyho pozornost upoutalo něco jiného než veverka. A mnohem roztomilejšího, jak si okouzleně uvědomil, když se v jeho zorném poli najednou objevilo ležící stvoření s huňatým kožíškem. Byla to Lexiett, dcera Elheeho a Alicien, sestra Hexëdova, členka Borůvkové smečky... a pro Sigyho naprosto neznámá, nýbrž uhrančivě krásná vlčice!
Než se Sigy stačil pořádně rozkoukat, dostal plný zásah přímo do srdce. Pokud měl Sigy někdy nějakou zkušenost s místními houbičkami, asi mu to tehdá připadalo dost podobné – pokud ne, postačí říct, že jej náhle přepadl pocit naprosté, ale naprosté blaženosti. Kdyby se mohl samým štěstím rozpustit, určitě by to právě teď udělal.
Krásná! Krásná! Ušlechtilá! Čistotná! Musím jí to říct! Neznám ji, ale to nevadí, cítím, že jsme si souzeni! Patříme k sobě! Úplně to vidím! Musím se jí vyznat, než mě někdo předběhne! Musím jí to říct, určitě bude souhlasit s tím, abychom si ihned šli najít úkryt a zůstali až navěky spolu!
A tak Sigyho kompletně oslepila zamilovanost. Nebo láska?

Ale jak už to tak v životě někdy bývá...
Když vy milujete někoho, bohužel to automaticky neznamená, že i on miluje vás.
Smutná, tragická historie. Chudák Sigy.
Nebo spíš chudák Lexiett?
Záleží na úhlu pohledu, ale z pohledu jí samotné byla rozhodně největším chudákem v okolí právě ona sama, jenom ona! Zato Sigy si ani neuvědomoval, že jeho chování je – velmi mírně řečeno – „podivné“. A možná, že to takhle pro něj bylo lepší.

Vlčice absolutně nechápala, co se to děje.
Co to je za vlka?! Kde se tu vzal a proč leze zrovna za ní?! Co po ní chce?! Nikdy v životě ho neviděla! A proč jí, u vrcholků Narrských kopců, skládá jakési poklony a dvoří se jí? Jestli čeká, že mu něco dá, tak to se teda šíleně plete! Cože?! Jak ji může milovat?! Ona ho rozhodně nemiluje!
Lexiett si nespokojeně odfrkla. Samozřejmě, že bylo příjemné poslouchat jak má rozkošné tlapky a hebká ouška, jak onoho vlka vzrušuje pohled jejích fialových očí, byla by ale bývala radši, kdyby jí to neříkal naprostý cizinec, který se zjevil odnikud a ještě k tomu vypadal, že to v hlavě nemá v pořádku.
Zkusila zavrčet a pak udělat pár kroků dozadu. Ani jedno na hnědého vlka nezafungovalo. Naopak, zdálo se, že je dokonce potěšen, že si jej jeho milovaná všímá!

A takhle to zapůsobí, pokud Amorek sice správně trefí oba své cíle, nicméně šípy různého typu – zatímco Sigy je neodbytně posedlý láskou, Lexiett je sice při smyslech, zato nabručenější než obvykle. To nezní jako příliš dobrá kombinace pro začátek opravdového partnerství, že?

Lexiett nyní marně přemýšlí, jestli je lepší snažit se vlka setřást po dobrém, po zlém, anebo začít raději rovnou zdrhat. Sigy? Jeho jedinou starostí je momentálně to, jak pojmenují své budoucí potomky a kde má sakra teď, uprostřed zimy, sehnat pro svou vyvolenou nějakou důstojnou kytku.
Až se Sigy probere, asi bude dost překvapený...

(//I tady si myslím, že by to mohlo stačit. Je jen na vás, jak dlouho Sigymu prohánění bude trvat a až kam mu Lexiett zdrhne... :P Jo, a asi bude lepší, když se přehodíte a první napíše Sigy, no... :D)

...řeka je krásná, voda se třpytí, všude jsou ryby...

//Tímto prosím SCATNACH, FEY a PARYSU aby se sem (co nejrychleji, ať už to máme za sebou) dostavily! ^^

Ashe byla z nadcházejícího lovu opravdu nervózní. Poté, co stála vedle svého partnera, začala netrpělivě ošlapovat kolem a se sklopenou hlavou k zemi se snažila nemyslet na to, že je zde možnost, že lov pokazí. A celá smečka na ní bude naštvaná. Ale jak tak nedávala pozor na cestu, omylem narazila do vlčice, které si ale vůbec nevšimla. Byla to Amelis, která najednou spadla k zemi a packou se pěkně praštila o kmen stromu. Ashe se sice omlouvala sebevíc, ale to k jejímu znovu chození nepomohlo. Proto jí napadlo, že jí tlapu obváže... a nějak zpevní.
"Vydrž," řekla vlčici mezi omluvami a vydala se do lesa, kde hledala cokoli, do čeho by tlapu "zabalila". Našla velký, lopuchový list, který ihned uchopila do tesáků a škubnutím ho oddělila od země. Nejrychlejším sprintem se vydala zpět k Amelis, ležící stále na stejném místě (jako by mohla utéct, že). Pomocí jeho stonku přitiskla list k její pacce a obvázala párkrát dokola. Bylo to sice obtížné, ale jakž takž list na tlapě držel a Amelis se mohla opět postavit. Sice do tlapy nemohla přenést veškerou svou váhu a neměla tak velkou sílu, ale chodit (kulhavou chůzí) mohla. Lovu se však zúčastnit mohla, jelikož tlapu měla dost silně zpevněnou a tak jí to při běhu nebolelo. Ale je nutné, aby svou packu po smečkovém lovu nechala na chvíli v klidu.
Ashe se s Amelis snažila trochu dát do řeči, stále dokola se jí omlouvala a díky Amelisině chápavé povaze jí zraněná vlčice odpustila. Nebylo to přeci úmyslně... A tak se, tyto dvě, celkem podivně seznámily blíže, jelikož doposud se ani jedna o tu druhou tolik nezajímala. A Ashe si jistě pro příště dá větší pozor, kam kouká!

//Sice je to celkem... podivné, ale vzhledem k tomu, že nemáte mezi sebou vlka, který by byl zapojen do akce a jste na smečkovém lovu, bylo těžké něco vymyslet.. můžete si to klidně trochu poupravit a obarvit více "reálněji", aby to nebylo tak umělé, ale to už je jen na vás, co si z toho odnesete :)

//Ačkoli nechápu, proč jste hodily další příspěvek navíc, hodím vám sem osudový post. Chtěla jsem odehrát menší zápletky, ale jak vidím, asi to budu muset shrnout pouze v jednom postu. So... tady to je:

Hlasité zavytí, které se rozléhalo po několika územích v okolí, slyšeli tři jedinci. Jeden z nich byl vlk a ostatní vlčice. Jako první přišla místo prozkoumat Lievenne, která neměla páru, odkud se vlčí zavytí vzalo. Hned na to sem přiklusala Katarina se stejnou myšlenkou, a za nimi Savior. Všichni tři stáli nedaleko sebe a pátrali po vlčici, která měla na svědomí zavytí.
Jak však Katarina přemýšlela nad zavytím, ozvalo se znovu. A to díky její magii iluzí, která se projevila právě v tomto směru. (//Předtím jsem to zmiňovala, že si to Katarina uvědomila, ale nikde si na to nezareagovala.. ráda bych, aby si už teď na to hodila reakci a věděli jste i herně, odkud to přišlo ;) ...) Všichni se na Katarinu celkem naštvaně podívali. Letěli jsem na pomoc zcela zbytečně. Ale Savior najednou ucítil ve vzduchu příjemnou vůni. A když čichal a čichal, dostal se až ke kožichu Lievenne. Omylem se jí čenichem zabořil do srsti. Katarina však nemohla uvěřit svým očím, když spatřila Saviora. Jakoby to byl jiný vlk, zcela jinak stavěný a více urostlý, než předtím. Všímala si více detailů a proto se jí začal Savior náhle líbit. Ba dokonce se do něho zamilovala. Nemohla si pomoci, ale přišla až k němu a začala ho packou hladit po jeho pacce. Savior však měl jiné pocity, cítil totiž podivné, jiskřící vztahy k Lievenne. Ta byla jako jediná chudák bez těch pomíchaných emocí a absolutně nechápala, co se tu děje. Savior si najednou sedl a začal ze sebe vydávat podivné tóny, asi něco na způsob zpěvu. Chtěl jí tím vyjádřit neskrývanou lásku. Katarina to však nemohla vidět: "Přestaň... prosím, přestaň! Už předtím, když jsem tě viděla, jsem věděla, že ty jsi ten pravý!" Skočila až k němu a povalila ho na zem. Spolu s oblizováním tváře se snažila si Saviora získat. Ten však byl Katarinou přímo znechucený a naopak zamilovaný do Lievenne. Pro ní to byl šok, že se po ní sápe nějaký vlk, který jí právě držel za ocas a měl v plánu ji svou lásku vyjádřit polibky.
Po chvilce se najednou ozvalo podivné zavytí znovu. To už se Savior a Katarina dostali z emocionální horské dráhy, ve které byli pomocí Amorka uvěznění, ale opak nastal u Lievenne. Ona si najednou zamilovala Saviora a nemohla z něho spustit jak oči, tak i jazyk, kterým mu vyznávala lásku na jeho tváři. Savior neměl tušení, co se děje, zareagoval však po svém. Katarina nechápavě nad vším zavrtěla hlavou a raději už nad cizím vytím nepřemýšlela, ale rozhodla se, že bude svou magii iluzí pro příště více hlídat a snažit se ovládnout, aby nenapáchala další... ehm, škody. A Lievenne? Z té její láska po chvíli vyprchala, ale do té doby to byla opravdu zajímavá podívaná...

Jejich cesty se spojily. I když jeden k druhému zrovna kladný vztah neměl, najednou si oba začali všímat toho, co dělá druhý. A celkem v tom druhém našli zalíbení.
Kurai následovala Darkallaina, který se snažil najít svého přítele. Když však Kurai, při cestě za Darkem, zdvihla hlavu, všimla si Darkova... houpajícího se ocasu. Byl tak huňatý a tak lesklý a určitě jemný, že měla chuť se do té hromady chlupů zabořit a už nikdy nevylézt. Ale povšimla si i jeho ladných pohybů, které Dark vedl. Proto popoběhla a na úrovni Darka zpomalila, aby byli vedle sebe.
Dark to ze začátku nevnímal, ale když se otočil na Kurai, při měsíčním svitu si všiml odrážejících se paprsků, které zanechávaly na jejím kožichu překrásnou stříbrnou pokrývku. Nemohl se skoro ani nadechnout, jelikož takovou krásu ještě nikdy neviděl. "Já, já," zaraženě zpomaloval, až se oba zastavili. "Jsi krásná... tvůj kožich," řekl Dark. Kurai ho v tom nenechala samotného a vzápětí se ozvala: "Tvůj ocas! Chci říct... tvé oči," zakryla touhu po jeho houpajícím a větrem vlajícím chvostu a nadšeně se k Darkovi přiblížila. Opřeli se o sebe boky a propletly mezi sebe ocasy. "Nikdy jsem k tobě necítil to, co teď... miluji tě!" "Miluji tě!" Oba řekli najednou ta dvě osudná slova, která jim změnila život. Najednou se totiž na chvíli stali někým, o kom se jim ani ve snu nezdálo. Oba dva se totiž do sebe bezhlavě zamilovali a začali být partnery. Buď jen po dobu přetrvání této mocné Amorkovi síly, anebo už napořád. To se však zjistí, až se dostanou za nějaký čas z Amorkovi tlapy, která je doslova očarovala láskou.

//Toto je poslední příspěvek :D Nějak to nechávám volněji na vás, ať to zakončíte podle svého ^^

//Pozor, příspěvek pro dva hráče, ne jeden dlouhý! xD

COFFIN

Odpočinutý?
Ale kdepak, Coffine...

Kde to byl?
To nevěděl, nedokázal to místo přesně specifikovat. Bylo mu to tu nějakým způsobem povědomé, přesto ale nedovedl říct, čím přesně v něm ta louka vyvolávala pocity déjà vu. Velmi příjemného déjà vu, nutno dodat.
Byl právě prostředek jara, všude až kýčovitě plno květin a motýlů. Coffin doslova cítil vůni nové trávy, která s příchodem jara konečně vyrazila. Přesto se ale netěšil, kdepak. Přesto jej něco trápilo a tížilo, snažil se přijít na to, co by to tak mohlo být, ale hlavu si lámal zbytečně. Rozhodl se někam se vydat, nicméně jak tak kráčel loukou křížem kráčel, zjistil, že se tak nějak nešikovně zaplétá do kytek víc a víc, do toho protivného, ošklivého plevele, který mu najednou tak nějak svazoval nohy...
Coffin zavrčel a snažil se stonkům kopretin, zvonků a jiných lučních květin vytrhnout, ale marně. Svíraly jej pevně a nezdálo se, že by jej v brzké době hodlaly pustit. Příjemná jarní vůně se změnila v otravný, dusný zápach, a Coffin si nepřál nic jiného, než z té hloupé louky konečně vypadnout a utéct někam pryč, pryč od těch pitomých kytek a motýků a trávy...
Pryč od všeho.
S touhle myšlenkou se Coffin vší silou zapřel a konečně mocným trhnutím zlikvidoval všechny stonky, které mu znemožňovaly pohyb. Vztekle se oklepal, zavrčel a ze vzteku kousnutím či drápnutím zlikvidoval ještě pár dalších rostlin v okolí, než se obrátil směrem k západu slunce, odhodlán běžet.... někam.
Najednou jej však něco přinutilo se zarazit doslova v půlce pohybu.
Ustrnul a s přimhouřenýma očima se zadíval proti slunci, začínala se tam totiž rýsovat nějaká silueta. Coffin zaostřil ještě víc a v tu chvíli začal rozeznávat vlčici...
Krásnou vlčici s šedočernou srstí, drobná a přitom tak elegantní. Éterickou vlčí bytůstku s přenádherným hlasem a divokýma očima tyrkysově modré barvy. Charakteristická znaménka v podobě černé skvrnky pod okem a černočerné přední tlapky Coffinovu domněnku jen potvrzovaly. Lehce natržené levé ucho a stopa po škrábnutí na trupu – jediné dvě chyby na kráse této vlčice. A i ty byly tak snadno zanedbatelné...

Coffin ihned přesně poznal, o koho jde. I ve snu.
Snad proto ze spánku tiše, praktiky neslyšně zavolal jméno oné vlčice.
„...Indil...“

Hezký sen trval ještě chvíli (//dle fantazie Coffina :P), přesto se mladý skvrnkatý vlk z této krásné, avšak fiktivní reality po čase probudil. A neubránil se těžkému povzdechnutí.
Nebylo to fér, nebylo. Tak krásné to bylo, tak úžasné bylo choulit se do měkké, byť pouze vysněné srsti jeho kamarádky... Ačkoli si to zatím Coffin nejspíš nechtěl tak moc přiznat, Indil mu chyběla. Hodně mu chyběla. Ale ona do Borůvkové smečky nepatřila, takže to, že by se v tomto úkrytu mohl probrat po jejím boku, zatímco by ona měla hlavu zabořenou do jeho srsti, bylo zatím stále jen snem. A co na tom, že bydlela prakticky u sousedů, v protějším lesíku. Nebylo to to samé. Prostě nebylo.
Bolest, starosti i problémy teď nějak šly stranou. Koneckonců, Coffinovi se navíc zdálo, jakoby se mu zranění nějak rychleji vyléčilo – netušil, co způsobilo ten malý zázrak, že už jej noha prakticky nebolela, ale rozhodně to uvítal s otevřenou náručí. Lexiett někam zmizela a zdálo se, že ani Storm by neměl mít problém pustit již zdravého Coffina pryč.
Rozhodl se. Musí za Indil hned teď zajít, nebo to už nevydrží.
Ale kde tak může být?
Nu co, prostě zkusí území kolem Erynijského lesa...

(Prosím Coffina v rámci valentýnské akce o přesun k řece Mahtäe, kde by se teda měl setkat s Indil, která tam míří. Další příspěvek bude následovat, až se setkají.)

SHEILA & ???

Černobílá vlčice s rudýma očima se spokojeně napila z Medvědího jezera, uhasila svou žízeň a pak se tedy rozhodla, že stráví několik chvil kocháním se po okolí a potulováním se ve vlastních myšlenkách.

„Možná ale, že těch chvil bylo přece jenom hodně.“
Ano, něco takového si nejspíš Sheila bude s odstupem času říkat...

Vraťme se ale zpět do přítomnosti. Není důležité, zda byla Sheila u Medvědího jezera poprvé, tudíž o jeho nástrahách nevěděla, anebo to sice věděla, ale už na to – možná z radosti, že našla hezkou čistou vodu, možná proto, že až příliš polemizovala o počasí – tak nějak z roztržitosti zapomněla.
Jisté je jen to, že když se jí za zády ozval podivný, bručivý zvuk, aniž by se musela otáčet, rychle jí docvaklo, co se děje...

Medvěd!

Těžko říci, co tady huňáč v tuto dobu dělal – medvěd by přece měl být uložený k zimnímu spánku, nebo snad ne?! Tak co tady kruci dělá, vždyť není tak mírná zima, aby nespal? A ani tu přece nebyl takový hluk, aby medvěda probudil, tak o co jde, co tady u všech tlapek dělá?!
Na delší úvahy ale Sheila neměla čas. Medvěd byl zkrátka vzhůru, nebyl sice nijak extra velký, zato pořádně nabručený.

Hnědá hora chlupů nahodila svůj typický obličej bez jakéhokoli výrazu a svá tmavá očka upírala přímo na Sheilu. Nezdálo se, že by se medvěd toužil porvat, spíš se taky přišel napít, podobně jako vlčice, u medvědů ale jeden nikdy neví, že...
No, Sheila si rychle dala dvě a dvě dohromady a došlo jí, že bít se s huňáčem nemá cenu. A že její magie, bohužel stále na dost nízkém levelu, jí taky nijak zvlášť nepomůže.

Zkusit utéct? svitla Sheile malá, avšak zářivá jiskřička poslední naděje. Nebyla sice nijak skvělý běžec, ale medvěd skutečně nevypadal, že by se za ní hodlal hnát nijak zvlášť daleko, jenže...
Jak kolem něj proklouznout?
Přímo za ní jezero – a ne zrovna plytké, přímo před ní – podrážděný medvěd a jeho nebezpečné tlapy s ostrými drápy.
I optimistovi by docvaklo, že tohle není vůbec, ale vůbec dobrá situace...

Leda snad, že by se náhodou jako dar z nebes objevil někdo, kdo by šikovně a opatrně odvedl medvědovu pozornost, aby Sheila stihla nepozorovaně proklouznout, a sám prchnout taktéž.
Bylo prakticky jisté, že o dva prchající vlky (nebo snad vlčice?) tenhle medvěd zájem prostě ztratí...