Gallirea - Příspěvky uživatele

Červenec 1/10 | Cyrilek

Nejraději by se skryla úplně před všemi. Lia jí možná nabídla domov, ale ona možná na tyhle věci ani nebyla. Jak to měla vědět, když domov pořádně nikdy ani neměla? Možná prostě byla zrozena k tomu, aby se toulala. Tak jako její otec. I ten doma příliš nepobyl, co si tak uvědomovala. Kde mu asi byl konec? A kde byl Yggi a Dante? Nakonec se opravdu rozdělili, přestože se jí to k smrti příčilo, věděla, že s tím nic dělat nemůže. Dali si slib, ale už nebyli malými vlčaty a ona si hořce musela připustit, že Cyril měl pravdu. "Blbej Cyril," zamručel si pro sebe a plácla packou do vody, když došla až k hladině jezera jako kdyby za všechno mohla ta nebohá voda.
Věděla, že Cyril za nic nemůže - a ani voda za nic nemohla. Cyril se jí jen snažil připravit na to, co bylo nevyhnutelné, jenže ona tím trpěla. Nevěděla kam patří a hlavně ke komu. Truchlila. A nevěděla pro co a pro koho. Byla ztracená a nemohla najít cestu do míst, kam patřila.

Odine se od Lii dozvěděla něco více o rodině, kterou nikdy nepoznala. Kdyby je sem snad jejich matka vzala, nebo kdyby se tu narodili... proč se tu vůbec nenarodili? Tohle byl její domov, přesto se rozhodla podvolit otci a být s ním v jeho jeskyni. Asi to dávalo smysl, ale Odine to nechápala. Proč s ním její matka byla? A proč zmizela? A kam? Věděla, že se k tomu nechce vracet, přesto jí to však nedalo. Alespoň do určité míry.
"Dobře. Tu bych asi nepřehlédla," vytušila. Vážně měla černý plameny na zádech? Asi by jí to nemělo překvapovat. "Aha. Takže škvrňata," kývla vlčice a protočila oči v sloup jako by ještě před chvílí sama nebyla takové škvrně. "Takže tady je jen... rodina," kývla. Bylo zvláštní to vyslovit. Vážně byli tihle vlci její rodinou? Asi ano, ale neznala je a oni neznali jí. Možná ani nevěděli o její existenci. "A Lacrima? Ta se tu neukázala?" zeptala se. Už si ani nevzpomínala, jak vypadala. Nechyběla jí, to ne, ale... chtěla asi vědět, co se jí stalo. Jestli vůbec něco. Třeba se na ně prostě jen vybodla.
"Nad tím jsem nepřemýšlela. Dlouho jsem ani žádné jméno neměla," přiznala Lie. "Lacrima nám žádné nedala. Nechala otce ať nás pojmenuje. Ale jestli máš nějaké návrhy, tak asi proč ne," připustila zamyšleně. Že by si začala říkat jinak? Znělo to... zvláštně. A chtěla se vůbec zbavit otce tímhle způsobem? Možná. Sama to nevěděla.

Odine nechtěla dělat problémy. Opravdu sem nepřišla s tímhle úmyslem. Mohla být vlastně Smrti asi vděčná, že jí poslala zrovna sem, když si ve své mysli tiše stěžovala na to, že neměla kam jít. Neměla jak najít otce ani Yggiho, a tak se musela smířit s touhle částí rodiny. Nic jiného jí holt nezbylo.
"Jo, dobře. Nestojím o problémy," přikývla vážně. "Alfa je tvůj bratr, že jo? Alfredo?" vyhrabala z hlavy vší silou informaci, kterou jí sdělil... Dante? Asi ano. Od matky to určitě neměla. Nebo ano? Už si na ní skoro nevzpomínala. Vždyť to také byl skoro rok, co jí viděla naposledy. A nescházela jí.
Odine se neurazila, přesto se však napřímila, když Lila zmínila, že jí to asi splynulo se jménem jejího táty. Pravda byla, že rozdíl v jejich jménech byl jenom minimální. "No, jo, to bude asi tím, že mě pojmenoval. A že je... trochu... sebestřednej," poznamenala Odine. I slepý by si všiml, že její otec se zajímal jen sám o sebe. A tak asi nebylo divu, že jí dal jméno po sobě. Byla dcera o kterou asi zase tolik nestál.
"Že bych si změnila jméno? Na něco úplně jiného?" ptala se překvapeně. Uvědomovala si více než jiní, že na jménu příliš nezáleželo. Ona ho dlouho neměla a také přivykla tomu, když jí tak začali říkat. Možná by si klidně mohla začít říkat nějak jinak.

Červen 10/10 - Cielo

Nevěděla, kdy se stalo, že se z vlčete o které se leckdo staral, stala tou, která se starala. Tohle vlče potřebovalo ujistit, že vše zůstane v pořádku, že vše bude tak, jak mělo být. Bylo to naivní? Rozhodně ano, ale vadilo to? Ne. Odine mu nechtěla ničit ten jeho vysněný svět ve kterém rodiče zůstávali s vlčaty a ve kterém se každý měl rád, protože i ona tomu potřebovala věřit. Ještě chvilku. Zůstane, protože to slíbila a brala tenhle slib opravdu vážně. Yggiho najde. Najde ho až přijde na způsob, jak se zorientovat v tomhle obrovském světě, kterému sama sotva rozuměla. Teď byla tady, protože jí sem Smrt zanesla a zjevně tu tedy měla i zůstat. Nevěděla, co si o tom myslí, ale tohle vlčátko bylo evidentně nadmíru spokojené. A na tom záleželo. Vrtělo ocáskem a bylo nadšené a ona byla ráda, že ho mohla potěšit. Uvolnila se a i ona zavrtěla ocáskem. Měla domov - ať už to byla Vrba, nebo tenhle drobek, měla naději, že alespoň někde nalezne rodinu.
"Já jsem Odine," představila se mu. Když už byli tou rodinou, asi by měl vědět, jak se jmenuje.

Červen 9/10 - Cielo

Měla plnou tlamu slov. Slov, která se linula jedno přes druhé až jí samotné nedávala smysl, ale zároveň to byl přesný výčet toho, co Odine cítila. Byla zmatená, ztracená a zoufale opuštěná. Potřebovala jen cítit bezpečí a trochu lásky - věci, které se obvykle vlčatům dostávalo dost, ale ona to nikdy pořádně nezažila. Snad proto, když jí vlček řekl, že na ní bude čekat, dokonale jí tím odzbrojil. Zarazila se. Otevřela tlamu. A znovu jí zavřela. Podívala se na drobka, který jí nemohl rozumět, ale snažil se. A snažil se jí přesvědčit, aby zůstala. "Tak... já se budu vracet. Kvůli tobě," řekla mu nakonec a něco v jejím nitru se změnilo. Možná to bylo tímhle vlčkem, možná tím, že měla jistotu, že i když tady nikoho neznala, že na ní někomu záleží, protože byli rodina. Stejná krev a tyhle věci. Asi na tom nakonec záleželo více, než čekala. "A zůstanu. Ještě chvíli," dodala, aby si ho usmířila.

Červen 8/10 - Cielo

Tohle pidi vlče, které nezažilo nic jiného než lásku, se jí snažilo přesvědčit, aby zůstalo. Proč? Bylo to jen protože měli stejnou krev? A to jen teda hodně zhruba? Byli možná příbuzní, ale ona ho neznala a on neznal jí. A přesto... to bylo poprvé, co se jí někdo snažil přesvědčit, aby někde zůstala. A zjistila, že jí to vlastně zase tolik nevadí.
"Já vím. Dante by tu měl být," přikývla, čímž přiznala, že o jednom z bratrů věděla, jenže... "Ale Dante je tady doma víc než já. Patří sem víc než já," ujistila vlče o kterém vlastně ani netušila, jak se jmenuje. Ať to bylo jakkoliv, neměla pocit, že by tady měla zůstávat.
"Už nejsem vlče. Jsem sama, a tak nemůžu být vlče," trvala na svém, ale něco na tom určitě bylo. Navíc... jí bude rok. A to stačilo k tomu, aby usoudila, že už není vlče. "Já se ale vždycky jenom toulala, víš? To byl můj život," vysvětlovala mu. "A domov jsem nikdy pořádně neměla. Snad jenom tátovu jeskyni a to bylo všechno. A o té ani nevím, kde je," vysvětlovala mu, ale musela uznat, že jeho slova zněla hezky. Domov čeká, až se vrátí. Jenže... "Já nevím, jestli na mě někdo čeká, víš?" řekla mu.

Červen 7/10 - Cielo

Odine byla překvapená, že se jí vlče rozhodlo oponovat. Vypadal jako pidi skrček a ač ona nebyla zrovna žádný obr, byla alespoň větší než tohle vlče - a měla pocit, že jí to dávalo v téhle situaci navrch. No, zjevně ne. Nevěděla, proč chce najednou tohohle pinďu potěšit, protože nechtěla potěšit vůbec nikoho, ale... co měla dělat? Měl pravdu, že neměla kam jít. Ale mohla si najít jiný domov, ale... proč? Tohle byla její rodina, ač ne doopravdy. Mohli předstírat, ale nebyla tady ani její matka ani otec. Nestáli o ni. Nebo... táta ještě možná ne, ale matka? Ta byla už bůhví kde.
"Nevím, někam," máchla packou. "Musím najít své bratry, víš? To je jediná rodina, která mi zbyla," řekla mu nakonec. Dante byl možná tady, ale možná ne. Setkali se jen na chvíli v Čárylese, ale to bylo celé. Když se nad tím zamyslela... nebyl tam Dante s tímhle vlčetem? Potřásla hlavou. I kdyby ano, asi to bylo jedno. "Navíc, už jsem velká. Velcí vlci nemusí jen tak zůstávat na jednom místě, víš? A já nikdy na jednom místě nezůstávala ani když jsem byla malá," řekla mu. Toulání měla asi v krvi.

Červen 6/10 - Cielo

Odine neměla v plánu prtě tak rozhodit, její slova ale asi zapůsobila silněji, než chtěla - jenže ono bylo těžké, aby nepůsobila takovou bolest, když se sama cítila tak zraněně a opuštěně. Věděla, že je to slabost, kterou neměla projevit, ale byl jí jen jeden rok. Nevěděla o světě zhola nic a snažila se přežít s tím co měla - a že toho trauma teda bylo.
"Já už ve Vrbě byla. Se Ziou Liou," řekla vlčeti, aby vědělo, že už jeho rodinu - svojí rodinu - poznala. Tedy... alespoň část. Říkala si, že jestli je jeho táta byť jen způlky stejný, že si to asi nechá ujít. "Takže spíš přemýšlím, jestli má cenu se tam vracet, nebo jestli se nemám vydat někam jinam," vysvětlila mu. Protože ona opravdu neměla kam jít - neměla nikoho. Jen brášky a... věděla, že Dante se odsud asi nehne. A kde byl Yggi? Srdce jí usedalo a plakalo by z toho, že nevěděla, kde její starší bratr byl. Chyběl jí jako by jí chyběla packa, kdyby o ní přišla. Potřebovala ho zpátky.

Červen 5/10 - Cielo

Odine nevěděla, jak si drobek její slova přebere a nebyla si jistá, že jí na tom záleželo. Pokud jí rodiče něco naučili, bylo to to, aby se starala především sama o sebe. Na rodinu se příliš spolehnout nedalo, ta její jí to rozhodně dala velmi jasně najevo.
Vlče se o ní opřelo. Cítila ho u sebe, i když byl opravdu lehoučký jako pírko Byl rozkošnej, to se mu muselo nechat. Byl to navíc asi jeden z těch lepších příbuzných, ale pravda byla, že krom Lii ještě nikoho jiného z Vrby nepoznala - vždyť se ani neviděla s Dantem, ten by tu někde měl také být.
"To nic, prcku. Ne všichni rodiče se prostě o svoje vlčata starají. Važ si toho, že svého tátu zajímáš," řekla mu nakonec. Drobek byl tiše a působil skoro smutně. Nechtěla ho úplně hodit do deprese, ale šlo jí to asi lépe než si myslela. No, ona sama byla teď dost depresivní. Blížily se její narozeniny a ač se na ně tolik těšila, zjišťovala, že zase nebylo tolik o co stát. Mohla jen doufat, že objeví svou magii - ale... k čemu by jí to vlastně bylo?

Červen 4/10 - Cielo

To vlče bylo roztomilé. Bylo stejně nevinné jako byla jen před pár měsíci ona. Nevěděla, kdy se to změnilo, ale věděla jen to, že nebyla šťastná. Tohle vlče vypadalo, že mělo všechno na světě. A ona mu to přála, samozřejmě, jen... by si to samé přála i pro sebe. Nemohla se zbavit dojmu, že ona na tomhle světě byla omylem. Její rodiče zmizeli a kdoví, kde jim byl konec. Nestarali se o ní a ona se neměla starat o ně. Proč tady ale vlastně byla? Pochybovala, že by se rodiče měli aspoň trochu rádi. Nechtěla nad tím přemýšlet, uvědomila si po chvíli. Ona svůj život dostala a musela se s ním nějak vypořádat.
"Ne, můj tatínek není z Vrby," zakroutila hlavou. Její tatínek byl ze severu. Možná se tam vydal. "Má matka je z Vrby, ale... mám pocit, že se už nevrátí," řekla mu jen. Proč si to myslela? Protože kdyby se matka někam vrátit chtěla, bylo by to sem. A tady evidentně nebyla.

Červen 3/10 - Cielo

Odine věděla, že by možná na to vlče neměla být tak příkrá. Bylo malé, dokonce menší než ona sama. Nedala však na sobě nic znát. Ona také nechodila kolem a neptala se cizích vlků - i když ona asi nebyla tak úplně cizí - kde je její táta. To už vzdala.
"Nezlobím se," prohlásila Odine okamžitě, protože to tak ROZHODNĚ nebylo - a nebo bylo. Ale co by to vykládala tomuhle prckovi? Musel být hodně malý a ona se nebude svěřovat nějakému sotva narozenému mrněti. Na to už byla moc stará. "A i kdyby jo, tak co? Proč tě to zajímá?" zabručela a nasadila pyšný výraz. Ten měla po tátovi.
"Jo, no. Asi budeme ze stejný famílie. Z vrby," ušklíbla se jako by na Vrbě bylo něco špatného. Nebylo. Jen to nebyl domov, ne tak úplně. "Možná je tvůj táta tam," poznamenala. Alfredo? Tak se jmenoval bratr její matky, pokud si vzpomínala dobře. Jiného bratra neměly, ale také bylo možné, že tohle bylo vlče jedné z jejích sester. Rozhodně... byl stejně béžový jako oni všichni.

Červen 2/10 - Cielo

Odine byla sama celý deset minut. Ne, že by to počítala. Povzdechla si, když se ozval tichý hlásek. Nechtěla být dramatická - ale k čertu s tím! Mohla být dramatická! A tak ten povzdech byl pořádně dramatický! Vlče na ní promluvilo italsky. Její rodný jazyk v ní zarezonoval, ale rozhodla se nedat to na sobě znát. Otočila se na prcka, který jí stejně brzy přeroste, protože byla moc drobná. A nesnášela to. "Non perdonerò," prohlásila, protože zjevně musela být teď neustále v opozici. Nebo... nemusela? "Ne, to neznám. Vypadám na to, že vím, kde jsou všichni vlci světa?" ptala se vlčete. Jo, ona by taky chtěla vědět, kde má tatínka - ten už ale pravděpodobně zapomněl, že nějaký vlče má. Nedalo se nic dělat. Rodiče byli stejně přeceňovaný. "Možná už ho nikdy nenajdeš. To se stává. Zvykej si," zabručela.

Červen 1/10 - Cielo

Odine se stýskalo po bratrech. Vlastně se jí stýskalo i po otci. Zvláštní, že na matku si ani nevzpomněla, už dávno zmizela z její mysli a ať už byla kdekoliv, Odine na tom nezáleželo. Měla jen otce a bratry, nikoho dalšího. A ano, pak ještě rodinu, kterou nalezla ve Vrbové smečce, Odine si však nebyla jistá, co k těm vlkům cítí. Neznala je, byli to pro ní naprostí cizinci a ona nevěděla, jestli jim vůbec může věřit. Lia jí vyhrožovala, že jí vypálí oči a i když jí teď dala najíst a ujistila jí, že ve Vrbě může zůstat, nebyla si jistá, zda tam opravdu zůstat chce. Byl to asi domov - jediný pořádný, který kdy poznala - ale nevěděla, jak se ohledně toho cítí. Byla vlastně vcelku zvyklá se toulat, spát tam, kde táta řekne. A teď se měla zdržovat na jednom místě? Vždyť ze světa viděla tak málo... Byla hluboce nešťastná, to však nikomu neukázala. Komu také? Nebyl tu nikdo, kdo by jí znal, nebo komu by se nebála ukázat pravdu. Bylo jednodušší vše skrýt. A tvářit se naštvaně. Tak jako to dělala její teta. Bylo to jednodušší než vysvětlovat silnou depresi, která v ní byla zakořeněná.
A tak teenager v depresi došel až k jezeru. Ani to jí nedokázalo nadchnout, a tak si tam sedla a na chvíli se ztratila v myšlenkách. Konečně byla chvíli sama.

Odine se najedla. Bylo to první pořádné jídlo za... ani si nevzpomínala, kdy se pořádně najedla. Potřebovala trochu klidu na přemýšlení. Vlastně nevěděla, co by měla dělat, a tak zůstat ve Vrbě se zdálo být jako docela dobrý nápad. Měla jít možná hledat Yggiho a otce - pokud vůbec zůstali spolu. Ale tady byl Dante a Yggi možná sám najde cestu do Vrby, ale... co když ne? Ta myšlenka jí děsila. Co kdyby ho už nikdy neviděla? Musela s tím něco udělat - jenže problém byl, že nevěděla co. Kde by ho vůbec měla začít hledat? Promyslí si to.
Proto, když Lia souhlasila, že tu může zůstat, přikývla. "Nekuju žádný pikle. Jen asi nemám kam jinam jít," připustila. Poprvé tu myšlenku vyřkla nahlas. Otec jí sice řekl, že kdykoliv mohla dom§ - do jeho jeskyně - jenže si jen matně uvědomovala, kde vlastně byla. Už to bylo strašně dlouho, co tam byla naposledy. To bylo tehdy, když je otec odváděl z Asgaaru.
"Odine," připomněla zie Lie. Asi dávalo smysl, že si to nepamatovala, protože se viděli jen jednou a ta situace... no nebyla zrovna dobrá. To o nich ale Dante vůbec nemluvil? To se jí nezdálo.

"Možná," připustila Odine. Vlčice si nebyla jistá, jestli tady chtěla zůstávat, ale kam by měla jinam jít? Tohle bylo asi to, co jí bylo nejblíže domovu, ač tu ještě předtím nikdy nebyla, máti o tomhle místě mluvila - tedy, ona jim toho moc neřekla. Co si však Odine vzpomínala, máti jim toho nikdy moc neřekla. Pamatovala si od ní jen pár slov - a vlastně i své jméno získala až když se setkala s otcem. Už chápala, že celý její život byl divný a že možná nebyl takový, jaký měli ostatní. Bylo s ní něco špatně? Byla v něčem jiná? To nevěděla, ale hleděla na Liu, která měla do její maminky hodně daleko, a přesto udělala pro její přežití více než ona.
Donesla jí jídlo. Stačilo to k tomu, aby se Odine trochu uklidnila. Možná mohla zůstat. Alespoň než přijde na to, co se od ní čekalo. "Díky," vydechla nakonec, když přešla k masu a pustila se do něho. Lia se nemusela dělit a chápala, že by to asi ani neudělala, jenže jí pořád záleželo na tom, že měly aspoň trochu stejnou krev. Lia jí nenabídla, že může zůstat, přesto, když Odine snědla svůj oběd, zadívala se na tetu a otevřeně se jí zeptala: "Mohla bych tu zůstat? Aspoň... na čas?" zeptala se. Ještě ani nebyla dospělá, přesto měla pocit, že chybělo už málo. Léto se pomalu ozývalo.