Gallirea - Příspěvky uživatele

Laura ostatním pověděla, co našla. Vlci se seběhli k veliké houbě. Ta se tyčila vysoko nad ně, skoro splývala s korunami stromů a některé menší listnáče dokonce zakryla. Od houby se každou chvílí řinul další duhový prach a teď už bylo všem jasné, odkud vítr vane. Navíc i sama houba měnila barvy. Červená, modrá, zelená, fialová, stříbřitá, hnědá...
Laura dostala nápad houbu zničit a vyvolala svou vrozenou magii. Kořeny sice vyšlehly ze země a zamířily k houbě, ale ještě než se dotkly její nohy, proměnily se ve slabý větřík. Když se Nolaya pokusila použít svou magii, místo příjemného vánku jí na srst napadalo několik kapek vody, které částečně namočily i zamyšleného Tesaie stojícího nedaleko od ní.
Magie celé smečky byly popletené. Calum ovládal Elisiny magie, Laura mohla používat Caluma, Nolaya Lauřiny, na Etneye se přenesly magické schopnosti Arcanuse a konečně Tesai dostal do vínku um Ashe. Co jen si s tím vlci počnou?
Mezitím Nolayu stále prach dráždil v krku a bílá vlčice se nemohla zbavit nepříjemného pálení v krku, které ji nutilo pokašlávat. Nutně potřebovala trochu vody. Jenže kdo jí v tom blázinci s magiemi mohl pomoci?

Vlci se sběhli dohromady a začali řešit, zda magie fungují, nebo nefungují. Nebo co když fungují nějak jinak? Zatímco si Etney nechal od Nolayy obdivovat srst a snažil se na sebe stáhnout i pozornost Tesaie a Caluma, Laura měla chvilku čas se rozhlédnout po okolí.
Mezitím, co Etney povídal, Laura šmejdila po okolí. Ačkoli byla tma, prach fosforeskoval a byl krásně vidět a trochu svým světlem prozářil okolí. To vedlo Lauru správným směrem. Kousek odcupitala od ostatních a když pak zvedla hlavu, spatřila mezi stromy siluetu obrovské houby.
To už si toho, že Laura zmizela, všiml Calum a chtěl ji hledat, ale vtom se béžová vlčice přiřítila k ostatním s novou zprávou.
Ve stejný okamžik se však nepěkně rozkašlala Nolaya, protože jak se zdálo, prach trochu zhoustl. Začalo být opravdu nutné se rychle do něčeho pustit. Kdo se postará o Nolayu? A jak vlci naloží s Lauřiným objevem?

Růžový prášek toho zas tolik nechtěl. Vždyť se chtěl jen bavit! A oblažovat okolí svým zpěvem! A možná by ocenil i nějaké to ocenění, ale to nebylo jeho prioritou.
Ale nyní? Kdyby měl záda, považoval by momentální situaci za kudlu v nich. Vlci, kteří se určitě nejdřív tvářili, že by se s ním rádi pobavili, teď všichni jen krčili čumáky znechucením, protáčeli oči... a ke všemu občas zaslechl i jejich myšlenky!
Opovrhoval tím, jak jím opovrhovali.
Chvilku zvažoval, že by mohl udělat scénu, protože ho to, jak ho vlci nepřijali, velmi hluboce ranilo. Bohužel, prach nemá hloubku, a tudíž...
Mu nezbývalo nic jiného, než se uchýlit k vzteku a násilí.
„JÁ UMÍM ZPÍVAT, ŇUFÁCI HLUPÁCI!!!“ zakrákoral rozzlobeně a pozoroval ty neznalce umění. Dejme tomu, někteří vypadali starostlivě, těm by snad ještě odpustil, ale jiní... „JSTE PĚKNĚ HNUSNÍ!!!“ zahřměl a zahřmělo se i na obloze, protože strom, ze kterého prach zbyl, byl stromem všemocným.
Samozřejmě, i přes všechnu tu agresi, strom nepřestával pět své balady, ódy a žalozpěvy.
Cosi na nich bylo tak nepřijatelně ohlušujícího, že se všichni vlci začali svíjet v bolestech. V textu písně se zpívalo něco o stromu, který byl vším, ale nikdo ho neoceňoval, potom o žábě, která plavala na souši, a, což bylo hlavním tématem a prach ho pěl extra bolestivě, byla barvoslepost.
Na tom ovšem nezáleželo.
Ne.
Vlkům byla slova už dávno ukradená. Jejich uši... co že se to s nima vlastně stalo? Zdá se mi to, nebo... ah. Vskutku. Odteď MUSÍ VŠICHNI VLCI MLUVIT OPRAVDU HODNĚ NAHLAS, PONĚVADŽ NIKDO DOOPRAVDY NESLYŠÍ. ALE VÍTE VY CO? PŘECI JEN SE VÁM V HLAVĚ OZÝVÁ TAKOVÝ SVŮDNÝ HLÁSEČEK. „Zobni si prášku.“ JE ÚPLNĚ VŠUDE. „Tak si přece zobni. Prášek. Mňam.“ JDE HO NEPOSLOUCHAT? „Prášek prášeček.“ NEMYSLÍM SI.

// Jsem moc ráda, že se vás chce účastnit tolik (+ Nefret snad doběhne později c:)

Jenže! Přesně z toho důvodu bychom si měli stanovit čekací dobu, která budeee... dva dny c: Pokud někdo už nyní ví, že nebude stíhat odpovídat tak často, může ještě odejít ^^
Pořadí jest: Osud, Azola, Athame, Awarak, Aseti, Starling, Zakar & Rorrey

// Čas na přiběhnutí dáme do úterý, 19.3. ^^ Kdyby se někdo chtěl přidat, ale nestíhal by, nechť zakřičí ˘^˘ (nebo nechť mlčí navěky)

Na začátku nebylo nic jiného. Pouze strom.
Koho zajímalo, že tu ještě před ním byla holá placka s trávou, která se nyní zbaběle ukrývala pod vrstvou nikde nekončícího a nikde nezačínajícího snihu. Nikoho. Nyní tu byl prostě strom. Konec.
Nebo vlastně začátek?
Strom otráveně protáhl své ztuhlé větve a znuděně si prohlížel svět kolem něj. Být na záčtku bylo vždycky nudné. Proč si jej nezpestřit něčím barevným?
„NeCHť sE tAk StAnE!“ zahřměl strom natolik, že to bylo slyšet přes několik nudných území kolem něj. Jenže se nic nestalo. Pouze nuda. Nuda se stala a stávala se dál. Bylo to nesnesitelné. Nuda za nudou. Každý den, každou hodinu, každou minutu. Stromu nezbývalo nic jiného, než aby zemřel nudou.
Tentokrát se tak stalo.
Jediné, co po něm zbylo, byl prášek, který bojoval proti nudě. Velmi zábavný růžový prášek. Byl tak zábavný, že si i zpíval! Sice ne moc správně, ale koho to zajímalo? Hlavně, že byl zábavný.
Hihi. Haha. Hehe.
Kdopak si chce užít pár legrácek?

// Osudovka pro přibližně čtyři vlky, kdyby měl někdo zájem, může přiběhnout / přihlásit se do odpovědí c: Přijďte. Bude švanda.

Obyvatelé Asgaarského hvozdu se pomalu začali stahovat do srdce jejich domova, kde byla koncentrace nejvyšší. Sluníčko pomalu zapadalo za obzor a barevný prach šel díky tomu ve vzduchu vidět lépe než za bílého dne. Navíc jak se zdálo, částečky se o něco zvětšily. Bystré oko by si mohlo povšimnout, že to nebyl jen obyčejný prach, ale spory.
Nejprve přišel Calum, který se pokusil rozehnat otravné částečky pomocí magie vzduchu. A ono opravdu, vítr na chviličku zavířil, jenže pak vzplál. Calum se lekl a magie vymizela. Co to mělo znamenat?
Postupně dorazili i Tesai, následovaný Laurou a Nolayou a nakonec se objevil Etney. Vlci se pomalu začali seskupovat do malých skupinek. Ale víc hlav, víc vymyslí a tak je to nakonec přitáhlo všechny k sobě. Poví Calum ostatním, co viděl? Nebo si to nechá pro sebe a půjdou na to jinou cestou?

//Pořadí: Calum, Laura, Nolaya, Tesai, Etney (Prosím nepřeskakujte se a dejte ostatním šanci odpovědět.)

Měsíc se pomalu vyhoupl na noční oblohu a osvětloval krajinu svým jemným svitem. Všechno se zdálo klidné, dokonce i ptáci utichli a ti noční ne a ne se objevit. Vypadalo to jako každá další noc, ale tak to nebylo. Zvlášť ne pro Asgaarské.
Bystrý pozorovatel by si mohl všimnout větší prašnosti než obvykle a jedinci s opravdu dobře vyvinutým čichem by mohli zaznamenat slabou nasládlou vůni nesoucí se lesem. Jak minuty ubíhaly, prach ve vzduchu víc a víc houstl a pomalu se zbarvoval do různých barev. Modré, červené, zelené, stříbřité a dokonce i fialové. Citlivějším jedincům by to mohlo způsobit lehké obtíže s dýcháním.
Co ale bylo nejvíc zvláštní, celý úkaz se držel pouze nad Asgaarským hvozdem a koncentrace prachu stoupala čím víc se vlk blížil do srdce Ellisina údolí. Místní vlci si toho jistě museli povšimnut. Otázkou však je, co podniknou? Nechají vše být a budou doufat, že se prach rozplyne s nejbližším deštěm? Nebo se semknout a půjdou prozkoumat, co jen to postihlo jejich les? Na první pohled se zdá, že všechno kromě znečistěného ovzduší je v pořádku. To ale nemusí být tak úplně pravda.

//Zdravím všechny vlky Asgaarské smečky, čeká na vás dlouho chystané překvápko. Kdokoli z vás, kdo se chce zúčastnit herní akce, nechť dorazí do pátku do Ellisina údolí. Akce se týká celé smečky včetně vlků Tesei a Nolaya. Čekací doba bude jeden den od posledního příspěvku, případně dva, když hráč dodá rozumnou omluvu. Budu se těšit :)

// Pro každého zúčastněného člena smečky: 20 drahokamů, 20 květin, 5 křišťálů. Pěkná, aktivní hra!

To čo hada napokon naozaj zabilo bola zmes jedov, ktoré sa mu dostali až do vnútorností. Newlin a Wolfganie urobili chrabrý čin a tým pádom definitívne zničili zlo, ktoré sa snažilo zmeniť Sarumen na ruiny. Had sa pomaly začal meniť na vodu. Áno, na čiernu vodu, miestami jemne do modra, ale rieka Tenebrae zostávala stále v rovnako temnom závoji a jej účinky sa nijako nezmenili. Čo ale škody, ktoré Arrthel napáchal? Sarumenský hvodz si poradil. Všetky stromy vstali zo zeme, zrástli späť, ak sa polámali a potom si pricupitali späť na svoje miesta, kde boli predtým. Jed zmizol kompletne zo všetkým miest, na ktorých predtým bol. Bolo to ale všetko? Aj keď bol les zase v poriadku, v ovzduší sa ešte stále nachádzalo isté napätie... Za chvíľu snáď zmizne, keď sa vlci spamätajú z toho, čo sa tu v tento deň udialo... Nateraz je ale Sarumenská svorka v bezpečí pred cudzími nástrahami!

//Gratulujem k úspešnému dokončeniu hernej akcie! Odmeny porieši naša Alfa (ktorú som mala preskočiť) a ja ďakujem za vašu aktivitu a záujem. ^^

Zásahy od Wolfganie a Noktisiela hada veľmi rozoštvali, ale sposobili mu jemné vpichy a popáleninky. Snažil sa ich chytiť, ale všade bolo veľa vlkov a on to, nanešťastie,pre Sarumenčanov našťastie, proste vôbec nestíhal! Bobule od Darkie boli slabým odvarom oproti jedu, ktorý mali Newlin a Aseti, ale tým, že bobule boli hneď v hadovom organizme, spôsobili mu bolesti a závrate. Maple prišla s ohňom, ktorý robil hadovi ešte horšie a on sa začal skrúcať do neprirodzených uhlov, ale snažil sa držať. Aseti do neho vypustila jed a on zasyčal čo sa dalo rastliny na ústach roztrhol od samej zlosti a bolesti, ale asi to nemal robiť, lebo k ústam sa mu blížil Newlin a ak mu dá jed tam, hada otrávi nadobro... Chcel ústa zavrieť, ale Morfeus tam vytvoril kameň. Had sebou začal hádzať, ale Newlin bol pekne pripevnení. Popritom ho do nosa búchal a neskutočne otravoval Duncan, ktorý sa ešte pred sekundovú modlil... Veď oni uvidia... Ale zatiaľ najhoršie bolo, ako mu Morfeus ohňom spálil ústa, hadov jed sa stal nepoužiteľným a teda zmizol z každého jedného miesta, kde doteraz bol a nakvapkal.

//Posledné kolo, dorazte ho!

Hovorí sa, že čas plynie ako voda. Gallirea tiež nie je výnimkou a i tu sa valí deň za dňom, týždeň za týždňom, mesiac za mesiacom... rok za rokom. Čierno-biela vlčica by tento rok slávila dvanásť rokov, keby sa dožila teplých, letných dní. Bohužiaľ, zima, osud, smrť, i život sú veľmi kruté sily. Po viac než siedmich rokov, ktoré mala možnosť kráčať po povrchu tejto krajiny, i jej doprial život zaslúžený oddych.
Vlčici sa podarilo nájsť to, čo hľadala po opustený svojej svorky. Nový zmysel, novú nádej a nový život. Našla ho takmer okamžite po prekročení hraníc tejto krajiny. Domov, ktorý jej dala Hotaru a rodinu, ktorou jej bola celá svorka. Našla si množstvo priateľov po celom kraji, ktorí však tiež rokmi mizli. To v nej vyvolávalo úzkosť a cítila sa akoby i jej zubatá dýchala na krk. Našla miesto vo svojom srdci i pre dvoch úžasných vlkov, ktorí ju držala pri vedomí v najhorších chvíľach a taktiež si zamilovala všetkých päť svojich vĺčat, ktorým však nemala možnosť sa venovať toľko, koľko by si priala. Celý čas ju to trápilo a samu seba utápala v depresiách.
Tailla po tých rokoch nebola tou, akou bola na začiatku éry tejto krajiny. Stratila toho mnoho a jej povaha sa menila. Raz bola mentálne pri vedomí, dokázala opäť žiť šťastne a veselo. No prišli i tie temné dni, kedy blúdila po svete ako prázdna schránka, len ako chodiaca existencia. Jedno takéto temné obdobie mala, keď sa na rok odmlčala, keď si myslela, že je s ňou koniec, keď chcela, aby to bol koniec. No vďaka jej dcéry, Naomi, sa jej podarilo opäť vstať. Vzchopiť sa.
Čierno-biela vlčica naozaj si myslela, že to dokáže, že konečne dožije svoj život v šťastí v kruhu rodiny. Koniec koncov, to sa i stalo. I keď ju vzal do spárov starý, temný oblak negatívnych pocitov a myšlienok... Bola vo svojej podstate šťastná. Mala milujúceho partnera s ktorým zostárla, rodinu, ktorá ju milovala a mala rada, plno priateľov, či svojich potomkov... Tí budú šíriť jej pamiatku po celej krajine ďalej... snáď.
A po tých siedmich rokoch, ktoré tu odžila... jedného večera uľahla spokojne k tôni, sledujúc vodu, ktorá sa hmýrila pod tenkou vrstvou ľadu. Bola unavená po stretnutí s bobrom a potrebovala chvíľu na odpočinok. Upadla do spánku, do veľmi hlbokého spánku. Ráno, keď skrz horizont vysvitli prvé slnečné lúče, dopadli na primrznutú srsť čierno-bielej vlčice, ktorú pokryl okrem námrazy i poprašok snehu, ktorý v noci napadol. Leskla sa ako diamant a na jej tvári sa rozlieval úsmev. Odišla do večných lovísk šťastná, tešiac sa, až sa stretne so starými známymi.
Týmto príbeh tejto vlčice skončil. Verí však, že ostane v srdciach ich blízkych naveky a budú na ňu myslieť len v dobrom. Čas sa nezastaví a nemôže všetko pekné trvať naveky. A práve preto nadišiel i ten správny čas tejto vlčice.

V najlepšom sa má predsa prestať, no nie? Ďakujem všetkým, ktorý sa s Taillou stretli a verím, že hry s ňou Vás primoc nenudili a nebudete mať mne ako hráčke za zlé, že sa rozhodla tento príbeh ukončiť. Nelúčim sa však s Vami nadobro, pretože túto hru milujem, no dávam priestor Riveneth, ktorá mi prirástla k srdcu rovnako ako Tailla a chcem sa jej naplno venovať, keď už nie som najmladšia a času je naozaj nie priveľa :) Ľúbim Vás všetkých

Ako si to len mohli dovoliť?! Arrthel popustil aj tú najmenšiu uzdu milosrdenstva a oni takto? Každý z nich zároveň začal niečo hovoriť. Z každého si vypočul niečo. Najviac sa mu ale nepáčili urážky. Zamračil sa na Duncana a už-už mu išiel niečo povedať, no zasiahla ho spŕška ohnivých šípov. S nenávisťou v očiach povolal vodu a tá všetko uhasil, avšak z oka mu začalo niečo tiecť. Síce ho polovične oslepili, ale on sa zasmial. Z oka totižto nekvapkala obyčajná krv. Bola zmiešaná s jedom a keď ten spadol na zem, všetko pod ním hnilo. Ich drsné reči ho nezaujímali, ale horiace stromy ho prekvapili. Niektoré z nich zvalil do vody hlavou, ale hneď na to nešťastne zasyčal, modrá farba kože na jeho tvary sa zmenila na sčernetú. Rovnako ako na miestach od ohnivých šípov. Pohľadom pozrel na Duncana a Morfeusa, ktorý ho naštvali najviac. Z ničoho nič sa z vody vynoril druhý chvost a oddelil ich ostatných. V tej chvíli sa skláňal a ani neregistroval, ako mu Newlin beží až na hlave. Všimol si to až v okamih, keď sa mu niečo snažilo zavrieť ústa. Snažil sa zasyčať, ale nešlo to. Spoliehal sa na jed vytekajúci z oka, ale kým tam stihol nakvapkať a rastliny zničiť, zasiahla ho elektrina a on druhým chvostom plieskal sem a tam, až urobil ďalšiu medzeru medzi vlkmi - tá sa ale dala poľahky obísť. (Ľavá strana Maple, Darkie, práva Nokt, Wolfi a Aseti. Newlin moze dostať na chvoste alebo skočiť na zem = na skupinky ale hrať nemusíte.) Hádzal hlavou tak, že chudák Newlin sa skotúľal na spodok prvého chvosta, ktorý sa zdal zrazu väčší, ktorý z tých dvoch chvostovky to bol? Vlci ich už len tak nepreskočia. Nešťastný had sklonil hlavu k Morfeovi a Duncanovi. Mágia príkazu bola nanešťastie nefunkčná. ,,Ktorýýý zssssssss vásssss zsssssomrie prfffý?" Riekol natešene. No Morfeus sa dostal na jeho chvost. Nejako sa zväčšil. Had sa na neho len škaredo pozrel, ale jeho sa mu nepodarilo zhodiť. Radšej sa otočil na Duncana s otvorenou papuľou. V tej chvíli sa ale Sarumen rozhodol svojim vlkom pomôcť, poslal im na pomoc mágie, o ktorých zrazu všetko vedeli. Mohli ich použiť a ani by si neubrali energiu. Sarumen, do boja!

//Morfeus, Maple a Noktisiel majú nateraz možnosť teleportovať sa. Aseti a Newlin sú odolní voči jedu a ich sliny začnú produkovať jed, ktorý môže hadovi spôsobiť ťažkosti. Duncan, Wolfganie a Darkie môžu lietať, resp. levitovať.

Hadovi sa vôbec nepáčilo takéto uvítanie. Veď chcel ničiť, tak mu idú z cesty... Hold škoda, po tomto ich bude musieť všetkých zožrať. Maximálne si nechá jednu vlčicu a jedného vlka... Budú krásne obsluhovať. Nečakal, že ho korene zviažu tak silno, ale on mal vždy nejaký fígeľ, ktorým vedel všetkých hneď odrovnať a tak zvíťaziť. Podarilo sa mu to tak vždy, tak prečo dnes nie? Uškrnul sa, stočil hlavu a jedové zuby poľahky prenikli do rastlín, ktoré následne obalili pavučinky hnijúcej temnoty a rastliny vďaka tomu jednoducho... Zhnili na nepoznanie. Had sa bez väčších problémov opäť vztýčil, vystrčil chvost z vody a tak dokázal, že je naozaj dlhý, keďže minimálne ďalšiu tretinu jeho tela musel mať vo vode. Chvostom švihol a zvalil rad stromov, ktoré tak zatarasili vstup ostatným vlkom, ktorý by sa na dané miesto chceli dostať. ,,Sssssom Arrthel a fy... Budete čossssskoro mŕtfy... Vsssdajte sssssa a dvaja zzzsss vásss to prežšššijú a sssstanú sssssa mojimi sssssslužobníkmi... Hadov jazyk sa len tak tak mihal okolo tvárí vlkov, keďže sa rýchlymi a neočakávanými pohybmi tvárov približoval k ich tváram. Mal ich na dosah tak ako oni jeho... A mali poslednú šancu sa vzdať. Čo by im ale veľmi nepomohlo.

//Čakaciu dobu by som dala na maximálne dva dni, ak s tým nikto nemá problém. :)

Vyzeralo to na ďalší pokojný deň v Sarumenskom hvozde... Nebyť toho, že v rieke Tenebrae práve plával morský had, ktorému sa zapáčilo práve územie tunajšej svorky. Had najprv vystrčil z čiernej vody hlavu a potom sa aj so svojim mohutným telom vypínal vo výške asi troch metrov nad zemou. Bol tmavomodrej farby, od nosa po koniec chvosta sa mu v jednom rade vytvárali na tele dlhé čierne bodce. Na svet sa díval žltými očami a z času na čas vyplazil svoj rozdvojený tyrkysový jazyk. Uškrnul sa a chvostom šplechol po lese vlnu temnej vody.
,,Sničiť lesss... Sničiť krásssu... Sničiť flkov... Podmaniť... A... Sničiť..." Šepotal si had a obzeral si hvozd. Za istý čas by to tu dokázal zrovnať so zemou. Alebo si územie obsadiť. Mal by tu rieku, veľa jedla... A možno by si z vlkov mohol urobiť aj nejakých tých sluhov! Had totiž nebol obyčajný, ovládal mágiu a bol v nej výborný. Zahryzol sa do jedného stromu, polovičku odtrhol a hodil ju elegantným oblúkom niekam preč, za hranicu Gallirei.
Dokážu vlci prísť včas? Dokážu hada poraziť? Mýtický tvor totiž vždy len bral, ničil a všetko pretváral na obraz svoj. Hľadal si nové územie. Jeho staré už bolo preč, všade kde chvíľu pobudol všetko zmizlo. Všetko zjedol, vypil alebo zmenil na ruiny. Čaká rovnaký osud aj Sarumen?

//Ahojte, kto je pripravený na hernú akciu? :D
Takže kto by sa chcel zúčastniť, poprosím komentár pod príspevok. A v prípade, že nie ste na území aj to, kedy by ste vedeli dôjsť. ^^

Očičmund si začal hopsat do rytmu jakéhosi neexistujího rytmu. Nejprve skočil na jednu tlapku, pak zas na druhou. Hop sem, hop tam. Asi to měl být nějaký rituální tanec, kdo ví. Jelikož byl ale tak moc tlustý, nevypadalo to vůbec dobře natož sexy. Očičmund nereagoval na slova vlčic. Úplně je vypustil. Jeho výraz byl nepřítomný. Za to obloha začínala měnit barvu. Začínala se stahovat fialová mračna. Zastavte toho blázna!
Když se proti němu rozběhla Tailla a svalila mocného bobra k zemi, upustil své žezílko. V tem moment se z něho stala malá, ale za to pořádně tlustá, ošklivá krysa. "Co se to stalo! Vraťte mi mé žezlo!" Zakřičel pisklavým hlasem. Jenže jaký blázen by to dělal? Očičmund se vztekal a snažil se k němu dostat, jenomže přes tlapy vlčic se k němu sotva dostane na to jak malý je a pomalý. Otočil se a začal utíkat pryč. Pryč z lesa. Jeho úprk se mohl vlčicím zdát nekonečný. Byl tak moc tlustý, že spíše šel hodně pomalou chůzí. Nakonec však přeci jen odešel. A žezlo? To se rozpustilo, když na něj dopadly první kapky fialové vody z nebes, které se po chvíli ztratila do zapomnění.

Aranel společně s Taillou tímto získávají - 15 drahokamů, 10 květin, 3 křišťály