Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V jednu chvíli měla vrána vše, co si jen mohla přát. Elisa se k ní konečně začala chovat mile a... co bylo tohle? Vrána opět cítila jistou naději, že by... možná! Možná by ji Arcanus znovu mohl vnímat jako babičku, možná by mohla s Arcanem, jejím vraním princem, být opět rodinou...
Ale pak přišla ta druhá chvíle a vrána zase o vše přišla.
Nebo přiletěla?
Tak jako tak, Elisa ji chtěla připravit o její nebohý živůtek.
„PrOkLíNáM!“ začala vrána zkřehotat, jak zoufale lapala po vzduchu, „proklínám,“ pokusila se ze sebe ono slovo vypravit znovu, tentokrát poněkud vyrovnaněji. Měla je vůbec proklínat? Neměla by proklínat sebe? Copak ona, stará dobrá vrána, která chtěla ovládat tento hvozd, nechtěla příliš moc? Chtěla toho moc! Vždycky toho chce moc, tse! A to toho chtěla tak málo.
„Děkuju,“ z posledních sil zašeptala a její oči se zahleděly na jakýsi vzdálený bod v dáli. Konečně byla volná! Mohla letět, kam jen chtěla. Konečně.

Zklamaně si prohlížela svého vnuka, když nechtěl, aby se mu hrabala v hlavě. Od čeho si myslí, že rodina je? Od čeho si myslí, že jsou babičky? Co?!
Naštěstí na vránu začala být hodná Elisa. To bylo věru zoufalé, protože Elisa... no, co vůbec byla zač? Nějaká šedá vlčice, která si začala s jejím vnukem! To přece nikoho nezajímá! Ale byla hodná. „Máš pravdu, má drahá,“ vrána se pomalu začala snášet k zemi, „oči jsou velmi důležité! Jsou oknem do duše! A oknem z duše ven! Nemít okno, je v tobě tma. Tudíž, jak už ostatně tvůj dědeček pravil,“ pohlédla na moment vyčítavě na Arce, kterého by už nyní nejradši vydědila, „oči, Tapulézie, oči jsou ze všeho nejdůležitější!“ Byla ráda, že měla příležitost se podělit o svou moudrost a spokojeně se vrátila na zem.

„Já vím, je to k nevíře!“ přitakala vrána svému vnukovi. Nebylo možné, jak dlouho se už neviděli! A Arc s tím určitě také souhlasil. Byli si tak blízcí... proč znovu neobnovit jejich pouto tím, že vyženou zbytek Arcanovy smečky mimo území?
Rodinnou chvilku však narušila Elisa, která se rozhodla dostat z vrány pravdu. „Chci pochopení! A lásku!“ vykřikla vrána a stydlivě se zahleděla jinam. „Chci tu bydlet s vámi! Nebo bez vás, to je mi jedno! Totiž není, radši bez vás!“ vrána se mračila, jak si uvědomovala, že je až příliš upřímná. „Vím já! Jsem jen vrána, jak se zbavíš vrány?! Já se sebe nezbavuju, tak jak to mám vědět! Nevím nic! Možná, že kdybyste mě prostě odnesli z vašeho území v tlamě... nebo mě vykopli! Určitě je spousta možností, jak se mě zbavit! Můžete mě rovnou zabít, ne? Myslíš takhle zbavit? Co?“ Pták pohlédl Elise do očí. Jak moc si okřídlená přála říct, že se jí nedá zbavit... „A jo, štvu tě!“ dodala ještě, poněvadž to prostě a jednoduše byla pravda.
Vzhledem k tomu, že Elisino kouzlo již pominulo, si vrána odkašlala a vrátila se k rodinné atmosféře. „Ty mé Vraní princátko! Co s těmahle dvěma uděláme?“ usmívala se tak sladce, jak to bylo se zobákem jen možné, a doufala, že u Arce pořád o své bonusové rodinné-pouto-bodíky nepřišla.

Vrána se mýlila. Ono není legrační, když někdo s někým mrskne vší silou o strom. Teda, je to legrační, jen to nesmíte být vy. Takže vrána, která se náhle v mrákotách válela na zemi, zrovna nadšená a pobavená nebyla.
To jí ale nezabránilo se tvářit nad věcí hned, jakmile přišla k vědomí. „Dej ze mě pryč ty prašivé pracky, slouho!“ vykřikla znechuceně a začala do Elisiných tlap zběsile klovat. To zrovna nejmoudřejší nebylo, poněvadž Arcanus, který byl pořád ještě v těle své partnerky, onu bolest – narozdíl od Elisy – necítil. „Tohle je MŮJ les!“ ohradila se vrána a ne a ne se vzdát, stále se snažila vymanit ze sevření vlčích tlap. „Vy jste moji! A TY! Ty nejvíc,“ zašeptala konec věty a s mírným pokývnutím ukázala na Arcanovo tělo. „Jsem tvoje babička! Copak si nevzpomínáš?!“ mračila se na Elisu, i když ona rozzlobenost patřila Arcanovi. „Jsi můj Vraní princ! Proč myslíš, že jsi tak černý? Jsi Vraní princ! Pojď, vnuku, zotročíme spolu svět!“ přesvědčivě mrkla na vlkčici-vlka, který ji stále držel při zemi, a cosi se opět změnilo. Elisa byla Elisou, Arcanus Arcanem... a Ashe už taky nevyřvávala na lesy.
„Podívej se,“ zaskřehotala, jak jí čas od času docházel vzduch k dýchání, „přece bys nevyhnal rodinu!“ Tázavě se na něj zadívala a Arcanus si náhle začínal vzpomínat. Oh ano, v jeho životě tahle vrána hrála opravdu velkou roli! Byla u jeho narození! Pomohla mu poprvé přejít přes řeku! Dokonce ho ze vzduchu podporovala, když se poprvé setkal s Elisou! Je to jasné, Arcanus je Vraním princem, vnukem oné kouzelné vrány.
„Poddej se tomu...“ pousmála se zlotřile Arcanova babička a zvědavě čekala, co se bude dít.
Možná se tomu její vnuk poddá tak moc, že zapomene na Elisu s Ashe. Budou to jen poddané. Nebo by je měl radši vyhnat? Rozhodnutí je jen na něm.

// Navrhuji, aby jako první psal Arc, ale jak chcete. ^^

Vrána otráveně uhnula Elise a jejímu ubohému pokusu o- co vlastně? „Tohle má být vyhrožování?“ zeptala se vlků a opovržení z ní jen sálalo. A sálal z ní také chlad, který přimrazil šedé alfě přední tlapy k zemi. „Vaše smečka? Vaše smečka žije v mém lese! V mém! Takže vy jste taky mí. Možná byste se podle toho měli začít chovat! Nebo víte vy co? Já to zařídím sama.“
Okřídlenec mávnul několikrát křídly a nezměnilo se nic. Nebo že by ano?
Možná. Dva nejdůležitější vlci této smečky (ne že by si nikdo Ashe nevážil, ale alfy jsou alfy) se jaksi... prohodili.
Elisa sice dál vypadala jako Elisa, ale byl to Arcanus. Za to Arcanus, ten byl zase Elisa. // snad vám nevadí, že úplně nebudete hrát za svého vlka, heheh. O:)
„Copak nechápeš, že si s vámi můžu dělat, co jen chci?!“ obrátila se na Elisu, i když otázku položil Arcanus. „A co se té řeči týče...“ přimhouřila očka a prozkoumala Ashe. Tu vlčici už nějak dlouho šetří. „Opět. Můžu si s vámi dělat, co. jen. chci.“ Ashe náhle začala mluvit. Nebo spíše vyřvávat náhodná slova, která vůbec neovládala. Prostě jí padaly z tlamy.
„Už jste na odchodu?“ zeptal se pták sladce a posadil se na nejbližší větev.
Vlci by nemuseli odcházet. Ještě ne.
Ne, když je s nima taková legrace.

„Árk, árk!“ podivný návštěvník se opět vrátil nad své království. Vrána kroužila nad korunami stromů. „Árk, árk!“ zakrákorala (nebo snad zaárkorala?) ještě jednou a pomalu začala klesat.
Už byla odpočatá. Připravená na všechno.
A co členi Asgaarské smečky?
Právě k nim nyní doletěla.
Chvíli mávala křídly ve vzduchu a poté pohodlně přistála Elise na hlavě. Elisa jako kdyby stuhla překvapením, nemohla nic podniknout, dokud vrána měla něco na srdci.
„Sel o ilarats im es etsj ěntkefrep!“ začala vrána slavnostně, ale něco se jí nezdálo. „Pardon,“ odkašlala si tak, jak jen pták dokáže, a jako mávnutím proutku (nebo spíše křídla?) mluvili všichni opět normálně. Ne že by vlci samým překvapením mohli něco říkat. „Starali jste se mi o les, toho si fakt vážím a tak, jo, ale...“ vrána klovla Elise do náhrdelníku, možná proto, aby přidala své řeči na dramatičnosti... nebo se jí prostě líbilo, jakou má onen náhrdelník barvu. A ten zvuk, jaký to vydávalo! „Prostě vás nepotřebuju. Můžete jít. Sbohem,“ dodala krátce nezaujetým hlasem a opustila Elisinu hlavu, protože se domnívala, že když se na své podřízené bude dívat z alespoň mírných výšin (avšak stále tak, aby na ni mohli dosáhnout – kontakt s podřízenými je důležitý, to ví každá slušná společnost!), bude působit ještě mocněji.
Teprve nyní mohli Asgaarští jednat.
Nejspíš by měli vráně říct, že nemá zač, a odstěhovat se, no ne?

Taková normální pláň, na ní normální vlci...
Ale byli tu vyvolení.
Osud si zvolil Lunu, Sírael, Saviora a Sigyho. K čemu? Kdo ví.
Všichni byli obklopeni cizími vlky, ale cosi, cosi velkolepého si je vybralo.
Všichni najednou mrkli.
Co to bylo?
Stačilo jen zavřít oči a...
před nimi byla červená tečka. Ale jaká tečka! Mimo jiné červená, ale hlavně... velkolepá. Hodná respektu. Moudrá. Inspirující. Majestátní. A nyní mluvící.
„VY!“ zakřičela tak nahlas, jak žádná tečka kdy předtím, „jste důležití! Co víc! jStE vYvOlEnÍ!“ A opravdu, všichni vlci, kteří tečku vyslyšeli, věděli, že jsou důležití a co víc, že jsou vYvOlEnÍ. „Musíte zachránit váš svět! Nikdo jiný, nikdo jiný to nedokáže. JeN vY!“ A vlci opět věděli, že musí zachránit jejich svět a nikdo jiný, nikdo jiný to nedokáže, jen oni. Nic víc vlci dělat ani nemohli. Jen slyšet. A být fascinováni. Žádné otázky. Kdo kdy pokládal zjevení něčeho takto mocného otázky? Vyvolení nejsou amatéři. Zjevení se otázky nedávají. „Musíte pracovat jako tým! Musíte ukázat SvĚtU, že všechno ZávIsÍ nA sPoLuPrÁcI!“ tečka se začala nepříjemně zvětšovat a vlci možná začínali mít pocit, že se jim přímo lepí na oči. „SpOlUpRáCe NáS sPaSí VšEchNy!“ zakřičela ještě jednou, aby to vlci perfektně pochopili, protože sic to byli vyvolení tohohle světa, pořád to pro ni byli jen ubozí červi. „SpOlUpRáCe, SpOlUpRáCe, SpOlUpRáCe...“ červená tečka byla tak mocná, že dokázala mluvit i s onou dramaticky znějící ozvěnou. A co víc, vyvoleným se zjevovali vlci, které museli najít, aby společně spasili svět. „SpOlUpRáCe, SpOlUpRáCe, SpOlUpRáCe...“ šeptala dál tečka.
A pak náhle zmizela.
„SVĚT BEZ SPOLUPRÁCE MUSÍ SKONČIT!“ ozvalo se ještě jednou.
Vyvolení by se měli najít. Měli by spolupracovat. A zachránit svět.
Koho zajímá, že neví, před čím ho zachránit. Ať už to bude cokoliv, musí spolupracovat.
Jsou vyvolení, řekla jim to červená tečka!
Nebo to byla prostě jen praštěná narcistická halucinace s náhodně generovanými vlky jako bonus? Kdo ví.

// Odměny:
Každý dostává 55 oblázků a 11 mušliček.
+ menší bonus: 1* do vlastností pro...
Suerta (za to, že byl nejvíc super-nejmilejší-omg-vážně-boží a ukázal Krásce, že ne všichni suchozemci jsou jako Allairé *hrozí Allairé pěstičkou, protože byla moc zlá*)
*Kráska voice* užijte si olympiádu~

Kráska skutečně nechtěla nikomu ublížit. Taková prostě nebyla. Koneckonců, ona vlastně nebyla vůbec.
Ještě nikdy se nedostalo hromadě chaluh tolik pozornosti.
Přesně u té se nyní naši vlci probudili. Chaluhy stále slabě vydávaly onen zvláštní, rybinu připomínající zápach, který mohl návštěvníky pláže snadno omámit.
K zápachu se přidá závan větru a... voilá?
Smutně zpívající Kráska je na světě.
A teď byla pryč.
Stejně jako ploutve Meinera a Suerta.
Na druhou stranu, všichni vlci i něco získali: zrnka písku, která se jim rozhodla zabydlet v srsti.

// Děkuju vám za opravdu rychlou akci. ^^ (I když je škoda, že jste byli paranoidní a nepřidali se ke Krásce a jejímu dobrodružství. Víte, kolik jste mohli vidět delfínů?! :c)
SNAD se vám akce tolik nenelíbila.
- Pokud máte stížnosti/připomínky/spoustu-chvály-aby-Newlin-nedepkařil, můžete opět (do 2.9., 19:25) zaslat feedback. >:D Tentokrát mám jediný požadavek: feedback musí mít přes 50 slov. ˘^˘
Odměny vám budou rozdány v komentáři.

Kráska, která byla poněkud rozrušená tím, jak moc ji černá vlčice neměla ráda, si ani příliš nestěžovala na to, že se k nim nepřidal Meinere. Možná ji prostě taky neměl rád.
Za to Suerte!
Suerte se ponořil pod vodní hladinu.
Možná to bylo poněkud neobvyklé, ale černý vlk mohl dýchat jako na souši a viděl jako na souši... jen všechno působilo o něco krásněji.
„Vítej u nás!“ radostně ho přivítala Kráska a hlavou pokynula k tomu, co se dělo pod nimi. Suerte mohl vidět další rybo-vlky, kteří si spokojeně plavali po dně a konverzovali o hlubokých tématech (konverzace o počasí není jen konverzace, je to životní styl!), pak také malá rybo-vlčata, která se šťastně hnala za jakousi rybou, co spolkla ježka, a...
A co bylo tamto? Vypadalo to docela slizce, taková koule, ze které vedlo několik dalších divných věcí a- „Já jsem chobotnice, zdravím, pane Suerte,“ pozdravila ta divná věc a zamávala na našeho kdysi suchozemského vlčka jinou divnou věcí, která vedla z hlavní divné věci a celé to bylo takové divné.
„A tady jsou delfíni!“ Kráska nadšeně vykřikla, jak se k nim blížila smečka dalších divných (tentokrát šedých a usměvavých) zvířat. „Ty pojedeš na Mořščáčkovi, to je můj druhý nejoblíbenější~“ usmála se na svého černého společníka téměř tak vesele, jak se usmíval ten- ta? Delfín. „A já pojedu na- ó ne! Kam se poděl? Neviděl jsi ho tu? Byl šedý a měl bílé břicho a- a- kde je Alohan?!“ Kráska začínala panikařit. Vlk přece nepřichází o delfína každý den. „Určitě ho někdo ukradl! Musíme ho chytit, Suerte! Musíme najít mého Alohana! To byl určitě pan Chobotnice! Pojeď!“ Mořská vlčice se chytila za ploutev jednoho ze svých méně oblíbených delfínů a ten se s chechtáním pomalu rozplul směrem ke dnu.
Nyní to začínalo být vážné. Suerte a Kráska před sebou měli podvodní zločin k vyřešení.

Ať už Kráska udělala cokoliv, černé vlčici se to nelíbilo.
A tentokrát musela Kráska učinit něco vskutku hrozného, vzhledem k tomu, že...
Vzhledem k tomu, že jí nezbývalo nic jiného, než aby smutně pozorovala, jak se ji Allairé snaží rozsápat na kusy, a ještě smutněji poslouchala ta ošklivá slova.
Jenže čím si to zasloužila? Byla příliš nezdvořilá? Chtěla toho snad moc? A pokud toho moc chtěla, proč nikdo nic neřekl? Proč z ní chtějí rovnou udělat několik menších ryb a vlčic?
"Takhle zlí jste na povrchu všichni?" zeptala se svých dvou spasitelů, zatímco se snažila uhíbat Allairé a jejím útokům. Nechtěla nikomu ublížit. Proč by taky chtěla? A proč chtěla ta černá vlčice ubližovat jí?
"Vypadnu," odpověděla z posledních sil té Zlé, které už by žádná slova patřit neměla. "Nechcete na chvíli se mnou? Pořád jste neviděli delfíny a... tak, prosím," zašeptala Meinerovi a Suertovi a s rozšířenou sbírkou jizev zmizela pod hladinou.
Bude ji někdo následovat?

// Opět na mobilu. Fakt máte talent na to mě donutit psát zrovna tehdy, když je můj notebook taaaaaaakhle daleko. T-T

Když Kráska viděla, že ji alespoň dva vlci následují, šťastně se zasmála. Vlčícím, které byly blíže ke břehu, to mueslo znít jako smích delfína, avšak Suerte s Meinerem? Nemohli odolat.
Zažívali ty nejkrásnější chvíle svého života. Obklopovalo je moře, vůně rybiny a trouchnivějících řas, navíc byli Krásce tak blízko... Ale nedělo se ještě něco? Zdá se to Suertovi, nebo Meinere taky náhle necítí zadní tlapy? Záleželo na tom? Kdo je potřebuje. A ty paranoidní vlčice u břehu nevědí, o co přichází.


// Suri za krátkost, za jízdy se mi na mobilu píše celkem blbě. :D

Čím byla Kráska blíže k vodě, tím byla více okouzlivá. „Ó, jsem vám zavázána, mí zachránci!“ radostně šeptala Meinerovi a Suertovi, svým hlavním vlkotahačům. „Tady!“ zvolala a svou tlapou vlkům elegantně naznačila, že ji mohou pustit.
Když se tak stalo // kinda manipulace, pff, se stává, rozplavala se do dáli za vycházejícím se sluncem. Vrátí se ještě někdy?
Její hlava zmizela pod vodou. Několikrát to zašplouchalo. A byla zpátky.
„Ještě mne napadlo, ó mí spasitelé,“ promlouvala pomalu a líbezně, „co kdybyste se ke mně přidali? Představím vám svého tatínka! A- a- viděli jste mého delfína? Pojďte prosím za mnou~ Nic se vám nestane, slibuji~“
Kráska se nádherně usmála a šťastně plácla ocasem.
Vzduchem se linula rybina.
Jak by mohli vlci odolat?

„Ó,“ vydechla s údivem Kráska, „ještě jsem neměla čest seznámit se s tak statnými vlky, kteří by ovládali tolik magií~“
Kráska byla samý okouzlující úsměv... tedy alespoň do té doby, než se Allairé zeptala na to, co ji neučil otec. „Ale já neplavala blízko břehu! Tatínek říkal, že nemám plavat blízko břehu, a tak jsem blízko břehu neplavala. Opravdu nikdy! Plavala jsem po naší zahrádce,“ se slzičkami v očích se rozhlížela po své suchozemské společnosti, „a pak... pak ta bouře!“ Nyní už opravdu propukla v pláč. Jak mohla být Allairé tak bezohledná a vytáhnout takto citlivé téma?
A Allairé nepřestávala. „Já...“ následovalo další vzlyknutí, „já přece nezapáchám, drahá.“ Kráska začínala být z černé vlčice vskutku nešťastná – jak může být tak zlá? –, ale Meinere, švarný jinoch, zachránil situaci. Kráska se roztomile a krátce zahihňala, jen decentně, tak, aby černou vlčici nepobouřila ještě více.
„Jen mi, prosím, neubližujte~“ dodala s jemným pokývnutím hlavou a vypoulenýma očima pozorovala Suerta a Meinera, jako kdyby jim svěřila veškerou svou důvěru.


// Osud se ozve, až dostanete Krásku do vody.

Mořská vlčice spokojeně sledovala nově příchozí. „Ó, vítejte, šlechetní suchozemci!“ pozdravila je s patřičným vychováním a ani se je nepokoušela nějak zvědavě pozorovat. Hlavní bylo, aby oni pozorovali ji.
„Má drahá, mé jméno zní,“ nadechla se, aby své jméno mohla zazpívat co nejlíbezněji, „Kráska~“ Jakmile své jméno dozpívala, udělalo to jistý dojem i na Meinera. Přeci jen, nebylo na Krásce něco krásného?
„A ó ano,“ pokračovala po jisté pauze (která jistě byla určena na to, aby se jí kochali ostatní), „zpět do moře, zpět do domů, to bych chtěla ze všeho nejraději.“ Zasněně povzdechla a – i když jí to její tělo zrovna nedovolovalo – pokoušela se podívat na západ slunce nad mořem. „Bylo by od vás přešlechetné, kdybyste mne, Krásku I., princeznu mořskou z moře a okolí, vrátili do našeho království. Tatínek vám bude zavázán~“
Cosi zvláštního, způsob, jakým občas některé slovo zazpívala, nutil vlky neodporovat. Vlčice, na druhou stranu, pořád ještě rozum neztrácely – Kráska je pěkná obluda. Nebo že by vlčice rozum neztrácely jen díky tomu, že ho nikdy nenašly?