Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Sníh je moje součást, pitomče!“ zavřeštěl hlas zrovna ve chvíli, kdy jeho tělo Coffinovou vinou zcela zmizelo. Středozemní pláň naplnil křik dvou hlasů, kteří se navzájem obviňovali a nebyli schopní se na ničem shodnout.
„Však jsem ti to říkal! Ta koule sněhu! To byla moje hlava, krucinál!“ oplácel chudák zmizlej sněhulák Coffinovo oplácení křiku. Z dálky by se mohlo jednat o zajímavou podívanou, ale takhle to byl prostý púroblém dvou, kteří si nerozuměli.
„Vrať mi hlavu!“ ječel smyslů zbavený sněhulák. Kousek od Coffina sebou začala škubat jiná koule, tentokrát trochu větší. To musela být jedna část těla, která se snažila s panikou najít svou hlavu a třetí část, ale nemohl se moc hýbat, takže se jenom převalovala na místě.
„Jó! Tak nejdřív najdi někoho, kdo by odhmotnil tebe a přijď říct! Vrať mi moje tělo! mám pár týdnů života ročně, tak si ho chci sakra užít!“

„Na tuhle otázku hledám odpověď každou zimu,“povzdechl si hlásek a koule se zase lehce zakymácela ze strany na stranu, aby na sebe upoutala pozornost. „Svrbí mě nos,“ zamumlal si ještě pro sebe a hned zafňukal, protože nos mu ležel kdo ví kde a nemohl se na něm tedy podrbat.
„Au, au, au...,“ zasténal hlas, jakmile Coffin začal tlapou rýt do sněhu. Asi si neuvědomoval, že se mu právě snažil provrtat do lebky. Ale provrtání do lebky nebylo nic proti tomu, když vlk zakřičel a sníh prostě... zmizel.
Hlas byl najednou slyšet všude, ne jenom z jednoho místa jako tomu bylo předtím. „TYS MI ZNIČIL HLAVU?! KDE MÁM HLAVU?! VRAŤ MOJI HLAVU!“ ječel hlas panicky na celou Středozemní pláň. „TA KOULE BYLA MOJE HLAVA!“

Chvíli po Coffinově otázce zavládlo ticho. Až pak onen hlas tiše zamumlal: „ne, ztratil jsem je...“
Nejistá koule sněhu se ve tmě zakymácela ze strany na stranu, hlásek zafňukal, že mu začíná být zima, i když byl sám tvořen ze sněhu, a čekal, zda mu vlak nakonec pomůže nebo ho tam nechá na ocet roztát, umrznout nebo ho snad i rozdupe, aby mu dal pokoj.
„Jsem kus sněhu, ne věštící koule. Vážně si myslíš, že něco vim, co ty ne?“ zeptal se hlas lehce otráveně vlka.

Už po pár krocích do kopce se zdálo, že stařík vyplivne plíce a umře. Zastavil se, hlasitě popadal dech, klel nad svým vlastním stářím a přitom se ještě snažil mluvit k vlkům. „Jó, moje milovaná hůl... Bez ní nebude zima. Ani léto. Má paní se zase bude vztekat, kde jsem tak dlouho. Říkal jsem jí, že musím rozsévat zimu po okolí, že je čas, že vlci čekají na zimu, ale ona furt ne a ne... Prej jsem starý na to,abych byl Mrázem, to tak, fůrie znuděná... Furt jenom remcá a remcá,“ kroutil hlavou, ale přitom stál na místě. Nohy se mu třásly, neměl sílu dát jít a to před nima byla ještě dlouhá cesta. Zelené cestičky za staříkem se začaly rozrůstat, už to nebyli pouze hadi, ale takřka celá louka za nimi se zelenala a léto postupně přecházelo na větší a větší území.
Zakašlal, zesláble se posadil chudák starej na ze, pohleděl k vrcholu a zafňukal, že nahoru asi nedojde. „Tak pomůžete herdek starci?! Zmetkové nevychování!“

„Doufám, že co nejdál,“ zašišlal staříček na otázku, kde se zrovna nachází jeho paní. Pro jistotu se i rozhlédl kolem sebe, aby se ujistil, že tam skutečně nikde není, až potom se zase zaměřil na vlky. Ještě se musel obořit na zrzavého vlka, který mu navrhl, že si může vybrat jakoukoli hůl chce. V té chvíli se stařec zcela změnil. Vzduch se rapidně ochladil, veškeré květiny pohltila silná ledová krusta, dýchání bylo rázem těžší, krev tuhla chladem v žilách, starcovi oči se doširoka otevřeli a zrzavý v nich mohl spatřit pouze ledový chlad a prázdnotu. I starcův hlas se změnil, z chraplavého staříčka přešel na skutečně naštvaného hromobijce. „Má hůl není ledajaká, hlupáku. Najdi moji hůl a zachráníš tenhle svět. Podej mi nějaký ten čagan a uveď tento svět do záhuby. Polovina světa zmrzne mou nekontrolovanou silou, druhá se upeče pod letním sluncem od mé ženy... Vyber si,“ zaburácel před čumákem zrzavého. Dokonce se v té chvíli stařík zdál i mnohem větší a svalnatější.
A hned potom to byl zase ten staříček, co si to cupital a tvořil za sebou zelené cestičky. Jeho hlásek byl zase mumlavý, ale mnohem veselejší a hlasitější. „Takpoběžte, mládenci! Nemáme na tu hůl celičký den, má paní se brzy bude zlobit a upeče nás tady!“ volal na vlky, zastavil se, otočil se k nim čelem, čumákem poukázal na blízké hory a ještě řekl: „Myslím, že jsem jí nechal tam, ale tam nevylezu... Tak pojďte! Pomožte krucipísek dědkovi na kopec!“volal na ně s kolébáním se strany na stranu.

//Po tomto kole očekávejte post v Armanských horách

„Pómoc... Pómoc...,“ volal unavený hlas do tmy. Už si myslel, že nikdo nepřijde, smiřoval se se svým osudem, ale v tom zaslechl kroky a spatřil ve tmě obrys vlčího těla. „Tadýýý! Tadýýýý! Na zemííí!“ volal na vlka, který se ho otázal, kde se nachází. Hlas zněl už značně unaveně, navíc šlo slyšet, že má snad rýmičku nebo ucpaný nos, hlas měl huhlavý, ale přesto docela veselý, i když volal stále o pomoc.
„Ta koule sněhůůůů!“ popisoval se hlásek nadále. Bohužel, Coffin nemohl vidět žádný pohyb, který by mu poradil, kde se ona obět nachází, protože byl pokrytý sněhem, koukali mu akorát oči a musel se spokojit pouze s jeho chatrným popisem sebe samého a hlasu, který ho měl dovést blíže.

Stařík chvíli mrkal na vzdalující se vlčici. Lehce natočil hlavu do strany, moc nechápal, natočil se tedy k zrzavému, kterému tiše zašeptal: „Dámička je urážlivá?“ A k tomu se lehce zašklebil, jako kdyby pronesl krásný vtip.
Černý vlk se zeptal, zda staříček něco potřebuje, což byla trefná poznámka. Dědek souhlasně přikývl, zakřupalo mu přitom v zádech, usmál se a řekl: „Ajo, ajo, mládenše. Trochu jsem se prochladl a ztratil jsem svoji chůl... Neviděls moji chůl?“ zeptal se, natáhl k němu růžovou hlavu, takřka se ho dotkl svými bílými chlupy, které se daly přirovnat k vousům a olízl si slinu, která mu tekla po tlamě.
„Potřebuju svoju chůl... Nebude chůl, nebude zima... A babka mě zabije!“zaskřehotal zoufale, kecl si k zemi, sklonil hlavu a začal s ní kroutit ze strany na stranu s tichým mumláním: „Ta mi dá... Ta mi dá, až to zjistí...“

Večer to byl neuvěřitelně klidný a tichý. Na pláni ani noha, zem byla pokryta sněhovou nadílkou, měsíc se schovával za tmavými mraky a nebylo tak vidět ani na krok. Po pláni se procházela jedna osamělá srna. Nořila se do čerstvého sněhu, obezřetně se rozhlížela kolem sebe, aby nepřehlédla žádného predátora.
Udělala jeden malý krok a zastavila se. Zvedla hlavu, zastříhala ušima a utekla. „Oh... Né! Neutíkej!“ volal za ní hlas ze tmy zoufale. „Jdeš pro kamarády?“ volal za ní nadále, i když srna byla už dávno z dohledu a jediným důkazem byly její stopy v bílém sněhu. Ozvalo se zoufalé povzdechnutí a pak už jenom neustále opakované volání o pomoc.

//Pro tentokrát akce pro dvojici vlků, první dva zapsaní vyhrávají! (Případně pro odvážlivého jednotlivce)

Stařík si žil nejspíše ve vlastním světě. Slova vlků ho nezajímala, ale možná je neslyšel, jeho sluch nemohl být nejlepší a to se dalo odhadnout už jenom podle toho, že předtím svá slova poměrně křičel - alespoň v mezích jeho zbylých schopností. „A jistě, mládenče, cožpak není pěkný den?“ zvolal stařec s bezzubým úsměvem na zrzavého vlka a následně cupital dál v kolečku kolem něho bez toho, aby mu to přišlo alespoň trochu divné.
Na pár vteřin se zastavil před černou vlčicí, která ho volala, protože volání černého přeslechl. „Ale copak, panenko?“ zeptal se ji s milým uslintaným úsměvem a přizavřenýma bledýma očima, které měl plné zákalu, ospalků a navíc slz.
Staříkův čenich se lehce začal vrtět, jako kdyby mu něco vlétlo do čumáku. Zavrtěl lehce hlavou, zaklonil ji a následně si dlouze pšíknul přímo na nebohou černou vlčici, která k němu byla v té chvíli nejblíž. Místo jakýchkoli nudlí však na vlčici dolétlo malé množství sněhových vloček a námrazy, která jí vytvořila na kousku srsti maličké rampouchy, které se i přes slunce neměli do tání.

//Akce je určená pro tři vlky, proto bych prosila, jestli je to možný, aby Jenna se Sayapem odešli, ať může akce odsýpat a netrvá půl roku

Zelené cestičky plné lučního kvítí, včel a motýlů zmátly tři přítomné vlky. Všem muselo být jasné, že je to něco zcela nepřirozeného, když zbytek země byl schován pod sněhem. Ale tohle nebyla jediná zvláštnost na Západních loukách... Ta druhá zvláštnost zrovna cupitala za černým vlkem. Jeho kroky by ve sněhy byly slyšet, ale to by nesměl ťapat svými starými tlapkami po zelené trávě, která se pod nimi objevovala, ač před ním ještě ležel sníh. „S dovolením, mládenče,“ zamumlal svým chraplavým hlasem za zády černého vlka, lehce do něho vrazil v náznaku, že on má jako starší přednost. A když se zmínilo "starší"... Záda shrbená, drobné tělíčko, žádné svaly, pouze kosti obalené růžovou kůží s pár chuchvalci chlupů. Jenom na bradě měl husté dlouhé chlupy, které se podobaly vousům. „Brý jitro! Mládešníci!“ zvolal stařeček s bezzubým úsměvem ke dvěma dalším vlkům, kolem kterých procházel a rozséval za sebou další zelinkavé cestičky.
„Jaký to nádherný letní den,“ zamumlal si pro sebe s úsměvem, kdy mu po bradě začala stékat dlouhá slina. Najednou změnil svůj směr a vydal se kolem Bellraye a Awnay, jako kdyby přesně věděl, kam jde, ale vzhledem k tomu, že se motal sem a tam – což se dalo poznat podle jeho spletitých zelených cestiček – a vypadal, že mu to ani trochu nevadí.

Zatímco celičká Gallirea byla schována pod přikrývkou bílého sněhu, Západní louky se jako jediné mohly chlubit rovnou dvěma úkazy. První úkaz se týkal počasí. Křížem krážem po louce neležel sníh, ale vykukovala zelenkavá vysoká tráva s lučním kvítím, sem tam seděl i motýl nebo včelka opalující jeden květ. Slunce na cestičky příjemně hřálo, vzduch voněl kvítím a zdálo se tak, že ty cestičky jsou snad z jiné dimenze, kde je právě léto.
Co byl druhý úkaz a zda byl nebo nebyl divnější než to prapodivné počasí na loukách... To bude muset někdo zjistit... A nejlépe co nejrychleji, co když se ty letní hadi rozlezou a zamoří celou Gallireu zase parným létem?!

//Krátká herní akce pro 3 vlky. Než se však níže zapíšete, popřemýšlejte, jestli se ještě dnes dokážete dopravit na Západní louky. (Pokud ne, nezoufejte, při troše štěstí se do Vánoc stihne ještě jedna nebo dvě mini akce)

Není to mnoho úplňků, co se pod září měsíce mezi korunami stromů proplétaly mezi větévkami se bzučivým smíchem, švitořivým pištěním a třepotavými křídly.
Pověsti o nich popisovaly krásné a ušlechtilé bytosti. Pravda nebyla tak daleko.
Dokud odnášely jen vlčecí mléčné zoubky a nechávaly za ně na místě hezké oblázky na památku, zůstávaly v pohádkách a málokdo v ně věřil doopravdy, jakmile vyrostl z vlčete v dospělého vlka.
Zoubkové víly.
Hezká báje, jen co je pravda. Mléčné poklady už jsou po celá staletí odnášeny a nikomu nechybějí. Každému vlkovi narostou pořádné, pevnější zuby - úctyhodný počet ostrých jehliček, které mu slouží co nejdéle až do stáří. Žádné další už nerostou.
Poslední okamžik, kdy měla jedna ospalá veverka pocit, že spatřila osamělou zoubkovou vílu drolící za sebou třpytky, byla právě úplňková noc kdesi poblíž mýtiny. Proč by ne. Vyrůstala tu dvě vlčata...

Jeden z mnoha kamínků padajících dnes z nebes, maličká jadeit, dopadl i na vyhlídku... přímo na čenich Lothiela, kterým jako by projel slabý elektrický proud - jakmile zvedl hlavu, mohl si všimnout přímo urostlého šedého vlka, který ležel docela vyrovnaně, ale ostražitě opodál. Jinkse.
Aby to nebylo tak jednoduché, šíp lásky, který ho zasáhl, pozbyl veškeré nadutosti i povýšenosti. Z Lothiela byl najednou oddaný nápadník, připravený zahrnout svůj vyhlédnutý cíl vším, co mu na očích uvidí, a snést mu i modré z nebe.

Jeden půvabně růžovočerný rodonit z Poutníkovy brašny se zachytil i ve větvích Zlatavého lesa, aby spadl a omráčil prvního vlka, který na území smečky vstoupí, nebo z něj bude chtít odejít...
Podobně jako drahokam granát u Šakalí pahorkatiny, i on způsobí krátce omráčení a vzápětí účinky podobné elixíru lásky: zamilovanost do prvního dobrodince, který bude u probouzení Šípkové Růženky...

Do středu Šakalí pahorkatiny spadl... granát! Ovšem, ten nachový, lesklý kamínek, jen žádné obavy, i když... Tenhle nezasáhl nikoho, ale třepotavá stopa červených jisker za ním přitáhla pohledy z okolí. Přistál hezky mezi kameny, kde krásně vynikal, a první, kdo se ho dotkne, se nejspíš ocitne jakoby pod vlivem nápoje lásky... Šíleně, neúnosně se zamiluje do prvního vlka, kterého spatří, až ke probere z mdlob!

// jako všude jinde, platnost čtrnáct dní - pokud se granátu nikdo nedotkne do té doby, pozře ho země...