Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Morfyša
Malý, přesto vypasenasený černý alfa myšák se nevzdával. Snažil se bránit si své území, avšak bohužel pro něj, teď nestál na svém písečku. Úředníčkovi se nelíbil tón, jakým Morfeus mluvil a proto si vzdychl a s beznadějí zahodil všechny papíry, které v ruce držel. Dal si ručky v bok, stoupl si a podíval se na myšáka před sebou. "Takhle to nepůjde. Žádná půda, žádný les, žádný vlk, žádná alfa." Řekl jednoduše, Morfeus než stačil jakkoli zareagovat dostal po čumáku jednu ránu a najednou se pod ním propadla zem. Propadl se do sklůzavky, která ho zavezla přímo do bubliny, ve které byla objevena kniha Noktisielem a Allairé. A ještě k tomu byla tlustá černá myš bez zubů. V bublině se nemohl jakkoli pohnout, mohl maximálně plavat v těch pár volných centimetrech kolem knihy. Bohužel ho venkovní myšáci nemohli slyšet, ač si mohl vyřvat hlasivky, byl tam zavřený jako ve vězení bez možnosti úniku.
Mohl si však povšimnout, že kniha lze otevřít, pokud se to mladému vlčkovi-myšovi podaří, dokáže v knize vidět spousty spousty klikyháků a slov, které on sám nedokáže přečíst. Přesto v knize nebyli jen slova, ale i obrázky - obrázky tak pestré, jako samotný obraz v oku. Byly tam zachycené důležité okamžiky ohledně smečky. Od založení, po různé dohady, přijímání vlků, prostě dokonale barevné obrázky, které by se daly považovat za 3D.

Noktisielyš & Allairyš
Pomalu a jistě jsme se dostávali do fáze, že Allairé a Noktisiel sou v tuto chvíli jediní vlci, kteří můžou všechny zachránit. Určitě jim neutekl Morfeus zavřený v bublině s knihou, avšak čas běžel. Najednou se v místnosti rozezněl zvuk připomínající tikající hodiny. S každou další promrhanou minutou se bublina zmenšovala. A zmenšovala se i naděje o záchranu Morfeuse a Wolfganie. Upadnou oba vlci do zapomnění? Nebo je zachráníte?
Jediná možná cesta, která jim zůstala otevřená byla ta, kterou Noktisiel v klidu přišel. Na konci celé chodby se však ulice rozdvojovala. Jednou, která se linula naprosto dokonalá vůně snů - ta kterou Noktisiel přišel, byla vlevo. Ta vpravo smrděla jako úhoř, jako zkvašené bahno, ta vás zavede přímo k Wolfganii. Máme dvě misky... Máme dvě cesty... Máme málo času. Co uděláte? Popadnout misku a utíkat zachraňovat své spolupachatele. Ale čím začít? Rozdělit se? Nebo jít společně? Každý ví, že ve dvou se všechno lépe táhne, doslova. Jenomže čas byl malý, jakou cestu si vyberete a čím začnete?

Wolfganyš
Myší vlčice, která ještě před malou chvíli zažívala blaho, zažívala noční můru. Ač už pomalu a jistě nastával možná konec této mladé duše, všechno nebylo ztraceno! Naděje umírá poslední a i když měla v hlavě chmury, objevil se záblesk naděje. V tu chvíli, když už trčela z bahna jen hlava se z jednoho vchodu vynořila malá podlízavá myška. V ruce držela rybářský prut a měla s sebou i podivnou brašničku na věci. Sedla si na okraj vany, ve které si zrovna Wolfganie užívala svoji poslední lázeň. Mlčky si sedla, vytáhla prut a hodila udičku do bahna. Udička se zahákla Wolfganii o kožich, avšak myška netáhla. Byl tu malý háček... ta myš byla úplně němá. Neviděla, neslyšela, necítila... věděla jen, že rybaří, ovšem v čem a co chytá, to už byla záhada. Záchrana? Nebo slepá ulička?

// Prosím o trochu iniciativy, aneb nebojte se něco udělat, nebo jít víc "dopředu"! :)

Amaya sa asi kľudu tak rýchlo nedočká, obe sú na tom stále rovnako, akurát sa už pohli a čaká ich ďalší rozcestník. Budú si ale musieť pohnúť... Niečo za nimi beží, ten dupot počuť naozaj zreteľne. Jackie, Jenna a Casipa sa prvej malej nástrahe ľahko vyhli, avšak ich teraz čaká niečo horšie. Zo zeme pod ich nohami sa začnú vyhrabávať červy o hrúbke ich zadných nôh. A keď otvoria papuľky, zuby majú nahusto pri sebe... A siahajú až niekde do žalúdka... Je tu ale jedna vec, ktorá im v úteku nepomôže, vlčice totiž nemôžu z červov spustiť pohľad, nejaká mágia ich udržiava tak, aby si pohľady vymaniť nemohli, aj keď sa môžu hýbať. V tretej skupine už je Launee úplne bez uší a Riveneth zase nemá svoj pekný chvost. Aktuálne ich ale čaká nepekný boj, keďže si to nakráčali k nejakému veľkému hniezdu, v kttorom sa práve liahne mláďa nejakého neznámeho tvora.

Všetko rovnako, avšak dupot od prvej skupiny počujú všetky vlčice. :)

Noktisielyš & Allairyš
Ač měl mýšovlk podezření na to, že to nemůže být pravda, představy stále a stále přidávaly na obrátkách. Mohl si vychutnat takový malý, ale přesto poměrně reálný film. Viděl obrazy vlků ze své minulosti, lítalo mu to všechno nad hlavou jako hvězdy na obloze. Všechno to bylo doprovázeno mlhou, obrázky v ní mizely i objevovaly. Bylo to tak reálné, že vzpomínky doslova cítil na vlastní kůži, ranní rosu, déšť i sníh. Všechno mu to padalo na kožich, ve kterém se mu to usadilo. Přesto se sny začaly měnit v něco mnohem horšího. Vzpomínky na údajného bratra Theriona se v mžiku změnily na noční můry. Noktisiel pomalu a jistě začíná mít prozření, že je to pouze jedna velká iluze. Následující další dveře se mu otevřou a on se vrhne rovnou do náručí Allairé, která jak se ukázalo, byla o chodbičku vedle.
Hnědá myšovlčice byla ze slov, které mu myš dala dokonale zmatená. Bohužel nebyl čas na otázky, po vtrhnutí Noktisiela myšák, který Allairé zaúkoloval, zmizel. Zůstala tam po něm ve vzduchu povlávat pouze kniha obalená v bublině, přes kterou se bohužel vlčci nemohli dostat. Dosáhnout toho, aby kniha byla jejich, musí splnit úkol, který jim myšák dal. Pod knihu zůstaly dvě malé mističky. Do mističek patří ingredience, ale kde je vzít? Na to už musí Noktisiel s Allairé přijít!

Wolfganyš relax hotel
Wolfganie ani nepostřehla, jak rychle v bahenních lázních ubíhá čas. Byla ponořená do úžasné lázně, horké lázně, co by si vlčice mohla víc přát? Celý život jen dřela pro ostatní, aby se měla dobře a teď měla konečně chvilku pro sebe. Její mysl byla úplně obalamucena, dokázala by tam vydržet kdo ví, třeba celý život. Aniž by si toho šedobílá myška všimla, začínalo jí jít pomalu a jistě o život. Toto místo jak se na první pohled zdálo neškodné - je to celý záludný úřad. Wolfganie se začínala v bahně pomalu a jistě topit. Sžíralo jí to dovnitř, jako tekutý písek bez možnosti se sama vyškrábat ven. Její bahenní kaviár se možná stane jejím posledním živým zážitkem. V okolí toho zrovna moc nebylo, čeho by se mohla chytit. Co jí napadne jako první, aby se zachránila? Nebo kdo by jí v tomto zmateném labyrintu mohl pomoci?

// Po domluvě Morfu jednu hru vynecháme, nestíhá. :-)

Prvá skupinka si ešte vcelku dobre vybrala. Akurát ani v tomto smere na nich nič dobrého nečakalo v ústrety sa im objavila červená hmla, ktorá príjemné voňala. Aj keby sa vlčice nadýchnuť nechceli, museli. Hmla im saqm vošla do nosa. Prvej Maedow, ktorá sa v tú chvíľu zúfalo zamilovala do Amayi, až vždy nemusela rozmýšľať rozumne. Zato keď vdýchla hmlu Amaya, robila všetko naopak. Ak chcela povedať áno, povedala nie. Ak chcela ísť doľava, išla doprava. Druhá skupinka na Tom bola istý čas dobre. Nič sa nedialo. Až kým z kroun stromov nezačali odpadávať konáre, mierac vlčiciam rovno na ich krásne hlávky. Ak teda nebudú bežať, beda im. V tretej skupinke sa zase udiala iná vec. Hneď ako išli vlčice rovno, prestali si cítiť isté časti tela. Riveneth si necítila chvost, zatiaľ čo Launee uši. A čím viac išli, tým horšie to bolo, až im jednoducho... Zmizli. Zaujímavé ale bolo, že Launee napriek tomu počula. Ako si všetky vlčice poradia s prekážkami?

Skupinky platia stále rovnako. Od každého by som požiadala minimálne 2 posty. :)

"Ajramparaťapaaaa..." Hulákal Úředníček mezi tím, co sjížděl po sklůzavce uprostřed kmene dolů až do samotného kořenového sídla všech myších úředníků.
Jakmile postupně popadáte na správné místo, ocitnete se v poměrně velké místnosti, kde bylo takových myší desítky. Každý z nich měl svůj přidělený stoleček, u kterého pracoval na nesmyslné papíry. Byla tam tma, nikde žádné okno, proto pevně věříme, že tu není klaustrofobik, jinak by tu byla připravená někde v koutě i minimyšírakvička.
Úředníček netrpělivě čekal a ťukal si na packu, jako by tam snad měl mít hodinky. "Neumíte se klouzat rychleji?" Žvanil a pak se otočil a vydal se napříč jedné z uliček. Když se zaměříte na vzdálené stěny, bylo vidět, že sou kořeněné a cestičky vedly mnohem mnohem dál. Dalo by se to tu považovat za Sarumenské hnízdo číslo dvě mini. MyšiVlci se tu rozhlíželi, neboť to pro ně bylo něco naprosto nového, nevšimli si ani faktu, že jakmile se snažili dohnat malého Úředníčka, každý se vydal jiným tunelem.

Noktisielyš.
Se vydal nejvýchodnější cestou, která zde byla. Nehledě na to, jak neuvěřitelně to zde smrdělo pokračoval při cestě dál. Nemohl si nevšimnout, že na zdech - v tomto případě kořeny - byly vyryté různé obrazce, písmenka,
čísla a další klikyháky, které netušil jak rozluštit. Objevil se však před zavřenými dveřmi, které mohl svými drobnými prstíkovými tlapkami hravě otevřít. Za těmito dveřmi byl doslova Disneyland, všechno na co si teď -
mladý myšák pomyslel - tam bylo. Jaké budou jeho myšlenky a touhy, které si přeje zhmotnit?

Wolfganyš.
Ta přilítla z tunelu jako druhá a jak rychle jí tunel vyplivnul, tak rychle zahučela do nižšího podlaží. Nestačila ani zabrzdit a už se válela ve stokách a bahně - opravdu bahně - teplém bahně, jako bahenní lázně. Byly tam poměrně teplé výpary, avšak né jedovaté. Wolfganie se totiž ocitla v myších lázních, kde si mohla užít chvilku pro sebe, jak je libo. Co si v tuto chvíli vybere? Koupel číslo jedna ala-labada bahno s bublinkami, nebo bez?

Co budou tihle dva MyšiVlci v tuto chvíli dělat? V tuto chvíli je to opravdu neuvěřitelně lákavé a pokušení je nutí to alespoň zkusit, avšak když to okusí, dokážou se vrátit zpátky do reality a začít hledat své kamarády?

Allairyš
I před odpor, který tato myška zrovna teď měla a doslova si přála být na jiném místě, bohužel se tak v jejím případě rozhodně nestane. Pro Allairé tu byl připravený úplně jiný úkol. Ta se vydala jižní cestou a v tuto chvíli si nepřála nic jiného, než se vrátit zpátky do vlčí podoby, to ovšem nejde, neboť tu musí přece jenom něco splnit.Přímo před hnědou myškou se objevila poměrně mohutná velká myš v obřím fraku a v ruce držel knihu. Mohla si povšimnout, že na knize byl obrázek, který naprosto a jasně vystihoval Rudý Javor na Mýtině a hned pod ním byly vydry - což symbolizovalo samotný Sarumenský hvozd. Allairé si musela být vědoma toho, že ta kniha musí být důležitá, proto se musí pokusit knihu získat. Ovšem velký myšák ve fraku byl vychytralý. "Musíš mi donést obláček zabalený v ranní rose s nádechem bahenního kaviáru." Sdělil myšák Allairé, jak to naše chytrá Sarumenská myška zvládne?
/Podotýkám, že vlčí smysli fungují i v myší podobě, čili zapomeňte na smrad a tmu a hurá na věc./

Morfyš.
Jako správný študák si Morfeus, nejvypasenější myš došourala z tunelu jako poslední. Naneštěstí on se vydal správnou cestou a to přímo za Úředníčkem. Došel až na místo, které se skládalo z mnoha drahokamů. Mohlo to tu připomínat trochu Zříceninu u Smrti, akorát místo kamenných stěn tu všude byla hlína a kořeny. Úředník si kecl na jeden z kořenů a ukázal Morfeovi kam by si měl sednout on. Měl to tam dokonce nakreslené, kam svůj zadek má posadit. "Abych to uvedl na pravou míru." Řekl Úředníček a nasadil si brýle na nos, aby mohl lépe citovat s papíru, co měl v ruce. "Sarumenská smečka založená roku dva tisíce patnáct v létě, souhlasí?" A koukl zda-li Morfeus souhlasí. "Založeno vlkem Morfeusem a jeho partnerkou Neyteri, souhlasí?" Olízl si prst. "Mýtinu nemáte ve svém smečkovém vlastnictví proč?" Zeptal se Úředníček podezřele a nechal myši volnou tlamu v tom, aby mu na tuto otázku odpověděl. "Já ti řeknu proč, protože Mýtina není normálním územím, je výjimečná, a proto tu musíme teď vyjednávat. Čili, co nabízíš, vlku, hehe..." Posmíval se vlkovi v myší podobě. "Co nám dáš výměnou za to, abychom ti Mýtinu předali v takovém stavu, jakém je teď?" Zeptal se podezřele, nadzvedl obočí a hodil na něj bulvu.

Zrejme sa vlčice vybrali na parádnu dámsku jazdu... Lístoček vyletel do vzduchu a rozhorel sa ešte viac. Svoju špičku pomaly nasmeroval ku každej z prítomných. V ich hlavách sa zrazu začal ozývať jeho hlas. Touto sekundou rastliny zamedzili hocaký výstup z lesa, vážené. Takže jediný spôsob ako sa odtiaľto dostať je prejsť labyrintom a poprosiť ma o prepustenie. Veselí zábavu! A ako na povel, Zarastený les sa teraz stal väzením. Lístoček zrazu uletel, nevedno kam. Akoby zmizol. A aby to vlčice nemali také ľahké, korene, liany a konáre začali vytvárať steny. A najhoršie na tom všetkom bolo nuž to, že tieto rastliny boli odolné voči všetkým mágiám. Ako sa tak steny tvorili, rozdelili vlčice hneď do niekoľkých skupiniek. 1. skupinka: Amaya a Maedow. 2. skupinka: Jenna, Casipa a Jackie. 3. skupinka: Riveneth a Launee. Naša prvá skupinka mala na výber ísť doľava alebo rovno za nosom. Druhá mohla ísť doľava alebo doprava. A tretia dozadu alebo dopredu. Rastliny zastali a les akoby stíchol. Zvuky tu mohli vydávať už len vlčice.

Závislí od poradia ste len voči členom vašej skupinky, čiže napr. Riveneth nie je závislá od Meadow, atď. :)

Pokoj a ticho v Zarastenom lese náhle prerušil pohyb. Nebol to ale obyčajný pohyb. Po zemi sa totiž začali plaziť korene a skrúcať sa do rôznych tvarov, ktoré sa ale k ničomu prirovnať nedali. V strede lesa, na jednom zo stromov bez zjavnej príčiny, jeden list sčervenel a následne sa rozhorel. Čím viac list horel, tým rýchlejšie sa korene plazili a vytvárali cestičky smerom do lesa a z lesa. Aj niektoré kmene sa pohli. Tentoraz sa do lesa dalo dostať len cez tieto uličky. A vábili, veľmi vábili vlkov dnu. Aký bol les nevídaný, bol by hriech neprezrieť si tú nádheru...

A je to tu, novoročný gift od Allairé. c:
Počet účastníkov: 6 alebo 8
Minimálna čakacia doba na osobu: 3 dni (Upozornenie - poradie je nestále, bude napísané pod každým osudovým príspevkom.)
Mala podmienka: Poprosím aspoň jedného vlka, ktorý má mágiu ohňa. ^^

// Historicky druhá herní akce pouze pro Sarumenskou smečku, účast povinná alespoň jedné alfy! A pak dobrovolných členů libovolný počet. Dorazit máte čas do soboty 6. ledna 12:00. Po domluvě možno na někoho výjimečně počkat.

Sobík Whamulínek jakoby neprojevínkoval zájímek o to, co ostatní vlčičky s vlčkem říkánkovali. Kampak se podínknulo jeho slušňoučké vychováníčko?
Jako kdyby všechňoučká atmosférka, která tuhle celounkou záležitůstku způsobínknula, zmizínknula.
Cítínkoval někdo snad ještě jablíčka se skořičkou a skořičku s jablíčky?
A hele, tamten stromeček se neusmívánkuje!
A tamten taky ne!
Jakpak je to-
LAST CHRISTMAS, I GAVE YOU MY HEART, BUT THE VERY NEXT DAY, YOU GAVE IT AWAY. THIS YEAR, TO SAVE ME FROM TEARS, I'LL GIVE IT TO SOMEONE SPECIAL~
Je to zpátky.
Ono se to vrátínknulo!
A vlčci spinkají!
Nebo spinkali předtím?
Copak se to vůbec dějínkuje?
Vlčičky a vlček usínkánkují.
A nebo se zrovna probuzínkávají!
Vítejte zpátky v lesíku, vše je v normálu!
Je tu hezky, ticho...
LAST CHRISTMAS, I GAVE YOU MY HEART, BUT THE VERY NEXT DAY, YOU GAVE IT AWAY. THIS YEAR, TO SAVE ME FROM TEARS, I'LL GIVE IT TO SOMEONE SPECIAL~
Vy jste snad něco slyšeli?
Je to ve vašich uších~
A vaše tlamy vám také nefungují zrovna správně.
Stále máte tendenčičku myslínkovat a mluvínkovat jako sobík Whamulínek. (// pět postů povinně, užijte si to C:)
Ale to nevadí, to přejde.
LAST CHRISTMAS, I GAVE YOU MY HEART, BUT THE VERY NEXT DAY, YOU GAVE IT AWAY. THIS YEAR, TO SAVE ME FROM TEARS, I'LL GIVE IT TO SOMEONE SPECIAL~
Jen další obyčejný den na Gall.


// Tímto vám děkuji za účast na téhle... poněkud vypatlané akci. Snad jste si ji užili.
^^ A ještě užijete. C:<
Odměny budou za chvíli rozdány. ^^

Calum zalehnul Wolfganii, Tailla se snažila zničit Caluma, aby taktéž (byť poněkud neoriginálně) zničila Wolfganii.
„Tak a dost!“ ozvalo se kdesi nad nimi hlasem, který připomínal spíše cinkání rolniček.
„Tohle vůbec není VÁNOČNÍ ATMOSFÉRA!“
Viděli jste někdy vzteklé rolničky? Ne? Tak se nekoukejte nahoru.
Podívali jste se?
Protože tam taky nejsou.
Ale přesto.
„Jak se OPOVAŽUJETE ničit VÁNOČNÍ atmoSFÉRU! Vy- vy-“
Hřmění.
To se nám to ale kazí počasí.
Pojďme se na něj podívat pořádněji: hřmí, hele, blesk! Kapity kap, prší na vás. Jste zmoklí. Hezky až na kost. A voda mrzne! Vy mrznete! Ale to nevadí, protože přichází duha a s ní slunce! Ne. Obráceně. Slunce a pak duha. A pak sníh! Snížek bílý, bílý snížek! Všimli jste si, že Calum už se nepodobá kouli? Na tom nezáleží. Tornádo! TORNÁDO! A ZNÍ JAKO ROLNIČKY!
Nemáte ponětí, co má tohle být?
Já taky ne.
Ale jak už bylo zmíněno, jedná se o ROLNIČKOVÉ TORNÁDO!
Cinky link, cinky link, magie je vám k ničemu, bude z vás v(i)lk-šejk!
Rolničkové tornádo vás nabírá, unáší vás a- a- a-
„Ehm. Moc se omlouvám,“ pomalu vás vrací zpátky na zem. „Nechali jsme se všichni nějak... unést,“ přidává to tajemné cosi, co zní po rolničkách, velmi, velmi špatný pokus o vtip. „Pardon,“ špitne zbrkle naposledy a zmizí. A s ním i všechen lesk sněhu. Svým způsobem i sníh, vše, co tu nyní zbývá, je bláto. Oh, a tři zmatení vlci.

// Nedává to smysl? Whoops, to se stane, když někdo vypadne. Ale... snad mě za to naprosto nehejtíte. Heh. Heheh. Odměny budou zmíněny pod tímhle příspěvkem, zatím můžete vesele odkráčet. ^^

Jak už bylo zmíněno, Calum byl tajemný. Calum byl já.
Ale hlavně byl pořádně naštvaný, protože mu většina z jeho společnic odmítla pomoct. Jak si to vůbec představovaly?! On tu bude mrznout a ony... ony se budou jen dívat?! To teda ne!
Samotný Calum by to nejspíš nikdy neudělal, ale cosi v něm, cosi, co bylo mocnější a mnohem, mnohem méně podobné plyšákovi, chtělo pomstu. Chtělo to vyjádřit, že možnost „Nepomůžeme Calumovi“ vlastně ani možností nebyla. Chtělo to vidět bolest. Strach. Chtělo to cítit moc.
A Calum? Calum vlastně taky. Nyní, když už společně s oním cosi byli jedním.
Ten vztek, který v něm vřel, se potřeboval dostat ven.
A Calumovi to vůbec nedělalo problém.
Vzteklá sněhová koule, která se z něj stala, chtěla být mocnou vzteklou sněhovou koulí. Jak toho docílit? Co takhle někoho zavalit!
(Mimo jiné Calum dočasně ovládá také zimní magii, ale to už je detail.)
Vlčice by možná měly změnit svůj názor... a ještě lepší by pro ně bylo, kdyby začaly utíkat.


// Krátce a o ničem, jako vždy. ^^ Všechno nejlepší k Vánocům~

// Aaah, Jackie už má vzhled, gratuluji! >:3

A vycházející měsíček jako by je vyprovázínkoval do říšičky snůčků. Jaké to praprazvláštňoučké místečko, musínkovali si všichni pomysleti. „Vítám vás u sebe doma,“ zazněl nad vlčkem a vlčičkami jemňoulinký hlásek, který patřínkoval již známounkému sobíku Whamulínkovi. Jenže něco na něm pranic nesedínkovalo. Nejen způsobík, jakým sobík zněl, taky... no jo! Hromíku, nemluvínkoval on po normálňoučsku? A copak náš vlček a vlčičky? Ti nyní znínkovali poněkud zvláštňoučce. Nemohli myslínkovat ani mluvínkovat bez toho, aniž by se jim do tlamičky nepřipletínkovala nějakounká změkčelounká slůvka. Stálounce je ale doprovázínkovala šťastňoučká náladička! Nejen šťastňoučká, nejšťastňoučtější!
A kdepak že se to nacházínkovali?
Už poněkud zapomínknuli, že je to pouhopouhounký drobňoulinký snek. Ne ne, prosínkuji pěkňoulince, tohle byla skutečnostička. Zrovínka všichni sedínkují na mráčcích! Všuďounce kolem nich jsou mráčky! A můžou hledínkovat až dolu, dolu na lesíček! A je tu tak hezounky...
„Tak co, jak se vám tu líbí? Povězte mi něco o vás, prosím!“ slušňoulince je poprosínkoval sobík Whamulínek, zatímco se veselounce usměvánkoval. A vlčičky a vlček byli opravdu opravďounce nešťastňoučtější, takže mu kažďoulinký z nich chťánkoval něco pověděti.
A vzdouškem voníkovala jablíčka se skořičkou a skořička s jablíčky.


// Spešl zadání: do odvolání píšete posty stylíkem sobíka Whamulínka. ♥

A tak se stalo, že byla zachráněna celá konverzace a – aby se neřeklo – strom k tomu.
Ne že by projevoval nějakou vděčnost.
Na druhou stranu... kdo by od stromu očekával vděčnost? Jen málokdo.
A málokdo také očekává, že to cosi, co doposud bylo pod stromem, začne ovládat toho nejnudnějšího vlka, co je poblíž.
Samozřejmě, mohlo si to vybrat ještě Setii. Ta taky nebyla zrovna užitečnou.
Jenže! „Tajemný 'já'“ bylo tak trefné, že ji tohle cosi nemohlo potrestat.
Calum takové štěstí neměl.
Cítí tu bolest hlavy? Nutí ho křičet! Křičí bolestí? Křičí radostí? Jak se to vůbec cítí?
Nevidí rozmazaně?
Sníh! Bílo! Ono se zase chumelí!
Teď zase z jiného pohledu: čím se mohou kochat naše vlčice? Ano, vidí Caluma. Ale... co je... tohle? Není Calum poněkud... chlupatější? Že by zimní srst? Vidí to vlčice taky, nebo jim ta srst neroste před očima? A proč je čím dál světlejší? Teď už je ta srst tak dlouhá, že to nemůže být náhoda! A je tak bělounká! Tak bělounká, že Calum připomíná... ne! Calum je sněhovou koulí! Studí jeho chlupy? Udělá mu někdo sestřih? To je jen na vlčicích.
Calum konečně zjišťuje, že nechumelí a že není obklopen sněhem. To jen jeho srst jaksi...
řekněme... nabrala vánočních rozměrů.
Je mu chladno, nemůže se dál spoléhat jen sám na sebe.
Oh, a tamta vlčice vlastně před chvílí zahřála vzduch, ne? Měl by jí rozkázat – ne ji poprosit, rozkázat jí! –, aby ho také zahřála.
Vždyť... Calum si to přeci zaslouží. On je důležitý. On je tajemný. On je já.

„EHM, EHM!“ odkašlal si ten podsněžný strom ještě agresivněji, aby všichni věděli, že tvrzení „Nikdo tu není“ je nepravdivé, ba až urážlivé.
Jako že velmi urážlivé!
Strom byl tak rozhořčen, že... že...
Řekněme, že vlkům se zatím nic nestalo, ale i tak! Kdo by chtěl rozhořčit strom, že? To určitě není zdravé.
Naštěstí se nálada stromu rychle zase zlepšila, a to díky Taille, která se s ním snažila začít běžnou konverzaci.
„JÁ!“ odpověděl strom vlkům a doufal, že to bylo dost rázné na to, aby už nezpochybňovali jeho existenci.
Protože zpochybňovat něčí existenci taky není zdravé.
„Dostaňte mne ven!“ rozkázal, aby konverzace nestála.