Gallirea - Příspěvky uživatele

I přes hloubku a hustotu hvozdu pronikl k Lucienovi závan větru, který k němu donesl nepatrnou vůni jara. Žádnou vůni však barevný vlk nezaregistroval, možná ji ani necítil. Zesláblý, unavený ležel uprostřed hvozdu, nevnímal pach ani okolního zvířectva - kamzíků a vlastně vůbec nevypadal na to, že by vnímal svět okolo sebe.
Vlk byl zrovna ve stavu takovém, kdy nevnímal okolní svět, ale přesto nespal, byl vzhůru, dokonce se chvilkově s přivřenýma očima rozhlédl po okolí, které se nikterak nezměnilo. Lucien by nejspíše raději spal, ale měl pocit, že kdyby usnul, tak by promeškal něco důležitého a tak raději trpěl ve stavu mezi bděním a spánkem. Přemýšlel nad svým životem, nad tím, co prožil, co mohl prožít a nakonec se zamyslel i nad tím, co všechno by se mohlo ještě stát, ale nic ho natolik nebavilo a nezaujalo, aby v představách vytrval a tak se tedy podmanil únavě a potřebě spánku.
Nejdříve měl mlhavý sen, ve kterém nebylo nic jasné, vše bylo skryto hustou mlhou, přes kterou nešlo vidět ani na špičku čumáku. Poté mlha zmizela a zůstala bílá krajina bez jediného kopce, stromu nebo snad i trsu trávy. Byl to to sníh, který však nestudil, jen ležel na zemi a snad i na obloze. Lucien se chvíli tou bělostnou krajinou procházel a uvědomil si, že to není místo, kde by měl být. Mermomocí se pokusil otevřít oči, ale nešlo to. Byl uvězněný v bílé krajině, kde začala obloha doslova praskat. Nejdříve malá prasklina, z které se odlomila bílá barva a pod ní byla barva černá. Prasklina se prodlužovala po obloze, poté postupovala k horizontu a nakonec se odlamovala bílá barva i z místa, kde stál sám Lucien, ten před tím chtěl uniknout, ale nemohl. S překvapivým klidem sledoval, jak se bílá mění v černou, až zůstalo jen prázdných míst. V té chvíli se donutil probudit, modrýma očima se podíval na nejbližší strom, přejel zrakem po struktuře kůry a usmyslel si, že jeho krátký sen byl vážně jenom snem, který nic neznamenal. Stěží se usmál, poposunul hlavu více na levou přední tlapu, dovolil své hlavě znova zavřít oči a přesunout se zpět do již černé krajiny. Když byl poprvé v bílé, bál se, ale když viděl tu černou, byl už nějak smířený. Zhluboka se nadechl, jak ve snu, tak v realitě a rozhlédl se kolem sebe. Po jeho levém boku začalo vycházet slunce, pokud se tomu tak dalo říkat. Bílo-zlaté paprsky obklopené sluncem ho příjemně hřály, ale zároveň děsivě mrazily. Avšak příjemné teplo a zvědavost ho donutila jít za teplem a světlem. Teď už dýchal mělce a dost nepravidelně, pozvolna zrychloval svůj krok a čím více zrychloval, tím méně dýchal, až nakonec zcela přestal.
Přestal dýchat a přestal i pociťovat teplo, přišel chlad.

// Zdravím, jsem již zpět a v plném nasazení. Děkuji za pochopení. :)

Amelis se pokusila více mluvit na starou vlčici jako první. „Babička“ se na ni dívala poněkud vyplašeně a zároveň vyděšeně. „Zemřít. Prostě kaput.“ Pronesla a zasmála se, až bylo vidět, že nejspíš již pár let nemá zuby. Když ji Amelis nazvala babičkou, jako by se urazila a odešla od ní kus pryč.
Deliven se pustil do zběsilého běhu. Stařena se na něj zamračila. „Ublížíš si, chlapče.“ Pronesla klidně. „Budeš trpět ještě více, než všichni ostatní!“ Zaúpěla.
Ostatní vlky ignorovala, jelikož její postoj se najednou úplně změnil. Přešla do středu pomyslného kruhu a koukala po ostatních vlcích téměř bez pohybu. Bystřejší si mohli všimnout, že mládne. Pomalu, ale přece. Přestávala říkat nesmyslné věci a místo toho je již pronášela hlasem, který zněl staře, ale moudře.
„Jeden z nás tajemství své ukrývá.“ „V křiku ticha najdeš klíč.“ „Střed jest odpověď.“ „Kdo výhru snadnou nečeká, své síly s nejlepším změří.“
Její pohled se pomalu mění na chytrý, lstivý… Čím jste starší, tím ona mládne. Přes to ale vypadá pořád tak… nevinně?

//Jelikož tu týden není, přeskočit všichni.

// Tenhle týden tu nejsem, so... Hrajte po tomhle kole další s tím, že stařenka mele hlouposti, vy máte hlad a všem je smutno.

//Vysokovlnovým spojem >> Fjäril (Případně můžete vystoupit předem na Mušličkovou páž, pokud se nechcete cpát až do lesa mezi tunu dalších vlků :D)

Nox, Blueberry i Radnaydem, staří mazáci, vypadali výjimečně více vyděšeně, než nově příchozí. To nejspíš proto, že blížící se hukot už jednou zažili, a pro nikoho to nebylo příjemné. Nox rovnou předem stáhl ocas a pomalu ustupoval, on už věděl co přijde. Poněkud sarkasticky si také pomyslel, že aspoň Blueberry pozná, kde je zbytek smečky. Noví vlci pouze upřeli pohled vzhůru. Zvláštní, zatáhlo se. Když ale slunce vesele svítilo z druhé strany, bylo jasné, že to není mrak. "Po-po-zase-vodeň!" zavyl Nox jako varování a letěl se schovat za opodál ležící šutry, zapřel se pevně tlapami mezi ně a doufal, že ho voda neodnese. Bohužel díky tomu neviděl, to co mohli vidět ti, jenž se neschovali, ať už jejich sebevraždené sklony mělo cokoliv. První se zpoza vršku napěněné vlny objevily obrovské hlavy dvou velryb, ta černá poctivě komandovala všechny okolo. Jako na vodních lyžích si to po ploutvích dolů z vlny svištěl hnědý tuleň a za ním se skákavým stylem drala obří žraločí hlava a něco nesrozumitelně ječela. V tom se vlna už převalila a zanechala v lese obří spoušť. Veškerý bordel po zimně byl pryč, jarní květiny ale také působily poněkud přelitě. Nox vystrčil hlavu z úkrytu a oklepal se, aby vyhnal vodu ze zmoklé hlavy. I ostatní vlci na tom nebyli o moc lépe, ale zvědavost byla silnější než strach z mokré srsti a shlukli se okolo těl mořských tvorů, která ležela na zemi. Velryba tiše doutnala, a pozvolna se měnila do obrazu Cory. Stejně tak druhá bílá veleryba poškubávala ploutvičkami, tedy, tlapkami. Tuleň něco zděšeně zaječel o nepřítomnosti přesně 18 vlčích máků z původních 581632223 a tím nenechal nikoho na pochybách o koho se jedná. Když se žralok nadšeně doplácal po ploutvotlapách k Blueberrymu, zakousl se mu do ocasu, všichni z následného křiku zapomněli, že vlna nebývá jen jedna, a že se blíží druhá, ačkoliv menší. Nebyl ale čas se tím zabývat, když Radny nedočkavě větřil, neblíží se i ta jeho vysněná vlčice, srazilo ho k zemi jakési klubko bílohnědých chlupů a ostrých dlouhých zubů.
"Jste všicíííí? Já si jedůůůůů dáááááááál," ozvalo se hromovým hlasem, a zpoza druhé vlny, tedy spíše vlnky, se probleskla hlava mořské příšery, která s šíleným leskem v očích a chuchvalcem mlhy u hlavy naváděla vlnu na mořskou tour de la Gallirea. Vlci svorně zadoufali, že už jí nikdy nespatří. Voda se postupně odplavovala, a zanechala po sobě spoustu mušlí, modrých kamínků a kvítků, a udělala tak z jarního lesa výjimečně třpytivý.

//Tak, jsme u konce. Omlouvám se za protažení, skutečně jsem nečekala, že když na vás budu chtít čekat, tak jsou to minimálně 2 týdny, když budu chtít psát dál aspoň po těch 5 dnech, napíšete zase jenom dva... A teď poslední týden do toho jsem byla nemocná... No prostě, když se to seběhne :D
Zároveň pardon za narušení hry ve Fjärilu, a v rámci toho, aby jsme se z toho všichni nezcvokli doporučuju těm, kteří tu nemusí být, odejít, ať nehrajeme v 10 vlcích.
ODMĚNY: Každý z vás má svůj obrázek + 5 mušliček + 1 hvězda do vlastností + 15 safírů/pomněnek +navíc:
Nebína: Průměrově nejaktivnější, nejrychlejší, vyjma posledního a prvního osuda vždy první:1 křišťál + 5 oblázků
Cattan: Napsal na každého osuda, po Nebíně nejrychlejší:25 oblázků
Neon a Yakira: napsali pokaždé: + 20 oblázků
Jenna: + 15 oblázků
Momentální osazenstvo Fjärilu - za smetení vodou: všichni po 5 oblázcích.
Pište do komentáře co kdo chcete (safíry/pomněnky a vlastnost) Odměna je podle mě poměrně štědrá, ale taky jsem vás držela přes 2 měsíce mimo...

Možná jste často přemýšleli, jaké to bude, až budete ve věku své babičky. Až budete mít její šedou srst a propadlou tvář. Až budete chodit pomalu a nebo už jen ležet. Jestli budete mít děti, partnera, nebo jestli zůstanete sami. Teď jste se do toho mohli dostat alespoň trochu. Senilita dostihla jistou částí všechny z vás. Pro vaši smůlu to ale není to, jak si stáří představuje většina z nás. „Babský sněm“ kde se rozebírají nejnovější klepy… To vůbec. Jste v lese. Jste uvězněni. Co když se za chvíli proměníte v prach? Nemarněte tedy čas tlacháním. Jen na vás, jak tenhle čas strávíte, no doporučuji vám něco vymyslet. Nemalujte si růžovou budoucnost, ale konejte.
O stáří vzniká spousta pověr, třeba to, že je moudré. Každý to tak ale nemá, Deliven je již teď mimo natolik, že nedokáže moc myslet. Ostatní by to mohlo dost vytáčet, ale pamatujte si, každý se vám teď může hodit. I oběť je někdy potřeba, ne?
Jste tu již nějakou dobu, koukáte po ostatních (tedy většina, Fanny toho moc nevidí) a přemýšlíte, co teď. Pak se tu ale někdo objeví. Netušíte kdy, jak, nebo proč, ale najednou tu prostě mezi vámi stojí. Kdo? Stará, stará stařena. Vypadá, že už měla být třikrát překopaná. Není jisté, kolik jí je, no její zevnějšek je děsivý. Ocas spadlý k zemi, propadlé oči, šedá srst, staré klouby.
„Všichni jsme ztraceni! Zemřete!“ Křičela a trhala sebou. „Trápení! Smrt! Drom!“ Vykřikuje její písklavý hlas a nesmyslě sebou třese. „Trms! Drom! Zemřeme!“ Úpí a přitom, jako by v jejím hlase byl šílený smích… Vypadá ale tak nevinně.

// Pokračujte tedy dalším kolem, kde se dohodnete, poté dalším, kdy se společně přesunete a poté snad posledním, kdy se pokusíte hub zbavit.
- ze staršího komentáře
Mým záměrem je, aby se konec dohrál bez mého zásahu, chtěla jsem, aby se všichni domluvili na nějakých možnostech a poté je šli praktikovat, Osud již nepotřebujete, jen k poslednímu komentu. :) Snad vás tohle nijak neštve, ale zvládnete to.
Nejsem líná, jen nechci Osudem řídit všechno. :) Berte, že už se pomalu přesouváte.

Situace vypadá dost špatně. Jak se dostat ven? Pokud nechcete jít trávu, tak tu nic k jídlu není… I když… Kanibalismus není jen mýtus.
Trčíte tu už nějakou dobu, postupně se seznamujete, začínáte se možná bát. Z oblohy zmizí slunce, přijde noc a chlad. Slunce se už ale neobjeví. Je pryč a to ať uběhne kolik chce času. Ten se totiž zastavil. Nějakou dobu se v podstatě nic neděje, pak ale začnete vnímat zvláštní změny.
Nathan najednou přestane být tak tmavý jako dřív, jeho kožich chytne najednou šedou barvu a postupně začne řídnout.
Fanny si může všimnout, že její zrak už není jako dříve. Čím déle tu je, tím méně vidí.
Anakhi postupně nic neslyší, pokud mu doslova nekřičíte do ucha.
Meinere může cítit silnou bolest kloubů. Tiché křupání při každém pohybu.
Deliven začne být paranoidní a senilní. Na vše si stěžuje, má stále špatnou a rejpavou náladu.
Amelis přestane používat svou paměť. Každou chvíli něco zapomene, někdy i přímo uprostřed věty. Zapomene i to, kdo vlastně je?
Co to znamená? Sami jste se stali zrcadlem času a váš příznak se zhoršuje a zhoršuje.

Nepomíjivé světlo stále usilovalo o veškerou pozornost obou vlků. Jednoho vábilo, volalo a druhého naopak odrazovalo, vyhánělo. Najednou se z onoho světla ozvalo jakési šumění, chrčení… Neidentifikovatelný zvuk pro běžné zvíře, ovšem Kurai i Darkie v něm cosi slyšeli. "Odejdi! Uteč! Spas svou duši!" křičelo to na Kurai, ovšem Darkie v tom slyšel nádherný zvuk, hlas tak melodický a sladký! "Pojď ke mně blíže! Prosím! Zůstaň zde se mnou!" Jedno slabé zašustění, které každý identifikoval jinak.

// Nemusíš, přeskočte ho už teď, ať se to hne

// Okey, takhle jsem si to nepředstavovala. Táhne se to a nikdo nehraje. Informuji vás o tom, že nejdříve napíšu v pátek. Do té doby by jste už mohli stihnout napsat všichni. Psala jsem ale jasně, že se mají hlásit ti, kteří vědí, že budou mít čas.

// Pokračujte tedy dalším kolem, kde se dohodnete, poté dalším, kdy se společně přesunete a poté snad posledním, kdy se pokusíte hub zbavit.

// Tak co prostě udělat malé říční koryto? :D

Nakonec se všichni vlci dostali k jezeru, takže teď už zbýval poslední krok, dostat se do vody. Někteří už se smočili a právě na nich můžeme pozorovat, jak se mokrá dělá zbavují hub. Ty pomalu s mlaskavým zvukem dopadaly na zem, takže vlkům teď na slepených chlupech zbyla vrstva neškodného slizu.
Ukázalo se, že léčivé účinky řas jsou již v zajímavé vodě, takže nemusíte nic jíst ani pít. Kromě Ironyho, kterému se houba dostala i do těla.
Máte tu ale ještě jeden háček, jak se sakra zbavit toho ostatního? Všichni víme, jak momentálně vypadá Středozemní pláň a je naprosto jasné, že zase jiní vlci nebudou mít tolik štěstí, aby toto přežili a zjistili, že je Ohnivé jezero vlastně jediná záchrana.
Třeba pomůže, pokud tu máme někoho, kdo ovládá vodu. Možná i země může být přínosná magie.