Gallirea - Příspěvky uživatele

163 (5)

Odine se na chvíli zamyslela a přikývla. "To asi dává smysl. Taky bych nešla nikam jinam, když bych věděla, že tohle je domov," souhlasila. Jenže ona právě žádný takový pravý domov neměla. To na tom bylo to nejhorší. Neexistovalo místo, kde by měla kořeny. "Pro mě je domov... celá Gallirea," řekla nakonec. Ta myšlenka se jí líbila. Mohla tak mít domov úplně kdekoliv se jí zachce.
"Na jihu... no, třeba se tam někdy podívám," kývla zamyšleně, ale vlastně se jí ani tolik nechtělo. neznělo to zrovna zábavně. "Slaná voda, fuj," zabručela souhlasně, ale to už se Regis ptal na její oblíbené magie. Zvedla hlavičku a zamávala ocáskem - její nadšení bylo přímo hmatatelné. "Hrozně moc! Už aby bylo léto!" prohlásila nadšeně.
"Líbí se mi jich tolik! Můj otec mi jich pár ukazoval. Třeba umí ovládat vlky, jak se mu zachce. Ta se mi moc nelíbila, ale pak jsem viděla vlka, který ovládal emoce a myšlenky. Ale nejvíc se mi líbila neviditelnost. Tu mi také ukazoval otec. Umí úplně zmizet," vysvětlovala Regisovi překotně. Bylo evidentní, co jí momentálně nejvíce zajímalo. Magie byly milníkem na který se malá Odine nemohla přestat těšit.
"Myslím, že budou. Slíbili jsme si, že se nikdy nerozdělíme, ale... dospělí kolem nás se rozhodli jinak," posteskla si a znovu hlavu sklonila. Tížilo jí to, ale Regis jí vtáhl do svého vyprávění o bratrovi. To mu asi nevadilo, Odine to však zdrtilo.
"To je hrozné," vydechla malá vlčice, která si neuměla život bez svých bratrů představit. "Já... doufám, že se s brášky nikdy takhle nerozdělím," špitla.

162 (4)

Odine se zamračila, když jí Regis popisoval, co vlastně byla poušť. Nakláněla zvědavě hlavu, protože si to neuměla představit - ale nelíbilo se jí to. "To zní hrozně," souhlasila hned. "Jak jste tam vůbec mohli bydlet?" nechápala. Najednou byla ráda za to, že se narodila v jeskyni. V otcově jeskyni v horách. Skoro se jí po Vallhale stýskalo, protože to byl jediný domov, který zběžně poznala. A otec říkal, že je tam vždy vítaná, přesto... se jí tam příliš nechtělo. "Ještě, že tady žádná poušť není," pronesla spokojeně.
"Fuj. Slaná? Proč by někdo dělal slanou vodu?" nechápala. Taková zbytečnost!
Odine si nebyla tak jistá, jestli to do léta uteče, rozhodně se však léta nemohla dočkat. "To doufám. Chci svojí magii," pronesla až příliš spokojeně. Prosila o ní i Smrt a Vlčíška a doufala, že to alespoň k něčemu povede. Nechtěla být pořád tak slabá a závislá na jiných. Chtěla se umět postarat sama o sebe.
"Mě to tak ani nepřipadalo. Hodně jsem se jako malá bála otce. Teď už je to lepší, ale... asi s ním nechci zůstávat," vysvětlila Regisovi. "Jo. Jo...Yggi. Chtěla bych ho najít, abychom už mohli být jen spolu. A pak, kdybychom našli ještě Danteho... vše by bylo v pořádku," posteskla si.
Zaujatě pohlédla na Regise - nechtěl mluvit o rodině a Odine tak nevěděla, jestli se může vyptávat, ale nedalo jí to. "Taky se ti brácha ztratil? Tak jako mě?" ptala se - a doufala, že ona toho svého bráchu najde.

161 (3)

Odine zamyšleně přikývla. Alespoň věděla, jak se jmenuje země ze které pocházela, říkala si - ne, že by to potřebovala tak nutně vědět, ale říkala si, že aspoň nebude působit hloupě. "Páni," vydechla, jak si to vše zkoušela představit. "Poušť? A moře? Jak to tam asi vypadá?" ptala se zvědavě, protože vše, co zatím viděla byly hory a lesy.
"Aha," kývla, protože si ten jiný svět neuměla úplně představit. "Já nic jiného neznám. Asi si neumím představit, jaké to je bez magií," připustila. Přeci jen už když byla maličká jí otec ukázal jaké to je být ovládaná. A pak už to bylo s jejím zájmem o magie jen horší a horší.
"Třeba jo. Třeba mě najdou," posteskla si. Pochybovala, že by se otec tak moc snažil, ale Yggi... Yggi jí určitě hledat bude. Už teď jí chyběla jeho blízkost na kterou byla tak moc zvyklá. Kde jen byl? Achjo. "Pár měsíců, ano. Do léta," řekla Regisovi, protože to jediné věděla - jak rychle to léto přijde? Tím si tak jistá nebyla.
"Tak jo. Třeba se tam setkáme," dodala nadějněji. Mohla v to doufat.
Chvíli přemýšlela nad svou rodinou. Vypadala normálně? O tom silně pochybovala. Tak nějak jí všechny znalosti, které zatím o světě měla, utvrzovaly v tom, že je s nimi něco hodně divně. "No, ta moje je asi zamotaná dost," připustila. "Svého otce jsem dlouho neznala a teprve, když se ukázal mi dal jméno. Nemohla jsem si na něj zvyknout," říkala staršímu vlkovi. "A pak mě a mého bratra vzal pryč. Od matky a od Danteho, to je můj mladší bratr. Matku jsem už neviděla. Myslím, že je mrtvá," řekla Regisovi, ale v jejím hlase nebylo nic než prázdnota. Nevadilo jí to cizinci říci - chtěla vědět, jestli to bylo normální.
Odine se ulevilo, když jí Regis řekl, že nemusí svou rodinu opouštět - Cyril jí přeci jen tvrdil něco docela jiného. Že je bude chtít opustit. "Dobře," vydechla tiše. "K otci se asi vracet nepotřebuji, ale nechci ztratit brášky. Ti mi chybí," řekla Regisovi tiše a položila si hlavu na packy.
Na víc se ho neptala - chápala, že o něčem se nemluvilo snadno.

Únor 1/10 • Machiavelli

Odine byla sama. Ten pocit se jí nelíbil, protože byl zcela neznámý. Nikdy nebyla sama. Vždy byl někdo poblíž. Do dospělosti jí navíc ještě pár měsíců zbývalo, přesto však už byla větší. Už nebyla jen malé klubko chlupů jako v létě. Na jedno takové klubko chlupů narazila docela náhodou. Vlček byl podobně béžový jako ona a pokoušel se lovit. Odine ho chvíli sledovala, ale hned odhadla, že se mu asi dařit nebude. Ani ona nic pořádného sama neulovila, ale... mohla se alespoň tvářit, že ano. No co, vlček to přeci vědět nemohl, ne?
Když už kachna letěla kamsi do tepla, Odine k vlčeti přiskočila a šťouchla do něho packou. "Bacha, aby nebyl oběd z tebe!" prohlásila pobaveně - to samé jí řekla i Smrt. Ta slova se jí líbila, a tak byla ráda, že je mohla hned takhle použít i na tohle malé vlče, které se jen upřímně snažilo něco ulovit. Ne každý však byl lovec, to Odine už dobře věděla.

159 (1)

Odine chvíli přemýšlela, co je vlastně Gallirea, ale usoudila, že je to tohle místo. To jediné, co kdy poznala. Nakonec tedy přikývla. "Jestli je tohle Gallirea, tak ano," kývla. Dosud přeci jen nevěděla, že existuje i jiný svět. "Kde jsi se narodil ty?" ptala se ho hned, protože to vzbudilo její zájem. Bylo to rozhodně něco, co by nečekala. Ani nad tím nepřemýšlela! "Já moc pohádek neslyšela," připustila, ale Regis měl pravdu v tom, že je nepotřebovala. "Takže mi chceš říct, že tam odkud pocházíš ty, nemáte Vlčíška, ani vílu Zuběnku? A že vás tam magie neposílá z místa na místo?" ptala se ho. Takový svět zněl... no, rozhodně bezpečněji než Gallirea.
"Mě se zima tedy také moc nelíbí. Je moc studená," zabručela Odine pro kterou tohle byla vůbec první zima. A už jí to stačilo.
"Já už něco o magiích vím," pochlubila se Odine, protože jí to nedalo. Otec jí ostatně všechno ukázal, než zmizela - otázka však byla, zda jí to k něčemu bude. "Ale myslím, že můj otec nemá žádnou, která by ho ke mě zavedla. A já jsem na magie prý ještě moc malá," postěžovala si.
"Vážně?" zeptala se nadějněji. "A je to kousek? Třeba bychom se tam nakonec našli!" prohlásila, byla to však asi planá naděje. Nebo by tam mohla počkat? Třeba by jí Yggi našel. Mohla v to každopádně doufat.
"Moje rodina asi komplikovaná je," připustila po chvíli, kdy nad tím přemýšlela. Ani Jasnava se na to příliš netvářila a Odine chápala, že na nich asi je něco divného. Nevěděla co, ale divní asi byli. Co s tím mohla dělat? Nic. Regis měl pravdu. Problémy si museli vyřešit sami, ona do toho všeho byla prostě hozená a nevěděla, co s tím. "Jen mi dělá starosti, že byla s mým mladším bratrem. Vypadal v pořádku, ale mám o něj strach," přiznala Regisovi. "Je to... moc složité," řekla mu zamračeně, protože ona sama takové věci řešit nechtěla. Byla malá, a přesto měla tolik obav.
Odine dojedla kousek masa a uložila se. Možná na chvíli usnula. Trochu jí to asi pomohlo.
"Jakože nemusím být vždy se svým otcem a bratrem?" zeptala se ho tiše. "Proč... bys opouštěl svou rodinu?" nechápala.

158
Loterie 4/5
//Klimbavý les

Odine hned přikývla, ráda, že může vlka trochu poučit. V tuhle chvíli se cítila velice chytře. "Já žádné povídačky neslyšela," prohlásila Odine trochu veseleji. "Já Vlčíška rovnou viděla, a tak vím, že je opravdový," řekla mu - znělo to trochu jako že se vytahuje, ale vůbec to tak nemyslela. "Tak třeba když se za ním v zimě vypravíš, tak něco dostaneš," navrhla mu, ale možná Regis vůbec na magie nebyl - to osobně tedy nechápala. Jí magie fascinovaly - asi protože žádnou ještě pořádně neměla.
Odine věděla, že velkou naději na to, že jí tady někdo z rodiny najde, neměla. Regisova slova jí to jen potvrdila, ale naděje umírala poslední, nebo snad ne? "Já vím, ale... třeba ho sem přivede také nějaká magie," posteskla si. Mohla v to jen doufat, ale jen těžko to mohla být pravda. Asi Smrt prostě pořádně nakrkla - nebo se tímhle způsobem jen bavila. "Já vím," pípla vlčice smutně. Nemohli dělat nic. "Ale až bude lepší počasí, tak bych třeba našla cestu k otcově úkrytu. Je někde... v horách. A kousek je Asgaarská smečka, ale... on tam asi moc nechodí," Odine řekla to, co si sama od otce pamatovala, ale nebylo to dost - nebo jí to alespoň připadalo jako velmi nedostatečný popis.
"Asi jo. Prostě se jí nelíbí můj otec," řekla zamračeně. "Ale já přeci nemohla jít s ní, když jí vůbec neznám. Otce alespoň znám," namítla. "Labilní? To znamená, jestli je šílená?" ptala se Regise. "Myslím, že jo, ale jistě to nevím," připustila - rozhodně tak ale vypadala.
Odine vešla za Regisem do nory a udiveně se rozhlédla. Nikdy v žádné noře nebyla, ale tady se jí líbilo. Zamávala ocáskem, ale uklidila se do rohu, aby moc nepřekážela. Bylo to tam ale vážně tak hezky příjemné a útulné. Tady nezmrznou.
"Máš to tu hezké," prohlásila a myslela to zcela upřímně. "Já pořádně domov nikdy neměla," přiznala mu. Vyslovit to nahlas bylo zvláštní - trápilo jí to už hodně dlouho - to, že vlastně nikdy nebyla doma.
"Děkuji," řekla tiše a vzala si maso, které jí vlk nabídl. Už jí pořádně kručelo v žaludku.

Loterie 3/5

"jenže on asi vůbec neví, kde jsem," pronesla Odine zamračeně. Jak by to ostatně mohl vědět? Tenhle les se zdál být docela náhodně vybraným místem ke kterému neměla ona ani Yggi, ba ani padre žádnou vazbu. Bylo to dost hrozné na to, aby nad tím vůbec přemýšlela. Alespoň jí vlk nabídl, že mohla zůstat s ním. Možná tak neumře zimou, která byla horší a horší s tím, jak se slunce sklánělo k západu.
"No, jí se nelíbilo, že jsme zůstali s bratrem s naším otcem, protože náš mladší bráška, který měl být s matkou byl s ní a myslel si, že půjdeme s ním," vysvětlovala Odine překotně, protože stále litovala toho, že Dante nešel s nimi a s otcem. "Dante je asi ve vrbě s ní, ale já se jí trochu bojím," připustila Odine. Nevěděla, že ve Vrbě čekala větší rodina než jen zia Lia, ale i tak souhlasila s Regisem - co kdyby jí celou spálila?!
"To je pravda," poznamenala a nejistě se usmála. Přeci jen byl Regis cizinec a mohl jí říct, aby se postarala sama o sebe, ale nabídl jí pomoc, kterou ráda přijala. "Děkuji," řekla vlkovi upřímně. Nabídkou schovat se v úkrytu neopovrhla a následovala tak Regise, který jí vedl k sobě domů.

//Apatyka Pod kořenem

Loterie 2/5

Když Odine slyšela, že neměla příliš velkou naději na to, aby se prostě jen teleportovala zpátky, její naděje se vytratily. Jak by se mohla vrátit až ke Smrti v téhle zimě a neznalá cesty? Uměla si představit, že budou daleko, věděla, že byli úplně na severu, tam je padre vzal, aby se zocelili, jenže tady bylo tepleji a žádné hory nikde neviděla, a tak ani nevěděla, jak by vůbec mohla najít otcův úkryt. A hledal by jí tam vůbec? Hledal by jí vůbec? Ta myšlenka pro ní byla hrozná, protože moc chtěla, aby se o ní otec bál a toužil jí najít, ale zároveň věděla, že takový není. Dost možná jen mávne packou a půjde si po svých, ale Yggi... ne, Yggi by jí nikdy nenechal samotnou. Určitě se najdou. Neměla o tom sebemenších pochyb. Jen... nevěděla jak.
"Jo, Vlčíška!" přikývla Odine, nadšená mže ví něco více než takový dospělý vlk. "Mému otci dal Vlčíšek dokonce nějakou magii. Prý dává věci vlkům, kteří na něho věří," poučila zrzavého, ráda, že při každém střípku informací dávala tak dobrý pozor.
Odine však viděla na Regisovi, jak si přestává být jistý, že se se svou rodinou kdy setká. Naděje, že by jí otec vyčenichal tu možná byla, ale nemohl vůbec tušit, kam zmizela. A Yggi na to také nepřijde. Byla teď na Smrt naštvaná a chtěla se jí zeptat, proč by něco takového vůbec dělala, ale ne, to jediné, co jí zbývalo, byla naděje, že si k Yggimu znovu najde cestu.

Loterie 1/5

Odine zamyšleně přikývla - s Regisovými slovy přemítala nad tím, jestli by se náhodou nemohla přenést zase zpátky k Yggimu a k otci - obávala se však, že to nebude tak snadné, jak doufala. "A... asi to nejde vrátit, co? Aby mě to vzalo zase zpátky do... za nimi," opravila se. Zapomínala, že nemá domov - nebo ho měla, ale nepamatovala si, kudy k němu šli. Bylo to někde v horách kolem Asgaarské smečky, ale kudy přesně šli? To by z ní Regis nedostal.
"Asi jo," přikývla Odine. "Já viděla jen Smrt. A nebylo to nic moc. A ještě Vlčíška, ale to nevím jestli je Bůh," řekla mu, protože se zdálo, že Regis toho o bozích asi tolik nevěděl. Nebo možná ano a Odine se jen chtěla pochlubit svými drobnými znalostmi.
Odine však přemýšlela jen nad tím, jak se dostat za Yggim - podle všeho to však nebylo tak jednoduché, jak se mohlo zdát. Ani Regis, který byl starší a bezpochyby moudřejší než ona si nevěděl rady.
"Nevím, asi ne. My jsme byli vždycky spolu, nikdy jsme se nerozdělili," řekla Regisovi. "Vlastně jednou, to nás taková divná magická věc vystřelila hrozně daleko, ale to nás padre našel," vysvětlovala mu, i když to asi vůbec nebylo podstatné. "Třeba mě otec najde i tady?" zeptala se Regise a vzhlédla k němu. "Mohl by mě vyčenichat," navrhla, ale nevěděla, jestli po "cestě" zanechávala vůbec nějaký pach. Možná ne. Možná byla opravdu... ztracená. "To asi jo. Jestli je to daleko. Ale já nevím, jestli o mě ve Vrbách vůbec stojí. Já tam nikdy nebyla a moje teta Lia mi chtěla vypálit oči, když jsem jí jednou potkala," řekla Regisovi, protože to tetě nemohla odpustit. Chtěla domů, ale ten pocit, že vlastně žádný domov nemá byla nesmírně ubíjející.
Odine přikývla. Souhlasila s tím, že by měli počkat do rána. "Umrznout nechci," souhlasila. "A můžu jít s tebou?" ptala se opatrně. Nebyla si jistá, jestli by mu měla tak snadno věřit, ale Odine neměla moc na výběr.

Loterie 5/5

Odine se na vlka nejistě podívala. "Tohle se děje... často?" ptala se, protože se jí to nelíbilo. Jak bylo možné, že vůbec zmizela? Tedy... nemělo by jí to asi tolik překvapovat, když viděla, jak otci mizely packy a jak nechal zmizet i je, jenže... tohle bylo něco jiného. A očividně něco běžnějšího než by se jí líbilo.
"To není," kývla Odine - nechtěla spoléhat na cizince, jenže na koho jiného měla spoléhat, když tady byla sama? Mohla vlkovi věřit? No, mnoho možností neměla, věděla, že sama se o sebe ještě nepostará. K dospělosti jí přeci jen ještě pár měsíců chybělo, proto nakonec váhavě přikývla. Nějak to vyřeší. Nic jiného jim asi nezbývalo.
Odine přikývla, když se vlk ptal na Smrt. Trochu jí znepokojilo, že tam vlk nikdy nebyl - to asi znamenalo, že byli opravdu hodně daleko. "Ano, na severu. Chtěli jsme se tam jen podívat, protože jsme s bratrem byli zvědaví, tak nás tam otec vzal," vysvětlovala. Teď toho trochu litovala. Nestálo to za to, že je Smrt takhle rozdělila. Vlk nakonec i potvrdil, že byla daleko. To už tušila, přesto nebylo příjemné to slyšet nahlas.
"Nemáme," řekla nakonec zamračeně. "Tedy... otec má noru v horách, ale já nevím, kde to je. A pak... má matka pocházela z Vrby, ale nevím, kde to je a nikdy jsem tam nebyla," vysvětlovala vlkovi, který se jí také vzápětí představil. "Já jsem Odine," řekla mu.

Loterie 3/5

Odine by se možná cítila provinileji, že vlkovi způsobila zranění, ale byla natolik vyvedená z míry, že jakmile kývl, že je v pořádku, už se jí to vytratilo z hlavy. Teď musela zjistit, kde je. A jak se dostat domů - tedy... ona samozřejmě nikde žádný domov neměla, ne skutečný. Snad se dalo tvrdit, že otcova jeskyně v horách je domovem, ale ta také byla kdovíkde.
"Já..." Odine se zarazila - vlastně nevěděla, jak to vysvětlit. "Ne. My jsme byli s mým otcem a s bratrem u Smrti. Měli jsme se vrátit k otci, jenže já se najednou ocitla tady," vysvětlila nakonec s očima lehce přimhouřenýma, protože se to sama snažila pochopit. "Nevím, kde jsem, ani kde je má rodina," řekla vlkovi, který ji možná vezme na milost, když zjistí v jaké je situaci. Rozhodně to neznělo dobře, když to Odine řekla nahlas. "Nevíte, jestli je odsud Smrt daleko?" ptala se s jistou nadějí, že ji třeba jen poslala pár metrů pryč - třeba aby se pobavila - jenže měla pocit, že tenhle les vypadal úplně jinak. Ne, docela určitě nemohl být poblíž. Navíc tu bylo o něco málo tepleji.

Loterie 2/5

Odine nebyla zvyklá být sama. Vždy kolem sebe měla přinejmenším Yggiho a ten tu teď nebyl. Neměla ani čas se bát vlka, který se po ní ohnal zuby, protože byla přesvědčená, že tu Yggi někde musel být... ne? Kde se to jen octla?
Podívala se na vlka, kterému se sice omluvila, ale vlastně se nemohla soustředit na nic jiného než na obavy kvůli tomu, že nevěděla, kde je. A byla sama. Co teď měla dělat?
"Většinou ne," připustila a oklepala se. Dívala se na vlka, který na ní vyjel, ale uvědomovala si, že jí to vlastně bylo jedno - trochu jí to zamrzelo, protože to rozhodně byla její chyba, ale myšlenky se jí točily jen kolem bratra, který byl kdovíkde. Možná ho měla zkusit najít, jenže ani nevěděla, kde je.
"Asi jo," kývla nakonec a protáhla si packy pohnula hlavou. Nic jí nebolelo, ale možná to také bylo tím, že byla v šoku z toho všeho. "A vy?" zeptala se vlka, protože cítila trochu výčitky z toho, že do něho tak ošklivě vrazila.

//Teleport ze Staré zříceniny
Loterie 1/5

Ozvalo se puf - a nebo se neozvalo vůbec nic a Odine si to jen představovala ve své hlavě, když náhle zmizela z jednoho místa a objevila se na druhém. Mlha zmizela, bílo však bylo stále. Sněhu byla hromada a ona spadla přímo do závějí. Naštěstí do nich nezapadla, přeci jen už byla větší, ne úplně malé vlče, ale ještě ani ne dospělá. Něco mezi.
Teprve, když se rozhlédla jí došlo, že je sama. Necítila poblíž Yggiho ani otce a les, který se před ní otevíral byl prázdný. V tu chvíli se jí zmocnila panika. "Yggi?!" zavolala, ale odpovědí jí bylo jen duté ticho. Odine věděla, že by měla být klidnější, že by měla najít úkryt a vymyslet, co dál, jenže byla sama. Jak by mohla sama přežít? Možná nebyla vlče, ale sotva se o sebe svedla postarat úplně bez pomoci - jen těžko však mohla nožkám poručit, aby se zastavily, když se rozběhla sněhem napříč lesem jako by doufala, že se jen spletla a že byla jen kousek od svého bratra a otce-
Au! Odine nedávala pozor a narazila čumákem přímo do cizince. Spadla na zadek - a zadívala se na cizince, kterého vyrušila od jídla. Jak ho mohla přehlédnout? Nakonec to nebylo tak těžké - Odine byla vyděšená a její nepozornost vyrušila vlka, který náraz nejspíše také nečekal. Odine se přeci jen přiřítila odnikud.
"Omlouvám se," řekla cizinci, když se sebrala a zvedla se na všechny čtyři. "Neviděla jsem vás," dodala - což byla pravda - i když byl zrzavý vlk široko daleko jediný.

ID - M01/Neviditelnost – 20 křišťálů + 200 oblázků
ID - M01/Elektřina - 20 křišťálů + 200 oblázků
ID - M01/Bolest - 20 křišťálů + 200 oblázků

ID - M02/Neviditelnost 4* - 120 drahokamů
ID - M02/Elektřina 4* - 120 drahokamů
ID - M02/Bolest 4* - 120 drahokamů

ID - M03/Neviditelnost 5* - 250 drahokamů
ID - M03/Elektřina 5* - 250 drahokamů
ID - M03/Bolest 5* - 250 drahokamů

ID - M06/Amati Fratelli – 43 křišťálů + 500 oblázků

Popis speciální magie:
Odine měla od narození silnou citovou vazbu ke svým bratrům, a snad proto dostala od Smrti dar, který lze snadno zneužít ke zlu. Odine umí manipulovat se vzpomínkami a myšlenkami svých bratrů, její moc se však neomezuje jen na manipulaci, která vychází z magie loutkáře se kterou se narodila. Dovede je vycítit, ať jsou kdekoliv, cítí s nimi skoro fyzické spojení. Dokáže je vypátrat a svede s nimi i komunikovat, tato komunikace je však omezená, protože jí její bratři nesvedou odpovědět zpět.

DOHROMADY: 103 křišťálů + 1100 oblázků + 1110 drahokamů
Uplatňuji 75% slevu na nákup: 26 křišťálů, 275 oblázků + 278 drahokamů

//Severní Galvatar
Loterie 3/5

Odin svá vlčata nechal, aby si cestu ke Smrti našla sama. Odine kráčela vedle svého bratra, který byl napjatý – i Odine začala být nejistá s každým dalším krokem. Všude byla vysoká vrstva sněhu, ale Odine s Yggim už nebyli tak malí, aby se v něm ztratili – to hrozilo s mlhou, která houstla více a více až si Odine neviděla ani na špičku čenichu. Všude kolem ní bylo bílo a ona ani nevěděla, jestli jde správně. Teprve v tu chvíli pocítila opravdu hrozivý strach. Možná se měla bát od začátku, možná měla udělat něco jinak, ale šla dál – neměla zkrátka na výběr.
"Yggi!" zavolala Odine a na jejím hlase byl patrný strach.
"Yggi, Yggi, Yggi," ozvalo se zpátky jako ozvěnou a Odine strnula. Zvuk bratrova jména byl doplněn cvakáním drápků o kámen - Odine však stále neviděla nic než bílo.
"Vypadám snad jako Yggi?" zeptala se Smrt posměšně, když se vynořila z té bílé prázdnoty. Byla černá jako noc a proti svému okolí byla v děsuplném kontrastu. Odine už litovala, že se sem tolik chtěla podívat, ale nedala to na sobě znát.
"To ne..." připustila maličká a Smrt se ušklíbla: "zato ty vypadáš jako moje večeře," opáčila a cvakla zuby.
Odine zvedla hlavu a narovnala se. Chvíli mlčela - bylo znát, že úporně přemýšlí, co řekne. Její mlčení nebylo tak dlouhé, aby to Smrt znudilo.
"Myslím, že ne," řekla Odine nakonec.
Smrt se krátce a ostře zasmála. "Tak ty myslíš Odvaha ti nechybí, na to, že vypadáš jako zákusek," prohlásila Smrt, ale Odine se nedala. Věděla, jak se chovat.
"Myslím, že bych vám nechutnala, paní Smrt. Já jsem samá kost a kůže," namítla Odine úslužně a zase hlavičku sklonila. "Můj otec říkal, že jste příkrá, ale že jen díky vaší laskavosti získal mnoho magií," pronesla vlčice. Bylo vidět, že se Smrti v oku zaleskl zájem - přeci jen si jí dalo něčím získat a tím byla úslužnost a vemlouvavost.
"A čí tedy jsi?" zajímala se Smrt.
"Můj otec je Odin. Čeká na nás jen kousek odsud," vysvětlila Odine.
"Na vás?" ptala se Smrt, ač dobře věděla, že ještě jedno vlče vstoupilo do její zříceniny, jen je svedla obratně rozdělit.
"Ano, na mě a na mého bratra Yggiho. Někde tady bude, jen se mi zatoulal v té hrozné mlze,“ vysvětlovala vlčice překotně a rozhlédla se, ale její bratr nikde nebyl. Doufala, že je v pořádku, jen se musela vymluvit z tohohle.
"Máš o něj strach? Přišli jste k všemocné Smrti, co jste čekali, že se tu stane? Že vás přivítám s otevřenou náručí?" ptala se Smrt pobaveně, ale co si asi tak mohla vzít na malém vlčeti? Měla pravdu, byla maličká, nemohl jí být ještě ani rok.
"Mám o něj strach. Není dne v mém životě, kdy bychom nebyli spolu," řekla Smrti. "A já k tobě přišla, protože mám kamínky a drahokami. Můj otec říkal, že když ti je přinesu, snad bys pro mě mohla něco udělat," řekla Odine tiše a tvářila se jako to nejmilejší vlčátko pod sluncem. Smrti se zelené oči zaleskly zvědavostí a jistou touhou po oněch zmíněných drahých kamenech.
"Inu, snad se s bráškou zase někdy setkáte," ušklíbla se Smrt se svými vlastními plány. "A co tedy chceš, dítě?" ptala se jí otráveně. Tentokrát se v očích zalesklo Odine.
"Chci být silnější," řekla malá vlčice Smrti, které se tlama roztáhla v děsuplném úsměvu.
"Tak silnější?" mlaskla Smrt a ušklíbla se. Odine přikývla.
"Ano, prosím. Chci být silnější. A vím, že tady není nikdo jiný, kdo by mi v tom pomohl," řekla jí - to myslela ve vší vážnosti.
"V tom máš pravdu. Už teď však cítím, že se ti to přání plní. Uvidíme, co s tím svedu udělat já. A uvidíme, jestli ti to k něčemu bude," dodala smrt úlisně a když se znovu ztratila v mlze, spolu s ní se ztratila i malá vlčice. Neozvalo se vůbec nic - Odine prostě zmizela.

//teleport do Klimbavého lesa