Příspěvky uživatele

< návrat zpět

květen II

Nadávala jsem si, že mě nějak netrklo, že jsem se měla pořádně naučit lovit než jsem vyrazila. Myslela jsem, že to bude přece v pohodičce žejo. Už doma se mi povedlo pár zvířat ulovit. Co na tom, že jedno byla myš a za hrst dalších podobných potvůrek? Přece v kořisti neni zas takovej rozdíl, jen je větší a výš vidí, tak si jeden musí dávat pozor, aby ho to nezahlídlo.
Často jsem jedla trávu. Když byla. Nějaké lesy byly ale pokryté silnou vrstvou spadaného listí (které nechutnalo vůbec dobře) a tak jsem se naučila strhávat kůru a žvýkat ji. Viděla jsem to dělat srnky, které jsem se snažila ulovit – neměla jsem nikdy šanci. Ale takhle pološílená hladem jsem už neměla žádné zábrany a rozhodla se pokračovat tam, kde skončily. Skoro jsem byla až naštvaná, že mi to trochu pomohlo. Žaludek to zaplnilo a já dokázala zvládnout vydržet do té doby, než jsem našla mršinu.
Ty jsem jedla a jím pořád hodně často. Pokud na nějakou narazím, pustím se do ní. Většinou mi to vyjde. Skoro se i divím. Nejdřív jsem nepochopila, proč některé maso vypadá tak odporně a ještě hůř chutná. A když jsem z něj zvracela a příšerně mě bolelo břicho, svíjela jsem se bolestí a brečela pro změnu z něčeho jiného. I když v tom nebyl až takový rozdíl. Brečela jsem z bolesti břicha a z bolesti duše, která by ráda měla už klid a bezpečí domova. Odmítala jsem si přiznat, že už nějakou dobu nemám sebemenší tušení, jak se tam zpátky dostat. Zpětně si ale myslím, že ani kdybych byla od Borůvky na dohled, nedolezla bych zpátky. Neměla jsem na to sílu ve svalech, ale taky moje hrdost by protestovala. Mezi návaly křečí a bolesti mi před očima probleskovaly obrazy mě, fňukající pro mámu a všechny vlky, co běhali kolem... A i v tom stavu mi z toho bylo nechutně.
Potřebuju něco dokázat.
To bylo nakonec pochopení, ke kterýmu jsem došla. Pořád si nemyslím, že to je to jediné, co mě donutilo odejít z domu. Ale rozhodně výrazný podíl. Minimálně jsem se odmítala vrátit, než něco nedokážu. Něco nezměním.
Tušila jsem, že si za to budu nadávat, ale nadávala jsem si za hodně věcí, hlavně žraní masa a červů v něm bez rozdílu. I tak jsem se domů vrátit nechtěla. Ještě nechtěla. Věděla jsem, že někdy v budoucnu ta chvíle přijde, protože i když jsem musela pryč, chtěla jsem dokázat věci a změnit sebe, abych se byla schopná navrátit. Pořád jsem na ně myslela. Na sourozence, na tátu, mámu. Na Erlenda a i Adirama. A další vlky, na který jsem si vzpomínala už matně. Chtěla jsem je znova potkat, znova poznat, aby se seznámili s touhle novou Rikou, ale tu jsem nejdřív musela najít.
Cítila jsem se jako vyděšené vlčátko, který neví, co má dělat. Rozhodně ve mně nebylo nic, co bych považovala za pozitivní změnu a něco, díky čemu budu hodna návratu. A tak jsem pořád tvrdohlavě šla dál a nemilosrdně zamačkávala paniku, že opravdu nemám tušení, kde jsem a nemohla bych se vrátit, ani kdybych chtěla.

květen I

Ani jsem už pořádně nevěděla, proč jsem se vlastně rozhodla vyrazit. Prostě jsem dlouho měla pocit, jakoby mi pod kůží běhala hromada mravenců a já jsem už prostě... Nemohla. Nešlo to. Tehdy se mi z toho chtělo až brečet, protože fakt, že se nechci vrátit domů? Co jsem byla za hroznou dceru? Určitě zbytek sourozenců byl lepší než já. Háti rozhodně. V posledních měsících jsem ji v hlavě vídala, jak si běhá spokojeně ve smečce, zatímco já jsem sotva pletla nohama někde v divočině, kterou jsem neznala.
Stýskalo se mi. Hrozně se mi stýskalo. Pořád se mi stýská. Už ale moc nebrečím. Nedokázala jsem ani jít domu říct mámě a tátovi, že chci ven a do světa a poznávat věci. Věděla jsem, že bych vysrabila a zůstala sedět doma. Jenže to se mi šíleně protivilo. Pro to jsem se několik měsíců poflakovala zhruba v okolí Borůvky, poznávala vlky, u kterých se i zdálo, že by ji mohli poznat. Věděla jsem, že jsem byla doma. Nebo aspoň hodně blízko.
Vzpomínala jsem si, jak mi Adiram vyčítal, že jsem princeznička a měla bych na sebe dávat pozor. A v podstatě hned na to mě spláchla ta obrovská vlna. Měla jsem strach, ale taky odhodlání, kvůli kterému jsem necítila skoro nic jiného. A když jsem pak ležela na boku a lapala po dechu, něco se ve mě změnilo. Doteď jsem nepochopila, co to bylo. rozhodně s tím ale vzrostla neklidnost, který jsem se nemohla zbavit, ať jsem dělala, co chtěla.
A tak jsem utekla. Mám střídavá období, kdy tomu říkám co nejtvrději, jak to jde, skoro abych sama sobě ublížila, pak jsou ale měsíce, kdy tomu říkám delší procházka, nebo zkoumání světa. I když jsem brečela, nechtěla jsem se v tom nimrat a myslet na to. Pořád s tím mám dost velký problém, vždyť jak bych měla obsáhnout celou nespokojenost ze sebe samotné? A kdyby to byla jen nespokojenost, nebo i mírná nechuť. Jenže jsem hrozně často cítila až zhnusení a v takových večerech jsem usnula při brečení. Když jsem byla už úplně vyčerpaná, ale spánek ne a ne přijít, zírala jsem na loužičky ze slz a přemýšlela, kde je smysl toho všeho.

Zaškaredila jsem se na Cynthii. Vypadalo to, že mi vůbec nechce pomoct. Dokonce jakoby ji i těšilo, jak mě natahuje a je děsně tajemná. Jak hrad v karpatech. “Páni, díky za nic,“ protáhla jsem ironicky obličej, ale hned potom po ní hodila spíš ublížený a lítostivý pohled. “Jestli mi o nich nechceš nic říct, řekni to rovnou. Já si najdu jinýho průvodce,“ hraně jsem fňukla a teatrálně odvrátila hlavu. “Co já vim? Co bys chtěla?“ zeptala jsem se bezelstně. Ani mě nenapadlo se nějak zvlášť prodávat, nebo jí ukecat na sladký řečičky. Však jsem toho moc neměla.
“No tak to kecáš,“ zamračila jsem se na ni. “Rozhodně v každym lese nejsou, prošla jsem jich už hodně,“ to nebyla tak úplně pravda, ale z mýho pohledu pět proběhlých lesů se dalo počítat. “A beztak, u nás jsou nejlepší a největší,“ hrdě jsem pohodila hlavou. Přece jinak bychom se nejmenovali Borůvková smečka, ne?
Po jejím návrhu se mi rozzářily oči. “To jako fakt? Tak joo!“ nadšeně jsem vypískla, nadšená, že se domluvíme. “Ukážu ti všechno! Tůňku, ovoce a klidně si můžeš ochutnat i pomeranč!“ zahihňala jsem se. “A klidně taky strom, na kterej se dá lozit! Když jsme byly s Háti malý, vyškrábaly jsme se úúplně nahoru když byla zrovna bouřka! Pak nás máma snesla domů, to byla sranda,“ křenila jsem se při té vzpomínce a ani si neuvědomila, že se mi u toho začal vrtět ocas.
Pak jsem se ale zarazila a nahodila opatrný výraz. “Ale,“ začala jsem důležitě. “Nejdřív mi něco ukážeš ty a až pak půjdeme ke mně domů, jo?“ řekla jsem tónem zkušeného vyjednávače. Rádoby. “Protože jak budu vědět, že mě neoblafneš, já ti ukážu tůň a ty pak vezmeš do zaječích? Hmmm?“ probodla jsem ji všeználkovským pohledem.
Pak ale nastaly jedny z nejlepších chvil mýho života. Vůbec jsem si nevšimla, že se mi Cynthia směje. V očích mi zářily hvězdy a já se okouzleně dívala nahoru. Bylo. To. Úžasný. S neuvěřením jsem se zasmála. A pak jsem se nemohla přestat smát. Vyskočila jsem na nohy a cítila, jak kolem mě fouká vítr a bylo mi NÁDHERNĚ. “AAAAAAA!“ křičela jsem štěstím a skoro jsem se přes dunění hromů neslyšela. Naprosté blaho.

"No tak to neneee," vydechla jsem. "Jaký třeba? A kde jsou? Potřebuju vědět o nejvíc z nich, abych o nich pak mohla všem vyprávět!" překotně jsem mluvila a nadšením přešlapovala z místa na místo. "Co? Ale proč ne?" zklamaně jsem vykulila očiska. "Rozhodně vypadáš jako průvodce. Neumim si představit nejprůvodcovějštího vlka, než tebe!" předvědčovala jsem ji se zářivým úsměvem. Jedna perlička vedle druhý. No úplně neodolatelná.
"Haha!" zplna jsem se zasmála a vypjala hruď, hrdá na svou smečku a to, že o tom vůbec nevěděla. "Je to na tuty pravda! Byla jsem tam! A ovoce připlave skoro každou chvíli," culila jsem se jak měsíček na hnoji. "Jo, pomeranč," zopakovala jsem se znechuceným výrazem. "Nejodpornější věc na světě. Naprostá hrůza!" napodobila jsem zvracení. Už nikdy jsem ho nechtěla ochutnat. "Je to oranžový kulatý zlo."
"Eeeeh, voní u nás borůvky. Hodně," řekla jsem neurčitě. Zrovinka jsem si nemohla vzpomenout, jak se nám doma říká. Určitě jsem to ale někdy věděla. "A mamka s taťkou jsou alfy!" dodala jsem hrdě. Musela jsem se ještě pochválit, když to šlo.
"Oh ahaaaaa," vydechla jsem. "Tak takhle to myslíš. Tak to jó," pokývala jsem hlavou a soustředěně jsem se zamračila. Musela jsem vymyslet nějakej skvělej taneček. Chtěla jsem pořádnou bouřku!
"Tak fajn," řekla jsem a udělala pár kroků dozadu. "Měla bys trochu odstoupit. Víš co, pro jistotu," tlapkou jsem naznačila, ať si couvne. Pak jsem se zhluboka nadechla, přikrčila se k zemi a rozvlnila se. Nebo jsem si to aspoň tak představovala. Ve skutečnosti sjem se spíš trhavě vrtěla ze strany na stranu, poskakovala sem a tam, pohazovala hlavou a ještě po chvíli, když mi to přišlo málo, začala jsem se pomocí skoků otáčet kolem svojí osy. "Aaaahhhh, bouřkoooo, přiiijď!" volala jsem do nebes. "Zabum tu s hromy, prosíííím," prosila jsem bouřku tak a ještě dalšími způsoby. Házela jsem sebou jako epileptické dítě, dokud se mi tak nezatočila hlava, že se mi zamotaly tlapky a já spadla na zadek. Ani tam jsem se ale neudržela a plácla sebou úplně na zem.
"Uff," vydechla jsem a zamáčkla víčka k sobě, když se svět nepřestal točit. "Cynthio?" zavolala jsem slabým a trochu ochraptělým hláskem. Měla jsem pocit, že se se mnou celá zem naklání. "Myslíš, že to stačilo?"

"Tak to nekeeee," vystřeštila jsem oči. "Ty fakt jsou? Kde je najdu? Ukážeš mi je?" ocas se sám od sebe rozjel a začal sebou vrtět. Pááááni, takže řeky sou až takhle různý? Rozhodla jsem se, že je musim vidět. Naprosto životně nutný! A pak bych mohla do toho smradu hodit Háti! zahihňala jsem se. Ta by mi fakt poděkovala. Ale byla by to sranda.
"Uhuh," přikývla jsem a byla hrozně ráda, že zase já vim něco, co ona ne. "Úplně samo. Prostě sedíš u vody a šplouchy šlouchy," tlapkou jsem naznačila plutí ovoce na vodě, "ti připlave ovoce!" přikyvovala jsem dál, abych tomu dodala na uvěřitelnosti. "I když jsou tam často fakt hnusný věci. Třeba... pomeranč," řekla jsem s dramatickou pauzou a znechucením se až otřásla. Na tu chuť jsem si pořád vzpomínala a byla o-d-p-o-r-n-á. "U nás doma. Ve smečce," odpověděla jsem, jako by to bylo úplně veřejně známé.
Když jsme se rozmluvily o bouřce, nadšením jsem skoro začala vibrovat. Musela jsem se hodně přemáhat, abych se trochu klidnila. Měla jsem fakt chuť na ni skoči a dožadovat se, ať tu bouři udělá hned teď. "To... Jako fakt?" kulila jsem očiska. "Stačí tancovat? A to srdce musim nakreslit na zem nebo ho mám odněkud přinýst?"

"Zas tak špatný to neni," zasmála jsem se a ještě se trochu oklepala. I když mě jehličky napíchaly, všimla jsem si, že se docela ochotně zasekly v srsti a nechtěly moc ven. "Mám docela hustý chlupy," pobaveně jsem vyprskla smíchy nad tim dvojitým smyslem. Jo, moje chlupy byly i hustý. Hustě krutopřísný. Po mamce. A taky tátovi určo.
"Přésně," souhlasila jsem a prudce kývla hlavou, až mi uši poskočily. "Snažila jsem se ráchat ve vodě, ale stejně to moc nepomohlo. Tak jsem hledala různý řeky a tak. A jedna byla úplně červená!" v neuvěření jsem vrtěla hlavou. Jaké to skvělé věci byly ve světe. "To doma nemáme, tam jenom v tůni plave ovoce."
"Docela jo," souhlasila jsem. "I když jsem ještě žádnou pořádnou nezažila. Líbí se mi ale jak hrozně fouká a potom prásk a prásk!" rozzářila jsem se stejně jako obloha když práskají blesky. "Škoda teda, že tamta už jde pryč," trochu jsem posmutněla.
"Počkej, to jako fakt?" v očích se mi znova rozhořel oheň. "Vážně? Jak se to dělá? Já to teda neumim. Tak dobře určitě prosit nevim. Je to nějakou magií žejo? Máš ji?" vyzvídala jsem

Široce jsem se zazubila, když se představila. Vypadala sympaticky. "Uh," zahuhlala jsem, zamávala ocasem a zašilhala po místu, kde jsem ležela. Co si představovala, že jí odpovim? "Ležela jsem...?" řekla jsem spíš jako otázku. "Odpočívala?" Měla jsem pocit, že by ta otázka měla mít nějakou správnou odpověď a nevěděla jsem, jaká to je.
"Um," zopakovala jsem rozpačitě. Zvedla jsem čumák a snažila se zašilhat mezi stromy, ale vůbec jsem oblohu neviděla. Cynthia ale asi měla i pravdu. Když jsem se nad tim zamyslela. "Bylo mi vedro, chtěla jsem si lehnout," lhostejně jsem škubla uchem. "A když jsem si lehala, ještě žádná bouřka nebyla. Bylo spíš festovný vedro," otřásla jsem se při vzpomínce, jak bídně bylo. "Bouřka by ale mohla bejt docela fajn, ne? Takový super počasí, mnohem lepší než když slunce jen pálilo a bylo bleh," protáhla jsem obličej.

Už jsem skoro zadřímala, ale pak jsem zaslechla kroky. To by mě asi úplně neprobudilo, přece jenom jsem byla dost unavená, ale pak se ozval i hlas a já byla vzhůru. "Uh," zahuhňala jsem a začala se rozhlížet kolem sebe.
Z dálky na mě koukala tmavá vlčice, kterou jsem neznala. "Oh!" vyjekla jsem a začala se nemotorně hrabat na nohy. "ehh," převalila jsem se ze dan na bok a konečně se vyškrábala na nohy. Nečekala jsem, že spaní na tolika jehličkách způsobí, že budu mít jehličky i v srsti. A na zadku, zjevně. Kysele jsem protáhla obličej, když mě nepříjemně zabodaly a mohutně se oklepala, abych se jich zbavila. Jo, to bylo už lepší.
Koukla jsem na vlčici, která na mě pořád zírala. "Ahoj!" široce jsem se na ni zazubila. Ocas se mi zvedl do výšky a skoro jsem s ním začala i vrtět. "Jsem Omórika, jak se jmenuješ ty?"

← Plamínek

Docapkala jsem do lesa, který se zdál jako fajn místečko na odpočinek. "Stíneček," zafňukala jsem, zatímco se namáhala dát jednu tlapku před druhou. Když jsem se protáhla kolem těch nejmenších stromů, bylo to už mnohem jednodušší. A byl tu stíneček! Les taky voněl trochu jinak než jsem si pamatovala z jiných. Docela se mi to líbilo.
Pod tlapkama jsem měla spoustu malých jehliček, ani jeden normální list. "Fuuu," vydechla jsem a kecla sebou na zem. "Au!" vyjekla jsem. Zjevně jehličky jsou tvrdší než listy. Celý bok mě bolel. Ale aspoň jsem už ležela a nemusela se hýbat.
Usmála jsem se. Nade mnou lítali ptáci a hezky zpívali. To se mi líbilo. Moc pěkný. Tady můžu na chvilku zůstat. Odpočinout si... A tak.

← Kierb přes Tenebrae

Furt jsem šla kolem řeky. Nebo řek? Netušila jsem, jak se dělily. Určitě jsem prošla kolem rozdvojení. Chvilku jsem se na něj dívala a přemýšlela, jak se musí tam voda točit. Skoro bych i do ni skočila, kdybych si nevšimla, jak je červená řeka kousek odtud. "No to nekeee," vydechla jsem a rozeběhla se k ní.
Nadšením jsem zavýskla, když jsem si uvědomila, že je to fakt ČERVENÁ ŘEKA. Se smíchem jsem skočila do ní a koukala, jak vypadá můj kožich, když se v ní ráchám. "To je úplně skvělý!" vydechla jsem. Viděla jsem kolem sebe plavat i různý ryby a snažila se je chytit, ale vždycky mi utekly. Teda, uplavaly.
Nakonec mě to znechutilo natolik, že jsem se vyškrábala na druhou stranu břehu a oklepala se. Mrzelo mě, že už nevypadám tak moc červeně jako před chvílí, ale sotva jsem pletla tlapky přes sebe únavou z toho všeho. A beztak, chtěla jsem už od řek odejít pryč. Na nějaký zajímavý místo.

→ Borovicová školka

← Kopce Tary

Jakmile jsem se dostala k řece, bylo mi už mnohem líp. Na chvíli jsem se zastavila, abych se napila, ale nechtělo se mi tu zůstávat. Prolezla jsem toho už hodně, ale nic nebylo nijak zvlášť... Extra. Chtěla jsem něco super. Něco úžasnýho, ale všechno mi nakonec přišlo nudný a takový... mhe.
"Achjo," povzdechla jsem si a přála si, aby tu byla Háti. I když mě docela štvala. Určitě by zase chtěla bejt lepší než já. "Ha, to tak," odfrkla jsem si. To se jí nikdy nepovede. Stejně mi ale chyběla, byla by tu s ní sranda. Mohly bysme si dát závod. Nebo se jen tak cachtaly v řece.
Nedůvěřivě jsem se podívala na řeku. Samotný se mi tam cachtat ale nechtělo. To znělo jako nuda. Rozhodně ne nic co by se mi chtělo zrovna teď dělat. Povzdechla jsem si. Nudila jsem se. Viděla jsem už řeky a kopce a lesy ale furt to nebylo vončo. Vyrazila jsem radši dál.

→ Plamínek přes Tenebrae

← jezevčí hájek

"No tohle," vydechla jsem překvapeně. Tak malinké kopečky! Ale taak moc hodně? Přidala jsem do kroku, abych se k nim dostala blíž. Jak jsem se přibližovala, uvědomila jsem si, že vlastně nejsou až tak malinký. Vlastně byly dost velký. Větší než já. Ale stejně jich bylo hrozně moc.
Vyškrábala jsem se na jeden z nich a zahihňala se. Vypadalo to tu, že bych se mohla suprově klouzat, kdyby tu ale byl tak sníh! "Musim si tohle připomenout, až bude zas zima. A třeba tu vzít Háti, tý by se to taky určitě líbilo!" huhňala jsem si pod nosem. Ještě jsem se chvíli škrábala do různých kopečků, ale nakonec jsem se tak unavila, že jsem vyrazila za vodou, kterou jsem viděla někde v dálce.

→ Kierb

← Lavender

Z jezírka jsem se dolopotila do dalšího lesíku. Bylo v něm... Ale jo, bylo docela příjemně. Rozhodně víc než na otevřeným slunci. A ještě ze mě pořád kapala voda a tak mi nebylo až tak bídně. Vlastně i fajn. Zvědavě jsem se rozhlížela, ale i když jsem kolem cítila vlky, nikoho jsem neznala. A taky, nějaký další zvířata. Taky jsem nevěděla, co jsou. Chtěla jsem je hledat, ale ty pachy byly až tak propojený a rozmatlaný všude, že jsem se jen točila na místě a netušila, odkud to přichází nejvíc. Jako by byl úplně všude stejně. Muselo to tu hodně prochodit," přemýšlela jsem o tom zvířeti. Vonělo zvláštně a byla jsem na něj zvědavá, ale asi se mi nepovede ho najít. No, škoda.
Pohodila jsem hlavou. Kromě těch vůní tu nebylo nic moc zajímavého. Rozhodně ne natolik, abych se zastavovala. "Takže jdeme dál!" zavelila jsem si a zasmála se tomu.

→ Kopce Tary

← Narvinij

"VODAA!" zaječela jsem, když jsem byla ještě dost v dálce. Ale už to bylo tady! Nadšeně jsem se zazubila. To vůbec nebyl špatnej kousek! Takhle vyčmuchat úplně skvělý jezero. A ještě to tu kolem tak pěkně vonělo? Nejdřív jsem poslední kousek cesty chtěla proletět, ale nakonec jsem zpomalila, abych si trochu užila i ty kytky kolem. Vůbec jsem ne neznala, ale byly úplně skvělý. Skoro jako vůně borůvčí doma. Zahihňala jsem se. Mohla bych kus těch kytek vzít domu, mámě by se určo líbily. A pak by to vonělo dohromady!
Když jsem přišla až k vodě, bez okolků jsem sebou do ní plácla. šplouch! "Aaaaahhhhh," vydechla jsem, jak jsem se potápěla pod vodu. Jooo, tohle bylo přesně vončo. Bájo. Krása. Nejlepší, co mohlo teď bejt. Ani jsem se už necítila, že se roztékám. Bylo mi prostě nádherně.
Jediná škoda byla, že jsem se po nějaký chvilce začala nudit. Už jsem se napila i vykoupala a chtělo se mi jít zas dál. "Určo tě zase navštívím," slíbila jsem mu a vyrazila zas dál. Musela jsem toho prozkoumat co nejvíc, samozřejmě!

→ Jezevčí hájek

← Mahar

Bylo teda fakt děsný vedro. Nebyla ještě nedávno zima? Nebo se mi to jen zdálo? Docela jasně jsem si pamatovala, jak jsem se klouzala po ledu. To mi zase byla docela zima. Tu bych ale teď i vcelku brala. Protože tohle vedro? Fuuuj, bleh. Děsná pruda. Ani zábavu jsem v tom moc nenacházela. Škoda, že jsem neměla nějakou suprovou magii jak mamka, abych si od toho pomohla. A nebo bych prostě vyletěla nahoru. Jo. To by bylo super. Jen kdyby to nahoře nebylo i blíž sluníčku, povzdychla jsem si. To by mému problému asi moc nepomohlo.
Ani veverka se tu neproběhla. A beztak, ani jsem pořádně nevěděla, co s ní. Mohla bych najít nějakou vodu. Vykoupat se. Trochu poráchat ve vodě a tak. Určitě by mi bylo líp.
Zvedla jsem hlavu a začichala. Fakt se mi zdálo, že tu někde bude voda. Skvělý!

→ Jezírko Lavender