Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Armanské hory
Loterie 2/5

Odine svého otce poslouchala, protože o magiích zřejmě věděl hodně - nebo alespoň dost na to, aby to Odine vsakovala jako houba. Byly to znalosti, které jí nikdo jiný dát nemohl. A ona je chtěla všechny. "To je spoustu magií," zamumlala si Odine pro sebe - ale vlastně nevěděla kolik vlk magií může mít a jestli vůbec existuje nějaké omezení. Hodně nad tím přemýšlela - a rozhodla se, že Smrt nakonec požádá o totéž oč požádala Vlčíška. Chtěla být silnější. Možná jí Smrt mohla pomoct? Samozřejmě to znělo děsivě, ale ona zjistila, že se nebojí - i když možná velmi brzy změní názor.
"Aha," prohlásila Odine zamyšleně - měla madre vůbec nějakou magii? Urputně si snažila vzpomenout si jakou barvu očí madre měla, ale... zjistila, že si nevzpomíná. Ať už tedy měla barvu jakoukoliv, o magii to nic nevypovídalo - asi. "Třeba ani žádnou neměla," prohlásila, ale nezáleželo na tom. Ona jí mít bude, protože pro to udělá všechno. Chtěla být silná, tak jako její otec.
Život, hm, k tomu asi také budu muset jít? Když taky dává magie, říkala si Odine, ale nějaké přebarvování se jí moc nezdálo. Líbil se jí její kožíšek takový, jaký byl. "Tak se pak podíváme i k Životovi, chci vidět všechny magie!" řekla svému otci a tak trochu doufala, že na ní kvůli tomu bude hrdý. Říkala si, že byla škoda, že se její magie nemůže projevit teď, protože závan odvahy zmizel ve chvíli, kdy Odine vykročila ke stavbě o které padre řekl, že tam sídlí Smrt. Jít s nimi nechtěl, ale říkala si, že kdyby něco, tak je ochrání... ne?

//Stará zřícenina (přes Jedlový pás)

//Dlouhá řeka
Loterie 5/5

Otec se pustil do demonstrace svých magií - bylo evidentní, že se jimi chtěl chlubit. Znovu je přinutil zastavit a znovu se rozběhnout. Ten pocit Odine znala, a přesto jí to znovu překvapilo. Nebylo to nic příjemného - mohla jen vlastní vůlí stáhnout uši dozadu, ale vzdor byl proti otci marný - přesto to bylo lepší než poprvé. Nebylo to nové, nebylo to tolik děsivé. Šlo to. Navíc si o ukázku ostatně i sami řekli, a tak jim otec vše ukazoval. "A tohle... tohle můžeme umět také? Dá se nějak poznat, jakou budeme mít magii?" zajímala se Odine - protože to chtěla také! Chtěla to tak moc, ta touha po magiích a po moci byla i u tak malého vlčata překvapivá, bylo to však dáno tím, že byla fyzicky menší a slabší než bratři. Chtěla se jim vyrovnat, a tak uchváceně sledovala vše, co jim otec ukazoval, nejvíce se jí však líbila ta magie, která přikazovala. Kdyby to uměla, jak snadné by bylo přikázat Dantemu, aby nikam nechodil! Bylo by to perfektní! Už by si na tetu ani nevzpomněl, kdyby chtěla. A mohl by být s nimi. Na to si ale musela ještě počkat.
Elektřinu už znala, ale líbilo se jí, jak otci ježila srst. A vytahovat vodu ze země? To se jevilo užitečné. "Takže i oheň se dá ovládat," pokývala si pro sebe hlavou zamyšleně.
A pak přišla na řadu neviditelnost! To bylo něco skvělého. Otec nejprve zmizel sám, a pak zmizeli i oni! Najednou tam prostě... nebyli! I když celou dobu stáli na místě?! To Odine naprosto fascinovalo! Tak tohle bylo nejlepší. Umět prostě zmizet a jít, kam se mi zachce!

//Severní Galvatar

Loterie 5/5

Odine se rozhodla trochu projít. Otec s Yggim byli jen o kus dál a jí se podařilo uprchnout před dohledem svého bratra, který byl všudypřítomný. Hlídal jí snad na každém kroku jako by se snad bál, že mu zmizí stejně jako Dante - to samozřejmě v plánu neměla. Nehodlala se nikam vypravit. Byla spokojená tam, kde byla - s ním a s otcem po boku. Její fixace na bratra byla asi trochu nezdravá, ale nic na jejich rodinných vztazích nebylo normální. Myslela na Danteho, který byl bůhvíkde. Chyběl jí, ale bála se o tom s Yggim mluvit. Bála se, že přejal otcův názor a teď jejich mladším bratrem pohrdal. Doufala, že tomu tak nebylo. Slíbili si, že budou všichni vždy spolu, ne? A pro Odine to stále platilo, nechtěla svého mladšího bratra zatratit. Nevěděla, co jim budoucnost přinese, ale ač čas plynul, zdálo se, že dospívali jen velmi pomalu. Věděla, že tímhle tempem léto přijde až za mnoho let (ač to samozřejmě byl nesmysl, ale Odine to tak prostě cítila - byla netrpělivá). Nezbylo jí nic jiného, než naděje, že se setkají ještě dříve.

Odine was confused. Everything in her life seemed to be changing in a way that was incomprehensible to her. The she-wolf was still small, and so it made sense that she sometimes groped for things that other, more experienced wolves would probably find understandable, but she had been through a lot in her seven months of life.
Unlike other wolf cubs, she had gained a father she feared and who was now the center of her life, having taught her and Yggi magic and even protected them in his own way. And the mother she adored? She was gone. Where? No one knew. Her father didn't care, and Odine found that she didn't really care either. The only thing that bothered her was Dante.
Dante had ended up with an aunt who was quite disturbing to the little wolf girl. She was the complete opposite of a madre... that is, a mother who was speechless and didn't tell them more than was strictly necessary. Zia Lia, on the other hand, told them too much. The threatening words were still swirling in her head, and it bothered her even more that Dante had chosen her over them. And his father would take care of him just as much as he would take care of them! He'd said so himself. Their father was good, their father protected them, and Dante had chosen the she-wolf who threatened to burn their eyes out rather. Poor Dante. What was he doing and where was he? Was he in the Willows? Odine was probably the only one who was worried about him because his father wouldn't even hear of him, but that was normal. He wasn't his, as he put it. But Yggi wanted him back as much as she did. They must have worked it out somehow. It had to work somehow! And that was exactly why she needed her magic.

Odine teprve vše poznávala. Tohle byla její první zima a ona se všemu teprve učila. Vše bylo nové, lesklé a zajímavé. Odine vzpomínala na chvíle, kdy se setkala s Jasnavou u jezera, protože jí stále leželo v hlavě to klouzání na ledě, které jí učila. Nesmírně jí to bavilo a ač přemýšlela nad tím, jak zvláštně se na ní Jasnava dívala, když jí vykládala o své rodině – ve skutečnosti byla Jasnava zděšená – stejně jí zbyla příjemná vzpomínka.
Odine tehdy pozorovala, jak Jasnava hladce klouže po zamrzlém jezeře. Tehdy se s jistým přesvědčováním rozhodla, že se chce naučit klouzat stejně jako Jasnava.
Jasnava Odine ukázala, jak správně rozložit váhu těla a jak vnímat led pod tlapkami. Pomalými a jistými pohyby Odine začala napodobovat Jasnavu, která jí zezačátku vozila za sebou, když se držela jejího ocasu. První pokusy byly nejisté, ale postupně získávala sebevědomí. Jasnava byla trpělivá učitelka a vedla Odine k tomu, aby se zvládla klouzat sama. Odine to zkoušela a padala, nevzdala se. Na to byla moc tvrdohlavá.
Od té doby už uplynula nějaká doba a Odine si říkala, že to musí vyzkoušet znovu.
Nebylo nic jednoduššího než se vydat k zamrzlému jezeru, když byli s otcem kousek od něho. S jistotou, kterou jí Jasnava dodala, Odine vstoupila na led.
Yggi stál na břehu jezera a bedlivě sledoval každý její pohyb. Byl připraven zasáhnout, kdyby se cokoliv stalo. Jeho ochranitelské instinkty byly silné a nikdy by nedovolil, aby se Odine něco stalo. Yggi ji bedlivě sledoval s touhou chránit její nevinnost a nadšení. Oba už však byli poznamenaní životem – a to jim ještě nebyl ani rok.
Odine to celé vydržela docela dlouho. Klouzala se s radostí, kterou pro vlčici s tak jemným jižanským kožíškem nebyl úplně typický, dalo se však říct, že klouzání na ledu se stalo jejím novým oblíbeným způsobem trávení času – minimálně v zimě, říkala si, by to byla zábavná kratochvíle. Škoda, že nikdy jindy led nebyl, říkala si.
Byla vděčná Jasnavě za to, že jí vůbec napadlo jí něco takového naučit. Věděla, že to nebylo samozřejmé, zvlášť protože Odine k ní nepatřila. Uvědomovala si, že se o ní vůbec nemusela zajímat a nechat jí ve sněhu samotnou. Díky Wylanovi věděla, že ne všichni vlci jsou jako její rodiče, kteří byli jejím hlavním handicapem. Její rodiče byli komplikovaní a dost možná vůbec žádná vlčata mít neměli, ale Odine a její bratři se narodili a byli tady – už to nešlo vzít zpět a ač si o otci ze začátku mohli myslet cokoliv, nakonec se ukázalo, že na něho byl docela spoleh. Docela. Odine si chtěla zasloužit jeho obdiv a také jen kvůli němu se tak moc snažila zlepšit svou fyzickou zdatnost. Uměla lovit ryby a ač tušila, že jinak z ní lovkyně asi příliš nebude, rozhodla se zdokonalit ve všem ostatním.
Každý den toužila po magiích. Magie byly něco, co jí lákalo ze všeho nejvíce. Nacházela v nich mnohem větší moc než ve fyzickém lovu, který si zatím neuměla ani představit. Viděla záblesky, otec je to trochu učil, ale ona na to nebyla. Yggi se do těchto věcí hrnul mnohem více než ona a Odine mohla jen doufat, že existuje nějaká magie, která chytí králíka za ní – otec se však o ničem takovém nezmínil. Byla to škoda, protože to bylo zrovna něco, co by se jí hodilo.
Kdyby tak měla nějakou zvláštní moc, říkala si, protože to bylo opravdu něco v co doufala. Věděla, že Smrt nebyla přátelská, ale snad by jí o něco takového mohla požádat, až se tam konečně vydají. Mohla doufat, že to bude brzy. Věděla, že fyzicky nikdy nebude nejsilnější. Magie měly být její cestou.

Přidáno.

Loterie 2/5

Odine na bratra jen přikývla - a nemuseli ani čekat dlouho, protože otec se objevil záhy. Odine zvedla hlavu a zadívala se na něho, jak se blížil jejich směrem. Kdy se jen stalo, že se ho přestala bát? Ptala se sama sebe. Dokonce ho snad vyhlížela, těšila se z jeho přítomnosti. Nebyl to nejlepší vlk, to asi ne, ale byl něčím o čem Odine měla jen velmi malé povědomí. Byl rodinou, byl jejím domovem, tak jako Yggi, tak jako Dante. Matku, jak si malá vlčice uvědomila, ze svého vědomí zcela vypustila, tak jako ona vypustila je. Nebo opustila. Nakonec zapomněla i na Danteho, kterého nechala samotného. Nejraději by se ho vydala hledat, ale říkala si, že s otcem je jim teď lépe. A pokud měl otec pravdu, pak je s matčinou rodinou, což sice nebylo nejlepší, ale byl v bezpečí. Snad.
To, co odmítala akceptovat to, že by byl Dante neschopný. Ne, všichni věděli, že to ona nebyla příliš zdatná. Matka musela mít jiný důvod, jen Odine už zkrátka nezajímal.
Odine chtěla Danteho omlouvat, ale nakonec to neudělala. Věděla, že otec by to nikdy nerespektoval. Navíc mu řekl krysa. To se nelíbilo ani Odine, protože Dante nevěděl, že otec byl nakonec dobrý. Lepší, než kdy byla madre. Matka. Teď už to byla jen matka.
"Ta vlčice byla dost hrozná," přisvědčila Odine. "Vrba asi nebude tak dobrá," dodala zamyšleně a zatěkala pohledem k Yggimu, jestli s tímhle názorem souhlasí. Měli se tam tedy vůbec vypravovat?
"Také mám kamínky," kývla Odine a zvědavě se podívala po bratrovi, který se hned chopil toho, aby vyzval otce k tomu, aby jim předvedl magie. "Viděli jsme dvě," připomněla mu. "Ještě ten blesk. Je toho více? Co všechno může vlk umět, otče? Znáš všechny magie?" zajímala se hned a oči jí zářily. Chtěla vědět, co nejvíce. Zvlášť, pokud Smrt nebyla daleko.

//Armánské hory

//Sráz
Loterie 5/5

Společně s Yggim šli napřed - ač poněkud neúmyslně. Padre se někde zdržel, uvědomila si Odine, když neslyšela jeho odpovědi na jejich všetečné otázky. Chtěl je přeci někam vzít, ne? Tak kde byl?! Odine se rozhlížela kolem dokola. Říkal přeci, že půjdou tudy? Dokonce vykročil tímhle směrem. Neměli by se tedy vrátit.
Odine však nebyla sama. Byla s Yggim na kterého se mohla vždy spolehnout. "Jsme sami," poznamenala překvapeně a znovu se rozhlédla. Nechtěla se vzdalovat, s Yggim se přeci jen shodli, že je pro ně lepší, když budou s otcem. "Co teď? Chceš tu počkat?" ptala se ho, ale to jen protože by sama nikdy nikam nešla. Když nebyli s otcem, měli na výběr veskrze tři možnosti - mohli se vydat do Vrby, nebo do jiné smečky, nebo vlastně kamkoliv, nebo tu mohli čekat, až se k nim otec přidá. Odine sama nevěděla, co chce, ale získala k otci náklonost, kterou sama neuměla vysvětlit. Toužila po jeho pozornosti. A tak trochu tajně doufala, že se Yggi rozhodne počkat.

6/28

Odine už zase bolel zoubek. Nebylo na tom nic tak hrozného, protože už to znala. Zoubek vypadne a ona ho dá Javorce, tak jako už několikrát předtím. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Zoubek jí za pár dní vypadl a ona uháněla do lesa - ani nevěděla, jestli je to nutné, ale prostě to dělala. Říkala si, že se Javorka třeba neukáže, kdyby jí zavolala poblíž tatínka. Ani jí nikdy nenapadlo zeptat se Yggiho, jestli vílu taky vidí a jestli jí nosí svoje zoubky. Hm, možná by to stálo za to, říkala si, když přihopkala do lesa a volala Javorku tak dlouho, dokud se neobjevila.
"Ale ale, Odine, další zoubek?" ptala se Javorka zvědavě a Odine nadšeně přikývla. Přinesla ho Javorce k nohám a zamávala ocáskem. "Tady," pronesla hrdě a pošoupla ho čumáčkem blíže.
"Ještě chvíli a už ti nebudu mít co nosit," posteskla si vlčice, ale Javorka se zasmála.
"Věř mi, že zoubků máš ještě více než dost," ujistila jí víla a zoubek si vzala.
"Vážně?" ujišťovala se Odine.
"Vážně," kývla Javorka. "Nemusíš si dělat starosti, ještě na tebe nějaké drobnosti za odměnu čekají. Už víš, co by jsi s odměnou chtěla dělat?" zajímala se Javorka.
"Zatím ne. Ale padre... tedy tatínek říkal, že nás vezme za entitami. A víš, že už jsem viděla Vlčíška. Tak jsem zvědavá na ty ostatní," pronesla Odine.
"To zní zábavně. Jen si dávej pozor na Smrt, ta není zrovna přátelská. Ale může ti dát za kamínky nějaké zajímavé věci."
"Vážně? Tak to já si dám pozor, ale zeptám se jí na to!" prohlásila Odine nadšeně - ani si nevšimla, jak nejistě se Javorka tváří, protože už se Odine zase loučila a pelášila domů. To, aby jí padre neutekl.

+ 7 + 1

Loterie 4/5
Leden 1/10 • Dante a Yggi

Odine dorostla do svých paciček. Vyrostla a oči se jí zabarvily do fialova, přesto se však velikostí nemohla rovnat svým bratrům. Byli větší, silnější, ale ona byla rychlá a... krásná. V mnohém připomínala matku jen s drobným dotekem otcových černých detailů. Bylo lepší, že na ní už nemyslela. Ať zmizela kamkoliv, nemluvila o ní. Vzpomínka na matku byla pryč. To, kdo Odine chyběl byl jejich otec - od té doby, co ho opustili, aby našli Vrbu a Danteho na něho často myslela. Co asi dělal a kde byl? Věděla, že by na něho myslet neměla, ale na rozdíl od matky je otec nikdy neopustil.
Odine se zabalila do svého stříbřitého pláště, který jí příliš tepla neposkytoval, ale už bylo chladno a ona mohla alespoň předstírat, že se s ním cítí lépe.
Své bratry našla snadno. Vždy věděla, kde jsou. A to, že byli spolu? To se jí nemohlo líbit více. "Dante! Yggi!" zvolala a popoběhla, aby se vetřela k nim. Vždy k sobě měli blízko. To se nikdy nezměnilo.

Prosinec 10/10

Odine se šla projít. Pěkně se s Jasnavou klouzala a nezůstaly jí v hlavě žádné starosti, přeci jen by se však mohla trochu více zatoulat, než se vrátí k padremu. Padre, ač se k nim choval lépe, jí zase tolik nechyběl, ale Yggi ano. Yggi vždycky. Nechtěla ho nechávat samotného dlouho, přeci jen však chtěla prozkoumat všechny zajímavé věci, které po cestě najde. Mnoho jich nebylo, protože vše bylo skryté pod sněhem, i sám sníh byl však nesmírně zajímavý. Stále ho zkoumala, protože si na něj pod svýma pacinkama nemohla zvyknout. Chvíli si v něm hrála, než se znovu držela cesty. Nemusela se bát, že by otce a Yggiho nenašla, byli nedaleko, přesto jí mysl stále sklouzávala k tomu, že by se vracet nemusela - nikdy by však svého bratra neopustila. Oni dva se museli držet spolu, aby nalezli Danteho. Tak to zkrátka bylo a mělo být.

Prosinec 9/10 • Jasnava

Byla pravda, že Odine se bála toho, co otec s těmi blesky udělal, ale protože jim vysušil kožíšek, nijak zvlášť na tom nezáleželo. "Dobře, tak já už si příště dám pozor," slíbila Jasnavě jakoby nic.
Odine se trochu lekla, když Jasnava vyjekla. "No, protože jsme na ní s Yggim zírali," vysvětlila. "Dante vypadal v pořádku, chtěl, abychom šli s nimi, ale mě se nelíbila. Otce známe a chová se k nám lépe," ujistila Jasnavu, přesto se na ní podívala nechápavě. "Obejmout? Co to je?" nechápala. Jasnava nic neřekla, jen malou vlčici objala. A bylo to poprvé, co tak vůbec někdo učinil v celém půlroce jejího života.
"Moc nevím, jaké magie jsou. Ale jednou nám otec přikázal, abychom ho poslechli a my jsme museli. To je asi také magie. Ale ta by se mi nelíbila. Ale jeden vlk, kterého jsme poznali uměl ovládat emoce. To se mi líbilo více, protože jsem se pak cítila hezky a nechal zmizet můj strach," vysvětlovala Odine překotně.
Odine nakonec na Jasnavinu nabídku kývla. Stála na všech čtyřech a ujišťovala Jasnavu, že jí ocásek neprokousne, pořádně se však chytla a společně se tak klouzaly na jezeře. Pro Odine to byl jeden z nejlepších dní v jejím životě.

Prosinec 8/10 • Jasnava

Odine si nebyla jistá, jestli to je, nebo není normální. Jí to rozhodně normální připadalo, protože se o ní přeci jen nikdo nikdy pořádně nestaral. Padre očekával, že je zocelí a snažil se je učit, ale to, že je máchal v ledové vodě, nebo je nechal, aby ho táhli na saních? Nad tím se ani nepozastavila. Běžný den v životě Odinových vlčat. "Ale my jsme neonemocněli. Padre nás osušil ohněm," připomněla Jasnavě, protože měla tendenci otce omluvit. Přeci jen se k nim nechoval zase tak špatně. Už.
"Mám dva brášky. Ale Dante je teď pryč. On odešel s naší tetou, ale mě přišla zlá, tak jsme radši zůstali s otcem," vysvětlila Jasnavě. "Říkala, že by nám měla vypálit oči, ale Yggi říkal, to je můj další bráška, že se pro Danteho vrátíme," vysvětlovala a u toho máchala ocáskem jako by to bylo naprosto normální a běžné.
"To jo, zima byla zatím vážně zábavná," přitakala. "Jé, tak to se na kytičky těším. Ještě jsem je pořádně neviděla. Nasbírám si všechny," ujistila Jasnavu, která jí sice říkala, že zima bude ještě chvíli trvat, ale o to více se Odine těšila na jaro. Bylo to vlastně poprvé, co se dozvěděla o existenci ročních období trochu konkrétněji. "Tak to já se ale těším na jaro. To už budu dost velká, abych měla magie," pronesla spokojeně.
Odine se více soustředila na to bruslení. Zapřela se a vyštrachala se zpátky na nohy s pomocí Jasnavy. Bylo to něco nového a skoro neuvěřitelného, nebyla zvyklá na péči, zvlášť od madre, která je jen sledovala. "To nevím," prohlásila Odine, ale vypadala až příliš nadšeně. Rozhodla se to zkoušet znovu i s tím, že spadne. Jinak se to asi nenaučí.

Prosinec 7/10 • Jasnava

Odine nadšeně přikývla. Názorná ukázka asi bude opravdu lepší, říkala si zamyšleně a zvědavě Jasnavu pozorovala. Už se učila lovit, tohle jistě zvládne také! Pokud tedy nebude záležet na síle, v tom stále příliš dobrá nebyla.
"Nezní. Byla to pořádně ledová řeka," postěžovala si Odine, ale spíše nad tím už nepřemýšlela. "On nás nemáčel, jen řekl, abychom tam vydrželi co nejdéle. Můj bráška, Yggi, tam vydržel hrozně dlouho, ale já vylezla brzy, doufala jsem, že to padre nebude přehánět a že ho nechá vylézt ven, aby nenastydl. Ale naštěstí nás pak zahřál, když zapálil strom bleskem," vysvětlovala Jasnavě - samozřejmě jí nedocházelo, jak chaoticky to znělo. Ona si s tím už starosti nedělala, teď si lavičku lámala kvůli Dantemu, ne kvůli ledové vodě.
"Maminka? Maminka... je z Vrby," řekla Jasnavě. Tím jediným si vlastně byla celkem jistá. "To nevadí, že nebudu mít huňatější kožíšek. Je zima, ale není to tak hrozné," řekla Jasnavě, ale to Odine ještě nevěděla, jak dlouho taková zima bude trvat. "Ale máš moc hezký kožíšek! Doufám, že budu mít také takový. A kytičky. Ty kytičky jsou moc pěkné!"
Odine zasněně přemýšlela o jaře. Ještě ho nezažila, ale znělo to pěkně. "To zní hezky. A přijde jaro brzy? Já vím, že až bude vážně velké horko a slunce, tak to bude doba, kdy jsem se narodila. Je to po jaře?" ptala se Odine, protože to vlastně nevěděla. Padre jí to neřekl.
Odine tedy Jasnavu sledovala, jak bruslí. Dávala jí rady, které ale Odine hned musela otestovat. Jasnava měla pravdu, led opravdu hodně klouzal, ale Odine se zaryla drápky a odrazila se - a překvapivě se i udržela, než se jí rozjely nožky a ona spadla. Po břiše dojela až k Jasnavě. Trochu si natloukla, ale nebylo to tak zlé. Jak se ale dostat zpátky na nohy? "Co teď?" ptala se a vzhlížela ke své učitelce.

kytičky a mušličky prosím

25 mušlí, 20 květin a 2 perly!

Prosinec 6/10 • Jasnava

Odine zvědavě zvedla hlavu k vlčici s hezkým věnečkem na hlavě a zakroutila hlavou. "Ne, nikdy jsem nezkoušela bruslit. Jak se to dělá?" ptala se zvědavě a udělala krok směrem k zamrzlému jezeru. Znělo to vlastně docela zábavně. Otec na ní navíc nevolal, že už musejí jít, a tak usoudila, že měla čas na to se s Jasnavou učit bruslit. Nechtěla si takovou příležitost nechat ujít. Otec by jí určitě bruslit neučil!
"Třeba, když mě a mého brášku učil lovit ryby, nebo zkoušel jak dlouho vydržíme v řece," prohlásila, ale nezdálo se, že by jí to dělalo nějaké starosti. Byla zvyklá, že je otec takhle zkoušel. Nevěděla, že to nebylo tak docela normální a že její otec byl psychopat, který rozhodně neměl mít na starosti žádná vlčata. "Můj otec je ze severu, ale já asi ne. Já nemám moc huňatý kožíšek. Možná jsem na huňatý kožíšek ještě malá," zabručela, ale zvědavě se rozhlédla. "A to bude kvést všechno jako tvůj věneček? Já jaro asi také ještě neviděla. To se těším," prohlásila Odine a zvedla se, aby se tedy s Jasnavou zahřála pohybem. "Tak jo, chci. Zkusíme!" pronesla nadšeně jako by jí ještě před chvílí nad hlavou nevisel šedý obláček smutku.