Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odraz v zrcadle se pomalu a jistě začal vlnit, ukazoval obrázky, obrázky pro každého vlka zvlášť. Každý z nich viděl svou budoucnost, dospělost, jací budou, jací jsou, ale byl v tom háček. Každý z vlků viděl budoucnost někoho jiného. Někteří viděli toho samého vlka, jiní zase někoho jiného, mohlo je to snad i vyděsit? Jak někdo dospěje?
Mezi tím se na hranicích objevil dospělý vlk, byl rozhodně přitažlivý pro všechny vlčecí očka, protože to bylo něco velkého, mohutného a nového. Tudíž se Nate stal terčem bombového vlčecího útoku. Proto hnědému vlčkovi nezbývalo nic jiného, než běžet za jediným tvorem, který by o téhle situaci mohl něco málo vědět - Lady Mlhahule, která se momentálně šťárala v nose.
Z nebe se najednou stala jedna velká duha, všechny barvy na nebesích se měnily v mžiku okamžiku a začalo pršet, začaly pršet borůvky. Hodinky, nebo aspoň její část, která byla mezi vámi se rozsvítila a ukazovala směrem, že chce jít dovnitř zrcadla, ovšem tam nic nebylo, nebo ano?

Květiny, které tak radostně lechtaly své protivníky, náhle s touto aktivitou přestaly.
Strom si vše rozmyslel. Nestálo to za to.
Rozhodl se, že přijde jindy, až ho nikdo nebude čekat.
Naposledy zamával větvemi na rozloučenou, možná proto, aby se omluvil za případnou zbytečnou paniku, a zmizel zpět do země. Nyní byli na Západní louce jen 4 zmatení vlci.

"GWAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAGH!" zopakoval mocný a moc rozzlobený strom ještě jednou svůj řev. I když by to strom nikdy nepřiznal, tento řev už tak agresivní nebyl. Proč? Strom byl v nitru rád, byl přímo potěšen, že se mu dostalo pozornosti.
"JSEM STROM AAAA JSEM AAAAGRESIVNĚ ROZZLOBENÝ AAAA NAAAŠTVAAANÝ!" vysvětlil strom klidně (tedy, klidně na jeho poměry, rozhodně se jednalo o nejklidnější projev za celý jeho život) černé vlčici, která se tak troufale (jako kdyby tu snad strom nebyl, tse!) ptala na jeho aktivity.
Měl snad potřebu říkat víc?
Říkat ne. Jakože rozhodně určitě ne.
Ale křičet...
"MOC MNE ŠTVETE, GWAAAAAAAAAAGH!" oznámil strom vlkům velmi rozzlobeně a jakmile jeho slova dozněla, po celé louce se náhle rozlehl klid.
Zdánlivý klid.
Hned na to totiž oživly všechny květiny, které se na louce vyskytovaly, a s prapodivným kníkáním a pištěním, které mělo vyjadřovat jejich souhlas se slovy stromu, začaly vlky agresivně lochtat okvětními lístky.

Západní louky, které byly vždy jaksi opuštěné, byly klidné. Taky byly západní, ale to bylo tak jasné, že to nikdo nikdy doopravdy neřešil. Možná celé louky nikdy nebyly řešeny.
A možná už toho neřešení bylo dost.
"Chyba!" zakřičela jakási nespokojená anonymní květina z davu a jiná jí na to přikývla.
To ještě nic neznamenalo, takže jsme to nemuseli řešit.
Jenže pak! Pak přikývla další! A další! A další přikývla třikrát! A pak-
Stalo se něco neobvyklého.
Jedna z květin (pravděpodobně ta nejhlavnější z nejhlavnějších) náhle začala mohutnět, růst...
Už to nebyla květina.
Byl to... strom. Mocný strom!
"GWAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAGH!" Mocný a moc rozzlobený strom, který se právě rozkřikl přes půlku vlčí země.
Přijde se někdo podívat na takovou atrakci, jako je strom na neřešené louce? Nebo ho nikdo nebude řešit?

// Newlin povstal ze záhrobí a přináší vám osudovku pro cca 4 vlky! ^^
Podmínky: aktivita. prosím. T-T Schopnost odpovědět do dvou dnů je povinností ˘^˘

Tým A
Amaya a Bellray zpočátku postupovali poměrně sebejistě - vlk totiž dokázal vytvořit jakousi pochodeň. Chodba se ale nenápadně zužovala, což mohlo působit dost klaustrofobicky. Nicméně i když to možná vlka trošku znervóznilo, ani jeden z nich nezastavoval.
I s nástupem téměř neznatelného varování maličkých modrých broučků se Amaya neohlížela, nebrzdila. Byla pevně rozhodnutá, že Irkallu najde. A Bellray též statečně odolával znepokojivým pocitům a myšlenkám. Jednoduše nepolevovali v ostražitosti, leč nakonec museli kráčet za sebou, neb koridor měl na šířku snad jen padesát centimetrů... Jak by se ale tudy prohnal ten obří ježek? Jen těžko by se sem vešel. To přimělo vlky váhat. Minuli snad nějakou odbočku? Žádné si nevšimli - co když byla schovaná pod vrstvou popínavých rostlin?
Zastavili. Proč? Jednoduše proto, že chodba skončila. Prostě tu byla zeď a nic víc. Amaya i Bellray se zmateně rozhlédli. Ne, nebyla tu žádná přilehlá šachta. Nechápali, jak se to mohlo stát. Nezbylo jim tedy nic jiného než se otočit a jít pět.
Nicméně i když to udělali, asi po sto metrech cesta začala zahýbat doprava, ač předtím cesta neobsahovala žádné zatáčky. Někdo nebo něco si s nimi hrálo, jinak to možné nebylo. Postupovali opatrně, protože teď už si nemohli být jistí opravdu ničím.
Ale hle, co se k nim nedoneslo? Uslyšeli Irkallu i obřího ježka, jak diskutovali. V ten moment zrychlili, ale bylo jim to houby platné. Zjistili, že se ocitli v obřím labyrintu. A teď bábo raď, kudy jít? Neustále naráželi na slepé uličky.
Avšak když už se jim zdálo, že se začalo dařit, do nohou je každou chvilku práskly kořínky s trny (zrovna takové, jakými byla uvězněna Irkalla a jaké ztěžovaly týmu B hrabání v zemi). Nejdříve se jim vlci lehce vyhýbali, ale později se jejich intenzita natolik zvýšila, že se Amaya ani Bellray nevyhnuli tržným ranám.

Tým B
Maple, Darkie a Awarak se společně vydali za malinkým ježečkem, jenž je zavedl k jistému místu. Vlci pochopili, co po nich bodlináč chtěl a začali hrabat. A i přes to, že je trýznily zákeřné kořeny, statečně svůj úkol dokončili. Vyndali ze země onu zvláštní sošku schouleného ježka s květinami na zádech. Vlci vůbec netušili, k čemu jim to bylo, ale zjevně to nějakou moc přeci jen mělo - nebezpečné kořeny se uklidnily.
Darkie nechala vyklíčit léčivou rostlinu, jejíž lístky blahodárně působily na čerstvé rány. Krom toho se Awarak vyjádřil k nastalé situaci. Možná to nebyl tak špatný nápad... Malý ježeček, jenž je sem dovedl, už ale začal pískat a poskakovat. Vyběhl směrem, odkud původně vlci přicestovali. Znamenalo to, že i oni nakonec budou muset vejít do podzemí? Maple uchopila sošku do tlamy a všichni se rozběhli nazpět. Zdálo se, že ona soška byla nějakým klíčem, odpovědí.
Naprosto znavení doběhli k místu, kde obří ježek zmizel v zemi. Ježeček je ale zastavil a zavrtěl hlavou. Ukázal jim jiný směr. Snad o sto metrů dál se nacházelo pár podezřele poskládaných balvanů. Bodlináč zaúkoloval Awaraka. Ten pochopil, že dostal za úkol odvalit jistý kámen. Jakmile tak učinil, naskytl se před ním pohled do velké díry. Ježeček se zaradoval, nadskočil, schoulil do kuličky a zmizel v černočerné tmě. Vlci překvapeně zamrkali, ale po chvilkovém váhání též skočili do šachty. A jak velmi brzy zjistili, tunel byl hodně příkrý a strmý, tudíž se vlci spíše klouzali. Dole je čekalo celkem tvrdé přistání. Maple však jízdu ustála a sochu stále třímala v tlamě. Všichni tři nyní též zaslechli hlasy - Irkallu, obřího ježka a kdesi v dáli Amayu i Bellraye. K jejich smůle se však ocitli na začátku bludiště, tudíž museli najít správnou cestu. Nyní však malinkého ježečka již nikdo ani nezahlédl. Jednoduše zmizel - vlci si museli poradit sami.

Irkalla
"Víš nemusím nutně ihned zabíjet. Vlastně by bylo fajn pozorovat, jak pomalu a bezmocně umíráš," pověděl zamyšleně obří ježek, jenž stále pochodoval ze strany na stranu. "Žije?" zastavil a pohlédl na vlčici. Zdálo se, že s touto informací nebyl obeznámen. "To je milé zjištění. Ale přesto mám neskonalou chuť tě vidět trpět. Ať mi kdokoliv říká jakkoliv," pobaveně se uchechtl. Očividně mu jeho pověst byla ukradená. "Hmm, tak kde začít?" oblízl si čenich a děsivě se zazubil. Obešel Irkallu a chytl její vzpurný ocas. Natáhl ukazováček a svým obřím drápem do ocasu píchl. A pak znovu a ještě jednou. Byl zvědavý, jaké reakce se dostaví.
Následně trochu popošel a svým nataženým prstem vlčici způsobil pár dalších hezkých jizev: na pravém boku, na pánevním výběžku, na pleci... Dokonce si beze spěchu chytil její pravé ucho a obřím drápem ho delikatesně roztrhl napůl. (//Záleží na tobě, jestli si budeš nebo nebudeš chtít tuhle událost zvěčnit na vzhledu. >:D) Pousmál se, přičemž do ropáraného ucha alespoň třikrát cvrnkl. Následně jí zpříma pohlédl do očí. Beze slova se uchechtl. "Nechám tě žít, protože se mi chce," prohlásil už špetku znuděně. "Ale provedu na tobě menší úpravu," zakřenil se a roztáhl dva prsty s pařáty. Tlapu zvedl do úrovně její hlavy, konkrétně očí. "Uvidíme, jak se ti bude žít ve věčné tmě."

A VŠICHNI NA ZÁVĚR
Amaya s Bellrayem úspěšně unikli nebezpečným rostlinám a těsně před koncem bludiště narazili na Awaraka, Darkie a Maple. Společně nalezli správnou cestu, jenž je dovedla k východu. Obří ježek překvapeně zamrkal - nedokončil své zamýšlené dílo s oslepení Irkally. Zaujala ho jistá věc, kterou nesla Maple. "Ty!" ukázal na ni a vrhl se k vlčici. Maple sebou trhla a zazmatkovala: sošku nejen že upustila, ona ji vyhodila do vzduchu. tento čin byl ve finále velmi chytrý, protože se ukázalo, že obří ježek sošku k něčemu potřeboval. Starostlivě ji chytil do pracek, nesměla se rozbít. Skupinka vlků mezitím vydala na záchranu pohmožděné Irkally uvězněné v nebezpečných kořenech, s kterými se všichni již setkali. Dva z nich však zastavili. Překvapivě to byl Awarak, jenž si vzpomněl na svůj předešlý nápad. Žďouchl do Darkie, jenž uměla nechat vyklíčit rostliny. "Ty květy," naléhal vlk, načež Darkie přikývla a se soustředěným výrazem se jí to opravdu povedlo. Ze země vylezly malinké růžovoučké kvítky a utvořily doslova souvislý koberec v celé "místnosti". Samotná černobílá vlčice za to celé nemohla - ona jen podnítila ten prvotní impulz. Jakmile tedy nechala vyrůst jednu kytičku podobnou těm kvítkům na sošce, to místo jako by se vzbudilo a samo od sebe vlčici pomohlo. Jen co se ony rostlinky dotkly obřího ježka, jenž jemně držel sošku, sám též dočista zkameněl.
"Láska," pronesl malinký ježeček. "Miloval ji. Kdysi ji ztratil, proto se z něj stalo... Tohle." Zarejdil nosánkem v květinách. "Děkuji vám za záchranu. Teď už můžou být na věky spolu." Otočil se a již opět beze slova vlkům ukázal správnou cestu ven z podzemí.

//Moc všem děkuji za aktivní akci. Omlouvám se za zdržení. Původně měl konec vypadat trošku jinak, ale vzhledem k osobním důvodům jsem nucena osudovku předčasně ukončit. Každý z vás získává 20 pomněnek, 10 oblázků a 1 křišťál. :)

Paroháč na ni koukl nechápavým výrazem. Právě jí vysvětlil, jak to bylo s jeho osudem... A jediné, co Riveneth zajímalo, byla tornáda. Zamračil se a odfrkl si. "Řeknu ti tajemství. Absolutně netuším, o čem to mluvíš!" Vyvalil oči a kdyby měl ruce, tak by s nimi rozhořčeně rozhodil. Přejel ji pohledem, který působil přinejmenším podezíravě. Zdálo se, že zajdalen opravu neměl páru, oč se jednalo.
Povzdechl si a oblízl si nosánek. "Hm... Asi ne. Nevím, jak to mí předkové dokázali. Třeba se tehdy ještě dorozumět uměli. Nicméně já to nedávno zkusil a málem jsem dostal po čuni! Tudíž z toho vyplývá, že jediné možné řešení je med." Rozhlédl se, neb měl pocit, že kdesi v dáli uslyšel podezřelý zvuk, jenž se podobal medvědímu funění. Věděl, že se mu krátil čas. Musel konat, než bude příliš pozdě.
Vlčice mu ale plán úspěšně hatila. Chtěla vědět, co z toho bude mít ona. Zaúpěl: "Wháá, život? Ten medvěd tě viděl se mnou. Dozajista si tě pamatuje, takže by asi neměl problém tě pronásledovat... A to ty přece nechceš, ne?" Kdoví, jestli zajdalen mluvil pravdu. Ale vlčici to znejistilo. Co když si nevymýšlel? Co kdyby ji medvěd opravdu byl schopen pronásledovat po celé Galliree?
Netrpělivě zadupal pravou nožkou. "Chjo, chjo! Dobře. Máš ráda kamínky? Myslím ty třpytivé, cenné... Něco mi říká, že by se ti přihodily, ne?" Zatěkal očima ze strany na stranu. "Když mi pomůžeš, nejen, že se zbavíš medvěda, ale dostaneš i ty blbý šutry!" Čekal na její rozsudek. Riveneth si dala na čas a pořádně si to promyslela. Možná dokonce zdržovala naschvál - jako by ji bavil pohled na nervózního ušáka, jenž se ohlížel za každým šustnutím.
Vlčice nakonec svolila. Možná se slitovala, možná jen zatoužila po kamenech... Nicméně přikývla, načež se zajdalen úlevně usmál. Radostně poděkoval a pobídl ji, ať se s ním vydá hlouběji do lesa. Pospíchal, stále se rozhlížel. Ptal se, kde by správně měl hledat úl. Riveneth mu prozradila, jak vypadá a kde většinou bývá. Po dobrých patnácti minutách důkladného hledání společně přeci jen nalezli vytoužený úl. Chvíli váhali, ale Riveneth byla odvážná a statečně ho ulovila. Otočili se tedy a pronásledování posledními včelími válečníky vyběhli zpět k hranicím rokle.
Tam už zahlédli medvěda. Zajdalen suše polkl a zpomalil. Vlčice upustila úl a s nadáváním udělala pár kroků vzad. "Ahój," ušák se nervozně usmál. Hnědý kolos se přiblížil natolik, že zastavil jen pár metrů od paroháče. Riveneth musela uznat, že tak velkého medvěda ještě v životě neviděla. Chlupáč zabručel; z pysků mu ukápl proud slin. "Tady, tadyhle! Podívej, co tu pro tebe mám." Zajdalen přihopsal k úlu a opatrně ho dokutálel k medvědovi. Ten sklonil hlavu a hnízdo očichal. Zabublal a očima zaplul k Riveneth a následně i k zajdalenovi. Vycenil zuby, což působilo dost děsivě. Avšak oběma jim došlo, že to měl být úsměv, neb medvěd zajdalena následně jemně poplácal na zádech svou obří tlapou. Vzal úl a odkráčel pryč.
"Vidíš? Zvládli jsme to!" Vlčice se nadechla, ale než stačila něco říct, přerušil ji: "Ano, nezapomněl jsem. Své slovo dodržím." Aniž by někam chodil, jednoduše začal hrabat do země. Stačilo mu jen pár pohybů pacičkami a už narazil na kameny. Riveneth zvědavě natáhla krk. Zajdalen vytáhl z hlíny krásné modré safíry, které poskládal na hromádku. "Tadá! Děkuji za pomoc," zazubil se a s rozloučením se vydal na cestu. Ale ještě než stihl Riveneth zmizet úplně z dohledu, houkl na ni: "A mimochodem, ta tornáda byla má práce. Potřeboval jsem k sobě někoho přilákat," uchechtl se a následně se smíchem zmizel kdesi v trávě Západních luk.
Vlčice nad tím zakroutila hlavou a poté opatrně přišla k místu, kde parohatý ušák vyhrabal drahé kameny. Nenápadně hrábla tlapkou do díry, aby se ujistila, že tam již žádný nezbyl. Nic však nenašla. A tak pokrčila rameny, sebrala se a vydala se svou cestou.

//Omluva za zdržení. Kvůli jistým událostem musím osudovku ukončit dřív, než bylo původně v plánu. Snad se nebudeš zlobit a doufám, že sis sólo akci užila. :) Do úkrytu ti přibude 20 safírů a 10 mušliček.

<<< Západní louky

Vlčice konečně doběhla do relativního bezpečí. Neustále se ohlížela a zajdalen s ní. "Uff, zvládli jsme to," radoval se, ačkoliv většinu práce odvedla Riveneth. Neochotně seskočil dolů z jejího hřbetu a nutně se musel vydýchat, jako by právě uběhl maraton.
Vlčice však kladla otázky, což se ušákovi moc nelíbilo. Zakoulel očima a povzdechl si. Chvíli jen mlčel, ale pak jen suše polkl. "Ech... Fakt to musíš vědět? No... Tak jo, jak myslíš." Zajdalen se podrbal za uchem a na jeden nádech spustil: "Kdysi dávno ty louky patřily medvědům. My - zajdaleni - jsme si ji chtěli zabrat, a tak jsme vytvořili jakýsi konktrakt. Dohodu, že dokud budeme medvědům dodávat dostatečné množství medu, oni se od nás budou držet dál a nechají nás žít v poklidu." Zamlaskal a koukl někam do pryč. Hlavně aby nemusel hledět Riveneth do očí. "Řady zajdalenů za těch pár desítek let prořídly, až jsem nakonec zbyl sám... A já absolutně nevím, kde ten med sehnat. A i kdyby, nepolezu přece do včelího hnízda! Jak se tomu nadává? Úl, jasně. Takže tvým úkolem teď bude najít úl. Ale neboj, pomůžu ti," mrkl na ni. "Ehm, prosím?" dodal a omluvně se na ni usmál.

"Vzbudilas mě!" prohlásil trochu dotčeně, když se Riveneth zeptala, proč tedy zajdalen vůbec vylezl ze svého teploučkého úkrytu. Původně měl v plánu se probudit až s začátkem podzimu, když teprve dozrávalo ovoce.
Jeho obočí pomalu vyjelo nahoru. Vlčice se ho dotázala, co vidí na onom shnilém ovoci. "Má to prostě specifickou chuť, která se mi líbí. Ale nemysli si - můžu s tím přestat, kdy se mi zlíbí!" dušoval se jako nějaký závislý alkoholik. "Tráva a zrníčka jsou hnus... Ochutnalas to někdy? Vždyť to skoro ani nemá chuť. Blé."
Přikrčil se a vytřeštil oči, jakmile zahlédl obřího medvěda. zamračil se a tlapou naznačil, ať se Riveneth taky schová do trávy. Bohužel vlčice tento jeho signál zachytila pozdě a medvěd si jí všiml. Zajdalen suše polkl, vyskočil na nohy a sklopil uši. "Je to v háji," pískl, naskočil na záda vlčice a křikl: "Hyjé, jedem, jedem, než nás dožene! Děléééj, nebo oba chcípnem!" ječel na ni, když se konečně dala do pohybu. Vlčice - ač zpočátku neochotně - zrychlila do trysku. Chuděra byla zmatená. Medvěda přeci ničím neštvali, ale když se ohlédla, zjistila, že je chlupáč opravdu pronásledoval. Z huby mu vlál jazyk a sliny, kožich se zavlnil s každým jeho skokem. Kam měla vlčice utéct, aby se ho zbavila?

//Vyber přechod na nějaké území. Osud jde s tebou.

Vlci konečně začali spekulovat nad tím, co a jak zařídit. Došli k závěru, že je třeba se rozdělit. Ať už nakonec utvořili jakékoliv skupiny, jedno bylo jasné: ve finále se prostě rozdělili, přičemž tým A se vydal na záchranu Irkally a tým B zase po stopách ježečka. Ještě předtím se však Amaya pokusila nabourat do mysli bodlináče, jenž se snažil Maple něco naznačit. Šedouchá vlčice se toho moc nedozvěděla. Ale přeci jen jí v mysli proběhla dvě slova: láska a záchrana. Co to mohlo znamenat? Byly to pokyny, jak vyzrát na obřího ježka? Nebo jim tvoreček prostě jen chtěl naznačit, že jestli mají rádi svůj život, měli by vzít nohy na ramena?

Tým A
Vlci se pomalu vydali do útrob temného tunelu. Kráčeli nejistě, neb tu byla černočerná tma. Neměl někdo magii ohně, aby mohl posvítit na cestu?
Hlína byla mokrá, v některých částech snad i jistým způsobem slizká. Občas někdo šlápl na něco, co vydalo zvuk jako když se rzplizne ptačí vejce o zem... Tunelem vanul odér zatuchlosti a hniloby, jako by se vlci spouštěli do světa mrtvých. Zlověstná atmosféra nikoho nenechala chladným. Intuice jim dobře radila, aby se rychle otočili a už nikdy se k tomuto místu nevraceli. Čekalo tu něco moc zlého... A nejhorší byl ten pocit, ten dojem, že to zatím jen spalo, tudíž se nemohlo jednat o obřího ježka.
Zhruba po deseti minutách nejistého klopýtání si někteří všimli, že se chodba pomalu ale jistě začala zužovat. Mohly za to nenápadně se plazící rostliny, jenž se upínaly ke stěnám. Na jejich listech ulpěly malilinkaté modré tečky, které začínaly vyzařovat jemné světélko. Přitahovaly vlčí zraky, až se skupinka zastavila a vyloženě je začala zkoumat zblízka. Naklonili k nim hlavu a ejhle... Ony tečky byly vlastně jen maličcí broučci. A vydávali téměř neslyšitelný zvuk... Byla to slova. Říkali "pryč, jít pryč". Snažili se vlky odehnat, ochránit od onoho zla. Skupinku to znejistilo. Co když se hnali kupředu jako dobytek na porážku?

Tým B
Ostatní vlci se vydali po stopách ježečka. Ten měl velmi na spěch, vlastně utíkal, co mu síly stačily. Na to, že měl krátké nožky, mu to celkem pádilo. Mydlil si to napříč mýtinu dobrou čtvrthodinu, pak zničehonic zastavil. Hned na to začal hrabat do země. Pískal na vlky a ťukal do země - kdyby mohl, snad by řekl: "hrabejte, ať se z vás kouří".
Po určité době takové námahy už vlci vyhrabali pěknou jámu. Tu a tam se ale v zemině začaly objevovat kořínky. Zpočátku jen překáželi v práci, později si ale všichni všimli, že ony kořeny se samovolně hýbou. Chytaly vlky za nohy a držely je, aby jím hrabání co nejvíce ztížily. Dokonce na nich vyrašily trny (stejné, jakými byla uvězněna Irkalla) - a to už opravdu bolelo. Vlkům byly způsobeny nemalé škrábance, avšak ježeček trval na svém a dál hrabal.
Když už byli všichni zmožení, krváceli, sem tam měli i odchlíplé kousky kůže a masa na tlapách, někdo narazil na cosi tvrdého. Ježeček se zaradoval a pískl. Nalezená cennost byla malá soška v podobě schouleného bodlináče. Na zádech měla pruh rozkvetlého zkamenělého kvítí. Působila tak magicky a nevinně, že její přítomnost udobřila nepřejícné kořeny, které teprve teď přestaly vlky sekat a škrábat do nohou.

Tým Irkalla :D
Nebohá vlčice se nemohla bránit, liány ji dusily čím dál víc. Snažila se tedy komunikovat s ježkem, který se netvářil moc nadšeně. Mračil se, občas vycenil zuby, odfrkával si. Chodil sem a tam, jako by byl nervní. "Ticho," sykl nakonec. Už mu třeštila hlava. "Jsi hříšnice! Chtělas mi sežrat syna!" Zastavil, jako by si vzpomenul na něco velmi důležitého. "A teď... Teď si tě podám - přesně tak, jak si to chtěla udělat jemu!" Zaryl drápy do země. "Vymysli alespoň jeden jediný důvod, proč bych to neměl udělat." Irkalla si musela velmi dobře rozmyslet, jak bude znít její odpověď. Kdyby byla příliš drzá, mohlo by ji to stát život...

Tvor koukl na Riveneth, která prohlásila, že vypadá dost jako zajíc. Zakoulel očima, vytřeštil je a nevěřícně zamrkal. Jeho výraz byl překvapený, snad i špetku uražený. "Co prosím? Já a zajíc? Tsse!" Zakroutil hlavou a dodal: "Cožpak nevidíš ty parohy nahoře?" Zdálo se, že ho to prohlášení dosti zasáhlo.
Vzdychal a chrchlal, jako by se cítil velmi špatně. "To je hrozné, nepřijatelné... Měl jsem ještě zůstat v úkrytu," brblal, zatímco hledal něco k snědku. Byl unavený, nevyspalý, celý ztuhlý. A navíc se dozvěděl, že tady drahá Riveneth nikterak dobře neovládala žádné magie. Najednou se jeho výraz změnil v zoufalý, až by se z toho jeden rozbrečel "Já chci podzim," zabublal, zafňukal.
V tom mu ale vlčice nabídla pomoc s hledáním jakýchsi rostlin. Usmál se a odhalil tak své zaječí zoubky. "To je šlechetné," přiznal, "ale já nepotřebuju žádné květinky... Chutnají ohavně. Jediné, co mám rád, jsou jablka. A hrušky. Obojí tak nějak... v hnijícím stavu," ušklíbl se a čekal, jaká reakce se dostaví.
Otočil se čelem k Riveneth a zvedl se na zadní - panáčkoval. "Tak já, mladá slečno, jsem zajdalen. Neříkej, že jsi o nás nikdy neslyšela! Ale je pravda, že nás moc nezbylo..." povzdechl si. Najednou ale začenichal a podotkl: "Ty ale také nevypadáš jako čistokrevný vlk." Naklonil hlavu, jako by uvažoval nad tím, jakého původu je šedobílá vlčice.
Nicméně věci se poněkud daly do pohybu. Zajdalen začal otáčet uši do všech stran. Vzápětí se sklonil, jako by se chtěl vpít do země. "Ajéje," špitl. Riveneth se ohlédla směrem, který tvor označil za nebezpečný. A hádejte, co tam vlčice neuviděla? Medvěda.

//Kde to vázne?

Z nory se ozval dlouhý povzdech. "Jsi si tím vážně jistá?" přeptal se tajemný cizinec. Věděl něco, co vlčice nevěděla! A zdálo se, že toho patřičně zneužíval. Jako by vážně měl nějakou souvislost s ušáky, ale nebyl to doslova zajíc.
"Ochh, bože," zaúpěl, jako by to nebyla odpověď, kterou původně od Riveneth chtěl. "Fajn, fajn! Už to dál nevydržím," zachroptěl. Z nory se začalo ozývat jakési šustění a křupání suchých stébel a listů snad ještě z minulého podzimu.
Vlčice ustoupila a čekala, co se z černočerné tmy vynoří. Cizinec lezl pomalu, dával si pořádně načas. Nejdříve do podvečerního světla vykoukl zaječí čumák, pak zaječí nožky, zaječí oči (jenž měly podezřele zúženou zornici) a zaječí... parůžky? Tvor se nakonec doplahočil asi tak dvacet centimertů před vchod nory a znovu zaúpěl. "Hmm? Tak už víš, co jsem zač?" pomalu mrkl a přivřel víčka. Jeho pohled sjel nejbližší okolí, aby se mohl zastavit na Riveneth. Znaveně zívl a povzdechl si. "To je... Jaro?" Beze spěchu se podrbal za uchem a oblízl si tlamičku. Najednou jako by ožil - dohopkal k nedaleké hromadě sušených větviček a listů. Sklonil hlavu s parožím a snědl to. Zaksichtil se, jako by mu to nechutnalo. "Bwágcht," zakašlal a vyplivl to ven. Obrátil se na vlčici a prosebně na ni koukl. "Prosím, prosím... Řekni, že umíš ovládat přírodu? Že umíš nechat vyklíčit nějakou rostlinu?"