Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kráska, která byla poněkud rozrušená tím, jak moc ji černá vlčice neměla ráda, si ani příliš nestěžovala na to, že se k nim nepřidal Meinere. Možná ji prostě taky neměl rád.
Za to Suerte!
Suerte se ponořil pod vodní hladinu.
Možná to bylo poněkud neobvyklé, ale černý vlk mohl dýchat jako na souši a viděl jako na souši... jen všechno působilo o něco krásněji.
„Vítej u nás!“ radostně ho přivítala Kráska a hlavou pokynula k tomu, co se dělo pod nimi. Suerte mohl vidět další rybo-vlky, kteří si spokojeně plavali po dně a konverzovali o hlubokých tématech (konverzace o počasí není jen konverzace, je to životní styl!), pak také malá rybo-vlčata, která se šťastně hnala za jakousi rybou, co spolkla ježka, a...
A co bylo tamto? Vypadalo to docela slizce, taková koule, ze které vedlo několik dalších divných věcí a- „Já jsem chobotnice, zdravím, pane Suerte,“ pozdravila ta divná věc a zamávala na našeho kdysi suchozemského vlčka jinou divnou věcí, která vedla z hlavní divné věci a celé to bylo takové divné.
„A tady jsou delfíni!“ Kráska nadšeně vykřikla, jak se k nim blížila smečka dalších divných (tentokrát šedých a usměvavých) zvířat. „Ty pojedeš na Mořščáčkovi, to je můj druhý nejoblíbenější~“ usmála se na svého černého společníka téměř tak vesele, jak se usmíval ten- ta? Delfín. „A já pojedu na- ó ne! Kam se poděl? Neviděl jsi ho tu? Byl šedý a měl bílé břicho a- a- kde je Alohan?!“ Kráska začínala panikařit. Vlk přece nepřichází o delfína každý den. „Určitě ho někdo ukradl! Musíme ho chytit, Suerte! Musíme najít mého Alohana! To byl určitě pan Chobotnice! Pojeď!“ Mořská vlčice se chytila za ploutev jednoho ze svých méně oblíbených delfínů a ten se s chechtáním pomalu rozplul směrem ke dnu.
Nyní to začínalo být vážné. Suerte a Kráska před sebou měli podvodní zločin k vyřešení.

Ať už Kráska udělala cokoliv, černé vlčici se to nelíbilo.
A tentokrát musela Kráska učinit něco vskutku hrozného, vzhledem k tomu, že...
Vzhledem k tomu, že jí nezbývalo nic jiného, než aby smutně pozorovala, jak se ji Allairé snaží rozsápat na kusy, a ještě smutněji poslouchala ta ošklivá slova.
Jenže čím si to zasloužila? Byla příliš nezdvořilá? Chtěla toho snad moc? A pokud toho moc chtěla, proč nikdo nic neřekl? Proč z ní chtějí rovnou udělat několik menších ryb a vlčic?
"Takhle zlí jste na povrchu všichni?" zeptala se svých dvou spasitelů, zatímco se snažila uhíbat Allairé a jejím útokům. Nechtěla nikomu ublížit. Proč by taky chtěla? A proč chtěla ta černá vlčice ubližovat jí?
"Vypadnu," odpověděla z posledních sil té Zlé, které už by žádná slova patřit neměla. "Nechcete na chvíli se mnou? Pořád jste neviděli delfíny a... tak, prosím," zašeptala Meinerovi a Suertovi a s rozšířenou sbírkou jizev zmizela pod hladinou.
Bude ji někdo následovat?

// Opět na mobilu. Fakt máte talent na to mě donutit psát zrovna tehdy, když je můj notebook taaaaaaakhle daleko. T-T

Když Kráska viděla, že ji alespoň dva vlci následují, šťastně se zasmála. Vlčícím, které byly blíže ke břehu, to mueslo znít jako smích delfína, avšak Suerte s Meinerem? Nemohli odolat.
Zažívali ty nejkrásnější chvíle svého života. Obklopovalo je moře, vůně rybiny a trouchnivějících řas, navíc byli Krásce tak blízko... Ale nedělo se ještě něco? Zdá se to Suertovi, nebo Meinere taky náhle necítí zadní tlapy? Záleželo na tom? Kdo je potřebuje. A ty paranoidní vlčice u břehu nevědí, o co přichází.


// Suri za krátkost, za jízdy se mi na mobilu píše celkem blbě. :D

Čím byla Kráska blíže k vodě, tím byla více okouzlivá. „Ó, jsem vám zavázána, mí zachránci!“ radostně šeptala Meinerovi a Suertovi, svým hlavním vlkotahačům. „Tady!“ zvolala a svou tlapou vlkům elegantně naznačila, že ji mohou pustit.
Když se tak stalo // kinda manipulace, pff, se stává, rozplavala se do dáli za vycházejícím se sluncem. Vrátí se ještě někdy?
Její hlava zmizela pod vodou. Několikrát to zašplouchalo. A byla zpátky.
„Ještě mne napadlo, ó mí spasitelé,“ promlouvala pomalu a líbezně, „co kdybyste se ke mně přidali? Představím vám svého tatínka! A- a- viděli jste mého delfína? Pojďte prosím za mnou~ Nic se vám nestane, slibuji~“
Kráska se nádherně usmála a šťastně plácla ocasem.
Vzduchem se linula rybina.
Jak by mohli vlci odolat?

„Ó,“ vydechla s údivem Kráska, „ještě jsem neměla čest seznámit se s tak statnými vlky, kteří by ovládali tolik magií~“
Kráska byla samý okouzlující úsměv... tedy alespoň do té doby, než se Allairé zeptala na to, co ji neučil otec. „Ale já neplavala blízko břehu! Tatínek říkal, že nemám plavat blízko břehu, a tak jsem blízko břehu neplavala. Opravdu nikdy! Plavala jsem po naší zahrádce,“ se slzičkami v očích se rozhlížela po své suchozemské společnosti, „a pak... pak ta bouře!“ Nyní už opravdu propukla v pláč. Jak mohla být Allairé tak bezohledná a vytáhnout takto citlivé téma?
A Allairé nepřestávala. „Já...“ následovalo další vzlyknutí, „já přece nezapáchám, drahá.“ Kráska začínala být z černé vlčice vskutku nešťastná – jak může být tak zlá? –, ale Meinere, švarný jinoch, zachránil situaci. Kráska se roztomile a krátce zahihňala, jen decentně, tak, aby černou vlčici nepobouřila ještě více.
„Jen mi, prosím, neubližujte~“ dodala s jemným pokývnutím hlavou a vypoulenýma očima pozorovala Suerta a Meinera, jako kdyby jim svěřila veškerou svou důvěru.


// Osud se ozve, až dostanete Krásku do vody.

Mořská vlčice spokojeně sledovala nově příchozí. „Ó, vítejte, šlechetní suchozemci!“ pozdravila je s patřičným vychováním a ani se je nepokoušela nějak zvědavě pozorovat. Hlavní bylo, aby oni pozorovali ji.
„Má drahá, mé jméno zní,“ nadechla se, aby své jméno mohla zazpívat co nejlíbezněji, „Kráska~“ Jakmile své jméno dozpívala, udělalo to jistý dojem i na Meinera. Přeci jen, nebylo na Krásce něco krásného?
„A ó ano,“ pokračovala po jisté pauze (která jistě byla určena na to, aby se jí kochali ostatní), „zpět do moře, zpět do domů, to bych chtěla ze všeho nejraději.“ Zasněně povzdechla a – i když jí to její tělo zrovna nedovolovalo – pokoušela se podívat na západ slunce nad mořem. „Bylo by od vás přešlechetné, kdybyste mne, Krásku I., princeznu mořskou z moře a okolí, vrátili do našeho království. Tatínek vám bude zavázán~“
Cosi zvláštního, způsob, jakým občas některé slovo zazpívala, nutil vlky neodporovat. Vlčice, na druhou stranu, pořád ještě rozum neztrácely – Kráska je pěkná obluda. Nebo že by vlčice rozum neztrácely jen díky tomu, že ho nikdy nenašly?

Suerte se rozhodl velkorybu popostrčit. Původně měl nejspíš v plánu velkorybu sníst, ale nyní... nyní musel své plány změnit. Na obří ploutev totiž nenavazovala rybí hlava. Místo ní na ploutev jednoduše a naprosto přirozeně navazovala přední část těla – sice zvláštně zbarvené (copak se světle růžová ještě nosí?), ale okouzlující – vlčice.
„Ó, švarný cizinče!“ zvolala mořská vlčice sladkým hláskem, „jak šlechetné od tebe jest záchrána má!“ S vděčností pozorovala, jak její spasitel vrčí... snad aby ji chránil před dalšími cizinci? Ale to přece není vůbec potřeba, byť se jedná o další šlechetný čin! „Ó ne, můj zachránče, oni nám neublíží! Přilákej je blíže, prosím,“ zažadonila a s jejíma šedýma očkama působila velmi, velmi přesvědčivě. Proč by Suerte odolával?
Allairé a Riveneth byly tak daleko... ještě ani neucítily svěží rybinu. A Meinere, kterého prapodivné chutě sice přilákaly blíže, taktéž ještě nemohl spatřit krásu vlčice. A o něco takového by žádný vlk přijít neměl!
Suerte by je měl přilákat blíže...

Ještě nikdy se nedostalo hromadě chaluh tolik pozornosti.
Jenže se nejednalo o obyčejnou hromadu. Něco se skrývalo pod ní. Něco, co vydávalo melodii. Nebo to snad zpívalo? Vlk to jen těžko rozpoznal od hučení vítru a šumění moře.
Suerte, který se pokoušel čmuchat poblíž, si oné ukryté věci všiml jako první.
Z chaluh vyčnívala obrovská ploutev, která sebou občas mrskla, jako kdyby ona– co vlastně? Ryba? Může mít ryba takovou ploutev? Velkoryba nevzdávala svůj boj s pevninou a dál se snažila dostat zpátky do moře.
Taková velkoryba musí velkodobře chutnat. Že by hostina na pláži?

Bylo po bouři.
Pláž, sama místy připomínající svého slaného souseda, zela prázdnotou, kterou narušovaly jen pravidelně přicházející vlny.
Špinaví návštěvníci pokaždé přišli, zašuměli... a vytratili se do moře.
Znovu a znovu. Znovu a znovu.
Nudný, opakující se rituál, často shledávaný jako romantický, byl ale náhle narušen.
Cosi zůstalo na návštěvě déle.
Cosi, co vlna zapomněla na mokrém písku.
Cosi, co nyní vydávalo smutnou melodii.
Bylo po bouři?

// Pokus č.2
– Akce pro min. 3 aktivní vlky
–Bude trvat jen do herní části olympiády, aka nejpozději do 1.9. (a jo, tentokrát to vím s jistotou ˘^˘ :D)
Nějací zájemci? ^^

// Odměny:
2* do vlastností dle vlastního výběru (protože jste po tomhle bojování opravdu namakanci. ˘^˘)
42 oblázků (35 pro Saviora se Survaki)
35 květin/drahokamů (30 pro Saviora se Survaki)
+ menší bonusy: 1 křišťál pro...
Saviora (za jeho „nebudu jen koukat“ akci na začátku)
Faliona (za jeho perfektní post á la „udělám z vás kaši“)
Riveneth (za aktivitu)
Meinere (za újmu způsobenou slepotou, že ze sebe zase dělal idiota, za to, že nás všechny spasil, zachránil Gall a tak)

A to pořád není všechno, Horste?
Kdo Newlinovi napíše do vzkazů (platí do 14.8., 19:00) menší feedback ohledně akce, bonus ho nemine.. >:D
Ale zas tak jednoduché to nebude... vyžaduji drabble o 101 slovech / básničku o 4 verších.
A ano, ráda vás vidím trpět.
Děkuju za akci. C:

Oddaní statečně bojovali za své přesvědčení, někteří více, někteří méně.
Croatoan pomalu oddechoval a čekal, kdy přijde někdo, kdo ho nahradí. Protože croatoan musí zůstat zachován.
A někdo přišel. Byť byl žilkovaný, nepatřil příchozí mezi oddané. Ale to si Croatoan uvědomil příliš pozdě. Nebránil se, neuhnul, nevracel útok. Příliš pozdě.
Svůj poslední pohled věnoval vrahovi, který všechno zničil. Chtěl mu věnovat také svá poslední slova, avšak jeho tlama se začínala plnit černou krví. Zamrkal. Skončilo to mnohem dříve, než očekával. (//Což se o téhle osudovce říct nedá, tbh. :D) Všechno mohlo být... krásnější. Živější. Stejné. Oddané.
Zavřel oči. Jen na moment. Neměl sílu. Otevřel je a prázdným zrakem pozoroval Meinera. Navždy.
Zemřel tak, jak žil. Násilně. Jedinou připomínkou jeho existence bylo žilkami propletené mrtvé tělo. Vlci, kdysi jeho oddaní, byli opět svobodní. Avšak jejich volnost budou nejspíš ještě dlouho pronásledovat vzpomínky na dobu, kdy zuřivost zaslepila vše, čím byli.
Ale to by byl stále poměrně šťastný konec, ne?
Možná na počest Croatoana, možná jen kvůli tomu, že takové počasí prostě bývá, začaly náhle na vlky padat dešťové kapky. Jen pár. Kap. Kap. A náhle... rozlícená bouře.
Doteď vlci bojovali, nyní je čas na ústup.
Stromy. Les, na který nedopadá sluneční záře. Bouře. Mír...
Potrvá to věčně?

// Gratuluji, Osudovku máte za sebou.

Odměny budou rozdány v komentáři pod postem. ^^

Ať už se Croatonovi oddaní snažili jakkoliv, nedokázali rozšířit své řady o zbývající dva vlky.
Nebo že by ano?
Vlk, který sotva ucítil svobodu, byl donucen se jí vzdát. Opět. Savior uspěl, Falion byl obdarován drobnou ránou na těle a jeho duše už žádnou bolest necítila. Jen prázdnota a touha bolest šířit.
Croatoan, stále schoulený, byl nyní ještě vyčerpanější.
Nebyl jen vyčerpaný, byl... slabý.
A jeho oddaní to věděli. I když pod jeho vedením, začali pochybovat. Mysleli na svobodu? Ne.
Jedna část ho chtěla za každou cenu oddaně bránit (// Calum, Allairé, Savior), druhá (// Survaki, Riveneth, Falion) bojovala o nové vedení. Chtěli nad sebou někoho silnějšího. Někoho, koho nebudou muset chránit, někoho, kdo uchrání je.
Tak se stalo, že Meinere přišel o veškerou pozornost. Skupinky oddaných byly příliš zaneprázdněné tím, jak se snažily pomocí vrčení a násilí přesvědčit svůj protějšek o pravdě.
Croatoan unaveně položil hlavu na své tlapy.
Ať už byli jeho oddaní proti němu nebo s ním, ať už mezi sebou ty dvě skupiny bojovaly jakkoliv, croatoan zůstane zachován. Musel zůstat.

Nad Asgaarským hvozdem zoufale kroužila vrána.
Nic víc.
Jen černý pták z čeledi krkavcovitých, snažící se najít vhodné místo na odpočinek po vyčerpávajícím letu.
A takových míst je v tomhle útulném hvozdě plno. Možná ji tedy vedla škodolibost (nebo snad Osud?), když dosedla zrovna na jednu z tamních skal, která – možná zubem času, možná vlivem nedávného počasí? – ztrácela na své pevnosti.
Vrána se chvíli hrdě rozhlížela kolem, pozorovala z výšin, jak se jí klaní koruny listnatých starců. Kdo by ji pozoroval pečlivě, mohl by ji podezírat, že svým poddaným párkrát pokynula a že už má naplánováno, jak si nechá ke svému kamennému trůnu dodělat opěrky na křídla.
Jenže ji nikdo nepozoroval.
Vrána, zklamaná tím nedostatkem publika, nakonec přeci jen překonala svou únavu a opět vzlétla.
Její rádoby trůn se mírně otřásl, což nemělo žádné následky... tedy až na to, že ze skály spadl drobný kamínek.
„Ááááárk, áááááárk!“ ozvalo se kdesi nad hlavami obyvatelů hvozdu.


// Milí členi Asgaarské smečky! Tady je vámi objednaná osudová záležitost. Zdá se vám, že to bude nic moc?
Zdání klame. *kašel* doufám *kašel*
Řekněme, že vrána vám krapet pochroumala smečkovou magii, takže...
Otkat telsym a tivulm akšjěnyn do etedub yv, yfla.
Tivulm ezuop edub elhkat at, íššudondej šilířp ámen ot ateb.
Štěstí zbytek má smečky, jazyk jen se decentně tomu a popletou myšlenky.
Jestli takhle nechcete hrát napořád, opravte si skály. Teda, až přijdete na to, že s nima vůbec něco máte.
PS: Mluvte a pište stejně dlouhé posty jako obvykle. Kdo si to bude zjednodušovat, ponese následky. O:) >:D
PPS: Osudem zasáhnu jen tehdy, když to uznám za vhodné / bude se mi chtít šikanovat. Snad to tak pro všechny bude lepší. Užijte si hru a... tak.

S pozdravem, Newlin~~

// Dámy a pánové, první bitka Gallirejská. Aby se neřeklo, tady jsou informace. >:D
Souboj skupin: tým Falnere/Meinelion vs. Croatoan a jeho oddaní
Sázka: osud celé Gall + nějaké drobné
Času dost.
Domluva na této hře je relativní záležistostí.

Croatoan, poměrně vyčerpaný zraněním, které mu způsobila Survaki, se schoulil za kmenem jednoho ze starých dubů.
On... něco cítil. Cítil se... zranitelně.
Jeho moc pomalu slábla. Avšak, stále měl jeho oddané. Oddané, kteří ho uchrání, kteří počkají, až zase nabude své moci a velkoleposti.
Má své oddané. Stojí při něm. Vlastně všude kolem něj. Ochrání ho.
Až na jednoho.
Falion, který se jako první dostal pod jeho moc, se také jako první vysvobodil z jejího vězení. Nyní byl jako dřív. Žilkování se kamsi vypařilo. Cítil více. Vše si ale pamatoval...
A byl tu ještě jeden vlk. Byť žilkovaný, nesloužil Croatoanovi. Vlci z Croatonovy družiny o něm již věděli. Chtěli, aby se přidal k nim. A chtěli, aby mezi ně opět zavítal i Falion.
Nechtěli toho moc?
Ne.
Bylo to snadné.
Stačilo by jim oběma způsobit jen drobné, zanedbatelné zranění a...
Falion a Meinere by měli rychle vymyslet, jak tohle celé zastavit. Osud je v jejich tlapách.
A ti, co jsou v tlapách Croatoanových, jim jdou po krku.

Emocionálnější větve žádný vlk snad ještě nikdy neviděl. Původně opravdu měly v plánu... no, řekněme, že nic hezkého. A pak najednou... emoce. Tolik emocí. Jako kdyby sálaly z Oriho snů, z jeho oživených vzpomínek... z něho.
A co udělají větve, když jsou naměkko?
Větve nepláčou.
Při nejmenším tyhle větve ne. Naklonily se k němu, zdvořile na něj zaklepaly... a pak na něj – ležícího, spícího – spadly.
Snad mu to vřelé, dřevnaté objetí, alespoň o něco zlepšilo den.
Odměnou budiž mu několik pohmožděnin a ponaučení, že na mrtvém ostrově by vlk být sám neměl.