Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kdyby vlky sledoval nějaký nezávislý pozorovatel, jistě by musel žasnout nad tím, kolik různých povah a charakterů se zde sešlo. Nejvýraznější osobností (v negativním slova smyslu) tu byla beze sporu Irkalla. Měla totiž spousty řečí okolo, proč by bylo lepší ježka zabít, než mu pomoci. Napříč hádkám, jenž se možná mohly vést až donekonečna, se situace pohnula kupředu.
Po návalu ježků a ustání zemětřesení se na scéně objevil obří ježek. Jeho velké oválné oči zamrkaly - venku již bylo světlo. Jeho pohled padl na Irkallu, jenž se dušovala, že i jeho klidně zabije. Pak černé perly padly na Awaraka, který jako jediný nabídl pomoc. Co když jim ale bodlináč nerozuměl? Musel tu být nějaký důvod, proč vylezl na povrch. Co když... Měl hlad? Co takové velké zvíře asi jí?
Bodlináč zamlaskal, jako by se nudil. Postavil se na zadní, aby tak snad mohl budit ještě větší hrůzu. Jeho nos se pohnul - hluboce začenichal. Následně se svalil dolů a v mžiku uchopil Irkallu do tlamy. Otočil se rychlostí blesku a zmizel v podzemí. Vydají se vlci po jeho stopách, aby mohli vlčici zachránit? Nebo by ji spíš měli nechat na pospas osudu? Ježek přece není vegetarián...
Maple, která se ze všech vzdálila nejdál, pocítila šimrání na levém hleznu. Koukla dolů a ejhle! Šmátral po ní onen ježeček, co tu ještě před chvílí gestikuloval. A jak se zdálo, opět jí chtěl něco říct. Ukazoval pracičkou na úplně opačnou stranu, jako by tam bylo něco moc důležitého.
Jak se vlci rozhodnou? Vydají se na záchrannou výpravu psychopatky? A bude někdo věnovat pozornost i Maple a malému bodlináči?

Mezitím v podzemí:
Zuřivá vlčice byla unášena dlouhou obří chladnou chodbou, v níž se rozlézala tma jak v pytli! Ježek byl silný a jeho ostré zuby nedovolovaly, aby sebou vlčice moc mrskala, natož aby nějak vyklouzla. Po velmi dlouhém úprku konečně zastavili, přičemž Irkalla byla položena na jakýsi velký placatý kámen. Než stačila cokoliv udělat, svázaly ji hrubé, mohutné liány, jenž na sobě měly podezřele rudé trny. Velký ježek se oblízl a vydal nějaký blíže neurčitelný zvuk, který však mohl vzdáleně připomínat chrchlavý posměšek.

Z nory se ozvalo další zachrchlání a následně i dusivý kašel. "Zajíce? Tak tady žádného nenajdete, mladá slečno." Hlas to byl hluboký a chraptivý, jako by dotyčný měl v puse celou poušť. Následovalo tiché uchechtnutí, když se Riveneth optala, kým je onen záhadný tvor v noře. "Kdybych ti to prozradil, nevěřila bys mi to," opáčil cizinec, jenž byl důkladně schovaný ve tmě kdesi v podzemí.
Vlčici se tato situace čím dál víc nelíbila. Zjevně si myslela, že si z ní nějaký vlk tropí žertíky. "Drahá, já nejsem vlk. A ani tu žádného nevidím... Krom tebe," protestoval hlas z nory. "Buď tak laskavá a řekni: jaké je roční období? Už je konec léta?" dožadoval se odpovědí, jako by to byl snad hloupý medvěd, který prospal budíček po konci zimy. Na to však byla nora příliš malá... Tak co to bylo za tvora? Jak by ho mohla vlčice vylákat ven?

Jediný vlk, který sem nakonec zavítal, byla Riveneth. Zdálo se, že ji tornádka dosti zaujala. Nebylo divu - větrné proudy snad opravdu tančily. A s příchodem vlčice se seskupily do kruhu. Vlnily se, jako by věděly, že se na ně vlčice dívá.
Zničehonic zrychlily své obrátky a vytáhly se nahoru zhruba o dva metry. A pak jako když utne prostě a jednoduše zmizely. Vítr se rozplynul a všechny sušené věcičky, jenž byly původně přenášené tornády, jednoduše padly k zemi.
Riventeh chvíli váhala, ale nakonec se vydala na průzkum. Měla všechny smysly na pozoru. Motala se kolem kupiček suchých lístků a kořínků. Mohla rozpoznat vůně různých květů a ovocných větviček. Postupně obešla všechna stanoviště, ale nenašla nic nezvyklého. Věděla však, že někde poblíž musí být zajíc. A určitě se muselo jednat o samce, neboť jeho pach skoro až štípal do nosu.
Vlčici to nedalo a když už nic jiného, řekla si, že si dá svačinku. Po nenáročném stopování se ale musela pozastavit. Pach ji totiž dovedl k noře. Ale zajíci si nory přece nehloubí... Po chvíli uvažování uslyšela pšíknutí a zachrchlání. "Kdo je tam?" otázal se hlas z nory, ale nikdo nevylezl. "A co po mně chceš?"

Jak se zdálo, Irkalla a Amaya byly jediné osoby, jenž měly na mysli ublížení ježkovi. Opravdu by ho bývaly zabily? Chudák bodlináč přeci jen uvízl, proč ho nikdo nevytáhl ven? Místo takové jednoduché pomoci se mezi vlky vytvořil spor. Díky bohu za Bellraye, který zakročil ještě před tím, než stihly pomyslné vražedkyně dokonat ten hrůzný čin. Vlk v ostatních získal oporu... Čtyři na dvě.
Jediná Darkie zmínila mnohem větší a závažnější problém - třesoucí se zem. Jak dlouho se vlci budou hádat? Měsíc již pomalu začínal zapadat. Rozednívající se obloha už nepůsobila tak zlověstně jako noční nebesa, avšak to neznamenalo, že zemětřesení ustane. Ba naopak. V jeden moment se přihnala velká vlna, která vlkům dokonce podlomila nohy. Všichni zavrávorali a zjistili, že hluk ustal. Oči se opět obrátily k ježkovi, jehož tlamička se již zavřela. Hotovo, byl venku. Spokojeně si to cupital směrem k vlkům, jako by se jich vůbec nebál. Zvedl hlavu a krátce pískl - nikterak hlasitě. Jako by si vyžadoval pozornost. Chtěl jim něco říct? Ale vlci ježkům přeci nerozumí...
Zapanáčkoval a jaksi zamáchal pacičkami. Tohle bylo podezřelé. Opravdu s nimi komunikoval. Po pár vteřinách toho však nechal a zničehonic začal upalovat pryč. Vlci, jenž se za ním ohlíželi, ani netušili, co všechno jim bodlináč navykládal.
V tom se jen pár metrů od nich (tam, kde býval uvězněný ježek) vzedmula zem. Hlína vylétla do vzduchu a z podzemí se začaly řinout desítky, stovky malých tělíček. Vlci neměli šanci zareagovat dost rychle - vlna ježků je všechny povalila na zem. Bodlináči se takto řinuli snad dvě minuty - utíkali, šlapali na vlky, tlačili se a navzájem strkali.
S posledními loudaly už se vlčí skupinka mohla začít zvedat a dávat do kupy. Mnozí byli potlučení, sem tam utržili snad i malé škrábance. Zemětřesení ustalo. Ale pozor! Z oné prohlubně se pomalu začaly vysouvat jakési kůly. Stovky kůlů: tmavé, široké jako dvě vlčí tlapy. A nahoře se zúžovaly.
Vlci hrozivě přihlíželi. Došlo jim, že se nejedná o kůly, nýbrž o obří bodliny. Z díry vylezl ježek, jehož tělesný rozměr byl třikrát tak velký než průměrný vlk.

Postupně se na Ježčí mýtinu sbíhali všelijací vlci. A když se podvečer pomalu přehoupl v noc, sešla se zde finální sestava v počtu dvou vlků a čtyř vlčic. Samozřejmě mezi většinou panovalo zmatení a tázání se, copak to asi je za divné malinké zemětřesení. Ale nikdo správnou odpověď neznal.
Teplota klesla a vibrování zesílilo. Teď už by se to snad i dalo označit za obyčejné, znatelné zemětřesení. Nastalá situace působila velmi zlověstně, jako by se sem přišla pobavit samotná Smrt. Kdoví, třeba za to opravdu mohla...
Kousek od vlčí skupinky se ze země vynořila malinká hlavička. Očka jako korálky, zvědavý čumáček, kulatá ouška... A bodlinky na zádech. Tohoto návštěvníčka si všiml jen Awarak, ale vzhledem ke jménu zdejší mýtiny mu to nepřipadalo jako něco nezvyklého.
Ale co se nestalo? Ten malinký roztomiloučký nevinný ježeček najednou začal pískat. Tím si vysloužil pohledy všech vlků. V ježčím jazyce se možná jednalo o nějaké volání, nebo dokonce křik, ale vlčí uši tento zvuk vnímaly jen jako dlouhé, velmi vysoké kvíkání. Ježeček ječel velmi hlasitě, téměř nedělal přestávky, už mu snad i docházel dech! Co s ním? Nad zemí čněla jen jedna jeho polovina... Že by se byl zasekl a nemohl vylézt ven? Kdo se odváží k nějakému činu? Jak toho hlučného bodlinatce umlčet?
A zem - ta stále vibrovala, třásla se. Neměli by se vlci raději spakovat a rychle opustit toto území?

Ticho. Klid. Mír... Jen zvučná melodie přírody, jenž hladí vlčí ouška a hlavně vlčí duši. Koho by tento výjev neuklidnil, nepotěšil, nezaujal? Matka příroda dokázala být mocná čarodějka. Lehce zvládala zásobovat osudy vlků všelikými příhodami. Že by se chystalo něco takového i na Západních loukách?
Zatímco na zbytku Gallirei vládlo víceméně bezvětří, zde jako by se rodila malá tornáda. Vzdušné proudy se točily, zvětšovaly a zmenšovaly. Průměrně udržovaly výšku dvou vlků. Ale pozor. Jakkoliv divoce a nezkrotně se mohly na první pohled zdát, po bližším prozkoumání by si bystrý pozorovatel jistě všiml, že tornádka něco nesla. Malé lístečky, kvítky, kořínky. A toto zboží již nemohlo být označené za čerstvé. Jako by roztrhla a vykradla čajové sáčky. No a s tímto suchým pokladem pak ona tornáda tancovala, vlnila se až podezřele blízko u sebe. Jednalo se snad o nějakou zvláštní choreografii?
Některé vlčí zvědavce tento úkaz jistojistě nenechá chladnými. Přijdou se podívat, copak se to tu tvoří?

Pro tuto akci nabírám 3-6 vlků. Mám ale pár pravidel:
- Hlaste se pouze tehdy, víte-li, že můžete být aktivní.
- Čekací doba bude 1 den.
- Nechci číst slohovky. Posty můžou být kratší a věcné. Vykašlete se na knižní obraty, přílišně složitá souvětí atp., já i spoluhráči jistě oceníme přehlednost. :D
- Pokud se přihlásíte a uprostřed akce vypadnete, vyhrazuji si právo nejen na nepřipsání odměny, ale klidně udělím i pokutu. :( Takže opakuji, že pokud si nejste jistí volným časem, nehlaste se.

Ježčí mýtina zela prázdnotou. Tedy ne, že by se tu nic nedělo. Dlouho tudy ale už žádný vlk neprošel. Možná proto se zde začínalo cosi pomaloučku chystat...
Obloha se celý dnešní den pyšnila jakýmsi zvláštním, tajemným oparem. Sluníčko tak jen těžko mohlo nechat dopadnout své hřejivé paprsky na zem gallirejskou. A nyní - když se již blížilo setmění - bylo dílo dokonáno. Jakpakto, že se sem najednou vlci začali sbíhat? Vedla je snad intuice? Jakýsi šestý smysl? Magická moc? Kdoví.
Vlci ale jednoduše cítili, že zde není něco v pořádku. V žaludku, který jako by jim zdánlivě ani nepatřil, se jemňoulince třepotali motýlci, jejichž křídla byla průsvitná a čirá jako ta nejčistší křišťálová voda. Byl to ten zvláštní pocit, kdy jeden věděl, že se něco děje, ale za boha nemohl přijít na to, co to bylo.
Na území mýtiny se zem podezřele začínala třást. Nejednalo se však o žádné hrozivé zemětřesení. Spíš jako by pod vlčími tlapkami nějaký rarach zapnul masážní vibrující křeslo (nebo spíš podlahu?). A vlci, ač přicházeli z různých směrů, byli tímto zvláštním úkazem vedeni až do samého středu louky.

//Tak jo, donutili jste mě k tomu. :D Ten, kdo se přihlásil v Pokecu, prosím, potvrďte svou účast pod tento post. Ideálně potřebuji 3 - 5 vlků. Ale pozor, mám podmínky:
- Hlaste se pouze tehdy, víte-li, že můžete být aktivní.
- Čekací doba bude 1 den.
- Nechci číst slohovky. Posty můžou být kratší a věcné. Vykašlete se na knižní obraty, přílišně složitá souvětí atp., já i spoluhráči jistě oceníme přehlednost. :D
- Pokud se přihlásíte a uprostřed akce vypadnete, vyhrazuji si právo nejen na to, že vám nedám odměnu, ale klidně udělím i pokutu. :( Takže opakuji, že pokud si nejste jistí volným časem, nehlaste se.

Sotva stačila černá vlčice prohlásit, že srny jsou krásná stvoření, jenž je škoda požívat, cosi v dáli se začalo formovat. Avšak ani jedna dáma to nemohla tušit, neb ona hmota, ta beztvárná existence, jenž zářila tlumeným tmavě fialovým světlem, prozatím nevydávala pražádný zvuk. Beze spěchu se přelévala, mlživě se plazila po zemi, rozpínala se a zase se zmenšovala - jako by si nějaká tajemná síla hrála s podivnou magickou modelínou.
Amaya zrovna dostala otázku, zda-li uctívá přírodu. Ať už ale odpověděla jakkoli, její slova byla přehlušena dlouhým, hluboce procítěným, možná až děsivým troubením jelena. Neurčitá hmota už se totiž docela přeměnila na velkého, mohutného, majestátního sudokopytníka s parohy na hlavě.
Z houští se tento tvor vyřítil, jako by byl smyslů zbavený - letěl s větrem o závod, avšak pozorný pozorovatel by si všiml, že oči netřeštil, že uši nervozně nenastavoval, že se spíš než vyděšeně tvářil klidně, chytře. Věděl naprosto přesně, jakým směrem běžet: přímo na naše dvě vlčice!
S každou vteřinou byl blíž, přičemž Allairé ani Amaya neměly moc času na to, aby se daly na úprk. Hrozila jim snad bolestivá smrt udupáním? Jistě to byla první věc, která je napadla. Přesto přese všechno se však nemohly pohnout. Přimrazil je snad strach? Paralyzoval je šok? Kdoví.
Jelen však něco nesl... Na jeho mohutném paroží se houpaly jakési zaklíněné cennosti. A ještě něco. Co to bylo? Malé, černé, podlouhlé, obalené blanitými křídly - netopýr! Pevně se držel, jako by jej tam snad někdo přilepil.
Než se vlčice nadály, jelen vběhl přímo mezi ně. A v tu ránu zmizel. Do uší jim klouzal šelestivý zvuk šustivého třepotání. Všude kolem nich se to jen hemžilo netopýry, díky kterým musely mít přivřená očka. Hejno se zatočilo, protočilo a převalilo, načež se postupně začalo zvedat, až dočista všichni letci zmizeli. Kam? To už vlčice nevěděly, neb je jemně objímal lehce matný šedofialový mrak plynu, který se též v následujících sekundách nenápadně rozplynul do prázdna. Zůstal po něm ale jeden velmi specifický, zvláštně elektrizující pocit: jako by vzduch kolem vlčic zřídl... Tak jak se to vždy dělo po dešti, vydatné bouřce. Nadechly se a najednou se cítily tak plné čerstvého svěžího kyslíku!
Sklonily pohled dolů a před každou se zatřpytila jakási ozdůbka. Allairé hleděla na něco stříbřitého, Amaya na cosi spíše dozlatova... Poradí si, co s nabytými cennostmi? To už je jen na nich.

//Užívejte cetek! Pac a pusu, Okřídlená krysa.

Všetky vlčice sa teda dostali bezpečne preč. A lístoček sa na tom chechce a chechce, dávajúc les zase do poriadku. Bytosti vcucne zem a stromy sa postavia na rovnaké miesta ako predtým. Lístoček napokon zahorí ostrým červeným plameňom a zostane po ňom len dym, ktorý sa napokon stratí v ovzduší. Jediné, čo ešte chvíľku pretrváva je láska u Amayi a Meadow. Riveneth a Launee môžu mať čudný pocit na miestach, ktoré chvíľami nemali - uši a chvost. A Jackie, Casipa aj Jenna zase môžu pociťovať ľahkú bolesť hlavy. Les sa opäť ponorí do ticha a kľudu.

//ĎAKUJEM ZA ZÚČASTNENIE! ♥
Odmeny sa konzultujú s admin teamom. :) Hádam sa uvidíme ešte pri nejakej akcii. ^^

Post len pre skupinku Riveneth a Launee,
aby mohli hrať a zbierať lístky.

Háďa bolo stále agresívnejšie. Ak mu nejaká vlčica urobila zranenie, zasyčal a šupinky na danom mieste mu stvrdli. Had začal k tomu všetkému pred nimi trošku rásť, takže to začalo byť ťažšie. Začuli hlások, tichý šepot lístočka, ktorý im urobil cestu preč, úzku, ktorou by had neprešiel, keďže začal nápadne naberať aj na váhe. Cestu im ale zatarasil. Museli sa dostať k tej chodbe.

Ostatných by som poprosila trošku akcie, v pláne som to pôvodne mala mať už ukončené. :D

Unavený Amorek si trochu hopsal dál. Došel až do močálů, kde se mu dvakrát nelíbilo, ale přesto tu nějakou chvíli zůstal, aby potrápil i zdejší vlky. Bohužel zjistil,
že už žádné šípy ve svém toulci nemá. Zklamaně si povzdechl, než si uvědomil jednu krásnou věc. Nemá náhodou také jeden krásný růžový prášek, který lze použít na větší plochu a ne na jednotlivce?
Vylétl vysoko nad les, vyhodil do vzduchu dvě hrsti růžového prášku, které se snesl na okolní stromy a vlky, kteří to viděli jako drobné sněžení růžových třpytek. A co to mělo na svědomí?
Všichni z ničeho nic byli na sebe vzájemně milejší a hodnější a svoje city dávali mnohem více a jasně najevo! Možná. Třeba na ně prach nespadl...

//Platí na každého ve smečce minimálně na 3 posty ^^

Nutno podotknout, že Amorek byl z toho všeho už unavený. Přeci jenom měl dost práce a už ani neměl náladu na nějaké velké škodolibosti vůči okolním vlkům. Vyšplhal na Kaskády, na chvíli se tam posadil, aby si oddechl, ale kousek od sebe spatřil dva vlky. Ze široka se usmál, natáhl šíp a trefil Ashe. Nefalšovaná zamilovanost vůči vlkovi, který chápal city asi jako kámen vedle kterého stál. Možná by Ashe uspěla více, kdyby se zamilovala do toho kamene, no... Aby Amorek nenechal Meinera na suchu, vytáhl i jeden šíp pro něho. Melancholie, smutek a propadání minulosti. Ah, krásný to večer pro dva zdejší.

//pět postů minimálně, love ya ♥

Tancoval si Gallireou sem a tam, vytahoval jeden šíp za druhým a zcela náhodně je střílel po okolí. Jednou trefil nebohou veverku, ale většinou to schytali chudáci vlci.
Další dva šípy nebyly žádnou výjimkou a zasáhly také dva vlky. Z čista jasna Litai i Izar vzplanuli silnými city, které nemohli ovládat! Byla to láska, ale už nebyla moc krásná...
Jako dva staří manželé. Litai štvalo, jak Izar všude po noře nechával ležet svoje chlupy a ohryzané kosti, Izar nedokázal překosnout, že jeho milovaná přibrala a krásná už také není.
Hádky na denním pořádku, obviňování z nemilování a možná i nevěry? No ale stále se milují, že ano?

//pět postů minimálně, love ya ♥

Byla krásná noc. Amorek hopsal po okolí, vypaloval šípy sem a tam, trápil zdejší vlky a dalších pár ještě potrápit měl. A hle, koho to spatřil? Dcerka alf Sarumenu, kteří na sebe momentálně žárlí a štěkají v lese a hnědý vlk, který jí dělal doprovod. Co si mohl ten Amor připravit pro tyhle dva? Poslepu vytáhl šíp, natáhl ho a trefil Darkie přímo nad ocas. Šíp se vypařil, vylétlo pouze jedno růžové srdíčko a láska k Sigymu vzplanula! Hned na to pocítil lehké štípnutí i Sigy a srdíčko vylétlo i z poza jeho pozadí, ale... Nebylo růžové. Bylo oranžové. Byla to také láska! Ale zatímco ze strany Darkie to byla láska romantická, Sigy cítil pouze lásku... přátelskou.

//pět postů minimálně, love ya ♥

Amorčí poděs pokračoval napříč Gallireou. Zanechával za sebou pouze spoušť, pohromu a hromadu zmatených citů, které vypaloval sem a tam, aniž by se alespoň trochu soustředil, co to vlastně dělá. Teď se zastavil na skok v Sarumenu. A protože věděl, že mezi svými už bude mít řádné problémy ohledně jeho nepovedeného únoru, už mu ani moc nezáleželo na tom, jak potrápí další vlky. Ba naopak! Chtěl se bavit jejich potížemi!
Jeho dalšími obětmi byl černý vlk s bílými odznaky a jeho šedá partnerka. Natáhl dva šípy, vypálil je přímo do jejich pozadí a lehce se nad sebou usmíval. Žárlivost na všechno živé i mrtvé pro Morfeuse a Neyteri? No kdo by se nad tím nechtěl pobavit!

//pět postů minimálně, love ya ♥