Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ostružinová louka louka se po právu nazývá Ostružinovou díky svým ostružinovým a malinovým keřům, které podél ni rostou. Každý, kdo alespoň jednou na této louce byl, musel alespoň jeden kousek toho ovoce ochutnat, a kdo ne, ten to bude muset honem rychle napravit.
Pokud si však vlk myslí, že to udělá právě nyní, je na omylu. Vůně sladkého ovoce je sice silná a zbíhají se sliny nejednomu mlsnému jazýčku, ale pronikavý pach, který se po Ostružinové louce šine nyní je mnohem lákavější, zajímavější a také dosti netradiční.
Voní to přes celá území a navíc jako změť borůvek, jahod, ostružin, malin a vlastně jako veškeré lesní ovoce se slabým nádechem kyselých jablek a vodních melounů. Pokud se však ptáte, odkud se tato jemná a přesto tak výrazná chuť line, musíte jít do středu Ostružinové louky, kde vyrostl zcela nový keř, který tam nikdy jindy nebyl. Výškově se mohl rovnat statému alfa vlkovi, větve měl však tenké jako nožky laně v barvě kaštanu a listy zaoblené s modrým nádechem a až fialovým žilkováním. Právě od něho se line ta nádherná vůně, přesněji však z jeho plodů o velikosti nektarinek v barvě všemožného lučního kvítí. Jestli si to nedokážete představit, tak si vemte do tlapek několik květů různých barev, zmuchlejte je dohromady a vyjde vám přerušovaná barva těch plodů. Chutí se dají plody přirovnat akorát k explozi ovocné chuti, která vám zaleje veškeré chuťové buňky a naprosto vás uvolní.
Určitě se po pozření jednoho plodu cítíte už malátní, chce se vám spát a určitě neodoláte tomu, abyste si neschrupli právě někde na Ostružinové louce, abyste si mohli následujícího dne dát ještě jeden nebo dva plody.

//Akce je dostupná pro 9 vlků. Jelikož je léto, tak se očekává aktivnější hra alespoň od čtyř vlků, kteří budou mít v této akci největší roli.
Role v akci jsou tři. A jaké?
Čtyři vlci si užijí zábavu ve svém těle, ale přesto zcela jinak (Hotaru, Stella - jakožto autorky akce, Vločka, Daphne)
Jeden vlk si na svá bedra položí menší-větší zátěž (Bellray)
A čtyři vlci se ujmou té nejdůležitější práce (Coffin, Ergo Proxy, Laura, Niklifa)
Zájemci nechť se hlásí do komentářů (i s postem, co chtějí zaujímat) a co nejdříve se dostaví na Ostružinovou louku, kde sní pár kousků onoho lákavého ovoce (které vás láká přes celá území) a poté ulehnou opodál.
Upozorňuji, že minimálně u čtyř vlků, co budou mít nejdůležitější práci, požaduji aktivitu v psaní příspěvků - čím déle akce bude trvat, tím hůře pro vás.

Bylo to zvláštní, ale jak se Naomi nořila do vody dál a dál, i proti vlastní vůli najednou cítila, jak ji voda obklopuje vody, natéká jí do uší... Nebylo jak se bránit, celé to působilo mesmerizujícím, neskutečným dojmem. Jako by voda cítila uvnitř Naomi žár a chtěla ho uhasit.
Pak se najednou celá gravitace obrátila vzhůru nohama a místo toho, aby Naomi klesala, cítila, že stoupá, aniž by ve skutečnosti změnila směr.
Pokud zalapala po dechu, mohla si uvědomit, že je to podivně snadné, jako by ve vodě zůstával kyslík, který nějakým záhadným způsobem může dýchat.
Naomi si uvědomila, že se ocitla v jakési malé jeskyni osvětlené drobnými ohníčky ve spektru barev od oranžové až k fialové. Vynořila se z něčeho, co připomínalo pouhou louži přesně uprostřed jeskyně - zbytek podlahy tvořil písek, příjemně šimrající a hřející na tlapkách.
Ve světle ohníčků mohla spatřit jednu věc, která vypadala, že sem nepatří, ale zároveň byla stejně magická, jako všechno ostatní kolem. Vzduchem poletovala ohnivá světélka, když se Naomi přiblížila k velikému zrcadlu...

Mohlo jí to připomenout její noční můru, ale zároveň ji zvláštním způsobem přitahovalo. Vyzařovalo z něj něco konejšivého, jako kdyby mělo něco společného s magií, která v Naomi od narození dřímala. Jakmile shlédla na jeho lesklý povrch, zjistila, že uvnitř se neodráží vnitřek jeskyně...
Viděla samu sebe, ale odraz na ni civěl zpátky a měl tu troufalost chovat se podle svého, aniž by čekal, až se pohne Naomi samotná. S vypláznutým jazykem se na Naomi její odraz srdečně usmál - a vtom si Naomi mohla všimnout, jak se té zrcadlové Naomi nad okem leskne malá pecička a v uchu se jí houpají tři kroužky.
Zrcadlová Naomi skotačivě poskočila, otočila se kolem dokola, jako by Naomi chtěla něco ukázat - najednou, ale zároveň jakoby odjakživa, měla kolem krku ohnivě červenou šálu a na přední pacce dlouhou rourovitou věc, jejíž barvu tlumily bílé pruhy. Zrcadlová Naomi se zasmála, náhle ji obklopily plameny a skutečná Naomi byla najednou nucená couvat před obrovským, nesnesitelným žárem.
Škobrtla, zavadila zadní nohou o louži, a najednou... zase padala zpátky. Vynořila se z vody ve svém vlastním lese, prskala vodu a mohla cítit, jak ji na srdci něco hřeje.

Světlu se očividně nelíbilo chování Kurai, která z ničeho nic začala pociťovat jakési brnění v jejich tlapkách. Jakoby ji ani země tady nechtěla. "VYPADNI, dokud je čas! Je-li ti tvůj kožich milý, vem nohy na ramena! Smrt si tě najde již brzy!" Slova ostrá a chladná jako led se prořezaly vlčici do hlavy a následně i do srdce, které se v tu chvíli nelítostně stádlo a jakoby zchladlo. Byl to jen moment, ale dosti bolestivý.
Na druhé straně Darkie byl ohromen a jeho srdce, vlastně celé tělo, bylo zahříváno jakousi tajemnou mocí. Bylo mu příjemně teplo a cítil, jakoby nebyl celý a jediná možnost, jak se zase cítit zase jednotný, bylo vstoupit do světla a spojit se... Spojit se s ní!. Byla tu však jedna překážka... Kurai.

Počasí nebylo zrovna dvakrát přiznivé, bylo zataženo, ale to neznamenalo, že vosy nelétají a hlavně nebzučí. Kdyby se vlci o něco více zaposlouchali a zamysleli, určitě by neustálé bzučení vos i slyšeli, jenže to však neudělali. Mluvili mezi sebou nesoustředíc se na okolí, což se dvěma vlkům v Třešňovém háji po chvíli vymstilo. Rozhodli se odejít do Asgaarské smečky, ale stačilo pár prvních kroků na špatné místo od Daichiho a mohl zaslechnout prasknutí.
Nic to nebylo, jenom se mu zlehka podlomila noha do země, ani by to nezaznamenal, kdyby se z díry nezačalo ozývat naštvané bzučení stovek vos, pro které bylo, již rozdupnuté, hnízdo domovem.
Právě Daichi, který hnízdo omylem rozdupnul také zaznamenal vosy jako první, nejdříve to bylo nemilé píchnutí do zad, pak ale to nemilé štípnutí pokračovalo a nevyhnulo se to ani Ashe, která pocítila první píchnutí do zadní nohy. Nevypadalo to, že by se vosy spokojily jen s pár píchnutími, za zničení jejich hnízda měli vlci zaplatit větším množstvím pobodání. V téhle chvíli by bylo asi nejlepší začít utíkat, jestli vlci nechtěl začít být z vosího jedu malátní. A i bez ohledu na jed muselo být nekonečné bodání velice nepříjemné až bolestivé.

Vlčice podlehla, když ji Nathan zasadil poslední ránu. Křupnutí a pak ostré světlo, které zaplavilo mýtinu a vaše oči neviděli nic, než jen bílou. Trvalo to pár desítek sekund, možná jste si už mysleli, že jste v nebi, ale nebylo to tak. Pak to totiž najednou zmizelo a váš pohled se projasnil. Stromy byly najednou tak, jak měly být a konečně sem proniklo slunce. Všechny příznaky stáří, které vás doposud sužovaly, také zmizely. Bylo to tedy, jako by se nic nestalo až na jednu věc. Na zemi, tam kde vlčice naposled vydechla, tam ležela hromada drahokamů, kytek, oblázků… Tolik pokladu. Tolik věcí, které celý život vlčice sbírala. Stačilo se jen natáhnout.


// Tak jo přátelé. Tohle je konec. Děkuji vám za akci a doufám, že se vám líbila. Omlouvám se za nějaké ty časové prodlevy, bohužel mě překvapilo pár věcí, se kterými nešlo nic dělat. No jo, osud. Akce se nám tedy trochu protáhla, což se nám odrazí i na odměnách, aby se neřeklo. Nebudu dělat rozdíly mezitím, kdo tu byl a kdo ne. (Musela bych sama sebe zakopat do země.) Proto tedy dostanete každý rovným dílem z pokladu a to tedy takhle:
2 křišťály
20 drahokamů/kytiček podle výběru. (No s citem.)
45 oblázků
1 hvězda do magie

(Prosba na Neona, zda by se chtěl zhostit rozdávání odměn. :D)

//Omlouvám se za zdržení, no jak jste si všimli, protahuje se to a mám povinnosti.

Když Nathan po vlčici skončil, díky otáčení stejně skončil pod ní. Vlčice se jen ironicky zasmála připravena k úderu, no když jeho zuby pronikly kůží, vytryskla z ní krev. Nathan si mohl ihned všimnout, jak jeho příznak stáží o něco polevil. Stejně tak to mohli vidět všichni. S každým zraněním ta síla vyprchávala zpět do nich.
Fanny do vlčice z boku nabourala. Vlčice po ní sekla zubama, no díky Nathanovi se nedokázala dostatečně natáhnout a rána tedy zasáhla pouze vzduch.
Amelis vlčici kousla na další místo. Další uvolněná energie. Vlčice již opět ztrácela sílu a její kožich bělel. Zavrčela. „Ne! Nezničíte mě!“ Začala sebou cukat, no dvoje zuby od sebe nedokázala odtrhnout.
Když se přidal Anakhi, vlčice již podlehla a v pár smyčkách se odkulila z Nathana. Zachvěla se a něco nesrozumitelného zasýpala. Neznělo to moc vlídně. Pokusila se opět postavit, no její síly už byly pryč. Zbýval ten poslední krok. Smrt.
Všichni si z vlčice kus ukousli, nebo nějak přispěli k jejímu zničení. Deliven jí také utrhl kus masa. Vlčice pomalu umírala. Už jen ta poslední rána. Už jen poslední…


//Okey, v tomhle kole ji doražte. Ve chvíli kdy zemře, vás oslepí bílé světlo. Více v dalším postu.

//Jelikož se všichni nějak popřehodili, tak se zařaď kdy chceš. Klidně napiš první. :)

Brouci. Škodlivý hmyz, jenž je potřeba zničit. To bylo smýšlení vlčice o všech vlcích. Nemyslela si, že by pro ni mohli být překážkou a pochybovala, že by se někdo z té sebranky ji pokusil zastavit. No pokusili se. Nathan s tím začal a energicky se jí zakousl do stehna. Okamžitě se zastavila a se zavrčením na něj pohlídla. „Co si to dovoluješ, ty špíno?!“ Jedním pohybem boků ho odhodila na stranu. No nevyšla bez zranění. Nathanovi v ústech zůstal kus jejího masa ze stehna. Tím byla oslabena. No ostatním již muselo dojít, že to není jen obyčejná vlčice a že se bude hodit každá síla, aby jste ji sesadili. Rozešla se dál, teď již kulhala a ve tváři se jí zračila bolest. Moc daleko se ale nedostala, jelikož ji Amelis svým tělem přišpendlila k zemi. Dostala ji ze sebe dost rychle, jelikož Amelis nejednala v boji. „Tohle není žádná hra, štěně.“ Pronesla chladně a chtěla jít dál, no to už jí v cestě stál Anakhi a zatarasil jí cestu. Vlčice již ztrácela trpělivost s touhle partou. „Nikde nejdu?“ Zopakovala po něm chladně a ironicky. „Tvému životu se omlouvat nebudu, stejně brzo skončí,“ pronesla chladně a sekla po něm tlapou s vytaženými drápy. Naštěstí se jí ale ve stejnou chvíli podlomila noha a tak tlapou jen mávla ve vzduchu vedle jeho hlavy. „Uhni mi z cesty!“ Zasyčela pak.
Meinere se sem došoural v tuhle chvíli a začal na ni něco promlouvat. Věnovala mu ironický pohled. „Obětovat? Tak ty bys rád obětoval? A co tak sebe?“ Jedním ladným pohledem po něm skočila a převrhla ho na záda. V něm jen zakřupalo. „Slyšeli jste to?! To je ale kamarád co?!“ Smála se šíleným smíchem. „Takhle karta z balíčku vás chce obětovat!“ Sekla do něj drápy a ty se svezly po vnitřní straně jeho stehna. „Co takhle obětovat tebe!“ Křičela a dělala krvavé šrámy.

Rada vlků. Ano, to zde probíhalo. Ještě aby ne, tohle nebyla nějaká hra, kterou jste znali z dětství. Tohle byla realita. Krutá a nemilosrdná. Vlci potřebovali však očividně více, než jen malé indicie. A čas tak rychle utíkal…
Nathan na to šel pěkně od začátku. Od melodie. Ano, to co melodii vytvořilo, to vás sem přivedlo. Ale co to bylo?
Anakhi rozebíral všechny indicie, možná je viděl jako celek. Jeden z nich? Kdo by to tak asi mohl být, vlci? Kdo z vás sem přišel poslední? Kdo z vás, sem přišel jinak? A ano. Ve středu sedí ona.
Deliven to měl sice problém ustát s emocemi, no on nakonec hádanky vyřešil. To ona jest klíč. Vlci aby měli dát na jeho radu, dokud mají aspoň trochu sil bojovat.
Meiner upozornil na to, že stařena mládne. To byl důležitý poznatek. Už to totiž nebyla stařena. Jako mávnutím proutku byla najednou tak krásná… Tak mladá. V obličeji úsměv, ale žádná radost. Jen zlost a zášť. „Moji milí,“ pronesla medovým hlasem. „Teď mám vaši sílu já,“ usmívala se. Pronášela to, jako by se nic nestalo. „Doufám, že jste si své malicherné životy užili. Věřte, že s vaší sílou naložím jak nejlépe budu moci,“ vlčice se otočila směrem k lesu. Rozešla se pryč. Nejvyšší čas si vzít to co je vaše zpět.

I přes hloubku a hustotu hvozdu pronikl k Lucienovi závan větru, který k němu donesl nepatrnou vůni jara. Žádnou vůni však barevný vlk nezaregistroval, možná ji ani necítil. Zesláblý, unavený ležel uprostřed hvozdu, nevnímal pach ani okolního zvířectva - kamzíků a vlastně vůbec nevypadal na to, že by vnímal svět okolo sebe.
Vlk byl zrovna ve stavu takovém, kdy nevnímal okolní svět, ale přesto nespal, byl vzhůru, dokonce se chvilkově s přivřenýma očima rozhlédl po okolí, které se nikterak nezměnilo. Lucien by nejspíše raději spal, ale měl pocit, že kdyby usnul, tak by promeškal něco důležitého a tak raději trpěl ve stavu mezi bděním a spánkem. Přemýšlel nad svým životem, nad tím, co prožil, co mohl prožít a nakonec se zamyslel i nad tím, co všechno by se mohlo ještě stát, ale nic ho natolik nebavilo a nezaujalo, aby v představách vytrval a tak se tedy podmanil únavě a potřebě spánku.
Nejdříve měl mlhavý sen, ve kterém nebylo nic jasné, vše bylo skryto hustou mlhou, přes kterou nešlo vidět ani na špičku čumáku. Poté mlha zmizela a zůstala bílá krajina bez jediného kopce, stromu nebo snad i trsu trávy. Byl to to sníh, který však nestudil, jen ležel na zemi a snad i na obloze. Lucien se chvíli tou bělostnou krajinou procházel a uvědomil si, že to není místo, kde by měl být. Mermomocí se pokusil otevřít oči, ale nešlo to. Byl uvězněný v bílé krajině, kde začala obloha doslova praskat. Nejdříve malá prasklina, z které se odlomila bílá barva a pod ní byla barva černá. Prasklina se prodlužovala po obloze, poté postupovala k horizontu a nakonec se odlamovala bílá barva i z místa, kde stál sám Lucien, ten před tím chtěl uniknout, ale nemohl. S překvapivým klidem sledoval, jak se bílá mění v černou, až zůstalo jen prázdných míst. V té chvíli se donutil probudit, modrýma očima se podíval na nejbližší strom, přejel zrakem po struktuře kůry a usmyslel si, že jeho krátký sen byl vážně jenom snem, který nic neznamenal. Stěží se usmál, poposunul hlavu více na levou přední tlapu, dovolil své hlavě znova zavřít oči a přesunout se zpět do již černé krajiny. Když byl poprvé v bílé, bál se, ale když viděl tu černou, byl už nějak smířený. Zhluboka se nadechl, jak ve snu, tak v realitě a rozhlédl se kolem sebe. Po jeho levém boku začalo vycházet slunce, pokud se tomu tak dalo říkat. Bílo-zlaté paprsky obklopené sluncem ho příjemně hřály, ale zároveň děsivě mrazily. Avšak příjemné teplo a zvědavost ho donutila jít za teplem a světlem. Teď už dýchal mělce a dost nepravidelně, pozvolna zrychloval svůj krok a čím více zrychloval, tím méně dýchal, až nakonec zcela přestal.
Přestal dýchat a přestal i pociťovat teplo, přišel chlad.

// Zdravím, jsem již zpět a v plném nasazení. Děkuji za pochopení. :)

Amelis se pokusila více mluvit na starou vlčici jako první. „Babička“ se na ni dívala poněkud vyplašeně a zároveň vyděšeně. „Zemřít. Prostě kaput.“ Pronesla a zasmála se, až bylo vidět, že nejspíš již pár let nemá zuby. Když ji Amelis nazvala babičkou, jako by se urazila a odešla od ní kus pryč.
Deliven se pustil do zběsilého běhu. Stařena se na něj zamračila. „Ublížíš si, chlapče.“ Pronesla klidně. „Budeš trpět ještě více, než všichni ostatní!“ Zaúpěla.
Ostatní vlky ignorovala, jelikož její postoj se najednou úplně změnil. Přešla do středu pomyslného kruhu a koukala po ostatních vlcích téměř bez pohybu. Bystřejší si mohli všimnout, že mládne. Pomalu, ale přece. Přestávala říkat nesmyslné věci a místo toho je již pronášela hlasem, který zněl staře, ale moudře.
„Jeden z nás tajemství své ukrývá.“ „V křiku ticha najdeš klíč.“ „Střed jest odpověď.“ „Kdo výhru snadnou nečeká, své síly s nejlepším změří.“
Její pohled se pomalu mění na chytrý, lstivý… Čím jste starší, tím ona mládne. Přes to ale vypadá pořád tak… nevinně?

//Jelikož tu týden není, přeskočit všichni.

// Tenhle týden tu nejsem, so... Hrajte po tomhle kole další s tím, že stařenka mele hlouposti, vy máte hlad a všem je smutno.

//Vysokovlnovým spojem >> Fjäril (Případně můžete vystoupit předem na Mušličkovou páž, pokud se nechcete cpát až do lesa mezi tunu dalších vlků :D)

Nox, Blueberry i Radnaydem, staří mazáci, vypadali výjimečně více vyděšeně, než nově příchozí. To nejspíš proto, že blížící se hukot už jednou zažili, a pro nikoho to nebylo příjemné. Nox rovnou předem stáhl ocas a pomalu ustupoval, on už věděl co přijde. Poněkud sarkasticky si také pomyslel, že aspoň Blueberry pozná, kde je zbytek smečky. Noví vlci pouze upřeli pohled vzhůru. Zvláštní, zatáhlo se. Když ale slunce vesele svítilo z druhé strany, bylo jasné, že to není mrak. "Po-po-zase-vodeň!" zavyl Nox jako varování a letěl se schovat za opodál ležící šutry, zapřel se pevně tlapami mezi ně a doufal, že ho voda neodnese. Bohužel díky tomu neviděl, to co mohli vidět ti, jenž se neschovali, ať už jejich sebevraždené sklony mělo cokoliv. První se zpoza vršku napěněné vlny objevily obrovské hlavy dvou velryb, ta černá poctivě komandovala všechny okolo. Jako na vodních lyžích si to po ploutvích dolů z vlny svištěl hnědý tuleň a za ním se skákavým stylem drala obří žraločí hlava a něco nesrozumitelně ječela. V tom se vlna už převalila a zanechala v lese obří spoušť. Veškerý bordel po zimně byl pryč, jarní květiny ale také působily poněkud přelitě. Nox vystrčil hlavu z úkrytu a oklepal se, aby vyhnal vodu ze zmoklé hlavy. I ostatní vlci na tom nebyli o moc lépe, ale zvědavost byla silnější než strach z mokré srsti a shlukli se okolo těl mořských tvorů, která ležela na zemi. Velryba tiše doutnala, a pozvolna se měnila do obrazu Cory. Stejně tak druhá bílá veleryba poškubávala ploutvičkami, tedy, tlapkami. Tuleň něco zděšeně zaječel o nepřítomnosti přesně 18 vlčích máků z původních 581632223 a tím nenechal nikoho na pochybách o koho se jedná. Když se žralok nadšeně doplácal po ploutvotlapách k Blueberrymu, zakousl se mu do ocasu, všichni z následného křiku zapomněli, že vlna nebývá jen jedna, a že se blíží druhá, ačkoliv menší. Nebyl ale čas se tím zabývat, když Radny nedočkavě větřil, neblíží se i ta jeho vysněná vlčice, srazilo ho k zemi jakési klubko bílohnědých chlupů a ostrých dlouhých zubů.
"Jste všicíííí? Já si jedůůůůů dáááááááál," ozvalo se hromovým hlasem, a zpoza druhé vlny, tedy spíše vlnky, se probleskla hlava mořské příšery, která s šíleným leskem v očích a chuchvalcem mlhy u hlavy naváděla vlnu na mořskou tour de la Gallirea. Vlci svorně zadoufali, že už jí nikdy nespatří. Voda se postupně odplavovala, a zanechala po sobě spoustu mušlí, modrých kamínků a kvítků, a udělala tak z jarního lesa výjimečně třpytivý.

//Tak, jsme u konce. Omlouvám se za protažení, skutečně jsem nečekala, že když na vás budu chtít čekat, tak jsou to minimálně 2 týdny, když budu chtít psát dál aspoň po těch 5 dnech, napíšete zase jenom dva... A teď poslední týden do toho jsem byla nemocná... No prostě, když se to seběhne :D
Zároveň pardon za narušení hry ve Fjärilu, a v rámci toho, aby jsme se z toho všichni nezcvokli doporučuju těm, kteří tu nemusí být, odejít, ať nehrajeme v 10 vlcích.
ODMĚNY: Každý z vás má svůj obrázek + 5 mušliček + 1 hvězda do vlastností + 15 safírů/pomněnek +navíc:
Nebína: Průměrově nejaktivnější, nejrychlejší, vyjma posledního a prvního osuda vždy první:1 křišťál + 5 oblázků
Cattan: Napsal na každého osuda, po Nebíně nejrychlejší:25 oblázků
Neon a Yakira: napsali pokaždé: + 20 oblázků
Jenna: + 15 oblázků
Momentální osazenstvo Fjärilu - za smetení vodou: všichni po 5 oblázcích.
Pište do komentáře co kdo chcete (safíry/pomněnky a vlastnost) Odměna je podle mě poměrně štědrá, ale taky jsem vás držela přes 2 měsíce mimo...