Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když už se to mele, tak ať pořádně, a do srdce Ellisina údolí spadly hned tři narůžovělé perly. Meadow je náhle zakoukaná do Elisy, Arcanus do Meadow a Elisa ze všeho nejvíc sama do sebe!
Nic by pro smečku nemohlo být tolik zničující, a protože je znát, že tu působí nějaké kouzlo, možná bude na celé smečce, aby zkusila neblahé účinky odvrátit dřív, než bude pozdě!

Poutníka jeho nouzový let zavedl i nad řeku Mahtaë a z nebes náhle padá nikým neviděný rubín jako kapka krve. Rozprskne se Meineremu o čelo a rozdrolí se v nic, jako vílí prášek, ovšem pěkně do širého okolí, takže do očí zasáhne i Moja.
Oba dva vlci si náhle uvědomují, že v sobě navzájem nalezli zalíbení a sympatie na první... nu, možná druhý pohled. Něco je na tom druhém přeci až tak... tajuplně krásného, ne?
Jenže zatímco Mojo cítí k Meineremu spíše obdiv podobný zbožné úctě k silám přírody, Meinere pocítí spíše vyjukanou, kvíkající lásku, která je příliš nesobecká a stydlivá, než aby ji mohl vyjevit... A že by on se někomu mohl líbit? Ale jděte... Možná to bude tím, že rubín spadl přímo na rozmezí mezi černou a bílou srsti, takže i okouzlení láskou je nerozhodné, ustrašené a jaksi... nesebevědomé, každopádně velice roztomilé, protože Meineremu teď každou chvilku budou docházet slova, bude se zajíkat a nejspíš si nic nebude chtít připustit ani v duchu.

Nešikovný posel bohů prolétá i nad Západními loukami. Béžový vlk není nikým viděn, ale z jeho brašny se přesto stále sypou drobná nedorozumění a neštěstí, též nespatřená okem smrtelných vlků... Dokud je nepraští mezi oči, před nimiž náhle prolétají rozmazaná srdíčka.

Freya se svou typicky mírnou povahou po zásahu slunečním kamínkem najednou zahoří nečekanou touhou ukrást si Antenyama na chvilku pro sebe mezi kopretinami. Ke cti jí slouží, že skutečně působí omámeně a ne právě ve své kůži, nicméně proti neznámé silné magii si nemůže nijak pomoci. Kdyby jen tak mohla Antenyamovi alespoň olíznout čenich...

Severka se zase po zásahu měsíčním kamenem cítí, který stejně jako ostatní drahokamy zmizí, jak se kouzlo vsákne, cítí... zvláštně, něžně nakloněna Kieranovi. Nemá takové nutkání jako Freya dávat to náhle zběsile najevo, ale přesto se jí v hrudi vzedme plamínek horoucí lásky. I u ní je možné, že odpadnou některé běžné bariéry, kterými koriguje své chování...

// totéž co v Sarumenském lese, jestliže vás zásah Osudu naprosto neparalyzoval či nezhnusil (což doufáme, že ne :D), máte čtrnáct dní na to zahrát si magické, poťouchlé okouzlení!

Nad Sarumenským hvozdem právě přelétal béžový vlk s křídly, jejichž barva se na okraji letek na slunci přelévala až do zlata. Na vlkově boku spočívá jakýsi poselský batoh, trošku děravý a zřejmě taky trochu zlobící, protože vlk kormidluje tak, tak...
Ohlíží se, rotuje, občas zavrávorá, jako by se snažil utáhnout zuby nějaký ten řemínek. A z brašny zatím nechtěně vypadává několik drobných věciček, které hrozí, že někomu spadnou na hlavu...

Jedna z těch věcí připomíná poloprůhledný krystal... zlatý beryl. Jako by za ní zůstávala krátce stopa, stvořená ze slunečního svitu a zpěvu ptáků. Udeří do čumáku Nateho, který se náhle hluboce, vroucně zamiluje do Setii.

Nad Sarumenským lesem spadl ještě jeden kamínek - drobný růženín, za nímž jako by ve vzduchu zůstávaly viset bublinky ve tvaru srdce, které záhy popraskají. Růženín spadl na hlavu Nerssii, která se najednou cítí až po uši bláznivě zamilovaná. Všechen hněv se mění v téměř až puberťáckou, snivou zakoukanost. A do koho? Přece do Nathana!

// pokud jste se příliš nevyděsili a přistoupíte na malé zamíchání kartami Osudem, účinky platí po dobu následujících čtrnácti dní a poté vyprchají - nemůže je do té doby ovlivnit ani vyléčit nic, ani magie emocí, ani žádné vsugerování magií myšlenek

Po celé Galirei padalo z tmavého nebe pár bělostných vloček. Jen v tom malém zákoutí mezi skalami byla rozpoutaná hotová vánice, kdy se vlk bál, že neuvidí ani na špičku svého čumáku. Vítr burcoval ze všech stran, vločky nevěděly, kam dříve letět a žádná z nich se dlouho nemohla dočkat ani pádu na zem.
Avšak i přes silný vítr, který by dokázal i sebevětšího vlka vykolejit z rovné chůze byla jedna vločka, která dokázala padat kolmo k zemi. Od ostatních se lišila svou sytě modrou barvou a hlavně velikostí. Pouhým okem se dal rozeznat každý její výběžek a tvar se dal velmi jednoduše vlkovi popsat. A to hlavní - když se jí vlk dotknul, tak neroztála. Vločka však do měkkého sněhu poblíž tůně nedopadla sama, nýbrž s tenkou modrou stuhou, která by mohla pasovat akorát tak na vlčí krk. Záleželo však jen na tom, kdo první si oné vyčnívající vločky ve sněhu všimne...

Stalo se to krátce poté, co jednotlivé bobule sklouzly vlčatům do žaludků. Nejdříve uschla větev, kterou Coffin přinesl, aby jiný vlk už bobuli nemohl sežrat - vítr ji odnesl do neznáma, kde ji rozprášil na miliony částic popela.
Pak přišla část s vlčaty. Bylo to jako zrychlený život oněch vlčic v pár sekundách. Nejdříve to nemuselo být tak postřehnutelné, ale po chvíli si každý musel všimnout, že výška vlčic se rapidně mění, jejich srst už není tak hebká, čumáky mají větší, nohy delší, ocasy huňatější. Rostla a dospívala doslova před očima, jejich život se jim přehrával zrychleně před očima až do dne, kdy vlčice přišly k onomu keři, kde sežraly pár bobulí a to je dostalo do oné šlamastiky.

//Nemyslím, že se kdokoli bude chtít vyjadřovat k době trvání akce a ani nechci, aby to nějak bylo komentováno, zkrátka a dobře, je konec... Konečně.
Odměny - pokud se dostanou - se rozdají individuálně a není potřeba je zde vypisovat.
Piště v pořadí v kterém chcete a uvolněte tak své charaktery.

Agresivita vlků vůči ní ji spíše bavila než štvala. Sledovala hlavně počínání dvou vlků, kteří na ni chrlili urážky a jeden se dokonce odvážil použít magii, ač ne na sovu. Obezřetně ho sledovala, ale nečekala, že by ji ublížil, musel tušit, že kdyby sova zemřela, tak by se nic nevyřešilo. Druhý vlk jen chrlil urážky, tak se ho snažila ignorovat do doby, než se konečně všichni uklidnili a začali soustředit.
Jako první přišla s výsledkem vlčice Laura, kterou sova sledovala nejčastěji. Sova jen při všimnutí lístečků máchla křídly a přenesla se Lauře na hřbet. Jedním pařátem vzala za provázek, který držel lahvičku a škubla s ním, takže lahvička s lístečky byla v její moci. A i když listy nebyly v kapalném skupenství, dokázala je do něho převést a následně i zářivě zelenou tekutinu vypít.
Takto postupně přebrala po menší snaze od zbylých tří vlků i jejich lahvičky s příslušnou magií. Pak se usadila na místo, kde byla předtím, zavřela oči a soustředila se. Pár metrů za vlky vyrostl opět ten keř, který způsobil to omládnutí vlčic. Pouze na jedné větvi se však objevily čtyři omamné plody, které měly nejspíše vše vyřešit. „Ulomte si tu větev, ale nežerte to!“ přikázala jim se zamračeným pohledem. „A teď s jedním díky vypadněte,“ zašeptala jejich směrem a zase zavřela oči, jako by se nebála, že ji někdo zakousne. Asi věřila svým magiím a tomu, že vlci raději půjdou za ostatními a nezůstanou s ní.

//Přechody pište rovnou a vměstnejte se do hry

Když tak sova poslouchala všechny ty vlky a přitom mezi nima těkala svýma očima, raději utichla, uvelebila se na svém místě a na krátkou dobu zase zavřela oči. Pro výstrahu čtyřem vlkům poutáhla jejich oprátky a nechala je tak nadále v poloviční nevědomosti a klít proti její maličkosti. Máte magie, co patří mně. Každej jednu, málem vás zabili, protože nebyli určeny vám. Zkrátka mi je dejte skrze vaše oprátky a vrátím těm čtyřem jejich dospělost..., řekla krátce bez otevření očí. Nevnímala urážky pocházející od šedého vlka a bručení toho druhého. Ba dokonce nevnímala ani pískovou vlčici, která se jako jediná zdála, že má vskutku zájem cokoli dělat.

Sova pohlédla s ledovým klidem na všechny čtyři vlky, každého zhodnotila ve své hlavě a dle toho také učinila s jejich tenkou oprátkou. Dvěma samcům ze skupiny se provázek utáhl ještě více, zatímco vlčice mohli v pořádku dýchat. Nelíbilo se ji totiž, jak ti dva jednali. „Magie,“ řekla bez jakéhokoli náznaku citu k béžové vlčici, která měla alespoň snahu vyřešit problém a nebyla nabručená jako šedý vlk. Umím více magií, než dokážeš spočítat, vlčice, promluvila sova pouze v Lauřině hlavě. Ale nikdy jsem nedokázala ovládnout magie živlů. Myslela jsem, že je vezmu těm vlčicím, ale nefungovalo to... Akorát se ta magie přemítla do tvé hlavy a ty ji beztak nepotřebuješ. Dej mi tu magii a dám ti jeden život toho vlčete, promlouvala nadále na Lauru, visela na ni pohledem a ostatní vlci pro ni neexistovali, jelikož buď neměli potřebu vzduchu nebo naopak slušnost vůči tomu, kdo stál proti nim. Jenom si vybav to, co se ti předtím stalo, dodala sova pro Lauru. Poté pohleděla na zbylé vlky, ale zkrátka mlčela. Neměla potřebu jim cokoli říct, jen zavřela oči, uvelebila se ve svém místě a čekala.

Pach šakalů byl alespoň pro tentokrát na pahorkatině velice slabý, za to sladká vůně všemožného druhu ovoce, která byla již vlkům známá se rozlézala po celé oblasti, ale mlsné vlky k sobě nelákala. Lákala pouze čtyři vlky, kteří měli už s chutí toho ovoce dřívější zkušenosti, a kteří už mohli cítit, jak se provázek kolem jejich krku ztahuje a už zcela obepíná obvod jejich krků a stále se velice pomaličku utahuje, aby vlkům naznačil, že si mají pospíšit, jinak to s nimi dopadne zle a vlčice zůstanou vlčaty navždycky.
Déšť smáčel všechno okolo a také každého, jen na vršku pahorkatiny seděla modrá sova se zavřenýma očima, nejspíše odpočívala, a její peří bylo naprosto suché a každá kapka vody pouze sklouzla po jejím těle a rozprskla se na chladném kameni pod sovou. Čím blíže vlci k sově byli, tím výraznější pach ovoce byl, takže muselo už všem být jasné, že to ona mohla za vše, a že pach je její.
Nejdříve se zdálo, že přicházející vlky neslyší, ale opak byl pravdou. Pouze čekala a čekala, a jakmile se k ní přiblížil první vlk, otevřela velké oči v barvě noční oblohy, roztáhla modrá křídla, aby vlkům naznačila, že se nemají přibližovat a přitom tiše pověděla - nebo to spíše zašeptal vítr, jelikož sova ani zobáček neotevřela - pár slov, která měla vlky zastavit. „O krok blíže a nikdy více nepocítíte vzduch ve svých plicích!“

//Vlčata + Bellray mají teď svou "volnou" hru.
Pořadí: Ergo, Laura, Niklifa, Coffin

Po odchodu Fey lesem jemně zazářilo několik hub i rostlinek, jako by mezi sebou švitořily svou vlastní řečí, jako by představovaly notový zápis pro hudbu měsíce, čtený z nebeských výšin. Ageronský hvozd pod stínem hory pěl osamělou baladu naplněnou večerním tichem. S padající nocí se ticho množilo, odráželo se od kmenů a přehlušovalo vše ostatní. Les jako by zamrzl v čase.
Tiše a poklidně z lesa vymizely známky přítomnosti vlků. Drápance v kůře se zhojily v měsíčním svitu, ve stopách se držely poslední loužičky a kvetly v nich pozdní urousané sedmikrásky. Zachycené chlupy ve větvičkách roznesl vítr s decentní úctou, jako kdyby zahradník stříhal okrasný keřík. Čas sňal z lesa nálepku "smečka" a nahradil ho poněkud opuštěnou patinou lezavého svízele a navátého podzimního listí.

Malá vlčata byla pouhými vlčaty a zatímco se dospělí vlci snažili odhalit, co zapříčinilo náhlé omládnutí těch čtyř vlčic, nikoho nenapadlo rozhlédnout se kolem, zda jim alespoň něco nepomůže. Na kraji louky, kde rostly keře plné ostružin, posedávala ona modrá sova, o které mluvilo jedno z těch čtyř vlčat. Ona modrá sova s oči černými jako půlnoční nebe s miliardou hvězd tam posedávala zcela mlčky, nehnutě a jen sledovala počínání všech čtyř vlků.
Neustále sezení však někdy unaví i nočního tvora, který se k ránu již měl vydat do svého úkrytu a zrovna to měla za lubem i ona sova. Roztáhla svá křídla, párkrát jimi zamávala, aby se mohla zvednout z větve a rozletěla se vysoko nad hlavy vlků, kde vytvořila několik koleček, než se vydala do svého úkrytu, který dle letu sovy musel být někde jiho-východně.
Sova musela mít již pohár své trpělivosti plný a to vše musela mít za lubem ona, jelikož čtyři vlci, kteří měli na krcích lahvičky, mohli pocítit, že se jejich - nyní už takřka oprátka - posunula více ke krku, ale stále jim nezamezovala v dýchání... Zatím.

Nejspíše všichni si mysleli, že sen byl jen bezvýznamný sen, ale to se pletli. Každý si nejspíše říkal, že to byl sen naprosto bezesmyslu, ale když se nad tím jeden zamyslel... Mělo to smysl. Muselo se však přijít na to, co to znamená, jak vyřešit problém s omládlými vlčicemi a jak je dostat zpět do jejich pravého věku. A proč to bylo tak podstatné? Inu, to chvíli po probuzení ukázala malá Hotaru, že se v ní stále ukrývá veškerá magie s tou nevýhodou, že ji nedokáže kontrolovat. Nejdříve vytvořila jiskru, která ji samotnou lehce štípla, po chvíli však do země udeřil menší blesk, který byl až nebezpečně blízko šílícího vlka Erga Proxyho.
Ten s leknutím uskočil samozřejmě co nejdál a navíc sebou cukl natolik, že ucítil, jak ho něco lehce dloublo do hlavy. Byla to malá a navíc prázdná lahvička ze skla, která byla za hrdlo pověšená na konopném provázku na Ergově krku. Kde se tam vzal? Aby toho však nebylo málo, tato lahvička visela na krku ještě třem dalším vlkům. Vlčici, která byla ve snu pohlcená zemí, vyhnána tornádem a konečně se lahvička ocitla i na krku vlka, jemuž byl určen vodní hrob.

Pořadí: Ergo Proxy - Laura - Bellray - Daphne - Niklifa - Coffin - Hotaru - Vločka - Stella

Každý z nás měl někdy sen, ale snad nikdy se nám nestalo, aby měl sen nějaké následky. Pět vlků se mohlo radovat, jelikož jejich noční můra byla pouze noční můrou, ale čtyři vlci takové štěstí neměli. Když čtyři vlčice, kterým se zdálo o sově, otevřely oči, svět pro ně byl zcela stejný, ale zároveň úplně jiný. Ať byl jejich předešlý pohled na svět jakýkoli, nyní byl pozitivní. Všechno bylo dobré, pěkné, nové a hlavně důležité na prozkoumání! Jejich zpočátku nemotorné tlapky si nejdříve na terén nemohly zvyknout, ale jakmile se tak stalo, čtyři vlčice, které v této chvíli velikostně, hlásky a svými povahami připomínala vlčata, začaly pobíhat kolem, zkoumat vše nové a na noční můru nemyslely. Však to byl pouhý sen! Zbylých pět vlků si své noční můry pamatovalo, ale nejspíše je více zajímalo, kde se na louce vzala ta vlčata, když ještě předtím tam byly dospělé vlčice! Ptát se vlčat je však zbytečné, nic si nepamatují. Svou minulost, známosti, ani to, jaké magie skrývají jejich tělíčka.
Zatímco vlčata jsou zcela bezstarostná a prožívají opět ty bezstarostné chvilky, je na zbylých pěti vlcích, aby zjistili, co vlčice uvedlo do takového stavu.
A jestli další vlk dostane chuť na lákavé plody... Má bohužel smůlu, jelikož v průběhu spánku se keř propadl do země a zůstal po něm jen nasládlý vzduch.

Všichni vlci po snědení plodů propadli hlubokému spánku, ze kterého by je momentálně neprobudil ani výbuch sopky. Každému se z počátku zdál sen, který se dal považovat za zcela nudný, obyčejný a nezáživný. Každý z vlků se procházel po louce, pod tlapkami měl zelenou trávu, občas si všil lučního kvítí, foukal teplý vánek a na obloze bylo slunce, které příjemně ohřálo kožichy, ale zase je nespalovalo. Každý vlk měl však svou cestu krapet jinačí.
Čtyři vlčice - Hotaru, Stella, Vločka a Daphne - se svou cestou po louce dostali až k žlutému písku, který občas narušil jen malý trs trávy. Oproti louce tam bylo sucho a mnohem tepleji, což šlo ihned poznat. Nedalo bylo však slyšet šumení řeky, kde by případně vlčice mohly shladit svá hrdla. Voda a pití je však momentálně nezajímalo. Každá vlčice ve svém snu kráčela osamocena k pískům. Uprostřed písků si následně všimnou seskupení kamenů, které tvoří menší jeskyni, kam by se mohl schovat tvor velikosti velkého ptáka. Když vlčice přistoupí blíže, tak si i ptáka, přesněji sovy nebesky modré barvy, všimnou. I sova si jich všimne, nevyleze však ze svého úkrytu a místo toho se každé vlčici dívá upřeně do očí. Ty její jsou hypnotické, děsivé, strašidelné. Po pár takových vteřinách hypnózy vzlétne, proletí každé vlčici nad hlavou a zmizí se sluncem před sebou, aby ji vlčice nemohla sledovat.
Rezavý vlček Bellray měl zcela jiný sen než vlčice. Utíkal. Utíkal dlouho a byl vystrašený. Něco ho pronásledovalo, ale neviděl to. V uších mu však pískalo, slyšel kňučení a změť slov a otázek, které nedokázal rozlišit. Přivádělo ho to doslova k šílenství!
Zbylý čtyři vlci poržívali svou noční můru. Šedý vlk s fleky po celém těle se topil. A to ve slané vodě. Kolem něho nebylo nic a nikdo mu nemohl pomoci. Nemohl ani křičet, jen cítil, jak ho něco táhne ke dnu a nechutnou slanou vodu na jazyku. Sněhově bílá vlčice měla nejdříve poklidný sen. Ležela na vysoké hoře, ohřívala se na sluníčku a vítr jí lehce čechral srst. Poté však vítr ustal, vlčice otevřela oči a zděšeně se dívala na tichý svět, který se ani nepohnul. Bylo to ticho před bouří.. Nebo také před tornádem, které se přihnalo rychlostí blesku. Vlčice jménem Laura byla naopak ve svém živlu. Rozvalovala se s úsměvem na rozkvetlé louce plné barev, prohlížela si květiny a pozorovala včely, co ty květy opylovaly. Pak se však stalo to, co nechce žádný vlk začít. Kořínky těch květin ji objaly. Stovky kořínků se obmotalo kolem těla a končetin Laury a začaly ji vtahovat do země, kde se měla udusit hlínou. A poslední vlk - Ergo Proxy - měl tlapky v jednom ohni. A to doslova. Byl uvězněný kolem rudého jezera, které se sice zdálo jako v plamenech, ale jako jediná věc v okolí nebyla. Všechno kolem Erga hořela, dokonce i on, když však chtěl skočit do vody... nemohl. Byla tam bariéra, která mu to zamezovala.

//Soustřeďte zatím kratší posty na popis snu a prosím, ukončete post tím, že váš vlk otevřel oči, nic jiného. Jelikož vás navíc zatím hraje 9, dbejte spíše na rychlosti než nějaké délce postu.