Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srpen 4/10 – Keziah

Odine si vlčici prohlížela jako by očekávala, že ještě padne k zemi a bude se dusit vodou, ale... vypadala v pohodě. To bylo dobře. Vážně nevěděla, jak by jí mohla v takovém případě zachránit. Nebyla Regis, aby vytáhla nějakou bylinku pro utopené, nebo co na takové věci pomáhalo. Ale ne... vlčice nakonec vypadala v pohodě. To jí utěšovalo. "To máš asi pravdu," připustila nakonec. Dělalo to z ní slabošku, že se na vlčici nevykašlala? Ale... to nemohla. Nechtěla by přihlížet její smrti. "Já jsem Odine," představila se nakonec. Vlčice se možná také chtěla přátelit. Nebo si chtěla minimálně povídat.
"Možná... příště neplav tak hluboko. Vážně máš štěstí, že jsem byla poblíž," poznamenala. "Upřímně? Ani ne. Sama jsem překvapená, že jsem tě vůbec dotáhla na břeh. Nepatřím zrovna k nejsilnějším."

Srpen 3/10 – Keziah

Odine celá ta záchrana stála hodně sil, protože přeci jen byla vždy menší - neměla sice srovnání, protože její bratři byli pochopitelně o něco větší, ale vždy se považovala za slabošku. No, teď se ukázalo, že asi zase tak slabá nebude. Vlčice, která se skoro utopila, před ní stála jako zmoklá slepice. Asi nakonec bude v pohodě, usoudila Odine, když černá vykašlala vodu a poděkovala jí. "Přeci tě tady nenechám utopit," prohlásila nakonec neurčitě. Asi neměla důvod k nedůvěře, ale s mnoha vlčicemi se ještě nesetkala. Pamatovala si Lacrimu a Liu. A Jasnavu, ta však byla světlou výjimkou. Co čekat od téhle? To kdyby věděla.
"Asi bych příště nechodila plavat být tebou. Nemusela bych být zrovna poblíž," poznamenala Odine, aby si zachovala odstup. Chtěla se tvářit hrozně nedostupně, ale vlčice nevypadala, že by byla dlouho dospělá a měla trochu naději... že by se možná mohla spřátelit? Ne, nemohla se na nikoho tak spoléhat, ale... co kdyby...?

Srpen 2/10 – Keziah

Odine zůstala na břehu. Ani si nevšimla tmavé vlčice, která jí minula a mířila k vodě. Měla křídla, ale to bylo jediné, čeho si Odine všimla. Nevěnovala cizím vlkům příliš pozornosti, protože to neměla zapotřebí. Byla naopak vděčná, že nešla přímo k ní a nezačala si třeba povídat. Toho měla tak akorát dost. A tak tam seděla, oči přivřené, lehký vánek v srsti. Aspoň na chvíli měla klid.
No a ten klid opravdu netrval příliš dlouho.
Vlčice, která před chvílí vstoupila do vody, zmizela pod hladinou. Odine si toho nejprve nevšimla, až dokud neslyšela zoufalé - a velmi tiché - volání o pomoc. Něco v ní bylo příliš dobré na to, aby jen tak přihlížela smrti nějaké vlčice, a tak se vrhla do vody, i když to znamenalo, že se celá zmáčí. Ani si nebyl jistá, jestli má vůbec dost síly na to, aby vlčici zachránila. Byla příliš drobná a vlčice byla na rozdíl od ní dospělá.
I přesto jí Odine čapla za srst a vší silou jí táhla ke břehu. Stálo jí to hodně sil, ale vzpomněla si na chvíli, kdy tahala svého otce na saních. Tohle bylo podobné - jen to bylo ve vodě. Dařilo se jí celkem dobře, vzhledem k tomu, že byla slabá. Povedlo se jí aspoň to, že dostala vlčici alespoň tak, aby vystačila a mohla se postavit na tlapy. Doufala, že nebylo pozdě. Nevěděla, jak by tady zachraňovala utonulou vlčici. Možná by se to měla naučit, ale rozhodně se to nechtěla učit teď!

Srpen 1/10 – Keziah

Odine už byla unavená ze všech těch vlků, kteří se jí pokoušeli radit, nebo kecali něco o tom, jak to s ní mysleli dobře. Ten, kterého tady potkala minule byl pořádně vlezlý a Cyril? O tom už nechtěla snad nikdy slyšet. Bylo jí nejlépe, když byla sama. Ano, bude sama. Kde byl konec jejím bratrům? Kde byla její rodina? Znala Liu a to bylo celé. A otec? Toho neviděla už tak dlouho... Ne, na nikom z nich nezáleželo. Měla toho dost. Měla vztek na každého, kdo se jen mihnul jejím životem jen, aby jí znenadání opustil. Nakonec nikoho nepotřebovala. Byla schopná se o sebe postarat.
Sedla si na břeh rozlehlého jezera. Bylo tu plno vlků, ale ona byla spokojená, že na ní nikdo nemluvil. Tak to mělo být. Tak to bylo ideální. Jen ticho a její myšlenky, které se k ní tiše valily jako vlnky. Mohla by tu zůstat. A už se nikdy nikam nevracet. Stejně na ní nikdo nečekal.

Červenec 9/10 – Morgoth
Odine byla naštvaná na všechny a na všechno. Nejraději by zakousla každého, kdo se na ní jen podíval, ale nemohla. Nebyla dost silná – nic jiného jí v tom nebránilo. Nejraději by vyla a vyla, protože svět nebyl spravedlivý a ona ho tak trochu nesnášela. Nestalo se jí nikdy nic dobrého. Nepamatovala si, že by někdy byla… skutečně šťastná. A tenhle vlk tady stál a tvářil se jako idiot? „Hele, já moc nevím o co ti jde, jo? Byla jsem se jen projít, když jsem potkala toho idiota, kterej nakonec zdrhnul, protože je srab. Co víc chceš slyšet?“ odfrkla si a potřásla hlavou. Kéž by věděla, kde má domov. Kdyby tak měla kam se uchýlit! Vrba byla sice skvělá, to jo, ale… bylo to složité. A Odine nevěděla, co si s tím počít.

Červenec 8/10 – Morgoth
Odine se na vlka mračila. Rozhodně se netvářila jako roztomilá vlčí slečna za kterou jí asi měl. Bylo jí jedno, co si o ní myslel, ale choval se k ní hezky. Neměla důvod po něm štěkat, nebo na něho útočit, přesto mu nechtěla věřit nijak snadno. Proč by to taky dělala? Ušklíbla se. „Čau,“ odsekla. Už to začínalo. „Ne, nečekam na nikoho. To tady nemůžu být sama? Vypadám, že je mi měsíc a potřebuji něčí dohled?“ ušklíbla se. „Ne, na nikoho nečekám, ne, nepotřebuji ničí pomoc. A už vůbec ne vlků, kteří si myslí, že jsou lepší než všichni ostatní,“ prohlásila. Usadila ho – asi – aspoň trochu. Choval se mile, ale něco na něm jí nepřišlo v pořádku? Proč? To kdyby věděla…

Červenec 7/10 – Morgoth
Cyril se s ní asi nechtěl hádat. Možná neměla zbarvené oči, ale asi se lekl představy toho, že by měla nějaké magie. A ona je měla. Jistě je objeví. Musela. Stačila by jí jedna jediná, jenže necítila, že by běžela jejím tělem jako tichý příslib něčeho většího. Všimla si, že u jezera nebyla tak sama, jak doufala a mohla si jen tiše přát, aby to nebyl stejný idiot jako Cyril z Větrných strání. Toho už měla tak akorát dost. Po krk. Chtěla možná trochu klidu? Nevěděla, jak toho dosáhnout. Samota jí zjevně přána nebyla. Měla by se vrátit do Vrby, možná se sejít se strýčkem, ale… ne, mohla si dovolit tady ještě chvíli zůstat. Třeba jí vlk nebude úplně protivný a ona ho nesjede na dvě doby jako velkého a zlověstného Cyrila, který byl asi tak děsivý jako malé vlče.

Červenec 6/10 | Aspoň nemám mrtvou ségru

Odine vyprskla smíchy. "No vidíš, a já poznala i příjemný vlky. Ale hádám, že asi každý den není posvícení," prohlásila ostře. Co si o sobě myslel? Že byl nějakej princ, kterýmu patřila celá Gallirea? Tohle byl její domov. Celé tohle místo patřilo jí. A co byl on? Jen nějaký přivandrovalec s ohonem. Myslel si snad, že jí tím ohromí? Trouba.
"Vlčátko jsem bývala. A bylo ti to celkem jedno. Teď jsem dospělá. Stojíš si na vedení, truhlo?" zeptala se ho drze. Toužila mu něco provést! Tak moc si přála mu něco udělat! "Ty asi nebudeš moc chytrej, viď? Já už na nikoho žádný kukadla neházím. Už dávno nejsem malá, víš? Musím se postarat sama o sebe," zavrčela na něho.
"Víc možností v životě? Jako jakejch? Vždyť jsi prosimtě už skoro nad hrobem. A smrdíš," prohlásila Odine tvrdošíjně.

Červenec 5/10 | Furt lepší nemít přízvisko než být z Větrných strání

"Ty máš fakt smutnej život, když tě takhle sere malá vlčice, co?" zeptala se ho s nonšalantním úsměvem. Od kdy byla takováhle? No... asi měla přeci jen něco ze svého otce. Rozhodně tohle neměla od matky. Na rozdíl od matky totiž... mluvila. To byl velký rozdíl.
Cpal se k ní, ale ona prostě jen vyprskla smíchy. "To je fakt to nejlepší, co umíš? Poslat mě k vodě? Velkej, neohroženej Cyril pošle vlčátko k vodě. Wow. To je fakt smutný," prohlásila. Možná neměla tu fancy magii, která měnila hlas, ale vysmívala se mu zdárně i bez toho.
"Jo, možná. Ale já aspoň nejsem nad hrobem a mam aspoň šanci si najít směr. Co máš ty? Jsi starej páprda, co vyhrožuje vlčatům, že je utopí, protože mu pošlapali trávníček. Fakt zábava," protočila oči v sloup a zadupala na místě jako by JUST chtěla pošlapat Cyrilův perfektní anglický trávník.

Červenec 5/10 | Cyril z Větrných strání

"Ne, netroufla. To je snad u všech bohů jasné, ne? Vždyť se na sebe podívej, jsi oproti mě obrovský, ale hádám, že ty si stejně na nikoho jiného netroufneš. Než na děti a vlčice, co? To by ti šlo," ušklíbla se a popošla blíž. "Jako bych to neříkala. Ale kdybych na tebe použila svojí magii, tak to bys teprve koukal!" ušklíbla se. Žádnou magii neměla - nebo o tom alespoň nevěděla - ale komu na tom záleželo? Cyril o tom nevěděl. A ani nemohl. Měla magii, věřila tomu, že ano, jen se ještě neprojevila. Jak by také mohla, když jí byl sotva rok. Oči, pokud věděla, měla stále žluté, ale doufala, že tomu tak nebude na dlouho. A doufala, že když si na ní Cyril něco zkusí, její magie se najednou objeví.

Červenec 4/10 | blb blablabla ty uvidíš peklo

Odine protočila oči v sloup a ušklíbla se. Zjistila, že se jí jeho slova nijak nedotýkají. Nezajímalo jí, že jí urážel. Připadalo jí, že ač byl tenhle vlk dospělý, byl hluboko pod její úrovní. "Oba víme, Cyrilku, že by sis stejně na žádnýho dospělýho netroufl, i kdyby jich tu bylo třeba patnáct. Protože si troufneš jen na vlčata," poznamenala. Její slova byla pichlavá jako jehličky, ale zjistila, že jí tenhle vlk vlastně zase tolik nezajímá. Choval se jako pitomec a to už viděla leccos. Zajímavé, říkala si. Mohl si podat packu s její mámou, ta toho ale tolik nemluvila. Aspoň z ní jednoho nebolela hlava, když už nic jiného. "Takhle protivnej ses už narodil, nebo je to nějaká natrénovaná vlastnost, mimochodem?" ptala se ho, ale vlastně ho zcela očividně přehlížela.

Červenec 3/10 | Cýra

Odine bojovala s neodbytnou touhou na Cyrila vypláznout jazyk, ale ke svému vlastnímu překvapení to neudělala. Zachovala se dospěle. Jo, sice v ní trochu hrklo, když na ní promluvil jejím vlastním hlasem, ale nedala na sobě nic znát. Určitě jí chtěl rozhodit, hajzl jeden! Ona na sobě však nedala nic znát. No co, tohle nebyla její první zkušenost s magií a pokud mohl vlk jen tak zmizet, pak on mohl klidně mluvit jejím hlasem.
"Páni. Tak tohle bylo fakt dospělý. Ale co bych mohla čekat od týpka, co si troufne jenom na malý vlčata, co, Cyrilku?" zeptala se ho lehce a ušklíbla se. Byla nevycválaný teenager, co od ní Cyril očekával? Že bude stejně měkká jako vlče, kterému je pár měsíců. Možná byla otravná. Ale aspoň byla lepší než on!

//Vrbový lesík
Voda skutečně nebyla daleko a to jí potěšilo. Bude se moci zase vrátit do Vrby, říkala si, protože to byl teď skoro její domov. Asi. Její strýček ani nevěděl, že existuje. Vlastně to nevěděl skoro nikdo, uvědomila si palčivě, ale nehodlala upadat do deprese. Došla k vodě a smočila si tlapky a napila se. A teprve, když zvedala hlavu si všimla černého fleku, který ležel kus od ní. Asi by si vážně měla více všímat svého okolí, uvědomila si a nejistě přešlápla. Vlk spal - nebo tak minimálně vypadal. A ona ho asi nechtěla rušit. Nevěděla, co by od něho měla čekat. Mohl jí ublížit. Přeci jen byla pořád hodně drobná a tohle byl obří vlk a vůbec-
Nadechla se. Přišla se jen napít, ne dělat problémy. Tak proč tu pořád stála, když klidně mohla odejít?

Odine byla trochu neklidná. Ne, že by čekala, že jí zia Lia zakousne, ale přeci jen si nebyla jistá, jestli jí mohla nějak snadno věřit. Pořád jí kdysi chtěla vypálit oči a vůbec... možná se měla jít zeptat někoho z alf, jestli tu opravdu může zůstat a jestli tohle vážně mohl být její domov. "To jméno promyslím," slíbila nakonec tetě a nejistě se na ní usmála. Ani nevěděla, že to ještě svede. "A si se půjdu projít. Zkusím najít Alfreda," řekla jí nakonec a s omluvou se vzdálila, aby šla najít svého strýce. Vydala se k hranicím a záhy si uvědomila, jakou má žízeň, když jí do nosu udeřil pach vody. Najedla se a žaludek měla plný, ale bylo horko a ač měla jemnou, jižanskou srst, přeci jen jí pořádně hřála. "Možná bych se mohla nejdřív ochladit," řekla si tiše a nejistě se rozhlédla. Kolem nikdo nebyl, a tak se vypravila směrem, který k ní vanula vodní svěžest.

//Tebonská louže

Červenec 2/10 | Cýra

Odine si myslela, že je u jezera sama - a nebo, říkala si - si prostě Cyrila všimnout nechtěla. Byl otravnej a chtěl jí utopit. A teď tu stál a myslel si, že na něj nebude naštvaná? Probodla ho pohledem. K jeho smůle už nebyla malá vlčka, která sebou nechá cloumat vlkem, který byl stále o hodně větší než ona. Tentokrát ho ale při nějakém pokusu jí utopit alespoň kousne do packy. A nebo ho zabije nějakou magií! Pokud ovšem nějakou vůbec měla...
"Můžu, ale nechci," prohlásila a zvedla bradu tak, že vypadala jako pořádně nafoukaná vlčice. No a co? Bylo jí jedno, co si o ní tenhle Cýra pomyslí. Co jí do něho vůbec bylo? Nezajímal jí a vůbec... "A copa já vůbec vim, že seš tady? Já tu stejnak byla dřív," prohlásila.