Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odine si nebyla jistá, jestli opravdu chce být Šampionkou, ale neohrožená byla - jak by také ne, když se narodila do Italské rodiny. A tak si sedla a naslouchala stromu, který jim povídal o všelijakých patáliích, které tu napáchali vlčí princ s princeznou. Znělo to jako pohádka - tak zvláštně a nereálně - a ona měla pocit, že se od ní očekává něco, co sama nesvede. Ona však nebyla sama - měla tu své bratry, kteří naslouchali zrovna tak jako ona.
Když strom domluvil, podívala se na své bratry a zamyšleně máchla ocáskem. "Jsou to tři úkoly - a my jsme tři. Měli bychom se rozdělit. Každý si vzít jeden. Yggi by mohl něco udělat s tím domečkem, je z nás nejsilnější a jistě ho napadne, jak využít ten materiál. A Dante, ty bys mohl pomoci veverkám s jejich oříšky. A já se postarám o to, aby si zvířata v lese znovu věřila," navrhla jim vlčice svůj plán. Připadalo jí, že to tak dávalo perfektní smysl.
"Když se do toho pustíme, za chvíli to máme hotové. Pak se znovu setkáme tady? A nebo bychom si mohli jít na pomoc, kdyby někdo byl rychlejší," navrhla a podívala se po svých bratrech, aby jí plán odsouhlasili - nebo ho zcela rozcupovali.

Březen 1/10 • Bratři <3

Odine se dávno zbarvily její oči do fialova - a více a více připomínala matku, která z jejich života zmizela a byla dávno zapomenuta. Zapomenuta byla jen protože se tak Odine rozhodla. A když se Odine k něčemu rozhodla, stalo se tak. Už dávno nebyla malá a sama došla k rozhodnutí, že nebude ani tak slabá. Bude lepší - rozhodně však ne taková jako otec! To tedy ne!
Zabalila se do svého lesklého, třpytivého pláště a rozhlédla se po jeskyni, která byla jejím domovem. Nebyla daleko od Vrby, která byla jejím domovem, občas však potřebovala chvilku jen pro sebe. Utíkala sem dokonce i před bratry. Teď už se jí však zastesklo. Bylo načase vrátit se domů - a doufat, že ještě nějaký domov má, že ještě neskončil v troskách.
Stejně jako dospěla ona, dospěli i její bratři. A rozhodně nebyli tak spanilí jako ona!

Odine se zamračila, protože o fratellovi jejich madre nikdy neslyšela. Přeci jen ale madre toho mnoho nenapovídala a o její rodině neměli vůbec žádné povědomí - až na to, že žili ve Vrbě, která byla tak vzádlená, jak jen mohla být. Odine to už asi nezajímalo. Co by tam pohledávala? Nikdo tam na ní nečekal - až na Danteho, připomínala si. "Aha," zamručela Odine, protože nevěděla, jak jinak reagovat na zprávu o jejich příbuzném, kterého však nikdy neviděla. "Jo, to asi chápu, také bych nechtěla, aby umrznul," kývla - vlče však teď vypadalo docela v pohodě. A jestli by ho šla zachraňovat před tím šedivákem? Tak natolik zase jedním z nich nebyl, to ne. "Ale buď klidný, fratello. Vypadá, že mu smrt nehrozí," uklidňovala Danteho. Byla však nucena svou pozornost věnovat tomu mluvícímu stromu. To bylo trochu naléhavější, než myšlenky na to malé vlče, které jí na srdci neleželo tolik, jak by asi mělo, vzhledem k tomu, že to byl příbuzný.
Ani nemrkla, když strom odhalil její lež jako by vůbec netušila o čem to mluví. Byla to ostatně jen obrana! Přeci nebude magickému mluvícímu stromu vykládat svoje jméno! "Co se divíš? Jsi mluvící strom," poznamenala Odine a zakoulela očima. "Gaio," dodala, když se ten strom ráčil představit. Ona už nemusela, když věděla, že lže, ne?
"My? Neohrožení a silní? Přežili jsme toho víc, než mnozí dospěláci. Samozřejmě, že jsme tvoji šampioni," prohlásila Odine a zamávala ocáskem skoro až agresivním způsobem.

10/10

Byl to jen sen, uvědomila si náhle.
Sen, který ji zavedl do divokého světa, kde byla nezávislá, silná, schopná lovit a přežít sama. Sen, který ji naplnil pocitem úspěchu, a přitom ji také přiměl cítit, jak malá je v celém širém světě. Byl to sen o růstu, o síle, ale také o zodpovědnosti, o pochopení, že každé vítězství je spojeno s něčím mnohem větším – se samotnou podstatou života.
Odine zhluboka vydechla. Vzduch kolem byl tichý, svěží, bez náznaku toho, co právě prožila. Žádný jelen nebyl v jejím dosahu, žádné stíny lesů, které by se skrývaly před jejím pohledem. A přece v ní ten sen zanechal něco, co nemohla ignorovat.
Byla to zvláštní směsice pocitů – na jedné straně úleva, na druhé straně zklamání. To, co zažila, byla to jen iluze, ale zároveň ji to přimělo přemýšlet o tom, jak by se mohla stát tou vlčicí, kterou viděla ve svém snu. Měla by se naučit, jak se postavit světu, jak být silnější a nezávislá, i když to bylo mnohem těžší v realitě, kde nic nebylo tak jasné a jednoduché.

9/10

Když Odine otevřela oči, byla zpočátku zmatená, pohlcena pocitem, že je ještě v lese, s jelenem před sebou a vítězstvím na dosah. Ale jak se její smysly začaly znovu zaostřovat na realitu, všechno kolem se začalo pomalu měnit.
Les, který ještě před chvílí vypadal tak živě, teď byl pouhým obrazem, jako by jej maloval mlhavý sen. Srdce jí bušilo rychleji, jako by stále cítila tlukot divoké přírody, její svaly napjaté, připravené na lov, ale místo toho ležela na měkké trávě u okraje lesa, obklopená tichým a klidným světem.
Pocit, že je na okraji něčeho velkého, jí ještě stále pulzoval v žilách, ale jak se její mysl začala rozjasňovat, vše se vytratilo. Les se rozplynul, jelen se rozplynul a i její vlastní tělo, které ještě před chvílí bylo ve stavu plné připravenosti, teď klidně spočívalo na zemi.

8/10

Po chvíli se zvedla a začala ho připravovat na cestu zpět.
Bylo to součástí jejího učení – nejen lovit, ale i čelit důsledkům toho, co lov znamenal. Ačkoliv byla odhodlaná, stále si byla vědoma toho, že to není konec. Byl to jen začátek. Začátek její cesty, která ji dovedla k tomu, čím se jednou stane.
Když se vrátila k místu, které si určila jako svůj dosavadní úkryt, podívala se na les kolem sebe. Věděla, že každý krok, každý úspěch a každý neúspěch ji posouvá dál. A že další výzvy jsou už na obzoru. Ale tentokrát, si byla jistá, že je připravená. Musela být. Nic jiného jí nezbývalo. Byla sama.

7/10

V posledním zápasu si jelen myslel, že by mohl se mohl osvobodit nějakým posledním zoufalým pohybem, ale věděl, že už není úniku.
Když jeho tělo konečně padlo a vše kolem opět upadlo do ticha, Odine se na chvíli zastavila a zhluboka se nadechla.
Cítila ve vzduchu směs vítězství a úcty k životu, který skončil. Bylo to těžké, ale nezbytné. Byla to součást přírody, která si vyžadovala své oběti. A teď už byla silnější. Mnohem silnější.
Na chvíli se posadila na zem, dívajíc se na svého uloveného jelena. Cítila jeho přítomnost, život, který právě vzala, jeho konec.
Byla to oslava jejího růstu, její vytrvalosti a její síly, ale také pokory, protože věděla, že každá kořist je dar a každé vítězství znamená zodpovědnost.

6/10

Cítila, jak její svaly napínají každým dalším krokem, jak se její drápy zarývají do půdy a zrychlený dech se spojuje s rytmem lesa. Jelen, který byl ještě chvíli předtím nedaleko, náhle v panice vykročil a začal se vzdalovat, ale bylo už příliš pozdě.
Odine byla rychlá od narození a její skok byl téměř nekončený. Přistála těsně za jeho hřbetem, a než stačil zareagovat, pevně mu sevřela hrdlo. Srdce jí bušilo, ale zároveň měla v těle zvláštní klid, který si přála. Lov byl něco, co musela cítit, ne jen vykonat. A v té chvíli věděla, že to je správně.
Jelen se ještě chvíli bránil, snažil se kličkovat, ale její stisk byl neúprosný. Jelen byl silný, ale mladá vlčice měla navrch.

5/10

A pak to přišlo.
Jelen udělal krok vpřed, nečekal a zavadil o kamení. V ten okamžik se jeho pozornost na chvíli soustředila na něco jiného. To byla ta správná chvíle.
S tichostí, která by připomínala šepot větru, se k němu přiblížila. A teď už to bylo jen o tom, se správně trefit.
Odine si byla jistá jednou věcí – pokud dnes nebude úspěšná, nebude to konec. Lov bude její vášní, dokud se nezlepší. A dnes, dnes to dokázala. S tichým výkřikem a rychlým pohybem, se vrhla na svou kořist.
Její tělo se v okamžiku změnilo v jeden plynulý pohyb.

4/10

Bylo to, jako by les sám věděl, že tu není náhodou. A pak to ucítila – ten nezaměnitelný pach, který znamenal, že je blízko své kořisti.
Byl to jelen. Velký, silný, ale jeho pozornost byla roztěkaná. Věděl, že je v lese, ale nebyl si jistý, co přesně ho sleduje. Tohle byla její šance.
Srdce jí začalo bít rychleji, ale udržela se v klidu. Učila se, že emoce v takových chvílích nesmějí ovládnout tělo. Každý pohyb musí být přesný, tichý, jako stín, který se proplétá mezi stromy.
Začala se pomalu sunout směrem k jelenu, její oči neustále zkoumaly terén kolem něj. Tělo jí napínalo každý sval. Věděla, že musí být trpělivá, že musí čekat na správný okamžik.

3/10

Pohlédla vzhůru, kde mezi větvemi prosvítalo slabé světlo. Věděla, že je to právě ten okamžik, kdy se musí soustředit. Lov byl o mnohem více než jen o rychlosti nebo síle. Byl to tanec, hra mezi predátorem a kořistí, mezi trpělivostí a okamžikem akce.
Zastavila se a naslouchala. Všude kolem bylo ticho, jen občas se ozvaly vzdálené zvuky přírody – praskání větvičky pod nějakým zvířetem, šumění listí, jak se v něm pohyboval hmyz, nebo vzdálené zašumění potoka. To vše bylo součástí jejího světa, který musela pochopit, aby se stala lepší v tom, co si dala za cíl.
Pomalu se pohybovala dál, její kroky byly lehké, téměř neslyšné. Cítila, jak se její smysly zpřesňují, jak se její tělo přizpůsobuje každému pohybu.

2/10

Odine se rozhodla, že se musí zlepšit v lovení. Už nebyla úplně malou vlčicí (ač tedy, pravda, nebyla ještě úplně velká), ale musela se sebou něco dělat. Nemohla zůstat závislá na ostatních (zvlášť teď, když byla více méně sama), a tak se vydala do lesa, který neznala, nemohla se však ztratit. I to bylo součástí jejího vlastního tréninku, který si určila. Odine šla lesem s odhodláním v srdci. Vzduch byl chladný a svěží, jak se na ranní hodiny patřilo, a pod nohama šustilo spadané listí. Každý krok jí připadal důležitý, jako by se každým pohybem přibližovala k něčemu, co by jí konečně dalo pocit, že není jen malou vlčicí, ale silnou, nezávislou bytostí. I když byla stále mladá, měla touhu stát se něčím víc.

Odine si dělala o Danteho starosti. Co mu to bylo? Co viděl v tom stromě? Dívala se upřeněji a obezřetněji. Prohlížela si ho, protože nechtěla považovat svého bratra za blázna, to by jí ani nenapadlo! A že by mu zima nedělala dobře, jak tvrdil Yggi? Hloupost! Vždyť tady bylo krásně teplo, tak o čem to Yggi mluvil?
Střihla ouškama, když začal mluvit o Alfredovi. "Kdo je Alfredo?" nechápala Odine. "A proč by nás vůbec měl zajímat jeho syn?" nechápala, ale to už k nim strom znovu promluvil. Otevřel oči a díval se na ně. Jak mohl mít strom oči?! Vyděsilo jí to a ustoupila, to už však její bratři postoupili kupředu. A s nimi i ona. Nebude se přeci bát magie! Narovnala se a podívala se na ten strom tak přísně, jak jen uměla. "Máme se ti představit? Já jsem Agrippina," prohlásila Odine, aniž by nad tím přemýšlela. Ten strom neřekl, že mu musí říct svá pravá jména. A z nějakého důvodu jí napadlo zrovna tohle jméno. Jako... ochrana její identity!

//Trojice s bratry

Shledání s Dantem bylo opravdu upřímně vřelé. Odine se na svého bratříčka vrhla tak jako by ho celé měsíce neviděla - inu, přesně tak to také bylo. Tolik se jí ulevilo, že ho vidí! A ještě lepší to bylo, když se odněkud objevil Yggi a skočil do jejich chumlu. Klubko vlčat nebylo tak malé jako kdysi, když se viděli naposledy. Všichni tři vyrostli, byli větší a nohatí, zvlášť její bratři, kteří Odine vždy převyšovali, tentokrát byl však ten rozdíl ještě patrnější. Dante je všechny udržel. Byl pořádně silný. Odine se ho chtěla zeptat na tolik věcí! A zároveň se samozřejmě rozhlížela, jestli tady náhodou neuvidí i svou tetičku. Co kdyby náhodou?
Odine se ulevilo, že konečně byli spolu. Tak přeci jen se jim nakonec splnil sen. Byli spolu a byli bez otce a bez matky. Mohli si dělat, co jen chtěli - znělo to opravdu náramně. Zvlášť, když už teď byli skoro velcí. Jistě by se o sebe postarali. Zvlášť na tomhle místě, kde bylo krásně teploučko.
To se však Dante dral z jejich klubka - a hnal se přímo ke stromu, který však Odine ničím nezaujal. Neměla dost kapacity na to, aby si něčeho na tom divném stromě všímala. Odine nechtěla o svém bratrovi pochybovat, ale zadívala se na Danteho, když jemně šťouchla nosem do Yggiho a podívala se k tomu stromu. "Nezdálo se ti něco, Dante?" ptala se ho. "Stromy přeci... nemají oči," připomněla mu jako by to nevěděl, ale na druhou stranu Odine byla obezřetnější. Přeci jen už měla s magií v téhle zemi své zkušenosti.
Ať už se to Dantemu zdálo, nebo ne, to už se hnal ke čtvrtému vlčeti, které leželo u šediváka, který rozhodně v Odine nevzbuzoval důvěru - a tak k němu také nešla. "Kdo to je?" zeptala se však bratra, který vypadal, že vlče zná.

//Teleport z Apatyky pod Kořenem

Odine se už jednou přenesla z místa na místo, ale říct, že by na to byla nějak zvyklá se říci zrovna nedalo. Prostě se objevila zase jinde a místo toho, aby byla v příjemně teplé noře stanula... v příjemně teplém lese. Alespoň něco, říkala si, když stanula na louce. Hned poznala, že tam není sama. Nastražila uši, ale nemuselo jí dlouze zajímat, kdo tu je, protože jeden z pachů byl důležitější než jiné. Fratella by poznala kdykoliv a kdekoliv!
Hned zapomněla na nějakou svou obezřetnost a razila si to přímo před sebe ke svému bratrovi, jehož světlý kožich záhy zahlédla u stromu. Vlastně jí bylo všechno jedno - to, že by tady asi nemělo být léto, to, že se právě octla úplně jinde, než byla před chvílí... říkala si, že to vše mělo svůj důvod a ten důvod stál záhy přímo před ní! Byl to Dante, no opravdu! Nadšení a adrenalin se jí vlil do žil a ona poskočila a ještě než si jí bratr všiml na něho zezadu nadšeně skočila, aby ho vylekala. "Fratello!" vypískla nadšeně. Dante byl už tak velký! Věděla, že se neviděli jen dva měsíce od jejich krátkého setkání v zimě, ale i tak! Vyrostl. A ona ostatně také.