Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Suerte se rozhodl velkorybu popostrčit. Původně měl nejspíš v plánu velkorybu sníst, ale nyní... nyní musel své plány změnit. Na obří ploutev totiž nenavazovala rybí hlava. Místo ní na ploutev jednoduše a naprosto přirozeně navazovala přední část těla – sice zvláštně zbarvené (copak se světle růžová ještě nosí?), ale okouzlující – vlčice.
„Ó, švarný cizinče!“ zvolala mořská vlčice sladkým hláskem, „jak šlechetné od tebe jest záchrána má!“ S vděčností pozorovala, jak její spasitel vrčí... snad aby ji chránil před dalšími cizinci? Ale to přece není vůbec potřeba, byť se jedná o další šlechetný čin! „Ó ne, můj zachránče, oni nám neublíží! Přilákej je blíže, prosím,“ zažadonila a s jejíma šedýma očkama působila velmi, velmi přesvědčivě. Proč by Suerte odolával?
Allairé a Riveneth byly tak daleko... ještě ani neucítily svěží rybinu. A Meinere, kterého prapodivné chutě sice přilákaly blíže, taktéž ještě nemohl spatřit krásu vlčice. A o něco takového by žádný vlk přijít neměl!
Suerte by je měl přilákat blíže...

Ještě nikdy se nedostalo hromadě chaluh tolik pozornosti.
Jenže se nejednalo o obyčejnou hromadu. Něco se skrývalo pod ní. Něco, co vydávalo melodii. Nebo to snad zpívalo? Vlk to jen těžko rozpoznal od hučení vítru a šumění moře.
Suerte, který se pokoušel čmuchat poblíž, si oné ukryté věci všiml jako první.
Z chaluh vyčnívala obrovská ploutev, která sebou občas mrskla, jako kdyby ona– co vlastně? Ryba? Může mít ryba takovou ploutev? Velkoryba nevzdávala svůj boj s pevninou a dál se snažila dostat zpátky do moře.
Taková velkoryba musí velkodobře chutnat. Že by hostina na pláži?

Bylo po bouři.
Pláž, sama místy připomínající svého slaného souseda, zela prázdnotou, kterou narušovaly jen pravidelně přicházející vlny.
Špinaví návštěvníci pokaždé přišli, zašuměli... a vytratili se do moře.
Znovu a znovu. Znovu a znovu.
Nudný, opakující se rituál, často shledávaný jako romantický, byl ale náhle narušen.
Cosi zůstalo na návštěvě déle.
Cosi, co vlna zapomněla na mokrém písku.
Cosi, co nyní vydávalo smutnou melodii.
Bylo po bouři?

// Pokus č.2
– Akce pro min. 3 aktivní vlky
–Bude trvat jen do herní části olympiády, aka nejpozději do 1.9. (a jo, tentokrát to vím s jistotou ˘^˘ :D)
Nějací zájemci? ^^

// Odměny:
2* do vlastností dle vlastního výběru (protože jste po tomhle bojování opravdu namakanci. ˘^˘)
42 oblázků (35 pro Saviora se Survaki)
35 květin/drahokamů (30 pro Saviora se Survaki)
+ menší bonusy: 1 křišťál pro...
Saviora (za jeho „nebudu jen koukat“ akci na začátku)
Faliona (za jeho perfektní post á la „udělám z vás kaši“)
Riveneth (za aktivitu)
Meinere (za újmu způsobenou slepotou, že ze sebe zase dělal idiota, za to, že nás všechny spasil, zachránil Gall a tak)

A to pořád není všechno, Horste?
Kdo Newlinovi napíše do vzkazů (platí do 14.8., 19:00) menší feedback ohledně akce, bonus ho nemine.. >:D
Ale zas tak jednoduché to nebude... vyžaduji drabble o 101 slovech / básničku o 4 verších.
A ano, ráda vás vidím trpět.
Děkuju za akci. C:

Oddaní statečně bojovali za své přesvědčení, někteří více, někteří méně.
Croatoan pomalu oddechoval a čekal, kdy přijde někdo, kdo ho nahradí. Protože croatoan musí zůstat zachován.
A někdo přišel. Byť byl žilkovaný, nepatřil příchozí mezi oddané. Ale to si Croatoan uvědomil příliš pozdě. Nebránil se, neuhnul, nevracel útok. Příliš pozdě.
Svůj poslední pohled věnoval vrahovi, který všechno zničil. Chtěl mu věnovat také svá poslední slova, avšak jeho tlama se začínala plnit černou krví. Zamrkal. Skončilo to mnohem dříve, než očekával. (//Což se o téhle osudovce říct nedá, tbh. :D) Všechno mohlo být... krásnější. Živější. Stejné. Oddané.
Zavřel oči. Jen na moment. Neměl sílu. Otevřel je a prázdným zrakem pozoroval Meinera. Navždy.
Zemřel tak, jak žil. Násilně. Jedinou připomínkou jeho existence bylo žilkami propletené mrtvé tělo. Vlci, kdysi jeho oddaní, byli opět svobodní. Avšak jejich volnost budou nejspíš ještě dlouho pronásledovat vzpomínky na dobu, kdy zuřivost zaslepila vše, čím byli.
Ale to by byl stále poměrně šťastný konec, ne?
Možná na počest Croatoana, možná jen kvůli tomu, že takové počasí prostě bývá, začaly náhle na vlky padat dešťové kapky. Jen pár. Kap. Kap. A náhle... rozlícená bouře.
Doteď vlci bojovali, nyní je čas na ústup.
Stromy. Les, na který nedopadá sluneční záře. Bouře. Mír...
Potrvá to věčně?

// Gratuluji, Osudovku máte za sebou.

Odměny budou rozdány v komentáři pod postem. ^^

Ať už se Croatonovi oddaní snažili jakkoliv, nedokázali rozšířit své řady o zbývající dva vlky.
Nebo že by ano?
Vlk, který sotva ucítil svobodu, byl donucen se jí vzdát. Opět. Savior uspěl, Falion byl obdarován drobnou ránou na těle a jeho duše už žádnou bolest necítila. Jen prázdnota a touha bolest šířit.
Croatoan, stále schoulený, byl nyní ještě vyčerpanější.
Nebyl jen vyčerpaný, byl... slabý.
A jeho oddaní to věděli. I když pod jeho vedením, začali pochybovat. Mysleli na svobodu? Ne.
Jedna část ho chtěla za každou cenu oddaně bránit (// Calum, Allairé, Savior), druhá (// Survaki, Riveneth, Falion) bojovala o nové vedení. Chtěli nad sebou někoho silnějšího. Někoho, koho nebudou muset chránit, někoho, kdo uchrání je.
Tak se stalo, že Meinere přišel o veškerou pozornost. Skupinky oddaných byly příliš zaneprázdněné tím, jak se snažily pomocí vrčení a násilí přesvědčit svůj protějšek o pravdě.
Croatoan unaveně položil hlavu na své tlapy.
Ať už byli jeho oddaní proti němu nebo s ním, ať už mezi sebou ty dvě skupiny bojovaly jakkoliv, croatoan zůstane zachován. Musel zůstat.

Nad Asgaarským hvozdem zoufale kroužila vrána.
Nic víc.
Jen černý pták z čeledi krkavcovitých, snažící se najít vhodné místo na odpočinek po vyčerpávajícím letu.
A takových míst je v tomhle útulném hvozdě plno. Možná ji tedy vedla škodolibost (nebo snad Osud?), když dosedla zrovna na jednu z tamních skal, která – možná zubem času, možná vlivem nedávného počasí? – ztrácela na své pevnosti.
Vrána se chvíli hrdě rozhlížela kolem, pozorovala z výšin, jak se jí klaní koruny listnatých starců. Kdo by ji pozoroval pečlivě, mohl by ji podezírat, že svým poddaným párkrát pokynula a že už má naplánováno, jak si nechá ke svému kamennému trůnu dodělat opěrky na křídla.
Jenže ji nikdo nepozoroval.
Vrána, zklamaná tím nedostatkem publika, nakonec přeci jen překonala svou únavu a opět vzlétla.
Její rádoby trůn se mírně otřásl, což nemělo žádné následky... tedy až na to, že ze skály spadl drobný kamínek.
„Ááááárk, áááááárk!“ ozvalo se kdesi nad hlavami obyvatelů hvozdu.


// Milí členi Asgaarské smečky! Tady je vámi objednaná osudová záležitost. Zdá se vám, že to bude nic moc?
Zdání klame. *kašel* doufám *kašel*
Řekněme, že vrána vám krapet pochroumala smečkovou magii, takže...
Otkat telsym a tivulm akšjěnyn do etedub yv, yfla.
Tivulm ezuop edub elhkat at, íššudondej šilířp ámen ot ateb.
Štěstí zbytek má smečky, jazyk jen se decentně tomu a popletou myšlenky.
Jestli takhle nechcete hrát napořád, opravte si skály. Teda, až přijdete na to, že s nima vůbec něco máte.
PS: Mluvte a pište stejně dlouhé posty jako obvykle. Kdo si to bude zjednodušovat, ponese následky. O:) >:D
PPS: Osudem zasáhnu jen tehdy, když to uznám za vhodné / bude se mi chtít šikanovat. Snad to tak pro všechny bude lepší. Užijte si hru a... tak.

S pozdravem, Newlin~~

// Dámy a pánové, první bitka Gallirejská. Aby se neřeklo, tady jsou informace. >:D
Souboj skupin: tým Falnere/Meinelion vs. Croatoan a jeho oddaní
Sázka: osud celé Gall + nějaké drobné
Času dost.
Domluva na této hře je relativní záležistostí.

Croatoan, poměrně vyčerpaný zraněním, které mu způsobila Survaki, se schoulil za kmenem jednoho ze starých dubů.
On... něco cítil. Cítil se... zranitelně.
Jeho moc pomalu slábla. Avšak, stále měl jeho oddané. Oddané, kteří ho uchrání, kteří počkají, až zase nabude své moci a velkoleposti.
Má své oddané. Stojí při něm. Vlastně všude kolem něj. Ochrání ho.
Až na jednoho.
Falion, který se jako první dostal pod jeho moc, se také jako první vysvobodil z jejího vězení. Nyní byl jako dřív. Žilkování se kamsi vypařilo. Cítil více. Vše si ale pamatoval...
A byl tu ještě jeden vlk. Byť žilkovaný, nesloužil Croatoanovi. Vlci z Croatonovy družiny o něm již věděli. Chtěli, aby se přidal k nim. A chtěli, aby mezi ně opět zavítal i Falion.
Nechtěli toho moc?
Ne.
Bylo to snadné.
Stačilo by jim oběma způsobit jen drobné, zanedbatelné zranění a...
Falion a Meinere by měli rychle vymyslet, jak tohle celé zastavit. Osud je v jejich tlapách.
A ti, co jsou v tlapách Croatoanových, jim jdou po krku.

Emocionálnější větve žádný vlk snad ještě nikdy neviděl. Původně opravdu měly v plánu... no, řekněme, že nic hezkého. A pak najednou... emoce. Tolik emocí. Jako kdyby sálaly z Oriho snů, z jeho oživených vzpomínek... z něho.
A co udělají větve, když jsou naměkko?
Větve nepláčou.
Při nejmenším tyhle větve ne. Naklonily se k němu, zdvořile na něj zaklepaly... a pak na něj – ležícího, spícího – spadly.
Snad mu to vřelé, dřevnaté objetí, alespoň o něco zlepšilo den.
Odměnou budiž mu několik pohmožděnin a ponaučení, že na mrtvém ostrově by vlk být sám neměl.

Představení sice neprobíhalo tak dlouho, jak Croatoan očekával, ale svůj účel splnilo.
Survaki a Savior se proletěli několikrát vzduchem, než tvrdě přistáli na zemi. Každý tak získal minimálně pár odřenin.
Calum a Riveneth se taktéž odřeninám nevyhnuli, když byli uvězněni do bodláčí.
Allairé byla pokousána.
Jen drobná zranění, no ne?
Jenže pořád něco bylo ve vzduchu. Ten... zápach. Zápach zaschlé krve.
Každý vlk, který byl nějak zraněn, nyní pomalu ztrácel kontrolu. Černé žilky pomalu stoupaly po jejich těle, proplétaly se do nepovšimnutelných uzlů.
A Croatoan jen stál a čekal. Mrkal příliš pomalu? Možná.
Jinak by si jistě včas všimnul, že se k němu blíží několik vlků. Ale už bylo pozdě. Jeden z vlků se ho pokusil zastavit pomocí kořenů. Ty se ale rychle rozpadly v jakousi zeleno-černou kaši, taktéž zdobenou žilkami. O něco horší byl vlk, který se nejspíš hodlal zabydlet v Croatonově kožichu. A nejhorší byla ta vlčice.
Ta vlčice, která použila své zuby, aby...
Zranění. Croatoan slábne. Slábne, a tak rychle. Nesmí se nechat-
Jenže něco bylo ve vzduchu. A žilky už dosáhly svého. Všichni zranění vlci, kteří si doteď ničeho nevšimli, již byli prázdní. A náhle plní. Stejně jako Faliona i je naplnil vztek, agresivita, touha ublížit, touha šířit dál... co vlastně? Destrukci? Zlobu? Říkejte si tomu, jak jen chcete, hlavně, aby to vyznělo dramaticky.
Nyní už tu zbýval jen Meinere. Meinere byl jediný, kdo mohl ostatní vlky zachránit. Nebo utéct a zachránit sám sebe. Prozatím.
Když jsme u toho utíkání... Croatoan se vydal na ústup. A všichni žilkovaní vlci, které za ním cosi táhlo, šli za ním. Jako ochrana. Jako ochrana pro někoho, kdo vládne ničení.

// Zakrvácený les

// Doporučení dne: první hraje Meinere. ˘^˘
Psáno v rychlosti, snad to dává smysl. ^^'

Savior jako jediný něco podnikl. Nechal strom porůst mechem podél oněch černých žil, a i když měl dobrý úmysl, nepomohl tak nikomu.
Nebylo komu pomoci.
Strom nebyl pravý. Byla to jen iluze, za kterou se schovávalo něco, co čekalo, až vlci potvrdí svou přítomnost. Příběh o vlčatech měl zařídit, že se někdo z vlků – z těch, kteří budou plní té nechutné věci, totiž... soucitu – pokusí strom zničit a vlčata osvobodit.
Právě pak měl přijít dramatický nástup Croatoana. Jenže se holt musel spokojit s mechem. S mechem! Jako kdyby se už takhle neutápěl v – čem vlastně? Croatoan se netopí. Croatoan je silný. I přes nedostatek emocí ale cítil, že mech zrovna na dramatičnosti nepřidá.
Strom před očima vlků zmizel, místo něj tu stál... on. Croatoan. Nikoliv hnědé vlče z příběhu. Nikoliv... to druhé vlče. Ani žádná víla, která by bydlela ve stromě. Prostě Croatoan. Ten, co jako vlk pořád vypadal – i přes všechno to divné žilkování –, ale už dávno jím nebyl. Byl... strojem.
Strojem, který se řídil podle jednoduchého pravidla. Zranit.
Croatoan přiskočil k Falionovi a způsobil mu nepříliš hlubokou jizvu na přední tlapě.
Je to jen škrábanec, že?
Jenže Falion to viděl jinak. Přesněji řečeno, sotva už něco viděl. Sotva vnímal. Sotva slyšel. Vše bylo... neúplné. Něco scházelo. Cosi. Měl by s tím bojovat? Nemá šanci. A náhle bylo vše chybějící vyplněno vztekem. Nenávistí. Touhou ničit. Bojovat. Zranit. Zranit. Zranit alespoň někoho.
Croatoan mezitím ve všem zmatku utekl na kraj louky, kde se mohl s něčím, co by se dalo považovat za mdlé potěšení, v klidu dívat na vlčí představení s Falionem v hlavní roli.


// *kašel* možná by bylo nejlepší, kdyby tohle kolo začínal Fal, ale jak chcete. ^^' *kašel*

A Ori spal. Spánkem sice tvrdým, ale ne věčným.
Větve stromů bez života (// všimněte si, prosím, že éra mého osudování bude očividně typická stromy. Armádou stromů.) se pomalu s vrzáním blížily k odpočívajícímu vlkovi.
Nebo to byl jen vítr?
Větve se k němu vytrvale nahýbaly. Kdyby Ori byť na okamžik zahlédl zlověstnou scénu kolem něj, která se chystala na svou premiéru, nejspíš by se na celé představení nezdržel a utekl. Pro jeho smůlu ale zrovna nehybně ležel a snil o Teneri, Nárie a... z nějakého méně pochopitelného důvodu i o té tupé vlčici, která ho tak drze opustila.
Větve se k němu nejen přibližovaly, už se po něm i sápaly. Sápání s takovou jemností však ještě nikdy nikdo neviděl... možná proto, že jediný, kdo ho vidět mohl, zrovna spal.
O co se větve vůbec snažily? Chtěly si každá nechat kousek jeho těla, aby měly novou upomínku na živé? Chtěly ho uvěznit a postarat se o to, aby se jeho odpočinek prodloužil?
Záleželo na tom vůbec?
Uběhly ještě dlouhé hodiny, než k něčemu konečně došlo.
Zaklepání.

Možná taky ne. Možná nebylo naprosto zřejmé, co se děje, ale dělo se to. Ori se začal podvědomě přizpůsobovat k prostředí kolem sebe. K prostředí mrtvého ostrova. Umíral.
A nebo byl opravdu jen unavený?
Byl unavený a... začínala mu být zima na tlapy.
Ovládala ho takřka neodolatelná touha zavřít oči. Usnout. Jen na moment si odpočinout...
Pokud je to únava, Ori si bude za krátký odpočinek vděčný. Jestli to únava není, Ori nebude nic.
Jak moc si je ale jistý?
Takže... spi sladce, Ori?


// Když vám někdo napíše, ať mu oživíte hru, a tak se rozhodnete se tvářit, že mu možná umírá charakter. #yolo? ^^'

Strom svými listy zaševelil znaveně na pozdrav, jako kdyby přítomnost vlků vycítil.
Nebo že by ji vycítil někdo jiný?
Ne. Ten, kdo byl uvězněn ve stromě, ji vycítit nemohl. Neměl cit, přišel o něj až příliš dávno na to, aby se kdy vrátil.
„Pomozte,“ listí stromu se zavlálo ve větru, který odnikud nepřicházel a nikam nemířil, žilky jako by na okamžik zapulzovaly neurčitelnou barvou, než se vrátily ke své temně černé. Každému vlkovi mezitím na mysl útočily vtíravé obrazy. Tenhle strom tu je odjakživa. Hnědé vlče si hraje hned pod ním. Nemá jiné kamarády. Má jen strom. Vlče stárne. Pod stromem si nyní hrají dva. Strom se zlobí. Tak moc se zlobí... Pod stromem je zase to hnědé vlče. Nehraje si jako dřív. Nyní jeho hraní spočívá v tom, že se musí tvářit šťastně. Chce, aby byl strom šťastný... Jenže strom takovou hru nechce. Zlobí se. Hrozně se zlobí. Nikdo si nehraje pod stromem.
„Pomozte,“ zaznělo ještě jednou odnikud.

Ta tupá vlčice od Oriho odešla. Kdo ví, možná to bylo způsobeno tou nepříjemnou společností, která jí byla poskytnuta, možná byla černá vlčice tak tupá, že si myslela, že si přisedá, zatímco od Oriho velkolepé maličkosti odcházela.
Hlavní bylo, že Ori zůstal opuštěn. Opuštěn na opuštěném ostrově.
Tenhle ostrov vlastně nebyl pouze opuštěný... byl mrtvý.
A jak na tom byl Ori?
Jeho dech se začal zpomalovat, oči se zaměřily do dáli na něco fascinujícího, co on samotný vidět nemohl.
Neměl by si dopřát pořádnou porci spánku? Možná je prostě jen unavený. Možná.