<<< Západní louky
Vlčice konečně doběhla do relativního bezpečí. Neustále se ohlížela a zajdalen s ní. "Uff, zvládli jsme to," radoval se, ačkoliv většinu práce odvedla Riveneth. Neochotně seskočil dolů z jejího hřbetu a nutně se musel vydýchat, jako by právě uběhl maraton.
Vlčice však kladla otázky, což se ušákovi moc nelíbilo. Zakoulel očima a povzdechl si. Chvíli jen mlčel, ale pak jen suše polkl. "Ech... Fakt to musíš vědět? No... Tak jo, jak myslíš." Zajdalen se podrbal za uchem a na jeden nádech spustil: "Kdysi dávno ty louky patřily medvědům. My - zajdaleni - jsme si ji chtěli zabrat, a tak jsme vytvořili jakýsi konktrakt. Dohodu, že dokud budeme medvědům dodávat dostatečné množství medu, oni se od nás budou držet dál a nechají nás žít v poklidu." Zamlaskal a koukl někam do pryč. Hlavně aby nemusel hledět Riveneth do očí. "Řady zajdalenů za těch pár desítek let prořídly, až jsem nakonec zbyl sám... A já absolutně nevím, kde ten med sehnat. A i kdyby, nepolezu přece do včelího hnízda! Jak se tomu nadává? Úl, jasně. Takže tvým úkolem teď bude najít úl. Ale neboj, pomůžu ti," mrkl na ni. "Ehm, prosím?" dodal a omluvně se na ni usmál.
"Vzbudilas mě!" prohlásil trochu dotčeně, když se Riveneth zeptala, proč tedy zajdalen vůbec vylezl ze svého teploučkého úkrytu. Původně měl v plánu se probudit až s začátkem podzimu, když teprve dozrávalo ovoce.
Jeho obočí pomalu vyjelo nahoru. Vlčice se ho dotázala, co vidí na onom shnilém ovoci. "Má to prostě specifickou chuť, která se mi líbí. Ale nemysli si - můžu s tím přestat, kdy se mi zlíbí!" dušoval se jako nějaký závislý alkoholik. "Tráva a zrníčka jsou hnus... Ochutnalas to někdy? Vždyť to skoro ani nemá chuť. Blé."
Přikrčil se a vytřeštil oči, jakmile zahlédl obřího medvěda. zamračil se a tlapou naznačil, ať se Riveneth taky schová do trávy. Bohužel vlčice tento jeho signál zachytila pozdě a medvěd si jí všiml. Zajdalen suše polkl, vyskočil na nohy a sklopil uši. "Je to v háji," pískl, naskočil na záda vlčice a křikl: "Hyjé, jedem, jedem, než nás dožene! Děléééj, nebo oba chcípnem!" ječel na ni, když se konečně dala do pohybu. Vlčice - ač zpočátku neochotně - zrychlila do trysku. Chuděra byla zmatená. Medvěda přeci ničím neštvali, ale když se ohlédla, zjistila, že je chlupáč opravdu pronásledoval. Z huby mu vlál jazyk a sliny, kožich se zavlnil s každým jeho skokem. Kam měla vlčice utéct, aby se ho zbavila?
//Vyber přechod na nějaké území. Osud jde s tebou.
Vlci konečně začali spekulovat nad tím, co a jak zařídit. Došli k závěru, že je třeba se rozdělit. Ať už nakonec utvořili jakékoliv skupiny, jedno bylo jasné: ve finále se prostě rozdělili, přičemž tým A se vydal na záchranu Irkally a tým B zase po stopách ježečka. Ještě předtím se však Amaya pokusila nabourat do mysli bodlináče, jenž se snažil Maple něco naznačit. Šedouchá vlčice se toho moc nedozvěděla. Ale přeci jen jí v mysli proběhla dvě slova: láska a záchrana. Co to mohlo znamenat? Byly to pokyny, jak vyzrát na obřího ježka? Nebo jim tvoreček prostě jen chtěl naznačit, že jestli mají rádi svůj život, měli by vzít nohy na ramena?
Tým A
Vlci se pomalu vydali do útrob temného tunelu. Kráčeli nejistě, neb tu byla černočerná tma. Neměl někdo magii ohně, aby mohl posvítit na cestu?
Hlína byla mokrá, v některých částech snad i jistým způsobem slizká. Občas někdo šlápl na něco, co vydalo zvuk jako když se rzplizne ptačí vejce o zem... Tunelem vanul odér zatuchlosti a hniloby, jako by se vlci spouštěli do světa mrtvých. Zlověstná atmosféra nikoho nenechala chladným. Intuice jim dobře radila, aby se rychle otočili a už nikdy se k tomuto místu nevraceli. Čekalo tu něco moc zlého... A nejhorší byl ten pocit, ten dojem, že to zatím jen spalo, tudíž se nemohlo jednat o obřího ježka.
Zhruba po deseti minutách nejistého klopýtání si někteří všimli, že se chodba pomalu ale jistě začala zužovat. Mohly za to nenápadně se plazící rostliny, jenž se upínaly ke stěnám. Na jejich listech ulpěly malilinkaté modré tečky, které začínaly vyzařovat jemné světélko. Přitahovaly vlčí zraky, až se skupinka zastavila a vyloženě je začala zkoumat zblízka. Naklonili k nim hlavu a ejhle... Ony tečky byly vlastně jen maličcí broučci. A vydávali téměř neslyšitelný zvuk... Byla to slova. Říkali "pryč, jít pryč". Snažili se vlky odehnat, ochránit od onoho zla. Skupinku to znejistilo. Co když se hnali kupředu jako dobytek na porážku?
Tým B
Ostatní vlci se vydali po stopách ježečka. Ten měl velmi na spěch, vlastně utíkal, co mu síly stačily. Na to, že měl krátké nožky, mu to celkem pádilo. Mydlil si to napříč mýtinu dobrou čtvrthodinu, pak zničehonic zastavil. Hned na to začal hrabat do země. Pískal na vlky a ťukal do země - kdyby mohl, snad by řekl: "hrabejte, ať se z vás kouří".
Po určité době takové námahy už vlci vyhrabali pěknou jámu. Tu a tam se ale v zemině začaly objevovat kořínky. Zpočátku jen překáželi v práci, později si ale všichni všimli, že ony kořeny se samovolně hýbou. Chytaly vlky za nohy a držely je, aby jím hrabání co nejvíce ztížily. Dokonce na nich vyrašily trny (stejné, jakými byla uvězněna Irkalla) - a to už opravdu bolelo. Vlkům byly způsobeny nemalé škrábance, avšak ježeček trval na svém a dál hrabal.
Když už byli všichni zmožení, krváceli, sem tam měli i odchlíplé kousky kůže a masa na tlapách, někdo narazil na cosi tvrdého. Ježeček se zaradoval a pískl. Nalezená cennost byla malá soška v podobě schouleného bodlináče. Na zádech měla pruh rozkvetlého zkamenělého kvítí. Působila tak magicky a nevinně, že její přítomnost udobřila nepřejícné kořeny, které teprve teď přestaly vlky sekat a škrábat do nohou.
Tým Irkalla :D
Nebohá vlčice se nemohla bránit, liány ji dusily čím dál víc. Snažila se tedy komunikovat s ježkem, který se netvářil moc nadšeně. Mračil se, občas vycenil zuby, odfrkával si. Chodil sem a tam, jako by byl nervní. "Ticho," sykl nakonec. Už mu třeštila hlava. "Jsi hříšnice! Chtělas mi sežrat syna!" Zastavil, jako by si vzpomenul na něco velmi důležitého. "A teď... Teď si tě podám - přesně tak, jak si to chtěla udělat jemu!" Zaryl drápy do země. "Vymysli alespoň jeden jediný důvod, proč bych to neměl udělat." Irkalla si musela velmi dobře rozmyslet, jak bude znít její odpověď. Kdyby byla příliš drzá, mohlo by ji to stát život...
Tvor koukl na Riveneth, která prohlásila, že vypadá dost jako zajíc. Zakoulel očima, vytřeštil je a nevěřícně zamrkal. Jeho výraz byl překvapený, snad i špetku uražený. "Co prosím? Já a zajíc? Tsse!" Zakroutil hlavou a dodal: "Cožpak nevidíš ty parohy nahoře?" Zdálo se, že ho to prohlášení dosti zasáhlo.
Vzdychal a chrchlal, jako by se cítil velmi špatně. "To je hrozné, nepřijatelné... Měl jsem ještě zůstat v úkrytu," brblal, zatímco hledal něco k snědku. Byl unavený, nevyspalý, celý ztuhlý. A navíc se dozvěděl, že tady drahá Riveneth nikterak dobře neovládala žádné magie. Najednou se jeho výraz změnil v zoufalý, až by se z toho jeden rozbrečel "Já chci podzim," zabublal, zafňukal.
V tom mu ale vlčice nabídla pomoc s hledáním jakýchsi rostlin. Usmál se a odhalil tak své zaječí zoubky. "To je šlechetné," přiznal, "ale já nepotřebuju žádné květinky... Chutnají ohavně. Jediné, co mám rád, jsou jablka. A hrušky. Obojí tak nějak... v hnijícím stavu," ušklíbl se a čekal, jaká reakce se dostaví.
Otočil se čelem k Riveneth a zvedl se na zadní - panáčkoval. "Tak já, mladá slečno, jsem zajdalen. Neříkej, že jsi o nás nikdy neslyšela! Ale je pravda, že nás moc nezbylo..." povzdechl si. Najednou ale začenichal a podotkl: "Ty ale také nevypadáš jako čistokrevný vlk." Naklonil hlavu, jako by uvažoval nad tím, jakého původu je šedobílá vlčice.
Nicméně věci se poněkud daly do pohybu. Zajdalen začal otáčet uši do všech stran. Vzápětí se sklonil, jako by se chtěl vpít do země. "Ajéje," špitl. Riveneth se ohlédla směrem, který tvor označil za nebezpečný. A hádejte, co tam vlčice neuviděla? Medvěda.
//Kde to vázne?
Z nory se ozval dlouhý povzdech. "Jsi si tím vážně jistá?" přeptal se tajemný cizinec. Věděl něco, co vlčice nevěděla! A zdálo se, že toho patřičně zneužíval. Jako by vážně měl nějakou souvislost s ušáky, ale nebyl to doslova zajíc.
"Ochh, bože," zaúpěl, jako by to nebyla odpověď, kterou původně od Riveneth chtěl. "Fajn, fajn! Už to dál nevydržím," zachroptěl. Z nory se začalo ozývat jakési šustění a křupání suchých stébel a listů snad ještě z minulého podzimu.
Vlčice ustoupila a čekala, co se z černočerné tmy vynoří. Cizinec lezl pomalu, dával si pořádně načas. Nejdříve do podvečerního světla vykoukl zaječí čumák, pak zaječí nožky, zaječí oči (jenž měly podezřele zúženou zornici) a zaječí... parůžky? Tvor se nakonec doplahočil asi tak dvacet centimertů před vchod nory a znovu zaúpěl. "Hmm? Tak už víš, co jsem zač?" pomalu mrkl a přivřel víčka. Jeho pohled sjel nejbližší okolí, aby se mohl zastavit na Riveneth. Znaveně zívl a povzdechl si. "To je... Jaro?" Beze spěchu se podrbal za uchem a oblízl si tlamičku. Najednou jako by ožil - dohopkal k nedaleké hromadě sušených větviček a listů. Sklonil hlavu s parožím a snědl to. Zaksichtil se, jako by mu to nechutnalo. "Bwágcht," zakašlal a vyplivl to ven. Obrátil se na vlčici a prosebně na ni koukl. "Prosím, prosím... Řekni, že umíš ovládat přírodu? Že umíš nechat vyklíčit nějakou rostlinu?"
Kdyby vlky sledoval nějaký nezávislý pozorovatel, jistě by musel žasnout nad tím, kolik různých povah a charakterů se zde sešlo. Nejvýraznější osobností (v negativním slova smyslu) tu byla beze sporu Irkalla. Měla totiž spousty řečí okolo, proč by bylo lepší ježka zabít, než mu pomoci. Napříč hádkám, jenž se možná mohly vést až donekonečna, se situace pohnula kupředu.
Po návalu ježků a ustání zemětřesení se na scéně objevil obří ježek. Jeho velké oválné oči zamrkaly - venku již bylo světlo. Jeho pohled padl na Irkallu, jenž se dušovala, že i jeho klidně zabije. Pak černé perly padly na Awaraka, který jako jediný nabídl pomoc. Co když jim ale bodlináč nerozuměl? Musel tu být nějaký důvod, proč vylezl na povrch. Co když... Měl hlad? Co takové velké zvíře asi jí?
Bodlináč zamlaskal, jako by se nudil. Postavil se na zadní, aby tak snad mohl budit ještě větší hrůzu. Jeho nos se pohnul - hluboce začenichal. Následně se svalil dolů a v mžiku uchopil Irkallu do tlamy. Otočil se rychlostí blesku a zmizel v podzemí. Vydají se vlci po jeho stopách, aby mohli vlčici zachránit? Nebo by ji spíš měli nechat na pospas osudu? Ježek přece není vegetarián...
Maple, která se ze všech vzdálila nejdál, pocítila šimrání na levém hleznu. Koukla dolů a ejhle! Šmátral po ní onen ježeček, co tu ještě před chvílí gestikuloval. A jak se zdálo, opět jí chtěl něco říct. Ukazoval pracičkou na úplně opačnou stranu, jako by tam bylo něco moc důležitého.
Jak se vlci rozhodnou? Vydají se na záchrannou výpravu psychopatky? A bude někdo věnovat pozornost i Maple a malému bodlináči?
Mezitím v podzemí:
Zuřivá vlčice byla unášena dlouhou obří chladnou chodbou, v níž se rozlézala tma jak v pytli! Ježek byl silný a jeho ostré zuby nedovolovaly, aby sebou vlčice moc mrskala, natož aby nějak vyklouzla. Po velmi dlouhém úprku konečně zastavili, přičemž Irkalla byla položena na jakýsi velký placatý kámen. Než stačila cokoliv udělat, svázaly ji hrubé, mohutné liány, jenž na sobě měly podezřele rudé trny. Velký ježek se oblízl a vydal nějaký blíže neurčitelný zvuk, který však mohl vzdáleně připomínat chrchlavý posměšek.
Z nory se ozvalo další zachrchlání a následně i dusivý kašel. "Zajíce? Tak tady žádného nenajdete, mladá slečno." Hlas to byl hluboký a chraptivý, jako by dotyčný měl v puse celou poušť. Následovalo tiché uchechtnutí, když se Riveneth optala, kým je onen záhadný tvor v noře. "Kdybych ti to prozradil, nevěřila bys mi to," opáčil cizinec, jenž byl důkladně schovaný ve tmě kdesi v podzemí.
Vlčici se tato situace čím dál víc nelíbila. Zjevně si myslela, že si z ní nějaký vlk tropí žertíky. "Drahá, já nejsem vlk. A ani tu žádného nevidím... Krom tebe," protestoval hlas z nory. "Buď tak laskavá a řekni: jaké je roční období? Už je konec léta?" dožadoval se odpovědí, jako by to byl snad hloupý medvěd, který prospal budíček po konci zimy. Na to však byla nora příliš malá... Tak co to bylo za tvora? Jak by ho mohla vlčice vylákat ven?
Jediný vlk, který sem nakonec zavítal, byla Riveneth. Zdálo se, že ji tornádka dosti zaujala. Nebylo divu - větrné proudy snad opravdu tančily. A s příchodem vlčice se seskupily do kruhu. Vlnily se, jako by věděly, že se na ně vlčice dívá.
Zničehonic zrychlily své obrátky a vytáhly se nahoru zhruba o dva metry. A pak jako když utne prostě a jednoduše zmizely. Vítr se rozplynul a všechny sušené věcičky, jenž byly původně přenášené tornády, jednoduše padly k zemi.
Riventeh chvíli váhala, ale nakonec se vydala na průzkum. Měla všechny smysly na pozoru. Motala se kolem kupiček suchých lístků a kořínků. Mohla rozpoznat vůně různých květů a ovocných větviček. Postupně obešla všechna stanoviště, ale nenašla nic nezvyklého. Věděla však, že někde poblíž musí být zajíc. A určitě se muselo jednat o samce, neboť jeho pach skoro až štípal do nosu.
Vlčici to nedalo a když už nic jiného, řekla si, že si dá svačinku. Po nenáročném stopování se ale musela pozastavit. Pach ji totiž dovedl k noře. Ale zajíci si nory přece nehloubí... Po chvíli uvažování uslyšela pšíknutí a zachrchlání. "Kdo je tam?" otázal se hlas z nory, ale nikdo nevylezl. "A co po mně chceš?"
Jak se zdálo, Irkalla a Amaya byly jediné osoby, jenž měly na mysli ublížení ježkovi. Opravdu by ho bývaly zabily? Chudák bodlináč přeci jen uvízl, proč ho nikdo nevytáhl ven? Místo takové jednoduché pomoci se mezi vlky vytvořil spor. Díky bohu za Bellraye, který zakročil ještě před tím, než stihly pomyslné vražedkyně dokonat ten hrůzný čin. Vlk v ostatních získal oporu... Čtyři na dvě.
Jediná Darkie zmínila mnohem větší a závažnější problém - třesoucí se zem. Jak dlouho se vlci budou hádat? Měsíc již pomalu začínal zapadat. Rozednívající se obloha už nepůsobila tak zlověstně jako noční nebesa, avšak to neznamenalo, že zemětřesení ustane. Ba naopak. V jeden moment se přihnala velká vlna, která vlkům dokonce podlomila nohy. Všichni zavrávorali a zjistili, že hluk ustal. Oči se opět obrátily k ježkovi, jehož tlamička se již zavřela. Hotovo, byl venku. Spokojeně si to cupital směrem k vlkům, jako by se jich vůbec nebál. Zvedl hlavu a krátce pískl - nikterak hlasitě. Jako by si vyžadoval pozornost. Chtěl jim něco říct? Ale vlci ježkům přeci nerozumí...
Zapanáčkoval a jaksi zamáchal pacičkami. Tohle bylo podezřelé. Opravdu s nimi komunikoval. Po pár vteřinách toho však nechal a zničehonic začal upalovat pryč. Vlci, jenž se za ním ohlíželi, ani netušili, co všechno jim bodlináč navykládal.
V tom se jen pár metrů od nich (tam, kde býval uvězněný ježek) vzedmula zem. Hlína vylétla do vzduchu a z podzemí se začaly řinout desítky, stovky malých tělíček. Vlci neměli šanci zareagovat dost rychle - vlna ježků je všechny povalila na zem. Bodlináči se takto řinuli snad dvě minuty - utíkali, šlapali na vlky, tlačili se a navzájem strkali.
S posledními loudaly už se vlčí skupinka mohla začít zvedat a dávat do kupy. Mnozí byli potlučení, sem tam utržili snad i malé škrábance. Zemětřesení ustalo. Ale pozor! Z oné prohlubně se pomalu začaly vysouvat jakési kůly. Stovky kůlů: tmavé, široké jako dvě vlčí tlapy. A nahoře se zúžovaly.
Vlci hrozivě přihlíželi. Došlo jim, že se nejedná o kůly, nýbrž o obří bodliny. Z díry vylezl ježek, jehož tělesný rozměr byl třikrát tak velký než průměrný vlk.
Postupně se na Ježčí mýtinu sbíhali všelijací vlci. A když se podvečer pomalu přehoupl v noc, sešla se zde finální sestava v počtu dvou vlků a čtyř vlčic. Samozřejmě mezi většinou panovalo zmatení a tázání se, copak to asi je za divné malinké zemětřesení. Ale nikdo správnou odpověď neznal.
Teplota klesla a vibrování zesílilo. Teď už by se to snad i dalo označit za obyčejné, znatelné zemětřesení. Nastalá situace působila velmi zlověstně, jako by se sem přišla pobavit samotná Smrt. Kdoví, třeba za to opravdu mohla...
Kousek od vlčí skupinky se ze země vynořila malinká hlavička. Očka jako korálky, zvědavý čumáček, kulatá ouška... A bodlinky na zádech. Tohoto návštěvníčka si všiml jen Awarak, ale vzhledem ke jménu zdejší mýtiny mu to nepřipadalo jako něco nezvyklého.
Ale co se nestalo? Ten malinký roztomiloučký nevinný ježeček najednou začal pískat. Tím si vysloužil pohledy všech vlků. V ježčím jazyce se možná jednalo o nějaké volání, nebo dokonce křik, ale vlčí uši tento zvuk vnímaly jen jako dlouhé, velmi vysoké kvíkání. Ježeček ječel velmi hlasitě, téměř nedělal přestávky, už mu snad i docházel dech! Co s ním? Nad zemí čněla jen jedna jeho polovina... Že by se byl zasekl a nemohl vylézt ven? Kdo se odváží k nějakému činu? Jak toho hlučného bodlinatce umlčet?
A zem - ta stále vibrovala, třásla se. Neměli by se vlci raději spakovat a rychle opustit toto území?
Ticho. Klid. Mír... Jen zvučná melodie přírody, jenž hladí vlčí ouška a hlavně vlčí duši. Koho by tento výjev neuklidnil, nepotěšil, nezaujal? Matka příroda dokázala být mocná čarodějka. Lehce zvládala zásobovat osudy vlků všelikými příhodami. Že by se chystalo něco takového i na Západních loukách?
Zatímco na zbytku Gallirei vládlo víceméně bezvětří, zde jako by se rodila malá tornáda. Vzdušné proudy se točily, zvětšovaly a zmenšovaly. Průměrně udržovaly výšku dvou vlků. Ale pozor. Jakkoliv divoce a nezkrotně se mohly na první pohled zdát, po bližším prozkoumání by si bystrý pozorovatel jistě všiml, že tornádka něco nesla. Malé lístečky, kvítky, kořínky. A toto zboží již nemohlo být označené za čerstvé. Jako by roztrhla a vykradla čajové sáčky. No a s tímto suchým pokladem pak ona tornáda tancovala, vlnila se až podezřele blízko u sebe. Jednalo se snad o nějakou zvláštní choreografii?
Některé vlčí zvědavce tento úkaz jistojistě nenechá chladnými. Přijdou se podívat, copak se to tu tvoří?
Pro tuto akci nabírám 3-6 vlků. Mám ale pár pravidel:
- Hlaste se pouze tehdy, víte-li, že můžete být aktivní.
- Čekací doba bude 1 den.
- Nechci číst slohovky. Posty můžou být kratší a věcné. Vykašlete se na knižní obraty, přílišně složitá souvětí atp., já i spoluhráči jistě oceníme přehlednost. :D
- Pokud se přihlásíte a uprostřed akce vypadnete, vyhrazuji si právo nejen na nepřipsání odměny, ale klidně udělím i pokutu. :( Takže opakuji, že pokud si nejste jistí volným časem, nehlaste se.
Ježčí mýtina zela prázdnotou. Tedy ne, že by se tu nic nedělo. Dlouho tudy ale už žádný vlk neprošel. Možná proto se zde začínalo cosi pomaloučku chystat...
Obloha se celý dnešní den pyšnila jakýmsi zvláštním, tajemným oparem. Sluníčko tak jen těžko mohlo nechat dopadnout své hřejivé paprsky na zem gallirejskou. A nyní - když se již blížilo setmění - bylo dílo dokonáno. Jakpakto, že se sem najednou vlci začali sbíhat? Vedla je snad intuice? Jakýsi šestý smysl? Magická moc? Kdoví.
Vlci ale jednoduše cítili, že zde není něco v pořádku. V žaludku, který jako by jim zdánlivě ani nepatřil, se jemňoulince třepotali motýlci, jejichž křídla byla průsvitná a čirá jako ta nejčistší křišťálová voda. Byl to ten zvláštní pocit, kdy jeden věděl, že se něco děje, ale za boha nemohl přijít na to, co to bylo.
Na území mýtiny se zem podezřele začínala třást. Nejednalo se však o žádné hrozivé zemětřesení. Spíš jako by pod vlčími tlapkami nějaký rarach zapnul masážní vibrující křeslo (nebo spíš podlahu?). A vlci, ač přicházeli z různých směrů, byli tímto zvláštním úkazem vedeni až do samého středu louky.
//Tak jo, donutili jste mě k tomu. :D Ten, kdo se přihlásil v Pokecu, prosím, potvrďte svou účast pod tento post. Ideálně potřebuji 3 - 5 vlků. Ale pozor, mám podmínky:
- Hlaste se pouze tehdy, víte-li, že můžete být aktivní.
- Čekací doba bude 1 den.
- Nechci číst slohovky. Posty můžou být kratší a věcné. Vykašlete se na knižní obraty, přílišně složitá souvětí atp., já i spoluhráči jistě oceníme přehlednost. :D
- Pokud se přihlásíte a uprostřed akce vypadnete, vyhrazuji si právo nejen na to, že vám nedám odměnu, ale klidně udělím i pokutu. :( Takže opakuji, že pokud si nejste jistí volným časem, nehlaste se.
Sotva stačila černá vlčice prohlásit, že srny jsou krásná stvoření, jenž je škoda požívat, cosi v dáli se začalo formovat. Avšak ani jedna dáma to nemohla tušit, neb ona hmota, ta beztvárná existence, jenž zářila tlumeným tmavě fialovým světlem, prozatím nevydávala pražádný zvuk. Beze spěchu se přelévala, mlživě se plazila po zemi, rozpínala se a zase se zmenšovala - jako by si nějaká tajemná síla hrála s podivnou magickou modelínou.
Amaya zrovna dostala otázku, zda-li uctívá přírodu. Ať už ale odpověděla jakkoli, její slova byla přehlušena dlouhým, hluboce procítěným, možná až děsivým troubením jelena. Neurčitá hmota už se totiž docela přeměnila na velkého, mohutného, majestátního sudokopytníka s parohy na hlavě.
Z houští se tento tvor vyřítil, jako by byl smyslů zbavený - letěl s větrem o závod, avšak pozorný pozorovatel by si všiml, že oči netřeštil, že uši nervozně nenastavoval, že se spíš než vyděšeně tvářil klidně, chytře. Věděl naprosto přesně, jakým směrem běžet: přímo na naše dvě vlčice!
S každou vteřinou byl blíž, přičemž Allairé ani Amaya neměly moc času na to, aby se daly na úprk. Hrozila jim snad bolestivá smrt udupáním? Jistě to byla první věc, která je napadla. Přesto přese všechno se však nemohly pohnout. Přimrazil je snad strach? Paralyzoval je šok? Kdoví.
Jelen však něco nesl... Na jeho mohutném paroží se houpaly jakési zaklíněné cennosti. A ještě něco. Co to bylo? Malé, černé, podlouhlé, obalené blanitými křídly - netopýr! Pevně se držel, jako by jej tam snad někdo přilepil.
Než se vlčice nadály, jelen vběhl přímo mezi ně. A v tu ránu zmizel. Do uší jim klouzal šelestivý zvuk šustivého třepotání. Všude kolem nich se to jen hemžilo netopýry, díky kterým musely mít přivřená očka. Hejno se zatočilo, protočilo a převalilo, načež se postupně začalo zvedat, až dočista všichni letci zmizeli. Kam? To už vlčice nevěděly, neb je jemně objímal lehce matný šedofialový mrak plynu, který se též v následujících sekundách nenápadně rozplynul do prázdna. Zůstal po něm ale jeden velmi specifický, zvláštně elektrizující pocit: jako by vzduch kolem vlčic zřídl... Tak jak se to vždy dělo po dešti, vydatné bouřce. Nadechly se a najednou se cítily tak plné čerstvého svěžího kyslíku!
Sklonily pohled dolů a před každou se zatřpytila jakási ozdůbka. Allairé hleděla na něco stříbřitého, Amaya na cosi spíše dozlatova... Poradí si, co s nabytými cennostmi? To už je jen na nich.
//Užívejte cetek! Pac a pusu, Okřídlená krysa.
Všetky vlčice sa teda dostali bezpečne preč. A lístoček sa na tom chechce a chechce, dávajúc les zase do poriadku. Bytosti vcucne zem a stromy sa postavia na rovnaké miesta ako predtým. Lístoček napokon zahorí ostrým červeným plameňom a zostane po ňom len dym, ktorý sa napokon stratí v ovzduší. Jediné, čo ešte chvíľku pretrváva je láska u Amayi a Meadow. Riveneth a Launee môžu mať čudný pocit na miestach, ktoré chvíľami nemali - uši a chvost. A Jackie, Casipa aj Jenna zase môžu pociťovať ľahkú bolesť hlavy. Les sa opäť ponorí do ticha a kľudu.
//ĎAKUJEM ZA ZÚČASTNENIE! ♥
Odmeny sa konzultujú s admin teamom. :) Hádam sa uvidíme ešte pri nejakej akcii. ^^