Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VLA

Nakrčila jsem čumáček. Chtěla jsem si s tím černým vlkem povídat, ale nezdálo se mi, že by se o mě moc zajímal. Jediné, co mi řekl, bylo dost podobný tomu, co jsem slyšela od Adirama. Hned se mi protáhl obličej. To mě teda potěš. Potkám novýho vlka a to první, co na mě vybafne, je ZASE jen to, ať na sebe dávám pozor. "Neznáš náhodou Adirama? Ten je úplně stejnej pomeranč jako ty," zaškaredila jsem se, ale to už byl stejně pryč i s tim zjizvencem. "Achjo," povzdechla jsem si a trochu se mi i začalo stýskat po domově.
Potřásla jsem hlavou. Ne! Domů dorazim až když něco zažiju a teď jsem sotva něco viděla. Ještě ani jsem nepotkala někoho zajímavýho. Přece to nemůže být až tak těžký, ne? Na truc jsem se rozhodla jít opačným směrem než šel ten čerňouch. Jen tak. Protože jsem chtěla a protože mohla.

→ Narvinij

2/5
← Jezevčí hájek nebo tak něco

Cestou z lesa jsem přemejšlela, jestli jako vůbec má smysl ho hledat. Rozhodně jsem vůbec netušila, kde začít. Ve vodě možná? přemýšlela jsem, zatímco jsem se courala... někudy. Pod nohama jsem začínala mít občas takový podivný bahno. Vždycky se mi povedlo uhnout na sušší místečka, ale to, že tu byly tyhle bahenní ostrůvky bylo... zvláštní. A beztak, dost nepříjemně to smrdělo. Znechuceně jsem nakrčila nos.
Takovej pomeranč jako Adiram by se tu rovnou hodil, zlomyslně jsem si pomyslela a zapitvořila se u toho, jako kdyby mě moh slyšet. Což nemoh. Protože tu nebyl. Namísto toho jsem ale zahlídla černýho vlka. "Oh! Ahoj!" zavolala jsem z dálky, ocas zvednutý do výšky. Konečně nějaká duše! Třeba bude vědět, jak hledat utopence. A nebo... Co já vim. Něco ho napadne. A nebo bude prostě sranda. Možná zná místa, kde se vlk může zase nechat spláchnout! To by bylo super.
"Ahoj," zopakovala jsem se zářivým úsměvem, když jsem byla blíž. "Já jsem Omórika," vesele jsem se představila.

1/5
← spláchnutá od midiam

Probouzela jsem se postupně. Byla jsem celá polámaná a ztuhla. "Au, au au auuu," fňukla jsem. Vzpomínky ke mně přicházely postupně. Klouzala jsem se po ledu a byla to děsná bžunda. Pak se ale přihnal Adiram a začal mi znova vykládat nesmysly o tom, jaká jsem křehounká a pitomoučká a všechno ostatní. Pitominy! "Pitominy!" vyštěkla jsem a překvapeně zamrkala, když jsem zaslechla jak zním. Strašně ochraptěle. Pobaveně jsem se zahihňala. To teda bylo něco! Měla by mě slyšet Háti. Zněla jsem jako nějaká stará babizna.
No ale potom, co se potom stalo? Jasně, vlastně se přihnala ta voda. Aaaah. Dobře. Fuj, to nebylo moc hezký. Rozhlédla jsem se kolem, ale Adirama jsem neviděla. Spláchlo ho to jinam? Nebo se ztratil? Měla jsem srdíčko až v krku, když mě napadlo, že by se mohl utopit. Já ani náhodou, já jsem to zvládla úplně v pohodě a ještě bych si to dala znovu, ale co když se chudák děda už nevynořil? Vyškrábala jsem se nahoru na nohy a začala se pořádně rozhlížet. Nepřišlo mi, že by tu byl. "Adirame?" zavolala jsem, ale byla jsem tak vylekaná, že jsem moc nahlas nemluvila. Pořád trochu nejistým krokem jsem vyrazila někudy. Vůbec jsem netušila, kde jsem.

→ mahar

Probodla jsem ho pohledem. Co jsem měla říct? Že mi to dovolili, i když jsem je už nějakou dobu neviděla? Co když s nima mluvil? A co pak? Nakonec jsem potřásla hlavou. Vždyť Hatina taky nebyla v lese kdo ví jak dlouho! Co jsem se vůbec ohlížela po nich? Mohla jsem si dělat, co chci. A beztak... i kdyby ještě pořád protestoval, Erlend o mně věděl. Jenom tenhle záprda dělal pořád nějaký problémy. UGH.
"A co kdyby nevěděli? Poběžíš jim to říct? A proč se vůbec staráš? Jsi jedinej, koho to zajímá!" odsekla jsem a ani si neuvědomila, že zním vyčítavě. Moje rodina mi hrozně chyběla. Ale to jsem vnímala jen podvědomě. Myslela jsem si, že všechen vztek je prostě jen z toho, že se ke mně chová jak k malýmu spratkovi. Šíleně mě to žralo.
Přestala jsem se i klouzat, skoro na to úplně zapomněla. "Hele jo," běsnila jsem, samým rozčilením jsem měla uši přitisklé k hlavě. "I když si to možná myslíš, já nejsem úplně blbá," vyštěkla jsem. Co si o sobě myslel? Co si myslel o mě? Když se najednou rozeběhl a skočil na led, překvapeně jsem zamrkala, ale jen jsem zmateně zaškrábala drápama o led a o moc se neposunula.
Když jsme dopadli, chvíli jsme se klouzali a já se na něj snažila zašilhat. Trochu jsem zakňučela. Všechno se stalo tak moc rychle, že jsem skoro nestihla ani mrknout. "Ale nejsem," odporovala jsem mu tichým hlasem, který už v sobě neměl žádnou páru.

Adiram na mě prostě jen tak čučel a začínal mě ještě víc dopalovat. Nejradši bych mu něco... Arghhh! Na truc jsem se ještě víc soustředila na učení se klouzat. Už mi to docela šlo. Pošoupávala jsem se po kouscích, ale věděla jsem, že můžu bejt ještě lepší. A tak jsem to dělala dál.
Ale prej slečinko. Fakt mě dopaloval. "Hele jo, ty..." skoro jsem zrudla, protože mě nenapadla žádná dobrá urážka. "Když už jsi mi říkal,ž e jsem princeznička, tak víš, že by ti naši něco provedli, kdybys mi chtěl něco udělat," sebevědomě jsem pohodila hlavou. Byla jsem tím naprosto přesvědčená. Však jsem taky neměla žádný jiný zkušenosti. "A vůbec, vypadáš spíš jak plyšovej medvěd, než někdo nebezpečnej," zabrumlala jsem pod nosem, ale nejspíš mě slyšet mohl.
"Protože chci! Protože mě to baví!" vyprskla jsem. "A kdo jsi, aby mi něco rozkazoval? Poslali tě naši? Tak jim můžeš říct, že jsem vyrazila zažít DOBRODRUŽSTVÍ a vrátim se domu, až když si to tu pořádně užiju," řekla jsem mu převelice důležitě. Pořád mě ale hrozně dopaloval. "Hele a vůbec," zamračila jsem se a na chvíli se zastavila. Obecně jsem Adiramovi nevěnovala až tolik pozornosti. Chtěla jsem si užívat a to jsem taky dělala. "Proč tě tolik zajímá, jak mi je? Nemůže ti to bejt jedno?" podezřívavě jsem přivřela oči.

"Oh! vyjekla jsem, když jsem uviděla kousek od sebe nějakýho vlka. Kámoš! Novej kámoš! "AH... oj," postupně jsem ztratila většinu energie ve svém hlasu. Došlo mi, kdo to je. No do háje. Přesně tenhle mi tu chyběl. Co pak řeknu doma Erlendovi? To ani náhodou. Tenhle oslavohovňous ne! A ještě má tu drzost mě kritizovat? Dokonce i bráchanec říkal, jak blbý to od něj bylo, že do mě jen ryl. Ale zjevně se vůbec nepoučil. Strašnej pitomec.
Zaškaredila jsem se na něj. "Ani trošku," odsekla jsem drze a postavila se na nohy, které se mi na ledu trošku třásly. Můj sebevědomý výraz to ale vyvažoval. "Bylo to skvělý a super a neskutečně úžasný," pokračovala jsem a udělala několik opatrných kroků dopředu. Hrozně to ale klouzalo a nevěděla jsem, jak se posouvat dopředu efektivně. "Ale to ty nemůžeš znát, co?" provokovala jsem ho dál, protože... protože jsem mohla. Prootže mě štval a já mu chtěla ukázet, že nejsem žádná připitomnělá princeznička, která se bojí úplně všeh. Prootže já se nebála!
Pořád mi to divně klouzalo, ale už jsem zjistila, že bych se měla spíš odšoupávat. Ještě chvilku a budu už úplnej profík! A potom mu ujedu a bude si moct škubnout. Třeba vocasem. "A vůbec, co tu děláš? Když je svět mimo les tak nebezpečnej?" popíchla jsem ho. "Nebojíš se?" zaškaredila jsem se a cejtila se hrozně chytrá.

← odněkud

Přihopkala jsem k řece, která byla konečně pořádně zamrzlá. Teda, ne úplně celá, ale to přece vůbec nevadilo. Nemohla jsem si pomoct a už se divoce zubila. Tohle. Bylo. To. Úplně. NEJLEPŠÍ! "JO!" zaječela jsem nadšeně a tryskem se rozeběhla k řece. Těsně před ní jsem se odrazila a jako majestátní dvanácterák letěla vzduchem. Byla jsem jako pták! Velký havran! A nebo jako máma! U toho jsem se hrozně rozesmála. Musela jsem mamku přesvědčit, aby mě znova vzala na proletění.
Když jsem dopadla, bylo to tvrdý, ale pak jsem se klouzala závratnou rychlostí dál a to už bylo něco naprosto jinýho. "UIIIII!" zavýskla jsem a skoro bych brečela z toho, jak krásný to bylo. A pak jsem uviděla, že se blížim ke druhý straně břehu. "Oh, nenenene," vyjekla jsem a těsně než jsem narazila do závěje, znovu jsem zaječela.
Nečekal mě žádný tvrdý náraz, jen spousta sněhu. Zůstala jsem na chvilku bez hnutí, než jsem se vymrštila zpátky na led a poodjela o něco dozadu. "Tak to bylo SKVĚLÝ!"

← Machtaje přes Kojotí břeh

Když jsem přešla od řeky do dalšího lesa, zpomalila jsem. Vypadal o dost jinak než Borůvkový. Stromy byly mnohem vyšší a stejně tak i závěje. Byla jsem úplně ve vytržení z toho všeho. HA! A Háti tohle nevidí! Heheeh, určitě by se jí to líbilo, pochechtávala jsem se, ale už mě vztek na ségru přešel. Víceméně. Teď jsem si spíš přála, aby tu se mnou byla, protože i když tohle všechno bylo skvělý, neznamenalo to, že bych si to nemohla víc užívat s někym.
Potřásla jsem hlavou. Ať si škubne, zafrkala a pohledem našla největší závěj. Bez dalšího přemýšlení jsem se rozeběhla a skočila do ní po hlavě. "Aaaaaa!" zapištěla jsem na celej les. Prvních pár vteřin bylo naprosto skvělých. A pak bum. Když jsem si uvědomila, co se děje, už jsem ležela ve sněhu a uvědomila si, že jsem do něčeho narazila hlavou.
Nechala jsem si několik vteřin na uklidnění se a pak se pomalu a malátně vyhrabala zpátky na nohy. "Oh. Pařez," zamrmlala jsem, pořád docela omámeně. "Takžeee, se skákáním do závějí je asi už konec, hm," potřásla jsem hlavou a zaskučela, když mě rozbolela ještě víc. To ale neznamenalo, že bych se vzdávala. Jen jsem vyrazila prostě... Dál. Někam. Kdo ví kam. Ale ne za závějemi. S těmi jsem už skončila. Aspoň na deset minut.

→ Midiam

← Borůvka

Cejtila jsem se ÚPLNĚ SKVĚLE! Naprosto, neskutečně, nekonečně krásně. Protože jsem vylezla z domu, byla sama a mohla si dělat cokoliv co chci. Nemohla jsem si pomoct a nadšeně se rozhihňala. Přiběhla jsem k řece, která tekla kolem a povzdechla si. Neříkal mi Erlend něco o ledu? Nebo jsem to říkala já? Tady zjevně led nenajdu.
Přece jenom jsem se k ní přiblížila, abych se z ní napila. Chlemtala jsem jako kdybych nepila už několiv dní a voda byla tak ledová, že když jsem se zvedla, hlava se mi zatočila. "Hihi, hí," vyprskla jsem znova smíchy z toho chladu. Zdálo se mi, jako kdyby mi mrzl mozek. Byl to hrozně vtipnej pocit. V takovým stavu jsem vyrazila dopředu, ale kde přesně dopředu bylo, jsem nevěděla. Chvilku jsem se motala kolem, než se mi vidění konečně ustálilo a já se rozeběhla dál.
Co mi bylo po tom, jestli mě někdo viděl? Co mi bylo po tom, že jsem se chovala jako blázen? Já byla na dobrodrůžu a byla odhodlaná dobrodrůžo zažít!

→ Východní hvozd přes Kojotí břeh

Ráda jsem se s Erlendem smála. Bylo to moc fajn. Chvilku jsem zírala na sníh kolem a přemýšlela, že by se na něm možná dalo docela dobře klouzat. Občas se mi stalo, že jsem uklouzla. A kdybych to chtěla udělat schválně? Ohohooo, to by mohla bejt fakticky jízda!
“Že?“ nadšeně jsem sebou zavrtěla, když souhlasil. Oči mi už zářily a i když jsem se v podstatě pořád tulila, nohy jsem už měla napjaté a byla připravená vyrazit. “Tak jo! Uuuu! To zní úplně skvěle! Jako to nejlepší dobrodrůžo!“ nevydržela jsem nakonec být na místě a vyskočila na nohy. Pusa si taky vyšla na špacír a já tak úplně neovládala, co se mi z ní sypalo. Bylo mi to ale tak docela buřt, protože Erlend byl nejlepší, nejlepšejší kámoš a já ho měla hrozně ráda!
Pak jsem se ale zarazila. Nadstražila jsem uši, i když jsem už věděla, že Erlenda vlastně ušima neslyšim. Ale byl to pořád zvyk. “Um,“ vydala jsem ze sebe a i když jsem si ještě neuvědomovala, že jsem se rozhodla, v očích mi poskakovali čertíci. “Jakože… Zní to docela zajímavě,“ řekla jsem se špatně hranou neochotou.
Bylo mi trochu blbý ho tu nechat, ale na druhou stranu… Představa, že bych někam vyrazila sama, se zdála bajt ještě mnohem dobrodružnější. “Tak víš co? Každý z nás vyrazí někam jinam a pak když se zas potkáme doma, tak si o tom povíme, cotynato?“ vyhrkla jsem horlivě, ale skoro ani nečekala na odpověď. “Tak jo, super, mám tě ráda, seš skvělý, mějsedobřeahoooooj!“ vysypala jsem ze sebe poslední slova, ale nohy už mě nesly pryč z lesa a já měla pocit, že můžu i lítat.

→ asi Mahtae, idk

lotyna 8

Drobek najedou odběhnul, až jsem si skoro neuvědomila, kdy se to stalo. Nespokojeně jsem se zavrtěla. Najednou mě přestal hřát a chybělo mi to. Přišoupla jsem se teda blíž k bráchanci. "Téda, ten má páru," zasmála jsem se, jakobych byla o moc starší. Takhle jsem se ale cejtila víc jak Erlend. A beztak, já už nechtěla bejt děcko.
"Jo. Jasně. Po rodičích a prarodičích. To dává rozum," pokývala jsem hlavou. Moc jsem tomu furt nerozuměla, ale zas tak moc mě to netrápilo. Když Erlend řek, že to tak je, nejspíš to byla pravda. K čemu by mi to vůbec bylo?
Zima mi ale byla tak nějak pořád s nepřišlo mi že by se to nějak moc zlepšilo přitáhnutím se k bratranci. Nespokojeně jsem zafuněla. Nechtělo se mi vstávat, přišlo mi to jako vzdávání se. Pak mě ale napdlo ještě něco lepšího. "Hej ty Erlende?" otočila jsem se na něj s nevinným výrazem, ale v očích mi už skákali čertíci. Vyskočila jsem na nohy, protže jsem to už nemohla vydržet. "Když je teď prcek pryč, můžem jít na nějaký dobrodrůžo ne?" zazubila jsem se a začala poskakovat. "Někde, kde to bude větší zábava než tady doma! A nebo..." oči se mi rozšířily ještě víc. "Vlastně můžu jít sama! No jasně! Co mi v tom vlastně brání!" Byla jsem ze svýho nápadu úplně nadšená.

//Mobilpost, takže se omluvuju za překlepy :>

lotyna 5

“Heh!“ rázně jsem pokývla hlavou, když se mnou souhlasil. “A vůbec, kde jsou oni? Všichni se někam zašívaj,“ zabrumala jsem pod vousy. “Nebo se flákaj mimo smečku a já furt trčim doma. UGH!“ stěžovala jsem si dál a nespokojeně mávala ocáskem. Chtěla jsem obrodrůžo a byla na sebe naštvaná, že jsem namísto toho furt doma. A potkávám jenom Erlenda. Ne že by na něm bylo něco špatnýho. A beztak byl lepší než adiram, kterej by mě tu nejradši zavřel. A do háje, já vlastně dělám úplně přesně to, co chtěl! Tak to teda ne! naštvala se a vycenila zuby. “Jestli někde potkáš Adirama, řekni mu, že je… je… pomeranč!“ vyštěkla jsem vztekle a už bych se otočila na patě a odkráčela pryč, ale bylo to ještě to vlčátko – Arminius.
Zahihňala jsem, když do mě šťouchnul. “Páni, ty máš ale sílu!“ zasmála jsem se a poskočila dozadu, jako kdyby do mě fakt pořádně drcnul. “Šťouchací hra! No jasně!“ pokývala jsem hlavou, jako kdybych přesně věděla, o co kráčí. “A myslíš spíš hru na babu nebo lechtadlovou?“ hravě jsem vycenila zuby. Ať tak či onak, plánovala jsem ho úplně zničit.
“Zima?“ vyjekla jsem překvapeně. Byla jsem chundelatá až až, takže jsem si to skoro neuvědomila. “No jasně! Poď se přitulit! A pak vymyslíme ňáký dobrodrůžo spolu!“ spinklenecky jsem na něj mrkla a pak to samé udělala i k Erlendovi. Já si nenechám rozkazovat od nějakýho vlka! Arminia jsem přitulila k sobě a ještě ho přikryla chundelatým ocáskem. Byl jako taková malinká hračka. Zasmála jsem se. Moc se mi líbil. “Máš úplně suprový červený chlupy!“ pochválila jsem ho a to už bylo upřímný. “Erlende!“ otočila jsem se na bráchance. “Odkud maj vlci barvu?“ zeptala jsem se. “Teda…“ odkašlala jsem si. “Proč maj nějaký vlci barvu takovou a jiný jinou?“ upřela jsem na něj nevinná kukadla.

lotyna 3

Široce jsem se na Erlenda zakřenila, když mi řekl, že se nic nestalo. Moc jsem si to nepřiznávala, ale měla jsem tak trochu malou dušičku, jestli se náhodou nezlobí. “Můžem si to ale zopakovat! Nebo teda zkusit znova,“ zavrtěla jsem ocasem. “Můžeš mi ukázat nějaký boží tajný věci, o kterejch nikdo neví,“ zahýbala jsem obočím a žďuchla mu tlapou do ramene.
“Oooooh,“ vydechla jsem překvapeně, když mi to vysvětlil. “Tak to je asi dobře,“ zasmála jsem se. “Fakt bych mámě nedarovala, kdyby něco takovýho udělala za našimi zády,“ protáhla jsem obličej. “A vůbec, viděl jsi někde ségru? Nebo bráchu?“ zeptala jsem se zvědavě a nemohla si pomoct, ouška mi trochu povisly. Fakt jsem je chtěla najít… Dráze o něco víc.
“AHOJ!“ rozzářila jsem se, když mě to malé vlčátko pozdravilo. “Ty jsi úplnej drobeček!“ zubila jsem se na něj. “Erlende, že je úplně drobnej? Já takhle malá určitě nebyla!“ smála jsem se. “Oh, páni, děkuju!“ překvapeně jsem zamrkala nad tou lichotkou. Úplně mě z toho zahřálo při srdíčku. Sklonila jsem se k němu, abych si taky čichla. Nepřišlo mi, že by měl nějakou výraznou vůni, rozhodně nic, co by se mi vyloženě líbilo, ale co. “Ty taky moc pěkně voníš,“ šťouchla jsem do něj nosem.

omórika!

lotyna 2

Věděla jsem, že jsem se tak trošku zapomněla. Něco mě zaujalo a pak najednou jsem si uvědomila, že vlastně ani nevim, kam Erlend zmiznul. Někam jsem capkala, ale když jsem nevěděla, kudy šel, měla bych jít sama? “Měla! Co je mi po ňákym vlkovi, kterej mě stejnak bude jen prudit,“ zafrkala jsem, ale tlapky mě stejně vedly lesem. “JÁ CHCI DOBRODRŮŽO!“ trucovitě jsem zaječela na celej les. Trucovitě a ufňukaně. Jo. A bylo mi to úúúúúúplně šumák. Bum. Řekla jsem to.
Jen jsem chtěla bejt lepší než Hatina a ono se to ňák celý podělalo. “Achjoo,“ postěžovala jsem si snížku. Aspoň ten byl zábavnej i když jsem neměla tucha, kde trčí zbytek sourozenců. Chtěla jsem vidět aspoň Dráze. Toho jsem neviděla hrozně dlouho a nebyla jsem na něj tak naštvaná jak na Hatinu. Až mi z toho začalo být smutno. Ale fakt moc.
Roztřeseně jsem se nadechla, ale nedovolila jsem si propadat nějakym splínům. Protože jsem z nich měla strach.
A navíc, narazila jsem na Erlenda! Zase! “Erlende!“ zavolala jsem. “Ahoj! Ahoj… Promiň, že jsem se ti ztratila, ono… Já… Um,“ zakoktala jsem se, protože mi každý vysvětlení přišlo docela blbý a hloupý.
Pak jsem si ale všimla, že u Erlenda něco je. “CO TO JE?“ vyjekla jsem vyděšeně a upřela na bratrance kukadla. “Erlende, tady je VLČE,“ zákrákala jsem. “To jako máma vyprdla další malý A JÁ O TOM NEVIM??“