Gallirea - Příspěvky uživatele

Pach šakalů byl alespoň pro tentokrát na pahorkatině velice slabý, za to sladká vůně všemožného druhu ovoce, která byla již vlkům známá se rozlézala po celé oblasti, ale mlsné vlky k sobě nelákala. Lákala pouze čtyři vlky, kteří měli už s chutí toho ovoce dřívější zkušenosti, a kteří už mohli cítit, jak se provázek kolem jejich krku ztahuje a už zcela obepíná obvod jejich krků a stále se velice pomaličku utahuje, aby vlkům naznačil, že si mají pospíšit, jinak to s nimi dopadne zle a vlčice zůstanou vlčaty navždycky.
Déšť smáčel všechno okolo a také každého, jen na vršku pahorkatiny seděla modrá sova se zavřenýma očima, nejspíše odpočívala, a její peří bylo naprosto suché a každá kapka vody pouze sklouzla po jejím těle a rozprskla se na chladném kameni pod sovou. Čím blíže vlci k sově byli, tím výraznější pach ovoce byl, takže muselo už všem být jasné, že to ona mohla za vše, a že pach je její.
Nejdříve se zdálo, že přicházející vlky neslyší, ale opak byl pravdou. Pouze čekala a čekala, a jakmile se k ní přiblížil první vlk, otevřela velké oči v barvě noční oblohy, roztáhla modrá křídla, aby vlkům naznačila, že se nemají přibližovat a přitom tiše pověděla - nebo to spíše zašeptal vítr, jelikož sova ani zobáček neotevřela - pár slov, která měla vlky zastavit. „O krok blíže a nikdy více nepocítíte vzduch ve svých plicích!“

//Vlčata + Bellray mají teď svou "volnou" hru.
Pořadí: Ergo, Laura, Niklifa, Coffin

Po odchodu Fey lesem jemně zazářilo několik hub i rostlinek, jako by mezi sebou švitořily svou vlastní řečí, jako by představovaly notový zápis pro hudbu měsíce, čtený z nebeských výšin. Ageronský hvozd pod stínem hory pěl osamělou baladu naplněnou večerním tichem. S padající nocí se ticho množilo, odráželo se od kmenů a přehlušovalo vše ostatní. Les jako by zamrzl v čase.
Tiše a poklidně z lesa vymizely známky přítomnosti vlků. Drápance v kůře se zhojily v měsíčním svitu, ve stopách se držely poslední loužičky a kvetly v nich pozdní urousané sedmikrásky. Zachycené chlupy ve větvičkách roznesl vítr s decentní úctou, jako kdyby zahradník stříhal okrasný keřík. Čas sňal z lesa nálepku "smečka" a nahradil ho poněkud opuštěnou patinou lezavého svízele a navátého podzimního listí.

Malá vlčata byla pouhými vlčaty a zatímco se dospělí vlci snažili odhalit, co zapříčinilo náhlé omládnutí těch čtyř vlčic, nikoho nenapadlo rozhlédnout se kolem, zda jim alespoň něco nepomůže. Na kraji louky, kde rostly keře plné ostružin, posedávala ona modrá sova, o které mluvilo jedno z těch čtyř vlčat. Ona modrá sova s oči černými jako půlnoční nebe s miliardou hvězd tam posedávala zcela mlčky, nehnutě a jen sledovala počínání všech čtyř vlků.
Neustále sezení však někdy unaví i nočního tvora, který se k ránu již měl vydat do svého úkrytu a zrovna to měla za lubem i ona sova. Roztáhla svá křídla, párkrát jimi zamávala, aby se mohla zvednout z větve a rozletěla se vysoko nad hlavy vlků, kde vytvořila několik koleček, než se vydala do svého úkrytu, který dle letu sovy musel být někde jiho-východně.
Sova musela mít již pohár své trpělivosti plný a to vše musela mít za lubem ona, jelikož čtyři vlci, kteří měli na krcích lahvičky, mohli pocítit, že se jejich - nyní už takřka oprátka - posunula více ke krku, ale stále jim nezamezovala v dýchání... Zatím.

Nejspíše všichni si mysleli, že sen byl jen bezvýznamný sen, ale to se pletli. Každý si nejspíše říkal, že to byl sen naprosto bezesmyslu, ale když se nad tím jeden zamyslel... Mělo to smysl. Muselo se však přijít na to, co to znamená, jak vyřešit problém s omládlými vlčicemi a jak je dostat zpět do jejich pravého věku. A proč to bylo tak podstatné? Inu, to chvíli po probuzení ukázala malá Hotaru, že se v ní stále ukrývá veškerá magie s tou nevýhodou, že ji nedokáže kontrolovat. Nejdříve vytvořila jiskru, která ji samotnou lehce štípla, po chvíli však do země udeřil menší blesk, který byl až nebezpečně blízko šílícího vlka Erga Proxyho.
Ten s leknutím uskočil samozřejmě co nejdál a navíc sebou cukl natolik, že ucítil, jak ho něco lehce dloublo do hlavy. Byla to malá a navíc prázdná lahvička ze skla, která byla za hrdlo pověšená na konopném provázku na Ergově krku. Kde se tam vzal? Aby toho však nebylo málo, tato lahvička visela na krku ještě třem dalším vlkům. Vlčici, která byla ve snu pohlcená zemí, vyhnána tornádem a konečně se lahvička ocitla i na krku vlka, jemuž byl určen vodní hrob.

Pořadí: Ergo Proxy - Laura - Bellray - Daphne - Niklifa - Coffin - Hotaru - Vločka - Stella

Každý z nás měl někdy sen, ale snad nikdy se nám nestalo, aby měl sen nějaké následky. Pět vlků se mohlo radovat, jelikož jejich noční můra byla pouze noční můrou, ale čtyři vlci takové štěstí neměli. Když čtyři vlčice, kterým se zdálo o sově, otevřely oči, svět pro ně byl zcela stejný, ale zároveň úplně jiný. Ať byl jejich předešlý pohled na svět jakýkoli, nyní byl pozitivní. Všechno bylo dobré, pěkné, nové a hlavně důležité na prozkoumání! Jejich zpočátku nemotorné tlapky si nejdříve na terén nemohly zvyknout, ale jakmile se tak stalo, čtyři vlčice, které v této chvíli velikostně, hlásky a svými povahami připomínala vlčata, začaly pobíhat kolem, zkoumat vše nové a na noční můru nemyslely. Však to byl pouhý sen! Zbylých pět vlků si své noční můry pamatovalo, ale nejspíše je více zajímalo, kde se na louce vzala ta vlčata, když ještě předtím tam byly dospělé vlčice! Ptát se vlčat je však zbytečné, nic si nepamatují. Svou minulost, známosti, ani to, jaké magie skrývají jejich tělíčka.
Zatímco vlčata jsou zcela bezstarostná a prožívají opět ty bezstarostné chvilky, je na zbylých pěti vlcích, aby zjistili, co vlčice uvedlo do takového stavu.
A jestli další vlk dostane chuť na lákavé plody... Má bohužel smůlu, jelikož v průběhu spánku se keř propadl do země a zůstal po něm jen nasládlý vzduch.

Všichni vlci po snědení plodů propadli hlubokému spánku, ze kterého by je momentálně neprobudil ani výbuch sopky. Každému se z počátku zdál sen, který se dal považovat za zcela nudný, obyčejný a nezáživný. Každý z vlků se procházel po louce, pod tlapkami měl zelenou trávu, občas si všil lučního kvítí, foukal teplý vánek a na obloze bylo slunce, které příjemně ohřálo kožichy, ale zase je nespalovalo. Každý vlk měl však svou cestu krapet jinačí.
Čtyři vlčice - Hotaru, Stella, Vločka a Daphne - se svou cestou po louce dostali až k žlutému písku, který občas narušil jen malý trs trávy. Oproti louce tam bylo sucho a mnohem tepleji, což šlo ihned poznat. Nedalo bylo však slyšet šumení řeky, kde by případně vlčice mohly shladit svá hrdla. Voda a pití je však momentálně nezajímalo. Každá vlčice ve svém snu kráčela osamocena k pískům. Uprostřed písků si následně všimnou seskupení kamenů, které tvoří menší jeskyni, kam by se mohl schovat tvor velikosti velkého ptáka. Když vlčice přistoupí blíže, tak si i ptáka, přesněji sovy nebesky modré barvy, všimnou. I sova si jich všimne, nevyleze však ze svého úkrytu a místo toho se každé vlčici dívá upřeně do očí. Ty její jsou hypnotické, děsivé, strašidelné. Po pár takových vteřinách hypnózy vzlétne, proletí každé vlčici nad hlavou a zmizí se sluncem před sebou, aby ji vlčice nemohla sledovat.
Rezavý vlček Bellray měl zcela jiný sen než vlčice. Utíkal. Utíkal dlouho a byl vystrašený. Něco ho pronásledovalo, ale neviděl to. V uších mu však pískalo, slyšel kňučení a změť slov a otázek, které nedokázal rozlišit. Přivádělo ho to doslova k šílenství!
Zbylý čtyři vlci poržívali svou noční můru. Šedý vlk s fleky po celém těle se topil. A to ve slané vodě. Kolem něho nebylo nic a nikdo mu nemohl pomoci. Nemohl ani křičet, jen cítil, jak ho něco táhne ke dnu a nechutnou slanou vodu na jazyku. Sněhově bílá vlčice měla nejdříve poklidný sen. Ležela na vysoké hoře, ohřívala se na sluníčku a vítr jí lehce čechral srst. Poté však vítr ustal, vlčice otevřela oči a zděšeně se dívala na tichý svět, který se ani nepohnul. Bylo to ticho před bouří.. Nebo také před tornádem, které se přihnalo rychlostí blesku. Vlčice jménem Laura byla naopak ve svém živlu. Rozvalovala se s úsměvem na rozkvetlé louce plné barev, prohlížela si květiny a pozorovala včely, co ty květy opylovaly. Pak se však stalo to, co nechce žádný vlk začít. Kořínky těch květin ji objaly. Stovky kořínků se obmotalo kolem těla a končetin Laury a začaly ji vtahovat do země, kde se měla udusit hlínou. A poslední vlk - Ergo Proxy - měl tlapky v jednom ohni. A to doslova. Byl uvězněný kolem rudého jezera, které se sice zdálo jako v plamenech, ale jako jediná věc v okolí nebyla. Všechno kolem Erga hořela, dokonce i on, když však chtěl skočit do vody... nemohl. Byla tam bariéra, která mu to zamezovala.

//Soustřeďte zatím kratší posty na popis snu a prosím, ukončete post tím, že váš vlk otevřel oči, nic jiného. Jelikož vás navíc zatím hraje 9, dbejte spíše na rychlosti než nějaké délce postu.

Ostružinová louka louka se po právu nazývá Ostružinovou díky svým ostružinovým a malinovým keřům, které podél ni rostou. Každý, kdo alespoň jednou na této louce byl, musel alespoň jeden kousek toho ovoce ochutnat, a kdo ne, ten to bude muset honem rychle napravit.
Pokud si však vlk myslí, že to udělá právě nyní, je na omylu. Vůně sladkého ovoce je sice silná a zbíhají se sliny nejednomu mlsnému jazýčku, ale pronikavý pach, který se po Ostružinové louce šine nyní je mnohem lákavější, zajímavější a také dosti netradiční.
Voní to přes celá území a navíc jako změť borůvek, jahod, ostružin, malin a vlastně jako veškeré lesní ovoce se slabým nádechem kyselých jablek a vodních melounů. Pokud se však ptáte, odkud se tato jemná a přesto tak výrazná chuť line, musíte jít do středu Ostružinové louky, kde vyrostl zcela nový keř, který tam nikdy jindy nebyl. Výškově se mohl rovnat statému alfa vlkovi, větve měl však tenké jako nožky laně v barvě kaštanu a listy zaoblené s modrým nádechem a až fialovým žilkováním. Právě od něho se line ta nádherná vůně, přesněji však z jeho plodů o velikosti nektarinek v barvě všemožného lučního kvítí. Jestli si to nedokážete představit, tak si vemte do tlapek několik květů různých barev, zmuchlejte je dohromady a vyjde vám přerušovaná barva těch plodů. Chutí se dají plody přirovnat akorát k explozi ovocné chuti, která vám zaleje veškeré chuťové buňky a naprosto vás uvolní.
Určitě se po pozření jednoho plodu cítíte už malátní, chce se vám spát a určitě neodoláte tomu, abyste si neschrupli právě někde na Ostružinové louce, abyste si mohli následujícího dne dát ještě jeden nebo dva plody.

//Akce je dostupná pro 9 vlků. Jelikož je léto, tak se očekává aktivnější hra alespoň od čtyř vlků, kteří budou mít v této akci největší roli.
Role v akci jsou tři. A jaké?
Čtyři vlci si užijí zábavu ve svém těle, ale přesto zcela jinak (Hotaru, Stella - jakožto autorky akce, Vločka, Daphne)
Jeden vlk si na svá bedra položí menší-větší zátěž (Bellray)
A čtyři vlci se ujmou té nejdůležitější práce (Coffin, Ergo Proxy, Laura, Niklifa)
Zájemci nechť se hlásí do komentářů (i s postem, co chtějí zaujímat) a co nejdříve se dostaví na Ostružinovou louku, kde sní pár kousků onoho lákavého ovoce (které vás láká přes celá území) a poté ulehnou opodál.
Upozorňuji, že minimálně u čtyř vlků, co budou mít nejdůležitější práci, požaduji aktivitu v psaní příspěvků - čím déle akce bude trvat, tím hůře pro vás.

Bylo to zvláštní, ale jak se Naomi nořila do vody dál a dál, i proti vlastní vůli najednou cítila, jak ji voda obklopuje vody, natéká jí do uší... Nebylo jak se bránit, celé to působilo mesmerizujícím, neskutečným dojmem. Jako by voda cítila uvnitř Naomi žár a chtěla ho uhasit.
Pak se najednou celá gravitace obrátila vzhůru nohama a místo toho, aby Naomi klesala, cítila, že stoupá, aniž by ve skutečnosti změnila směr.
Pokud zalapala po dechu, mohla si uvědomit, že je to podivně snadné, jako by ve vodě zůstával kyslík, který nějakým záhadným způsobem může dýchat.
Naomi si uvědomila, že se ocitla v jakési malé jeskyni osvětlené drobnými ohníčky ve spektru barev od oranžové až k fialové. Vynořila se z něčeho, co připomínalo pouhou louži přesně uprostřed jeskyně - zbytek podlahy tvořil písek, příjemně šimrající a hřející na tlapkách.
Ve světle ohníčků mohla spatřit jednu věc, která vypadala, že sem nepatří, ale zároveň byla stejně magická, jako všechno ostatní kolem. Vzduchem poletovala ohnivá světélka, když se Naomi přiblížila k velikému zrcadlu...

Mohlo jí to připomenout její noční můru, ale zároveň ji zvláštním způsobem přitahovalo. Vyzařovalo z něj něco konejšivého, jako kdyby mělo něco společného s magií, která v Naomi od narození dřímala. Jakmile shlédla na jeho lesklý povrch, zjistila, že uvnitř se neodráží vnitřek jeskyně...
Viděla samu sebe, ale odraz na ni civěl zpátky a měl tu troufalost chovat se podle svého, aniž by čekal, až se pohne Naomi samotná. S vypláznutým jazykem se na Naomi její odraz srdečně usmál - a vtom si Naomi mohla všimnout, jak se té zrcadlové Naomi nad okem leskne malá pecička a v uchu se jí houpají tři kroužky.
Zrcadlová Naomi skotačivě poskočila, otočila se kolem dokola, jako by Naomi chtěla něco ukázat - najednou, ale zároveň jakoby odjakživa, měla kolem krku ohnivě červenou šálu a na přední pacce dlouhou rourovitou věc, jejíž barvu tlumily bílé pruhy. Zrcadlová Naomi se zasmála, náhle ji obklopily plameny a skutečná Naomi byla najednou nucená couvat před obrovským, nesnesitelným žárem.
Škobrtla, zavadila zadní nohou o louži, a najednou... zase padala zpátky. Vynořila se z vody ve svém vlastním lese, prskala vodu a mohla cítit, jak ji na srdci něco hřeje.

Světlu se očividně nelíbilo chování Kurai, která z ničeho nic začala pociťovat jakési brnění v jejich tlapkách. Jakoby ji ani země tady nechtěla. "VYPADNI, dokud je čas! Je-li ti tvůj kožich milý, vem nohy na ramena! Smrt si tě najde již brzy!" Slova ostrá a chladná jako led se prořezaly vlčici do hlavy a následně i do srdce, které se v tu chvíli nelítostně stádlo a jakoby zchladlo. Byl to jen moment, ale dosti bolestivý.
Na druhé straně Darkie byl ohromen a jeho srdce, vlastně celé tělo, bylo zahříváno jakousi tajemnou mocí. Bylo mu příjemně teplo a cítil, jakoby nebyl celý a jediná možnost, jak se zase cítit zase jednotný, bylo vstoupit do světla a spojit se... Spojit se s ní!. Byla tu však jedna překážka... Kurai.

Počasí nebylo zrovna dvakrát přiznivé, bylo zataženo, ale to neznamenalo, že vosy nelétají a hlavně nebzučí. Kdyby se vlci o něco více zaposlouchali a zamysleli, určitě by neustálé bzučení vos i slyšeli, jenže to však neudělali. Mluvili mezi sebou nesoustředíc se na okolí, což se dvěma vlkům v Třešňovém háji po chvíli vymstilo. Rozhodli se odejít do Asgaarské smečky, ale stačilo pár prvních kroků na špatné místo od Daichiho a mohl zaslechnout prasknutí.
Nic to nebylo, jenom se mu zlehka podlomila noha do země, ani by to nezaznamenal, kdyby se z díry nezačalo ozývat naštvané bzučení stovek vos, pro které bylo, již rozdupnuté, hnízdo domovem.
Právě Daichi, který hnízdo omylem rozdupnul také zaznamenal vosy jako první, nejdříve to bylo nemilé píchnutí do zad, pak ale to nemilé štípnutí pokračovalo a nevyhnulo se to ani Ashe, která pocítila první píchnutí do zadní nohy. Nevypadalo to, že by se vosy spokojily jen s pár píchnutími, za zničení jejich hnízda měli vlci zaplatit větším množstvím pobodání. V téhle chvíli by bylo asi nejlepší začít utíkat, jestli vlci nechtěl začít být z vosího jedu malátní. A i bez ohledu na jed muselo být nekonečné bodání velice nepříjemné až bolestivé.

Vlčice podlehla, když ji Nathan zasadil poslední ránu. Křupnutí a pak ostré světlo, které zaplavilo mýtinu a vaše oči neviděli nic, než jen bílou. Trvalo to pár desítek sekund, možná jste si už mysleli, že jste v nebi, ale nebylo to tak. Pak to totiž najednou zmizelo a váš pohled se projasnil. Stromy byly najednou tak, jak měly být a konečně sem proniklo slunce. Všechny příznaky stáří, které vás doposud sužovaly, také zmizely. Bylo to tedy, jako by se nic nestalo až na jednu věc. Na zemi, tam kde vlčice naposled vydechla, tam ležela hromada drahokamů, kytek, oblázků… Tolik pokladu. Tolik věcí, které celý život vlčice sbírala. Stačilo se jen natáhnout.

// Tak jo přátelé. Tohle je konec. Děkuji vám za akci a doufám, že se vám líbila. Omlouvám se za nějaké ty časové prodlevy, bohužel mě překvapilo pár věcí, se kterými nešlo nic dělat. No jo, osud. Akce se nám tedy trochu protáhla, což se nám odrazí i na odměnách, aby se neřeklo. Nebudu dělat rozdíly mezitím, kdo tu byl a kdo ne. (Musela bych sama sebe zakopat do země.) Proto tedy dostanete každý rovným dílem z pokladu a to tedy takhle:
2 křišťály
20 drahokamů/kytiček podle výběru. (No s citem.)
45 oblázků
1 hvězda do magie

(Prosba na Neona, zda by se chtěl zhostit rozdávání odměn. :D)

//Omlouvám se za zdržení, no jak jste si všimli, protahuje se to a mám povinnosti.

Když Nathan po vlčici skončil, díky otáčení stejně skončil pod ní. Vlčice se jen ironicky zasmála připravena k úderu, no když jeho zuby pronikly kůží, vytryskla z ní krev. Nathan si mohl ihned všimnout, jak jeho příznak stáží o něco polevil. Stejně tak to mohli vidět všichni. S každým zraněním ta síla vyprchávala zpět do nich.
Fanny do vlčice z boku nabourala. Vlčice po ní sekla zubama, no díky Nathanovi se nedokázala dostatečně natáhnout a rána tedy zasáhla pouze vzduch.
Amelis vlčici kousla na další místo. Další uvolněná energie. Vlčice již opět ztrácela sílu a její kožich bělel. Zavrčela. „Ne! Nezničíte mě!“ Začala sebou cukat, no dvoje zuby od sebe nedokázala odtrhnout.
Když se přidal Anakhi, vlčice již podlehla a v pár smyčkách se odkulila z Nathana. Zachvěla se a něco nesrozumitelného zasýpala. Neznělo to moc vlídně. Pokusila se opět postavit, no její síly už byly pryč. Zbýval ten poslední krok. Smrt.
Všichni si z vlčice kus ukousli, nebo nějak přispěli k jejímu zničení. Deliven jí také utrhl kus masa. Vlčice pomalu umírala. Už jen ta poslední rána. Už jen poslední…

//Okey, v tomhle kole ji doražte. Ve chvíli kdy zemře, vás oslepí bílé světlo. Více v dalším postu.

//Jelikož se všichni nějak popřehodili, tak se zařaď kdy chceš. Klidně napiš první. :)

Brouci. Škodlivý hmyz, jenž je potřeba zničit. To bylo smýšlení vlčice o všech vlcích. Nemyslela si, že by pro ni mohli být překážkou a pochybovala, že by se někdo z té sebranky ji pokusil zastavit. No pokusili se. Nathan s tím začal a energicky se jí zakousl do stehna. Okamžitě se zastavila a se zavrčením na něj pohlídla. „Co si to dovoluješ, ty špíno?!“ Jedním pohybem boků ho odhodila na stranu. No nevyšla bez zranění. Nathanovi v ústech zůstal kus jejího masa ze stehna. Tím byla oslabena. No ostatním již muselo dojít, že to není jen obyčejná vlčice a že se bude hodit každá síla, aby jste ji sesadili. Rozešla se dál, teď již kulhala a ve tváři se jí zračila bolest. Moc daleko se ale nedostala, jelikož ji Amelis svým tělem přišpendlila k zemi. Dostala ji ze sebe dost rychle, jelikož Amelis nejednala v boji. „Tohle není žádná hra, štěně.“ Pronesla chladně a chtěla jít dál, no to už jí v cestě stál Anakhi a zatarasil jí cestu. Vlčice již ztrácela trpělivost s touhle partou. „Nikde nejdu?“ Zopakovala po něm chladně a ironicky. „Tvému životu se omlouvat nebudu, stejně brzo skončí,“ pronesla chladně a sekla po něm tlapou s vytaženými drápy. Naštěstí se jí ale ve stejnou chvíli podlomila noha a tak tlapou jen mávla ve vzduchu vedle jeho hlavy. „Uhni mi z cesty!“ Zasyčela pak.
Meinere se sem došoural v tuhle chvíli a začal na ni něco promlouvat. Věnovala mu ironický pohled. „Obětovat? Tak ty bys rád obětoval? A co tak sebe?“ Jedním ladným pohledem po něm skočila a převrhla ho na záda. V něm jen zakřupalo. „Slyšeli jste to?! To je ale kamarád co?!“ Smála se šíleným smíchem. „Takhle karta z balíčku vás chce obětovat!“ Sekla do něj drápy a ty se svezly po vnitřní straně jeho stehna. „Co takhle obětovat tebe!“ Křičela a dělala krvavé šrámy.

Rada vlků. Ano, to zde probíhalo. Ještě aby ne, tohle nebyla nějaká hra, kterou jste znali z dětství. Tohle byla realita. Krutá a nemilosrdná. Vlci potřebovali však očividně více, než jen malé indicie. A čas tak rychle utíkal…
Nathan na to šel pěkně od začátku. Od melodie. Ano, to co melodii vytvořilo, to vás sem přivedlo. Ale co to bylo?
Anakhi rozebíral všechny indicie, možná je viděl jako celek. Jeden z nich? Kdo by to tak asi mohl být, vlci? Kdo z vás sem přišel poslední? Kdo z vás, sem přišel jinak? A ano. Ve středu sedí ona.
Deliven to měl sice problém ustát s emocemi, no on nakonec hádanky vyřešil. To ona jest klíč. Vlci aby měli dát na jeho radu, dokud mají aspoň trochu sil bojovat.
Meiner upozornil na to, že stařena mládne. To byl důležitý poznatek. Už to totiž nebyla stařena. Jako mávnutím proutku byla najednou tak krásná… Tak mladá. V obličeji úsměv, ale žádná radost. Jen zlost a zášť. „Moji milí,“ pronesla medovým hlasem. „Teď mám vaši sílu já,“ usmívala se. Pronášela to, jako by se nic nestalo. „Doufám, že jste si své malicherné životy užili. Věřte, že s vaší sílou naložím jak nejlépe budu moci,“ vlčice se otočila směrem k lesu. Rozešla se pryč. Nejvyšší čas si vzít to co je vaše zpět.