Příspěvky uživatele

< návrat zpět

5/10

A pak to přišlo.
Jelen udělal krok vpřed, nečekal a zavadil o kamení. V ten okamžik se jeho pozornost na chvíli soustředila na něco jiného. To byla ta správná chvíle.
S tichostí, která by připomínala šepot větru, se k němu přiblížila. A teď už to bylo jen o tom, se správně trefit.
Odine si byla jistá jednou věcí – pokud dnes nebude úspěšná, nebude to konec. Lov bude její vášní, dokud se nezlepší. A dnes, dnes to dokázala. S tichým výkřikem a rychlým pohybem, se vrhla na svou kořist.
Její tělo se v okamžiku změnilo v jeden plynulý pohyb.

4/10

Bylo to, jako by les sám věděl, že tu není náhodou. A pak to ucítila – ten nezaměnitelný pach, který znamenal, že je blízko své kořisti.
Byl to jelen. Velký, silný, ale jeho pozornost byla roztěkaná. Věděl, že je v lese, ale nebyl si jistý, co přesně ho sleduje. Tohle byla její šance.
Srdce jí začalo bít rychleji, ale udržela se v klidu. Učila se, že emoce v takových chvílích nesmějí ovládnout tělo. Každý pohyb musí být přesný, tichý, jako stín, který se proplétá mezi stromy.
Začala se pomalu sunout směrem k jelenu, její oči neustále zkoumaly terén kolem něj. Tělo jí napínalo každý sval. Věděla, že musí být trpělivá, že musí čekat na správný okamžik.

3/10

Pohlédla vzhůru, kde mezi větvemi prosvítalo slabé světlo. Věděla, že je to právě ten okamžik, kdy se musí soustředit. Lov byl o mnohem více než jen o rychlosti nebo síle. Byl to tanec, hra mezi predátorem a kořistí, mezi trpělivostí a okamžikem akce.
Zastavila se a naslouchala. Všude kolem bylo ticho, jen občas se ozvaly vzdálené zvuky přírody – praskání větvičky pod nějakým zvířetem, šumění listí, jak se v něm pohyboval hmyz, nebo vzdálené zašumění potoka. To vše bylo součástí jejího světa, který musela pochopit, aby se stala lepší v tom, co si dala za cíl.
Pomalu se pohybovala dál, její kroky byly lehké, téměř neslyšné. Cítila, jak se její smysly zpřesňují, jak se její tělo přizpůsobuje každému pohybu.

2/10

Odine se rozhodla, že se musí zlepšit v lovení. Už nebyla úplně malou vlčicí (ač tedy, pravda, nebyla ještě úplně velká), ale musela se sebou něco dělat. Nemohla zůstat závislá na ostatních (zvlášť teď, když byla více méně sama), a tak se vydala do lesa, který neznala, nemohla se však ztratit. I to bylo součástí jejího vlastního tréninku, který si určila. Odine šla lesem s odhodláním v srdci. Vzduch byl chladný a svěží, jak se na ranní hodiny patřilo, a pod nohama šustilo spadané listí. Každý krok jí připadal důležitý, jako by se každým pohybem přibližovala k něčemu, co by jí konečně dalo pocit, že není jen malou vlčicí, ale silnou, nezávislou bytostí. I když byla stále mladá, měla touhu stát se něčím víc.

Odine si dělala o Danteho starosti. Co mu to bylo? Co viděl v tom stromě? Dívala se upřeněji a obezřetněji. Prohlížela si ho, protože nechtěla považovat svého bratra za blázna, to by jí ani nenapadlo! A že by mu zima nedělala dobře, jak tvrdil Yggi? Hloupost! Vždyť tady bylo krásně teplo, tak o čem to Yggi mluvil?
Střihla ouškama, když začal mluvit o Alfredovi. "Kdo je Alfredo?" nechápala Odine. "A proč by nás vůbec měl zajímat jeho syn?" nechápala, ale to už k nim strom znovu promluvil. Otevřel oči a díval se na ně. Jak mohl mít strom oči?! Vyděsilo jí to a ustoupila, to už však její bratři postoupili kupředu. A s nimi i ona. Nebude se přeci bát magie! Narovnala se a podívala se na ten strom tak přísně, jak jen uměla. "Máme se ti představit? Já jsem Agrippina," prohlásila Odine, aniž by nad tím přemýšlela. Ten strom neřekl, že mu musí říct svá pravá jména. A z nějakého důvodu jí napadlo zrovna tohle jméno. Jako... ochrana její identity!

//Trojice s bratry

Shledání s Dantem bylo opravdu upřímně vřelé. Odine se na svého bratříčka vrhla tak jako by ho celé měsíce neviděla - inu, přesně tak to také bylo. Tolik se jí ulevilo, že ho vidí! A ještě lepší to bylo, když se odněkud objevil Yggi a skočil do jejich chumlu. Klubko vlčat nebylo tak malé jako kdysi, když se viděli naposledy. Všichni tři vyrostli, byli větší a nohatí, zvlášť její bratři, kteří Odine vždy převyšovali, tentokrát byl však ten rozdíl ještě patrnější. Dante je všechny udržel. Byl pořádně silný. Odine se ho chtěla zeptat na tolik věcí! A zároveň se samozřejmě rozhlížela, jestli tady náhodou neuvidí i svou tetičku. Co kdyby náhodou?
Odine se ulevilo, že konečně byli spolu. Tak přeci jen se jim nakonec splnil sen. Byli spolu a byli bez otce a bez matky. Mohli si dělat, co jen chtěli - znělo to opravdu náramně. Zvlášť, když už teď byli skoro velcí. Jistě by se o sebe postarali. Zvlášť na tomhle místě, kde bylo krásně teploučko.
To se však Dante dral z jejich klubka - a hnal se přímo ke stromu, který však Odine ničím nezaujal. Neměla dost kapacity na to, aby si něčeho na tom divném stromě všímala. Odine nechtěla o svém bratrovi pochybovat, ale zadívala se na Danteho, když jemně šťouchla nosem do Yggiho a podívala se k tomu stromu. "Nezdálo se ti něco, Dante?" ptala se ho. "Stromy přeci... nemají oči," připomněla mu jako by to nevěděl, ale na druhou stranu Odine byla obezřetnější. Přeci jen už měla s magií v téhle zemi své zkušenosti.
Ať už se to Dantemu zdálo, nebo ne, to už se hnal ke čtvrtému vlčeti, které leželo u šediváka, který rozhodně v Odine nevzbuzoval důvěru - a tak k němu také nešla. "Kdo to je?" zeptala se však bratra, který vypadal, že vlče zná.

//Teleport z Apatyky pod Kořenem

Odine se už jednou přenesla z místa na místo, ale říct, že by na to byla nějak zvyklá se říci zrovna nedalo. Prostě se objevila zase jinde a místo toho, aby byla v příjemně teplé noře stanula... v příjemně teplém lese. Alespoň něco, říkala si, když stanula na louce. Hned poznala, že tam není sama. Nastražila uši, ale nemuselo jí dlouze zajímat, kdo tu je, protože jeden z pachů byl důležitější než jiné. Fratella by poznala kdykoliv a kdekoliv!
Hned zapomněla na nějakou svou obezřetnost a razila si to přímo před sebe ke svému bratrovi, jehož světlý kožich záhy zahlédla u stromu. Vlastně jí bylo všechno jedno - to, že by tady asi nemělo být léto, to, že se právě octla úplně jinde, než byla před chvílí... říkala si, že to vše mělo svůj důvod a ten důvod stál záhy přímo před ní! Byl to Dante, no opravdu! Nadšení a adrenalin se jí vlil do žil a ona poskočila a ještě než si jí bratr všiml na něho zezadu nadšeně skočila, aby ho vylekala. "Fratello!" vypískla nadšeně. Dante byl už tak velký! Věděla, že se neviděli jen dva měsíce od jejich krátkého setkání v zimě, ale i tak! Vyrostl. A ona ostatně také.

171 (13)

Odine se uculila. "Jakože bych ti sem pozvala ještě víc vlků?" ptala se ho, protože přesně takhle to vyznělo. Pochybovala, že by byl Regis tak rád, kdyby mu se posílala vlky, které potká - pokud tedy někoho potká. Vlastně nevěděla, co by chtěla dělat, až se počasí umoudří a popravdě nad tím nechtěla ani tolik přemýšlet. Zatím. Však ono se to celé nějak vyvrbí.
"No, už cestuji prostorem, tak bych ještě mohla cestovat časem. Pak bych byla vážně odborník!" prohlásila. Ta myšlenka se jí líbila - kdyby to tedy samozřejmě uměla ovládat.
"Napadlo mě, že koukat nestačí, ale když říkáš, že je nejlepší odvar, tak nestačí ho prostě jenom sníst? Odvar je jakože to vaříš?" ptala se se zájmem, protože přeci jen se s bylinkami nikdy nesetkala - ale zamlouvalo se jí to! Znělo to celkem zábavně.
"Aha, takže můžu použít tohle všechno a ono to pomůže?" ptala se, přeci jen se to hodilo, když už neměla žádnou magii. Co kdyby se někdy někomu něco stalo? "Dobře, dobře, heřmánkový odvar. To si budu pamatovat," ujistila Regise. Připadalo jí to důležité, a tak si to pečlivě ukládala do hlavičky.
"A jaké jsou ještě bylinky?" ptala se, protože Regis se očividně vyznal a v jednom měl pravdu - magie byla vrtkavá. O tom se Odine sama mohla záhy přesvědčit. Ani se nenadála a znovu se vypařila jako nic.

//Teleport do Čárylesa

170 (12)

Odine přikývla, protože dobře věděla, jak to je. Její otec by cizímu vlčeti také nepomohl, tak to zkrátka bylo. "Já vím," kývla. "Proto jsem ráda, že jsi mi pomohl, i když to podle tebe nic nebylo," řekla mu. Nechtěla znít úslužně, věděla, že to nevede k ničemu dobrého, ale nemohla si pomoci. Regis jí ostatně pomohl.
Malá vlčice se tomu musela zasmát a přikývla. "To rozhodně jo," kývla. "I když já tomu teda samozřejmě rozumím," prohlásila a snažila se tvářit erudovaně.
To už jí však Regis ukazoval heřmánek. To jí hned zaujalo! Nikdy neslyšela, že by nějaká tráva, co roste u cesty mohla něčemu pomoci, proto se ke květině sklonila a prohlížela si jí. "A tohle jen tak pomůže, když má někdo horečku?" ptala se Regise překvapeně. "Šalvěj a heřmánek, tak jo, to si budu pamatovat!" Prohlásila nadšeně. Mohla někomu pomoci! I bez magie!
"Aha, to nezní teda vůbec pěkně. Takže když bude mít nějaký vlk zánět, tak mu může pomoct heřmánek? A to mu ho mám takhle obvázat? Jako jsi to dělal magií?" ptala se dál zvědavě. Přišlo jí to důležité. Proč jí padre neřekl, že něco takového šlo? "A tohle je jitrocel," kývla si Odine pro sebe a ke svazečku si čichla - hlavně si ho však pořádně prohlédla. "Tyhle kouzla se mi líbí! A mohu je používat i bez magie!" prohlásila nadšeně.

169 (11)

Odine se na Regise usmála a zamávala ocáskem. "A za to jsem ti vděčná. Já vím, že ne každý by to udělal," přikývla upřímně. Věděla, že někteří vlci hleděli jen na sebe - a chápala to. Věděla od otce, že i to mělo něco do sebe, sama však netušila, jaká v tomhle směru je. Zachránila by někoho, nebo by ho nechala na mraze? Ta otázka byla čistě hypotetická, protože ona samozřejmě neměla nikoho jak zachránit, ale kdyby mohla, co by si vybrala? A upřímně? Nevěděla to. Vděk však projevit uměla.
Odine nad svou teorií jen mávla packou. "To je asi jedno," ujistila Regise. "Každopádně doufám, že nikdo časem jen tak manipulovat neumí," poznamenala - to by bylo dost děsivé. Stačilo jí to, že se zjevně mohla bez svého přičinění pohybovat z místa na místa, aniž by to svedla nějak ovládat.
Malá vlčice zvědavě naslouchala Regisově vysvětlování a prohlížela si u toho svou hypotetickou ránu. "Takhle se dá někdo... léčit?" ptala se ho udiveně. O tom nikdy neslyšela. "Jak se léčí horečka? A... zánět? Co to je?" chtěla hned vědět, protože o tom neslyšela - a ani netušila, jak by někomu pomohla. Znělo to dost komplikovaně!
"Mě to přijde dobré. Já bych třeba nic takového nesvedla," poznamenala, ač to samozřejmě bylo i tím, že ještě neměla svou magii. Škoda. Hned by si to také zkusila! "Není zač," zazubila se na Regise a lístky opatrně sundala - ale dobře si prohlížela, jak byla hypotetická rána zavázána. To jen tak, aby věděla, kdyby třeba měla magii země.

168 (10)

Odine byla ráda, že Regis přiznal, že to tak ne úplně vždy bylo. Byla ráda, protože to zní nedělalo hlupačku. Věděla, jak to je, protože už chápala, že ani k roztomilému vlčátku se nikdo nebude chovat mile jen protože byla malá. "Už jsem pár takových poznala," přitakala. "Ale... jsem ráda, že ty takový nejsi. Kdybys chtěl, mohl jsi mě nechat venku na mraze," poznamenala. Dost pravděpodobně by venku bez jeho pomoci umrzla. Nechtěla si ani představovat, co kdyby místo Regise potkala někoho jako byl třeba Odin. V takovém případě by si klidně mohla rovnou začít hrabat hrob.
Odine nad tím velmi přemýšlela. Regis se jí dozajista jen snažil zamotat hlavu - a dařilo se mu to - ale Odine napadla perfektní odpověď! "Myslím, že takhle by to nefungovalo," řekla mu jako by jí nebylo půl roku a jako by měla ponětí o tom, jak svět funguje. "Protože se nemůže stát nic, co by zapříčinilo tu cestu do minulosti., Kdyby se třeba tvoji rodiče nikdy neměli potkat tím, že něco v minulosti uděláš, tak by se to nemohlo stát, protože se nenarodíš a tím pádem by se nestala ta věc, kvůli které se tvoji rodiče nepotkali... dává to smysl?" vydechla Odine, sama zmatená svým elaborátem. Rozhodně vyplodila velmi náročnou myšlenku, v její hlavičce to však dávalo perfektní smysl.
"To nezní tak hrozně," poznamenala zamyšleně. Ještě jeden úplněk. Pak přijde jaro - a po jaře už konečně bude léto! Odine se nemohla dočkat.
"Obvaz?" zeptala se Odine zvědavě a dívala se, jak se jí lístky znovu ovíjely kolem pacičky. "A k čemu je to dobré?" ptala se. Asi chápala, že rány nebyly zrovna dobré, ale stejně jí zajímalo o co přesně se vlastně Regis snaží.
Lístky se jí nakonec na pacičce udržely. "Neškrtí," ujistila Regise a na jeho přání se zvedla, aby se prošla po noře. Měla pocit, že to drží docela dobře, ale bylo na vlčím léčiteli, aby posoudil své dílo. "Je to takhle dobře?" zajímala se zvědavě.

167 (9)

Odine se nad tím zamyslela, ale nakonec zakroutila hlavou. "Ne, to jsem nikdy neslyšela," poznamenala zamračeně - a rozhodně se s tím nikdy v životě ani nesetkala. Každý jí dělal jen samé nepříjemné věci! Třeba padre na ní zkoušel samé zákeřnosti a Cyril jí skoro utopil! To rozhodně neznělo jako něco, co by kdokoliv chtěl, a tak si říkala, že Regis možná znal jen hodné vlky. Ona asi tak úplně ne. "Ale nemyslím si, že to tak funguje," řekla mu zamračeně, protože přeci jen věděla, že to tak nebylo. A pokud to bylo nějaké vlčí pravidlo, pak ho tedy každý pořádně porušoval!
"Hrát si s časem mi nepřijde tak hrozné. Přeci jen, když jde, aby se někdo jen tak přesouval z místa na místo, tak co by nešlo, aby si někdo pohrál s časem?" ptala se Regise, ale vlastně nevěděla, jestli to bylo možné, nebo ne. Znělo to ale rozhodně celkem děsivě.
"To ne," souhlasila Odine. Nic jiného než přežít jim skutečně nezbývalo. "Jak dlouho asi může být taková zima?" ptala se pro sebe. Tohle byla přeci jen stále její první zima. Bylo těžké určit, jak dlouho to ještě mohlo trvat.
Odine zůstala v klidu, když se jí lístečky začínaly pomalu ovíjet kolem pacičky. Zaujatě to sledovala a ani se nepohnula. Regis frustrovaně mručel, ale jí to připadalo naprosto fascinující! "A o co se snažíš?" zajímala se Odine. "Mě to přijde dost dobrý," ujistila ho.

166 (8)

Odine mohla souhlasit s tím, že se jí příliš nelíbilo to, jak jí její otec ovládal, na druhou stranu však sama žádnou magii neměla. A na výběr jí nikdo nedal, bude si holt muset počkat, co jí Život dal do vínku. "To asi chápu. Mě se to také nelíbilo," souhlasila. Jenže ona se proti tomu nijak bránit neuměla. Kouzla kolem nich prostě jen byla a ona se těšila až si z nich sama svůj kousek uzme. Bylo jí nakonec jedno, která magie bude ta její - nemohla se jich však už dočkat. "Ale stejně mi to přijde zajímavé. Když se to neděje mě," prohlásila, což bylo takové správně alibistické, ale ostatně byla malým vlčetem. Každý na ní mohl zkoušet, co se mu zlíbilo, zatímco ona musela trpělivě čekat, až trochu povyroste.
"Tak jo!" prohlásila nadšeně, přestože se ještě musela vyrovnávat s tím, že jí Regis s plynutím času nijak nepomůže. "Škoda. Ještě lepší by bylo, kdybys ho uměl ovládat, ale já to teda přežiju," prohlásila vesele - zdálo se, že jí čekat zase tolik nevadí. Regis měl ostatně pravdu - musela čekat jako všichni ostatní.
"To doufám," přikývla tiše. Mohla doufat, že se s bratry nerozdělí a budou navždy spolu, zdálo se však, že ta šance nebyla příliš velká - alespoň podle toho, co zatím slyšela. Regis se se svými sourozenci rozešel a i Cyril jí říkal, že jí to nevydrží. Ona však doufala v opak.
"Připravená! A pomůžu ráda," kývla hned nadšeně a zaujatě přihlížela Regisovým kouzlům. Byla to magie země, jak jí řekl, o které dosud neslyšela. A zalíbila se jí - tak jako každá magie, kterou dosud viděla. Když jí tedy Regis požádal, aby mu nastavila packu, udělala přesně to, co chtěl. A zvědavě tomu přihlížela. Mohl jí ublížit, to jistě, ale Odine mu věřila.

165 (7)

Odine se zahihňala - kam by asi tak lesy šly? Přesto i ona nastražila uši, jestli náhodou neuslyší, jak se stromy zvedají s úmyslem jít o kus dál. Ne, zdálo se, že zůstaly na místě. Ještě, že tak! "No, alespoň prozatím jsou na místě," prohlásila pobaveně. Rozhodně doufala, že se za její život jejich místo nezmění. Chtěla je všechny poznat tak, jak byly.
"Je to zákeřné," přisvědčila. "Nepřišlo mi na tom vůbec nic dobrého," ujistila Regise, protože si to tak dospělý vlk zřejmě neuměl představit. "Takhle to nezní úplně dobře," přisvědčila. "Ale... myslím, že by to občas nebylo vůbec na škodu, ne? A kdyby sis mohl vybrat, komu do hlavy uvidíš a komu ne? To mi přijde výhodné," zamyslela se. Kdyby tak věděla, co si otec myslí! Měla pocit, že pak by byl její život mnohem snesitelnější.
"Vážně? A já o nich nikdy neslyšela! Moc ráda bych to viděla," přikývla hned nadšeně. Magie zkrátka byly něco pro ní. Byla jimi úplně posedlá - nemohla za to. Prostě jí ta vidina moci lákala.
"Naprosto celou věčnost. Pořád jen čekám na to, až budu velká," postěžovala si. "Takže... mi chceš říct, že pak už to bude utíkat rychle? Ale to není fér! Proč to nemůže utíkat rychle teď?" Odine si povzdechla. Byla to naprosto pochopitelná vlčecí frustrace, která nejspíše trápila každé malé vlče. Nejspíše jí to celé dojde až bude starší - což rozhodně nebylo něco, co by malá Odine chtěla slyšet.
Místo toho se Odine snažila pochopit to, co jí vysvětloval Regis. Říkal jí o tom, jak se mají s bráchou rádi, ale že se rozešli, protože by spolu nemohli být šťastní. Asi to znělo rozumně, jí to však trochu trápilo - představovala si totiž sebe a své bratry. "Já... asi to chápu. Máš svého bráchu rád, ale museli jste se rozdělit," přikývla zamyšleně. "Já jen doufám, že já budu moct se svými bratry zůstat navždy," řekla Regisovi ustaraně.

164 (6)

Odine zamyšleně přikývla. "To rozhodně," souhlasila. "Ale třeba si někdy také vyberu jen jeden les. Jen jsem toho zatím mnoho neviděla. Je lepší... se rozhodnout až toho uvidím trochu více," prohlásila. Asi to znělo rozumně na tak malé vlče, jenže většina vlčat měla svou smečku a věděla ke komu patřila. Odine o tom měla jen malé povědomí. Hodně z toho, co by jinému vlčeti připadalo normální a známé pro ní bylo zcela cizí. Absence domova jí to rozhodně neulehčovala.
Bylo evidentní, že Regise svými znalostmi o magiích tak trochu překvapila. Také hned přikývla, když se divil tomu, že někdo dovedl ovládat vlky. "Ano, můj otec dovede ovládat vlky. Je to trochu děsivé," přiznala nejistě. "Ale ta neviditelnost se mi líbila. I myšlenky," kývla - a to zase poslouchala o tom, jaké to bylo mimo jediný svět, který kdy poznala. "O vodě, větru, zemi a ohni jsem neslyšela," prohlásila překvapeně. Její otec jí ukazoval všemožné magie, ale žádná se neblížila těm, které Regis popsal jako nejzákladnější. Pro ní byly nejzákladnější ty, co viděla u otce.
"Brzo? Nevím. Přijde mi, že to hrozně trvá," postěžovala si, protože byla netrpělivá jako každé dítě. Asi na tom nebylo nic tak divného.
"Já ale nechci, aby se mé cesty s bratry rozešli. Neumím si představit, že bych je už nikdy neviděla," pronesla zamračeně. "Asi je to v pořádku, když říkáš, že ti to nevadí, ale... mě by to asi vadilo," přiznala.