Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 5/10 • Jasnava

Odine chvíli nad slovy té vlčice přemýšlela. Neztratila se? Ne, asi ne. Otec byl jen kousínek odtud, přesto však měla nepříjemný pocit, že není tam, kde by měla být. Vrby už vzdala, otec mířil do úplně jiných končin, ale jí by to nevadilo, kdyby se jí nestýskalo po Dantem. Byl Dante ve Vrbách?
"Neztratila," ujistila vlčici, protože ač si některými věcmi nebyla tolik jistá, věděla, že otec byl stále poblíž. "Aha. A když jezero zamrzne, tak to bude něco znamenat? Bude to lepší, když zamrzne?" zajímala se, protože se zdálo ,že Jasnava sem přišla jen kvůli tomu jezeru - a to jí připadalo zvláštní. Dávalo zamrzlé jezero nějaké dárky, tak jako Vlčíšek? Protože pokud ano, musela toho hned využít! "Já jsem Odine, ahoj Jasnavo," představila se vlčice. Bát se jí zjevně nemusela. Zjevně jí nechtěla hodit do jezera a utopit, nebo tak něco. Vypadala mile. Takhle milou vlčici snad ještě nepotkala! Znala Wylana, ten měl však k vlčici daleko. A madre... madre byla úplně jiná.
"Je moje první," přikývla hned. Asi to bylo zřetelné, nebyla sice už tak maličká, oproti Yggimu však byla stále drobnější, dost možná i vypadala mladší, než ve skutečnosti byla. Přeci jen už leccos zažila! A no... líbila by se mi, kdyby nebyla taková zima," uculila se. "Ale od toho se asi zima jmenuje zima, protože je zima, ne?"

Prosinec 4/10 • Jasnava

Odine si všimla vlčice, která našlapovala opatrně na ledu. Že by si chtěla ulovit rybu? A nebo jen zkoušela jestli jí led udrží? Odine věděla, že pád do ledové vody by byl více než nepříjemný. Už stála v řece a stačilo to, znovu to zkoušet nechtěla. No, možná i proto se tahle neznámá vlčice pohybovala tak obezřetně, ale proč nešla po souši? Bylo to jistější. Odine si pro sebe přikývla - to už však neznámá mířila směrem k ní. Odine nastražila ouška a zadívala se na vlčici. Zdravila jí. Ta má ale hezký věneček! Jak to, že ty kytičky takhle v zimě nevadnou? Kde je asi našla? Odine se květiny moc líbily, ale přeci jen zůstala obezřetná. Cizinka sice nevypadala nebezpečně, ale uvědomovala si, že tu nejsou jen milí vlčci. Zvlášť setkání s Cyrilem jí utkvělo v hlavince.
"Ahoj," pípla Odine - nechtěla znít tak ustrašeně, ale přeci jen tu byla sama, bez Yggiho a bez otce. A bez Danteho...
"Já se šla jenom projít. Můj otec je kousek odsud, odpočívá," říkala hned, to kdyby vlčice měla nějaké nápady a chtěla jí ublížit, ač to podle všeho bylo to poslední, co by chtěla. Vypadala vážně mile, ale ona musela zůstat obezřetná.

Prosinec 3/10 • Jasnava

Otec je sice vzal na výlet, potřeboval však také někdy odpočívat. Odine si sice nebyla jistá, jestli to vůbec výlet byl, když domov nikde pořádně neměli, ale otec říkal, že ano, a tak to jistě musela být pravda... ne? Byla z toho trochu zmatená, ale už nebyla tak maličká, aby působila tak bezradně. Ne, už něco přeci jen trochu věděla. Otec jí učil všemu, co se jim mohlo hodit. Otec... otec byl vždy lepší než jejich madre, která pomalu mizela z její paměti, přesto však malé vlčici chyběla láska. Dotek někoho, kdo by jí měl upřímně rád, protože... otec se možná snažil, ale rozhodně nebyl milující. To se o něm rozhodně říci nedalo.
Když se tedy v tom vysokém sněhu dobatolila až k jezeru, dopadl na ní tíživý smutek, který pramenil, hm, asi prostě ze všeho, čemu malá vlčice od svého narození čelila. Bylo to pro ní těžké - a teď ještě navíc odvedla Danteho ta divná, zlá vlčice. Yggi sice říkal, že ho nějak dostanou zpátky, ale... jak by se jim to mohlo podařit? Byli jen malí vlčci a otec jim v tomhle nepomůže. Ne, ten Danteho neměl rád - Odine i pochybovala o tom, že měl vůbec kdy rád je. Snad, možná... ne. Neměl je rád, staral se o ně jen protože byli jeho krví. Tak to bylo. Odine se ale musela pokusit, aby jí měl přeci jen trochu rád. Ano, to by mohla. Trochu roztál, když se jí podařilo ulovit tu rybu. Tak se bude snažit dál!
Odine úplně zapomněla dávat pozor, ale jezero bylo zamrzlé. A nikde poblíž nebyl Cyril, který by jí do ledové vody mohl hodit. To bylo jediné štěstí, říkala si, když se dívala na ledovou plochu. Hm, nešlo by s tím vymyslet něco zábavného?

5/28

"Javorkooooo!" Volala Odine, když jí znovu vypadl zoubek. Teď už věděla, jak to chodí a ani trochu se nad tím nepozastavovala. Víla, která sbírala zoubky vlčatům? To bylo přeci něco naprosto normálního a zcela běžného ve světě plném magie do kterého se narodila.
"Co tu tak křičíš, Odine?" posteskla si Javorka, když se objevila uprostřed lesa, kam Odine odběhla, zatímco otec odpočíval. Už pár dní cítila, jak se jí zoubek kýve a teď, když konečně vypadl si za něj mohla něco přát.
"Když já se už nemohla dočkat! Dlouho jsem tu nebyla!" prohlásila.
"A co to, když jsi tady byla s Vlčíškem? To bylo nedávno, připomněla jí Javorka - s tím Odine musela souhlasit, ale jen přátelsky máchla ocáskem.
"To ano, ale to byl jen sen," trvala na svém Odine, ale Javorka si jen povzdechla a kývla.
"Když si to myslíš, Odine. Ale některé věci nejsou jen snem," pronesla neurčitě, ale došla k malé vlčici, aby si od ní zoubek vzala. "A co že jsi z toho teď tak nadšená?" zajímala se Javorka.
"No, otec nám vyprávěl o entitách. O Smrti a Životovi. A ti nechtějí nic zadarmo. Když za nimi zajdu s těmihle věcmi, co mi dávaš, tak za to něco dostanu ne?" ujišťovala se Odine.
"To ano, ale... Javorka své varování doříct nestihla, Odine zavrtěla ocáskem a zvolala:
"Skvěle, tak zas někdy, Javorko!" vískla Odine a běžela za otcem, který se již jistě chystal, že půjdou dál. Odine cestování bavilo - chtěla poznat každý kout své rodné země, zároveň se však nesmírně těšila, až se vydají někam, kde bude moci utratit své kytičky a lesklé kamínky, které od Javorky dostávala. A co za to asi dostane? Něco pěkného? Něco užitečného? Bude tak silná, jak říkal Vlčíšek? No, byla převelice zvědavá.
Javorčino tiché varování tak vyšlo na prázdno: "Ale neměla by sis s nimi zahrávat..."

+5 a +1

Tato reportáž je o životě vlčí slečny jménem Odine – o dceři otce, který má kreativní myšlení jen tolik, aby za své jméno přidal E. Je to reportáž o dceři matky, která, když ji a její bratry viděla, radši se zdejchla.
Odine se letos narodila. To bych řekla, že je celkem velký milník. Vše ostatní ve světle této události bledne, nebo se pletu? Co by mohl kdo vymyslet více, než narození?
No, tak se vraťme k tomu, že se jí zdejchla matka jakmile s otcem opustili skoro-rodný les. Tedy, tohle samozřejmě Odine ještě neví, ale mohlo jí to dojít, když se před pár dny setkala se svým mladším bratrem a místo matky se setkala s tetou, která jí tedy nahnala pořádnou hrůzu – a to má za otce Odina, takže sami můžete posoudit, jak hrozné takové setkání pro půlroční vlče muselo být.
Dobrá, základ traumat bychom měli – narození, opuštění matkou, co dále se malé Odine letos přihodilo? Dobrá otázka. Třeba zažila první dotek magie, když jí gumová koule mrštila skoro až do Asgaaru. Teprve tehdy Odine pochopila, že je jejich otec možná i… chrání (ač si to asi vyložila více romanticky, než to ve skutečnosti bylo). Bylo to pro ni zcela nepochopitelné, o to více nepochopitelné bylo, když ji otec pochválil poté, co ulovila rybu. I smell daddy issues. A dost možná i nějakou budoucí psychickou poruchu, co? Krom všech těch traumat, samozřejmě.
Pravda je, že toho mnoho nezažila, ono totiž narodit se v půlce roku je samo o sobě handicap, navíc, když se Odine narodila tak slabá, že si madre myslela, že nedožije rána. A pak druhého, třetího rána… to, že se Odine dožila půl roku, to je vážně úspěch! Nehledě na to, že její rodiče nejsou zrovna… pečující (Odin ji chtěl nechat v lese a pořád si trochu myslím, že jí na dalším herním území prodá prvnímu, kdo si o ní řekne, ale… uvidíme).
To, co však rozhodně stojí za zmínku jsou dva vlci, které Odine bezpodmínečně miluje – a to jsou její bratři. Bez nich by život nebyl životem, svět by ztratil své barva, a tak dále.
A co by si měla Odine splnit do budoucna? Mimo života by to chtěl o i trochu smrti. No, to, aby Odine poznala, že může být i hůř. A také snad by mohla konečně přijít na to, že je vlastně mastermind v magiích – ale na to samozřejmě konečně přijde až jí bude jeden rok (pokud se toho dožije, na to si ještě počkáme). To, že je ze slaboučké vlčice malá čarodějka se sklony se zavděčit každému totiž může vést ke spoustě zábavných situací.
A takový byl rok Odine - tedy... půlrok.

Přidáno.

Odine svrběly pacičky a nejraději by se za bráškou rozběhl, ale té cizinky se bála - nelíbila se jí a rozhodně jí nepřipadalo, že by s ní chtěla výt déle než pár minut. Možná to byla sestra madre, ale madre z jejich života zmizela. Jediný, kdo jim zbyl, byl padre, který k nim promlouval vlastně celkem... mile. Dante neměl šanci ho poznat. Nevěděl, že padre byl lepší než kdy byla madre. Věnoval se jim, ukazoval jim svět i vše v něm. To Dante nevěděl - a byla to škoda, protože nechápal, proč si vybrali zůstat s otcem, než aby se vrhli k nohám cizince, která na ně akorát drze spustila jako by neměli stejnou krev.
"Vrátíme," pronesla jako potvrzení Yggimu a vzhlédla k otci, který celou situaci využil, aby jim dal lekci. Jeho slovům Odine nevěřila. Ne, chápala, proč bratr zvolil jinou cestu než oni, ale ona ho najde, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá.
"Myslíš, že ho Lacrima opustila, protože byl k ničemu?" zeptala se otce zamyšleně. Chtěla znát ten důvod, ale obávala se, že na to nepřijde. "Ale kam Lacrima šla?" nechápala, ale věděla, že to otec vědět nemohl. Měl pravdu v tom, že je Dante opustil, ale on si asi upřímně myslel, že půjdou s cizinkou, kterou neznali, spíše než s vlastním otcem.
"Ale říkala, že je to sestra Lacrimy. Ty jí neznáš, otče?" ptala se Odine celá zvědavá. Matka asi musela mít velkou rodinu - nebo ne? Vlastně to nevěděla. Nebyla si jistá - a madre nikdy nemluvila o ničem jiném než o Vrbách. Byla ta tajemná rodina tam?
Odine si však byla jistá jednou věcí - Dante je nikdy nebude nenávidět. Miloval je a oni milovali jeho. Takový byl jejich svět - a nezáleželo na tom, že teď nebyli spolu.
Myšlenka cestování se však Odine zamlouvala - podívala se po bratrovi a na otcův návrh přikývla. Prostě se shodli s Yggim na tom, že Danteho najedou. Teď zkrátka nemohli být spolu, ale ten čas jednou přijde, nepochybovala o tom.
"A nemohli bychom vidět všechno? Postupně?" ptala se otce, který se jí jevil velmi moudrý. Zřejmě opravdu viděl kus jejich světa a už jim dal najevo, že je ochrání. Mohli mu věřit - bylo to více než se dalo říci o matčině sestře. "A zajímaly by mě ty entity. Kde bydlí?" ptala se Odine, protože otec toho prostě hodně věděl. Byla by hloupost se neptat.

>> Dlouhá řeka

Zia Lia rozhodně nepůsobila jako někdo s kým by Odine chtěla být. Nejprve na ní vrčela, a pak prohlásila, že jim vypálí oči. Padre možná nebyl nejlepší, ale nevyhrožoval jim a... Odine si na něho stihla zvyknout. Tuhle ziu vůbec neznala, i když Dante vypadal v pořádku, říkala si, že pokud madre zůstala v lese, možná... možná by měl jít s nimi, ač byla pravda, že padre na něho už zjevně stihl zapomenout. Jako by nikdy ani tři vlčata neměl.
Odine měla ještě mnoho otázek - a ač jim zia řekla alespoň to, kde je vrba, což se mohlo jednou ukázat užitečné. Dostali ultimátum. A Dante se hnal za Liou jako by mu za pacičkami hořelo, Odine se ale ani nepohnula. Podívala se po Yggim, který také nevěděl, jak s celou tou situací naložit. "Dante!" zavolala Odine za bratříčkem, ale ten se ani neohlédl. Očekával, že poběží za ním, ale padre stál kousek od nich a Odine si uvědomila, že ani odejít nechce. Proč by to dělala? Otec byl jistotou, zatímco Lia byla jednou velkou nejistotou. Yggi to asi musel vidět stejně.
"Nemůžeme ho přeci nechat odejít," pípla Odine a podívala se po Yggim. Ten vždy věděl, co dělat.

18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Odine byla trochu unavená z toho tahání otce, ale když viděla Danteho, na všechno zapomněla - tedy, ne úplně na všechno. Vzhlédla k otci, když ho Dante nazval krysou. To se jí nelíbilo. Proč by Dante něco takového říkal? A kde vůbec byla madre? Proč byl s touhle cizačkou? Možná se vlčice madre podobala a také voněla podobně, ale začala se s padrem hádat a to se Odine příliš nelíbilo. Stáhla uši a zmateně se na dospělé vlky dívala, než využila chvíle, aby skočila do hromady mezi své bratry, přitiskla se hlavně k Dantemu, který jí tak moc chyběl! Neuvědomovala si ani jak moc, dokud tady před nimi nebyl a nenazýval otce... krysou. Asi to trochu chápala, zároveň, když teď s padrem cestovali už chápala, že nebyl tak špatný, jak si mysleli a... doufala, že Dante snad bude moci jít s nimi. Určitě si zvykne. Padre přeci říkal, že Dante patřil madre, ale když tu madre nebyla... přeci by Danteho nenechal samotného, ne?
"Ti abbiamo trovato!" pískla nadšeně, když si byla jistá, že otec neposlouchá, jinak by si italštinu nedovolila. "Zia? Kde tě našla zia? Kdo je zia? A kde je madre?" ptala se Odine nejistě a vzhlédla k vlčici se zamračeným pohledem, která se hádala s otcem. Yggi se na nic neptal, Yggi byl prostě jen rád, že jsou všichni společně. I ona byla ráda, to ano, ocáskem mrskala ze strany na stranu a nadšeně poskakovala jako by nesvedla stát na jednom místě, ale přesto měla plnou hlavu otázek. Jejich slib byl, že se nikdy nerozdělí, ale teď to všechno bylo prostě najednou komplikovanější.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 4/4

„A co tedy mají ta splněná přání znamenat? Dostanu tedy něco, nebo je to jen výmysl a je to jen jako?“ ptala se Odine.
Vlčíšek se na Odine díval s trpělivostí se kterou by s ní nikdo tak dlouho nemluvil. Trochu si vyskakovala a dožadovala se věcí, které chtěla jako by to byla nějaká jistota. Vlčíšek v ní zahlédl něco o čem by mohl říct, že ho trochu děsilo. Jako kdyby pod tou roztomilostí bylo něco špatného, něco, co jí mohlo později v životě negativně ovlivnit. Snad proto se Vlčíšek rozhodl, že Odine pomůže, že jí ochrání před vlivem jejího otce – nebo že se o to alespoň pokusí.
„Není to výmysl, Odine, ale jak jsem řekl. Splněná přání mají svůj čas, zvlášť ty, které jsi měla ty. Chtěla jsi být silnější a já ti slíbil, že to splním. Nedám ti žádnou záruku a budeš si na to muset počkat tak jako ostatní, ale jde právě o to, co si přeješ. Někdo by moc chtěl být jen šťastný a spokojený, nebo zdravý, nebo třeba s těmi, které má rád, ale ne vše se dá snadno splnit? Magie, ty jsou lehké, magie zkrátka je, ale štěstí? Jak někomu můžeš splnit takové přání?“ ptal se Vlčíšek aniž by očekával nějakou odpověď.
„Přání všech vlků jsou jiná a každé to přání je stejně důležité. I tvé i tvého bratra. Yggiho přání bych vyplnit nemohl, protože nemůžu tak moc ovlivnit všechny vlky, kteří do toho zasahují, ale mohu ti přinést magii? Jistě, proč ne, mohu někomu jinému přinést trochu štěstí? To mohu. Ale přinést někomu lásku? To je něco mimo mé schopnosti, rozumíš, Odine?“
Odine si nebyla jistá, zda tomu rozumí, ale už chápala, že její přání bylo povrchní – tedy samozřejmě by to tak sama neřekla
„Když já si myslela, že to, že nám nevrátíš Danteho znamená, že nic nesvedeš. Padremu jsi dal magie a já si myslela, že to, že mě uděláš silnější je to jediné, co asi můžeš udělat,“ vysvětlovala Odine, když hleděla do laskavých očí pana Vlčíška, který si jí prohlížel a měl pro ni jisté pochopení, když se konečně trochu uklidnila.
„Neznamená to, že tvé přání je špatné, nechtěla jsi přeci jen magie. Chtěla jsi být silnější, chtěla jsi obstát v tomhle světě ve kterém se k tobě všichni chovají jako k malé vlčici, která sama nic nezmůže, nebo se pletu?“ ptal se Vlčíšek, protože viděl, jak se tím Odine trápí. Viděl, jak jí její bratr chrání tak moc, až by jí ublížil. Něco na jejich vztahu bylo ryze nezdravého.
„To asi ano,“ přikývla. „Chci být silnější, abych mohla ochránit své bratry. A protože už chápu, že nikdo jiný se o nás nepostará. Musíme se o sebe postarat sami,“ prohlásila Odine. Její slova byla trochu znepokojivá, ale Vlčíšek zjistil, že ho vlastně tím, co řekla, nepřekvapila.
„To je od tebe velmi vyspělé, Odine, ale vždy tu budou vlci, kteří tě budou mít nezištně rádi. A pokud tolik potřebuješ nějakou záruku toho, že se ti tvé přání splní, pak ti skládám svůj slib. Slib toho, že budeš tak silná, jak si jen budeš přát,“ slíbil jí Vlčíšek. Odine se usmála. „Děkuji. Myslím, že přesně to jsem potřebovala. Chtěla jsem jenom jistotu, že se budu moct spolehnout sama na sebe,“ vysvětlila vlčice. Vlčíšek se to snažil pochopit – a také se snažil přijít na důvod, proč by něco takového malá vlčice vůbec chtěla.
„Jsem rád, že jsem ti přinesl trochu radosti,“ kývl Vlčíšek nakonec. Odine vesele zamávala ocáskem a přikývla.
„Velikou. Vážně, děkuji,“ pronesla Odine spokojeně – a vzápětí na to se vzbudila z toho dlouhého a velmi podivného snu, který dost možná prostě zapomene.

Přidáno.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 3/4

„Tak, zpátky k té záruce,“ začala Odine znovu, když Javorka srabácky zmizela. Ani Vlčíšek nevypadal, že by tam chtěl být. Tedy, to samozřejmě Odine neřekl, ale z jeho výrazu to bylo více než patrné.
„Ehm, víš, Odine, na přání se zkrátka žádné záruky nedávají, protože jsou to prostě přání. Inu, je to něco, co se ti může a nemusí splnit a ano, já jsem vlk, který přání plní, ale nikdy jsem nikomu žádnou záruku nedal,“ nadechl se, ale Odine vyskočila na všechny čtyři a zamávala ocasem skoro až agresivním způsobem.
„Myslím, že je to špatně, nepřijde ti, že jenom to, že něco řekneš, že se to stane je trochu málo?“ Odine se na něho dívala vyčkávavě a Vlčíšek věděl, že vlčice tohle téma asi jen tak neopustí. Inu, bude se s tím muset nějak popasovat a pokusit se jí vše vysvětlit tak, aby to správně pochopila, ač se obával, že s výchovou jejího otce to nebude vůbec nic lehkého.
„Odine, já plním přání jen těm, kteří si to zaslouží a kteří věří v kouzlo Vánoc. Co kdybych ti řekl, za tvé chování nic nedostaneš? Sedíš tady a prohlašuješ, že potřebuješ záruku, a to je přesně důvod, proč bych ti nesplnil nic z toho, co bys chtěla. Ano, plním přání, ale přání jsou něčím křehkým, něčím, po čem opravdu, ale opravdu moc toužíš. Slib, že se to stane je mnohdy dostatečnou zárukou pro ty, kteří přání vyslovili,“ vysvětloval Vlčíšek a vysloužil si tím pozornost malé vlčí slečny, která snad, možná, trochu lépe chápala, o čem Vánoce jsou.

Přidáno.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 2/4
4/28
„Mohl bys mi dát třeba jako záruku svůj zub,“ prohlásila Odine a tvářila se u toho více než nesmlouvavě. Vlčíšek asi její slova nečekal, protože na ní vykulil oči a rychle zavřel tlamu, jak se bál, že by ho malá vlčice mohla o zoubky připravit.
„Jak jsi přišla na něco takového, Odine?“ nechápal Vlčíšek a dával si dobrý pozor na to, aby před vlčicí zuby příliš necenil.
„No, zrovna mi zoubek vypadl a dávám je Javorce! To je víla, která sbírá zoubky. Třeba byste mohli uzavřít obchod. Ona by ti dávala zoubky a ty bys je dával jako záruku,“ navrhla Vlčíškovi.
„To asi nepůjde, Odine, nebude ti prostě stačit můj slib?“ ptal se Vlčíšek.
„Slib? Ale jak můžu věřit, že mi ho splníš?“ ptala se pochybovačně. „Yggi si také něco přál a ty jsi mu to nesplnil. Jak můžu vědět, že si to třeba nerozmyslíš a nebudeš se tomu chtít vyhnout?“ zajímala se.
Vlčíšek se asi nikdy nesetkal s vlčicí, která tolik stála o to, aby se jí nějaké přání splnilo. Slíbil to! A ona nemínila čekat půl roku, nebo kdovíjak dlouho, jestli ten slib bude platit.
„Javorko! Javorko, vylez!“ Odine ztratila trpělivost a zvedla se, pobíhala chvíli kolem a urputně zuběnku Javorku volala.
„Odine, co tu tak křičíš?“ nechápala Javorka, když se konečně ukázala. Odine jí před packy vyplivla svůj vypadlý zoubek a dřepla si zadek. „Tak. A teď se dohodněte. Ty mu budeš dávat zuby a on je bude dávat všem, kterým něco slíbí. Jako záruku,“ trvala na svém Odine a čekala, až ti dva začnou něco dělat. Třeba vyjednávat, nebo tak něco – ale entity se po sobě jen nejistě dívali jako by tak docela nechápali, co od toho mají čekat.
„To přeci nejde, Odine, takhle to nefunguje. Navíc co je to vůbec za záruku? Zuby místo slibu? To přeci nedává smysl,“ snažila se Javorka plán Odine vymluvit, ale ta vypadala přesvědčená o tom, že přesně takhle to bude.
„Co by nedávalo?“ zamračila se Odine. „To jsou jen výmluvy. Musí přeci existovat nějaká záruka!“
„Víš co, Odine? Já si vezmu tenhle zoubek, ano? A dám ti odměnu, tak jako vždycky, a pak půjdu. A Vlčíšek ti vysvětlí, jak to funguje s přáním, dobře?“
Javorka se to snažila usmlouvat, ale nebylo to snadné. Odine se tvářila nabručeně a bylo vidět, že se jí to nelíbí. Javorka se jen omluvně podívala po Vlčíškovi, který tam stál jako opařený a nejspíše litoval, že bude před vlčicí bez pomoci. Co s ní měl asi tak dělat?

+7 + 3

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 1/4

Odine couldn't stop thinking about Vlčíšek. Ever since they had visited him on that high mountain she had been thinking about him and his promise. She didn't want to trust him to grant her wish so easily when he told Yggi that he wouldn't bring Dante to them. It probably didn't surprise her, but it was her first encounter with an entity and it was quite disappointing. Plus, how could she tell that Vlčíšek hadn't lied to her? She couldn't. Her magic, as her padre had said, would not appear until around the time she was born. That would be... well, it would be a long time.
In her dream, Vlčíšek had appeared to her, looking a little more elegant than he had on the mountain whose name she had forgotten, or the padre hadn't even told them.
"But Odine, what are you doing here? I thought you had already told me your wish," the white wolf remarked, smelling of freshly fallen snow.
Odine just stared at him for a moment, wondering what she would say to Vlčíšek. "I would, but I think I'd want some sort of guarantee that my wish would actually come true," the she-wolf stated, looking at the wolf with some anticipation.
"A guarantee?" Vlčíšek wondered at the little wolf lady's words. "What kind of guarantee would you imagine, little Odine?"
Odine didn't have an answer to that – but she certainly wanted to know what Vlčíšek could give her. Specifically and with a guarantee. She knew that he didn't have to give her anything – but if he promised something, he would also have to deliver.

//Ragar
11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních

Odine nebyla ze svého neúspěchu tak skleslá, když viděla, že Yggimu to zase také nejde tak dobře, jak by si asi býval přál. Jeho neúspěch byl odpovědí toho jejího. Cítila se lépe - jen o trochu. Vyrazili dolů z hor, ale padre jim neřekl, kam mají jít, rozhodně nad tím však přemýšlela. Nevěděla, jestli tu byly ještě další hory, ale chtěla toho vidět co nejvíce, aby věděla, kde co je, až nadejde den, kdy s otcem nebudou. S madre ve svém životě tak nějak sama od sebe přestala počítat. Kdy že jí vlastně viděla naposledy? Už si ani nevzpomněla.
Cesta dolů by byla asi bezproblémová, kdyby si padre nesedl na klacek a nečekal, že ho budou vozit. Odine si ho sjížděla pohledem a tak trochu očekávala, že to nemyslí vážně, ale opak byl pravdou. Ne, padre to myslel smrtelně vážně. Odine nechápala, jak by ho vůbec mohli utáhnout! Musel být hrozně těžký! A také že byl. Otec halekal a oni neměli příliš na výběr. Snažila se ze všech sil otce tlačit, ale ono to moc nejelo. Občas to šlo trochu rychleji, ale asi ne tak, jak si otec přál. Bylo to frustrující. A to ani neviděla, jak Yggiho kláda srazila a on skončil ve sněhu. Ona si nestěžovala. Ona prostě šla dál.
Odine to stálo hodně sil, aby se otec povozil, ale ona už byla proti všemu otupělá. Neuvědomovala si, že to bylo špatně, prostě poslouchala a snad doufala, že je otec pochválí, že bude rád. Yggi to nakonec vzdal a ona sama otce na kládě neutáhla. Yggi se na otce frustrovaně utrhl, ale jí bylo vlastně jedno, jestli se svezou nebo ne - a bylo jí to jedno o to více, když slyšela hlas mladšího bratra. Hlas, který by tady rozhodně nečekala. Našpicovala uši a strčila do Yggiho, který vrčel na otce. Slyšel ho také? Nebo to byla jen hra její mysli? "Dante?" pohlédla na Yggiho. Že by Vlčíšek jeho přání přeci jen splnil?

21. Zkus postavit Iglú

Otec jim dal vzácnou chvilku na odpočinek a zatím si plácal něco ze sněhu. Odine ho chvíli jen pozorovala, držela se u Yggiho, který mlčel a jí se to nelíbilo. Dokonce ani nevyl. Byl na ní naštvaný? Nestihla se ho zeptat, protože se Yggi pustil do napodobování otce a drcl do ní, aby jí pomohl. A tak přesně to dělala. Pomáhala. Něco plácali, ale moc jim to nešlo. Otcova socha byla celkem dobrá a vypadala jako on, ale ta jejich? Inu, malým vlčatům to zrovna dobře nešlo.
"Hm, zkusím si postavit domeček," zabručela Odine, které to připadalo mnohem jednodušší. Stačilo hrabat, ne? Tady bylo sněhu více než dost, a tak pro malé vlče bylo snadné si vykopat díru, trochu jí upravit a udělat z ní domov - nebo si to alespoň myslela.
Ta část kopání šla sama. Bylo to snadné a celkem rychlé, ale to ostatní? To už bylo horší. Odine chodila kolem své nové nory a snažila se z ní udělat domeček, ale moc jí to nešlo. A navíc jí začínala být zima. Bylo to celé takové protivné a akorát jí to kazilo náladu - a nebylo to o nic lepší, když jí domeček velkolepě spadl na hlavu.
Vyhrabala se ze sněhu a otřepala se. Sníh létal na všechny strany, ale měla toho všeho tak akorát dost. Chvíli na troskách svého domečku skákala, aby ho zcela zahladila - a pak si všimla, že padre míří pryč a Yggi jí popohání, aby je následovala. Ještě na domeček vyplázla růžový jazyk a rozběhla se sněhem za bráškou.

>>Sráz

//ciao madre