Gallirea - Příspěvky uživatele

<< VVJ (přes Severní Galtavar)
22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc

Otec nic neříkal. Mlčel jako pěna, což bylo překvapivé, ale vlastně trochu úlevné. Odine měla pocit, že s každým dalším slovem je otec hodnotí a svým způsobem jí to trochu vadilo. Přeci jen si teď lépe uvědomovala, že nechtěla v jeho očích působit neschopně. Věděla, že by jí na tom nemělo záležet, protože jejich otec neměl být důležitý, ale... záleželo jí na tom. Chtěla, aby uznal, že byla hodná jeho pozornosti, proto, když stanuli na úpatí hory, byla to chvíle, kdy si skutečně uvědomila, že je otec míní testovat do jejich posledního dechu. A ona se i přes svou fyzickou slabost nehodlala nechat zahanbit. Věděla, že Yggi jí bude chtít znovu zachraňovat, proto musela sebrat veškeré své síly a být rychlejší než on - věděla, že to zvládne, protože Yggi byl sice silnější, nikdy jí však nestačil, ale... aby vyběhla celé hory až támhle někam nahoru? To se jí nezdálo být možné, přesto zatnula zuby a vyrazila. Nemohla být tak slabá. Ne, když se otec díval. Vlastně to s nimi myslel dobře, uvědomovala si Odine zamyšleně. Otec jen chtěl, aby přežili - tomu je učil. Byl možná děsivý a rozdělil je, Odine však už chápala, že i k tomu měl svým zvráceným způsobem důvod.
Odine se tak soustředila na to, aby prchla Yggimu, aby jí nechránil, že si vůbec nevšimla Danteho pachu. Prostě běžela za otcem, až dokud nedospěli vrcholu. Odine to skoro stálo život a Yggi měl několikrát reálný důvod jí zachránit, ale skoro celou cestu zvládla bez pomoci.
Otec zavyl - a Odine, která vytí trénovala jen velmi málo se o to pokusila zrovna tak. Chtěla se otci předvést, a tak se velice snažila, ale příliš jí to nešlo. Ten výšlap jí přeci jen dal hrozně zabrat.

<< Gejzírové pole (přes Východní hvozd)

Odine následovala otce, ale ještě jemně šťouchla do svého bratra, aby si to celé tak nebral. Jistě, že Danteho najdou, to však padre vědět nemusel. I ona by si to od Vlčíška přála, ale na ničí pomoc, jak už mu sama řekla, spoléhat nemohli. Yggiho tichý slib nijak nekomentovala. Brala ho vážně, ale asi jí nedocházelo, jak moc se Yggi hodlal postarat o to, aby je už nic nerozdělilo.
Otcova moudra na ně dopadala a Odine je vsakovala jako malá houba. Ani si neuvědomovala, jak moc na ní z otce ulpívá. Bylo to svým způsobem hrozné, ale už se s ním sžila. To vědomí, že s ním byla už dávno více než kdy byla s madre bylo smutné, ale ona se tím netrápila. Zvykla si a šla dál, protože musela. Potřebovala je jen k přežití. Tak jí to přeci Cyril říkal - až bude dost velká, bude moct vypadnout a nechat padreho za sebou. Pak jim bude dobře, říkala si.
Otcova pochvala na ní však měla docela jiný účinek. Napřímila se a nastražila uši. Ta pochvala se jí líbila. Byla na sebe hrdá, protože otce dovedla potěšit - a už chápala, že otce nebylo snadné potěšit. "Ten vlk z Asgaaru nám ukazoval své magie. Mě se moc líbily. Ovládal myšlenky a emoce. To by se mi docela líbilo," přiznala, byla to však jen taková drobná naděje, kterou měla. Samozřejmě zatím nevěděla, jakou magii měla, ale dozví se to. Ještě pár měsíců.

>> Ragar (přes Severní Galtavar)

<< Zubatá hora
28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Odine se za Vlčíškem ani neohlédla. Nevěděla, jestli jí její přání nakonec splní, ale měla pocit, že rozhodně dopadla lépe než její bratr za kterým se vrhla spíše než za otcem. Naštěstí na rozdíl od Yggiho oplývala rychlostí, a tak pro ní nebylo takovým problémem je dohonit - zvlášť, protože stáli a čekali na ní. Ne, došlo Odine, nečekali na ní, to jen otec Yggimu říkal, že má být silnější a nedbat na nikoho kromě sebe samotného. Odine se zamračila, ale tiše jako pěna naslouchala otcovým slovům. Nebyla pěkná, zvlášť, protože Dante byl jejich bratr a oni na něho nemínili zapomenout, jenže pravda byla taková, že neměli nejmenší tušení, kde ho vůbec hledat. Byli ještě malincí a Dante na tom nebyl jinak. Madre... kde té byl asi konec? Uvidí jí ještě vůbec někdy? Odine si vlastně ani nebyla jistá, že by jí vidět chtěla. Chyběla jí - svým způsobem - ale vlastně pro ně toho příliš neudělal. Krom toho, že je přivedla na svět a řekla jim, hm... možná dvě slova? Otec, ať už chtěla, nebo ne, se o ně staral. Chránil je a dokonce je i našel, když je ta podivná magie mrštila do Asgaaru. Otec, leč děsivý a přísný, jim byl alespoň nějakým rodičem.
Odine jeho slova vstřebala a možná si je vzala k srdci více než Yggi, když se však otec otočil k odchodu, zamířila k bráškovi a jemně do něho šťouchla, aby se uklidnil. Nechtěla ho vidět tak rozrušeného. Měli jen jeden druhého.
"Budeme spolu navždycky," slíbila mu tichounce. "I s Dantem. Máme se moc rádi na to, abychom na sebe zapomněli. To padre vědět nemusí," dodala a hleděla na vlkova záda, když se pomalu vydali za ním. "Ale už o to nikoho nepros. Musíme si poradit sami, fratello," dodala, protože tak to bylo. Tohle byl svět, který nikomu nic nedaroval, alespoň to jim otec ukázal a k něčemu jim to bylo.
"Požádala jsem Vlčíška o magie," dodala hlasitěji, protože to už Padre slyšet mohl. Možná bude i hrdý, napadlo jí, možná jí pochválí.

>> VVJ (přes Východní hvozd)

23. Ujisti Vlčíška, že na něj věříš (Vrchol Zubatých hor)

Vlčíšek vypadal vlastně jako docela obyčejný vlk. Proč by na něho někdo neměl věřit, nechápala Odine. Byl tady, stál a mluvil. Tak proč na něj vlci nevěřili?
Vlčíšek nejdříve mluvil s otcem, kterému slíbil sílu – a když se přesunul k Yggimu, vyslovil přání, které měli oni oba. Chtěli zpět Danteho, Vlčíšek byl však obyčejný vlk, a tak Odine nepřekvapilo, že jim nemůže pomoci Danteho najít a vrátit ho tam, kam patřil.
Yggi se rozběhl pryč, když mu vlk řekl, že mu nic z toho splnit nemůže. „Můj bratr je trochu příkrý,“ omluvila ho Odine tiše a vzhlédla k Vlčíškovi, který se za bratrem díval, ale nic neudělal. Padre říkal, že se měla chovat mile a že jí Vlčíšek něco splní, jenže bylo zřejmé, že jim nemohl pomoci s tím, co je opravdu trápí. „Ale je hodný a myslí to dobře,“ dodala Odine. „Já na vás ale stejně věřím, i když nám nemůžete vrátit Danteho. To nevadí. My se zase najdeme,“ ujistila ho, aby dala vlkovi najevo, že to není jeho chyba.
Vlčíšek se na ní podíval skoro udiveně. „To od tebe zní velmi dospěle, Odine,“ pronesl vlk – a byla to asi pravda, Odine však už chápala, že skoro ve všem si nakonec museli poradit sami. A tak tomu bude i v tomhle případě. Nikdo jiný jim nepomůže. „Co by sis přála ty?“
Odine už chápala, co si smí a nesmí přát – nebo si to alespoň myslela. Chvíli přemýšlela, než si pro sebe přikývla. „Chtěla bych být silnější. Chtěla bych, aby mi nikdo nemusel pomáhat. Chtěla bych si poradit se vším sama,“ řekla Vlčíškovi, který se na malou vlčí slečnu usmál. „Takové přání by se splnit mohlo. A teď běž, ať ti tatínek a bráška nezmizí,“ pobídl vlčici – ta rázně přikývla a rozběhla se za bratrem, aby ho trochu uklidnila. Musel přeci vědět, že vše bude v pořádku! Budou zase všichni spolu. Nepochybovala o tom.

>> Gejzírové pole (přes Sněžné hory)

<< Sněžné hory

Odine jedním uchem poslouchala otcova moudra. Vlastně to byla vážně moudra – věci, které zněly zajímavě a chytře, ale ona jim pozornost věnovala jen napůl, protože se musela velmi soustředit na svoje pacičky. Nešlo jen o to, že by mohla uklouznout, ale chápala, že otec nesnese žádnou slabost – a tak se snažila ze všech sil, aby mu jí neukázala, ač nebyla tak silná jako Yggi a koneckonců i Dante na kterého otec jaksi zapomněl a ani se o něm nezmínil jako by mu bylo docela lhostejné, že má ještě jedno vlče – vlče, které bylo vlastně mnohem lepší než ona, alespoň o tom byla přesvědčená, když vystupovali nahoru na tu vysokou horu a Yggi se k ní neustále obracel, i přestože by si poradila sama! Vytahoval jí na nohy kdykoliv se zdálo, že by mohla zakopnout, nebo sklouznout, chytal jí za krk tak silně, až to bolelo, ale nenechal jí, aby si s něčím poradila sama, naopak, když se po něm sama naštvaně ohnala, bylo to naprosto k ničemu. Yggi se pořád choval podle svého a neposlechl jí.
Výstup na horu byl náročný, to ano, ale ona by to zvládla – chtěla to zvládnout sama, takhle to však nebyla její zásluha. Ne, Yggi jí pomohl a tvářil se, že dělal dobře, jenže jí to mrzelo – nikdy by to však na sobě nedala znát.

<< Řeka Midiam (přes Gejzírová pole)

13. Zúčastni se koulovačky

Odine se tak jako tak na Yggiho dívala se starostí v očích. Říkala si, proč byl v té vodě tak dlouho a jestli skutečně nenastydl. Padre je svou magií – ohněm, který způsobil – osušil jako nic. Byla z toho smutná, ale trvalo jí to jen chvíli, než vyrazili za otcem směrem, kterým je vedl. K těm vysokým horám, o kterých tak zapáleně mluvil. A za tím šášulou, který jen tak plnil přání. Na toho byla Odine zvlášť zvědavá a přemítala, co by asi tak vlk mohl splnit jí. Nakonec jí to přestalo bavit, protože to tak jako tak nemohla ovlivnit, jistá zvědavost v ní však stále zůstávala.
Procházeli velmi divným místem, které se jí nezdálo pěkné. Padre je varoval před dírami v zemi, ke kterým by se nepřiblížila ani kdyby jí padre nevaroval. Nepřipadaly jí jako místo, kde by chtěla být. Yggi se otce zvědavě zeptal, kde se tam ta horká voda vzala. Byla to dobrá otázka, uvědomila si, protože jí nad tím ani nenapadlo přemýšlet. Asi jí to zase tolik nezajímalo.
Jakmile se však přiblížili k horám, viděla snad poprvé otce skoro… šťastného. Začal skákat do závějí a vypadal u toho vlastně hrozně spokojeně. Pak do sněhu dokonce padl a válel se v něm s packama nahoře. Odine na něho chvíli jen nevěřícně zírala, než upoutal její pozornost Yggi. Strčil do ní a hravě zavrčel a ona čekala nějakou nekompromisní zábavu, kdy jí bude tahat za uši, nebo jí zase zalehne jako minule. Ne, tentokrát kreativně využil sníh, který po ní začal házet v pěkně uplácaných koulích. Odine byla slabší, ale nic svému bráškovi nedarovala. Házela po něm koule zrovna tolik jako on po ní až byli oba dva sami bílí jako sníh. Museli se otřepat, když zábava skončila, v tomhle případě jim však zima ani trochu nevadila.
Ještě se smáli, když otec zavelel k odchodu a oni velmi ochotně šli, protože byli pochopitelně až příliš zvědaví.

//Zubatá hora

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Odine chtěla všechny znalosti o magiích, kterých jen mohla dosáhnout. Byla jako malá houba, chtěla to všechno vsáknout, aby byla silnější než všichni ostatní - když už ne fyzicky, tak aspoň díky magii. Chtěla se o sebe postarat a nebát se. Nechtěla neustále na nikom záviste, ta představa se jí nelíbila. Byla jen škoda, že nemohla mít svou magii hned - neustále totiž přemítala nad tím, co asi ovládá a kdy k tomu dojde. Těšila se! Nemohla za to, že byla prostě jen příšerně nedočkavé vlče.
Padre jí velmi zmohl tréninkem otužilosti. Vylezla z vody brzy, to ano, ale to jen protože čekala, že se bude i tak třást zimou. A nemýlila se - kožíšek měla celý mokrý a třásla se zimou. Yggi v té vodě vydržel mnohem déle - to jí dělalo starosti. Co když vyleze ven a zmrzne? Ani on neměl srst nijak zvlášť hustou a měla o něho zkrátka hrozný strach.
Yggi vylezl až na pokyn otce? Chtěl se mu zavděčit? Záleželo na tom? Inu i ona věděla, jak příjemné bylo dostat od otce pochvalu, chtěl toho dosáhnout znovu? Možná...
Došel k ní a tiše jí oslovil. Odine do něho jemně šťouchla a pátravě na něho pohlédla. "Jsi v pořádku?" zeptala se ho tiše, než je otec vyzval ke zvláštní aktivitě, která byla prostě veskrze podivná, ale ona se toho hned chytila. Bylo to hrozně zábavné! Nosila různé šišky, které věšela na větvičky a ometala sníh, aby ozdoby na stromečku pěkně vynikly. Dokonce našla i hezké červené bobule!
Yggi jí nabízel, aby si na něho vylezla, protože dosáhla ještě na nižší větve než on, ale upřímně stačilo se jen předníma packama opřít o jeho záda.
Když skončili, otec stromek zapálil. Odine zamračeně sledovala, jak celý hezký stromek pomalu hoří a i když je tím padre osušil, stejně cítila jistou lítost nad jejich padlým dílem.
Suchá srst byla opravdu lepší - a šlo se jim s Yggim mnohem lépe, ale stejně se za stromkem ještě několikrát ohlédla.

//Sněžné velehory přes gejzírové pole

Prosinec 2/10
5. Postav vlkuláka

Odine zjišťovala, že jí samota vlastně tolik nevadila. Byla tolik zvyklá na cizí společnost, že jí nikdy ani nenapadlo, že by byla sama. Milovala Yggiho a Danteho, ale jak rostla, uvědomovala si, že ticho a klid byly tím, co občas zkrátka potřebovala.
Zároveň však byla Odinka prostě a obyčejně vlčátkem. A jako takové malé vlčátko i Odinka ráda blbla. A sníh k tomu poskytoval velké množství příležitostí. Třeba když dováděli s Yggim ve sněhu, nebo když ochutnávala sněhové vločky. Tentokrát ji však napadlo něco docela jiného. Něco, co ji napadlo, když viděla, jak podivně svede sníh držet tvar. Hm, to by se jistě dalo využít i jinak. Třeba na to, abych ho po někom házela, napadlo jí, protože byla pořád ještě tak vlčátkovsky nezbedná. Ne, tentokrát jí ale napadlo, že postaví ze sněhu vlka. A že to bude pořádný vlkulák! Byla do toho zcela zabraná. Nejprve nahrnula velkou hromadu sněhu na sebe, a pak ho pacičkama začala uplácávat do tvarů, které zhruba připomínaly vlka. Odine se velmi snažila, dokonce našla i větvičky, aby naznačila srst a pár kamínků místo očí a čeníšku. Byla na své dílo také náležitě hrdá, ač si uvědomovala, že to asi nebylo něco zač by jí padre pochválil. Nemusela však dělat věci jen proto, že z nich plynula pochvala, ne? Možná ne, ale ten pocit... ten pocit byl příliš dobrý. Možná by se měla vrátit a zkusit otce nějak potěšit a zavděčit se mu. Možná jen chtěla jeho pozornost... kdo ví? Odine se v tom všem sama ztrácela. Byla příliš malá a nedostatek rodičovské lásky jí nutil k tomu, aby dosáhla alespoň něčeho a ač byl padre děsivý a nesnášela ho... byl to stále její otec. A ona věděla, že chce alespoň stín jeho pozornosti a snad... snad i lásky, které se jí od nikoho dospělého nikdy pořádně nedostalo.

1/10
19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Odine slyšela o tom, že Vlčíšek a zimní období bylo spjaté s přáním. Znělo to zvláštně a její malá hlavička tomu nebyla úplně zcela schopná porozumět. Měla si něco přát - jenže ona toho zase tolik nechtěla. Její malá dušička byla nešťastná, bylo to však tím, že neměla pohromadě svou rodinu. Cestovali s Yggim a s padrem, jenže kde byl Dante? Kde byla madre? Neměli by být všichni spolu? Ta myšlenka jí nesmírně trápila. Nechtěla jít s padrem za Vlčíškem do hor - nebo chtěla, ale chtěla, aby šel Dante s nimi. Tak to přeci mělo být. Tak proč to tak nebylo? Proč byli sami? Yggi to jistě vnímal stejně, když se však vlčí slečna na chviličku zatoulala opodál do menšího hvozdíku a byla zase na chvíli sama, byla ráda, že si může trochu utřídit myšlenky.
"Víš, Vlčíšku," začala tiše, ač to znělo vlastně hrozně hloupě - i na vlče. Padre jí říkal, že to byl divný šášula, který plnil přání, ale mohl jí slyšet i tady, uprostřed ničeho? No, to se asi ještě uvidí. "Já bych si moc přála jednu věc. Před padrem to říkat nemůžu, ten be nebyl rád, ale moc bych chtěla, abychom se zase setkali s mým brášekou Dantem. Umíš to zařídit, prosím?" ptala se lesů a doufala, že snad její přání zanesou Vlčíškovi.
"Ale, no, víš, kdyby to náhodou nešlo, aspoň bych chtěla něco malého ulovit, abych se mohla pochlubit padremu. Lovení mi moc nejde," vydechla.
Odine nevěděla, jestli Vlčíšek a ta jeho přání fungovala takhle rychle, ale záhy spatřila malého králíčka. A tak si rychle vzpomněla na to, co všechno jí padre a madre naučili a jala se ho ulovit. A vyšlo jí to! To bude padre koukat! Určitě jí pochválí! Byl to sice malý králík, ale bylo to lepší než nic, říkala si vlčice, když nesla svůj úlovek hrdě z lesa.

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Otec se konečně ukázal být neuvěřitelně užitečný. Odine hltala každé jeho slovo, protože to znamenalo, že je něco naučí a to bylo upřímně to jediné, co potřebovali. Bylo lhostejné, zda měli otce rádi, nebo ne, ale potřebovali ho. Madre byla bůhvíkde a oni měli jen jeho. Pokud je mohl něco naučit - a pokud tak chtěl učinit, Odine se jeho znalostem rozhodně nebránila.
"Takže stačí za těma entitama jít a chovat se mile? Všechno jim odkývat a hezky poprosit a oni nám něco dají?" ujišťovala se, protože to znělo... až příliš snadně. To neznělo tak špatně. Vlastně se jí to vcelku zamlouvalo. Navíc by jí opravdu nedělalo problém být roztomilá, ani to neuměla jinak, no ne?
Vlčíšek jí však trápil více než Smrt a Život - ti zněli ještě docela normálně, i když ta jejich jména byla druhá věc, ale Vlčíšek. "To je ale divnej vlk, když neví, jestli existuje," pronesla Odine a zakroutila nad tím hlavou. Musel to být nějaký trouba. Vždyť to, že tu byl, přeci znamenalo, že existuje!
"A než ty naše magie objevíme, bude to trvat dlouho?" Zajímala se Odine, protože ostatně to bylo to hlavní. Chtěla vědět jakou má magii! Nesmírně se na to těšila, protože to prostě vypadalo velmi zábavně. Chtěla umět to, co Wylan, a nebo... hm, i to, co popisoval padre vlastně neznělo vůbec špatně.
Yggi zatím obdivně sledoval její úlovek, který se ještě chvíli mrskal. Byla to pořádná ryba - rozhodně oproti té Yggiho. Odine se na brášku zazubila. "Ale ta tvoje může být její beta," slíbila mu a jemně do něho drcla, aby si z toho nic nedělal. Jednou byla v něčem lepší a navíc v tom byla i kapička štěstí.
Otcova pochvala však byla něčím, co jí naprosto šokovalo. Nastražila uši a asi i trochu nepatřičně vykulila oči, ale rozhodně se jala vychutnat si svou odměnu. Ta ryba byla vážně dobrá. Byla to první věc, kterou kdy ulovila. Byla na sebe v tu chvíli opravdu hrdá. No, nakonec mohla být i malá, ale rybolov zvládne.
Otec je vyzval k další divné věci - k testu otužilosti. Odine se nejistě podívala po bráškovi, který se do toho však vrhl po hlavě a vrhl se do vody jako kdyby na tom závisel jeho život.
Odine zase tolik trénovat nechtěla, protože se už trochu namočila a stačilo jí to, přesto však k vodě cupitala a vlezla do ní. Yggi vypadal neohroženě a ona, ač se chtěla snažit také, se brzy roztřásla zimou. Myslela si, že s Yggim budou držet spolu a že spolu také z vody vylezou, nezdálo se však, že by to její bratr chtěl vzdát - a tak se vzdala první. Nemohla tam vydržet tak dlouho, už jí záblo celé tělo a bála se, že kdyby nevylezla, nakonec by to stálo zdraví i Yggiho. Ten se tvářil, že by raději umrzl, než aby s ní prohrál.

9. Ulov si kapříka

// Zrcadlové hory (přes Východní hvozd)

Odine otci zaujatě naslouchala, když začal s těmi magiemi. Bylo to rozhodně zajímavé. A magické entity o těch jí ještě vůbec nikdo nepovídal. "Co jsou to ty entity? A kde je najdu?" zajímala se Odině, aniž by reagovala na něco dalšího - na nic jiném jí nesešlo. Padreho rodina já moc nezajímala (bohatě stačil samotný padre). "A to jen tak přijdeš... a řekneš, co chceš?" ptala se ještě a hodila očkem po Yggim, který tvrdil, že ona zvládne být roztomilá. To asi ano, ale...
"Pro dospělé budeš roztomilý i ty. Jsi proti nim pořád prtě," řekla mu - a ona byla ještě o trochu větší prtě, protože byla menší než Yggi.
Nastražila uši, když otec vyprávěl o svých magiích. To bylo zajímavé. Ovládal jich tolik? "A to jsi ty magie získal od těch entit? A ta vrozená, jak jsi na ní přišel? Máme také takovou? A máme stejnou jako ty?" zajímala se, protože pokud otec měl nějaké informace, chtěla je. Tohle měl dělat ne? Učit je. Ne je jen ponižovat a strašit.
Otec jim ukázal, jak lovit ryby. To jí přišlo zajímavé. Mnohem zajímavější než lovení té běhavé zvěře - sledovala velice bedlivě, jak otec obratně ulovil rybu i to, jak to Yggimu příliš nešla.
I ona neváhala si to vyzkoušet. Byla jí sice zima a voda tomu příliš nepomůže, ale bylo jí to jedno. Pomalu vstoupila do vody a vyčkávavě sledovala hladinu. Soustředila se. Chtěla předvést, že také něco svede! A tak se dívala na hladinu tak dlouho, dokud se k ní neblížila obří ryba! Byla dlouhá a úzká, ale jí to připadalo jako skvělá výzva. Vrhla se po rybě jako malá piraňa, a ač postrádala sílu, byla rychlá a obratná. Navíc v tom bylo i kapka štěstí, že se do ryby stihla zakousnout a vší silou jí vytáhla na břeh. Rozhodně Yggiho trochu zastínila. Byla na sebe také náležitě hrdá.

//Valhalla

20. Zkus v sobě najít Vlčíškovu magii

Kouzelný dědek zněl pro Odine minimálně zajímavě. Naklonila hlavu na stranu a přemýšlela nad tím. Splnil by jí kouzelný dědek i to, že by byli všichni tři i s Dantem zase pohromadě? Ta myšlenka se jí líbila. Kéž by něco takového Kouzelný dědek dokázal! To se jí šlo trochu lépe i ve sněhu na který malé pacičky nebyly přivyklé. Ťapkala vedle Yggiho a otce směrem k horám. Bylo chladno, ale nestěžovala si, protože věděla, že by to stejně k ničemu nebylo. A tak, jak Odine sledovala ty padající vločky, toužila po tom, aby jich padalo více. Wylan jí vyprávěl o magiích, a tak jí pochopitelně napadlo, jestli třeba náhodou neexistuje i nějaká magie díky které by bylo vloček ještě více! No, a co když je to zrovna její magie! Otec přeci říkal, že je ze severu a tam asi bylo hodně sněhu a zimy, proto chtěl přeci do těch hor. Mohla mít tedy nějakou zimní magii? A byla už dost velká na to, aby na to přišla? Zvědavě vzhlížela k nebi a zkoušela, jestli její vůlí nezačne padat vloček více. Nic se ale nestalo. To bylo celkem zklamání. A nebo prostě byla jen příliš malá.
Otec jim zrovna říkal, že musí trochu předstírat, aby dostali to, co chtěli - to, co říkal předtím Odine příliš nezajímalo, bylo jí jedno odkud otec byl a co dělali jeho rodiče (zvlášť jestli to bylo daleko a jestli byli mrtví, jak se ptal Yggi). Tohle, co otec říkal, jí dávalo smysl. Choval se k Wylanovi jinak a už rozuměla proč. Něco po něm chtěl. "Takže když budu na Dědka hodná, dostanu od něj magii? A jaké jsou vůbec všechny magie?" ptala se otce, protože byl velký a jistě to musel vědět. Navíc byl sdílný. Pokud z něho mohli něco získat, museli to udělat teď.
Padre ochutnával vločky - jí připadaly dobré, a tak mu na jeho povzdechnutí nic neřekla, podívala se však směrem, kterým ukazoval. Byly tam hory ještě vyšší než ty ve kterých byli teď. Trochu se toho zalekla, protože... no, byli s otcem. Pochybovala, že by se o ně postaral, kdyby na to přišlo, ale přeci jen... se pro ně vrátil, když je ta divná hopkavá věc odpinkla až k té smečce.

//Midiam (přes Východní hvozd)

112
17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Jako správná vlčata s Yggim pořádně blbli ve sněhu. Byla to neskutečná zábava a ač byl bráška obrovský (rozhodně oproti drobnější sestře), stejně mu Odine nic nedarovala.
Do rodné jeskyně přišli oba zmáčení, přesto však cítili střípky klidu, který v něm jejich domov vyvolal. Byl to i jejich domov, nebo ne? Tohle bylo místo, kde se narodili - a když se Odine na chvíli zastavila a vyhlédla ven, viděla krásnou zimu z místa, které bylo jejím prvním a posledním domovem. Venku padal sníh a závěj lemovala vstup do jeskyně. Zima jí lákala skoro více než léto - byla však pravda, že v létě byla příliš maličká, aby vnímala něco jiného než hřejivé paprsky slunce. Na tuhle zimu, na změnu vlastně v celém svém životě, hleděla s jistou nedočkavostí. Ať už je padre chtěl vzít kamkoliv, nevadilo jí to. Nebránila se tomu. Jediné, co jí vadilo, bylo to, že někde ztratili Danteho. Ta myšlenka, že jim chybí, byla příliš nesnesitelná. Kde jen byl? Starala se o něho madre? Bála se, že ne...
Otec jí řekl jen to, že v zimě budou dělat to, co vždycky. To pro Odine, která zimu ještě nikdy nezažila, bylo vážně těžké pochopit. A už vůbec Odine nevěděla, zda po otci něco má. Bude jí zima vadit? No, to asi uvidí, až se vypraví do těch hor.
"Dědek, co plní přání?" vydechla Odine překvapeně a zamávala ocáskem. "To prostě přijdeme do hor a on nám splní, co budeme chtít?" zajímala se Odine, protože jí to nedalo - možná se otce bála, ale zdálo se, že k tomu nebyl zase takový důvod, jak si původně myslela. Byl trochu divný, děsivý a příkrý, ale byl to jejich otec.
Chtěla vyrazit hned. Únavu necítila, a tak jen souhlasně kývla na Yggiho, který to přetlumočil otci, který jim nabídl, že se sem mohou kdykoliv vracet. To jí uklidnilo. Znamenalo to, že přeci jen nějaký domov měli. "Děkujeme, otče," pronesla Odine, aby dala otci najevo vděk. Asi chápala, že to bylo něco, co od nich očekává.

>> Zrcadlové hory (přes Vyhlídku)

111
7. Naplánuj si svou první zimu
//Vyhlídka

Odine tiše obdivovala to, jak odvážně se Yggi zeptal otce, co ten sníh vlastně byl. A ještě více jí překvapilo, když se jim padre jal vysvětlovat, co vlastně zima je. Takže se nepletla! Přeci jen to byla skoro voda, jen... zmrzlá. Zajímavé! Zase věděla o kousíček více a bylo zajímavé, že tenhle střípek informací přišel právě od jejich otce.
Odine ho následovala do rodné jeskyně, která jí teskně vrátila do časů, které byly nekomplikované. Kdy tu padre nebyl a kdy celý jejich svět byl jen tahle jeskyně. Vzpomínalo se na to skoro těžce. Hm, nebyla tehdy ta jeskyně větší?
"A co budeme tedy v zimě dělat?" ptala se Odine. To, co jim otec popisoval neznělo zrovna příjemně. Zima a nedostatek jídla? Hm, to by se nelíbilo nikomu. "Zůstaneme tady?" zeptala se ještě. Sama sebe překvapovala odvahou, ale uvědomila si,... že se vlastně otce nebojí tolik, aby mu nekladla otázky. Chtěla od něho zjistit, co nejvíce mohla, než konečně bude dost velká na to, aby s Yggim a Dantem odešli.
Odine si představovala, že stráví zimu tady, znělo to však příliš dobře na to, aby to byla pravda. Nemohla se však ubránit představě, že za dobrých dní budou s Yggim a Dantem blbnout venku ve sněhu, že jim padre bude nosit jídlo a madre na ně bude mlčenlivě dohlížet. Madre jí chyběla - jistě, nemohla jí pár věcí odpustit, jak rostla, uvědomovala si, že je měla více bránit, ale neměla jí za zlé, že to nedělala. Madre byla... madre byla slabá, uvědomovala si. Podřídila se otci a dala jim najevo, že oni museli také, ale bylo to to poslední, co Odine chtěla.
V její hlavě byla zima krásná. A i kdyby ji museli prožít s otcem, uměla si představit, že by to nebylo tak hrozné, věděla však, že tenhle plán nikdy nevyjde. Ať už měl padre v plánu cokoliv, nezdálo se, že by zahrnoval Danteho a matku. Vůbec je nezmínil.
Padre měl otázku - ale Odine nevěděla, co chce, proto se ohlédla na Yggiho, aby rozhodl.

16. Dováděj ve sněhu

//Asgaar

Odine to nedalo. Šli za otcem, který si něco mumlal a vedl je směrem k domovu – alespoň podle toho, co nakonec říkal. V jeho úkrytu se narodili… a to byl tak blízko? Bylo to celkem matoucí, ale spoléhala se na Yggiho, nakonec by však našla cestu i ona sama. Nebyla tak neschopná, dokázala si to, když se setkala s Cyrilem. Možná jí vymáchal v jezeře, ale postarala se o sebe!
„To je dobře?“ zeptala se Odine brášky, protože jí nepřišlo jako zvlášť dobré, že byli blízko. Znamenalo to, že by je padre našel – a ona si začínala myslet, že nechtěla, aby je padre našel. Ano, byli malí a asi by se o sebe jen tak nepostarali, ale… v té smečce by jim možná bylo dobře. Wylan vypadal přátelsky.
Odine viděla, že Yggi také ochutnával vločky, které se snášely z nebe. Bylo to perfektní! Yggi musel její názor jistě sdílet!
Otec byl daleko před nimi, a tak si dovolila do bratra šťouchnout, a pak… pak na něj hodila packou sníh! Věděla, že asi neměla, ale nemohla si pomoct! Chtěla si trochu hrát, vždyť byla stále ještě malé vlče, které si chtělo především hrát. A tak, když do brášky šťouchla, sama padla do nového poprašku sněhu, který byl větší a větší, jak postupovali více do hor. Válela se ve sněhu jako kdyby zapomněla chodit. Dosud netušila, že to znamenalo to, že jí kožíšek pořádně promokne, ale nad tím zatím nepřemýšlela – navíc padre přeci říkal, že byli ze severu. A sever asi znamenal sníh?

//Vallhalla