Gallirea - Příspěvky uživatele

...řeka je krásná, voda se třpytí, všude jsou ryby...

//Tímto prosím SCATNACH, FEY a PARYSU aby se sem (co nejrychleji, ať už to máme za sebou) dostavily! ^^

Ashe byla z nadcházejícího lovu opravdu nervózní. Poté, co stála vedle svého partnera, začala netrpělivě ošlapovat kolem a se sklopenou hlavou k zemi se snažila nemyslet na to, že je zde možnost, že lov pokazí. A celá smečka na ní bude naštvaná. Ale jak tak nedávala pozor na cestu, omylem narazila do vlčice, které si ale vůbec nevšimla. Byla to Amelis, která najednou spadla k zemi a packou se pěkně praštila o kmen stromu. Ashe se sice omlouvala sebevíc, ale to k jejímu znovu chození nepomohlo. Proto jí napadlo, že jí tlapu obváže... a nějak zpevní.
"Vydrž," řekla vlčici mezi omluvami a vydala se do lesa, kde hledala cokoli, do čeho by tlapu "zabalila". Našla velký, lopuchový list, který ihned uchopila do tesáků a škubnutím ho oddělila od země. Nejrychlejším sprintem se vydala zpět k Amelis, ležící stále na stejném místě (jako by mohla utéct, že). Pomocí jeho stonku přitiskla list k její pacce a obvázala párkrát dokola. Bylo to sice obtížné, ale jakž takž list na tlapě držel a Amelis se mohla opět postavit. Sice do tlapy nemohla přenést veškerou svou váhu a neměla tak velkou sílu, ale chodit (kulhavou chůzí) mohla. Lovu se však zúčastnit mohla, jelikož tlapu měla dost silně zpevněnou a tak jí to při běhu nebolelo. Ale je nutné, aby svou packu po smečkovém lovu nechala na chvíli v klidu.
Ashe se s Amelis snažila trochu dát do řeči, stále dokola se jí omlouvala a díky Amelisině chápavé povaze jí zraněná vlčice odpustila. Nebylo to přeci úmyslně... A tak se, tyto dvě, celkem podivně seznámily blíže, jelikož doposud se ani jedna o tu druhou tolik nezajímala. A Ashe si jistě pro příště dá větší pozor, kam kouká!

//Sice je to celkem... podivné, ale vzhledem k tomu, že nemáte mezi sebou vlka, který by byl zapojen do akce a jste na smečkovém lovu, bylo těžké něco vymyslet.. můžete si to klidně trochu poupravit a obarvit více "reálněji", aby to nebylo tak umělé, ale to už je jen na vás, co si z toho odnesete :)

//Ačkoli nechápu, proč jste hodily další příspěvek navíc, hodím vám sem osudový post. Chtěla jsem odehrát menší zápletky, ale jak vidím, asi to budu muset shrnout pouze v jednom postu. So... tady to je:

Hlasité zavytí, které se rozléhalo po několika územích v okolí, slyšeli tři jedinci. Jeden z nich byl vlk a ostatní vlčice. Jako první přišla místo prozkoumat Lievenne, která neměla páru, odkud se vlčí zavytí vzalo. Hned na to sem přiklusala Katarina se stejnou myšlenkou, a za nimi Savior. Všichni tři stáli nedaleko sebe a pátrali po vlčici, která měla na svědomí zavytí.
Jak však Katarina přemýšlela nad zavytím, ozvalo se znovu. A to díky její magii iluzí, která se projevila právě v tomto směru. (//Předtím jsem to zmiňovala, že si to Katarina uvědomila, ale nikde si na to nezareagovala.. ráda bych, aby si už teď na to hodila reakci a věděli jste i herně, odkud to přišlo ;) ...) Všichni se na Katarinu celkem naštvaně podívali. Letěli jsem na pomoc zcela zbytečně. Ale Savior najednou ucítil ve vzduchu příjemnou vůni. A když čichal a čichal, dostal se až ke kožichu Lievenne. Omylem se jí čenichem zabořil do srsti. Katarina však nemohla uvěřit svým očím, když spatřila Saviora. Jakoby to byl jiný vlk, zcela jinak stavěný a více urostlý, než předtím. Všímala si více detailů a proto se jí začal Savior náhle líbit. Ba dokonce se do něho zamilovala. Nemohla si pomoci, ale přišla až k němu a začala ho packou hladit po jeho pacce. Savior však měl jiné pocity, cítil totiž podivné, jiskřící vztahy k Lievenne. Ta byla jako jediná chudák bez těch pomíchaných emocí a absolutně nechápala, co se tu děje. Savior si najednou sedl a začal ze sebe vydávat podivné tóny, asi něco na způsob zpěvu. Chtěl jí tím vyjádřit neskrývanou lásku. Katarina to však nemohla vidět: "Přestaň... prosím, přestaň! Už předtím, když jsem tě viděla, jsem věděla, že ty jsi ten pravý!" Skočila až k němu a povalila ho na zem. Spolu s oblizováním tváře se snažila si Saviora získat. Ten však byl Katarinou přímo znechucený a naopak zamilovaný do Lievenne. Pro ní to byl šok, že se po ní sápe nějaký vlk, který jí právě držel za ocas a měl v plánu ji svou lásku vyjádřit polibky.
Po chvilce se najednou ozvalo podivné zavytí znovu. To už se Savior a Katarina dostali z emocionální horské dráhy, ve které byli pomocí Amorka uvěznění, ale opak nastal u Lievenne. Ona si najednou zamilovala Saviora a nemohla z něho spustit jak oči, tak i jazyk, kterým mu vyznávala lásku na jeho tváři. Savior neměl tušení, co se děje, zareagoval však po svém. Katarina nechápavě nad vším zavrtěla hlavou a raději už nad cizím vytím nepřemýšlela, ale rozhodla se, že bude svou magii iluzí pro příště více hlídat a snažit se ovládnout, aby nenapáchala další... ehm, škody. A Lievenne? Z té její láska po chvíli vyprchala, ale do té doby to byla opravdu zajímavá podívaná...

Jejich cesty se spojily. I když jeden k druhému zrovna kladný vztah neměl, najednou si oba začali všímat toho, co dělá druhý. A celkem v tom druhém našli zalíbení.
Kurai následovala Darkallaina, který se snažil najít svého přítele. Když však Kurai, při cestě za Darkem, zdvihla hlavu, všimla si Darkova... houpajícího se ocasu. Byl tak huňatý a tak lesklý a určitě jemný, že měla chuť se do té hromady chlupů zabořit a už nikdy nevylézt. Ale povšimla si i jeho ladných pohybů, které Dark vedl. Proto popoběhla a na úrovni Darka zpomalila, aby byli vedle sebe.
Dark to ze začátku nevnímal, ale když se otočil na Kurai, při měsíčním svitu si všiml odrážejících se paprsků, které zanechávaly na jejím kožichu překrásnou stříbrnou pokrývku. Nemohl se skoro ani nadechnout, jelikož takovou krásu ještě nikdy neviděl. "Já, já," zaraženě zpomaloval, až se oba zastavili. "Jsi krásná... tvůj kožich," řekl Dark. Kurai ho v tom nenechala samotného a vzápětí se ozvala: "Tvůj ocas! Chci říct... tvé oči," zakryla touhu po jeho houpajícím a větrem vlajícím chvostu a nadšeně se k Darkovi přiblížila. Opřeli se o sebe boky a propletly mezi sebe ocasy. "Nikdy jsem k tobě necítil to, co teď... miluji tě!" "Miluji tě!" Oba řekli najednou ta dvě osudná slova, která jim změnila život. Najednou se totiž na chvíli stali někým, o kom se jim ani ve snu nezdálo. Oba dva se totiž do sebe bezhlavě zamilovali a začali být partnery. Buď jen po dobu přetrvání této mocné Amorkovi síly, anebo už napořád. To se však zjistí, až se dostanou za nějaký čas z Amorkovi tlapy, která je doslova očarovala láskou.

//Toto je poslední příspěvek :D Nějak to nechávám volněji na vás, ať to zakončíte podle svého ^^

//Pozor, příspěvek pro dva hráče, ne jeden dlouhý! xD

COFFIN

Odpočinutý?
Ale kdepak, Coffine...

Kde to byl?
To nevěděl, nedokázal to místo přesně specifikovat. Bylo mu to tu nějakým způsobem povědomé, přesto ale nedovedl říct, čím přesně v něm ta louka vyvolávala pocity déjà vu. Velmi příjemného déjà vu, nutno dodat.
Byl právě prostředek jara, všude až kýčovitě plno květin a motýlů. Coffin doslova cítil vůni nové trávy, která s příchodem jara konečně vyrazila. Přesto se ale netěšil, kdepak. Přesto jej něco trápilo a tížilo, snažil se přijít na to, co by to tak mohlo být, ale hlavu si lámal zbytečně. Rozhodl se někam se vydat, nicméně jak tak kráčel loukou křížem kráčel, zjistil, že se tak nějak nešikovně zaplétá do kytek víc a víc, do toho protivného, ošklivého plevele, který mu najednou tak nějak svazoval nohy...
Coffin zavrčel a snažil se stonkům kopretin, zvonků a jiných lučních květin vytrhnout, ale marně. Svíraly jej pevně a nezdálo se, že by jej v brzké době hodlaly pustit. Příjemná jarní vůně se změnila v otravný, dusný zápach, a Coffin si nepřál nic jiného, než z té hloupé louky konečně vypadnout a utéct někam pryč, pryč od těch pitomých kytek a motýků a trávy...
Pryč od všeho.
S touhle myšlenkou se Coffin vší silou zapřel a konečně mocným trhnutím zlikvidoval všechny stonky, které mu znemožňovaly pohyb. Vztekle se oklepal, zavrčel a ze vzteku kousnutím či drápnutím zlikvidoval ještě pár dalších rostlin v okolí, než se obrátil směrem k západu slunce, odhodlán běžet.... někam.
Najednou jej však něco přinutilo se zarazit doslova v půlce pohybu.
Ustrnul a s přimhouřenýma očima se zadíval proti slunci, začínala se tam totiž rýsovat nějaká silueta. Coffin zaostřil ještě víc a v tu chvíli začal rozeznávat vlčici...
Krásnou vlčici s šedočernou srstí, drobná a přitom tak elegantní. Éterickou vlčí bytůstku s přenádherným hlasem a divokýma očima tyrkysově modré barvy. Charakteristická znaménka v podobě černé skvrnky pod okem a černočerné přední tlapky Coffinovu domněnku jen potvrzovaly. Lehce natržené levé ucho a stopa po škrábnutí na trupu – jediné dvě chyby na kráse této vlčice. A i ty byly tak snadno zanedbatelné...

Coffin ihned přesně poznal, o koho jde. I ve snu.
Snad proto ze spánku tiše, praktiky neslyšně zavolal jméno oné vlčice.
„...Indil...“

Hezký sen trval ještě chvíli (//dle fantazie Coffina :P), přesto se mladý skvrnkatý vlk z této krásné, avšak fiktivní reality po čase probudil. A neubránil se těžkému povzdechnutí.
Nebylo to fér, nebylo. Tak krásné to bylo, tak úžasné bylo choulit se do měkké, byť pouze vysněné srsti jeho kamarádky... Ačkoli si to zatím Coffin nejspíš nechtěl tak moc přiznat, Indil mu chyběla. Hodně mu chyběla. Ale ona do Borůvkové smečky nepatřila, takže to, že by se v tomto úkrytu mohl probrat po jejím boku, zatímco by ona měla hlavu zabořenou do jeho srsti, bylo zatím stále jen snem. A co na tom, že bydlela prakticky u sousedů, v protějším lesíku. Nebylo to to samé. Prostě nebylo.
Bolest, starosti i problémy teď nějak šly stranou. Koneckonců, Coffinovi se navíc zdálo, jakoby se mu zranění nějak rychleji vyléčilo – netušil, co způsobilo ten malý zázrak, že už jej noha prakticky nebolela, ale rozhodně to uvítal s otevřenou náručí. Lexiett někam zmizela a zdálo se, že ani Storm by neměl mít problém pustit již zdravého Coffina pryč.
Rozhodl se. Musí za Indil hned teď zajít, nebo to už nevydrží.
Ale kde tak může být?
Nu co, prostě zkusí území kolem Erynijského lesa...

(Prosím Coffina v rámci valentýnské akce o přesun k řece Mahtäe, kde by se teda měl setkat s Indil, která tam míří. Další příspěvek bude následovat, až se setkají.)

SHEILA & ???

Černobílá vlčice s rudýma očima se spokojeně napila z Medvědího jezera, uhasila svou žízeň a pak se tedy rozhodla, že stráví několik chvil kocháním se po okolí a potulováním se ve vlastních myšlenkách.

„Možná ale, že těch chvil bylo přece jenom hodně.“
Ano, něco takového si nejspíš Sheila bude s odstupem času říkat...

Vraťme se ale zpět do přítomnosti. Není důležité, zda byla Sheila u Medvědího jezera poprvé, tudíž o jeho nástrahách nevěděla, anebo to sice věděla, ale už na to – možná z radosti, že našla hezkou čistou vodu, možná proto, že až příliš polemizovala o počasí – tak nějak z roztržitosti zapomněla.
Jisté je jen to, že když se jí za zády ozval podivný, bručivý zvuk, aniž by se musela otáčet, rychle jí docvaklo, co se děje...

Medvěd!

Těžko říci, co tady huňáč v tuto dobu dělal – medvěd by přece měl být uložený k zimnímu spánku, nebo snad ne?! Tak co tady kruci dělá, vždyť není tak mírná zima, aby nespal? A ani tu přece nebyl takový hluk, aby medvěda probudil, tak o co jde, co tady u všech tlapek dělá?!
Na delší úvahy ale Sheila neměla čas. Medvěd byl zkrátka vzhůru, nebyl sice nijak extra velký, zato pořádně nabručený.

Hnědá hora chlupů nahodila svůj typický obličej bez jakéhokoli výrazu a svá tmavá očka upírala přímo na Sheilu. Nezdálo se, že by se medvěd toužil porvat, spíš se taky přišel napít, podobně jako vlčice, u medvědů ale jeden nikdy neví, že...
No, Sheila si rychle dala dvě a dvě dohromady a došlo jí, že bít se s huňáčem nemá cenu. A že její magie, bohužel stále na dost nízkém levelu, jí taky nijak zvlášť nepomůže.

Zkusit utéct? svitla Sheile malá, avšak zářivá jiskřička poslední naděje. Nebyla sice nijak skvělý běžec, ale medvěd skutečně nevypadal, že by se za ní hodlal hnát nijak zvlášť daleko, jenže...
Jak kolem něj proklouznout?
Přímo za ní jezero – a ne zrovna plytké, přímo před ní – podrážděný medvěd a jeho nebezpečné tlapy s ostrými drápy.
I optimistovi by docvaklo, že tohle není vůbec, ale vůbec dobrá situace...

Leda snad, že by se náhodou jako dar z nebes objevil někdo, kdo by šikovně a opatrně odvedl medvědovu pozornost, aby Sheila stihla nepozorovaně proklouznout, a sám prchnout taktéž.
Bylo prakticky jisté, že o dva prchající vlky (nebo snad vlčice?) tenhle medvěd zájem prostě ztratí...

//MORFEUS, NEYTERI
Když do Borůvkového lesa zavál vzduch navoněný po růžích, Morfeus i jeho partnerka znejistěli, protože oba měli naráz pocit, jakoby se jim něco prohnalo hlavou. Neyteri nervózně pocukávala ocasem a zadívala se na svého partnera, jestli měl stejný pocit. On se ale díval tam, kam zmizela podivná vlčice. Stříbrnou vlčicí projel osten žárlivosti. On s ní snad něco měl? Její oči poletovaly od místa, kde byla naposledy zpět k svému partnerovi. Vždycky mu důvěřovala, ale... Proč o ní pořád mluví?
Morfeus pod tíhou jejího pohledu znejistěl. Snaží se mu snad Neyteri něco naznačit? Jeho partnerka se podívala na místo, kde zmizeli ostatní vlci. Ten Coffin? Morfeem projela zlost. Ona si dovoluje ho podvádět? A ještě drze předstírat, že o něm skoro nic neví? Oba vlci na sebe upřeně zírali, plni žárlivosti a vzteku... Jak jejich vztah přetrvá tuto drobnější nesnáz? Zvládnou to, až Amorkovo působení zanikne a nebo jejich vztah nikdy nebyl natolik pevný, aby pár nedorozumění nezvládl?

//Dále už hru nechám na vás :)

Poté co byla květina vložena do otvoru a všechny magie vytvořeny jeskyně se rozzářila oslnivým světlem. Vlci odvraceli hlavy a tak si nikdo skoro vůbec nepovšimnul, že se přestal valit sníh. Světlo po chvilce přestalo zářit. V jeskyni však nezbylo ani památky o květině nebo o znacích po magiích. Byla to zase úplně obyčejná jeskyně. Ale vlci cítili, že se v nich něco změnilo.

//Tak a máme to za sebou. Chtěla bych všem poděkovat za účast (a omluvit se za zmatky a problémy), ale určitě už čekáte, jaké budou odměny, takže jdeme na to: Lucy, Nerssie, Vločka, Daikon, Geib – 1 * do libovolné magie + 10 rubínů
Coeden, Bellray, Bellatrix, Suerte, Skylieth – 4 * do libovolné vlastnosti + 10 rubínů
Prosím napište, co kam chcete, ať se to může přidat co nejdříve :)

Tichým šuměním stromů se ozvalo náhlé zavytí. Nikdo v okolí netušil, kdo ho má na svědomí, ale všem bylo jasné, že je to vlčice a možná i trochu v nesnázích. Proto se tři odvážlivci, Savior, Lievenne a Katarina, rozhodli vydat se po zvuku nářku a pomoci vlčici v nesnázích.
Když však přišli do lesa, všichni si všimli, že nikde, v širokém okolí, žádná vlčice není. Po chvilce Katarině došlo, že přemýšlela nad cizími vlčicemi a díky její prozatímní nezkušenosti v ovládání magií iluzí vyvolala zavytí vlčice. Když však spatřila vlka, který se sem vydal položit život za vlčici, úžasem oněměla. Savior to ale cítil trochu jinak...

// Tímto prosím SAVIORA, LIEVENNE a KATARINU, aby se sem dostavili :)

NEILYNN & NOX

Jistěže Neilynniny reakce na příchod Noxe nebyly zrovna pozitivní.
Ano, na jednu stranu to pořád byla lepší varianta než Jenna nebo dokonce Cora – Nox byl přece jenom samec, takže se dalo čekat, že nebohou samotnou vlčici třeba nenapadne, a i když dal Neilynn hezky sežrat jisté událost, nezdálo se, že by ji hodlal upalovat. To bylo ostatně jednou z největších výhod vlků s magií Země.

Nox ovšem neměl v plánu ji nijak likvidovat. Na maličkou chvíli se v něm probudil nával hněvu z toho, že má přímo před očima zrádkyni své domovské smečky, i jeho samotného ovšem překvapilo, že se emoce po chvilce tak nějak uklidili a on místo rozhořčení začal pociťovat jistou zvědavost. A pravdou je, že nejen Neilynnin mírně béžový kožich, hlavně ale stříbřitě zbarvené oči Noxovi více než mírně připomínaly jistou Shar...

A Neilynn? Ta chvíli okouzleně hypnotizovala Noxe. Jakto, že si ho předtím na území Zlatavé smečky tak málo všímala? Neměl na nohou žádné šátky či divoké odznaky jako Blueberry, působil ovšem jako seriózní a spolehlivý vlk. Co na to říct, Nox se zkrátka mohl dlouhodobě těšit z možnosti být ve smečce – díky jakž takž pravidelnému přísunu stravy u něj jistě stály za zmínku vypracované nohy, tolik typické pro rychlé běžce, či hustý, díky nedávné potopě v okolí čistý kožich.

Chvíli jeden na druhého jen tak civěli – což by z pohledu třetího vlka působilo dosti komicky a prapodivně – ale zdálo se, že dnešek je prostě lásce tak nějak nakloněn...

Těžko říct, co tomu říká Neilynn – Nox je přece členem její nenáviděné smečky!
Těžko říct, co tomu říká Nox – Perenelle na něj možná stále čeká, nebo ne?
A těžko říct, co by tomu řekl zbytek Zlatavé smečky – kappa se paktuje s nepřítelem?!

Jisté je, že ani jednoho z obou vlků momentálně nic z výše uvedeného netrápilo.
Inu, třeba budou kolem večera trochu moudřejší.
Až kouzlo Amorka pomine...

//ART, SIRAEL

Vzduchem se rozprostře vůně po růžích a Art se zastaví na okraji háje. Najednou už se mu nechce pryč. Jeho vlčecí ouška zastřihají a Sirael se otočí. Vlče drze odporovalo její radě, ale jí to z nějakého důvodu spíše pobavilo. Povzdechla si a najednou neměla takovou tendenci hnát ho pryč. Najednou... Jakoby to divná vůně nějak ovlivnila její pudy a jí se opět chtělo hrát jako za mlada, tedy jako, když jí bylo teprve pár měsíců. Už tak dlouho se neodvázala... Teskně se podívala po vlčeti, ale bylo jí hloupé se k němu vetřít. Ovšem Art takové rozpaky neměl a energie na hraní, která je klasická pro všechna mláďata, mu protekla žilami. Jeho zrakům neunikla hrouda bahna a bláta, která spolu s zbytkami zmrzlého sněhu ležela opodál...

//Dále to nechám na vás, vzhledem k, ehm, věkovému rozdílu...

NEILYNN
„Ne vždy se nám povede to, co si přejeme. Někdy to prostě opět nevyjde, důležité je ale neztrácet naději. Loučení jsou těžká, ale určitě se znovu setkáme. Co teď? Zkusím to ještě někde jinde, anebo si dám od smeček na chvíli pauzu?“
Těžko říci, zda reagovala tato vlčice na své další nepřijetí do smečky právě takhle – mohla si říkat ty větičky vypsané nahoře, mohla být dotčena, smutná, mohla na smečky na chvíli zanevřít. Inu, tohle ví asi nejspíš jen ona sama, jaké emoce v ní Atrayova slova vyvolala. A jak její mysl poznamenalo čerstvé rozloučení se s kamarádkou...

Bylo tu ovšem něco, co nevěděla ani samotná Neilynn.
Nelze určit, zda se v Neilynn náhle objevila dosud skrytá touha pořádně prozkoumat a prohledat všechna gallirejská území, než se opět pustí do navazování vztahů s vlky a se smečkami, anebo jestli si s ní jenom začal pohrávat Osud či nějaký jiný vyšší princip.
Jisté je pouze to, že se Neilynn sebrala a místo toho, aby se zastavila na Západních lukách, pokračovala ve své cestě dál a dál tam, kam ji její čenich vedl. Anebo ji tam vedlo její srdce?

Šla tedy dál.
Jižněji. Na její vkus až moc blízko k jejímu „oblíbenému“ Zlatavému lesu.

(Prosím tedy o přesun na Přímořské pláně či na Mušličkovou pláž, kam se ti bude chtít víc, kde by to Neilynn mohlo víc zaujmout. Jinak to nijak extra nespěchá, klidně si dej na čas.)

SHEILA
Inu, Sheila tedy poměrně poklidně trávila své dnešní ráno někde na pomezí Středozemní pláně a řeky Midiam. Poté, co ulovila zajíce, se spokojeně nadlábla a nějakou chviličku strávila ponořená ve svých myšlenkách....

Najednou se ovšem místo hladu ozvala jiná, neméně důležitá biologická potřeba – žízeň!
Což o to, takový na zimu chycený zajíc je výtečný, ale pokud to našinec nemá čím zapít, je to docela nepříjemné! Sheile se příliš nechtělo olizovat zbytky sněhu, snad právě proto se rozhodla zamířit k nejbližší řece.
„O něco severněji přece nějaká byla, nebo ne?“
Vidina čisté, pitné vody tedy tuto vlčici přiměla přesunout se.

Když Sheila blízko k řece Midiam, čekalo ji poměrně nemilé překvapení. Ano, řeka tu sice byla, ale... Fuj! Vlčice se neubránila znechucenému oklepání se. Nevěděla, jak místní voda chutná, ale nutno říci, že nehezky zelená barva pro ni nebyla příliš dobrým znamením. Chvíli nerozhodně přešlapovala na břehu, přemýšlejíc, jestli do toho jde, nebo ne, zvažovala veškeré možné zdravotní důsledky, nakonec ale v sobě přece jenom potřebnou odvahu k napití se nenašla.

Nedá se nic dělat, řekla si Sheila. Zcela logicky si odvodila, že každá řeka přece někam musí ústit, a pokud tedy půjde po proudu řeky Midiam, určitě brze dorazí na nějaké místo, kde se bude moci v klidu napít. Pozvolným poklusem si to tedy po březích nevábně vyhlížející řeky zamířila k až nezamrzlému, hlavně ale neuvěřitelně krásnému a čistému Medvědímu jezeru.

Začátek vcelku hezkého nového dne nenaznačoval, že by se dneska mělo stát něco nějak zvlášť výjimečného, neobvykého či dokonce děsivého.
Zatím.

(Prosím tedy o přesun k Medvědímu jezeru. Protože máš v rámci Amorkové akce hrát ještě s jedním hráčem, asi tam budeš chviličku čekat... Takže si to prosím klidně střihni přes tu řeku Midiam a něco si tam můžeš odehrát. :D)

SUZUME & WINTER
Poprvé a naposled!

Ranní sluníčko slabě ozařovalo krajinu a něžné paprsky propůjčovaly okolí řeky Mahtaë tajuplnou, chvílemi až romantickou atmosféru. Tedy, alespoň z pohledu sněhobílé vlčice Winter a hnědavého vrabčáka Suzumeho...

Starostlivost Winter Suzumeho překvapila. Ale jen na krátkou chvíli. Jeho obavy o tom, že tato vlčice bude naštvaná, se naštěstí nevyplnily, a on nyní pocítil až překvapivě příjemný pocit u srdce – radost z toho, že Winter přece jen přišla.
Jak by mohl na její nabídku, že jej někam zavede, říct ne?
A ona? Ona to cítila vcelku podobně. Kdepak naštvání, i ji Suzumeho přítomnost tak nějak hodila do pohody, jakoby nic jiného neexistovalo, jakoby nebyla zima, jakoby ji netrápil hlad či žízeň, jakoby veškeré její případné obavy či strach něco odválo neznámo kam...

Jedno bylo jisté.
Pokud by snad některý z nich byl od přírody stydlín, který nerad dává své emoce najevo a ještě méně rád o svých pocitech hovoří, právě nyní tohle všechno přestávalo platit a oba vlci by byli to, co cítí, najednou schopni přiznat prakticky bez váhání. Naplno a se vší upřímností. Co na srdci, to na jazyku.

Suzume na její nabídku kývl a Winter na něj chvíli upřeně zírala.
A pak jej opět drcla čenichem, tentokrát tak nějak hravě a něžně zároveň, možná že jej dokonce olízla, těžko říct, a s bláznivým výkřikem – na její poměry poněkud neobvyklým – začala jako při honičce prchat na místo, které chtěla vlkovi ukázat jako první.
Suzume za ní.

Kdo ví, jak na to budou oba nebozí vlci reagovat, až kouzlo Amorka pomine...
A vůbec, byl tady vlastně nutný nějaký jeho větší zásah?

Znáte takový ten pocit, když spatříte nějakého vlka/vlčici a zdá se vám, jakoby se zastavil čas a na světě jste zůstali jen vy a on?
Lucien se procházel po okolí, když tu najednou, jako by mu vyrazil dech překrásný kožich ještě krásnější vlčice. Nikdy si neuvědomoval, jak je Fanny krásná, kort v ranních slunečních paprscích, které se přímo odrážely od jejího černo bílého kožichu a zanechávaly na něm blyštivé špičky chlupů. Vypadala jako třpytící se královna všeho živého, která právě přišla, aby omámila svět. A podařilo se. Lucien byl celý mimo, i když Fanny ho zatím nijak detailně nezaregistrovala. Na něm bylo však vymyslet, jak si ho Fanny všimne. Udělal to chytře, našel v okolí tu nejkrásnější květinu, která už stihla v posledních dnech vyrůst, uchopil ji do tlamy a hnal si to přímo za Fanny. Sedl si přímo před ní a zadíval se do jejích hlubokých očí. Květinu jí položil na tlapy a když se Fanny ohlédla, jako by spatřila toho jediného, o kterém se jí vždy zdálo ve snech. Lucien neváhal a využil jejího šoku k tomu, aby do její huňaté srsti zabořil čenich. A neodolatelně řekl: "jsi krásná, krásná! Krásnější než cokoli, co může chodit po této planetě... jsi jako chodící bohyně," začal a nehodlal toho nechat. A protože Fanny byla z jeho daru a pohledu tak omámená, zabořila čenich i ona do jeho bílého pruhu na krku. "Nikdy jsem v tobě takovou krásu neviděl, až teď," přiznal se Lucien. Fanny stále nic neříkala, na jednu stranu byla v šoku z toho, že je v ní teď zabořený vlk, který jí vyznává lásku, na druhou stranu zase celá mimo, protože onjako by byl ten vyvolený. Lucien jí olízl čenich a čekal, jak na to vlastně Fanny zareaguje a co se bude dít i poté.