Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  106 107 108 109 110 111 112 113 114   další » ... 123

V lese v jednu chvíli zavládlo nepředvídatelné ticho, les byl sám o sobě velmi záhadný, ale s přicházejícím novým dnem přišlo i něco nového. Mlha jako by se právě dnes tak trochu pomatená, obcházela si sama hranice a hledala zbloudilé duše patřící do Sarumenské smečky. Avšak dnes byla Mlha obzvlášť výjimečná, proč? Protože jakmile přicházela, ozýval se z ní i podivný hlas, hlas který vábil k tomu, aby jste za ním šly. Hlas byl sametový, naprosto čistý a než aby něco říkal, tak vše spíše zpíval. Opravdu jen těžko se něčemu takovému dá odolat?
Jakmile přestal kroužit kolem hranic, pokračoval do hlubin lesa, prošly přímo do středu, přistoupil i do úkrytu, obešel každého vlka, který zrovna v lese byl. A proč? Za úkol měl jediné, Mlha chtěla dostat vlky na jedno společné místo. Jakmile ty správné tóniny zazněly ve všech vlčích sarumenských uších. Jakmile Vás Mlha i s hlasem navštívila, udělá kolem vás tajemné kolečko, které najednou zmizí do země, nechá vás pár sekund žít v harmonii, kdy naprosto nic nevnímáte a nechaly jste se ovládnout blahem a dobrým pocitem. Přesto to končí ve chvíli, kdy se Mlha rozhodne vám udělat cestičku.. jako malý nenápadný pramínek se pomalu, tak aby jste jí stíhaly, šine směrem k jižní části Sarumenského hvozdu. Pramínek byl lehce přehlédnutelný, ale Mlha si dávala záležet, aby neutichal a nezmizel z bystrých vlčích očí úplně. Čím blíže jste k místu byly, tím zpěv sílil. V jižní promočené části lesa, nad výpary jedovatých vod se vznášel malý obláček něčeho zvláštního, zatím to nemělo žádný tvar, ale vedly z něj cestičky, které Vás sem zavedly. A přesně z toho divně tvarovaného mlhavého oparu se ozýval vskutku sametový zpěv. Blíž jak na deset metrů se nedostanete, jedovaté vody jsou prakticky všude a vkročit do nich je více než životu nebezpečné.
Jižní část lesa je známá svými jedovatými výpary, proč se Mlha rozhodla jít právě tam? Trápí Vás snad otázka, proč se tak krásný hlas rozhodl cestovat do nejnebezpečnější části lesa? Následujte ji a zjistíte mnohem víc, skočíte do nebezpečí a dobrodružství, nebo raději zůstanete na místě?


// Herní akce pro všechny členy Sarumenské smečky. Dostavte se na místo určení nejpozději do soboty 4.února 2017 (pro případ, že nestíháte napište pod příspěvek, aby jste na sebe upozornili, že do akce opravdu jdete a já počkám než se dostavíte). V lese zůstává Neyteri pro případ "návštěv z venčí".

Dědek si jenom tak seděl ve sněhu kousek od hole, o které řekli, že je jeho. Tiše mručel, přemítal, jestli jeho je nebo není a nezdálo se, že by se ani po rozhodnutí nějak vrhal po jejím znovuzmocnění a uhánění, aby zimu vrátil světu. „Já nevim... Moje hůl byla... Menší. Nebyla tak dlouhá,“ kroutil dědek hlavou.
Přesto se zvedl, dokázal udělat těch pár maličkých krůčků k holi, která stále vrhala sníh kolem sebe a opatrně ji uchopil do zubů, protože jinak to ani nešlo.
Celé hory najednou oslepil zářivě modrý záblesk. Zrak blízkých vlků musel být na pár sekund oslepen, okolní teplota klesla tak o deset stupňů a sněžení přerostlo o vánice o obrovských vločkách, kdy jeden sotva viděl na metr od sebe.
V té bílé vánici se zrak musel upoutat na něco, co se namodrale lesklo. Nabíralo to tvaru velice statného vlka s dlouhou bílou srstí, která nabírala modrého odstínu na konečkách. V tlamě plné bílých tesáků držel hůl, kterou před chvílí uchopil stařeček. Ledově modré oči onoho obřího vlka se upírali na dva přítomné, kteří museli bojovat se sněhem. Na rozkaz vlka sněžení ustalo, takže si ho mohli konečně prohlédnout. Jeho přísný výraz se změnil do veselého smíška, který se na ně s holí v hubě zeširoka usmál a procedil: „Tak vidíte, že to šlo! Mládenši!“ Hlas starce se tomu vlkovi nedal odepřít. I když by si jeden mohl říct, že dědek s tou holí nabyl sílu, kterou předtím ztratil, a že se stal silnějším a rozumnějším... Jeho první kroky museli potvrdit, že je to furt ten senilní stařec. Snažil se totiž překročit jeden pařez, ale zakopl, hekl a z menšího srázu, který byl hned za pařezem, sjel po tlamě s holí v tlamě a s nekontrolovanou menší chumelenicí za zády.
Jestli někde dopadl nebo zabrzdil, to nelze říct... byl to pořádný sráz.


//Pár kamínků vám brzy přistane v inventáři + * do vlastnosti, ve které má váš vlk největší vrozené dovednosti :)

Dědek se pro smůlu (štěstí?) vlků probudil. Zamlaskal, pronesl pár nesrozumitelných slov, podíval se na své dva nosiče a podrážděne pronesl: „No co to! Mládenci! To jste tu hůl ještě nenašli?! Je to dlouhá bílá hůl s vločkou na vrchu, copak je to těžký najít?“ zaskuhral a ukázal na obrovský prostor bílého hlubokého sněhu, kde svou bílou hůl ztratil, založil, nechal, kdo ví, co s ní vlastně provedl.
„A víte, co? Položte mě támhle pod ten vysokej sloupek, ze kterýho padaj vločky a jděte mi tu hůl najít! Co bych se měl jáááá stařec namáhat,“ hulákal, jako kdyby tady všechnu dřinu odřel on a přitom tlapkama máchal k onomu bílému sloupu, který byl tak třicet metrů od vlků. A skutečně z něj pršeli vločky! Přímo z jeho špičky, který zdánlivě připomínal velkou vločku padalo velké množství menších a tak se pod "sloupem" tvořila velká kupa, která mohla zakrývat i dobrý půl metr toho zabodnutého sloupu. „Mládí líný! Dědka by to nechali odřít! To táák!“ hudroval výherce o nejotravnějšího penzistu.

Sněhulák se smiřoval se svým osudem, že už navždycky bude pouze hlasem bez těla. Nevěřil vlkovi, že by mu mohl pomoct, hlavně kvůli tomu, že to byl on, kdo ho přivedl do toho stavu. Nocí se roznášelo tiché fňukání někoho, kdo zrovinka přišel o tělo a zároveň bručení vlka, který se buď vztekal nad kňouraním nebo se snažil vymyslet řešení jejich maličkého problému.
A nakonec se ukázalo, že vlk přemýšlel. Sněhulák měl najednou hlavu a i tělo. Své nadšení dal najevo hlasitým vypísknutím, které muselo trhat uši nejednoho živočicha na kilometry daleko.
A hned na to přišlo další kňourání. „Koulej tu hlavu pomaleji! Motá se mi hlava! Hej, hej! Pootoč trochu to tělo, to mám mít zadek vepředu?!“ a podobné výmysly, které mohli být sněhulákovi zcela jedno
„Pootoč mi trochu to břicho!“ brebendtil ještě sněhulák, i když měl konečně všechno na svym místě, ač to břicho měl skutečně trochu pootočený do strany. „Jsem sněhulák, je to tak těžký pochopit?“ zavrčel na něho a zamával svýma kulatýma ručičkama na náznak toho, že od sebe Coffina odhádí.
„Běž už pryč! Nechci tě už ani vidět! Ničiteli sněhuláčích zadků!“


//Něco do inventáře dostaneš... Ale až se rozhodnu co :D

„JÁ MÁM MLČET?! TY BYS MLČEL, KDYBY TI NĚKDO NECHAL ZMIZT HLAVU?!“ oplácel nadále ječení, ale už s trochu unaveným hlasem, ve kterém se také odráželo chraplání. Sněhulák si asi chvíli po tomhle křiku nepopovídá. Chvíli mlčel, dokonce přešel i to, že ho Coffin nazval chujovinou, ale fakt, že mu nechal explodovat zadek už přejít nedokázal. Jenže už nemohl ani řvát, zeptal se pouze: „děláš si ze mě jenom srandu, že jo?“
Záminka parného léta donutila hlas vykřiknout bolestným výkřikem, jako kdyby ho na vidle brali. „Chci jenom pár týdnů života!“ kňoural zoufale. Žádná koule se už však nehýbala; sněhulák se neodvážil. „Vrať mi moje tělo a hlavu a postav mě a slibuju, že se už v životě neuvidíme! To bych radši roztál, než tě znovu vidět!“

„Ona mi povídala: 'Nech léto, bude to bez tebe lepší, jdi do důchodu a věnuj se svojí ženě.' Ale já ne... Já chtěl ještě jednou dopřát vlkům zimu! A jak to dopadlo? Hůl jsem ztratil, domů se tak vrátit nesmim a vlkům lžu, aby mi pomohli!“ sténal stařeček, který ani nepostřehl, že je na bedrech dvou chudáků, kteři se s ním vláčeli na místo, kde možná jeho hůl ani nebyla. Neztratil ji přeci jenom na těch horách na jihu? A měl vůbec nějakou hůl? „Ta mi dá... ta mi dám,“ bědoval dědek nadále, ale jeho hlas slábl, až se na vlčích zádech ozývalo pouze chrápání unaveného starce. Pro jejich štěstí - nebo smůlu - však mezi chrápáním uměl mluvit i ze spaní. „Ach milovaný synoveček Život... Ten by tak dal těm vlkům odměnu, kdyby ji našli. A babka taky... Minimálně by mě nezabila...“ Problém však byl; obrovské hory, dva vlci a hůl, která mohla vypadat všelijak zároveň s dědkem, který si prostě usnul, zatímco cestu za nimi sužovalo spalující slunce, až květiny a tráva usychaly pro nedostatek vláhy. A to byl teprve začátek, zima byla přeci jenom potřeba.
Na druhou stranu... Úkolem vlků bylo najít jenom hůl, kterou by dědkovi vrátili, to nemohlo být těžké, vynecháme-li všechny zbývající faktory.

„Sníh je moje součást, pitomče!“ zavřeštěl hlas zrovna ve chvíli, kdy jeho tělo Coffinovou vinou zcela zmizelo. Středozemní pláň naplnil křik dvou hlasů, kteří se navzájem obviňovali a nebyli schopní se na ničem shodnout.
„Však jsem ti to říkal! Ta koule sněhu! To byla moje hlava, krucinál!“ oplácel chudák zmizlej sněhulák Coffinovo oplácení křiku. Z dálky by se mohlo jednat o zajímavou podívanou, ale takhle to byl prostý púroblém dvou, kteří si nerozuměli.
„Vrať mi hlavu!“ ječel smyslů zbavený sněhulák. Kousek od Coffina sebou začala škubat jiná koule, tentokrát trochu větší. To musela být jedna část těla, která se snažila s panikou najít svou hlavu a třetí část, ale nemohl se moc hýbat, takže se jenom převalovala na místě.
„Jó! Tak nejdřív najdi někoho, kdo by odhmotnil tebe a přijď říct! Vrať mi moje tělo! mám pár týdnů života ročně, tak si ho chci sakra užít!“

„Na tuhle otázku hledám odpověď každou zimu,“povzdechl si hlásek a koule se zase lehce zakymácela ze strany na stranu, aby na sebe upoutala pozornost. „Svrbí mě nos,“ zamumlal si ještě pro sebe a hned zafňukal, protože nos mu ležel kdo ví kde a nemohl se na něm tedy podrbat.
„Au, au, au...,“ zasténal hlas, jakmile Coffin začal tlapou rýt do sněhu. Asi si neuvědomoval, že se mu právě snažil provrtat do lebky. Ale provrtání do lebky nebylo nic proti tomu, když vlk zakřičel a sníh prostě... zmizel.
Hlas byl najednou slyšet všude, ne jenom z jednoho místa jako tomu bylo předtím. „TYS MI ZNIČIL HLAVU?! KDE MÁM HLAVU?! VRAŤ MOJI HLAVU!“ ječel hlas panicky na celou Středozemní pláň. „TA KOULE BYLA MOJE HLAVA!“

Chvíli po Coffinově otázce zavládlo ticho. Až pak onen hlas tiše zamumlal: „ne, ztratil jsem je...“
Nejistá koule sněhu se ve tmě zakymácela ze strany na stranu, hlásek zafňukal, že mu začíná být zima, i když byl sám tvořen ze sněhu, a čekal, zda mu vlak nakonec pomůže nebo ho tam nechá na ocet roztát, umrznout nebo ho snad i rozdupe, aby mu dal pokoj.
„Jsem kus sněhu, ne věštící koule. Vážně si myslíš, že něco vim, co ty ne?“ zeptal se hlas lehce otráveně vlka.

Už po pár krocích do kopce se zdálo, že stařík vyplivne plíce a umře. Zastavil se, hlasitě popadal dech, klel nad svým vlastním stářím a přitom se ještě snažil mluvit k vlkům. „Jó, moje milovaná hůl... Bez ní nebude zima. Ani léto. Má paní se zase bude vztekat, kde jsem tak dlouho. Říkal jsem jí, že musím rozsévat zimu po okolí, že je čas, že vlci čekají na zimu, ale ona furt ne a ne... Prej jsem starý na to,abych byl Mrázem, to tak, fůrie znuděná... Furt jenom remcá a remcá,“ kroutil hlavou, ale přitom stál na místě. Nohy se mu třásly, neměl sílu dát jít a to před nima byla ještě dlouhá cesta. Zelené cestičky za staříkem se začaly rozrůstat, už to nebyli pouze hadi, ale takřka celá louka za nimi se zelenala a léto postupně přecházelo na větší a větší území.
Zakašlal, zesláble se posadil chudák starej na ze, pohleděl k vrcholu a zafňukal, že nahoru asi nedojde. „Tak pomůžete herdek starci?! Zmetkové nevychování!“

„Doufám, že co nejdál,“ zašišlal staříček na otázku, kde se zrovna nachází jeho paní. Pro jistotu se i rozhlédl kolem sebe, aby se ujistil, že tam skutečně nikde není, až potom se zase zaměřil na vlky. Ještě se musel obořit na zrzavého vlka, který mu navrhl, že si může vybrat jakoukoli hůl chce. V té chvíli se stařec zcela změnil. Vzduch se rapidně ochladil, veškeré květiny pohltila silná ledová krusta, dýchání bylo rázem těžší, krev tuhla chladem v žilách, starcovi oči se doširoka otevřeli a zrzavý v nich mohl spatřit pouze ledový chlad a prázdnotu. I starcův hlas se změnil, z chraplavého staříčka přešel na skutečně naštvaného hromobijce. „Má hůl není ledajaká, hlupáku. Najdi moji hůl a zachráníš tenhle svět. Podej mi nějaký ten čagan a uveď tento svět do záhuby. Polovina světa zmrzne mou nekontrolovanou silou, druhá se upeče pod letním sluncem od mé ženy... Vyber si,“ zaburácel před čumákem zrzavého. Dokonce se v té chvíli stařík zdál i mnohem větší a svalnatější.
A hned potom to byl zase ten staříček, co si to cupital a tvořil za sebou zelené cestičky. Jeho hlásek byl zase mumlavý, ale mnohem veselejší a hlasitější. „Takpoběžte, mládenci! Nemáme na tu hůl celičký den, má paní se brzy bude zlobit a upeče nás tady!“ volal na vlky, zastavil se, otočil se k nim čelem, čumákem poukázal na blízké hory a ještě řekl: „Myslím, že jsem jí nechal tam, ale tam nevylezu... Tak pojďte! Pomožte krucipísek dědkovi na kopec!“volal na ně s kolébáním se strany na stranu.


//Po tomto kole očekávejte post v Armanských horách

„Pómoc... Pómoc...,“ volal unavený hlas do tmy. Už si myslel, že nikdo nepřijde, smiřoval se se svým osudem, ale v tom zaslechl kroky a spatřil ve tmě obrys vlčího těla. „Tadýýý! Tadýýýý! Na zemííí!“ volal na vlka, který se ho otázal, kde se nachází. Hlas zněl už značně unaveně, navíc šlo slyšet, že má snad rýmičku nebo ucpaný nos, hlas měl huhlavý, ale přesto docela veselý, i když volal stále o pomoc.
„Ta koule sněhůůůů!“ popisoval se hlásek nadále. Bohužel, Coffin nemohl vidět žádný pohyb, který by mu poradil, kde se ona obět nachází, protože byl pokrytý sněhem, koukali mu akorát oči a musel se spokojit pouze s jeho chatrným popisem sebe samého a hlasu, který ho měl dovést blíže.

Stařík chvíli mrkal na vzdalující se vlčici. Lehce natočil hlavu do strany, moc nechápal, natočil se tedy k zrzavému, kterému tiše zašeptal: „Dámička je urážlivá?“ A k tomu se lehce zašklebil, jako kdyby pronesl krásný vtip.
Černý vlk se zeptal, zda staříček něco potřebuje, což byla trefná poznámka. Dědek souhlasně přikývl, zakřupalo mu přitom v zádech, usmál se a řekl: „Ajo, ajo, mládenše. Trochu jsem se prochladl a ztratil jsem svoji chůl... Neviděls moji chůl?“ zeptal se, natáhl k němu růžovou hlavu, takřka se ho dotkl svými bílými chlupy, které se daly přirovnat k vousům a olízl si slinu, která mu tekla po tlamě.
„Potřebuju svoju chůl... Nebude chůl, nebude zima... A babka mě zabije!“zaskřehotal zoufale, kecl si k zemi, sklonil hlavu a začal s ní kroutit ze strany na stranu s tichým mumláním: „Ta mi dá... Ta mi dá, až to zjistí...“

Večer to byl neuvěřitelně klidný a tichý. Na pláni ani noha, zem byla pokryta sněhovou nadílkou, měsíc se schovával za tmavými mraky a nebylo tak vidět ani na krok. Po pláni se procházela jedna osamělá srna. Nořila se do čerstvého sněhu, obezřetně se rozhlížela kolem sebe, aby nepřehlédla žádného predátora.
Udělala jeden malý krok a zastavila se. Zvedla hlavu, zastříhala ušima a utekla. „Oh... Né! Neutíkej!“ volal za ní hlas ze tmy zoufale. „Jdeš pro kamarády?“ volal za ní nadále, i když srna byla už dávno z dohledu a jediným důkazem byly její stopy v bílém sněhu. Ozvalo se zoufalé povzdechnutí a pak už jenom neustále opakované volání o pomoc.

//Pro tentokrát akce pro dvojici vlků, první dva zapsaní vyhrávají! (Případně pro odvážlivého jednotlivce)

Stařík si žil nejspíše ve vlastním světě. Slova vlků ho nezajímala, ale možná je neslyšel, jeho sluch nemohl být nejlepší a to se dalo odhadnout už jenom podle toho, že předtím svá slova poměrně křičel - alespoň v mezích jeho zbylých schopností. „A jistě, mládenče, cožpak není pěkný den?“ zvolal stařec s bezzubým úsměvem na zrzavého vlka a následně cupital dál v kolečku kolem něho bez toho, aby mu to přišlo alespoň trochu divné.
Na pár vteřin se zastavil před černou vlčicí, která ho volala, protože volání černého přeslechl. „Ale copak, panenko?“ zeptal se ji s milým uslintaným úsměvem a přizavřenýma bledýma očima, které měl plné zákalu, ospalků a navíc slz.
Staříkův čenich se lehce začal vrtět, jako kdyby mu něco vlétlo do čumáku. Zavrtěl lehce hlavou, zaklonil ji a následně si dlouze pšíknul přímo na nebohou černou vlčici, která k němu byla v té chvíli nejblíž. Místo jakýchkoli nudlí však na vlčici dolétlo malé množství sněhových vloček a námrazy, která jí vytvořila na kousku srsti maličké rampouchy, které se i přes slunce neměli do tání.


//Akce je určená pro tři vlky, proto bych prosila, jestli je to možný, aby Jenna se Sayapem odešli, ať může akce odsýpat a netrvá půl roku


Strana:  1 ... « předchozí  106 107 108 109 110 111 112 113 114   další » ... 123

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.