Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“Wuuuuuuuuuu!“ zakřičela jsem si se smíchem, zatímco se ségra smála jako šílenec. Kdyby kolem nás tak nefoukalo a nepršelo a mně nebušilo srdíčko, že jsem neslyšela skoro nic než to, možná bych se i pozastavila nad tím, jak hrozně trhle to zní. Tentokrát jsem v tom byla s ní a rozhodně jsem neplánovala jen tak následovat jako poslušnej pejsek, ale chtěla jsem bejt prostě lepší. “Na co?“ zavolala jsem a znova zavýskla, když mě to zhouplo.
Skoro jsem jí přes všechen hluk nerozuměla, ale i tak mi to přišlo trochu divný. “Co?“ smála jsem se. “Jakej blesk?“ už jsem se taky smála jako pominutá, z toho všeho adrenalinu a toho, že ségra vůbec nedávala smysl. “Nebuď blbá, Háti!“ zavolala jsem na ní a na chvíli se musela odmlčet, protože mě to zhouplo dozadu. “UuuuH!“ vypískla jsem a pevněji se chytla větve. “Z toho se přece neroste!“ zasmála jsem se.
Pokud mi ségra něco říkala, nevšimla jsem si to, protože se najednou hrozně zablýsklo a ta RÁNA! Zaječela jsem, nebo jsem aspoň myslela, že jsem zaječela, protože jsem neslyšela vůbec nic. Ani vítr, ani Hátin hysterický smích a ani svůj hlas. “HÁÁÁTIII!“ pokusila jsem se zakřičet, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem něco řekla.
A pak jsem najednou znova slyšela. “Wuááá!“ teď jsem už rozhodně slyšela že křičím. A taky abych nekřičela, když mě to najednou sfouklo a letěla jsem. “HÁÁÁTÍÍ!“ zavřeštěla jsem, když jsem zahlídla ségru profrčet vedle mě. Všechno se tak hrozně moc točilo a kroutilo a já se točila a kroutila s tím a já jsem najednou byla úplně všude a bušilo mi srdce a pořád jsem křičela z plných plic.
A pak najednou jsem byla na zemi, kdy mi zaskočila slina a já kašlala, protože mě hrozně škrábalo v krku, jako kdybych měla úplně vykřičený hlasivky, takže jsem nestihla zareagovat víc než vykviknout, když mě někdo (asi máma?) čapnul za zátylkem a já se nehybně houpala a otírala se o Háti, která visela úplně stejně. Mezi záchvaty kašle mi uniklo pár uchichtnutí.
A pak jsme byly na zemi, když se znova ozval hrom a blesk na místě, do kterého jsem se zrovna dívala, takže jsem chvíli vůbec ani neviděla, ale po několika zamrkání jsem si uvědomila, že máma mluví, ale pískalo mi v uších a kvůli tomu hučení jsem ji vlastně vůbec neslyšela. Zírala jsem na ni s rozšířenýma očima, srdce mi pořád bušilo v hlavě a místo krev jsem měla divokou řeku. Měla jsem pocit, že pořád lítám. A taky jsem se tak tvářila. Měla jsem na tváři tak široký úsměv, že mě asi budou bolet koutky, ale teď jsem necítila vůbec žádnou bolest. Nedokázala jsem ten úžasně skvělý pocit pochopit, všechno ve mně křičelo Ještě! Ještě! Ještě! Co mi bylo po tom, že mamka vypadala naštvaně? Já jsem zažívala doslova nejlepší chvíle svého života.

“Ummmpf!!“ pokusila jsem se křiknout na ségru, která, jako největší zrádkyně prostě lezla nahoru! A ani mi nepomohla! ZRÁDKYNĚ! Zrádkyně to byla! Snažila jsem se jí to dát patřičně najevo, ale ta potvora mě vůbec neposlouchala. Byla jsem tak vzteklá, že jsem se hrozně rozhoupala a neuvědomila jsem si to, dokud mě nezačala bolet tlama. Já spadnu! uvědomila jsem si a už jsem skoro vykřikla, když mě najednou někdo popadnul a položil na zem.
Okamžitě jsem zapomněla, že jsem už skoro vlastně padala a tak mě zachránil. Probodla jsem Erlenda planoucím pohledem. “ERLENDE!“ vykvikla jsem a podívala se na ségru, která si lezla dál. Prudce jsem zavrtěla hlavou. “Ne! Omluvu neberu! Koukni na Háti! A já jsem tu dole na zemi!“ naříkala jsem a cítila se docela zoufale. Jak se to ségře vždy povedlo, že byla lepší než já? Takhle to rozhodně nenechám! umínila jsem si. “Háti polez dolů,“ zavolala jsem na ni, tak napůl jsem škemrala a napůl naštvaně prskala. Vypadalo to hrozitánsky vysoko a já měla vztek, že musim trčet na zemi. Hatina vždycky všechno kazila. Když jsem vyhrála závod, vykašlala se na něj a teď musela bejt vejš než já.
Až když se Erlend postavil na zadní a packama se opřel o strom, jsem si uvědomila, co můžu udělat. Na tváři se mi roztáhl široký rošťácký úsměv. Tohle vůbec nebude čekat! Ani Háti ne!
Pořádně jsem zacouvala a pak sprintem vystřelila dopředu! Když jsem se odrážela od země, měla jsem pocit, že letím. Úplně jako mamka! Ale to ještě nebyl konec musela jsem se soustředit. Dopadla jsem kamsi na Erlendova záda, ale hned jsem se zadníma tlapkama odrazila, zaryla mu drápky do zad a pak ještě jednou! Už jsem měla skoro strach, že to nezvládnu, ale pak jsem se ještě odrazila od jeho hlavy a… Byla jsem na vysoký větvi.
“JO!“ nadšeně jsem zavřískla. “Koukejte, jak se mi to povedlo!“ vítězně jsem se culila na Erlenda i ségru, která byla pořád o něco výš. Ale to bylo fuk, už jsem se škrábala za ní. Pokud to zvládla ona, tak já přece taky, ne? Cestou jsem se hihňala a házela po ségře pohledy, až jsem byla ve stejný výšce, jen na jiný větvi. Ani jsem nemyslela na to, jak jsme vysoko a že se může něco stát. Soustředila jsem se jen na to, abych ségře dokázala, že jsem stejně dobrá a ještě lepší. “Já jsem sem vylezla úplně sama bez cizí pomoci,“ řekla jsem jí nadmíru samolibě.

Visela jsem na větvi a byla jsem naprosto šťastná. Koukni! chtěla jsem křičet na všechny. Koukni, co jsem sama dokázala! A i když jsem křičet nemohla, tu a tam mi unikly veselé zvuky, protože jsem tlamu nemohla zavřít. Hlavně jsem se nadšeně hihňala. Kroutila jsem očima, až mě bolely, abych viděla, jak se Háti tváří. Heč! Koukni, co se mi povedlo!
Až po chvíli jsem si uvědomila, že kvůli otevřené tlamě nemůžu tak dobře polykat a jedna slina mi začínala vytékat roztaženým koutkem. “Shhhrlllp,“ snažila jsem se ji vcucnout zpátky, ale moc to teda nešlo, jen jsem vydávala takový divný srkavý vcucávání. “Hájííí!“ vesele jsem zavolala na ségru, ale moc mi asi rozumět nebylo. “Kouki ua méé!“ Ocásek mi začal dělat divoký osmičky a já se kvůli tomu začala houpat. Překvapeně jsem vykvikla a rozesmála se ještě víc. “Euééé!“ výskla jsem, když se mi do zorného pole dostal i Erlend. To koukáš, co? ptala jsem se ho pohledem, protože se mi v tlamě nahromadilo až moc slin a teď vůbec nešlo mluvit.
Než jsem si stihla uvědomit, co se děje, Háti mířila nahoru a s pomocí Erlenda se zakousla o kousek dál ode mě. Nadšeně jsem se zahihňala. Teď jsme byly svět šišky! Snažila jsem se jí to říct, ale slin bylo pořád moc a šiška nebylo nejjednodušší slovo, když se jeden drží zuby větve. Zkusmo jsem se zkusila rozhoupat, jestli na ni dosáhnu, ale i když to byla švanda, Erlend nás zavěsil až moc daleko. Zklamaně jsem zabručela a uvědomila si, že mě už začíná docela bolet tlamička, jenže přece jsem se jen tak nemohla vzdát, když Háti visela taky!

”Závod, Háti!” vyjekla jsem ublíženě, když jsem k nim uraženě dupala. ”Hmpf,” odfrkla jsem si a pak se na ségru zakabonila. ”Už nic,” zopakovala jsem otráveně a vyplázla na ni jazyk. To mě vážně nechala kvůli ničemu?
”Oh,” vydechla jsem. ”Kde?” rozhlížela jsem se nadšeně. Nějaký zvíře? Huňatý? ”Ono uteklo, co,” zklamaně jsem se zase stáhla a podívala se na Erlenda, kterej na to nic neřekl. Jenom se tak nějak divně kroutil a vrtěl hlavou. Na chvíli jsem ho probodla podezíravým pohledem.
Začínal se z něj klubat typickej dospělák, kterej věci dětem neřiká, protože… ”Ooohhh, HÁTI!” naklonila jsem se k ní se šeptem a začala do ní usilovně dloubat tlapkou. ”Já vim, proč nám to nechce říct!” pokračovala jsem se šeptem a v očích jsem měla maniakální záři. ”Nechce nám to říct, protože nechce, abysme o tom věděli. A dospěláci o takových věcech mluvit nechtěj, protože je to hrozná zábava!” vítězně jsem se na něj zazubila. HA! A teď jsem tě prokoukla! Už na nás nevyzraješ! cítila jsem se hrozně chytře a koukla na ségru, jestli si o mě myslí to samý.
”Tam je můžeme potkat znova!” nadšeně jsem přikývla. ”A odteď si budeme říkat, když je potkáme, abysme o to nepřišly,” pospíšila jsem si taky s nějakým návrhem, aby tu nebyla jen Háti, co má dobrý nápady.
”Tak ho jdem najít!” vypískla jsem se stejným nadšením jako ségra, dloubla do ní čumákem a vyrazila někam kupředu. ”Tenhle je dobrej!” zavolala jsem a ocásek mi dělal osmičky. Byl dost velkej, aby to byla fakt zábava, ale na větve jsme dosáhnout mohly. A já budu první! Trochu jsem zacouvala a upalovala jakoby mi hořel ocásek, tlapkama se odrazila ještě od kmene a pak jsem letěla! ”Uííí!” zaječela jsem s nadšením a když jsem se dostala blízko větve, otevřela jsem tlamu ještě víc a zakousla se do ní! Nemohla jsem otočit hlavu, protože byla jediná, co mě drželo ve vzduchu, tělo mi jen tak viselo, ale povedlo se mi to! Natočila jsem oči, abych viděla ségru a nadšeně se na ni zazubila. Zvládla jsem to! Heč!

Uháněla jsem jak s větrem o závod! Jako namydlenej blesk a hrozně se těšila, jak jsem je všechny přechytračila. Takhle neni vůbec šance, že bych prohrála! ”Pohněte, slimejši!” zapištěla jsem se smíchem, ale neodvážila jsem se ohlédnout se. Stačilo mi, že jsem slyšela jejich kroky za mnou. Háti to moc dobře vymyslela, zahihňala jsem se.
Jenže když jsem s nadšeným smíchem proletěla cílem, neslyšela jsem kroky za sebou. ”HÁTINO!” zaječela jsem, když jsem ji uviděla, jak vůbec, ale jakože vůbec nezávodí. Jakože proč? Proč? To udělala pro to, že jsem vyrazila dřív? Pff, to byl její problém, že je tak pomalá. Byl to z-á-v-o-d. A ona prohrála. I když ani neprohrála. Ona se prostě sprostě zastavila a na něco tam kouká!
Ani Erlend nemohl dojít. Nikdo nechtěl hrát moji hru. Nebudu brečet, řekla jsem si rozhodně a slzičky zase zamáčkla pryč. Naopak jsem se cítila navztekaně. Jak si to mohla dovolit? Takhle? A on taky!
Chtěla jsem jen tak sedět a trucovat, jenže oni se na to pořád dívali a já… Byla jsem taky zvědavá. Nechtěla jsem jen tak sedět a trucovat, i když bych to nejradši udělala, hlavně po tom, co na mě Erlend zamával, abych přišla. Nemusela jsem to vůbec poslouchat! Jeho ani Hátinu! Rozhodla jsem se pro to sama.
Abych jim ale dala najevo, co si myslím, jsem šla pomalu a trucovitě dupala. Protože se mi za nima nechtělo. Zkazili mi zábavu. ”Co tam máte,” zabručela jsem otráveně, ale bylo v tom slyšet, že jsem zvědavá. Nechtěla jsem se dívat tam, kam oni, ale jenom jsem nenápadně šilhala.

”Ale máma je tu vedoucí!” spiklenecky jsem zašeptala. ”Nemůže nás nechat prohrát přece!” rošťácky jsem se zazubila. ”Na schovku si můžem zahrát potom,” mávla jsem tlapkou. Závod mě lákal mnohem víc než nějaké zalezení do díry a čekání, jestli mě někdo najde.
Zamračila jsem se, když mi vysvětlovala rozdíl mezi bráchou a bratrancem. ”Je pravda, že je hodně velkej,” prohodila jsem. ”Třeba je bratranec prostě větší brácha. Nyran s Drázem jsou o dost menší,” navrhla jsem. ”I když se mu Dráz už docela blíží,” zahihňala jsem se a rozhlédla se, jestli tu náhodou někde neposlouchá.
”Hej!” vypískla jsem, když mě ségřina slova vyrušila z prohlížení si okolí. ”Ty to taky chceš hrát, neshazuj to jen na mě,” postěžovala jsem si. Háti byla někdy takovej… pomeranč!
Hned jsem na to ale zpomněla, když navrhla, co může Erlend dělat jinak. A jak vtipně vypadal! ”To je skvělý,” hihňala jsem se a když ukázal na dva stromy v dálce, bez čekání jsem vystřelila dopředu. ”Jedemeeee!” ječela jsem jako smyslů zbavená a urputně se snažila, ať jsem první.

L4

”No…” zamyslela jsem se, jak ségře pomoct. Já si vůbec nevšimla, že by moc koukal, měl hezkej úsměv a to mi stačilo. Ale jakože… Když jsem tak vedle Háti stála, přišlo mi, že možná má pravdu. ”Tak na něj koukej taky! A ještě víc jak on! Vykoukej mu díry do hlavy! Aby se tě bál!” povzbuzovala jsem ji zuřivým šeptem a trochu při tom poskakovala. ”A pak to už bude dobrý,” povzbudivě jsem se na ni zakřenila.
”Ale závody jsou nejlepší,” zaprotestovala jsem překvapeně, docela nahlas, protože jsem zapomněla, že si se ségrou špitáme. ”Závody jsou určo úplně super, hlavně když v nich vyhraješ,” dodala jsem, už patřičně potichu, protože přece jsme so povídaly spolu a tak to nemuseli slyšet všichni. ”Jo! Pomeranč! A ten, kdo bude poslední, může taky dostat jeden!” nadšeně jsem ji podporovala dál.
Zubila jsem se i když se už vydala směrem k němu. Byla jsem na ni hrdá. Chvilku jsem koukala, jak k němu ťape a pak se koukla na další dospěláky. Betaranel mi řekla, že se jmenuje Aranel. ”Aha,” zahuhňala jsem, trochu zmateně. ”Ale proč ti mamka řekla Betaranel,” řekla jsem, trochu zoufale, protože jsem tomu nerozuměla.
Mezi velkýma vlkama jsem si přišla trochu divně. Furt jsem se musela koukat nahoru, sem, tam, tam, sem a pořád takhle dokolečka a to byla nu-da! A nikdo si mě nevšímal. To bylo upe nejhoršejší. Vyrazila jsem pro to radši za ségrou a tím, kdo nebyl Betaranel. Ale Betaranel nebyl vlastně vůbec nikdo tak to bylo asi jedno.
”Brácha?” zeptala jsem ségry, když jsem zaslechla konec. ”On je brácha?” zopakovala jsem s ještě víc nedůvěřivým tónem. ”Ale přece my bráchy máme!” zaprotestovala jsem pohoršeně. On nebyl brácha! Bráchové byli Dráz a Nyran!

L3

”Zub?” nastražila jsem uši. ”Háti, co máš se zubem?” zeptala jsem se trochu znepokojeně, protože ani ségra se netvářila úplně nadšeně. Nedokázala jsem si ale vymyslet nějaký důvod, proč by něco mohlo být se zubem. Zuby prostě jsou, ne? Pořádně mi to ještě zamotala i mamka, která vycenila ty svoje a najednou prohlásila, že je nemá stejný jako my. ”Jak jako jinačí? zamračila jsem se podezřívavě a vycenila i ty svoje, tak energicky, až mi uniklo zavrčení. ”Šak zuby mám já, má je i Háti,” trochu nejistě jsem se na ségru podívala, protože přece jen ona nějaký problém se zuby měla, ne? ”A taky ty,” těkala jsem mezi nima pohledem a pak se na mamku trochu podrážděně zamračila. ”No jasně. Sny jsem měla už dřív,” pokývala jsem vážně hlavou a trochu se ošila. ”Tenhle byl ale prostě… divnej,” zamrmlala jsem, ale už se o tom nechtěla bavit. Stalo se to už dávno a mezitím jsme už stihly letět a šly jsme za nějakými vlky! To byla mnohem lepší představa.
Ještě jsem se šťastně zavrtěla při pochvale. ”Huuuu!” zkusila jsem to ještě jednou, abych se pořádně procvičila, ale víc jsem nestihla, protože se objevil nějaký vlk! Betaranel! Nadšeně jsem se hihňala, když se tvářil skoro stejně jako já. Skoro bych ani nezaslechla Hátinu poznámku. Ocásek mi pořád opisoval divoké osmičky, ale otočila jsem se na ni. ”Ale Háti,” zakňourala jsem a přihopkala k ní. ”Vždyť vypadá hrozně fajn! Můžeš si s ním dát třeba závod,” pobízela jsem ji a naklonila se k ní trošku blíž. ”A když nebude milej, dej mu sníst pomeranč,” spiklenecky jsem zašeptala. Nechtěla jsem, aby někdo tak milej jako Betaranel, teda Erlend, dostal pomeranč, ale to neznamenalo, že bych mu ho nepřála, kdyby nebyl hodnej na ségru. ”Ale mami,” najednou jsem se ozvala, trochu zmatená. ”Když je tohle Erlend,” dloubla jsem packou do vzduchu směrem k němu, ”Co je potom Betaranel?” svraštila jsem čumáček do zamyšleného výrazu, ale místo myšlenek jsem měla v hlavě úplné prázdno. Betaranel byla záhada a já neměla ani jednu odpověď.
”Úúú!” vypískla jsem, když se ozval další hlas, tentokrát nějaké vlčice. ”Další vlk! Vlci!” opravila jsem se, když jsem uviděla ještě jednoho. ”Mami, mami, je tohle Betaranel?” dožadovala jsem se odpovědi, ještě předtím, než to máma vysvětlila. ”Aranel, beta naší smečky,” zabrumlala jsem si pod vousy tiše. ”Aranel. Betaranel,” huhlala jsem s pořád svraštěným čumáčkem. Přišlo mi, že mi něco unikalo.

← Vyhlídka | L2

”...sen?” kníkla jsem zaraženě, když mi to máma vysvětlila. Tak tohle byl sen? Sen? Koukala jsem na ni, jak to jen šlo, když byla nade mnou. ”Takže ste přede mnou nechtěli utíkat?” zeptala jsem se pořád třesoucím hláskem, protože se mi to zdálo tak hrozně živý. Jako kdyby to mi to chtěla udělat!
”Oh, výlet,” vydechla jsem, když jsem si uvědomila, kde jsme. Poslední vzpomínky na sen se začaly ztrácet. ”Mami! Mami! Koukni! Vidíš, jak daleko vidíš?” vyjekla jsem, když jsem si uvědomila, kde to jsme. ”A tam je doma, žejo? Tam bydlíme!” nadšeně jsem hlavou kmitala od mamky k vyhlídce. ”Háti vidíš? Není to skvělý?” křenila jsem se i na ségru a vůbec neřešila, o čem mluvily předtím.
To ale nebylo nic proti tomu, co následovalo. V jedné chvíli jsem se tulila k mamce a kroutila se jako žížala, abych viděla co nejvíc, ve druhé jsem jí letěla na záda a v té třetí? V té třetí jsem LETĚLA. ”Aaaaa!” pištěla jsem nadšením a začala šťouchat do ségry. ”My letíme! My letíme!” křičela jsem úplně ve vytržení.
Trvalo to ale hrozně krátko, najednou jsme byly už zase na zemi a já zklamaně zaskuhrala. ”To bylo hrozně krátký,” nahlas jsem si stěžovala a ani moc nevnímala mámino učení o značkách. Trucovala jsem a jen tak líně visela na jejích zádech. Co tohle bylo za život? Lítání, to bylo bezvadný! Vození se na zádech lesem mi už tak moc žůžovatý teda nepřišlo. Byla jsem zklamaná.
Zaujalo mě až mámino vytí. A pak její vybídnutí, ať to taky zkusíme! Napřímila jsem se a trochu zavrtěla zadkem, abych z ní sklouzla. Na vytí přece potřebuju být připravená! Ještě jsem při cestě dolů šťouchla do Háti, ať jde taky. Zhluboka jsem se nadechla a [b]”Uuuuhhh,”[/b] zaskučela jsem, ale vůbec to neznělo jako mámino vytí. ”Uuu!” zkusila jsem to ještě jednou. ”UUU!” Pořád to ale nebylo vončo. Furt jsem jenom kníkala a nešlo mi to udělat jako mámě. ”Betaranel?” nastražila jsem uši. Třeba se teďkon mně povede najít si nějakýho kámoše!
Pak se ale nějakej hnedka objevil. Nečekala jsem na nic, přeskočila o fázi překvapení, rázem jsem jako čertík na pružince vystřelila a začala kolem něj poskakovat. ”Ahoj ahoj ahoj ahoj!” křenila se na něj. ”Ty jsi Betaranel?”

L1

Vůbec jsem si ani neuvědomila, že bych byla usnula. Prostě puf! A bylo to. Nespinkalo se mi tak dobře jako v mámině pelechu, s máminým a tátovým kožichem. Tam to bylo boží! Tady se mi ale zdál sen. Měla jsem dojem, že se snažím běžet za mámou, ale táta byl o kus dál od ní a já se nemohla rozhodnout, za kým mám jít. Jenže ať jsem šla, jak rychle jsem chtěla, byli furt na tom stejnym místě. A tak jsem začala běžet! Uháněla jsem o závod, jednou na jednu stranu, pak na druhou, jednou za mámou, pak za tátou. Chtěla jsem je oba! ”Mami! Tati!” křičela jsem po nich, ale vůbec mi to nepomáhalo.
A ještě k tomu se všechno hrozně houpalo. Ale šíleně! Až se mi z toho motala hlava a divně bolelo bříško. Zas tak moc jsem to ale neřešila, přece jenom jsem se musela dostat k tátovi a mámě! Zoufale jsem se rozhlédla, jestli někde neuvidim zbytek sourozenců, ale nebyli vůbec nikde. ”Háti! Drazí! Nyrané!” pištěla jsem, pokud by se někde schovávali, ale vůbec jsem je neviděla ani po tom. ”Mami… Tati…” zafňukala jsem.
A pak jsem sebou trhla a otevřela oči. Máma byla u mě. Dokocne i Háti. ”M… mami!” vyjekla jsem. ”Doběhla jsem tě! Strašně moc jsi utíkala a já tě nemohla chytit a všechno se hrozně houpalo a táta utíkal taky pořád pryč,” vykládala jsem rychle s očima rozšířenýma. Cítila jsem, jak silně mi srdíčko bije, ale vzpomínky, na to, co se stalo před chvílí, mi postupně mizely. Už jsem jen věděla, že jsem běžela za mámou, ale to, že ona prostě stála a já se k ní nemohla přiblížit, mi z hlavy už vyšumělo.
Až postupně jsem si začínala uvědomovat, že jsme někde, kde to vůbec neznám. ”Jak daleko jsem běžela?” pípla jsem zaraženě.

”Padavka,” znova jsem zopakovala Drázovu poznámku, tentokrát jsem ale zněla ublíženě. To jako nechtěj bejt s náma? Šak my sme tu byly furt a zas tak hrozný to nebylo! A navíc, teď si Dráz našel taky kamaráda. Hrozný.
Uraženě jsem se na něj mračila, ale on si všímal už jen svýho nejlepšího kámoše. A co já? Háti nechtěla žádný nový kámoše, ale já jo! ”Mamii,” zakňourala jsem. ”Já ci taky kámoše! Prosíííím,” nedočkavě jsem se zavrtěla a nahodila bych i andělský pohled, kdyby na mě mohla vidět. Beztak jsem si ale věřila, že se mi to povede. ”Že mi najdeš nějakýho kamaráda! Aby byl jen můj! Spousty kamarádů!” zářivě jsem se culila při tý představě a koukla na ségru, kterou kamarádi nějak vůbec netankovali. Vůbec jsem ji nechápala, ale zase když ona je nechtěla…
”Mamiii?” ozvala jsem se znova a dloubla do ní packou, když se mi už nedařilo z ní seskočit. Rozhodně nebudu fňukat jako Nyran. Teď můj hlas ale zněl nebezpečně, jako kdybych měla něco za lubem. A taky že jo! ”Když Háti nechce kámoše, můžu si je vzít já?” řekla jsem andělským tónem a na Háti vyplázla jazyk. Musela jsem přece využít situace!

→ Vyhlídka vrrrummm

← vrrruuuuummmmm

”Chce si nechat taťku pro sebe,” šeptla jsem Háti o Nyranovi. Tý padavce. Taky jsem neveděla, proč nešel s náma, ale určitě to muselo bejt něco za co bych an něj mohl být naštvaná. Moh být s náma! Na mámě a jejích křídlech. ”Jaro zní dost divně,” nakrčila jsem čumáček. Svět byl přece prostě bílý, hnědý a v jeskyni i šedý! Tak to bylo! Vyškrábala jsem se hned vedle Háti, abych se koukla na to, co mamka ukazovala, ale hned jsem zase po krku sklouzla níž. ”Ííp!” vypískla jsem a zadkem se nalepila na Dráze.
”To teda,” pokývala jsem důležitě hlavou. ”Kam bys bez nás šla?” zazubila jsem se a pro jistotu kousla mamce do lopatky, aby si to zapamatovala. Dráz mojí zadnici nijak nekomentoval a tak jsem na něj už skoro i zapomněla. ”A kde je máš?” vyptávala jsem se na kamarády, který Háti nechtěla vidět. Padavka. PA-DA-VKA! Kdo nechtěl vidět nový vlky? Pche.
”Adiram!” vypískla jsem nadšeně, když jsem viděla vlka s něčím skvělým na čele a chtěla se za ním vyhrabat, kvli předchozímu vrtění jsem ale visela na mámě napříč a nedokázala jsem se pohnout. ”Ahoj ahoj ahoj!” ocásek mi opisoval divoké osmičky a já čekala, co ten nový skvělý kamarád udělá. A co bude umět! hned jsem čekala, že z něj budou létat jiskry a třeba i další kouzla. ”Co ej to bard?” vyprskla jsem na něj hned a už dál neposlouchala, jen mě pak překvapil Dráz, který se probudil a ten nezdvořák si ho hned zabral. Hodila jsem po něm naprosto znechucený a ublížený pohled. Jak jako… Nechat?
”MAMI,” ozvala jsem se důrazně. ”Když Dráž může mít vlastního kamaráda, já chci taky jednoho svýho!” prohlásila jsem. ”A protože Háti žádnýho nechce, můžu si vzít i toho jejího?” rozkazovačný hlas mi moc dlouho nevydržel, nahodila jsem štěněčí očička a poulila je na mamku, abych mohla mít dva vlastní kamarády když si Dráz zabral toho prvního. A Nyran možná měl jako kamaráda tátu. Nebo kdo ví co šli dělat. Ale já chtěla mít něco svýho.

Čekala jsem spíš zuby a odplatu za odplatu a ne Hátinu otázku. Zavrčela jsem a zněla spíš jako zuřivé kotě. ”Chytla jsem tě!” řekla jsem jí vítězně namísto odpovědi a bylo mi dost fuk, co mamka povídá. Pak se ale na mě taky vrhla a já jí bacání oplácela ňafáním po tlapce. ”Vrrrauu! Vrrau!” skoro jsem křičela nadšením, ale mušku jsem měla docela špatnou a spíš jsem jí narážela čumáčkem do nožky než se trefovala.
Vyrušil mě až Dráz, když mě šťouchnul a něco řekl. ”Hu? Padavka?” odcupitala jsem dál od sestry, jejíž bití mi najednou přišlo strašně nedůležitý. Když jsem otočila, tamtudy, kudy on koukal, všimla jsem si posledního brášku, jak leze na tátu. ”Co dělá? On od nás jako fakt zdrhá?” nevěřícně jsem valila bulvy a koukla se na Dráze aby mi to potvrdil. Jak mohl někdo nechtít být tady? Se všema pomerančema a pečením oplatek?
Naráz jsem se napřímila, když jsem zaslechla svoje jméno. ”Dlabanec?” vypískla jsem nadšeně a se smíchem se jako tryskomyš rozjela k mamce, abych porazila Hatinu a nebyla pomeranč. Šak kdo by chtěl bejt pomerančem?
Nedbala jsem moc ohledy na mámu, zatímco se Háti vrhla po jejím krku, já měla mnohem blíž bok, po kterém jsem se začala šplhat jako divá, drápky, zuby, všechno. ”HA!” řekla jsem ségře. ”Nejsem pomeranč,” vyplázla jsem na ni, ale pak se podívala na toho, co pomeranč nakonec byl a bylo mi ho docela líto, jak se hrabkal nahoru a my jsme se na něj vydlábly. ”Drázi pocem, pomůžu ti,” kníkla jsem jeho směrem, sklouzla z mamky a začala do velkýho bráchy šťouchat, aby líp vylez. ”Von ten pomeranč určo neni zas tak hroznej,” snažila jsem se vymejšlet ňáký kecy který by mu pomohly. Než jsem stihla vymyslet opravdovej důvod, proč by bylo bejt pomeranč vlastně docela fajnový, mi cuklo ucho a hlava švihem následovala.
”Cože? Upíři? Co je upíři?” hlasitě jsem se dožadovala opovědi a k tomu ještě důrazně zaťala mamce drápky do zad, jak jsem se nemohla udržet. ”Uuuu, kamarádi!” zapištěla jsem hned na to nadšeně. ”Jaký jsou? Jsou super jako ty s taťkou? Můžem si s nima hrát? Jsou tam ňáký pomeranče?” vychrlila jsem záplavu otázek, zatímco jsme se vezli na mamataxi za novým dobrodružstvím.

→ vrrruuuuummmmm

”Ty!” křikla jsem vztekle po Háti, která se mi smála a já jí plánovala pořádně ukázat, jak se to dělá. Jak se běhá! Rozhodně se mi nelíbilo, jak se mi smála a to, že mi ani neden z bráchů nepomohl. Ti všiváci! Aspoň Dráz mi mohl pomoct, když jsme ještě u mamky a taťky v pelechu tak jsme se ohřívali spolu. Teď bych ale jeho měkkej zadek ráda trochu štípla za to, že si mě nevšímal.
”Mamii!” vyjekla jsem, když jsem vyletěla do vzduchu. Ale najednou jsem byla blíž Háti která visela se mnou i s bráchama. Hrabkala jsem do vzduchu, ale vůbec mi nešlo se k ní přiblížit. Jenom… jeden… hryz! Ale fakticky to nešlo. Kvůli mým snahám jsem naprosto ignorovala mámino povídání, beztak to určo nebylo tak zajímavý jako pomsta Háti. ”Mmmm,” vydala jsem ze sebe zoufale, když jsem se nepohnula ani o píď. Ale pak jsme padli na zem a já využila svojí šance. Přikrčila jsem se a jako nejdravější šelma se odrazila a skočila. A měla jsem ji! ”Mám tě!” divoce jsem zaječela a kousla ji do zátylku. Máma mezitím něco dalšího povídala, táta asi taky, al to všechno bylo až moc nezajímavé proti mému vítěžství.
Všimla jsem si až posledních slov. ”Dlabanec? Něco dobráho k jídlu?” nastražila jsem uši a seskočila se sestry, abych mohla s andělským výrazem přicupitat k mamce. ”Nebude to zase ňákej pomeranč?” probodla jsem ji podezřívavým pohledem.

Zaškaredila jsem se na Háti a vyplázla na ni jazyk. ”Blééé,” pitvořila jsem se. ”Jako kdybys byla lepčí. Ječela si jako kdybych tě kousla do vocasu,” rejpla jsem si do ní, protože rozhodně se mi nebude smát ta kerá pištěla na celej les. Otočila jsem se na tátu s ublíženým pohledem a hranýma slzičkama v očích, že to jako fakticky neni fér a jestli s tim něco neudělá, protože si mě nevšímal ani jeden z bráchů, jako kdyby chtěli souhlasit se ségrou. Pche, já jim to eště vrátim a budou litovat!
”Šechny boblule sou divný,” řekla jsem tátovi důležitě a tvářila se pořád sebevědomě i když mi jazýček jednou škobrtnul. Neměla jsem zájem hledat něco dalšího jen abych dotoho zvládla kousnout a Háti se mi smála. ”Ňeh,” zavrtěla jsem hlavou, když se Nyran ptal na borůvky. Já už ne! Vůbec! Najdu si něco lepčího.
”Aaaaa!” zaječela jsem, když jsem se najednou objevila ve sněhu kde mě to hrozně zebalo úplně všecičko a přesně jsem slyšela kdo to byl, protože se mamka předtím smála. ”Mamiii,” zapištěla jsem ublíženě a začala se hrabkat ven, ale bylo to hrozně těžký. Slyšela jsem jak sourozenci křičí a něco dělají, ale mně se nešlo dostat ze sněhu. ”Počkejte na měěě!” zavolala jsem a vyskočila ven, připravená se vrhnout do jakékoliv hry.
Nyran ale vypadal naštvaně, Dráz kousal mámě do ocasu a ta najednou zmizela. ”Ma-mami!” vykvíkla jsem poděšeně a v tý chvíli si uvědomila, že to neni ani Háti. ”Hatíííí!” zavolala jsem ještě vystrašeněji. Co se tu dělo? Proč všichni mizeli? ”TATI! Máma a Háti se ztratily!” přiběhla jsem k němu s očičkama doširoka otevřenýma čistou hrůzou.