Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hatina <3 || 3/10

“Co?“ překvapeně jsem švihla hlavou k ségře, až mi v krku luplo a na chvilku se zatmělo před očima. “Uh,“ zahuhňala jsem, zatímco zuřivě mrkala, abych zahnala mžitky před očima a divnej pocit v hlavě. Na chvilku jsem měla v ní úplný prázdno a zapomněla jsem, o čem jsme se to bavily.
Jo, Erlend a to, že by kecal. “To se mi teda moc nezdá,“ nakrčila jsem nos. “Proč by to dělal? Určitě není takovej lhář. A čas s náma trávit chce!“ prohlásila jsem sebevědomě. V životě by mě něco takovýho nenapadlo, že by to moh udělat. Protočila jsem oči.
“Jo a ty se v tom ňák vyznáš, ty chytrá,“ protáhla jsem obličej, ale zahihňala se, když označila mámu za kachnu. “Kdyby tě tak slyšela,“ chichotala jsem se a uši se mi pobaveně cukaly. “Hej mami!“ ze srandy jsem zavolala hlasitěji, i když jsem věděla, že mamka tu teď vůbec není. “Háti o tobě řekla, že si kachna!“ už jsem se smála naplno. “Hej Háti, ale to je blbost teda,“ řekla jsem, až jsem se trochu uklidnila. “A vůbec, proč věříš ňákýmu Starníkovi? Erlend říkal, že je to magie. Kdybysme se zeptaly mamky, taky nám určo řekne, že je to magie. Netvař se jako světák jen pro to, že ti někdo něco nakukal,“ věnovala jsem jí velmi unimpressed pohled. Už jsem nebyla tak malá a ublížená, když se mi snažila ukázat, že je lepší. Páč jsem veděla, že není.
“HA!“ vykřikla jsem a s krvelačným výrazem jsem se na ni vrhla, abych ji mohla obejmout tlapkama a čapnout za ucho. Zmáčkla jsem, ale ne moc. Jen tak, abych za něj mohla zatáhnout a u toho jsem hrozně zuřivě vrčela. “Já ti dám pwinceznu ty pžechytželá!“ šišlala jsem s jejím ušiskem v tlamě a slintala na něj.

Hatina <3 || 2/10

Pobaveně jsem se zahihňala. “Jak by mohl koktat, když ani nemluví?“ chichotala jsem se. “To bysme mu vlastně ještě docely pomohly!“ zazubila jsem se, když tu s emi vynořila vzpomínka na nedávnou událost. “OHH! HÁTI! Ty to vlastně asi ještě nevíš!“ vypískla jsem s široce otevřenýma očkama. “Ale Erlend už mluví!“ nadšeně jsem vykřikla tu novinu a vrtěla ocáskem. “To je, co?“ křenila jsem se jak měsíček na hnoji.
“No, teda, slyšíš ho jen v hlavě,“ poklepala jsem si packou na spánek. “Prej je to nějaká super žůžatá nová magie. Ale stejně,“ zasnila jsem se. “Zajímalo by mě, jaký jiný nový magie jsou. Třeba nějaká podobná s mamčinym lítánim,“ úplně jsem se slastí otřásla.
Ségra byla skvělá. Jasně že mě v tom podpořila. “No žeeeejo!“ přikyvovala jsem hlavou. “Vůbec neví, o čem to plácá. Jako kdyby on sám byl někdy princezna,“ odfrkla jsem si. “Jo, jasně!“ ďábelsky jsem se zakřenila. “Jasně že kousnem. Prosimtě, kopání? To je trapný,“ zavrtěla jsem hlavou a už byla taky na nohou. “A taky do ucha! Pořádně mu ho pocucháme a nakonec ho donutíme, ať nám řekne o všech nejzajímavějších místech, kam se dá zajít a pak se na něj vykašlem!“ úplně jsem se z toho nápadu rozzářila. “Háti! Půjdem na vlastní dobrodrůžo! Úplně samy! A zažijem úžasný věci! Ty nejlepší!“

Hatina <3 || 1/10

“Tak různě,“ pohodila jsem hlavou a vyhýbavě škubla ocasem. Moc se mi nechtělo přiznávat, že jsem se víceméně poflakovala doma. Měla jsem před očima pořád její výraz, když se mi smála, že je lepší a to mě pořád šíleně žralo. Jenže jsem si taky nevěřila natolik, že bych dokázala lhát.
“Byla jsem s Adiramem,“ řekla jsem nakonec a kysele se zašklebila na ten pomeranč. Fujky. “Ale je s nim docela nuda. Víš, že mi vyprávěl, že prej sem princezna a ta musí dřepět doma? Úplnej děs, to ti teda povim,“ začala jsem se rozohňovat. “A nic se mi nesmí stát! Protože jsem vzácná! Ani nesmim nic dělat. Aby se mi něco NÁÁÁHODOU nestalo,“ teatrálně jsem protočila očima, protože mě to furt hrozně žralo. A věděla jsem, že mě ségra pochopí. “Je to hroznej poděs. Úplně pomeranč!“ pořád jsem funěla vzteky a ouška se mi na hlavě vztekle třásla.

Byla jsem hrozně nadšená, že se mnou Erlend souhlasí. Úplně jsem se rozohnila. “JO! Žejo! Že to od něj bylo hrozný!“ vrtěla jsem se na větvi a skoro to vypadalo, že spadnu. “Strašný kecy teda. Žádná princezna nejsem. A rozhodně nebudu sedět na zadku tady doma!“ vykřikla jsem a ještě si u toho trucovitě dupla. Rozhodně ne princezní chování teda.
"Jsem ale HROZNĚ ráda, že se mnou souhlasíš, Erlende," vděčně jsem se na něj usmála a říkala si, že on by mohl bejt můj dobrej kámoš. Ten kámoš. Kterýho už Háti určo má a i Dráz nejspíš. Kde vůbec vězel? Měla bych ho najít. Už mi chyběl jeho kožíšek. A Háti... ať se fláká s cizejma vlčatama. Je mi úúúúplně volná.
Erlenda jsem šťouchla do ramene taky. "Dík Erle," široce jsem se na něj zakřenila, až mě zabolely koutky. "Jsi fakt kámoš," ocas mi znova začínal opisovat osmičky, ale vůbec jsem si to nevšimla.
"VÁŽNĚ?" nadšeně jsem vypískla, když mi to nabídnul. “JO! JO! Hned teď! Kamkoliv! Cokoliv! Ale fakt hned, jinak si uhryžu nohu nudou!“ nadšeně jsem kolem něj poskakovala a z ocásku jsem měla už jen rozmazanou šmouhu. Divoký osmičky.
Hopsala bych takhle ještě dlouho, kdyby mi něco nedošlo. Úplně jsem zkoprněla a otočila se na něj s obrovskýma očima, div mi nevypadly z důlků. “Erlende,“ vydechla jsem úplně šokovaně. “Tys mi něco řekl,“ zašeptala jsem ohromeně.

Dívala jsem se dopředu a tak trochu nahoru, takže jsem si ani neuvědomila, že se ke mně přiblížil Erlend, dokud nebyl až úplně blízko. “Oh, Erlende!“ vesele jsem zamávala ocáskem. “Jak se máš?“ zazubila jsem se, ale nešlo to tak jednoduše, jako obvykle. Trochu jsem se zavrtěla, ale rozhodla jsem se, že se mi na větvi ještě pořád docela dobře visí a nechce se mi seskočit.
“Neviděl jsi mamku?“ zeptala jsem se po chvíli, když jsem se v hlavě probrala několika otázkama, za který bych odpovědi nejspíš nedostala. Nebo aspoň ne od něj. Trochu mě štvalo, že jsem mu tolik nerozuměla, protože i když jsem neměla svou nejukecanější náladu, povídat jsem si chtěla.
“Adiram mě tu nechal,“ protáhla jsem otráveně obličej nakonec. “Vyprávěl mi něco o tom, že dobrodružství a bla bla bla, ale najednou že jsem prej princezna a že si mám dávat pozor? Že dobrodružství není pro mě? Podle něj bych měla dřepět doma a jen vypadat hezky jako ňáká křehká květinka a… nic nedělat asi. Protože co se dá doma dělat?“ ani jsem si neuvědomila, kdy jsem se rozohnila. Moje předchozí nejistoty ohledně nenálady k povídání a Erlendovy obvyklý neupovídanosti byly ty tam. Jako kdybych o tom nikdy ani nepřemýšlela.
“A vůbec,“ pokračovala jsem v plamenném monologu a abych mu přidala na šťávě, zavrtěla se ještě víc, sklouzla z větvě pozadu a dopadla na tlapky tak, že jsem se skoro ani nezakomíhala. A prý jsem na sebe měla dávat pozor! “Co je mu do toho, vykládat mi, co můžu a co nemůžu, žejo?“ otočila jsem svůj zrak na bratrance, který byl teď nade mnou. “Vůbec nechápu tu myšlenku. Beztak se Hatina poflakuje s cizejma vlčatama a jejich rodiči a s Drázem jsem se neviděla… už ani nevim, jak dlouho!“ uraženě jsem nafoukla tváře a tak trochu mi začínalo docházet, že možná ten můj celý problém je v tom, že se cítím opuštěně.

“Eh,“ nespokojeně jsem nakrčila čumáček. Nějak moc se mi nezamlouvalo, že bych byla princezna. Neznělo to jako moc zajímavá zábava. Pche, princeznička. Úplně jsem viděla, jak nějakou jinou princezničku opečovávají a starají se o ni. Ale já chtěla zábavu! Já chci metal, Šmajdalfe!
“No to doufám,“ spokojeně jsem zakroutila zadkem. Malá jsem rozhodně neplánovala bejt. “Budu velká. Největší!“ prohlásila jsem rozhodně. Pak jsem se na něj už nej zakabonila. Jo to tak. Budu dřepět na zadku, jako kdybych tu měla vrůst. To bych radši nebyla dcera alfy! A vůbec Hatina si může běhat kde chce a nikdo jí nic neřekne.
Adiram se mi už tak moc nelíbil. Chtěla jsem zábavu a ne nějakého starocha, co mi bude říkat, co mám a nemám dělat. “Jo to tak,“ protočila jsem otráveně oči a vyplázla na něj jazyk. Beztak jsem musela mít otevřenou tlamu, abych dýchala.
A pak najednou PUF! Byl pryč. Chlupy na krku se mi celé zježily. Do háje. Co to bylo?
Nejdřív jsem se chtěla leknout a běžet za někým… Třeba i do toho proklatýho úkrytu. Ale pak jsem se zarazila. “Pf,“ pohodila jsem vzdorně hlavou.
Pořád jsem měla strach. Trochu. Trošičku. Ale to mi přece nemohlo zabránit mít zábavu, ne? I když počasí bylo dost na nic.
A tak jsem si dupla a s paličatým výrazem vyrazila… Někam. Za zábavou. I když mi z nosu visela nudle a musela jsem potahovat. Nic mi v tom nezabrání. Vůbec nic! Když jsem našla strom s větvemi docela nízko, uličnicky jsem se zazubila a několika skoky se dostala na nejnižší větev.
“Fuuu,“ oddechovala jsem. Kdo by to čekal, že když je jeden nemocnej, hodně rychle se zadýchá? Podivala jsem se nahoru… Eh. Nevadí. Tady to stačí.
Nebyla jsem nijak vysoko, tlapky by mi visely někde ve výšce mamčiných očí, ale i tak jsem měla dost pocitu zadostiučinění, že dělám něco pro zábavu. A to, že jsem neměla sílu na nic dalšího… Bah. Koho to zajímá. Na větvi jsem se usalašila tak, že mi nohy visely dolů a byla jsem docela spokojená. Beztak jsem si potřebovala trošku odpočinout.

← VVJ přes Machtaje

"Taky bys měl," divoce jsem vycenila zuby v napůl úsměvu, napůl hrozbě. Ne že bych byla se svou velikostí nějak zvlášť hrozivá. Ale snažit jsem se mohla a Adiram vypadal, že by se mnou mohl pokračovat ve hře. "Hehe, princezna?" zazubila jsem se spokojeně a na chviličku se zamyslela. Když se to tak vzalo, vlastně jsem byla princezna ne? Když byla mamka alfa. Ale chtěla jsem být princezna? "Chm," trochu nespokojeně jsem zabrumlala a nakrčila čumáček. "Teda, radši bych byla dobrodruh a průzkumnice než princezna," přiznala jsem, trochu tiše. Protože jsem se cítila trochu nevděčná, za to že jsem nechtěla být, co mi nabídnul. "Ale zase bych mohla být dobrodružná pricezna! Co zkoumá okolí!" napadlo mě a znova se mi roztočil ocásek.
"Šel bys se mnou, žejo!" vyhrkla jsem a nebyla to moc otázka. "Určitě znáš spoustu věcí ve světě a ukážeš mi, kde se dá zažít ta nejlepší zábava!" byla jsem tak nadšená až jsem si neuvědomila, že se mi postupně zaplňuje nos, dokud jsem nekýchla. "Pšík!" vypískla jsem se a celé moje tělo sebou škublo.
"...oh," hlesla jsem při pohledu na podivně slizovitou věc, která mi vyletěla z nosu a dopadla na zem přede mnou. "Eh, bleh," znechuceně jsem se otřásla. Už jsem si začínala uvědomovat, že se mi s nosem děje něco zvláštního, ale ještě pořádně netušila, jak zlé to bude. "Pfff," mávla jsem tlapkou. "U tůňky jsem byla už strašně dávno! Jasně že ji znám. A s Háti jsme lezly na strom, že na nás Erlend nedosáhl!" zahihňala jsem se při té vzpomínce. "A... Pak jsem taky viděla, jak do stromu prásknul blesk! A já byla upe kousíček od něj!" doširoka jsem otevřela očka, abych tomu dodala na důležitosti. Bylo to úplně perfektní. Strašně dobrý dobrodrůžo. Ale... "Um, borůvky jsem asi ještě moc neměla?" nejistě jsem zabrblala. Bylo fakt, že když se náš les jmenoval Borůvkový, asi jsem to už udělat měla.

Vůbec jsem mu nevěřila, že by z mého praštění byl až tak ublížený, ale vůbec mi to nevadilo. Hrozně jsem se rozesmála a na Hatinu úplně zapomněla. Byl super. Můj kamarád! První! cítila jsem se moc hrdě.
"Jo, měl by ses mě bát!" hravě jsem zavrčela, abych pokračovala ve hře. Ocásek jsem ale neuměla vůbec ovládat, kdyby sebou vrtěl ještě o něco víc, určitě bych s ním odletěla pryč. Ale zatim jsem pořád byla na zemi, i když jsem měla chuť poskakovat kolem něj. Konečně nějaká super zábava! I když se mi ta přezdívka moc nelíbila. Růženka... Co to bylo za jméno? Bleh. "Jo a jsem Omórika," zazubila jsem se a zdůraznila dlouhé ó.
Začala jsem se hihňat. "Nuzný barde," řekla jsem mu převelice důležitě, i když jsem přoád bojovala se smíchem. "Doprovodím vás domů, aby na vás neskočila nějaká zlovolná vlčice. A vy se mi pak odvděčíte!" pokračovala jsem v poroučení. "Nějakou skvělou zábavou, jo? Doma je děsná nuda a já bych hrozně moc chtěla zažít nějaká dobrodrůžo," upřela jsem na něj svoje obrovská kukadla plná roztomilosti a manipulace.

→ Borůvka přes Mahtae sever

"Neni, no," kysele jsem protáhla obličej. To si Hatina vypije. Takhle na mě kašlat. A mít vlastní kamarády! To se řekne mámě. Že běhá s cizíma a na rodinu kašle.
Už jsem se chtěla nadšeně rozzářit a taky jsem to trochu udělala, než jsem si uvědomila, že jsem ho zrovna osočila z toho, že může bejt taky nebezpečnej. Takže jsem se přestala zubit a snažila se znova o podezřívavej výraz. Už mi to moc nešlo. Protože... zábava? Ségra co závidí? Skoro jsem se třásla nadšením, jak suprově to znělo. Kukadla jsem měla doširoka otevřená a zoufale si přála, aby to nebyl nějakej divnej pobuda, abych s ním mohla zažít super věci. Protože si už určo všichni ostatní našli ňáký kámoše a já tu zatim... Spala.
Kvůli svým myšlenkám jsem si skoro nevšimla, že začal mluvit. Ouška se mi až napřímily, když jsem zaslechla mámino jméno. A tátovo! A Erlenda! Už jsem se nebránila širokému úsměvu. A kdyžmi nabídnul, ať do něj šťouchnu? Pořádně jsem ho tlapkou plácla a rozhihňala jsem se. "Úplná padavka. Takovej pomeranč," smála jsem se a ocásek mi opisoval divoký osmičky.

Vejrala jsem na toho vlka, co se ke mně skláněl a ještě stále ze sebe setřásala poslední kousky spánku. "Nebezpečný?" překvapeně jsem zamrkala a rozhlédla jsem se. Co tu nebezpečný může být? "Však ségra a její kámoši byli kousek odtud..." zamrmlala jsem, ale ke konci mi hlas postupně klesal na hlasitosti. Zklamaně jsem protáhla obličej. Potvora. Musela mě tu nechat, když jsem usnula. To se k Háti fakt hodilo. Hatina jedna.
Znova jsem se podívala na vlka, tentokrát s trochu víc vzdorným výrazem. Probodla jsem ho pohledem. "Jediný, koho tu vidim, jsi ty," zadívala jsem se na něj trochu vyčítavě. "Měla bych se bát tebe?" přivřela jsem oči. A vůbec, co tu dělal? A kdo byl?
"Jo, to tak. To ti hned řeknu, co?" zaksichtila jsem se a udělala dva rychlé skoky dozadu od něj. Znova jsem nohama dopadla do vody, ale už jsem se šplouchnutím nenechala rozhodit. "Nejdřív mi řekni, kdo jsi ty," poručila jsem mu a pro efekt ještě mávla tlapkou.
Nebyla jsem si ale jistá, jestli mu věřit. "Jo. A to sis vymyslel teď?" nakrčila jsem čumáček. "Jak se jmenuje alfa smečky?" vybafla jsem na něj otázku.

Ani jsem si nevšimla, kdy jsem usla. Spinkalo se mi krásně. Báječně. Nádherňoučce. "Mmmm, mamiii," zakňourala jsem, protože proč mě budila? "Ještě chvilku," zabrumlala jsem. Bylo mi fajně, teploučko a pohodlíčko. Vykvikla jsem, když do mě šťouchla tlapou, ale tak lehce jsem se nenechala vyrušit. Jen jsem se líně přetočila na druhý bok a tlapky mi dopadly na zem, až to zašplouchalo.
Počkat.
Zašplouchalo?
Pootevřela jsem jedno oko. Pak jsem pootevřela druhý. A pak jsem už jen zírala, protože jsem ROZHODNĚ nebyla doma, ale u nějakýho jezera. "Aah!" vyjekla jsem a vyskočíla do vzduchu. Koukla jsem se po mamce a- "AAH!" vyjekla jsem znovu. "Ty nejsi mamka!" vyhrkla jsem a zírala na vlka, co si mě prohlížel. Přivřela jsem oči a vrhla na něj trochu podezřívavý pohled. "Znám tě?"

Z ocásku se mi stala vrtule, když mě ségra pozdravila. A bylo to ještě lepší, když mě pochválila za to, co se mi stalo. A záviděla mi! Určo mi záviděla! Nadšeně jsem se zahihňala. "Určitě nějakou najdem!" podpořila jsem ji a zašvihala ocáskem.
Energicky jsem těkala očima po všech, který mi ségra představovala. Hned, jak mi ta jména řekla, jsem je zapomněla, ale zas tak moc mě to netrápilo. "AHOJ!" vypískla jsem ještě jednou a se širokým úsměvem si je prohlížela. Vypadali moc fajn. "Tak to neneeee," vydechla jsem ohromeně. "To jako vážně máma řekla? Po tom sprdu za lezení na strom?" kulila jsem očiska. "JO!" najednou jsem vykřikla a hned se začala rozhlížet, z čeho můžem tu loď udělat. Zakřenila jsem se na ségru, když začala zpívat. "Odkud máš tu odrhovačku?"
Úplně stejně nabitý úsměv jsem hodila na to malý vlče. Já už vlastně nejsem tak prťavá! uvědomila jsem si trochu překvapeně. "Čusík, já jsem Riki," šťouchla jsem do ní bokem a vlastně na sebe byla dost hrdá. Riki. Znělo to tak dospěle. Měla jsem vlastní přezdívku! A byla úplně prďácká.

← Borůvka přes Machtaje

Jak jsem frčela, tak jsem si ani neuvědomila, že už vlastně nejsem v lese. A teda jakože nejenom to - vůbec mi nedocvaklo, že jsem tu nikdy nebyla. Prostě jsem běžela a už to ani nebylo moc z toho, že bych byla vyděšená. Beztak bych to nikomu nepřiznala. Já a vyděšená? N-I-K-D-Y! Ani náhodou. "Wheeee!" smála jsem se při běhu, než jsem se začala zadýchávat. Upsík. Zpomalila jsem do kroku, ale pak jsem si všimla tu... VODU! Spousty vody! Tak to neneeee. To vůbec nebyla taková malá tůňka jak u nás doma. Jak strašně velikánský tam musej bejt ty kousky ovoce! uvědomila jsem si okouzleně a ani mě nenapadlo, že tam může bejt taky pořádně velkej pomeranč. Na pomeranče jsem kašlala.
A pak jsem zaostřila na skupinku vlků, která mi byla docela fuk, ale mezi nima byla ségra. HÁÁTÍÍ!" zaječela jsem a znova vystřelila jako raketa. "HÁTÍ! NEUVĚŘÍŠ, CO SE STALO!" křičela jsem na ni už z dálky. "Doma hořel strom! Ten úplně největší! A úplně osvětloval celej les! Bylo to úplně úžasný! Nic takovýho si nikdy neviděla," pořád jsem nebyla ještě u ní, ale konečně jsem se poprvé zhluboka nadechla, abych mohla pokračovat. "Ale to neni všechno! Vylezla jsem na ten strom, abych se na to koukla blíž, prootže to bylo úplně skvělý a pak najednou spadla hořící větev! BUM!" až jsem nadskočila, abych tomu dodala na dramatičnosti. "A oheň se mě dotknul! Dokážeš si to představit? A já nehořela!" rozesmála jsem se a pak trohu rozpačitě zacukala ouškem, které mělo pár připálených chlupů. "Teda skoro ne," uchichtla jsem se. "Ale to znamená, že mám magii ohně, žejo Háti, žejo?" úplně jsem vibrovala nadšením. "Mělas tam bejt, bylo to to upe nejlepčí co sem kdy viděla," zuřivě jsem se křenila a až po chvíli, kdy moje nadšení trochu opadlo, jsem se podívala na ostatní vlky, které jsem si doteď nevšímala. "Oh, ahoj," řekla jsem jako kdybych se právě nepřivalila jako velká voda a neječela po okolí.

Spokojeně jsem si spinkala a bylo mi úplně u zadnice, že na mě mamka mluví. Ostatně, byl mi u zadnice i ten sprd, co jsme se ségrou dostaly. Ňák mě nenapadlo, že bych se měla kát. Byla to bžunda. A beztak, už to bylo před nějakou dobou. Nebo se mi to aspoň tak zdálo. Protože jsem si moc nepamatovala, co se stalo potom, jak jsem byla šíleně unavená.
"Íííp!" zaječela jsem, když se najednou ozval rachot. Co to bylo. Něco se řítí? "MAMI," zaječela jsem, ale žádná odpověď. Nikdo u mě nebyl. Mžourala jsem zalepenýma očima, ale vůbec jsem neměla tucha, co to bylo. Musim se na to kouknout! rozhodla jsem se a trochu nejistě vyskočila na tlapky a vyrazila za tím.
"No tak to nekeeeee," vydechla jsem, když jsem to uviděla. Strom... Svítil! Svítil ohněm! A fakticky úplně božsky, až bych se na to byla podívala blíž, jenomže tady nebyl Erlend, na kterýho bych vyskočila. Vyškrábala jsem se aspoň na kámen a s obrovskýma očiskama čučela na tu skvělou věc. A Háti to nevidí! HEČ! "AAA!" zaječela jsem, když mi najednou oheň zaplnil všechno co jsem viděla. Vyděšeně jsem sebou cukla a skutálela se z šutru na zem. Ani jsem si to neuvědomila, protože jsem se už škrábala na nohy a šupajdila pryč, vyděšená, co se to vlastně děje.

→ VVJ

Sugar daddy ✨

20 mušliček, 25 květin, 2 perly
Styx