Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odine si nebyla jistá, jestli tohle místo vůbec chtěla hledat. Kdyby se jí někdo zeptal před rokem (dobře, nebyl to ještě úplně rok, ale bez kousíčku už skoro ano), tak by neváhala. Hned by se vydala do Vrby - v její mysli to byla dlouho pohádková říše zázraků, kde je rodina, která se o ní postará. Pak matka zmizela. A s ní i Dante. Zůstal jen otec. Ať na něho měla rozporuplné názory, alespoň zůstal. A pak tady byla tahle tetka a všichni rodinní příslušníci z matčiny strany o kterých neměla ani tušení. Co by dala jako malé vlče za rodinu? Všechno na světě. Teď? Nebyla si jistá, jestli jí za to někdo stojí. Snad Dante s Yggim. Těm jediným věřila. "Já to tady ale nehledala," opáčila Odine a rozhlédla se - bylo to tady pěkné, to ano, ale nebyla si jistá, jestli tohle byl domov. Neuměla si představit, že by někde zakotvila a tam zůstala. Bylo to pro ní nepředstavitelné.
Když se jí teta zeptala na tu banální otázku, uvědomila si, že hlady přímo umírá. Nejedla už kdovíjak dlouho. Nechtěl přiznávat slabost, ale nakonec přeci jen přikývla. "Mám," připustila. Možná mohla žádat svou rodinu alespoň o trochu jídla, no ne?

Květen 2/10 | Odin

Odine byla sama, ale tak nějak zjistila, že té samotě přivykla. Nevadilo jí to a když se dívala přes jezero, přemítala nad tím, co by měla dělat teď - kam jít, co dělat. Co se od ní čekalo? Měla pocit, že umí přežít, znala hrstku vlků, ale nikoho pořádně. Neměla důvěru vůbec k nikomu - k nikomu, kdo nebyl Yggi nebo Dante. A ti byli kdovíkde.
K jejímu překvapení se před ní objevil vlk, kterého nečekala ani trochu. Byl to její otec, kterého by si s jiným vlkem splést nemohla - už kvůli té jeho kovové noze, která byla dost nápadná. Nemělo jí překvapit, že na ní její otec vejral jako by si nebyl jistý, kdo před ním stál - na jeho obhajobu od zimy vyrostla - byla sice pořád menší na to, že jí měl být brzy rok, ale už nebyla malinké vlčátko. "Jo, to jsem já. Odine," připomněla mu, ale neměla vlastně pocit, že by jí tak někdy řekl od chvíle, co se rozhodl jí pojmenovat po sobě. "Jasně, že žiju, zvládnu se o sebe postarat," prohlásila, hrdá sama na sebe. On je sice trochu učil, ale pak už se musela postarat sama o sebe. A to celkem zvládala. "Smrt mě tehdy v zimě teleportovala pryč," vysvětlila mu, ač se neptal. Možná - spíš určitě - ho to ani nezajímalo.
"Nevím. Setkala jsem se s ním na chvíli v nějakém divném lese s mluvícím stromem, ale pak... jsme se zase rozdělili. Ty jsi se s ním neviděl?" ptala se otce, ale evidentně se s ním neviděl. To by se jí přeci neptal, kde je.

Ze všech míst na světě musela skončit zrovna tady. Nechápala to. Tolik si sem přála dojít a teď tu stála a nezanechalo to v ní vůbec nic. Popravdě? Čekala více. Doufala, že když přijde do míst, která její matka nazývala domovem, že se něco stane, že jí to změní. Nestalo se nic. Na zklamání si však už tak nějak zvykla. Bylo přítomno v každém okamžiku jejího života.
Možná doufala, že se setká s nějakým jiným, milejším příbuzným, než zrovna s Liou a ač Dante tvrdil, že Lia byla skvělá a vlastně vůbec ta nejlepší teta jakou mohli mít, Odine si to nemyslela. Spíš si říkala, že se její mladší bratr musel někde silně udeřit do hlavy (a nebo ho do hlavy udeřila Lia? To znělo pravděpodobněji), ale musela svého bratra ochránit. Možná bylo nakonec dobře, že byla tady. Možná Dante dovede Yggiho sem. A až budou všichni tři spolu, svět bude zase o něco lepší.
"Ne," řekla Lie. "Ale pořád mě naučil víc než máti, která se zdejchla hned, jak zavětřila příležitost," ušklíbla se Odine. Možná pořád mluvili o té rodinné soudružnosti, ale ona z ní zatím teda moc neviděla. Nebo prostě jen celá její rodina byla jedno velké zklamání. "Úplně ne," připustila. "Prostě jsem se objevila tady za rohem," vysvětlila. Ještě pořád jí mohla Smrt poslat kdovíkam. Bála se, že se teď bude přemisťovat z místa na místo, ale zatím stála pevně na místě. Zatím.

//Hrušňový sad

Odine nikdo pořádně nenaučil, jak se poznají hranice smečky, ani co by měla dělat, když se na takových hranicích octne, ale i kdyby jí to někdo řekl, asi by jí na tom nezáleželo. Nevěděla proč, ale cítila pachy vlků, které jí byly povědomé. Připomínaly jí domov - byl to samozřejmě nesmysl, protože žádný domov neměla, ale ten pach tady jí zvláštně uklidňoval. Nemínila se tomu pocitu podvolit, a tak vstoupila mezi stromy - všechno to byly vrby. Kdyby Odine věděla, jak vrby vypadají, možná by jí napadlo, kam právě došla - a kdyby byla mladší, možná by to v ní i něco zanechalo, jenže bylo už příliš pozdě a Odine nebyla malé roztomilé vlčátko. Byla to nabručená puberťačka, která se naučila být sama. To, co na ní čekalo v těch bájných Vrbách o kterých jí matka kdysi dávno říkala, jí nezajímalo tolik jako by jí to zajímalo, když jí bylo jen pár měsíců. Tehdy netoužila po ničem jiném než se sem vydat. Teď, když tu byla, jí na tom nemohlo záležet méně. Byla ztracená a neměla nikoho. I kdyby v tomhle lese někoho potkala, co to pro ní bude znamenat? Co od života chtěla, co čekala? Měla se otočit a zkusit najít bratry? Nebo tady byla z nějakého důvodu?
Kráčela lesem, aniž by jí někdo zastavil. Nakonec se však zastavila sama - a to teprve, když spatřila vlčici, kterou už znala. Byla to Zia Lia - jak si pamatovala od Danteho. A ona v tu ránu nevěděla, jak se zachovat - už jí však došlo, že tohle teda musela být Vrbová smečka.

//teleport z Čárylesa

Stalo se to znovu. Místo toho, aby plánovala, kam se se svými bratry vydá, se octla na nějakém neznámém místě. Sama. Znovu. Když si to uvědomila, bylo jí do breku. Chvíli jen bezradně stála na místě a rozhlížela se. Vůbec netušila, kde se nachází, nepoznávala to tady, ale bylo tu teplo. Chvíli jí ani nedocházelo, že to asi znamenalo, že zima byla pryč, ale ani z toho neměla radost. Kde to ksakru byla?
Byla z toho unavená. Stála tady a čekala, jestli se třeba nepřenese zase někam jinam, ale nic se nestalo. Nevěděla, zda to byla zrovna výhra. Byla z toho nešťastná, protože nevěděla, co to znamená. "Myslím, že už to stačilo!" zavolala naštvaně a zadupala packama do země. Chybělo málo, aby se rozbrečela, ale měla za to, že tohle by už mohlo stačit. Smrt si z ní už udělala dobrý den dostatečně a ona doufala, že se na místě zdrží déle než dvě hodiny.
Nevěděla, kde je, ale tady zůstávat nechtěla - a tak šla rovnou za nosem.

//Vrbový lesík

Odine byla hrdá na to, jak dobře to zvládli. A byla šťastná, protože byli všichni tři zase spolu. Odine nepřemýšlela nijak dlouho nad tím, jak to Gaia myslela - zdálo se jí, že tu byli jen pár hodin, ale veskrze na tom nezáleželo, protože byla s těmi na kterých jí záleželo. Její bratři tu byli s ní a ona nemohla být spokojenější. Otec byl kdovíkde a oni už byli jen kousek od dospělosti. Chybělo jim málo a Odine si to uvědomovala. Mohli si teď konečně dělat, co chtěli.
Když Gaia zmizela, mrkla na své brášky, kteří jí dělali společnost. "Tak co, kam půjdeme teď?" ptala se jich, její úsměv velký a nakažlivý. Mohli jít kamkoliv! Dante možná chtěl zpátky do Vrby, ale kouzlo bylo, že tam nemuseli. Kdyby chtěli, mohli si klidně založit svojí vlastní smečku! Kdo by jim bránil? Už byli velcí. Nezáleželo na tom.
Odine však netušila, že osud měl jiné plány - a tak místo toho, aby se vydala na nějaké další šílené dobrodružství se svými bratry prostě zmizela.

//teleport do Hrušňového sadu

Květen 1/10 | Odin

Odine si na samotu začínala zvykat. Ztratila se rodičům i bratrům, a tak po světě chodila docela sama. Už jí to ani nepřipadalo divné. Uměla se spolehnout sama na sebe a ač jí ještě nebyl ani rok, vždycky si nějak poradila. Občas si říkala, jak skvělé by bylo být znovu malým vlčetem, ona však nikdy pořádně nepoznala jaké to je být na někom závislá. Ale otec jí přesto chyběl, to sama sobě musela přiznat. Nebyl zrovna ukázkový, to byla pravda, ale bylo to to jediné, co kdy poznala, a tak jí přirozeně chyběl. Zvládla být sama, ale nechtěla být - to byl ten zásadní rozdíl. Zvládne to, o tom nepochybovala, ale chtěla mít někoho vedle sebe na koho by se mohla spolehnout.
Došla k jezeru a rozhlédla se. Doufala, že se tu ukáže třeba Yggi, nebo Dante. Kde byl asi jejím bráškům konec? Cyril měl pravdu, došlo jí, rozdělili se a ona s tím vůbec nic nezmohla. Kéž by tak mohla jít domů. Ať už to bylo kdekoliv.

//Moc děkuji za super akci a poprosím hvězdičku do magie myšlenek a 50 mušliček

// Přidáno

Odine didn't know how to decide. She had her big insecurities, but she didn't know how to deal with them. How would she know either, when she was so young? No one had told her what she should do or how she should behave, no one had given her advice or help. Her parents... her parents were gone. God knows where her mother ended up, and her father... well, her father was gone. Or did she lose him? No, it didn't matter. She knew full well that wherever her father was, he certainly wasn't looking for her. So should she be looking for him? Or should she go to the Willows and find her life there? She wasn't at all sure what to do or what she herself would want. The truth was, she had never known a true home. She had never known anything that even slightly showed the right family atmosphere or dynamic. Her mom had said maybe three words to her in her lifetime and... Dad maybe shouldn't have spoken at all, he just liked to listen so much and she realized she missed it. He was the only parent she'd ever really known, so what was she supposed to do? What was expected of her? She was alone. And she had no idea what to do. She could have been sensible, she could have gone back to the Willows - or she could have done anything at all. She was no longer a child, and she had no idea how to take care of herself. She knew what to do. And so maybe being left alone was actually her good fortune.

Odine se rozhodla, že se vrátí ke Gaie. Přeci jen si řekli, že tam se znovu setkají. Byla zvědavá, jestli splnili svůj úkol, ale nikdo z nich nepřišel, že by potřeboval pomoci. Nepochybovala o nich, ale přeci jen si říkala, jak jim to asi šlo. První se ukázal Yggi a chvíli po něm se přidal i Dante. Evidentně se jim všem povedlo úkol splnit, protože se všechna vlčátka tvářila až příliš spokojeně, hrdí na sebe a na to, jak se jim vedlo. No co! Ještě, aby na sebe nebyli zaslouženě hrdí!
„Splněno?“ zeptala se brášků, aby na strom nepokřikovala jen tak – a když jí to oba potvrdili, koukla na strom s obličejem, který je sledoval. „Hele, Gaio, už máme hotovo. Vyřešili jsme všechny problémy tvého lesa, jsme tedy dost dobří? Jsme tvoji šampioni?“ ptala se Odine – ani netušila, kdy se stala mluvčí jejich skupiny, ale evidentně tomu tak už bylo. A vlastně ani netušila, kdy začala tak stát o to, aby byla nějaký šampion mluvícího stromu.
Říkala si, že bratři jistě odvedli dobrou práci. Věřila jim. A věřila i sobě, že splnila vše tak, aby to bylo pro jejich vyzývatelku dostatečné. Nemohla vědět, jak se vedlo bratrům, ale se sebou byla spokojená. Ta rozhádaná zvířata srovnala do latě. „Nebo máš ještě nějaké úkoly?“

Duben 10/10

Stála na rozcestí. Ty dvě cesty se před ní zcela jasně rozdělovaly. Stála tam a čekala, co se bude dít. Musela si vybrat, ona však nevěděla, kam chce jít, nevěděla, co by měla dělat. Očekávalo se od ní, že nebude jen stát na místě, ale vždyť byla jen malou vlčicí! Nevěděla, co chce. Měla najít otce? Měla se vydat do smečky své matky, vstříc svému mladšímu bratrovi? Odine si nebyla jistá. Kdyby existoval nějaký vlčí ekvivalent házení mincí, Odine by neváhala, jenže takhle si musela prostě vybrat. A to nebylo vůbec snadné. Byla k smrti nerozhodná. Vždyť také byla jen malé vlče. Čekala, že jí přijde někdo pomoct. Jenže nikdo nepřišel. Byla stále sama.

Duben 9/10

Nevěděla, jak se ohledně toho cítila. Že by jí chyběl otec? Možná. Přeci jen vždy věděl, co dělat, prováděl je životem i Gallireou a ač se na něho nedalo spolehnout, nechtěl jim ublížit – tedy… ne smrtelně. Určitě by je dozajista nikdy nezabil – to, že vrčel na Danteho bylo zapříčiněné tím, že si Dante začínal. Zcela určitě to byla bráškova chyba. Chápala to, samozřejmě, Dante to myslel dobře, měl pocit, že je otec ohrožuje, ona to tak však nikdy necítila. Uvědomila si, že otce opravdu miluje. Neuvědomila si, jak moc jí chybí, dokud tu s ní nebyl a nevedl jí. Chyběla i ona jemu? Přemýšlel, kam se mu ztratila? Možná by ho měla najít. Možná by se měla vykašlat na nejistotu Vrby a vrátit se k otci. Kde mu však mohl být konec?

Duben 8/10

Odine došla do lesa, ale její myšlenky byly stejně nepříjemné. Byly depresivní, ale asi na tom nebylo nic neobvyklého. Odine dospívala a která dívka v tomhle věku neměla deprese a existenční krizi? Odine nebyla ničím jiná, jen… neměla nikoho kolem sebe a když už se o ní náhodou někdo zajímal – tak jako ten cizinec u jezera – ona ho odpálkovala s tím, že se s nikým bavit nechce. Ona se ale opravdu s nikým bavit nechtěla. Neměla, co by říkala. Chtěla jen být sama. V tuhle chvíli by jí nepomohla ani společnost jejích bratrů. Bylo to smutné, ano, ale ona byla v opravdu zoufalé situaci. Ztratila otce, který byl sice hrozný, ale byl to otec. Možná, že jí chyběl nejvíce ze všeho.

Duben 7/10 • Varja

Odine na sobě nedala nic znát, jen kývla. „Super. S nikým mluvit nechci, tak si dej voraz,“ prohlásila protivně, ale šla k Varjovi blíž – ne však, aby si sedla a povídala si s ním, ale aby ho obešla. Rozešla se pak kolem jezera a ani se za přátelským huňáčem neohlédla. Šla si po svých a mohla jen cítit, jak se za ní vlk díval. Bylo jí to jedno. Nevěnovala mu pozornost, upínala se jen na své vlastní myšlenky, na to, jak zoufalá vlastně byla, na to, jak nevěděla, co se sebou. Byla moc malá na to, aby se s tímhle vypořádávala. Možná… možná se měla vydat do Vrby. Možná se měla přestat bát toho, co na ní v matčině smečce čekalo.

Duben 6/10 • Varja

Odine se blíže nechtělo, ale nakonec přeci jen o kousek blíže přišla. Proč by ne, říkala si. Nemohlo jí nic hrozit – byla sice sama, ale byla dost rychlá na to, aby v případě nutnosti prostě utekla, vlk však byl velký. To jí trochu znepokojovalo, protože kdyby jó chtěl, mohl jí snadno čapnout a… a co? Mohl jí ublížit? Mohl jí zakousnout? Setkala by se pak se Smrtí? A co by se dělo pak? Její myšlenky se ubíraly docela jiným směrem – takovým, který by asi Varja od mladé vlčice nečekal. „Čau,“ broukla nakonec vlčice, přestože ani nevěděla, jestli se vlkem bavit chce. Asi vlastně ani ne. „Hele, já se s tebou asi bavit nechci,“ řekla nakonec. No co, prostě neměla náladu na nějaké náhodné kamarádšofty.