Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Uprostřed ničeho se ozvala hlasitá rána, i když vlastně nebylo jasné, co se stalo. Nebylo to totiž tak, že by to spadlo z nebe. V jedné sekundě nic a ve druhé se objevila vysoká železná věž. Byla vidět snad přes celou Gallireu, jelikož se táhla až do nebes. Vchodové dveře byly z těžkého želena, nebylo možné je vlastní silou otevřít.
Vlky k sobě ale nelákala kovem, ale tím co bylo vidět za jejími okny. Blýskot všech možných barev. Drahé kameny a poklady, které zde snad každý ocení. Každý kdo sem přišel, stál o kousek toho bohatství. Věž se ale nechtěla dát tak snadno. Každé její patro sice skrývalo nějaký ten poklad, také ale úkol, který vlci musejí splnit. Kdo si troufne na tuto cestu?

// Neherní část

Před vámi je věž, každé patro bude mít nějaký úkol. Jak herní, tak neherní. Každé patro (kolo) bude mít určitý počet příspěvků a pořadí, ve kterém ho musíte zdolat.
Na začátku máte všichni 3 životy, v každém kole přijde polovina vlků o 1 život. Porota zhodnotí, kdo životy ztratí. Ve chvíli kdy ztratíte všechny 3, tak končíte v aktuálním patře. Kdo se dostane dál – toho čeká na konci vyšší odměna a více klepání po ramenou. Za dobré výkony můžou být životy přičteny. Někdy můžete ztratit dva. Bude to plné překvapení.
A hra může kdykoliv skončit. To stručně k tomu, co se bude dít. Kapacita je maximálně 10 hráčů. Proto prosím, aby se hlásili ti, kteří ví, že během příštích 2 týdnů by mohli zvládnout příspěvek nejlépe každé 1-2 dny.

1. kolo – před věží: Příchod k věži. Vaše reakce na to, co vidíte. Toto kolo je jen příchozí a ještě se nic nehodnotí. Jen si dáme dohromady, kdo tu vlastně bude.

//Tak jo, zatím tedy pojedeme v tomto pořadí: Elisa, Calum, Awnay, Ashe, Laura, Arcanus, Etney
Pokud by měl někdo zájem o nějaká specifičtěji umístěná zranění, nechť se o tom zmíní, mileráda vám vyhovím.

Medvědice i medvěd byli v dobré náladě - ne však tím způsobem, který by Asgaarští uvítali. Huňáči se zjevně přišli jen krutě a nemilosrdně pobavit. Samice se s tím nepárala. Jakmile vystartovala za Etneyem, bylo jí naprosto jedno, že přímo naproti ní přiskočil jakýsi další pošetilec. Věnovala tedy Calumovi těžkou ránu přímo na líce. Facka byla tak silná, až to řádně zadunělo a Caluma to na dobrých pár sekund totálně odrovnalo. Zatemnilo se mu před očima, v uších slyšel pískot. Když se zorientoval, zjistil, že ležel na zemi.
Skupina s trubkou Etneyem, jenž dostal po zadku, se dala do pohybu. Jenže co to? Mladý náfuka zůstal kdesi stranou. Do čela uskupení se hrnula statečná Awnay, která jen tak tak unikla výpadu tmavé huňatice. Dcera alf letmý náraz od těžké masy ustála, jen trochu klopýtla, aby poté mohla nabrat zpět jistotu do skoků.
To už ale instinktem se řídící Laura zakročila a pořádně se zakousla do silné medvědí tlapy. Medvědice zařvala a levou prackou se ohnala po béžové vlčici, jenž jí visela na pravé přední. Ta se rázem pustila. Medvědice si nestihla všimnout, jestli Lauru dokázala nějak vážněji zranit, ale nějak detailněji to nezkoumala. Nemohla, neměla na to čas. Její hřbet totiž okupoval Arcanus. Jako nějaká velká Godzilla se vzepjala na zadní."Odporný hmyze!" čertila se, když se ohnala po alfa vlkovi. Tlapou ho zasáhnout nestihla, ale až s překvapivou rychlostí se místo toho rozběhla naproti černému vlkovi a jako vzteklý býk ho nabrala na pomyslné rohy. Arcanuse čekal těžký pád, ačkoliv to nebylo z velké výšky, jako spíše do dálky. Ihned na to se medvědice jala postupně znovu nabírat rychlost, aby dohnala Etneyovu družinu... Bez Etneye. Jenže to už jí bylo jedno, viděla rudě, a tak chtěla dohnat a zmasakrovat kohokoliv ze skupinky.
Elisa moc dobře věděla, proč zavelela ústup. Bylo to to nejrozumnější, co mohli udělat. Světlý medvěd se šedé vlčice držel jako klíště. "Heee, kde ste kdooo?" chrčel a remcal cosi o tom, že jeho sestra byla vždycky ta oblíbenější. Vrčel a bručel, zatím držel jen takové pohodové tempo. Rozhodl se totiž udělat rychlou okliku a k Elise "nabrat do stáda" zraněného Etneye. Ať se mu chtělo nebo ne, zmíněný se jednoduše musel dát do pohybu a připojit se ke své matce, jinak mu hrozila jasná smrt!
Chtělo to plán, protože tímhle tempem se brzy z každého mohl stát mrzák nebo dokonce mrtvola. Jelikož medvědi zdejší krajinu vlastně ani moc neznali, netušili, kam utíkali. Prozatím jim to však bylo naprosto ukradené, bohatě jim stačilo vlky pobaveně děsit a prohánět. Dozajista to muselo být zvláštní, snad i ironické. Z predátorů se najednou stala zdánlivě bezmocná lovná zvěř.
Otřeseného Arcanuse, jenž se honem šupem připojil k partnerce a synovi, již dříve napadlo, že by nepřítomnost magií mohl způsobovat onen krásný zelený amulet na krku většího medvěda. Jenže jak ho dostat dolů? A stačilo by to vůbec? Co když je třeba přívěsek nadobro zničit, aby jeho moc pominula?

Medvědi na sebe sem tam pobaveně loupli očky. Velmi brzy se tu sběhlo pět vlků, což reálně pro huňaté sourozence nepředstavovalo žádnou velkou hrozbu. Ne teď a v tento okamžik. "Ale notááák, to nemůžeme prostě jen přijít na návštěvu?" uculila se medvědice a bezstarostně se zazubila. Bratr ji napodobil, zjevně se dobře bavili. Jediná věc, nebo spíše osoba, která je donutila se zamyšleně a skoro až nechápavě zamračit, byl Etney. Tento šedočernobílý vlček nevypadal děsivě ani mocně, přesto se nebál otevřít si hubu na hnědé velikány. Světlejší se bez varování rychlostí blesku zvedla a vyřítila se na drzouna. Valila se až závratnou rychlostí, byla doslova jako tank. Ten, kdo by se jí odvážil vkročit do cesty, skončil by rozlámaný a udupaný na zemi. Medvědice stihla syna alf plácnout po hýždích mohutnou tlapou. //Aneb kdybys chtěla, můžeš (ale nemusíš) si ze souboje odnést krásné jizvy. :D Medvědice se zlověstně chechtala: "Myšičko myš, pojď ke mně blíž!" Kdopak se vydá Etneyovi na pomoc? A jak mu vlastně pomůže?
"Úhůůů, sranda začíná," vískal pobaveně vetší medvěd a napodobil svou sestru. Zamířil si to k šedé vlčici. Ta totiž nevypadala zrovna nejmileji a podle vůně se jednalo o alfu. Slintajíc a vyplazujíc jazyk se těžká masa jala pronásledovat šéfovou Asgaaru. "No není to vtipnééé?" chrochtal a chrčel. "Dva myš... medvědí sourozenci si můžou vzít celé vlčí území," bručel nesmírně zlověstným, škodolibým tónem.
Vše se to seběhlo velmi rychle a zdejší vlky bezpochyby napadlo použít nejen své fyzické vlastnosti, nýbrž i ty magické. K jejich smůle ale ani jedna nefungovala. Vrozené, dokoupené, speciální... Nic! Museli se tak spolehnout na své instinkty.
Situace si vyžadovala rychlé a důležité rozhodování, ale bez plánu by mohla být celá smečka coby dup rozprášena. Vlci se museli semknout a začít hodně rychle šlapat jako hodinky, jako by byli jeden...

Kdesi na severních hranicích Asgaaru se šouravým krokem potulovali dva medvědi. Jeden větší, jeden menší. Táhli se podél řeky Mahtaë jako smrad, dokud je jejich kroky nezavedly k prvním velkým listnáčům. "Hele, hele, ségra," žďouchl světlejší větší medvěd do toho druhého. "Mrkej na drát, tady to vypadá příšerně!" uchechtl se a vzápětí zamyšleně dodal: "Ale smrdí to tu vlčinou," nakrčil nos a následně po medvědici hodil znechucenou grimasu zahrnující i vypláznutý jazyk. "Hmmm, co takhle se trochu pobavit?" ušklíbla se na svého bratra. Ten se jen zlomyslně zazubil a pokývl.
Bez jakéhokoliv studu či obav vpluli na území Asgaarské smečky. Nějakou dobu se prodírali poměrně nepřístupným terénem, aby se mohli čertit a nadávat, co si to ti psovití pošahanci vybrali za hloupé teritorium. Rozhodně se nejednalo o normální medvědy. I když Asgaarští zachytili naprosto běžný a ničím nevýjimečný odér medvědoviny. Zajisté se jim ihned vydali naproti.
Jakmile jedni z prvních členů smečky medvědy zahlédli, při pozorném přezkoumání narušitelů si mohli všimnout dvou nezvyklých věcí. Jednou z nich byl zvláštní přívěsek na krku většího huňáče. Jednalo se o poměrně pevný řetěz, na němž visel krásný zelený drahokam vytvarovaný do kapky. K oblé části přiléhalo pět menších oválů, proto celé seskupení drahých kamenů připomínalo pěknou medvědí tlapu. Druhou věcí bylo něco mnohem méně nápadného, neb slunce již vylezlo nad horizont a celou Gallireu osvítilo. Ve stínu stromů by však skvělý pozorovatel se smyslem pro detail mohl odhalit jemné světélkování půdy v částech, kde se všech osm medvědích nohou dotýkalo půdy. "Koukej na ty roztomilouše," špitla tmavá medvědice ke svému bratru a nevytříbeným stylem plácla svou zadnicí na zem. "Eee, nazdar?" větší medvěd zvedl normálně vyhlížející, sadou ostrých drápů disponující tlapu a líně s ní zamával na pozdrav všem příchozím.
Co to bylo za podivné medvědy? Kde sebrali přívěsek, proč půda fluoreskovala pod tíhou jejich tlap? A jak je možné, že přišli ze severu, když Medvědí jezero i řeka přiléhali spíše k opačnému konci lesa?

//Drazí Asgaarští, doufám, že se vám nová osudovka od Netopýrka bude líbit. Čas na odpověď máte do zítřejší 19. hodiny. Samozřejmě se pak průběžně můžou do děje zapojit i dosud neaktivní hráči. Poprosím o dodržování pořadí a případné stanovení čekací doby - nechám to zcela na vás, za mě by byl ideální den, dva, maximálně tři. :)

// Neyteri vypadla a tak tedy dodatečně... Koukala jsem se snad dobře.. od osudu bylo 6 postů. Účastnili se: Darkie, Wolfganie, Maple, Aseti, Amnesia, Noktisiel.
Odměna tedy: 15 drahokamů + 2 křišťály pro každého.

Odraz v zrcadle se pomalu a jistě začal vlnit, ukazoval obrázky, obrázky pro každého vlka zvlášť. Každý z nich viděl svou budoucnost, dospělost, jací budou, jací jsou, ale byl v tom háček. Každý z vlků viděl budoucnost někoho jiného. Někteří viděli toho samého vlka, jiní zase někoho jiného, mohlo je to snad i vyděsit? Jak někdo dospěje?
Mezi tím se na hranicích objevil dospělý vlk, byl rozhodně přitažlivý pro všechny vlčecí očka, protože to bylo něco velkého, mohutného a nového. Tudíž se Nate stal terčem bombového vlčecího útoku. Proto hnědému vlčkovi nezbývalo nic jiného, než běžet za jediným tvorem, který by o téhle situaci mohl něco málo vědět - Lady Mlhahule, která se momentálně šťárala v nose.
Z nebe se najednou stala jedna velká duha, všechny barvy na nebesích se měnily v mžiku okamžiku a začalo pršet, začaly pršet borůvky. Hodinky, nebo aspoň její část, která byla mezi vámi se rozsvítila a ukazovala směrem, že chce jít dovnitř zrcadla, ovšem tam nic nebylo, nebo ano?

Květiny, které tak radostně lechtaly své protivníky, náhle s touto aktivitou přestaly.
Strom si vše rozmyslel. Nestálo to za to.
Rozhodl se, že přijde jindy, až ho nikdo nebude čekat.
Naposledy zamával větvemi na rozloučenou, možná proto, aby se omluvil za případnou zbytečnou paniku, a zmizel zpět do země. Nyní byli na Západní louce jen 4 zmatení vlci.

"GWAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAGH!" zopakoval mocný a moc rozzlobený strom ještě jednou svůj řev. I když by to strom nikdy nepřiznal, tento řev už tak agresivní nebyl. Proč? Strom byl v nitru rád, byl přímo potěšen, že se mu dostalo pozornosti.
"JSEM STROM AAAA JSEM AAAAGRESIVNĚ ROZZLOBENÝ AAAA NAAAŠTVAAANÝ!" vysvětlil strom klidně (tedy, klidně na jeho poměry, rozhodně se jednalo o nejklidnější projev za celý jeho život) černé vlčici, která se tak troufale (jako kdyby tu snad strom nebyl, tse!) ptala na jeho aktivity.
Měl snad potřebu říkat víc?
Říkat ne. Jakože rozhodně určitě ne.
Ale křičet...
"MOC MNE ŠTVETE, GWAAAAAAAAAAGH!" oznámil strom vlkům velmi rozzlobeně a jakmile jeho slova dozněla, po celé louce se náhle rozlehl klid.
Zdánlivý klid.
Hned na to totiž oživly všechny květiny, které se na louce vyskytovaly, a s prapodivným kníkáním a pištěním, které mělo vyjadřovat jejich souhlas se slovy stromu, začaly vlky agresivně lochtat okvětními lístky.

Západní louky, které byly vždy jaksi opuštěné, byly klidné. Taky byly západní, ale to bylo tak jasné, že to nikdo nikdy doopravdy neřešil. Možná celé louky nikdy nebyly řešeny.
A možná už toho neřešení bylo dost.
"Chyba!" zakřičela jakási nespokojená anonymní květina z davu a jiná jí na to přikývla.
To ještě nic neznamenalo, takže jsme to nemuseli řešit.
Jenže pak! Pak přikývla další! A další! A další přikývla třikrát! A pak-
Stalo se něco neobvyklého.
Jedna z květin (pravděpodobně ta nejhlavnější z nejhlavnějších) náhle začala mohutnět, růst...
Už to nebyla květina.
Byl to... strom. Mocný strom!
"GWAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAGH!" Mocný a moc rozzlobený strom, který se právě rozkřikl přes půlku vlčí země.
Přijde se někdo podívat na takovou atrakci, jako je strom na neřešené louce? Nebo ho nikdo nebude řešit?

// Newlin povstal ze záhrobí a přináší vám osudovku pro cca 4 vlky! ^^
Podmínky: aktivita. prosím. T-T Schopnost odpovědět do dvou dnů je povinností ˘^˘

Tým A
Amaya a Bellray zpočátku postupovali poměrně sebejistě - vlk totiž dokázal vytvořit jakousi pochodeň. Chodba se ale nenápadně zužovala, což mohlo působit dost klaustrofobicky. Nicméně i když to možná vlka trošku znervóznilo, ani jeden z nich nezastavoval.
I s nástupem téměř neznatelného varování maličkých modrých broučků se Amaya neohlížela, nebrzdila. Byla pevně rozhodnutá, že Irkallu najde. A Bellray též statečně odolával znepokojivým pocitům a myšlenkám. Jednoduše nepolevovali v ostražitosti, leč nakonec museli kráčet za sebou, neb koridor měl na šířku snad jen padesát centimetrů... Jak by se ale tudy prohnal ten obří ježek? Jen těžko by se sem vešel. To přimělo vlky váhat. Minuli snad nějakou odbočku? Žádné si nevšimli - co když byla schovaná pod vrstvou popínavých rostlin?
Zastavili. Proč? Jednoduše proto, že chodba skončila. Prostě tu byla zeď a nic víc. Amaya i Bellray se zmateně rozhlédli. Ne, nebyla tu žádná přilehlá šachta. Nechápali, jak se to mohlo stát. Nezbylo jim tedy nic jiného než se otočit a jít pět.
Nicméně i když to udělali, asi po sto metrech cesta začala zahýbat doprava, ač předtím cesta neobsahovala žádné zatáčky. Někdo nebo něco si s nimi hrálo, jinak to možné nebylo. Postupovali opatrně, protože teď už si nemohli být jistí opravdu ničím.
Ale hle, co se k nim nedoneslo? Uslyšeli Irkallu i obřího ježka, jak diskutovali. V ten moment zrychlili, ale bylo jim to houby platné. Zjistili, že se ocitli v obřím labyrintu. A teď bábo raď, kudy jít? Neustále naráželi na slepé uličky.
Avšak když už se jim zdálo, že se začalo dařit, do nohou je každou chvilku práskly kořínky s trny (zrovna takové, jakými byla uvězněna Irkalla a jaké ztěžovaly týmu B hrabání v zemi). Nejdříve se jim vlci lehce vyhýbali, ale později se jejich intenzita natolik zvýšila, že se Amaya ani Bellray nevyhnuli tržným ranám.

Tým B
Maple, Darkie a Awarak se společně vydali za malinkým ježečkem, jenž je zavedl k jistému místu. Vlci pochopili, co po nich bodlináč chtěl a začali hrabat. A i přes to, že je trýznily zákeřné kořeny, statečně svůj úkol dokončili. Vyndali ze země onu zvláštní sošku schouleného ježka s květinami na zádech. Vlci vůbec netušili, k čemu jim to bylo, ale zjevně to nějakou moc přeci jen mělo - nebezpečné kořeny se uklidnily.
Darkie nechala vyklíčit léčivou rostlinu, jejíž lístky blahodárně působily na čerstvé rány. Krom toho se Awarak vyjádřil k nastalé situaci. Možná to nebyl tak špatný nápad... Malý ježeček, jenž je sem dovedl, už ale začal pískat a poskakovat. Vyběhl směrem, odkud původně vlci přicestovali. Znamenalo to, že i oni nakonec budou muset vejít do podzemí? Maple uchopila sošku do tlamy a všichni se rozběhli nazpět. Zdálo se, že ona soška byla nějakým klíčem, odpovědí.
Naprosto znavení doběhli k místu, kde obří ježek zmizel v zemi. Ježeček je ale zastavil a zavrtěl hlavou. Ukázal jim jiný směr. Snad o sto metrů dál se nacházelo pár podezřele poskládaných balvanů. Bodlináč zaúkoloval Awaraka. Ten pochopil, že dostal za úkol odvalit jistý kámen. Jakmile tak učinil, naskytl se před ním pohled do velké díry. Ježeček se zaradoval, nadskočil, schoulil do kuličky a zmizel v černočerné tmě. Vlci překvapeně zamrkali, ale po chvilkovém váhání též skočili do šachty. A jak velmi brzy zjistili, tunel byl hodně příkrý a strmý, tudíž se vlci spíše klouzali. Dole je čekalo celkem tvrdé přistání. Maple však jízdu ustála a sochu stále třímala v tlamě. Všichni tři nyní též zaslechli hlasy - Irkallu, obřího ježka a kdesi v dáli Amayu i Bellraye. K jejich smůle se však ocitli na začátku bludiště, tudíž museli najít správnou cestu. Nyní však malinkého ježečka již nikdo ani nezahlédl. Jednoduše zmizel - vlci si museli poradit sami.

Irkalla
"Víš nemusím nutně ihned zabíjet. Vlastně by bylo fajn pozorovat, jak pomalu a bezmocně umíráš," pověděl zamyšleně obří ježek, jenž stále pochodoval ze strany na stranu. "Žije?" zastavil a pohlédl na vlčici. Zdálo se, že s touto informací nebyl obeznámen. "To je milé zjištění. Ale přesto mám neskonalou chuť tě vidět trpět. Ať mi kdokoliv říká jakkoliv," pobaveně se uchechtl. Očividně mu jeho pověst byla ukradená. "Hmm, tak kde začít?" oblízl si čenich a děsivě se zazubil. Obešel Irkallu a chytl její vzpurný ocas. Natáhl ukazováček a svým obřím drápem do ocasu píchl. A pak znovu a ještě jednou. Byl zvědavý, jaké reakce se dostaví.
Následně trochu popošel a svým nataženým prstem vlčici způsobil pár dalších hezkých jizev: na pravém boku, na pánevním výběžku, na pleci... Dokonce si beze spěchu chytil její pravé ucho a obřím drápem ho delikatesně roztrhl napůl. (//Záleží na tobě, jestli si budeš nebo nebudeš chtít tuhle událost zvěčnit na vzhledu. >:D) Pousmál se, přičemž do ropáraného ucha alespoň třikrát cvrnkl. Následně jí zpříma pohlédl do očí. Beze slova se uchechtl. "Nechám tě žít, protože se mi chce," prohlásil už špetku znuděně. "Ale provedu na tobě menší úpravu," zakřenil se a roztáhl dva prsty s pařáty. Tlapu zvedl do úrovně její hlavy, konkrétně očí. "Uvidíme, jak se ti bude žít ve věčné tmě."

A VŠICHNI NA ZÁVĚR
Amaya s Bellrayem úspěšně unikli nebezpečným rostlinám a těsně před koncem bludiště narazili na Awaraka, Darkie a Maple. Společně nalezli správnou cestu, jenž je dovedla k východu. Obří ježek překvapeně zamrkal - nedokončil své zamýšlené dílo s oslepení Irkally. Zaujala ho jistá věc, kterou nesla Maple. "Ty!" ukázal na ni a vrhl se k vlčici. Maple sebou trhla a zazmatkovala: sošku nejen že upustila, ona ji vyhodila do vzduchu. tento čin byl ve finále velmi chytrý, protože se ukázalo, že obří ježek sošku k něčemu potřeboval. Starostlivě ji chytil do pracek, nesměla se rozbít. Skupinka vlků mezitím vydala na záchranu pohmožděné Irkally uvězněné v nebezpečných kořenech, s kterými se všichni již setkali. Dva z nich však zastavili. Překvapivě to byl Awarak, jenž si vzpomněl na svůj předešlý nápad. Žďouchl do Darkie, jenž uměla nechat vyklíčit rostliny. "Ty květy," naléhal vlk, načež Darkie přikývla a se soustředěným výrazem se jí to opravdu povedlo. Ze země vylezly malinké růžovoučké kvítky a utvořily doslova souvislý koberec v celé "místnosti". Samotná černobílá vlčice za to celé nemohla - ona jen podnítila ten prvotní impulz. Jakmile tedy nechala vyrůst jednu kytičku podobnou těm kvítkům na sošce, to místo jako by se vzbudilo a samo od sebe vlčici pomohlo. Jen co se ony rostlinky dotkly obřího ježka, jenž jemně držel sošku, sám též dočista zkameněl.
"Láska," pronesl malinký ježeček. "Miloval ji. Kdysi ji ztratil, proto se z něj stalo... Tohle." Zarejdil nosánkem v květinách. "Děkuji vám za záchranu. Teď už můžou být na věky spolu." Otočil se a již opět beze slova vlkům ukázal správnou cestu ven z podzemí.

//Moc všem děkuji za aktivní akci. Omlouvám se za zdržení. Původně měl konec vypadat trošku jinak, ale vzhledem k osobním důvodům jsem nucena osudovku předčasně ukončit. Každý z vás získává 20 pomněnek, 10 oblázků a 1 křišťál. :)

Paroháč na ni koukl nechápavým výrazem. Právě jí vysvětlil, jak to bylo s jeho osudem... A jediné, co Riveneth zajímalo, byla tornáda. Zamračil se a odfrkl si. "Řeknu ti tajemství. Absolutně netuším, o čem to mluvíš!" Vyvalil oči a kdyby měl ruce, tak by s nimi rozhořčeně rozhodil. Přejel ji pohledem, který působil přinejmenším podezíravě. Zdálo se, že zajdalen opravu neměl páru, oč se jednalo.
Povzdechl si a oblízl si nosánek. "Hm... Asi ne. Nevím, jak to mí předkové dokázali. Třeba se tehdy ještě dorozumět uměli. Nicméně já to nedávno zkusil a málem jsem dostal po čuni! Tudíž z toho vyplývá, že jediné možné řešení je med." Rozhlédl se, neb měl pocit, že kdesi v dáli uslyšel podezřelý zvuk, jenž se podobal medvědímu funění. Věděl, že se mu krátil čas. Musel konat, než bude příliš pozdě.
Vlčice mu ale plán úspěšně hatila. Chtěla vědět, co z toho bude mít ona. Zaúpěl: "Wháá, život? Ten medvěd tě viděl se mnou. Dozajista si tě pamatuje, takže by asi neměl problém tě pronásledovat... A to ty přece nechceš, ne?" Kdoví, jestli zajdalen mluvil pravdu. Ale vlčici to znejistilo. Co když si nevymýšlel? Co kdyby ji medvěd opravdu byl schopen pronásledovat po celé Galliree?
Netrpělivě zadupal pravou nožkou. "Chjo, chjo! Dobře. Máš ráda kamínky? Myslím ty třpytivé, cenné... Něco mi říká, že by se ti přihodily, ne?" Zatěkal očima ze strany na stranu. "Když mi pomůžeš, nejen, že se zbavíš medvěda, ale dostaneš i ty blbý šutry!" Čekal na její rozsudek. Riveneth si dala na čas a pořádně si to promyslela. Možná dokonce zdržovala naschvál - jako by ji bavil pohled na nervózního ušáka, jenž se ohlížel za každým šustnutím.
Vlčice nakonec svolila. Možná se slitovala, možná jen zatoužila po kamenech... Nicméně přikývla, načež se zajdalen úlevně usmál. Radostně poděkoval a pobídl ji, ať se s ním vydá hlouběji do lesa. Pospíchal, stále se rozhlížel. Ptal se, kde by správně měl hledat úl. Riveneth mu prozradila, jak vypadá a kde většinou bývá. Po dobrých patnácti minutách důkladného hledání společně přeci jen nalezli vytoužený úl. Chvíli váhali, ale Riveneth byla odvážná a statečně ho ulovila. Otočili se tedy a pronásledování posledními včelími válečníky vyběhli zpět k hranicím rokle.
Tam už zahlédli medvěda. Zajdalen suše polkl a zpomalil. Vlčice upustila úl a s nadáváním udělala pár kroků vzad. "Ahój," ušák se nervozně usmál. Hnědý kolos se přiblížil natolik, že zastavil jen pár metrů od paroháče. Riveneth musela uznat, že tak velkého medvěda ještě v životě neviděla. Chlupáč zabručel; z pysků mu ukápl proud slin. "Tady, tadyhle! Podívej, co tu pro tebe mám." Zajdalen přihopsal k úlu a opatrně ho dokutálel k medvědovi. Ten sklonil hlavu a hnízdo očichal. Zabublal a očima zaplul k Riveneth a následně i k zajdalenovi. Vycenil zuby, což působilo dost děsivě. Avšak oběma jim došlo, že to měl být úsměv, neb medvěd zajdalena následně jemně poplácal na zádech svou obří tlapou. Vzal úl a odkráčel pryč.
"Vidíš? Zvládli jsme to!" Vlčice se nadechla, ale než stačila něco říct, přerušil ji: "Ano, nezapomněl jsem. Své slovo dodržím." Aniž by někam chodil, jednoduše začal hrabat do země. Stačilo mu jen pár pohybů pacičkami a už narazil na kameny. Riveneth zvědavě natáhla krk. Zajdalen vytáhl z hlíny krásné modré safíry, které poskládal na hromádku. "Tadá! Děkuji za pomoc," zazubil se a s rozloučením se vydal na cestu. Ale ještě než stihl Riveneth zmizet úplně z dohledu, houkl na ni: "A mimochodem, ta tornáda byla má práce. Potřeboval jsem k sobě někoho přilákat," uchechtl se a následně se smíchem zmizel kdesi v trávě Západních luk.
Vlčice nad tím zakroutila hlavou a poté opatrně přišla k místu, kde parohatý ušák vyhrabal drahé kameny. Nenápadně hrábla tlapkou do díry, aby se ujistila, že tam již žádný nezbyl. Nic však nenašla. A tak pokrčila rameny, sebrala se a vydala se svou cestou.

//Omluva za zdržení. Kvůli jistým událostem musím osudovku ukončit dřív, než bylo původně v plánu. Snad se nebudeš zlobit a doufám, že sis sólo akci užila. :) Do úkrytu ti přibude 20 safírů a 10 mušliček.