Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Představení sice neprobíhalo tak dlouho, jak Croatoan očekával, ale svůj účel splnilo.
Survaki a Savior se proletěli několikrát vzduchem, než tvrdě přistáli na zemi. Každý tak získal minimálně pár odřenin.
Calum a Riveneth se taktéž odřeninám nevyhnuli, když byli uvězněni do bodláčí.
Allairé byla pokousána.
Jen drobná zranění, no ne?
Jenže pořád něco bylo ve vzduchu. Ten... zápach. Zápach zaschlé krve.
Každý vlk, který byl nějak zraněn, nyní pomalu ztrácel kontrolu. Černé žilky pomalu stoupaly po jejich těle, proplétaly se do nepovšimnutelných uzlů.
A Croatoan jen stál a čekal. Mrkal příliš pomalu? Možná.
Jinak by si jistě včas všimnul, že se k němu blíží několik vlků. Ale už bylo pozdě. Jeden z vlků se ho pokusil zastavit pomocí kořenů. Ty se ale rychle rozpadly v jakousi zeleno-černou kaši, taktéž zdobenou žilkami. O něco horší byl vlk, který se nejspíš hodlal zabydlet v Croatonově kožichu. A nejhorší byla ta vlčice.
Ta vlčice, která použila své zuby, aby...
Zranění. Croatoan slábne. Slábne, a tak rychle. Nesmí se nechat-
Jenže něco bylo ve vzduchu. A žilky už dosáhly svého. Všichni zranění vlci, kteří si doteď ničeho nevšimli, již byli prázdní. A náhle plní. Stejně jako Faliona i je naplnil vztek, agresivita, touha ublížit, touha šířit dál... co vlastně? Destrukci? Zlobu? Říkejte si tomu, jak jen chcete, hlavně, aby to vyznělo dramaticky.
Nyní už tu zbýval jen Meinere. Meinere byl jediný, kdo mohl ostatní vlky zachránit. Nebo utéct a zachránit sám sebe. Prozatím.
Když jsme u toho utíkání... Croatoan se vydal na ústup. A všichni žilkovaní vlci, které za ním cosi táhlo, šli za ním. Jako ochrana. Jako ochrana pro někoho, kdo vládne ničení.

// Zakrvácený les

// Doporučení dne: první hraje Meinere. ˘^˘
Psáno v rychlosti, snad to dává smysl. ^^'

Savior jako jediný něco podnikl. Nechal strom porůst mechem podél oněch černých žil, a i když měl dobrý úmysl, nepomohl tak nikomu.
Nebylo komu pomoci.
Strom nebyl pravý. Byla to jen iluze, za kterou se schovávalo něco, co čekalo, až vlci potvrdí svou přítomnost. Příběh o vlčatech měl zařídit, že se někdo z vlků – z těch, kteří budou plní té nechutné věci, totiž... soucitu – pokusí strom zničit a vlčata osvobodit.
Právě pak měl přijít dramatický nástup Croatoana. Jenže se holt musel spokojit s mechem. S mechem! Jako kdyby se už takhle neutápěl v – čem vlastně? Croatoan se netopí. Croatoan je silný. I přes nedostatek emocí ale cítil, že mech zrovna na dramatičnosti nepřidá.
Strom před očima vlků zmizel, místo něj tu stál... on. Croatoan. Nikoliv hnědé vlče z příběhu. Nikoliv... to druhé vlče. Ani žádná víla, která by bydlela ve stromě. Prostě Croatoan. Ten, co jako vlk pořád vypadal – i přes všechno to divné žilkování –, ale už dávno jím nebyl. Byl... strojem.
Strojem, který se řídil podle jednoduchého pravidla. Zranit.
Croatoan přiskočil k Falionovi a způsobil mu nepříliš hlubokou jizvu na přední tlapě.
Je to jen škrábanec, že?
Jenže Falion to viděl jinak. Přesněji řečeno, sotva už něco viděl. Sotva vnímal. Sotva slyšel. Vše bylo... neúplné. Něco scházelo. Cosi. Měl by s tím bojovat? Nemá šanci. A náhle bylo vše chybějící vyplněno vztekem. Nenávistí. Touhou ničit. Bojovat. Zranit. Zranit. Zranit alespoň někoho.
Croatoan mezitím ve všem zmatku utekl na kraj louky, kde se mohl s něčím, co by se dalo považovat za mdlé potěšení, v klidu dívat na vlčí představení s Falionem v hlavní roli.


// *kašel* možná by bylo nejlepší, kdyby tohle kolo začínal Fal, ale jak chcete. ^^' *kašel*

A Ori spal. Spánkem sice tvrdým, ale ne věčným.
Větve stromů bez života (// všimněte si, prosím, že éra mého osudování bude očividně typická stromy. Armádou stromů.) se pomalu s vrzáním blížily k odpočívajícímu vlkovi.
Nebo to byl jen vítr?
Větve se k němu vytrvale nahýbaly. Kdyby Ori byť na okamžik zahlédl zlověstnou scénu kolem něj, která se chystala na svou premiéru, nejspíš by se na celé představení nezdržel a utekl. Pro jeho smůlu ale zrovna nehybně ležel a snil o Teneri, Nárie a... z nějakého méně pochopitelného důvodu i o té tupé vlčici, která ho tak drze opustila.
Větve se k němu nejen přibližovaly, už se po něm i sápaly. Sápání s takovou jemností však ještě nikdy nikdo neviděl... možná proto, že jediný, kdo ho vidět mohl, zrovna spal.
O co se větve vůbec snažily? Chtěly si každá nechat kousek jeho těla, aby měly novou upomínku na živé? Chtěly ho uvěznit a postarat se o to, aby se jeho odpočinek prodloužil?
Záleželo na tom vůbec?
Uběhly ještě dlouhé hodiny, než k něčemu konečně došlo.
Zaklepání.

Možná taky ne. Možná nebylo naprosto zřejmé, co se děje, ale dělo se to. Ori se začal podvědomě přizpůsobovat k prostředí kolem sebe. K prostředí mrtvého ostrova. Umíral.
A nebo byl opravdu jen unavený?
Byl unavený a... začínala mu být zima na tlapy.
Ovládala ho takřka neodolatelná touha zavřít oči. Usnout. Jen na moment si odpočinout...
Pokud je to únava, Ori si bude za krátký odpočinek vděčný. Jestli to únava není, Ori nebude nic.
Jak moc si je ale jistý?
Takže... spi sladce, Ori?


// Když vám někdo napíše, ať mu oživíte hru, a tak se rozhodnete se tvářit, že mu možná umírá charakter. #yolo? ^^'

Strom svými listy zaševelil znaveně na pozdrav, jako kdyby přítomnost vlků vycítil.
Nebo že by ji vycítil někdo jiný?
Ne. Ten, kdo byl uvězněn ve stromě, ji vycítit nemohl. Neměl cit, přišel o něj až příliš dávno na to, aby se kdy vrátil.
„Pomozte,“ listí stromu se zavlálo ve větru, který odnikud nepřicházel a nikam nemířil, žilky jako by na okamžik zapulzovaly neurčitelnou barvou, než se vrátily ke své temně černé. Každému vlkovi mezitím na mysl útočily vtíravé obrazy. Tenhle strom tu je odjakživa. Hnědé vlče si hraje hned pod ním. Nemá jiné kamarády. Má jen strom. Vlče stárne. Pod stromem si nyní hrají dva. Strom se zlobí. Tak moc se zlobí... Pod stromem je zase to hnědé vlče. Nehraje si jako dřív. Nyní jeho hraní spočívá v tom, že se musí tvářit šťastně. Chce, aby byl strom šťastný... Jenže strom takovou hru nechce. Zlobí se. Hrozně se zlobí. Nikdo si nehraje pod stromem.
„Pomozte,“ zaznělo ještě jednou odnikud.

Ta tupá vlčice od Oriho odešla. Kdo ví, možná to bylo způsobeno tou nepříjemnou společností, která jí byla poskytnuta, možná byla černá vlčice tak tupá, že si myslela, že si přisedá, zatímco od Oriho velkolepé maličkosti odcházela.
Hlavní bylo, že Ori zůstal opuštěn. Opuštěn na opuštěném ostrově.
Tenhle ostrov vlastně nebyl pouze opuštěný... byl mrtvý.
A jak na tom byl Ori?
Jeho dech se začal zpomalovat, oči se zaměřily do dáli na něco fascinujícího, co on samotný vidět nemohl.
Neměl by si dopřát pořádnou porci spánku? Možná je prostě jen unavený. Možná.

Mír. Klid. Louka, kterou hladí letní vánek a měsíční svit. Strom.
Že tady ten mohutný strom ještě před chvílí nebyl? Koho to ve světě kouzlících vlků zajímá.
A tak tu stojí dál bez jediného povšimnutí, drobné černé žilky se jím proplétají skrz naskrz. Kdo uslyší jeho volání o pomoc? Volání, které ztratilo svůj tón v zápachu zaschlé krve, který se line přes několik území.
Strom. Louka, kterou hladí letní vánek a měsíční svit. Klid. Mír...
Ale nic netrvá věčně.


// Newlinova prvotinQa pro minimálně šest aktivních (= jak by zazpíval Misha, I play Gallirea everi dej) vlků. ˘^˘
Očekávané trvání akce: týden. Okie, maximálně dva týdny.
Přijďte. Nemám sušenky.

Smrkový les je nejstarším lesem na celé Galliree. Byl domovem pro mnoho vlků a středobodem pro celý vlčí svět. Přesto i jeho čas nyní nadešel a uvolnil tak místo pro nové příběhy a nová dobrodružství... Smečka se pozvolna rozpadla a les se stal pouhým lesem, který bude mít navždy místo v srdcích jeho vlků.

Léto. Pomalu rozkvétají červené vlčí máky. Květy nad makovou loukou se zavlní, jak je vánek nahýbá směrem k lesu. Lesu, který byl dříve plný života. Lesu, který dal na pět let domov mnoha vlkům a nyní vychladl a stal se jen památkou na Zlatavou smečku...

Smrt a Život stály na proti sobě, vlci mohli cítit pocit, že se blíží naprostá pohroma, kdyby se ti dva do sebe pustily, může to být doslova konec celého světa. Tato dobrodružná výprava nakonec bude více než nebezpečná, ovšem ještě před tím, než dva "bozi" stihli něco zmastit, vlci už se překřikovali z nápady. Zazněla tu klec, do které by si musel jeden z bohů vlézt, ovšem, který by tam šel dobrovolně. Druhý nápad a konání bylo už mnohem lepší, Morfeuse nejspíš osvítil duch svatý a začal za pomocí lián stavět prak, se kterým mu pomohl věrný pomocník Newlin.
Teď už visela ve vzduchu jenom otázka, co budou házet? Zaznělo i jméno Mlhahule, jakmile bylo jméno řečeno, mlhová vydra se nedobrovolně začala přibližovat k praku, který vlci vytvořili. Bylo vidět, že se jí nechce, neboť se jí moc líbilo v provedení, jakém teď byla. Byla volná a každý jí viděl, mohla mluvit, mohla tančit tak, aby jí vlci obdivovali, všechno krásné musí ale jednou skončit. Jakmile Mlhahulin zadek sedl doprostřed praku, ten se za pomoci dvou vlků okamžitě vystřelil, jejich rána byla naprosto přesná, dopadla přímo na Smrt, ta se na malou chvíli tvářila zmateně, kolem ní se najednou zjevila mlha, která jí zaslepila. "Vrátím se! Já se zase vrátím!" Křičela svým naštvaným tónem a stejně jako přišla, tak rychle i odešla, po Smrti nebyli ani památky.
Život si mohl oddechnout, zlo z našeho lesa s pomocí vlků vyhnal, ale na jak dlouho? Kdy to zase Smrt zkusí, získat zpátky svůj hvozd? Život se vděčně otočil na vlky a nejspíš jim dluží i jedno velké vysvětlení. Vypnul hruď, hrdě postavil hlavu a s příjemným výrazem sledoval všechny přítomné vlky. "Většinu příběhu jste už viděli na vlastní oči. Tento hvozd byl kdysi dávno krásným, zdravým prostředím, ovšem co ho navštívila má sestra, vzduch je zde těžký a vlhký, což sami moc dobře víte. Voda na jihu lesa je jedovatá, říká se jí také Smrtiny sliny, které tady nechala na památku. Kůrovec na většině straně území, často tu padají stromy. Smrt je jedna velká pohroma a dala tomuto lesu takové prokletí, přesto jste se rozhodli usadit. Dovolte mi Vám tady nechat moji magii, která vás sem také dostala. Mlhahule, jak si přezdívala je ve skutečnosti Mlha, která vás tady od začátku chrání. Trochu se vymkla kontrole, proto si vybrala vlastní tvar vydry, což je symbol vašeho lesa a tak trochu si hrála na průvodkyni v minulosti." Vysvětlil, aby to uvedl na správnou míru. Mllhahule, teď už tedy mlha, díky tomu, že napálila do Smrti se vrátila do své normální podoby. "Mlhahule se vám asi snažila ukázat, co se tady před lety stalo, bohužel Smrt se do toho zapojila také a pro tentokrát bych se bez vaší pomoci neobešel. Děkuji a zároveň děkujte sobě, protože jste si zachránili les." Usmál se velký mohutný vlk, který se pomalu a jistě ztrácel z dohledu. Vrátil se zpět na své místo, přesto vlčci zůstali tam kde jsou. Už měli odpovědi na otázky, které je v posledních letech napadaly. Už ví, odkud pochází ta mlha, která jim chrání les a už ví, co se stalo s hvozdem a proč je ve skutečnosti na povrchu tak zkažený.
A co vlčci teď? Nikde nikdo, zůstaly tam jen oni sami.. a prak. Newlin už na to tak trochu přišel, neboť žadonil o to vystřelit ho na Smrt, to se mu sice nepovedlo, ale jeho podvědomí ho vedlo k tomu přece jen do praku sednout, natáhnout pružinu a odpálit se do neznáma. Jeho duch se proletí nad Sarumenským hvozdem, mohl zase vidět, že letí přes časová pásma, jak se mění roční období. Ten les mohl trvat nejvýš pět minut, jakmile začal dopadat, jeho duch si našel zpátky své tělo, do kterého rovnou spadl. Budou ho následovat i ostatní? Zažijou svůj poslední let v minulosti?
Jakmile se všichni doskočí zpět do svého těla, probudí se s menší bolestí hlavy a lehkou dezorientací. Budou se jim trochu motat myšlenky, avšak jádro celé události si budou pamatovat naprosto dokonale. Během pár dalších hodin se vám myšlenky uspořádají tak jak mají a budete zase jako dřív.
Morfeus za své chyby bude trpět, bude bez drápků i dalších následujících pár dní. Drápky se mu zázračně vrátí až s prvním jarním dnem.

// To je vše přátelé, tímto chci všem poděkovat za účast, tohle nebyla tak úplně klasická akce, ale spíše taková výprava za vyprávěním. Příští akce už bude dobrodružnější, to slibuji! :-) Jako vděčnost, že jste zůstali trpělivý až do konce akce, která se nám o pár dní prodloužila prosím přijměte malou odměnu. Každý účastník má nárok na 1* do vlastnosti, kterou si sám vybere plus jako bonuse dostane každý 5 křišťálů. (Ten kdo má všechny vlastnosti plné dostane do úkrytu tolik, kolik je hodnota 1* do vlastnosti).
Účastníci: Wolfganie, Sallaré, Darkie, Nerssie, Morfeus, Newlin a Andante. Prosím co nejdříve si pod tento článek napište, kam * do vlastnosti chcete.

Situace se vyhrocovala, alespoň to tak na první pohled vypadalo. Darkie naštěstí vykřikla správnou odpověď na druhou hádanku, která se obešla už bez dalších chabých pokusů o poničení plánů Smrti. Vlci se museli smířit s tím, že oni s minulostí nic neudělají, ale naopak jí můžou pomoci jinak. A to překazit Smrt plán zničit jejich rodný les, jak? To už vyřešila Darkie, po vyřknutí správné odpovědi blesky a elektřina ustaly, portál bylo možné otevřít.
Mezi tím však Sallaré dostal ven malou uvězněnou vydří slečnu, která se v rychlosti postavila na vlastní nohy. Neměla žádné speciální schopnosti, ale darovala Sallarému jedno malé olíznutí a už se hnala k pruhovanému Newlinovi. Takhle naprosto normální vydra moc dobře tušila, co se děje. Chytla Newlina za krk a celého vlka táhla až k portálu, kde div se světe, ho do klíčové dírky nenarvala celého.
Portál se zničeho nic otevřel, jasné světlo zazářilo do všech tmavších koutů lesa. Z portálu se dostal sám Život, vlk kterého všichni dobře znáte, tedy téměř všichni. Mohutný vlk vyběhl z portálu tak rychle co to jen šlo, běžel za Smrtí, která už se dostala vskutku hodně daleko. Za jeho zády se tvořila květinová cestička, na kterou již se vlci dostali, vrátila se jim jejich barva a i hmotnost, konec srandy vlci, pěkně po svých.
Smrt se ocitla v těsné blízkosti před Životem. "Tohle už by stačilo, mám drahá sestro, vyřádila si se tady už dost! Nemůžeš tenhle les zničit, patří smečce!" Řekl Život, ze kterého čišila dobrá energie. Že by se Smrt na toto místo dostala záměrně? Je to ta Smrt, co žije v přítomném čase na Zřícenině? "Tohle bych vždy můj les, bratře." Hlesla Smrt jedovatě, odmítala se svého lesa jen tak vzdát. V minulosti jí Život odsud vyhnal, ale jak to dopadne tentokrát? Dostane Smrt to co chce? Přestěhuje se snad její Zřícenina do Sarumenského hvozdu?
Tohle vlci přece nemůžou dopustit, již byli hmotní, mohli hýbat, mohli tahat cokoli se jim zachtělo, ovšem jednu věc stále nemohli, magii. Ta jim do tohoto světa nebyla dána a musí si poradit jako vlci z lesa.
Po tlapce měly dva velké kmenové stromy, liánu, skořápky, kamení, hlínu jo a o kousek dál se na slunci vyhřívala Mlhahule. Teď to bylo na vás, dovolíte dvoum sourozencům k potyčce, která může ohrozit vaše milované okolí? Nebo do toho vkročíte chytře taky a vymyslíte plán, který by mohl zabrat? Mlhahule si nenápadně kývala nožkou, jako by se jí to netýkalo, byla vůbec pravá? Nebo se jen za něco schovávala? Mlhahule, Mlhahule, Mlhahule, Mlha...

Hádanka zněla stále dokola, všem vlkům co byly na dosah. Nakonec se jeden odvážlivec našel a dokonce vykřikl i správnou odpověď, pomalu a jistě se schylovalo k malému ústupu blesků. Dokonce to bylo na tak dobré cestě, že blesky byly téměř pryč, bohužel se černý alfa rozhodl použít něco, co v tomto mrtvém světě nefunguje. Už hned musel ucítit, že ho magie neposlouchá a obrátila se proti němu. Do noh, ač by ve skutečnosti neměl nic cítit se hrnula elektřina s tak pronikavou bolestí, že mu z toho doslova slezly drápky a vytratily se do zapomnění. Při tomto gestu bylo slyšet jen nepříjemný Smrtin smích, byla škodolibá.
Naopak portál se opět vrátil do původního stavu, nejspíš něco jako varování. Avšak Sallaré, který správnou odpověď řekl se lehce změnil, jeho srst nabrala na pestrosti, přesto se stále vznášel. Vlk najednou měl moc, moc zvednout klacek ze země, pohnout kamenem, pouhé drobnosti mohl pozvednout. Něco jako odměna pro vítěze, avšak to nebyl konec, portál byl stále čím dál silnější. "Poslední možnost a tentokrát nepodvádět." Chichotal se Smrtin hlas, který se vzdaloval a společně s ní i teplo v lese stoupalo, že by se zapalovaly ohněm základy lesa? Čas pomalu a jistě kvapí. "Často s vlkem se to pojí. Trpět se může i zemřít se může, s čím je toto spojeno?" Mluvil hlas pomalu a tiše.
Nedaleko od vlků se malá vydřička schovávala, nemohla se dostat ven, byla zavalená dřevem. Dobrý skutek je na dosah, všimne si jí někdo? Mlhahule se během této chvíle zničeho nic vypařila.

Mlhahule se rozhlížela a její výraz vypovídal, že všechno není v pořádku. Hodná a elegantní Smrt? To kde jen vzala, z ničeho nic se odždouchla od Morfeovi hlavy a vylétla daleko do vzduchu. "Pardón, pardón, tohle je špatná myšlenka!" Omlouvala se nahlas, z čista jasna se vše rozzářilo, až to všem přítomným zaslepilo zrak.
Z čista jasno, kde se vzalo, tu se vzalo.. Náš milovaný Sarumenský hvozd, ošklivý, zakřoviňákovaný, že by se tam vlk sotva pohnul. Tohle byla naštěstí pláňka, u které uprostřed stála ta Smrt, kterou známe. Jakmile prošla, její stopy se vrývaly do povrchu Sarumenu, dokonale znečišťovala vše, co viděla, to se jí vskutku líbilo. Milovala totiž všechnu zkaženost, kterou si jen vlk dokáže představit.
Jak vlci mluvili, nemohli zasáhnout do příběhu, který se před jejich zraky ukazoval. Mohly se dotknout čehokoli, stromu, keře, samotné Smrti, nic by se nestalo, jejich tlapka by propadla dál. "To je ono." Řekla si Mlhahule, ale přesto na její tváři pohrával lehce zmatený výraz. Smrt totiž dělala něco jiného, než bylo v příběhu, podle kterého lady Mlhahule jede. Smrt z ničeho nic doslova rozřádila, sekala keř za keřem, strom za stromem, padala za ní doslova pohromada. Jakmile vlci koukli dolů, uviděli na zemi prosvítající kruh, na kterém byly různé znaky. Jako by se někdo dobíval ven, ale nemohl si z podzemí otevřít. Na samotném nejvyšším vrcholu prosvítajícího kruhu byl zámek, do kterého patřil klíč. Jenomže to nemůže být jen tak jednoduché. Kolem toho zámku sršily blesky, které nedovolovaly přiblížit se blíže jak na půl metru.
Bylo ticho, i Mlhahule utichla, netušila, co se děje. Najednou uslyšely hlas, hlas vlčice, která už si to dávno rázovala někam pryč. Ten hlas poznal každý, kdo u Smrti alespoň jednou byl, protože patřil jí. "Řekni mé jméno a zabiješ mě, koho zabiješ? Co zabiješ? Copak to je?" Chechtal se hlas a opakoval to stále dokola. Čas kvapil, vlci měli jen opravdu málo, jinak Smrt zničí jejich les. Co se stane v minulosti, zůstane v minulosti? To je jenom báchorka, co se stane v minulosti, zůstane zničeno v budoucnosti. Zkrátka a dobře, pokud to neuhodnou, v sázce je jenom jeden zničenej les obývaný smečkou.

Mlha nechala vlky v chvilkové nevědomosti, spokojeně si lebedila na hlavě Nerssie a odmítala se pro zatím někam hnout. Ze všech stran na ni dorážely různé otázky, výkřiky a úštěpačné poznámky, to jí však nijak nerozhodilo. Mlha se měnila z malého bílého světýlka štěstí do tvaru vydry, nejvýznamnějšího zvířete lesa. Kecla si přímo mezi uši pruhované vlčice a jen se nenápadně zubila. "Ticho!" Řekl naprosto vysoký hlas připomínající hlas po vsáknutí hélia do plic, bylo to až nechutně srandovní. To však neměnilo na věci nic, stále jste se všichni vznášeli a vaše opravdové těla ležely někde tam hluboko na zemi. Posledních pár sekund jste se mohly prohlížet a pak vaše opravdová těla zahalila mlha. "Jmenuji se lady Mlhahule," řekla mile a při tom se uklonila. "A budu vaše průvodkyně v této smrtelné jízdě. Nejste mrtví, zatím, co však není, může rychle být." Vysvětlila v rychlosti, avšak čas tlačit, situace kvapila.
Najednou se odpinkla z hlavy pruhované vlčice, která mohla ucítit opravdový a silný tlak, že jí hlava klesla o pár čísel níž. Na to, že by Mlha neměla vážit prakticky ani gram, tahle Mlha byla těžší než se zdála. Udělala kolečko kolem Newlina a zastavila se před ním. Na jeho náhrdelníku se vedle ornamentu objevil i malý nenápadný klíč. "Na později." Řekla v rychlosti a pokračovala dál. Svými malými tlapkami ukázala, ať vlci zaplní prostor kolem ní, aby tady nemusela vyřváňat na celý les. "Nacházíte se v Sarumenském hvozdě, ale sto, možná i tisíce let v minulosti." Jakmile tyto slova odezněla, les se v mžiku změnil, stromy byly krásné, zdravé, světlo prosvítalo přes jejich koruny, což bylo v našem reálném čase naprosto nemožné. Vzduch zde byl naprosto čistý a dokonce tu protékal i malý potůček. Barvy se pomalu a jistě začaly vracet, ale vlci zůstaly i nadále průhlední.
Jelikož Mlha nebyla tak úplně Mlha, byla to opravdu váhově těžká Mlha, těžko se jí chodilo. A si musela vybrat svůj další dopravní prostředek. Vklouzla do koruny krále Jelimána, hezky se usadila a on musel ucítit, že má na hlavě snad samotný balvan. "Jdeme! Minulost nepočká a každá minuta je pro Vás drahá, pokud se nestihneme zpět vrátit v pravou chvíli, zůstanete tady uvězněni!" Hlesla a ukázala tlapkou, kam se mají rozletět. Ukazovala do severní části, daleko od jižní, kde se právě nacházely.
Čím rychleji se pohybovaly, tím se i čas měnil, roční období, jako by se dívaly na film pozadu. Krásný les, to muselo každé vlčí oko uznat, konečně se však mohly zastavit. V severní části totiž spatřili vlčí postavu, elegantní, krásnou, mladou a nezkaženou dámu. Černé tělo, zelené oči, ocas a drápy, prudce zelené, na denním světle neodolatelně krásná. Zrovna tančila s větrem, ladnými křivkami v kráse poledního světla a doušku mlhy, poznali jste ji?

Mlha se harmonicky točila kolem dokola nad jedovatými výpary, kdo ví co v nich viděla. To jak se dnes chovala bylo vážně divné a nalákala sem opravdu dost vlků ze zdejší smečky, byla přímo nadšená. Skotačila, skákala do korun stromů, ale záře uprostřed zůstávala na svém místě. Mlha tu měla jednu dominantní černého alfu, pak i několik dalších členů, nemohla si jich více přát.
Nevnímala zmatenost, otázky, které jí byly pokládány, ona se prostě radovala a tu radost jí zkazil až nějaký žvanil, který se tu rozkřikoval po celém lese s tím, zda-li je pokažená, nebo tím že se něco děje. Jako by se doslova zarazila, hodila na Newlina Mlhový prdík a doslova se ztratila, vše utichlo a po Mlze, krom prdu na Newlinovi nezbyly ani památky. Kdo ví, zda-li to bylo tím, jak neuvěřitelně mlel svou tlamou, nebo tím, že přišel jako poslední.
Minutu dvě bylo hromové ticho, nikomu se ani mluvit nechtělo, jako by se tímto projevovala úcta lesu. Najednou se pod všemi přítomnými objevilo kolečko Mlhy, pára jako by je úplně ovládla, nemohly zvednout nohy, protože je Mlha držela jako hřebíky zapíchnuté v nohách. Dva malé pramínky se pomalu a jistě sápaly nahoru, po předních nohách, mohutných krcích až do vlčích nosních dírek. Vůně, kterou cítili nedokázali určit, hlavní bylo, že se tomu nešlo ubránit. Vlčí těla se najednou nadzvedly z povrchu a ucítily jen poměrně rozsáhlé zemětřesení.
Na zem už pak padla bezmocná vlčí těla v bezvědomí, zahalena Mlhou a pro přítomné reálné vlky naprosto nemožné najít.
Vlci netušili, kolik času to mohlo trvat, každopádně byli vůbec živí? Byli v černobílém Sarumenském hvozdu, oni sami byli napůl průhlední a co víc, vznášeli se. Je tohle normální? Kde to jsou? Jsou nad mrtví? Zabila je snad vlastní smečková magie, na kterou dlouhé roky tak moc spoléhaly? Drobná záře Mlhy, stejná jako jim před malou chvílí zpívala tam venku, na zemi, se kolem nich prosvištěla a usadila se v tuhle chvíli na té nejnebezpečnější hlavě, co tu poletovala. Mlhavý zázrak se posadil Nerssie na hlavu, co ta udělá?

// Pořadí: Morfeus, Nerssie, Sallaré, Darkie, Wolfganie, Andante a Newlin.
EDIT: 8.2.2017 17:45 - Tak pokud máte problém s pořadím, nemusíte ho dodržovat, piště na přeskáčku, jestli to bude lepší..