Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 5/10 • Varja

Odine k jezeru nijak nespěchala. Nepotřebovala tam, jen se cítila ztraceně a prázdně. Hledala něco, co nemohla najít a co dost možná ani neexistovala. Cítila se starší, nebyla však moudřejší. Chyběl jí domov, který nikdy neměla, chyběli jí bratři a dokonce i otec. Na matku si sotva vzpomněla. Zmizela moc dávno, její hlavinka už si sotva vybavovala její podobu. Byla zahořklá. Jak mohla být ani ne roční vlčice plná hořkosti? Snadno. To, čemu byla od narození vystavilo, udělalo své. Chtěla být chvíli sama, jen se svými myšlenkami, místo toho však u jezera narazila na nějakého otrapu. To jí tak chybělo. Zůstala stát na okraji lesa a zamračeně ho sledovala. Nevšiml si jí, ale trvalo to jen chvíli.

Duben 4/10 • Yggi

Odine si povzdechla. Samozřejmě věděla, že Yggi měl pravdu. Jeho otázka dávala smysl a bylo jasné, že si jí bude klást, ostatně i ona si jí kladla. Proč nemohli být spolu, když to bylo to jediné, co si přáli? Odpověď byla pochopitelně úplně jasná, když se nad tím někdo zamyslel. "Protože jsme všichni jiní," řekla mu mírně a přitiskla se k němu, protože u něj vždy hledala útěchu - byl to ostatně její starší bratr a ona byla jeho malá sestra.
Odine se u svého bratra uvelebila a tiše vydechla. Čekala jeho otázku ještě dříve, než skutečně přišla. Musela se nad tím usmát, protože jí připadalo, že byla značně zbytečná. "Asi je to magie," řekla nakonec jako by to nebylo zřejmé. Její bratři nevládli stejnou mocí jako ona. Připadalo jí to zvláštní, ale nepřála si koneckonců vždy přesně tohle - aby byla silnější. No, a teď byla. Možná byla drobnější a nebyla tak silná, ale její magie vše vynahrazovala. Postupně je objevovala a milovala to. Vždy po nich toužila a teď je měla. Všechny do jedné.
"Dante neví, kde jsme, ale já vím, kde je on. Kdyby věděl, že jsme tady, přišel by," ujistila ho. Věděla to s naprostou jistotou. "On mě nepotřeboval," dodala. Yggi ano.

Duben 3/10 • Yggi

Odine pokývala hlavou, protože jí nepřekvapila Yggiho slova. Bylo to skoro jako by je předvídala, ale ne úplně. Jen ho znala. Až příliš dobře. Yggi jí držel, než klesl k ní do mechu do kterého jí sám předtím shodil. Ona se k němu přitulila. "A ty jsi náš bratr," řekla mu jemně a nosem mu přejela po tváři tak jak to dělal on jí. Vždycky. Už od mala. "Ale už nejsme vlčátka, Yggi. Každý má nějakou cestu, i ty. Dante tíhne k Vrbě, my... tak docela ne," povzdechla si. Byli oba příliš jiní. Dante těžil ze svého italského jména a z toho, že ho přijali jako menšího než byli oni. Měli na ně silnější vliv, ale s tím se nedalo nic dělat. Už bylo pozdě něco z toho napravit.
"Navíc si jsem celkem jistá, že bys se mnou cestovat nechtěl," dodala. Byla tulačka - bylo to něco, co k ní přišlo zcela přirozeně, přesto se však stabilně a trochu sebedestruktivně stále vracela k vlkovi, který jí jako jediný mohl dát to, co celou dobu hledala. Ten jediný druh lásky, který znala.

Duben 2/10 • Yggi

Odine by se bývala Yggimu věšela na záda pořád, její bratr byl však pochopitelně silnější. Vždycky byl - tedy alespoň v některých věcech. Když šlo o magie, svou sestru předčit nemohl. Kdyby bývala chtěla, zmizela by mu pod packami, nebo by ho schvátila bolestí - nebo rovnou elektřinou. Dobře cítila jeho emoce a vnímala jeho myšlenky jako své vlastní. Nepotřebovala slova, aby mu rozuměla, protože pokud někomu rozuměla, pak to byli její milovaní bratři. "Je ve Vrbě," odpověděla bratrovi. Ona Vrbu zrovna dvakrát nemusela - měla pocit, že tam nepatří. Její sestřenice a bratranci byli příliš... jiní. A strýc, ač to byl jistě laskavý vlk, byl možná laskavý až příliš. Ona znala jiný druh lásky - a přesně ten vyhledávala i u svých společníků.
"Ale je v pořádku, nedělej si o něj takové starosti. Ani o mě, když už jsme u toho," dodala a natáhla se k němu, aby u svého bratra našla útěchu - tak jako vždy.

Duben 1/10 | Yggi

Odine se naučila být sama. Naučila se to, protože jí nakonec nic jiného nezbylo a ač se snažila udržovat vztahy se svými bratry, občas to bylo příliš komplikované (byla si celkem jistá, že bratři by nenašli přílišné pochopení pro její vztahy) - navíc měla vlčice vždy pocit, že jsou jí blízko, když jejich myšlenky žily v její mysli jako by patřily jí samotné. Yggi byl hlasitý, cítila jeho stesk i obavy, a protože věděla, kde přesně je, automaticky se pomalu vydala tím směrem. Její krok byl lehký a když se rozběhla, vlál za ní dlouhý, stříbřitý plášť. Cesta jí netrvala dlouho, byla rychlá a Yggi nebyl daleko.
Viděl jí, když se mihla na okraji jeho zorného pole a sama pro sebe se musela usmát, když jí volal. Jistě, že jí volal! Vždyť na ní také tak intenzivně myslel!
"Yggi?" oslovila ho zpoza stromů a trochu zlomyslně po něm hravě skočila. Byla stále a navždy menší než on, a tak mu to jen sotva mohlo uškodit. Chtěla, aby byli zase jako vlčata, jenže už to nikdy nemohlo být stejné.

Březen 10/10 – Zest

„Já ti dám takovou blbku!“ zavrčela Odine a sklonila se k tomu dupajícímu vlčeti – vypadal jako jezevec a namyšlený byl tedy pořádně. Odine měla chuť ho prostě vzít a hodit ho do jezera, ale říkala si, že to možná není nejlepší nápad – co když to dítě neumělo plavat? Inu, to nebyla její starost, řekla si nakonec. Pokud byl tak neschopný, možná ho rodiče neměli nechávat, aby se tady toulal takhle sám. Viděla, jak se jí vlče snad skoro vysmívá, a to nemohla vystát. „Být tebou, tak bych mě moc neprovokovala!“ prohlásila Odine, jenže Zest si z ní jen dělal dobrý den.

Březen 9/10 – Zest

Odine byla sama. A tu samotu si užívala trochu více než společnost. Nevěděla, kdy se to z ní stalo, nevěděla, kdy preferovala společnost jen svých vlastních myšlenek, bylo to však lepší, než aby se jí někdo na něco vyptával, nebo aby dělala nějakou otročinu otci. Bratři jí chyběli, ale začínala si zvykat, že byla sama. Bylo to smutné? Ano, ale bylo to asi tak trochu nevyhnutelné.
Samota ostatně byla mnohem lepší než to, co přišlo poté. Stála tam a náhle do ní něco – nebo někdo – vrazil. Bylo to malé vlče, které se řítilo jako nezřízená střela přímo na ní a vůbec nebrzdilo. Pořádně si natlouklo nos, ale dobře mu tak! „Co si jako myslíš, že děláš?!“ vyjela na něj Odine.

Březen 8/10 - Maia

Rozešly se kolem jezera, ale Odine věděla, že to byla jen procházka. Nic si od toho neslibovala. Věděla, že ať už byli její bratři kdekoliv, u jezera na ní asi nečekali. Jistě, byla to škoda, ale s tím nic dělat nemohla. "To teda jde, pořádně," souhlasila Odine.
A to můžeš být asi ráda, že tě tou magií neposlala na druhý konec světa," ujistila jí. "A to ani nemluvím o všech dalších magických eskapádách, ale je pravda, že mám magii moc ráda," prohlásila. "Máš také nějakou magii?" ptala se a zkoumavě se vlčici zadívala do očí - už věděla, že se z nich dá leccos vyčíst.
"Život je asi lepší, rozhodně to tak zní," souhlasila. "A jo, docela tu je živo. A to jsem si jistá, že ještě nevím o všem, co se tady tak děje. Rozhodně toho není málo," ujistila Maiu. "Nudit se tu nebudeš," slíbila jí. Věděla, že jí ještě nebyl ani rok, už ale leccos prožila.
"To jsou, miluji je," přikývl a povzdechla si. Kde jim jen byl konec? "já vím, že moje rodina asi není úplně normální," ujistila vlčici, ale se zájmem na ní pohlédla. "Tvá také ne?" zajímala se. To byla novinka. Zatím se zdálo, že všichni měli ideální rodinou pohodu.

Březen 7/10 - Maia

Odine byla ráda, že jí Maia nabídla pomocnou tlapku, ale nemyslela si, že to bude tak snadné. Pochybovala, že by se tady její bratři najednou vyloupli - byla by ráda, ale pochybovala o tom, přesto jí však krátká procházka připadala jako velice dobrý nápad. "Tahle krajina má všechno," ujistila Maiu. "Já toho tedy zatím moc neviděla, ale můj otec mi říkal, že kromě vysokých hor je tady i poušť. Někde na jihu," řekla Maie zamyšleně. "A všechno je tady protkané magií," dodala, ale to jistě sama brzy pozná. Pro ní to nebylo nic nového, ostatně se tady narodila, tušila však, že pro někoho, kdo odsud nepocházel to bude celé trochu horší.
Odine trochu překvapilo, že Maia dobře ví, kdo je Smrt, ale přikývla. "Jo, to je přesně ona. Není moc přátelská, co?" zazubila se. "A jo, je jich tu víc. Otec mi říkal, že právě na té pouští žije Život, to je bratr Smrti. No a v Zimě jsme na vrcholu hory potkali Vlčiška," řekla jí. Ten asi nijak užitečný nebyl, ale byl milý - a navíc jim pak přivedl Danteho, tak se možná s tou užitečností trochu pletla. "Všichni ti dovedou splnit nějaké přání, když jim doneseš to, co mají rádi," dodala, aby Maiu poučila.
Odine přikývla. "To nic," ujistila Maiu. "On otec stejně není úplně nejlepší. A kdybych tak měla brášky, byla bych úplně spokojená," povzdechla si a usmála se. "To je od tebe hezké," řekla jí upřímně. Setkala se samými milými vlky - otázka byla, proč tihle vlci nebyli její rodinou?

Březen 6/10 - Maia

Odine přikývla a rozhlédla se. Inu, pokud jí Maia chtěla pomoct, tak by mohly začít tady - ostatně by její bratři klidně mohli být někde poblíž. Dlouho tu nebyla, ale ani jednoho z nich necítila. Říkala si, že za zkoušku to stálo. "Tak se můžeme podívat kolem?" zeptala se Maii, protože se zdálo, že by jí opravdu moc chtěla pomoci. To jen Odine nevěděla, jak by to bylo proveditelné.
"Už se těším na jaro," kývla vlčice, protože věděla, že po jaře přijde léto. A věděla, že v létě už bude dost velká, aby měla svou magii a nemusela se cítit tak moc bezradně. Ta myšlenka byla skvělá. Ale ano, i na maliny se celkem těšila. "Myslím, že na ně v lesích určitě narazíš. Já jsem něco z toho ochutnala," přikývla, aby dodala Maie naději, že si v létě na bobulích jistě pochutná.
Otázka na rodiče musela nevyhnutelně přijít a Odine chvíli nevěděla, co by měla Maie říct. "No, tátovi jsem se omylem ztratila, když jsme byli navštívit Smrt. To je místní Bohyně," vysvětlovala. "Přemístila mě daleko od nich a já tak vlastně vůbec nevím, kde otec je. A matka... matku jsem neviděla od léta," přiznala. "Ani nevím, co se s ní stalo, kde je, kam šla. Prostě... zmizela," vysvětlila jí. Chtěla se tomu vyhnout - jo, možná měla říct, že prostě utekla. To asi bylo akceptovatelné jako roztomilost. Inu, ona toho v životě moc roztomilého neměla.

Březen 5/10 - Maia

Její naděje, že třeba Danteho nebo Yggiho potkala zmizela, ale nebylo to tak hrozné. Vlastně ani nečekala, že by jí vlčice pomohla, protože věděla, že její bratři mohli být kdekoliv. Zase zmizeli a ona zůstala sama, ale tak nakonec to nebylo tak zlé. Byla schopná se sama o sebe postarat. Navíc tohle bylo přesně to, co před pár měsíci tak moc chtěli. Zbavit se otce - jenže byli rozdělení. Přesně, jak říkal Cyril. "Aha," kývla zamračeně. "To se nedá nic dělat, já si je někde najdu," ujistila vlčici. "Kdyby to bylo tak snadné, ale já vůbec nevím, kde je hledat," vysvětlila jí.
Řeč byla o jídle a ač nechápala, proč se na ně Maia ptá, chytila se toho. Co by ne, bylo to něco, co by asi jiné vlče zajímalo, ale ona byla tak trochu ztracená - ač docela jinak, než jak by si Maia myslela. "Hm, já je měla v létě, když jsem byla maličká. Moc mi chutnaly," vzpomínka na léto, vzpomínka na matku, vzpomínka na jediný domov, který kdy poznala. "Za chvíli třeba zase vyrostou," řekla Maie.
Otázka na smečku byla vlastně další zajímavou věcí, ale ač možná nějakou smečku měla, nikdy v žádné doopravdy nebyla. "Jsem tulák," řekla Maie, protože tak to cítila. Vrba někde existovala, ale nikdo nevěděl, kde leží a ona po ní nepátrala.

Březen 4/10 - Maia

Odine se ulevilo, že se vlčice nevyptávala. Nechtěla zase v někom vzbuzovat hrůzu jako se jí to povedlo u Jasnavy. Pamatovala si, jak jí vyděsila tím, když jí vyprávěla jen trochu ze svého krátkého života, nepotřebovala to asi vykládat kde komu, říkala si. A vlčice navíc vypadala přátelsky, asi by to nezvládla a podobně jako Jasnava by si akorát dělala starosti. Jako by se o sebe nedovedla postarat. Inu, rybu si ulovit zvládla a víc než najít nějaký úkryt a jídlo nepotřebovala. To jí otec naučil. "Ale třeba jsi viděla mé bratry. Ty jsou trochu ztracení," řekla nakonec, protože přeci jen jí Dante s Yggim chyběli. A navíc vůbec nevěděla, kde jim byl konec. Na to, že měli držet spolu se jim to příliš nedařilo.
"Já jsem Odine, těší mě, Maio," představila se vychovaně.
Otázka jí zarazila, ale hned si vzpomněla na červené lesní plody, které ochutnala jako malá v létě. Vybavila si jejich sladkou chuť a zamávala ocáskem: "maliny," vyhrkla hned jako správné vlče.

Březen 3/10 - Maia

Bylo zřejmé, že cizinka nebyla nepřátelská. Odine byla rychlá a byla si skoro jistá, že by se jí povedlo utéct, kdyby jí chtěl někdo ublížit, ale to se jí zatím nestalo. Nikdo jí ublížit nechtěl - asi to bylo tím, že byla pořád malá a vlci byli přirozeně spíše ochranitelští k malým vlčatům. A ona rozhodně byla menší, než by na svůj věk být měla. Byl to ještě pozůstatek toho, jak těžce se jí vedlo po jejím narození.
Překvapilo jí, když se vlčice zeptala, zda se ztratila. Na chvíli jí to zarazilo. Ztratila se? Ne, jistě, že se neztratila - tedy, svým způsobem vlastně ano, ale proč by to měla vykládat vlčici, která by jí akorát chtěla vodit domů. Kam domů? Vždyť žádný pořádný domov ani neměla. A rodiče? Kdo ví, kde těm byl konec.
Na vlčici se však jen usmála. "Ne," ujistila jí. "Jsem tu sama," řekla jí. Hledala své bratry, to ano. Nikoho jiného nepotřebovala.

Březen 2/10 - Maia

Bylo to první jaro, které Odine zažívala - a bylo nádherné. Byl už večer, ale stmívalo se mnohem později než během kruté zimy a ona se tak ještě ve světle zapadajícího slunce mohla kochat květinami, které pomalu vyrážely ze země směrem ke slunci, které hřálo - ne tolik jako v létě, které jako malá chlupatá kulička poznala, ale oproti zimnímu marastu to byly chvíle, které vlčici vlévaly novou silu do žil.
Došla k tomu jezeru, kde už se s pár vlky setkala a ani tentokrát tu nebyla sama. Její společnice stála u jezera a pila - skoro jako by nepila celé týdny, ba dokonce měsíce, tak hltala.
Odine jí chvíli pozorovala, než vykročila směrem k ní. "Dobrý den," pronesla, čímž na sebe upozornila. Nechtěla vlčici nějak nepříjemně překvapit.

Odine se na svého staršího bratra zadívala s vážností - chápala, proč se nechce rozdělit, ale dávalo to přeci perfektní smysl, no ne? "Úkoly jsou tři, my jsme tři. Dává to smysl, no ne?" jemně do něho šťouchla - i do Danteho, když souhlasil se svým úkolem. Jen ona mohla vědět, proč sama sobě dala ten nejtěžší úkol. Věděla, že Yggi a Dante by to nezvládli. Yggi nesvedl přesvědčit ani sám sebe, že rodina je nejdůležitější a Dante... milovala ho, ale kdo ví, co mu nalila do hlavy jejich teta - a strýc, připomněla si. Bylo jí to trochu líto, co se však dalo dělat? Byla rozhodnutá, a také byla přesvědčená o tom, že to zvládne nejlépe. Hodila se na to. Možná neměla sílu tak jako Yggi a nebyla tak dobrodružná, uměla si však poradit. Navíc ji to přišlo jako takový nesmysl! Nevěřit si jen protože se někdo jiný popere. To ta zvířata neměla nic lepšího na práci?
A tak se s bratry rozloučila a odhodlaně se vydala na louku, kde by se asi daly srnky očekávat. Už dávno nebyla tím malým vlčetem, které bylo přesvědčené, že srnky jsou masožravé a žerou vlčata. Nebála se - jediný strach, který cítila, byl ten z neúspěchu.
Odine si to rázovala přímo na louku ke stádu srnek. Neskrývala se, a tak jí ta stvoření pozorovala přinejmenším podezíravě, ale neutíkali. Neměli k tomu důvod, jen úplně nejhorší lovec na světě by šel tak jako ona teď - vlčice na prahu dospělosti.
"Prej si nevěříte," začala Odine bez pozdravu i bez toho, aniž by jim řekla, kdo je a proč sem přišla. Srnky se po sobě podívaly - ale nikdo z nich nic neřekl. "Tak teď zase začnete," informovala je.
"A ty jsi kdo, že si myslíš, že tě budeme poslouchat?" Zeptal se jí někdo ze stáda. Odine se snažila neprotočit oči v sloup.
"Jsem Odine a posílá mě váš strom, že prý vás mám nějak usmířit, kvůli těm vlkům, co tady způsobili ten chaos," vysvětlila nakonec vlčice neochotně.
"A tvoje řešení je, že nám řekneš, že si prostě máme zase začít věřit?" ptal se jí onen odvážlivec. Odine se zamračila, ale chvíli nic neříkala. "Více méně. Nemáte jediný důvod si nevěřit," poznamenala, protože to tak prostě viděla.
"A to si myslíš proč, ty chytrá?" zeptal se jí zase srnec, který odvážně aspoň vystoupil ze stáda. Odine se bránila tomu, aby mu před očima necvakla zuby. Vážně se s ní dohadovalo... jídlo?
"Protože to tak je," trvala vlčice na svém, než si tragicky povzdechla a pokračovala: "to si vážně myslíte, že jen protože si jdou dva nějací tupci po krku se musíte začít nenávidět i vy? Co je to za blbost," protočila oči v sloup. Srnec se opravdu na chvíli zarazil. Došli mu argumenty? Nebo se na to prostě jen díval jinak?
"Ale to přeci není vůbec tak jednoduché!" namítl srnec.
"Ne? A proč by nebylo? Očividně jste tu spolu vycházeli, než sem přišli. No, tak spolu teď všichni budete vycházet dál. Podle Gaii jste s tím začali vy. Proč?" ptala se jich - ne, že by jí to zajímalo, ale opravdu jen kvůli tomu se obrátili proti sobě? Něco jí na tom nehrálo.
"Protože když jsme viděli, jak si jdou po krku, došlo nám, že přesně takhle by někdo mohl jít po krku nám! To přeci nemůžeme takhle nechat!" namítla srnka.
Odine nad tím jen zakroutila hlavou. "Vždy vám půjde někdo po krku. Doteď jste tady žili podle nějakých pravidel, která jste se rozhodli změnit kvůli vlkům, kteří si usmysleli, že jsou více než pravidla. A přesto vidíte, že mám pravdu, jen se snažíte hledat výmluvy a vykrucovat se, protože víte, že jste udělali hloupost. Takže co? Půjdete se omluvit ostatním? Začnete si znovu věřit? Protože pokud nebudete držet spolu, pak budete jen vy proti všem. A až vás sem někdo přijde opravdu lovit, budete pěkně v háji," prohlásila Odine. Věděla, že nezní jako docela malé vlče - jenže ona toho prožila tolik za svůj tak krátký život, že nějaké roztržky mezi srnkami jí mohly být srdečně jedno, jenže ona tu přesto stála - protož jí to řekl strom - a snažila se pomoct. Co to o ní vypovídalo? "Rodina je to nejdůležitější, co máte. I kdyby to neměla být pokrevní rodina," dodala.
Srnka nakonec poraženě přikývla. "Máš pravdu, škvrně. Takhle jsme jenom jedno stádo, ale s ostatními jsme celým lesem," souhlasila a stádo skutečně přitakávalo. "Napravíme to. Všem se omluvíme a dáme se zase dohromady. Společně jsme silnější," souhlasila. Odine spokojeně přikývla. "Dobře tedy. Tak já řeknu Gaie, že jste dostali rozum," a s těmi slovy se vracela ke stromu, který jí v prvé řadě tenhle úkol dal. Nakonec to nebylo tak těžké. Přeci jen je však celkem převálcovala argumenty.
Byla zvědavá, jestli už mají bratři také hotovo.