Gallirea - Příspěvky uživatele

Zatímco se Tailla věnovala Setii, která se zase věnovala pozorně Taille, Calum s Wolfganií si mohli všimnout, že tu něco nehraje.
Doopravdy nic nehrálo, všude bylo přirozené ticho, ale... i tak.
Něco nebylo správně.
Něco bylo ve skutečnosti hodně špatně.
Zdá se to jen mně, nebo se tu ochladilo?
Nemrznete?
Vidíte tamtu větvičku? Nepohnula se?
Neměli by upozornit i Setii s Taillou?
Na druhou stranu, je to jenom větvička.
A navíc...
„Ehm, ehm!“
Větvička na sebe upozornila sama.
Ale ne, ona to není jen větvička! Je to strom! Chudák, je uvězněný pod tou hordou sněhu. A všichni vlci to náhle vědí. Ano, rozhodně by měli ten strom nějak osvobodit. Ten strom si to totiž zaslouží! Je to velemocný strom! Vždyť si před chvílí odkašlal!
Jenže jak ho zachránit?
Co nejlépe, samozřejmě!
Ale i tak...
Vážně mají zachránit strom?

// Já musela... příští rok si dám předsevzetí, že se stromy v osudovkách skoncuju
// Update: "Neboj, neboj, nezapomenu napsat i pořadí"... yeah. Odteď platí pořadí *dramaticky bubnuje*: Wolfganie, Calum, Tailla, Setia

LAST CHRISTMAS, I GAVE YOU MY HEART, BUT THE VERY NEXT DAY, YOU GAVE IT AWAY. THIS YEAR, TO SAVE ME FROM TEARS, I'LL GIVE IT TO SOMEONE SPECIAL~
„Ráčej mi odpustínkovat,“ oslovil hromobijeckým hlasem Jackie, jedinou z vlků, která s ním jakž takž dokázala komunikovat, „ale tvým řečičkám příliš nerozumínkuji. Předpokládám, že se mne optávánkuješ, co zač jsem. Jsem sobík! Jsem-“
LAST CHRISTMAS, I GAVE YOU MY HEART, BUT THE VERY NEXT DAY, YOU GAVE IT AWAY. THIS YEAR, TO SAVE ME FROM TEARS, I'LL GIVE IT TO SOMEONE SPECIAL~
Nebohý Whamulín se tak pracně věnoval svému představení a dělání skvělého prvního dojmu, že si nevšiml Lucy, která se ho jaksi rozhodla zakousnout.
„Prosím? To si doprošínkuji!“ zděšeně zavrtěl hlavou, zatímco se Lucy snažila procpat zuby jeho masem.
„Jak jsem již zmíníknul, jsem-“ Whamulín se znovu podíval na Lucy. Bylo těžké udělat dobrý – natož skvělý – první dojem, když vás někdo kousal do zadnice.
LAST CHRISTMAS, I GAVE YOU MY HEART, BUT THE VERY NEXT DAY, YOU GAVE IT AWAY. THIS YEAR, TO SAVE ME FROM TEARS, I'LL GIVE IT TO SOMEONE SPECIAL~
Whamulín znervózněl. Takhle si to nepředstavínkoval! To se přeci nikdy nestalo! Co je to za zvláštní tradici?
Whamulín se rozhodl.
Tentokrát to bude jinak.
LAST CHRISTMAS, I GAVE YOU MY HEART, BUT THE VERY NEXT DAY, YOU GAVE IT AWAY. THIS YEAR, TO SAVE ME FROM TEARS, I'LL GIVE IT TO SOMEONE SPECIAL~
A všechno utichlo.
Že by konečně ona melodie skončila?
Ne.
Vlci jen usínají.
Jsou tak ospalí, že neslyší.
Sotva vnímají všechny ty veselé úsměvy, co je obklopují.
Cítí jablka se skořicí a skořici s jablky!
A očíčka se jim kližánkují.

Magický palouk, magické věci!
Zatímco všude jinde naleznete takový ten trapný sníh, takový ten, který umí být jen bílý a studit do tlapek, na magickém palouku naleznete pouze sníh magický.
V čem spočívá jeho magie?
Ne, tentokrát nezpívá. Kdo kdy taky viděl zpívající sníh, že ano.
Tentokrát světélkuje.
Což... možná není to nejlepší vyjádření.
On svítí.
Září do noci, jako kdyby se nechumelilo. (A ono se chumelí! Takže – logicky – září dvojnásob!)
Oslepuje.
Nechtějí se vlci přijít přesvědčit na vlastní oči?

// Možná to nezní příliš slibně, ale... bude hůř. c:< Už nemám ani sušenky, ani atmošku, ale... i tak by to mohlo být fajn, takže... přijďte. ^^
Osudovka je pro max. 5 aktivních hráčů (= schopni napsat každý den / nečeká se na ně déle jak 2 dny), uzávěrka v úterý (18:00 ˘^˘).

LAST CHRISTMAS, I GAVE YOU MY HEART, BUT THE VERY NEXT DAY, YOU GAVE IT AWAY. THIS YEAR, TO SAVE ME FROM TEARS, I'LL GIVE IT TO SOMEONE SPECIAL~
Vlci se smějí. Stromy se smějí. Riveneth se směje, Jackie se směje, Lucy se směje, Castor se směje. A Castor-
LAST CHRISTMAS, I GAVE YOU MY HEA-
Melodie na moment utichá.
„Pročpak ten úsměvíček nenecháš na pokojíčku?!“ zahřměl hlas zpoza jiného, snad ještě více usměvavého stromu. Castor by přeci neměl napadat usměvavé stromy! Ty stromy jen chtějí být šťastné, na tom nic špatného není!
„Šmankote, pardůnek,“ ozval se opět onen hřmotný hlas, tentokrát ho ale doprovázelo ještě cosi, co mohlo připomínat jakési hluboko-hlasné hihňání.
LAST CHRISTMAS, I GAVE YOU MY HEART, BUT THE VERY NEXT DAY, YOU GAVE IT AWAY. THIS YEAR, TO SAVE ME FROM TEARS, I'LL GIVE IT TO SOMEONE SPECIAL~
Melodie se vrátila. To je zase štěstí!
Úsměvy, usměvavé úsměvy!
A tamta větvička?
To není větvička!
LAST CHRISTMAS, I GAVE YOU MY HEART, BUT THE VERY NEXT DAY, YOU GAVE IT AWAY. THIS YEAR, TO SAVE ME FROM TEARS, I'LL GIVE IT TO SOMEONE SPECIAL~
Byl to paroh.
A po chvíli se objevil další!
A po chvíli po chvíli se objevil-
„Whamulínem mne nazývánkují!“ zaburácel hlas, který patřil drobnému, pro vlky naprosto nakousnutelnému a k-sežrání-hodnému, sobovi.
Co v těchto končinách dělá sob?
A ještě s tak postiženým jménem!
Určitě je to záhadný sob!
A nebo jen skvělá příležitost pro naplnění usměvavých žaludků.
Kdo ví?

// Last Christmas, moc se omlouvám, v sobotu nebyl čas, but the very next day
to bylo okay. Cringy poznámka, to save you from tears, protože idk, jste special~ #TaPísničkaUžMiLezeNaMozek

// Ale když mně se tak nechce. :C :D

LAST CHRISTMAS, I GAVE YOU MY HEART, BUT THE VERY NEXT DAY, YOU GAVE IT AWAY. THIS YEAR, TO SAVE ME FROM TEARS, I'LL GIVE IT TO SOMEONE SPECIAL~
Z nějakého zvláštního důvodu se stalo pravidlem, že jakmile na Galliree něco dělá hluk, hned se u toho všichni seběhnou.
A co že to vůbec ten zvuk vydává?
LAST CHRISTMAS, I GAVE YOU MY HEART, BUT THE VERY NEXT DAY, YOU GAVE IT AWAY. THIS YEAR, TO SAVE ME FROM TEARS, I'LL GIVE IT TO SOMEONE SPECIAL~
Všude jsou přece jen stromy, tak...
LAST CHRISTMAS, I GAVE YOU MY HEART, BUT THE VERY NEXT DAY, YOU GAVE IT AWAY. THIS YEAR, TO SAVE ME FROM TEARS, I'LL GIVE IT TO SOMEONE SPECIAL~
Záleží na tom?
Ne.
Přítomným vlkům na tom rozhodně nezáleží. Všichni se náhle cítí tak šťastně, jako snad nikdy předtím. Všechno je tak krásné! A chumelí, ono chumelí!
LAST CHRISTMAS, I GAVE YOU MY HEART, BUT THE VERY NEXT DAY, YOU GAVE IT AWAY. THIS YEAR, TO SAVE ME FROM TEARS, I'LL GIVE IT TO SOMEONE SPECIAL~
Vzduchem voní jablka se skořicí a jablka se skořicí voní vzduchem.
A co tamten strom? On... on se na ně usmívá! A všechny ostatní stromy taky! A naši vlci? Ti se taky usmívají, tak moc šťastní jsou!
Víc než to, oni jsou nepřekonatelně nejšťastnější, smějí se tak moc, až je všechno bolí. A všechno se usmívá nazpět, jaký krásný to den.
A tamta větev! Tamta usměvavá větev!
Viděli to ostatní vlci taky, nebo se mi jen zdálo, že se pohnula?

Je něco vánočně-romantičtějšího (//ano, takové přídavné jméno opravdu existuje, přísahám!) než lesík téměř ukrytý pod sněhovou pokrývkou, na které se třpytí poslední sluneční paprsky?
Ano, přesně tak!
Lesík téměř ukrytý pod sněhovou pokrývkou, na které se třpytí poslední sluneční paprsky... a k tomu ještě... co to vůbec je?
Je to tu všude! Zní to všude!
Rolničky!
A- a- LAST CHRISTMAS, I GAVE YOU MY HEART, BUT THE VERY NEXT DAY, YOU GAVE IT AWAY. THIS YEAR, TO SAVE ME FROM TEARS, I'LL GIVE IT TO SOMEONE SPECIAL~
Rozumí tomu vlci? Ne. Je to jen písnička, která nedává smysl, ale přesto ji nemohou dostat z hlavy. Proč se to ozývá znovu a znovu? A proč je to tak hlasité, že to terorizuje široké okolí lesíku?
LAST CHRISTMAS, I GAVE YOU MY HEART, BUT THE VERY NEXT DAY, YOU GAVE IT AWAY. THIS YEAR, TO SAVE ME FROM TEARS, I'LL GIVE IT TO SOMEONE SPECIAL~
Přestane to někdy?
LAST CHRISTMAS, I GAVE YOU MY HEART, BUT THE VERY NEXT DAY, YOU GAVE IT AWAY. THIS YEAR, TO SAVE ME FROM TEARS, I'LL GIVE IT TO SOMEONE SPECIAL~
Záleží na tom vůbec? Vlky to nezajímá. Který amatér by přece šel blíž k něčemu tak hlasitému a vlezlému?

// Vánoční osudovka je tu! ^^ Tentokrát pro maximálně čtyři aktivní (= schopni napsat každý den / nečeká se na ně déle jak 2 dny) hráče. Přijďte, máme vánoční atmošku!

V jednu chvíli měla vrána vše, co si jen mohla přát. Elisa se k ní konečně začala chovat mile a... co bylo tohle? Vrána opět cítila jistou naději, že by... možná! Možná by ji Arcanus znovu mohl vnímat jako babičku, možná by mohla s Arcanem, jejím vraním princem, být opět rodinou...
Ale pak přišla ta druhá chvíle a vrána zase o vše přišla.
Nebo přiletěla?
Tak jako tak, Elisa ji chtěla připravit o její nebohý živůtek.
„PrOkLíNáM!“ začala vrána zkřehotat, jak zoufale lapala po vzduchu, „proklínám,“ pokusila se ze sebe ono slovo vypravit znovu, tentokrát poněkud vyrovnaněji. Měla je vůbec proklínat? Neměla by proklínat sebe? Copak ona, stará dobrá vrána, která chtěla ovládat tento hvozd, nechtěla příliš moc? Chtěla toho moc! Vždycky toho chce moc, tse! A to toho chtěla tak málo.
„Děkuju,“ z posledních sil zašeptala a její oči se zahleděly na jakýsi vzdálený bod v dáli. Konečně byla volná! Mohla letět, kam jen chtěla. Konečně.

Zklamaně si prohlížela svého vnuka, když nechtěl, aby se mu hrabala v hlavě. Od čeho si myslí, že rodina je? Od čeho si myslí, že jsou babičky? Co?!
Naštěstí na vránu začala být hodná Elisa. To bylo věru zoufalé, protože Elisa... no, co vůbec byla zač? Nějaká šedá vlčice, která si začala s jejím vnukem! To přece nikoho nezajímá! Ale byla hodná. „Máš pravdu, má drahá,“ vrána se pomalu začala snášet k zemi, „oči jsou velmi důležité! Jsou oknem do duše! A oknem z duše ven! Nemít okno, je v tobě tma. Tudíž, jak už ostatně tvůj dědeček pravil,“ pohlédla na moment vyčítavě na Arce, kterého by už nyní nejradši vydědila, „oči, Tapulézie, oči jsou ze všeho nejdůležitější!“ Byla ráda, že měla příležitost se podělit o svou moudrost a spokojeně se vrátila na zem.

„Já vím, je to k nevíře!“ přitakala vrána svému vnukovi. Nebylo možné, jak dlouho se už neviděli! A Arc s tím určitě také souhlasil. Byli si tak blízcí... proč znovu neobnovit jejich pouto tím, že vyženou zbytek Arcanovy smečky mimo území?
Rodinnou chvilku však narušila Elisa, která se rozhodla dostat z vrány pravdu. „Chci pochopení! A lásku!“ vykřikla vrána a stydlivě se zahleděla jinam. „Chci tu bydlet s vámi! Nebo bez vás, to je mi jedno! Totiž není, radši bez vás!“ vrána se mračila, jak si uvědomovala, že je až příliš upřímná. „Vím já! Jsem jen vrána, jak se zbavíš vrány?! Já se sebe nezbavuju, tak jak to mám vědět! Nevím nic! Možná, že kdybyste mě prostě odnesli z vašeho území v tlamě... nebo mě vykopli! Určitě je spousta možností, jak se mě zbavit! Můžete mě rovnou zabít, ne? Myslíš takhle zbavit? Co?“ Pták pohlédl Elise do očí. Jak moc si okřídlená přála říct, že se jí nedá zbavit... „A jo, štvu tě!“ dodala ještě, poněvadž to prostě a jednoduše byla pravda.
Vzhledem k tomu, že Elisino kouzlo již pominulo, si vrána odkašlala a vrátila se k rodinné atmosféře. „Ty mé Vraní princátko! Co s těmahle dvěma uděláme?“ usmívala se tak sladce, jak to bylo se zobákem jen možné, a doufala, že u Arce pořád o své bonusové rodinné-pouto-bodíky nepřišla.

Vrána se mýlila. Ono není legrační, když někdo s někým mrskne vší silou o strom. Teda, je to legrační, jen to nesmíte být vy. Takže vrána, která se náhle v mrákotách válela na zemi, zrovna nadšená a pobavená nebyla.
To jí ale nezabránilo se tvářit nad věcí hned, jakmile přišla k vědomí. „Dej ze mě pryč ty prašivé pracky, slouho!“ vykřikla znechuceně a začala do Elisiných tlap zběsile klovat. To zrovna nejmoudřejší nebylo, poněvadž Arcanus, který byl pořád ještě v těle své partnerky, onu bolest – narozdíl od Elisy – necítil. „Tohle je MŮJ les!“ ohradila se vrána a ne a ne se vzdát, stále se snažila vymanit ze sevření vlčích tlap. „Vy jste moji! A TY! Ty nejvíc,“ zašeptala konec věty a s mírným pokývnutím ukázala na Arcanovo tělo. „Jsem tvoje babička! Copak si nevzpomínáš?!“ mračila se na Elisu, i když ona rozzlobenost patřila Arcanovi. „Jsi můj Vraní princ! Proč myslíš, že jsi tak černý? Jsi Vraní princ! Pojď, vnuku, zotročíme spolu svět!“ přesvědčivě mrkla na vlkčici-vlka, který ji stále držel při zemi, a cosi se opět změnilo. Elisa byla Elisou, Arcanus Arcanem... a Ashe už taky nevyřvávala na lesy.
„Podívej se,“ zaskřehotala, jak jí čas od času docházel vzduch k dýchání, „přece bys nevyhnal rodinu!“ Tázavě se na něj zadívala a Arcanus si náhle začínal vzpomínat. Oh ano, v jeho životě tahle vrána hrála opravdu velkou roli! Byla u jeho narození! Pomohla mu poprvé přejít přes řeku! Dokonce ho ze vzduchu podporovala, když se poprvé setkal s Elisou! Je to jasné, Arcanus je Vraním princem, vnukem oné kouzelné vrány.
„Poddej se tomu...“ pousmála se zlotřile Arcanova babička a zvědavě čekala, co se bude dít.
Možná se tomu její vnuk poddá tak moc, že zapomene na Elisu s Ashe. Budou to jen poddané. Nebo by je měl radši vyhnat? Rozhodnutí je jen na něm.

// Navrhuji, aby jako první psal Arc, ale jak chcete. ^^

Vrána otráveně uhnula Elise a jejímu ubohému pokusu o- co vlastně? „Tohle má být vyhrožování?“ zeptala se vlků a opovržení z ní jen sálalo. A sálal z ní také chlad, který přimrazil šedé alfě přední tlapy k zemi. „Vaše smečka? Vaše smečka žije v mém lese! V mém! Takže vy jste taky mí. Možná byste se podle toho měli začít chovat! Nebo víte vy co? Já to zařídím sama.“
Okřídlenec mávnul několikrát křídly a nezměnilo se nic. Nebo že by ano?
Možná. Dva nejdůležitější vlci této smečky (ne že by si nikdo Ashe nevážil, ale alfy jsou alfy) se jaksi... prohodili.
Elisa sice dál vypadala jako Elisa, ale byl to Arcanus. Za to Arcanus, ten byl zase Elisa. // snad vám nevadí, že úplně nebudete hrát za svého vlka, heheh. O:)
„Copak nechápeš, že si s vámi můžu dělat, co jen chci?!“ obrátila se na Elisu, i když otázku položil Arcanus. „A co se té řeči týče...“ přimhouřila očka a prozkoumala Ashe. Tu vlčici už nějak dlouho šetří. „Opět. Můžu si s vámi dělat, co. jen. chci.“ Ashe náhle začala mluvit. Nebo spíše vyřvávat náhodná slova, která vůbec neovládala. Prostě jí padaly z tlamy.
„Už jste na odchodu?“ zeptal se pták sladce a posadil se na nejbližší větev.
Vlci by nemuseli odcházet. Ještě ne.
Ne, když je s nima taková legrace.

„Árk, árk!“ podivný návštěvník se opět vrátil nad své království. Vrána kroužila nad korunami stromů. „Árk, árk!“ zakrákorala (nebo snad zaárkorala?) ještě jednou a pomalu začala klesat.
Už byla odpočatá. Připravená na všechno.
A co členi Asgaarské smečky?
Právě k nim nyní doletěla.
Chvíli mávala křídly ve vzduchu a poté pohodlně přistála Elise na hlavě. Elisa jako kdyby stuhla překvapením, nemohla nic podniknout, dokud vrána měla něco na srdci.
„Sel o ilarats im es etsj ěntkefrep!“ začala vrána slavnostně, ale něco se jí nezdálo. „Pardon,“ odkašlala si tak, jak jen pták dokáže, a jako mávnutím proutku (nebo spíše křídla?) mluvili všichni opět normálně. Ne že by vlci samým překvapením mohli něco říkat. „Starali jste se mi o les, toho si fakt vážím a tak, jo, ale...“ vrána klovla Elise do náhrdelníku, možná proto, aby přidala své řeči na dramatičnosti... nebo se jí prostě líbilo, jakou má onen náhrdelník barvu. A ten zvuk, jaký to vydávalo! „Prostě vás nepotřebuju. Můžete jít. Sbohem,“ dodala krátce nezaujetým hlasem a opustila Elisinu hlavu, protože se domnívala, že když se na své podřízené bude dívat z alespoň mírných výšin (avšak stále tak, aby na ni mohli dosáhnout – kontakt s podřízenými je důležitý, to ví každá slušná společnost!), bude působit ještě mocněji.
Teprve nyní mohli Asgaarští jednat.
Nejspíš by měli vráně říct, že nemá zač, a odstěhovat se, no ne?

Taková normální pláň, na ní normální vlci...
Ale byli tu vyvolení.
Osud si zvolil Lunu, Sírael, Saviora a Sigyho. K čemu? Kdo ví.
Všichni byli obklopeni cizími vlky, ale cosi, cosi velkolepého si je vybralo.
Všichni najednou mrkli.
Co to bylo?
Stačilo jen zavřít oči a...
před nimi byla červená tečka. Ale jaká tečka! Mimo jiné červená, ale hlavně... velkolepá. Hodná respektu. Moudrá. Inspirující. Majestátní. A nyní mluvící.
„VY!“ zakřičela tak nahlas, jak žádná tečka kdy předtím, „jste důležití! Co víc! jStE vYvOlEnÍ!“ A opravdu, všichni vlci, kteří tečku vyslyšeli, věděli, že jsou důležití a co víc, že jsou vYvOlEnÍ. „Musíte zachránit váš svět! Nikdo jiný, nikdo jiný to nedokáže. JeN vY!“ A vlci opět věděli, že musí zachránit jejich svět a nikdo jiný, nikdo jiný to nedokáže, jen oni. Nic víc vlci dělat ani nemohli. Jen slyšet. A být fascinováni. Žádné otázky. Kdo kdy pokládal zjevení něčeho takto mocného otázky? Vyvolení nejsou amatéři. Zjevení se otázky nedávají. „Musíte pracovat jako tým! Musíte ukázat SvĚtU, že všechno ZávIsÍ nA sPoLuPrÁcI!“ tečka se začala nepříjemně zvětšovat a vlci možná začínali mít pocit, že se jim přímo lepí na oči. „SpOlUpRáCe NáS sPaSí VšEchNy!“ zakřičela ještě jednou, aby to vlci perfektně pochopili, protože sic to byli vyvolení tohohle světa, pořád to pro ni byli jen ubozí červi. „SpOlUpRáCe, SpOlUpRáCe, SpOlUpRáCe...“ červená tečka byla tak mocná, že dokázala mluvit i s onou dramaticky znějící ozvěnou. A co víc, vyvoleným se zjevovali vlci, které museli najít, aby společně spasili svět. „SpOlUpRáCe, SpOlUpRáCe, SpOlUpRáCe...“ šeptala dál tečka.
A pak náhle zmizela.
„SVĚT BEZ SPOLUPRÁCE MUSÍ SKONČIT!“ ozvalo se ještě jednou.
Vyvolení by se měli najít. Měli by spolupracovat. A zachránit svět.
Koho zajímá, že neví, před čím ho zachránit. Ať už to bude cokoliv, musí spolupracovat.
Jsou vyvolení, řekla jim to červená tečka!
Nebo to byla prostě jen praštěná narcistická halucinace s náhodně generovanými vlky jako bonus? Kdo ví.

// Odměny:
Každý dostává 55 oblázků a 11 mušliček.
+ menší bonus: 1* do vlastností pro...
Suerta (za to, že byl nejvíc super-nejmilejší-omg-vážně-boží a ukázal Krásce, že ne všichni suchozemci jsou jako Allairé *hrozí Allairé pěstičkou, protože byla moc zlá*)
*Kráska voice* užijte si olympiádu~

Kráska skutečně nechtěla nikomu ublížit. Taková prostě nebyla. Koneckonců, ona vlastně nebyla vůbec.
Ještě nikdy se nedostalo hromadě chaluh tolik pozornosti.
Přesně u té se nyní naši vlci probudili. Chaluhy stále slabě vydávaly onen zvláštní, rybinu připomínající zápach, který mohl návštěvníky pláže snadno omámit.
K zápachu se přidá závan větru a... voilá?
Smutně zpívající Kráska je na světě.
A teď byla pryč.
Stejně jako ploutve Meinera a Suerta.
Na druhou stranu, všichni vlci i něco získali: zrnka písku, která se jim rozhodla zabydlet v srsti.

// Děkuju vám za opravdu rychlou akci. ^^ (I když je škoda, že jste byli paranoidní a nepřidali se ke Krásce a jejímu dobrodružství. Víte, kolik jste mohli vidět delfínů?! :c)
SNAD se vám akce tolik nenelíbila.
- Pokud máte stížnosti/připomínky/spoustu-chvály-aby-Newlin-nedepkařil, můžete opět (do 2.9., 19:25) zaslat feedback. >:D Tentokrát mám jediný požadavek: feedback musí mít přes 50 slov. ˘^˘
Odměny vám budou rozdány v komentáři.