Příspěvky uživatele

”Íííp!” vypískla jsem, když jsem si uvědomila pálení na packách. Vrhla jsem ublížený pohled na taťku, který byl blíž. ”Tati,” kníkla jsem podrážděně, jako kdyby za to mohl. Zvedla jsem tlapku, abych se na to podívala. Měla jsem na ní to samé bílé, co bylo úplně, ale jako fakticky úplně všude. Opatrně jsem si k tomu přičichla, ale ani to nijak nevonělo.
Než mě stihla napadnout nějaká lumpárna, zaslechla jsem ségřin křik. ”Počkej na mě!” zavolala jsem a rozeběhla se za zbytkem. Než jsem je doběhla, už se hrozně ksichtila a plivala všude kolem. Pobaveně jsem se zahihňala a kdyby mě nepředběhli bráchové, vrhla bych se na to taky. S každým dalším jsem se smála víc a víc. Jak byli všichni takoví slabkové! Vždyť to byla úplně normální, malá věcička! Jak by to mohlo být tak hrozné? Pobaveně jsem se ušklíbla.
”Padavky jste. Všichni,” křenila jsem se na ně. Ani Dráz nebypadal moc nadšeně a to to jsem ho asi ještě neviděla takhle znechuceného. Vstala jsem ze svého místečka a protlačila se mezi nimi. To tak, abych jim neukázala! Trochu nešetrně jsem při tom šťouchla do Dráze a Nyrana. ”Vždyť je to úplně normální,” zamávala jsem ocáskem, jako kdybych byla hrozně moc znalá a bez jakéhokoliv dalšího přemýšlení jsem si kousla. A pořádně. Aby se neřeklo.
V té chvíli mi do tlamičky vstříkla naprosto nechutná chuť, která byla tisíckrát, milionkrát horší než mámino mlíčko. Cukla jsem hlavou dozadu, ale usmála se, i když jsem zoubky hrozně zatínala. ”Je to moc dobrý, nevím, co tak jančíte,” dostala jsem ze sebe a tak moc jsem se snažila na sobě nic nedát znát, až mi skoro tekly slzy. Když jsem jednou řekla, že to zvládnu, tak to zvládnu!