Gallirea - Příspěvky uživatele

// Pro ulehčení hádání. Zatím se nikdo netrefil. A děkuji za pozitivní reakce, snad to nebude můj poslední osud. Není to ani první.

I samotná Kréta by byla nepochybně hrdá na způsob, jakým Darkie přeskočila bizona. Ano, v této kultuře sice přeskakovali býky při rituálu stát se dospělými, nepochybně by ale také ocenili přeskok bizona. Jak příhodné, když tohle bylo dospívání Darkie.
Vlčice se rozhodla, že zvířata nezabije, ale pouze je uvězní. Příroda, jíž bylo toto patro věnované, se před ní zhmotnila v podobě malé víly. „Darkie!“ Zavolala pisklavým hláskem a poletovala okolo ní. Její malá křidélka za sebou nechávali zlaté jiskřičky a její zelené šaty vypadali jako krásný mech. „Děkuji ti za projevenou odvahu, ale také za to, jak jsi zachránila mé přátele od smrti. Za to ti věnuji život navíc do této hry,“ usmála se a znovu se zatočila. Doletěla k hadovi, pohladila ho po hlavě a opatrně mu z ní sundala drahokam. Vyhodila ho do vzduchu a on se připsal k majetku Darkie. Pak zmizela ona i zvířátka a jako bonus se jí zahojila noha a přibil jí jeden z životů.

Maple se do zvířat pustila s větší krvelačností. Sice cítila jistý žal nad tím, že musela zvířatům ublížit, přes to našla smrt v jejích činech. Co ale popudilo zelenou vílu snad více byl požár, který založila. Zmizela a místo ní se objevila víla černá. Zasmála se a poletovala okolo Maple. „Nebuď smutná, jsi vlčice. Tohle je přirozené, jsi predátor. A co je přirozenější, než smrt? Alespoň jsi jim ukrátila trápení,“ snesla se na malých křídlech až k hadovi, surově ho přehodila na břicho a z hlavy mu vyrvala drahokam, až na něm zůstal i kousek kůže. Vyhodila jej následně do vzduchu a připsal se k majetku Maple.

Matali přišla až do druhého kola, za což věži zaplatila životem. Možná to byla ale taktika a v tom druhém, těžším, měla více sil? Nepoužila k boji své vlastní tělo, ale využila parťáka. Černá víla to velice ocenila, jelikož takováhle taktika se jí líbila. Vlastně využít někoho jiného, kdo za něj bude bojovat. Navíc to vypadalo efektivně a se zvířaty se nepárala. Tleskala ve vzuchu a vrtěla se. "To je ale čičina," řekla si pro sebe a odletěla k hadovi. Odškubla mu kámen z hlavy, vyhodila ho do vzduchu a smála se.

Casipa cítila také pocit viny, jako by to byl snad nějaký trend. Nechtěla ubližovat živým stvořením, přes to že ona měla chuť na její odplouvající duši. Její souboj sledovali nějakou dobu obě víly, jelikož nevěděli, co převáží. Ve chvíli ale kdy zakřupali kosti, zelená víla raději zmizela. Tohle na ni bylo příliš kruté a měla zrovna slabou chvíli. Ta černá ale byla poměrně znuděná jejím výkonem, jelikož to nebylo dostatečně badass. Přeletěla k hadovi, vyškubla z něj kámen a hodila ho směrem na Casipu. Ten se těsně před její hlavou rozplynul a připsal se do jejího majetku. „Tady máš, hm,“ otráveně ji sledovala. Pak se ale usmála, doletěla k ní a z ucha jí vytrhla několik chlupů. Zároveň s tím jí zmizel jeden život.

Awarak si v minulém kole vysloužil ironický život navíc a sympatie mužíka. Nyní mu to ale nepřinášelo žádnou protekci a byl vystaven stejné zkoušce. Nejspíše trochu zaspal na vavřínech, když přemýšlel, jestli ho bude chtít had kousnout, nebo si povídat o pletení. Jistě, že se po něm had vrhl. Asi to nastartovalo jeho mozek a začal přemýšlet, díky čemuž hada porazil. Bez výčitek, což ocenila černá víla a dokonce zatleskala. „Woohoo!“
Jeho druhý soupeř byl velmi malý, čímž mohl být klidně více nebezpečný. On ho porazil a naopak jeho další soupeř byl gigant. Méďa nebyl moc přátelský, ale Awarak ho také porazil. Černá víla ho hrdě poplácala po čele, přeletěla k hadovi, utrhla mu celou hlavu a hodila ji po Awarakovi. Pak mu poslala ještě vzdušný polibek a drahokam se připsal k jeho majetku.

Poslední kdo vyhrál souboj se zvířaty byl Kall, který měl asi zvláštní halucinace, když viděl své přátele, které podle zadání tohoto kola vidět nesměl. Sice černou vílu pobavil svou upřímností a zelenou znechutil, stejně to ale nebylo nijak okouzlující ani pro jednu. Černá víla po něm hodila kámen, aby se neřeklo. Připsal se k jeho majetku a pak ho chvíli sledovala. „Hem,“ vydala a rozletěla se k němu. Vytrhla mu několik chlupů ze zátylku a tím ho připravila o jeden z životů.

Zbytek vlků v souboji se zvířaty prohrál. To každého z nich stálo jeden život a velkou spoustu sebeúcty.

Následovala chvíle ničeho, kdy všechna poražená zvířata zmizela a vlkům se pomalu zahojily jejich rány.

A pak!

Ke každému z vlků přiletěla najednou ta z víl, která mu nakonec darovala kámen. K Darkie jako jediné přiletěla zelená víla, chytla ji jemně za ucho a spolu s ní se teleportovala do zeleného království, dalšího patra věže. Byla to nádhera. Chvíli se nechali ozařovat příjemným teplem sluníčka, když pak se tu objevila kopie Darkie. „Ahoj,“ oslovila ji.

Ke zbytku vlků přiletěla víla černá. Chytla je hrubě za ucho a se smíchem, který v sobě neměl zrovna moc radosti, je přenesla do svého království. Vzduch byl těžký, páchl shnilotinou a byl nepříjemný na dýchání. Všude okolo byla pustina, ošklivý šedý písek a v něm jaké seschlé větve. Obloha byla šedá a bezvýrazná, slunce nešlo vidět. Bylo celkem šero. Každý z vlků byl opět sám, ale ne na dlouho. Před každým se objevila jejich podobizna. Ovšem takových, jaký se oni sami viděli.
„Kdysi dávno, ďábel vytvořil zrcadlo. Zrcadlo k obrazu svému. A každý kdo do něj pohlédl, viděl na sobě jen to nejhorší,“ pronášeli jejich kopie. „A tak si ďábel řekl, že by se do zrcadla měl podívat také bůh. Vzal zrcadlo na ramena a letěl s ním do nebe. Po cestě do něj ale narazil pták a zrcadlo se rozbilo. Střepy z něj napadali všem do očí a do srdce,“ přešli blíž. „Od té doby vidí každý na sobě a na druhých, jen to nejhorší. Co vidíš ty na mě?“
Jejich protějšky měli jejich nejhorší vlastnosti, jejich největší mindráky a slabosti. To co na sobě každý nemohl snést bylo mnohokrát zvýrazněno.

// Neherní část:

Darkie je jako v pohádce. Má šanci si popovídat se svým ideálním protějškem. Vidí se takovou, jaká by chtěla být. Co si uvědomí, stojí za to být dokonalý? Nebo to nikdo nechce? Jaký bude její protějšek?

Vlci z pustině mají za úkol přemoci sami sebe. Můžou se pokusit tu podobiznu zabít, ale ničemu to nepomůže. Za chvíli se zase obnoví. Cesta k překonání je v tom si uvědomit, jak špatné ty vlastnosti jsou – jak špatné mohou být a najít jistou vnitřní sílu přemoci vlastní mindráky.

Tohle zadání je těžké a nechám na vás, jak vlastně toto kolo pojmete. Každý to můžete pochopit trochu jinak, nechávám vám volnost.

Kdo toto kolo prohrál, se přidává do té druhé skupiny, kde se po vlastní smrti zhmotní.

(Tohle neovlivní hodnocení – jak se vám akce líbí? Kolik by jste tak chtěli kol? Mám to spíš protáhnou, nebo ne? Jo a doufám, že vás ztráty životů nijak nedemotivují. Na někoho to padnout musí, ať tu nejsme věčně.)

Momentální životy: Darkie – 4, Awarak – 4, Maple – 2, Casipa – 2, Kallejano – 2, Matali – 2, Aseti – 1, Allairé – 1

// Nox: počkáme.

// Do večera máte čas zbytek hodit příspěvek, pak budeme přeskakovat.

Pod pokrývkou temné gallirejské noci se probudily spousty živočichů. Cvrčci cvrkali, sovy houkaly, lišky se plížily a lstivě spřádaly plány na lov. Art se zrovna též chystal na lov divočáka. Doufejme, že mu vlčí bozi pomohou k úspěchu, nebo alespoň bezúhonnému konci. Haruhi a Sayap se kradli houštinami, když jim zničehonic nad hlavami tiše prolétl velký majestátní výr. Ve vzduchu udělal pár obratů, otočil se o sto osmdesát stupňů a zaměřil se na rudo-hnědo-bílého vlka. Zprvu se to zdálo jako zcela nelogické. Vždyť proč by si velký dravý pták vybíral jako přistávací plochu ještě většího pozemního dravce?
Sova dosedla na vlkův hřbet, ale moc dlouho se zde neohřála. Zmatený vlk se samozřejmě ohnal. Pták se zvedl, svižně zamával křídly, aby nabral rovnováhu, načež znovu padl na trup vlka. Sayap lehce zanadával na zmagořenou mysl sovy a znovu zacvakal zubisky. Výr opět vzlétl, aby napotřetí zkusil okupovat vlkova bedra. Ani nyní se mu nedostalo vřelého přivítání.
Pták hlasitě zahučel, jako by se též čertil, jen v jazyce, kterému Sayap nerozuměl, ani co by se pod drápek vešlo. A tak to sova zkusila jinak. Monumentálně přistála tři metry před rudookým a znovu hlasitě zahoukala. Vzápětí se nahrbila, natáhla krk a jakoby se začínala dusit. A ejhle, cosi jí ze zobáku vypadlo. "Hůůů," naklonila hlavu, střídavě zamrkala a následně zmizela v oblacích. Sayap se zamračil a přiblížil k vyzvrácené kuličce. Poněkud neochotně se tlapou zahnípal v myších zbytcích. Pak vytřeštil oči, cosi se tam zatřpytilo. Dozajista byl překvapený, když jeho maličkost nalezla již tak dávno neviděný přívěsek, který si kdysi ponechala Cora...

// Je asi těžké hrát za vlka, pokud nechcete zabíjet zvířata.

Darkie bohužel k boji moc nepřispěla. Vlastně nejspíše ublížila více sobě, než jemu. Mužíka to ale pobavila, až se mu vlnily chloupky na nose. To ho rozptýlilo, takže měla Maple lepší šanci zaútočit. Darkie zůstaly životy všechny, když ale Maple zapálila mužíka, vytočilo ho to. Měl na sobě spoustu popálenin a za trest Maple jeden život sebral.
Casipa jej hodně vyděsila. Ta potvora byla obrovská! A když se na něj vrhla ona, tak to vůbec nečekal. Díky tomu ho dokázala zranit, on se ale pomstil a sama zůstala v pasti. Životy se jí ale nepohnuly.
Awarak se zalekl toho, aby s mužíkem pořádně bojoval a raději běžel na pomoc vlčicím. Mohlo to vypadat šlechetně, ale on to tak nebral. Se smíchem na něj zavolal „zbabělče!“ Jelikož byl ale velmi nevypočítavý, v jeho životech se objevila vlčí hlava navíc. „Někdo takový to bude potřebovat,“ odfrkl si.
Kallejano měl ve výsledku víc řečí než užitku a podobně jako Awarak, také on mužíka pobavil. Již ale nebyl tak štědrý a místo toho po něm hodil jednou ze svých velkých paží. Kall měl štěstí, že v tu chvíli zasáhla Allairé. Ta možná podpálila více sebe, než mužíka. Přes to ale nakonec tento odvážný krok pomohl k tomu, že se mužík najednou hrozně nafoukl a pak praskl a proměnil se v prach. Truhla se otevřela a její poklady vyletěly do vzduchu, načež se vedle životů vlků ukázal počet kamínků, který tímto krokem získaly.
Allairé byla dosti zubožená a vež ji takhle nemohla pustit do dalšího kola. Obnovila její krásu – uzdravila ji. Ale vzala si za to jeden z jejích životů.

Vlci se najednou objevili v dalším patře této věže. Patro vypadalo jako prales. Spousta různých stromů, vlhkost vzduchu. Šlo slyšet z dály skřekot papoušků a šumení vodopádu. Půda pod nohama byla vlhká.
Každý z vlků byl na úplně jiném místě, neviděli na sebe. Ani na sebe nemohli dokřičet. Zároveň se do druhého patra přesunuli také vlci, kteří přišli pozdě. Tato „pozdní“ vstupenka si vyžádala od každého jeden život.

Vypadalo to, jako že vlastně nebudou mít s čím pořádně bojovat. Byla to dovolená, nebo co? Pak se ale pomalu se k vlkům po zemi doplazil první z hadů. Na hlavě měl umístěný drahý kámen. Celkem byli 3 zvířata. Způsob, jakým jste přemohli první, to další znalo. Díky čemuž bylo o něco silnější a museli jste na něj jiným způsobem.

// Neherní část:

Napište příspěvek v libovolném pořadí o tom, jak bojujete se třemi zvířaty. První je had, další 2 jsou na vás. Klidně to může být lev, ale klidně to může být myš.
Máte možnost použít pouze to, co reálně ovládáte + si vybrat jakoukoliv existující speciální magii na gallirei. (Tedy i od jiného hráče) A použít ji momentálně ve svůj prospěch. Uveďte na konec příspěvku o jakou magii jde a od koho jste si ji převzali + proč jste zvolili právě tuto.

Momentální životy: Darkie – 3, Maple – 2, Casipa – 3, Awarak – 4, Kallejano – 3, Allairé – 2, Matali – 2, Aseti - 2

Věž se nadále tyčila do výšky. Vlci okolo ní se hromadili, věž ale vyčkávala. Potřebovala dostatek pozornosti na to, aby otevřela svůj vstup.
A tak se taky stalo. Ozval se zvuk, jako by někdo zvonil na kouzelné zvonečky a ornamenty na kovových dveřích na chvíli rudě zazářili, jako by se kov rozpálil do běla. Těžké dveře následně zaskřípaly a pomalu se samy otevřely. Zvenku nešlo nic zahlédnout, zdálo se, jako by byla uvnitř naprostá tma. Přes to jí byli vlci jistým způsobem přitahováni. Ve chvíli, kdy překročili práh byly ale najednou schopni dokonale vidět, co věž skrývá.
Místnost byla dokonalého kruhu a zdála se naprosto obrovská, jako by byla uvnitř větší, než z venku. Uprostřed tohoto kruhu se nacházel další, menší. S truhlou.
První se k prozkoumání tohoto pokladu vydala Darkie, v cestě ji ovšem zastavilo zachvění země. Zrovna dovnitř vstoupil poslední z vlků a dveře se za ním zavřely. Nebylo cesty ven. Ve stejnou chvíli se na truhle objevil malý mužíček. Měl hlavu nepřiměřeně velkou svému tělu a jeho ruce byly tak dlouhé, že je při chůzi vláček po zemi. Podíval se na Darkie a začal se hlasitě smát. „Tak ty bys chtěla kousek z mého pokladu?“ Zeptal se a pootevřel truhlu. Ta záře! Drahé kamení všech druhů. Pak truhlu prudce zavřel. „Pojď si pro něj!“ Zakřičel a chtěl se vrhnout po malé Darkie, když v tom se v rohu místnosti objevil úplně ten stejný mužíček. Jen se tvářil daleko příjemněji. Věž si užívala to, že chce někdo její poklady. A chtěla nějak v jejím prvním patře vlkům napomoci. Pomoc měl představovat právě tento panáček. Jako lusknutím prstů vlkům napomohl k tomu, že všichni z nich najednou ovládali svou vrozenou magii naplno. Ale pozor. Když na mužíka někdo zaútočil, měl v té chvíli stejnou schopnost magie také on. Kopíroval svého nepřítele.

Ještě jednu změnu bylo nutné uvést. Vlkům se před očima, v rohu jejich vidění ukazovaly tři malé obrázky jejich tváře. Co to asi tak mohlo znamenat?

Vlci, kteří k věži dorazili později, našli zavřené dveře. Až ve chvíli, kdy byl mužík poražen, se pro ně otevřely a oni vstoupili spolu s ostatními automaticky do druhého patra.

// Neherní: 1. Patro – Úkol: Napsat příspěvek o boji s nepřítelem formou básně. (Upozorňuji – básně se nemusí vždy rýmovat.) Na délce nezáleží. Můžete napsat celý příspěvek jako báseň, nebo vložit alespoň 4 verše v této formě a zbytek napsat normálně.
Pořadí v tomto kole: První Darkie, zbytek jak chce, poslední Allairé. Kdo zde nebyl do tohoto postu přítomen, ať napíše v jakémkoliv pořadí následně po Allairé.
Tohle patro musíte zdolat každý pouze jedním příspěvkem, takže poslední vlk nepřítele dorazí. (Na přísunu k celkovému zničení nezáleží při hodnocení.) Všichni vlci v tomto kole mohou využít svou vrozenou magii, jako by ji plně ovládali. Oceňuje se kreativita.

Pokud se na někoho bude čekat víc než den, tak se přeskakuje prosím. Ať to utíká.

// Finální obsazení: Casipa, Darkie, Allairé, Awarak, Aseti, Kallejano, Maple, Matali, Lylwelin - prosím všechny, co nejdřív ať se dostaví :)

Uprostřed ničeho se ozvala hlasitá rána, i když vlastně nebylo jasné, co se stalo. Nebylo to totiž tak, že by to spadlo z nebe. V jedné sekundě nic a ve druhé se objevila vysoká železná věž. Byla vidět snad přes celou Gallireu, jelikož se táhla až do nebes. Vchodové dveře byly z těžkého želena, nebylo možné je vlastní silou otevřít.
Vlky k sobě ale nelákala kovem, ale tím co bylo vidět za jejími okny. Blýskot všech možných barev. Drahé kameny a poklady, které zde snad každý ocení. Každý kdo sem přišel, stál o kousek toho bohatství. Věž se ale nechtěla dát tak snadno. Každé její patro sice skrývalo nějaký ten poklad, také ale úkol, který vlci musejí splnit. Kdo si troufne na tuto cestu?

// Neherní část

Před vámi je věž, každé patro bude mít nějaký úkol. Jak herní, tak neherní. Každé patro (kolo) bude mít určitý počet příspěvků a pořadí, ve kterém ho musíte zdolat.
Na začátku máte všichni 3 životy, v každém kole přijde polovina vlků o 1 život. Porota zhodnotí, kdo životy ztratí. Ve chvíli kdy ztratíte všechny 3, tak končíte v aktuálním patře. Kdo se dostane dál – toho čeká na konci vyšší odměna a více klepání po ramenou. Za dobré výkony můžou být životy přičteny. Někdy můžete ztratit dva. Bude to plné překvapení.
A hra může kdykoliv skončit. To stručně k tomu, co se bude dít. Kapacita je maximálně 10 hráčů. Proto prosím, aby se hlásili ti, kteří ví, že během příštích 2 týdnů by mohli zvládnout příspěvek nejlépe každé 1-2 dny.

1. kolo – před věží: Příchod k věži. Vaše reakce na to, co vidíte. Toto kolo je jen příchozí a ještě se nic nehodnotí. Jen si dáme dohromady, kdo tu vlastně bude.

//Tak jo, zatím tedy pojedeme v tomto pořadí: Elisa, Calum, Awnay, Ashe, Laura, Arcanus, Etney
Pokud by měl někdo zájem o nějaká specifičtěji umístěná zranění, nechť se o tom zmíní, mileráda vám vyhovím.

Medvědice i medvěd byli v dobré náladě - ne však tím způsobem, který by Asgaarští uvítali. Huňáči se zjevně přišli jen krutě a nemilosrdně pobavit. Samice se s tím nepárala. Jakmile vystartovala za Etneyem, bylo jí naprosto jedno, že přímo naproti ní přiskočil jakýsi další pošetilec. Věnovala tedy Calumovi těžkou ránu přímo na líce. Facka byla tak silná, až to řádně zadunělo a Caluma to na dobrých pár sekund totálně odrovnalo. Zatemnilo se mu před očima, v uších slyšel pískot. Když se zorientoval, zjistil, že ležel na zemi.
Skupina s trubkou Etneyem, jenž dostal po zadku, se dala do pohybu. Jenže co to? Mladý náfuka zůstal kdesi stranou. Do čela uskupení se hrnula statečná Awnay, která jen tak tak unikla výpadu tmavé huňatice. Dcera alf letmý náraz od těžké masy ustála, jen trochu klopýtla, aby poté mohla nabrat zpět jistotu do skoků.
To už ale instinktem se řídící Laura zakročila a pořádně se zakousla do silné medvědí tlapy. Medvědice zařvala a levou prackou se ohnala po béžové vlčici, jenž jí visela na pravé přední. Ta se rázem pustila. Medvědice si nestihla všimnout, jestli Lauru dokázala nějak vážněji zranit, ale nějak detailněji to nezkoumala. Nemohla, neměla na to čas. Její hřbet totiž okupoval Arcanus. Jako nějaká velká Godzilla se vzepjala na zadní."Odporný hmyze!" čertila se, když se ohnala po alfa vlkovi. Tlapou ho zasáhnout nestihla, ale až s překvapivou rychlostí se místo toho rozběhla naproti černému vlkovi a jako vzteklý býk ho nabrala na pomyslné rohy. Arcanuse čekal těžký pád, ačkoliv to nebylo z velké výšky, jako spíše do dálky. Ihned na to se medvědice jala postupně znovu nabírat rychlost, aby dohnala Etneyovu družinu... Bez Etneye. Jenže to už jí bylo jedno, viděla rudě, a tak chtěla dohnat a zmasakrovat kohokoliv ze skupinky.
Elisa moc dobře věděla, proč zavelela ústup. Bylo to to nejrozumnější, co mohli udělat. Světlý medvěd se šedé vlčice držel jako klíště. "Heee, kde ste kdooo?" chrčel a remcal cosi o tom, že jeho sestra byla vždycky ta oblíbenější. Vrčel a bručel, zatím držel jen takové pohodové tempo. Rozhodl se totiž udělat rychlou okliku a k Elise "nabrat do stáda" zraněného Etneye. Ať se mu chtělo nebo ne, zmíněný se jednoduše musel dát do pohybu a připojit se ke své matce, jinak mu hrozila jasná smrt!
Chtělo to plán, protože tímhle tempem se brzy z každého mohl stát mrzák nebo dokonce mrtvola. Jelikož medvědi zdejší krajinu vlastně ani moc neznali, netušili, kam utíkali. Prozatím jim to však bylo naprosto ukradené, bohatě jim stačilo vlky pobaveně děsit a prohánět. Dozajista to muselo být zvláštní, snad i ironické. Z predátorů se najednou stala zdánlivě bezmocná lovná zvěř.
Otřeseného Arcanuse, jenž se honem šupem připojil k partnerce a synovi, již dříve napadlo, že by nepřítomnost magií mohl způsobovat onen krásný zelený amulet na krku většího medvěda. Jenže jak ho dostat dolů? A stačilo by to vůbec? Co když je třeba přívěsek nadobro zničit, aby jeho moc pominula?

Medvědi na sebe sem tam pobaveně loupli očky. Velmi brzy se tu sběhlo pět vlků, což reálně pro huňaté sourozence nepředstavovalo žádnou velkou hrozbu. Ne teď a v tento okamžik. "Ale notááák, to nemůžeme prostě jen přijít na návštěvu?" uculila se medvědice a bezstarostně se zazubila. Bratr ji napodobil, zjevně se dobře bavili. Jediná věc, nebo spíše osoba, která je donutila se zamyšleně a skoro až nechápavě zamračit, byl Etney. Tento šedočernobílý vlček nevypadal děsivě ani mocně, přesto se nebál otevřít si hubu na hnědé velikány. Světlejší se bez varování rychlostí blesku zvedla a vyřítila se na drzouna. Valila se až závratnou rychlostí, byla doslova jako tank. Ten, kdo by se jí odvážil vkročit do cesty, skončil by rozlámaný a udupaný na zemi. Medvědice stihla syna alf plácnout po hýždích mohutnou tlapou. //Aneb kdybys chtěla, můžeš (ale nemusíš) si ze souboje odnést krásné jizvy. :D Medvědice se zlověstně chechtala: "Myšičko myš, pojď ke mně blíž!" Kdopak se vydá Etneyovi na pomoc? A jak mu vlastně pomůže?
"Úhůůů, sranda začíná," vískal pobaveně vetší medvěd a napodobil svou sestru. Zamířil si to k šedé vlčici. Ta totiž nevypadala zrovna nejmileji a podle vůně se jednalo o alfu. Slintajíc a vyplazujíc jazyk se těžká masa jala pronásledovat šéfovou Asgaaru. "No není to vtipnééé?" chrochtal a chrčel. "Dva myš... medvědí sourozenci si můžou vzít celé vlčí území," bručel nesmírně zlověstným, škodolibým tónem.
Vše se to seběhlo velmi rychle a zdejší vlky bezpochyby napadlo použít nejen své fyzické vlastnosti, nýbrž i ty magické. K jejich smůle ale ani jedna nefungovala. Vrozené, dokoupené, speciální... Nic! Museli se tak spolehnout na své instinkty.
Situace si vyžadovala rychlé a důležité rozhodování, ale bez plánu by mohla být celá smečka coby dup rozprášena. Vlci se museli semknout a začít hodně rychle šlapat jako hodinky, jako by byli jeden...

Kdesi na severních hranicích Asgaaru se šouravým krokem potulovali dva medvědi. Jeden větší, jeden menší. Táhli se podél řeky Mahtaë jako smrad, dokud je jejich kroky nezavedly k prvním velkým listnáčům. "Hele, hele, ségra," žďouchl světlejší větší medvěd do toho druhého. "Mrkej na drát, tady to vypadá příšerně!" uchechtl se a vzápětí zamyšleně dodal: "Ale smrdí to tu vlčinou," nakrčil nos a následně po medvědici hodil znechucenou grimasu zahrnující i vypláznutý jazyk. "Hmmm, co takhle se trochu pobavit?" ušklíbla se na svého bratra. Ten se jen zlomyslně zazubil a pokývl.
Bez jakéhokoliv studu či obav vpluli na území Asgaarské smečky. Nějakou dobu se prodírali poměrně nepřístupným terénem, aby se mohli čertit a nadávat, co si to ti psovití pošahanci vybrali za hloupé teritorium. Rozhodně se nejednalo o normální medvědy. I když Asgaarští zachytili naprosto běžný a ničím nevýjimečný odér medvědoviny. Zajisté se jim ihned vydali naproti.
Jakmile jedni z prvních členů smečky medvědy zahlédli, při pozorném přezkoumání narušitelů si mohli všimnout dvou nezvyklých věcí. Jednou z nich byl zvláštní přívěsek na krku většího huňáče. Jednalo se o poměrně pevný řetěz, na němž visel krásný zelený drahokam vytvarovaný do kapky. K oblé části přiléhalo pět menších oválů, proto celé seskupení drahých kamenů připomínalo pěknou medvědí tlapu. Druhou věcí bylo něco mnohem méně nápadného, neb slunce již vylezlo nad horizont a celou Gallireu osvítilo. Ve stínu stromů by však skvělý pozorovatel se smyslem pro detail mohl odhalit jemné světélkování půdy v částech, kde se všech osm medvědích nohou dotýkalo půdy. "Koukej na ty roztomilouše," špitla tmavá medvědice ke svému bratru a nevytříbeným stylem plácla svou zadnicí na zem. "Eee, nazdar?" větší medvěd zvedl normálně vyhlížející, sadou ostrých drápů disponující tlapu a líně s ní zamával na pozdrav všem příchozím.
Co to bylo za podivné medvědy? Kde sebrali přívěsek, proč půda fluoreskovala pod tíhou jejich tlap? A jak je možné, že přišli ze severu, když Medvědí jezero i řeka přiléhali spíše k opačnému konci lesa?

//Drazí Asgaarští, doufám, že se vám nová osudovka od Netopýrka bude líbit. Čas na odpověď máte do zítřejší 19. hodiny. Samozřejmě se pak průběžně můžou do děje zapojit i dosud neaktivní hráči. Poprosím o dodržování pořadí a případné stanovení čekací doby - nechám to zcela na vás, za mě by byl ideální den, dva, maximálně tři. :)