Gallirea - Příspěvky uživatele

Kurai a Darkallain

Měli by všichni začít vymýšlet více nějakých dobrých nápadů, protože sice to neví, ale rychle jim utíká čas a mají kratší dobu, aby to napravili. Svědění může být svým způsobem úctyhodný trest, ale trest za co? Co tito vlci někomu provedli? Možná by se nad sebou mohli zamyslet. Možná v posledních chvilkách jejich života. Ptáte se, proč vás tak starším? No ono...
To začalo být ještě horší. Doufali jste, že se ty malé pupínky prostě ztratí, začnou se hojit a bude to v pohodě.
Jak již víme, nakonec začaly praskat, což byl opravdu hrozný proces. Poté přišli na řadu i ostatní a tím pádem se nenašel nikdo, kdo by se tomu nevyhl.
Na místech, kde se předtím objevily puchýře, vyrostlo něco, co by snad nikdo nečekal. Z pupínků začaly pomalu růst ty stejné houby.
To by se dalo, ale horší bylo, když si uvědomíme, že si Irony olízl sliz na svém těle. Ihned mu začalo být nevolno a upadl na zem. Tvrdě dopadl a svíjel se v příšerných bolestech. Křeče, které by mu nezpůsobil ani vlk s mistrovským ovládáním halucinací.
Proč má ale takové bolesti? To mu snad houby začaly růst i uvnitř těla?
Mezitím houby rostou rychle a vlky pomalu a postupně zakrývají. Teď už mají pokryté tělo na místech, kde měli sliz. Jak dlouho asi bude trvat, než se to rozšíří až dovnitř a poškodí vnímání a životní funkce?
Nutno podotknout, že je velice bolestivé odstraňování hub z těla, jelikož jsou vlastně součástí těla, není možné, zbavit se jich jednoduše.

Je to přesně den, co se tohle stalo. Stále nikdo nepřišel na to, jak se z téhle šlamastiky dostat, místo toho jen o problému mluvili, nadávali a nic nedělali.
Měli by sebou hodit, jak si mohli všimnout s každou denní dobou přibývá jeden symptom. Zatím uběhl den. Namočili se všichni odpoledne a od té doby uběhly tři doby. V první začal sliz svítit, ve druhé svědit, v zatím poslední vyrostly vlkům na těle malé pupínky, které se postupně zvětšují.
Další fáze je poměrně bolestivá. První, kdo přišel na řadu je Irony a Bellray. Jejich pupínky už byly dostatečně velké na to, aby praskly. To se také stalo. Když jeden z pupínků na těle praskne, projede tělem oběti nehorázná bolest. A teď si vemte, kolik jich na těle máte.
Dále na řadu přišla Neilynn a Nerssie.

// Doufám, že pomalu zjišťujeme, kam směřuju... Slyšeli jste někdy pojem fungus/fungal?

Mořská obluda se zahleděla na vlky. Tedy, na mořské tvory. Vlci se jí představili a ona netrpělivě mávla ploutví. Jak si takhle plovala na vodě, vysoký labutí krk jí nadnášel hlavu vysoko nad ostatní účastníky. Cora plácla mocně svou ploutví a ohodila příšeře hlavu. Tedy, nejspíš, nebylo to vidět, hutná mlha byla všudypřítomná, asi jako inverze v horách, a tak vlci sice viděli na sebe, ale nahoru, kde mlha chyběla, už ne. Tvor však z ničeho nic sklonil hlavu a zamrkal svým ještěrčím okem. "Zvláštní. Skoro jsem měla pocit..." větu už nedokončila, třetí víčko se zachvělo a příšera se zhluboka nadechla mlhy. "Masííško," pronesla opět tázavě, po světlé chvilce inteligence ani stopy. Když zjistila, že od vlků nic nedostane, a ani nevypadají moc k jídlu, zklamaně se ponořila, ale zůstala na dohled. A nyní, co teď?
Když Cattan připlaval k zelené potvoře, a začal jí zuby štípat, škubla sebou a s vyděšenžm výkřikem zase vyskočil nad hladinu, a na kru, aby tyranskému žraločeti unikla. "Au, to bolí! Vlku jeden prokletej," zahuhňala a začala si poraněnou část kůže rychle olizovat, aby ji raději dezinfikovala. V tom se zarazila. "Mlha... Za to může ta mlha!" vykřikla uvědoměle a s obrovským zaujetím vstrčila hlavu zpět nad moře, kde se vznášela oblaka hustého mléka. "Taky jsem bývala vlllll..." zívla, a vklouzla pod vodu, aby opět monotónně kroužila kolem a čekala, až jí nějaký kapr vpluje přímo do tlamy.

//Ok, teď už vážně. Dneska je pondělí. Nejpozději v čtvrtek večer beru poslední, pak házím další post... :D

Bohužel svědění nepřestávalo. Nepřestávalo a nejspíše hned ani nepřestane. Škrábání se rychle šířilo i na místa, kde se nevyskytovala sliz.
Svědění na určitých místech se očividně dalo, vlci se snažili najít způsob, jak utlumit touhu, podrbat se, ale svědění po celém těle je 100x horší než tohle.
Někteří se začali kousat, škrábat, prosit ostatní, možná i všechno dohromady. Musí si říkat, co tu vlastně stále dělají? Proč prostě nejdou pryč?
Jo, ono to má menší háček, prorazí pár hub a budou od toho sajrajtu všude, což vlastně ve finále vyjde nastejno.
Tahle pekelná situace bude horší a horší.
Jediné, co teď vlci bezpečně ví je, že houby konečně přestaly růst. Dále ví, že jestli se ještě víc vymáčí v tom hnusu, budou možná svítit už navěky.
Odkráčíme na chvíli od tématu. Dokážete si představit život modrého vlka, který v noci září? Ne? Tak já vám povím, proč by se měli snažit, dostat ze sebe všechno.
Začneme družením. Na první pohled nechutný, ulepený vlk/vlčice, která sice příjemně voní, ale pozor! I tato vůně začíná skoro hned všem lézt na nervy.
To, že svítíte je očividné už na kilometr daleko. Pokud nelovíte v noci, můžu vám říct, že ve dne nezažijete nic lepšího, protože modrá není zrovna ta nejpřirozenější barva a v maskování nepomůže.
Mám vůbec zmiňovat to škrábání?
Mezitím, co jste četli, jak by to mohlo být zlé, vyrazily vlkům na postižených místech malé pupínky. Jeden by řekl, že se všichni vykoupali v kopřivách.

Fakt, že ten sliz svítí byl pro někoho katastrofální, ale pro jiné zase zajímavé zjištění. Stejně to chvalnou většinu pořádně štvalo.
Tohle má asi jediný klad... Už nikdy nezabloudí. Když to vezmeme z toho horšího úhlu, tohle taky může znamenat smrt, protože už nikdy tihle vlci nic neuloví v noci a ve dne zase příliš "voní." Možná ale nějakou šanci na přežití mají.
Nejhůř na tom byla očividně Nerssie, která zářila jako vánoční stromeček.
Ostatní na tom nebyli o moc lépe.
Dobře, tohle byl nejspíše pouhý rozjezd. Bude to ještě horší.
Někdo měl vlky varovat, že vás oslizlá místa budou nadměrně svědit! Jenže ono se to místo špatně drbe, když se pokryto tou modrou tekutinou.
Nutno podotknout, že je chtíč, podrbat se ohromný. Nic jiného teď nechtějí.

Nakonec tedy i ti největší snaživci skončili se slizem na kožíšku. Blížil se večer a houby konečně přestaly růst, teď byly některé velké jako samotný vlk. Čím větší tma, tím se situace stávala zajímavější. Nejdříve to mohl zaregistrovat Irony. Jeho sliz na těle začal modře svítit. Zpočátku jen slabě, ale postupně byl sliz jasnější a jasnější.
Další přišel na řadu Bellray, který to měl snad všude. Jeho kamarádka Neilynn nezůstala pozadu. I její tlapička, která se předtím dotkla jedné z hub, začala svítit.
Nerssie okamžitě začal sytě modrou svítit čumák. Pamatujete na soba s červeným nosem? A jak mu svítil ve tmě jako lucerna? Tak asi takhle to má teď chudák pruhovaná.
Ani Daikon s Carmen nezůstali bez úhony.
Tihle vlci by nejspíše hravě mohli vystřídat světlušky v Narvinijském lese.

Na malé kloboučky houbiček začaly dopadat kapky, dnešní počasí se opravdu nepovedlo. Zdá se, že s každou kapkou houby o trochu povyrostou.
Několik zvědavých vlků se rozhodlo, že by možná nebylo na škodu, udělat si přes modré moře výlet.
První se tu objevil tmavý vlk, kterému bylo jedno, že na chudinky houby šlape. Nebo možná nebylo? Vypadal trochu polekaně, když zjistil, že z hub teče odporná mazlavá tekutina, kterou bychom klidně mohli nazvat hnus roku. Světle modrý sliz nádherně voní, ale nutno podotknout, že každý vlk cítí úplně něco jiného. Záleží na tom, co se dotyčnému nejvíce líbí.
Naopak Bellray si užíval toho, jak snadné je tyhle modré poklady ničit, byl celý od slizu. Jen aby to nahodou nebyla velká chyba.
Neilynn se mezitím vydala za Bellrayem s umyslem, najít si nového kamaráda, cestou pár hub možná nakopla z nepozornosti.
Daikon a Carmen se opravdu snažili, aby žádnou z hub nezničili, ale začíná to býtnopravdu těžké, protože počet hub stále roste.
Poslední, kdo se zde ukázal je Nerssie, která možná nevěřila, že je tohle skutečnost. Nedůvěřivě přičichla k houbě, ale ta se nepříjemně zvětšila a Nerssie cvrnkla do nosu.
Možná tohle místo působí zlověstně, ale zatím se zdá vše v pořádku. Stojí za to, zkoumat se.pořádně?

//Záleží na tom, jestli to bude odsejpat

//poslední volné místo
Jinak se už pomalu přesuňte. )

Po dnešní noci už Středozemní pláň nevypadá stejně. Co se tedy vlastně změnilo?
Pamatují si jí vaši vlci jako moře ničeho? Sem tam keř, někdy šutr, díry hlodavců? Pšesně tak bychom tedy mohli popsat tuto pláň. Od dnešního rána se tu něco změnilo. To něco je opravdu nádherné. Mluvíme o roztomilých a nevinných houbičkách, které vzdáleně mohou připomínat slavné lysohlávky. Jediný rozdíl je ten, že tyhle naše houbičky mají namodralé čepičky.
Vyrůstají z puklin v zemi a je jich opravdu mnoho. Krom puklin je můžeme najít i v křovinách a trávách. Už jsem jednou nazvala pláň mořem ničeho, no momentálně měníme název na moře hub.
Tenhle přírodní úkaz je velice pozoruhodný. Najde se někdo, kdo by se nebál, dotknout se jich, ba dokonce ochutnat?

// Vítám všechny, které možná upoutal úvod a mají chuť, trávit cca dva týdny tímhle. Prosím, nechť se nepřihlašují citlivky a hlavně ti, kteří se svým vlkem soucítí!
Počet: 5-6 vlků
Prosím hráče, se kterými to půjde jako po másle ;)

//GEIB, VLOČKA, DAIKON, SUERTE
Carmen se cítila dosti uraženě, ale to nemělo nic s tím, jak se cítil Daikon. Ona ho podezřívá? To se jeho vlčí cti dotklo více, než by on sám čekal. Vždyť to byla jen nevinná akce! Romrzelý vlk právě ztratil radost ze svého shledání s partnerkou. Bílý vlk se protáhl a vzduchem zavála vůně po růžích... Co to-?
"Fajn, jak chceš!" odsekl mladý vlk. Na akci poznal více vlčic, než by mohl kdy tušit, hlavně jedna mu přišla geniální, úžasná a krásná. Jak že se jmenovala? Daikon se rozhlédl po okolí, sníh po zimě už pomalu ustupoval. Ooo, sníh... "Vločka... Musím za Vločkou," uniklo mu z tlamy tiše a Carmen nevěřícně sledovala, jak vyje teskně po cizí vlčici.
Suerte ve Sněžných horách zaslechl dlouhé zavytí od vlka, se kterým se seznámil na akci. Naklonil hlavu a našpicoval uši. Pobavení jím projelo, ale poté si přeložil znění celého vytí. Hmm, ta vlčice byla fakt nádherná... A Daikon by si ji přivlastnil? Rozhořčeně se vydal na cestu.
Geib byl právě u Smrti, když téměř celou Gallireu projelo dlouhé vytí. Vločka? Jeho oči se rozzářily. Zatím ještě neměl partnerku, ale když mu to tak náhodně připomněli...
Na přechodu mezi Jedlovým pásem a Západním Galtavarem se sešla skupina tří vlků, všichni měli v očích zamilovaný výraz. Když se, spíše omylem, přicourala ještě bílá vlčice, svatá trojice oněměla. "Vloočkaaaa," vydechli unisono a Vlčice se lehce vyděsila. Skutečně neměla právě chuť se přátelit... A tohle vypadalo skutečně nebezpečně.

//Prosím dostavte se a dále pokračujte volnou improvizací sami :)

//Přeskakuji Parysu a nečekám, bohužel, ale nechci Valentýnskou akci dohrát na Velikonoce...

Scatnach se jako první zatoulala k řece, kde zřejmě neměla co na práci. Po chvilce se rozhodla si odpočinout a tím pádem usnula.
Uběhlo několik minut a přišla i Fey, která si spící vlčice sice všimla, ale poněkud s odstupem ji ignorovala.
Scatnach se zdál poněkud divoký sen, který byl zřejmě spojený s během, jelikož najednou začala kolem sebe, ve spánku, mávat packami a odrážet se, čímž se dala do pohybu a skončila v řece. Šok ze studené vody jí probudil, byla zmatená a nestihla se ani nadechnout, proto si lokla a pomalu se začala topit, unášená proudem. Fey to sice celé viděla a přišla i blíže k řece, ale na vlčici se jen koukala. Nic jí neřekla, neskočila pro ní, nic. Nevyznala se v sobě a neměla zrovna chuť si namáčet kožich do té ledové vody.
Jak se tak Scatnach snažila dostat se na hladinu, nejlépe na břeh, aby se alespoň nadechla, zachytila se kořene, který rostl po břehu. Díky tomu se trochu zastavila a nadechla se, ale to jí nepomohlo, vzhledem k tomu, jak silný proud vody v řece byl. Fey na to jen s odstupem přihlížela a nijak nekonala, taky na co? Jí by přeci život taky nikdo nezachránil, kort, aby kvůli ní skočili do vody.
Scatnach už ani nevyplavávala na hladinu a byla pod vodou, unášená proudem, ale to už konečně Fey začala jednat. Díky své magii se Scatnach vynořila nad vodu, protože Fey udělala pevný, vodou tvořený tvar, připomínající polštář. A "přenesla" ji tak na břeh. Scatnach si mohla nejdříve začít stěžovat a nadávat na Fey, že jí nezachránila a teoreticky jí nijak nepomohla dřív, ale z praktického hlediska jí zachránila život. I když celkem neochotně, ale zachránila. A už jenom proto by měla Scatnach držet své nadávky na uzdě a příště si dávat pozor, kam si lehá...

Zatímco se vlci seznamovali s novými rolemi, nevšimli si, že ve vodě nejsou sami... Z hlubin se ozývalo jemné a tiché dunění, které by, především kytovci, měli zaslechnout, ale Zlatavá smečka byla prostě příliš zaměstnaná, a tak si monstra, které se vynořilo z hlubin, všimla až když už bylo téměř u nich. Nezbyl čas ani na poblázněné a vyděšené zavytí, prostě tu bylo. První se nad hladinou objevila delší podlouhlá nazelenalá hlava posazená na tenkém krku. Tělo, podobné Cattanovi, jen asi pětkrát delší sebou nervózně škubalo a obludě se kmital nad vodou jazyk, jako to možná pár vlků zahlédlo u jedovatých hadů, byť jsou na Galliree vzácní. Zbytek zvířete, nebo co to bylo, se nacházel pod hladinou, ovšem do okolí se rozeznívaly mohutné vibrace z dlouhých ploutví. Tvor párkrát mrkl očima, aby se zbavil blán, které oko pokrývaly proti vodě, a pozorně si prohlédl uskupení Zlatavé smečky. "Kdooo... Ssssssssstee?" vydechl hlasitě a jazyk se mu rozkmital jako střelka na severním pólu. "Masssssíško?" optal se tvor zdvořila a mrskl ocasem, až Jennu a Yakiru srazil dohromady s Cattanem. Jejda. "Kdoooooo?" zaduněl potřetí zvědavý a líný hlas.

//Osud se omlouvá, Osud zaspal :D Další můj post v pátek večer/sobota ráno, pak uvidíme, odjíždím na hory, nicméně zkuste stihnout napsat. Já to mám víceméně dopsané celé, takže i z hor sem jsem schopná něco hodit... Ale pokuste se to urychlit, prosím :D

LEXIETT & SIGY
Zimní slunce se už pomalu ukládalo ke spánku, když tu Sigyho pozornost upoutalo něco jiného než veverka. A mnohem roztomilejšího, jak si okouzleně uvědomil, když se v jeho zorném poli najednou objevilo ležící stvoření s huňatým kožíškem. Byla to Lexiett, dcera Elheeho a Alicien, sestra Hexëdova, členka Borůvkové smečky... a pro Sigyho naprosto neznámá, nýbrž uhrančivě krásná vlčice!
Než se Sigy stačil pořádně rozkoukat, dostal plný zásah přímo do srdce. Pokud měl Sigy někdy nějakou zkušenost s místními houbičkami, asi mu to tehdá připadalo dost podobné – pokud ne, postačí říct, že jej náhle přepadl pocit naprosté, ale naprosté blaženosti. Kdyby se mohl samým štěstím rozpustit, určitě by to právě teď udělal.
Krásná! Krásná! Ušlechtilá! Čistotná! Musím jí to říct! Neznám ji, ale to nevadí, cítím, že jsme si souzeni! Patříme k sobě! Úplně to vidím! Musím se jí vyznat, než mě někdo předběhne! Musím jí to říct, určitě bude souhlasit s tím, abychom si ihned šli najít úkryt a zůstali až navěky spolu!
A tak Sigyho kompletně oslepila zamilovanost. Nebo láska?

Ale jak už to tak v životě někdy bývá...
Když vy milujete někoho, bohužel to automaticky neznamená, že i on miluje vás.
Smutná, tragická historie. Chudák Sigy.
Nebo spíš chudák Lexiett?
Záleží na úhlu pohledu, ale z pohledu jí samotné byla rozhodně největším chudákem v okolí právě ona sama, jenom ona! Zato Sigy si ani neuvědomoval, že jeho chování je – velmi mírně řečeno – „podivné“. A možná, že to takhle pro něj bylo lepší.

Vlčice absolutně nechápala, co se to děje.
Co to je za vlka?! Kde se tu vzal a proč leze zrovna za ní?! Co po ní chce?! Nikdy v životě ho neviděla! A proč jí, u vrcholků Narrských kopců, skládá jakési poklony a dvoří se jí? Jestli čeká, že mu něco dá, tak to se teda šíleně plete! Cože?! Jak ji může milovat?! Ona ho rozhodně nemiluje!
Lexiett si nespokojeně odfrkla. Samozřejmě, že bylo příjemné poslouchat jak má rozkošné tlapky a hebká ouška, jak onoho vlka vzrušuje pohled jejích fialových očí, byla by ale bývala radši, kdyby jí to neříkal naprostý cizinec, který se zjevil odnikud a ještě k tomu vypadal, že to v hlavě nemá v pořádku.
Zkusila zavrčet a pak udělat pár kroků dozadu. Ani jedno na hnědého vlka nezafungovalo. Naopak, zdálo se, že je dokonce potěšen, že si jej jeho milovaná všímá!

A takhle to zapůsobí, pokud Amorek sice správně trefí oba své cíle, nicméně šípy různého typu – zatímco Sigy je neodbytně posedlý láskou, Lexiett je sice při smyslech, zato nabručenější než obvykle. To nezní jako příliš dobrá kombinace pro začátek opravdového partnerství, že?

Lexiett nyní marně přemýšlí, jestli je lepší snažit se vlka setřást po dobrém, po zlém, anebo začít raději rovnou zdrhat. Sigy? Jeho jedinou starostí je momentálně to, jak pojmenují své budoucí potomky a kde má sakra teď, uprostřed zimy, sehnat pro svou vyvolenou nějakou důstojnou kytku.
Až se Sigy probere, asi bude dost překvapený...

(//I tady si myslím, že by to mohlo stačit. Je jen na vás, jak dlouho Sigymu prohánění bude trvat a až kam mu Lexiett zdrhne... :P Jo, a asi bude lepší, když se přehodíte a první napíše Sigy, no... :D)