Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zelené cestičky plné lučního kvítí, včel a motýlů zmátly tři přítomné vlky. Všem muselo být jasné, že je to něco zcela nepřirozeného, když zbytek země byl schován pod sněhem. Ale tohle nebyla jediná zvláštnost na Západních loukách... Ta druhá zvláštnost zrovna cupitala za černým vlkem. Jeho kroky by ve sněhy byly slyšet, ale to by nesměl ťapat svými starými tlapkami po zelené trávě, která se pod nimi objevovala, ač před ním ještě ležel sníh. „S dovolením, mládenče,“ zamumlal svým chraplavým hlasem za zády černého vlka, lehce do něho vrazil v náznaku, že on má jako starší přednost. A když se zmínilo "starší"... Záda shrbená, drobné tělíčko, žádné svaly, pouze kosti obalené růžovou kůží s pár chuchvalci chlupů. Jenom na bradě měl husté dlouhé chlupy, které se podobaly vousům. „Brý jitro! Mládešníci!“ zvolal stařeček s bezzubým úsměvem ke dvěma dalším vlkům, kolem kterých procházel a rozséval za sebou další zelinkavé cestičky.
„Jaký to nádherný letní den,“ zamumlal si pro sebe s úsměvem, kdy mu po bradě začala stékat dlouhá slina. Najednou změnil svůj směr a vydal se kolem Bellraye a Awnay, jako kdyby přesně věděl, kam jde, ale vzhledem k tomu, že se motal sem a tam – což se dalo poznat podle jeho spletitých zelených cestiček – a vypadal, že mu to ani trochu nevadí.

Zatímco celičká Gallirea byla schována pod přikrývkou bílého sněhu, Západní louky se jako jediné mohly chlubit rovnou dvěma úkazy. První úkaz se týkal počasí. Křížem krážem po louce neležel sníh, ale vykukovala zelenkavá vysoká tráva s lučním kvítím, sem tam seděl i motýl nebo včelka opalující jeden květ. Slunce na cestičky příjemně hřálo, vzduch voněl kvítím a zdálo se tak, že ty cestičky jsou snad z jiné dimenze, kde je právě léto.
Co byl druhý úkaz a zda byl nebo nebyl divnější než to prapodivné počasí na loukách... To bude muset někdo zjistit... A nejlépe co nejrychleji, co když se ty letní hadi rozlezou a zamoří celou Gallireu zase parným létem?!

//Krátká herní akce pro 3 vlky. Než se však níže zapíšete, popřemýšlejte, jestli se ještě dnes dokážete dopravit na Západní louky. (Pokud ne, nezoufejte, při troše štěstí se do Vánoc stihne ještě jedna nebo dvě mini akce)

Není to mnoho úplňků, co se pod září měsíce mezi korunami stromů proplétaly mezi větévkami se bzučivým smíchem, švitořivým pištěním a třepotavými křídly.
Pověsti o nich popisovaly krásné a ušlechtilé bytosti. Pravda nebyla tak daleko.
Dokud odnášely jen vlčecí mléčné zoubky a nechávaly za ně na místě hezké oblázky na památku, zůstávaly v pohádkách a málokdo v ně věřil doopravdy, jakmile vyrostl z vlčete v dospělého vlka.
Zoubkové víly.
Hezká báje, jen co je pravda. Mléčné poklady už jsou po celá staletí odnášeny a nikomu nechybějí. Každému vlkovi narostou pořádné, pevnější zuby - úctyhodný počet ostrých jehliček, které mu slouží co nejdéle až do stáří. Žádné další už nerostou.
Poslední okamžik, kdy měla jedna ospalá veverka pocit, že spatřila osamělou zoubkovou vílu drolící za sebou třpytky, byla právě úplňková noc kdesi poblíž mýtiny. Proč by ne. Vyrůstala tu dvě vlčata...

Jeden z mnoha kamínků padajících dnes z nebes, maličká jadeit, dopadl i na vyhlídku... přímo na čenich Lothiela, kterým jako by projel slabý elektrický proud - jakmile zvedl hlavu, mohl si všimnout přímo urostlého šedého vlka, který ležel docela vyrovnaně, ale ostražitě opodál. Jinkse.
Aby to nebylo tak jednoduché, šíp lásky, který ho zasáhl, pozbyl veškeré nadutosti i povýšenosti. Z Lothiela byl najednou oddaný nápadník, připravený zahrnout svůj vyhlédnutý cíl vším, co mu na očích uvidí, a snést mu i modré z nebe.

Jeden půvabně růžovočerný rodonit z Poutníkovy brašny se zachytil i ve větvích Zlatavého lesa, aby spadl a omráčil prvního vlka, který na území smečky vstoupí, nebo z něj bude chtít odejít...
Podobně jako drahokam granát u Šakalí pahorkatiny, i on způsobí krátce omráčení a vzápětí účinky podobné elixíru lásky: zamilovanost do prvního dobrodince, který bude u probouzení Šípkové Růženky...

Do středu Šakalí pahorkatiny spadl... granát! Ovšem, ten nachový, lesklý kamínek, jen žádné obavy, i když... Tenhle nezasáhl nikoho, ale třepotavá stopa červených jisker za ním přitáhla pohledy z okolí. Přistál hezky mezi kameny, kde krásně vynikal, a první, kdo se ho dotkne, se nejspíš ocitne jakoby pod vlivem nápoje lásky... Šíleně, neúnosně se zamiluje do prvního vlka, kterého spatří, až ke probere z mdlob!

// jako všude jinde, platnost čtrnáct dní - pokud se granátu nikdo nedotkne do té doby, pozře ho země...

Když už se to mele, tak ať pořádně, a do srdce Ellisina údolí spadly hned tři narůžovělé perly. Meadow je náhle zakoukaná do Elisy, Arcanus do Meadow a Elisa ze všeho nejvíc sama do sebe!
Nic by pro smečku nemohlo být tolik zničující, a protože je znát, že tu působí nějaké kouzlo, možná bude na celé smečce, aby zkusila neblahé účinky odvrátit dřív, než bude pozdě!

Poutníka jeho nouzový let zavedl i nad řeku Mahtaë a z nebes náhle padá nikým neviděný rubín jako kapka krve. Rozprskne se Meineremu o čelo a rozdrolí se v nic, jako vílí prášek, ovšem pěkně do širého okolí, takže do očí zasáhne i Moja.
Oba dva vlci si náhle uvědomují, že v sobě navzájem nalezli zalíbení a sympatie na první... nu, možná druhý pohled. Něco je na tom druhém přeci až tak... tajuplně krásného, ne?
Jenže zatímco Mojo cítí k Meineremu spíše obdiv podobný zbožné úctě k silám přírody, Meinere pocítí spíše vyjukanou, kvíkající lásku, která je příliš nesobecká a stydlivá, než aby ji mohl vyjevit... A že by on se někomu mohl líbit? Ale jděte... Možná to bude tím, že rubín spadl přímo na rozmezí mezi černou a bílou srsti, takže i okouzlení láskou je nerozhodné, ustrašené a jaksi... nesebevědomé, každopádně velice roztomilé, protože Meineremu teď každou chvilku budou docházet slova, bude se zajíkat a nejspíš si nic nebude chtít připustit ani v duchu.

Nešikovný posel bohů prolétá i nad Západními loukami. Béžový vlk není nikým viděn, ale z jeho brašny se přesto stále sypou drobná nedorozumění a neštěstí, též nespatřená okem smrtelných vlků... Dokud je nepraští mezi oči, před nimiž náhle prolétají rozmazaná srdíčka.

Freya se svou typicky mírnou povahou po zásahu slunečním kamínkem najednou zahoří nečekanou touhou ukrást si Antenyama na chvilku pro sebe mezi kopretinami. Ke cti jí slouží, že skutečně působí omámeně a ne právě ve své kůži, nicméně proti neznámé silné magii si nemůže nijak pomoci. Kdyby jen tak mohla Antenyamovi alespoň olíznout čenich...

Severka se zase po zásahu měsíčním kamenem cítí, který stejně jako ostatní drahokamy zmizí, jak se kouzlo vsákne, cítí... zvláštně, něžně nakloněna Kieranovi. Nemá takové nutkání jako Freya dávat to náhle zběsile najevo, ale přesto se jí v hrudi vzedme plamínek horoucí lásky. I u ní je možné, že odpadnou některé běžné bariéry, kterými koriguje své chování...

// totéž co v Sarumenském lese, jestliže vás zásah Osudu naprosto neparalyzoval či nezhnusil (což doufáme, že ne :D), máte čtrnáct dní na to zahrát si magické, poťouchlé okouzlení!

Nad Sarumenským hvozdem právě přelétal béžový vlk s křídly, jejichž barva se na okraji letek na slunci přelévala až do zlata. Na vlkově boku spočívá jakýsi poselský batoh, trošku děravý a zřejmě taky trochu zlobící, protože vlk kormidluje tak, tak...
Ohlíží se, rotuje, občas zavrávorá, jako by se snažil utáhnout zuby nějaký ten řemínek. A z brašny zatím nechtěně vypadává několik drobných věciček, které hrozí, že někomu spadnou na hlavu...

Jedna z těch věcí připomíná poloprůhledný krystal... zlatý beryl. Jako by za ní zůstávala krátce stopa, stvořená ze slunečního svitu a zpěvu ptáků. Udeří do čumáku Nateho, který se náhle hluboce, vroucně zamiluje do Setii.

Nad Sarumenským lesem spadl ještě jeden kamínek - drobný růženín, za nímž jako by ve vzduchu zůstávaly viset bublinky ve tvaru srdce, které záhy popraskají. Růženín spadl na hlavu Nerssii, která se najednou cítí až po uši bláznivě zamilovaná. Všechen hněv se mění v téměř až puberťáckou, snivou zakoukanost. A do koho? Přece do Nathana!

// pokud jste se příliš nevyděsili a přistoupíte na malé zamíchání kartami Osudem, účinky platí po dobu následujících čtrnácti dní a poté vyprchají - nemůže je do té doby ovlivnit ani vyléčit nic, ani magie emocí, ani žádné vsugerování magií myšlenek

Po celé Galirei padalo z tmavého nebe pár bělostných vloček. Jen v tom malém zákoutí mezi skalami byla rozpoutaná hotová vánice, kdy se vlk bál, že neuvidí ani na špičku svého čumáku. Vítr burcoval ze všech stran, vločky nevěděly, kam dříve letět a žádná z nich se dlouho nemohla dočkat ani pádu na zem.
Avšak i přes silný vítr, který by dokázal i sebevětšího vlka vykolejit z rovné chůze byla jedna vločka, která dokázala padat kolmo k zemi. Od ostatních se lišila svou sytě modrou barvou a hlavně velikostí. Pouhým okem se dal rozeznat každý její výběžek a tvar se dal velmi jednoduše vlkovi popsat. A to hlavní - když se jí vlk dotknul, tak neroztála. Vločka však do měkkého sněhu poblíž tůně nedopadla sama, nýbrž s tenkou modrou stuhou, která by mohla pasovat akorát tak na vlčí krk. Záleželo však jen na tom, kdo první si oné vyčnívající vločky ve sněhu všimne...

Stalo se to krátce poté, co jednotlivé bobule sklouzly vlčatům do žaludků. Nejdříve uschla větev, kterou Coffin přinesl, aby jiný vlk už bobuli nemohl sežrat - vítr ji odnesl do neznáma, kde ji rozprášil na miliony částic popela.
Pak přišla část s vlčaty. Bylo to jako zrychlený život oněch vlčic v pár sekundách. Nejdříve to nemuselo být tak postřehnutelné, ale po chvíli si každý musel všimnout, že výška vlčic se rapidně mění, jejich srst už není tak hebká, čumáky mají větší, nohy delší, ocasy huňatější. Rostla a dospívala doslova před očima, jejich život se jim přehrával zrychleně před očima až do dne, kdy vlčice přišly k onomu keři, kde sežraly pár bobulí a to je dostalo do oné šlamastiky.

//Nemyslím, že se kdokoli bude chtít vyjadřovat k době trvání akce a ani nechci, aby to nějak bylo komentováno, zkrátka a dobře, je konec... Konečně.
Odměny - pokud se dostanou - se rozdají individuálně a není potřeba je zde vypisovat.
Piště v pořadí v kterém chcete a uvolněte tak své charaktery.

Agresivita vlků vůči ní ji spíše bavila než štvala. Sledovala hlavně počínání dvou vlků, kteří na ni chrlili urážky a jeden se dokonce odvážil použít magii, ač ne na sovu. Obezřetně ho sledovala, ale nečekala, že by ji ublížil, musel tušit, že kdyby sova zemřela, tak by se nic nevyřešilo. Druhý vlk jen chrlil urážky, tak se ho snažila ignorovat do doby, než se konečně všichni uklidnili a začali soustředit.
Jako první přišla s výsledkem vlčice Laura, kterou sova sledovala nejčastěji. Sova jen při všimnutí lístečků máchla křídly a přenesla se Lauře na hřbet. Jedním pařátem vzala za provázek, který držel lahvičku a škubla s ním, takže lahvička s lístečky byla v její moci. A i když listy nebyly v kapalném skupenství, dokázala je do něho převést a následně i zářivě zelenou tekutinu vypít.
Takto postupně přebrala po menší snaze od zbylých tří vlků i jejich lahvičky s příslušnou magií. Pak se usadila na místo, kde byla předtím, zavřela oči a soustředila se. Pár metrů za vlky vyrostl opět ten keř, který způsobil to omládnutí vlčic. Pouze na jedné větvi se však objevily čtyři omamné plody, které měly nejspíše vše vyřešit. „Ulomte si tu větev, ale nežerte to!“ přikázala jim se zamračeným pohledem. „A teď s jedním díky vypadněte,“ zašeptala jejich směrem a zase zavřela oči, jako by se nebála, že ji někdo zakousne. Asi věřila svým magiím a tomu, že vlci raději půjdou za ostatními a nezůstanou s ní.

//Přechody pište rovnou a vměstnejte se do hry

Když tak sova poslouchala všechny ty vlky a přitom mezi nima těkala svýma očima, raději utichla, uvelebila se na svém místě a na krátkou dobu zase zavřela oči. Pro výstrahu čtyřem vlkům poutáhla jejich oprátky a nechala je tak nadále v poloviční nevědomosti a klít proti její maličkosti. Máte magie, co patří mně. Každej jednu, málem vás zabili, protože nebyli určeny vám. Zkrátka mi je dejte skrze vaše oprátky a vrátím těm čtyřem jejich dospělost..., řekla krátce bez otevření očí. Nevnímala urážky pocházející od šedého vlka a bručení toho druhého. Ba dokonce nevnímala ani pískovou vlčici, která se jako jediná zdála, že má vskutku zájem cokoli dělat.

Sova pohlédla s ledovým klidem na všechny čtyři vlky, každého zhodnotila ve své hlavě a dle toho také učinila s jejich tenkou oprátkou. Dvěma samcům ze skupiny se provázek utáhl ještě více, zatímco vlčice mohli v pořádku dýchat. Nelíbilo se ji totiž, jak ti dva jednali. „Magie,“ řekla bez jakéhokoli náznaku citu k béžové vlčici, která měla alespoň snahu vyřešit problém a nebyla nabručená jako šedý vlk. Umím více magií, než dokážeš spočítat, vlčice, promluvila sova pouze v Lauřině hlavě. Ale nikdy jsem nedokázala ovládnout magie živlů. Myslela jsem, že je vezmu těm vlčicím, ale nefungovalo to... Akorát se ta magie přemítla do tvé hlavy a ty ji beztak nepotřebuješ. Dej mi tu magii a dám ti jeden život toho vlčete, promlouvala nadále na Lauru, visela na ni pohledem a ostatní vlci pro ni neexistovali, jelikož buď neměli potřebu vzduchu nebo naopak slušnost vůči tomu, kdo stál proti nim. Jenom si vybav to, co se ti předtím stalo, dodala sova pro Lauru. Poté pohleděla na zbylé vlky, ale zkrátka mlčela. Neměla potřebu jim cokoli říct, jen zavřela oči, uvelebila se ve svém místě a čekala.